Hobo komentáře u knih
Knihu jsem četl pod dojmem Tábora svatých a pocity, které ve mně zanechala, jsou obdobné. Připadá mi, že my všichni jsme svým způsobem králové patagonští a možná proplouváme životem se svými sny, aniž bychom si přiznali, že realita je poněkud jinde. V každém případě však platí: nevzdávejme se svých snů. Pozoruhodná kniha.
Kdyby Možný psal možná s méně odborným slovníkem, byla by studie asi známější více i mezi laickým čtenářstvem, takto jsem na začátku četby několikrát čelil pokušením to vzdát. Že jsem to nevzdal, vděčím své pověstné trpělivosti. Nebo zvědavosti? Jo, a je to asi jediná kniha, kde jsem nakonec přeskočil i předmluvu (ke druhému vydání), abych se k ní nakonec dostal až na samý konec, kdy jsem byl schopen ji pochopit.
Obsahově je tato sociologická esej poměrně svěží a zajímavá. Nebudu opakovat slova z anotace a omezím se pouze na uznalé pokývnutí. Ani sociologie ale podle mého nemůže zcela abstrahovat od politiky, zejména té vnější, takže není všechno jen dílem "rodinných sítí". Respektive vliv těchto vnějších sil je v tomto směru značně, značně upozaděn, v zásadě označen jako marginální, lze si tak pouze domýšlet, že byl podobně marginální, jako dnes při "žalobách" těchto kruhů do Bruselu.
Cenné hlavně proto, že je kniha od muslimky (byť bývalé) a že se věnuje možnostem reformy islámu ze všech možných hledisek. Kdo se chce seznámit s podstatou islámu, nechť si přečte Kacířku. Dozví se vše, zejména o současném dění uvnitř islámu.
Za nedostatek považuji určitý rozpor v zaměření. Autorka v zásadě celým textem dokazuje nereformovatelnost islámu, neboť ta tkví v jeho pěti základních koncepcích, zásadně neslučitelných s moderní dobou, jak uvádí sama autorka; a své návrhy i konkretizuje - nutno říci, že už by to nebyl islám, neboť by z něho nic nezbylo... Nemůžete reformovat nereformovatelné. Proto jsem ubral jednu *. Myslím si, že tento nedostatek tkví ve faktu, že jde o dílo uprchlice před islámem do západní společnosti, která je právě v zásadní krizi, vyžaduje vlastní reformaci, přičemž Ayaan Hirsi Ali vychází ze západních hodnot, s jejichž dodržováním má tato společnost vážný problém.
To nicméně neubírá knize na čtivosti, je obsahově plná a nesporně čtenáře obohatí.
Není to lehké čtení, navíc ztíženo mnoha tiskovými a překladatelskými lapsy. Ale je to čtení naprosto úžasné, vymykající se běžným knihám. Zřejmě nejsarkastičtější dílo, které jsem kdy četl, satira, jdoucí až na dřeň. Určitě se k tomu budu vracet.
A k tomu všemu ještě ta rovina proroctví! Proroctví čtené po padesáti letech! A vy jen koukáte, jak se naplňuje...
Co k tomu napsat? Toto dílo v mnohém určilo můj vývoj, moje chápání společnosti, moje instinkty. Četl jsem poprvé ve svých cca 40 letech, takže dostatečně vzdálen naivitám a přesvědčením mládí, a již tehdy jsem si Vojnu a mír do hloubky prožil.
Opravdový naturalismus! Myslím, že tato kniha zaujímá mnohem vyšší místo mezi českými (i světovými) autory než o tom vypráví česká literární historie. Do morku krve smutná, bezútěšná a... pravdivá.
Velmi dobře a čtivě napsáno. O tom, co dokáže udělat systém, pro nějž jsou rodiče jen vychovatelé dětí, které patří státu.
Příběh běží bez zdržování jakýmikoliv úvahami a rozbory, je chronologický a jednoduchý. Přesto je silný a neobyčejně humorný, což jsem u Bulgakova neočekával. Hlavně jde o zrádnost vědy a jejích předpokladů domnívat se, že společnost lze řídit vědecky. A samozřejmě ostrá kritika bolševismu.
Pro dezoláty, konspirátory, antisystémáky a sviňáky lze jen doporučit! Povzbudí vás, že v tom nejste sami a stále vládnete kritickým myšlením. Za mne jednoznačně užitečně strávený čas.
Překvapivě čtivé. O Mnichovu a situaci před a po Mnichovu jsem se dozvěděl mnoho nového a uvěřitelného. Takže budu muset brzy přejít k 2. dílu.
Text bez zbytečných detailů a kliček může někomu připadat jako nedostatečně dokumentovaný, ale proto zůstává čtivý, přehledný a srozumitelný. Autor záměrně zůstává v zobecňující, shrnující rovině, kterou dokládá historickými příklady. Čtenář znalý fakt víc nepotřebuje. Je znát, že autor není teoretik, ale právě proto neintelektualizuje a neutápí se v "odbornickém bahně."
V poměru k jasnému sdělení padá do tohoto bahna Cílkův doslov.
Makarenko je ruský Komenský. Dokud jsem ho nečetl, byl pro mne spíše směšnou postavou, režimním protagonistou, něco jako oslavovaný Meresjev, "veliký sovětský člověk-hrdina". Ale jeho kniha mi ho postavila zpět mezi lidi (ostatně stejně jako Meresjeva). Příklad toho, jak státní propaganda může ublížit.
Makarenko, na rozdíl od Komenského, který byl spíše teoretik a v praxi úspěšný tolik nebyl, byl naopak dokonalý praktik, který svůj pedagogický přístup dokázal uvést v život, dokázal čelit teoretickým idealistům a byrokratům ve funkci. Je škoda, že další vývoj společnosti jeho dílo dokázal mařit a ideologicky znehodnotit.
Tuto knihu by měli povinně číst všichni pedagogové.
Jeden se až divý, jak ve svém vysokém věku začíná rozumět poezii.
Kunderovy Směšné lásky jsem četl kdysi dávno zhruba v osmnácti a dodnes si pamatuji několik epizod. A tak jsem si dnes po nějakých skoro šedesáti letech přečetl Druhý sešit... Vidím, že jsem zůstal mladý; tu knížku jsem přečetl k snídani a potěšila mě. Takové snídaně bych si přál denně.
Docela by mne zajímalo, jak čtenář pozná, že autor řadu důležitých informací vynechává, ba si i zcela vymýšlí. Odkud má informaci? Jsem asi čtenář blbec...
Sledovat důvody, proč vlastní civilizaci obecně považujeme za končící, je možná smutné a fascinující, ale možná si všimneme i toho, jak se snažíme odhodit ono chybné, přežilé a zločinné, které přebujelo a zmocnilo se rozhodujících center; pak možná uvidíme i ono nadějné a probouzející se...
Jeden z nejvýmluvnějších protiválečných románů. Kolik takových obdobných Johnnů dodnes vzniká a trpí?
Od přečtení už uběhlo hodně vody i povodní, ale z hlavy mi kniha nevyběhla, vynořuje se pravidelně a tak si říkám, že je nejvyšší čas se k ní vrátit.
Ústřední a základní zdroj pro můj politologický a filozofický vývoj.
Dlouho jsem zápasil se Sorosovou propagací otevřené společnosti a jeho přihlášením se k Popperovi. Nutilo mě to k marnému hledání nelogičností a omylů v Popperově konceptu, až jsem se po letech dozvěděl o stálém sporu Karla Poppera se Sorosem. Fakt jsem si oddechl.
Těch pět hvězd je spíše za odvahu podívat se na dějiny jiným způsobem. Nápad je nosný, byť mnohé se zdá být neuvěřitelné. V každém případě to nelze zavrhnout. Bůhví co ukáže budoucnost.