Hobo komentáře u knih
Jako první jsem četl Jméno růže, jako druhé Pražský hřbitov. Tedy první a poslední Ecovo dílo. A vytvořilo to takový duhový oblouk, který mne přímo fascinuje. Takže si teď jednotlivé barvy musím doplnit jeho dalšími díly. Už se těším.
Fakt, že mne dost přitáhl i název knihy, mne v četbě nerušil, i když brzy bylo jasné, že Praha se v knize objevuje jenom symbolicky. Více fascinující mi přijde skutečnost, že takové falzum, jako jsou Protokoly, dokáže vytvořit onu otázku, jež se dnes stále vynořuje: jak je možné, že to vypadá, jako by je vývoj světa realizoval?
Nacionalistické 19. století si nedělalo starosti s hodnocením jednotlivých národů. Nepřítel byl jasný. Dnes máme zcela opačný problém, ale stále jde o problém.
Až mě mrazí. V době takříkajíc předpočítačové autor tak přesně vylíčil svět, ve kterém do značné míry právě žijeme, nebo do něj vstupujeme. A osobně z něho nevidím východisko, protože tak nějak tuším, že nikdo se nebude chtít zbavit těch elektronických vymožeností, které nám tak usnadňují život.
Mám teprve rozečteno, takže jsem docela zvědavý na konec, ze kterého tady všichni jsou zklamaní. No uvidím...
Pár citátů:
"Člověk se v tom automatizovaném okolním světě stává taky takovým malým automatem, který si ani nevšímá, do jaké míry je ovládán nadřízeným kontrolním systémem..."
"Tenhle svět se rozpadne, všechno se zhroutí jako domeček z karet. Zatímco sedíš na své větvi, nevidíš, že kořeny tohoto stromu se přímo před tvýma očima rozpadají v prach. Málokdo situaci rozumí, všichni oslepli a mají před očima jenom ty barevný bodíky. Musíme se nějak postavit té pivně-televizní pseudokultuře, která tu vznikla - uvažovals o tom, proč nás napájejí pivem a krmí levnou masovou zábavou? Jedno i druhé v sobě obsahuje stejný prvek: ohlupovač! Podívej se na ty lidi! Jaké mají perspektivy? Život naplněný pivečkem a nesmyslnými zábavnými programy. Učí se, protože musí. Kutí, protože se nudí. Ale celou tu dobu jsou si vědomi faktu, že jak jejich znalosti, tak jejich manuální schopnosti nebudou využity k žádnému užitečnému cíli. Člověk přestal být potřebný."
Takže dočteno a nutno říci, že konec přišel opravdu nečekaně a nemohu říci, že bez určitého zklamání. Člověk by tak rád pokračoval a zjistil, jak se to bude vyvíjet dál, jak vše se vyřeší... Nu, musel jsem přijmout, že o to autorovi zřejmě nešlo, nemluvě o tom, že dobrý konec uspává. Zajdel chtěl především ukázat, jak se tvoří totalita, jak jsme to my všichni, kteří ji vytváříme a jak se na tom podílí naše vlastní lenost a pohodlnost. A musím přiznat, že jakmile jsem zhruba po polovině textu začal tušit, že se jedná o "vnější zásah", začal jsem být zároveň trochu zklamán. Jako by nás to vyviňovalo... Ten průšvih, který dnes kolem sebe vidíme a který evidentně vede do pekla, za ten tedy nemůžeme? Pravda, uklidňuje mě vědomí, že i v reálu tušíme jakéhosi prediktora, který tahá za nitky... Možná ta kniha nebyla tak daleko od reality.
Přesně, Tetraodkafe. Tahle knížka mi nejde z hlavy a stále dodává látku k přemýšlení.
Dukovo "Moje probuzení" jsem četl cca před dvěma roky a myslím, že tato kniha ji velmi dobře doplnila. Snažila se vidět život černých služebných z pohledu těchto služebných a nesporně se jí to podařilo. Obě knihy by měly být povinné, neboť získáte mnohorozměrný pohled na tutéž problematiku z obou stran. Nikdy nic není tak idylické, popř. tak negativní. Život je ovšem vždy poněkud černobílý, protože Dukova kniha je zatracovaná, ačkoliv přináší onu důležitou součást problému, bez níž se k řešení nepropracujete; ostatně na současné situaci s BLM v USA je to víc než zřetelné.
Já teda z toho života, jaký máme, nejsem příliš nadšený. Myslím dokonce, že nás čekají věci, kdy budeme ještě po tom "tyranském" socialismu prstíčkem hrabat...
Ke knize mě dostal seriál, který mě doslova - dostal... A vypadá to, že knižní podoba mě dostává také. Alespoň tento první díl. Nu, nezbývá než se pustit do pokračování...
Malá poznámka: jak se bvykle obejdu bez erotických scén, které často román ponižují, zde jsou napsané způsobem, který neobtěžuje a nezdržuje, což je pozoruhodné už vzhledem k mému věku.
Nejhrabalovější Hrabal, pábení par excellence. Pravda, k této knize jsem musel dorůst.
Zatímco o Kolářovi jsem dosud nevěděl nic, respektive skoro jen to, že tady na Jižňáku má své Centrum pohybové medicíny, zatímco mě vůbec nezajímá fyzioterapie, ačkoliv by opravdu měla, tento rozhovor mě skutečně zaujal a dal mi nahlédnout do osobnosti skutečně erudovaného člověka. A opravdu nemohu souhlasit s komentářem Pelea; v zásadě výpověď každého by šla takto znevážit a znehodnotit. To by pak nikdo obecně známý o sobě nemohl říci nic, aby nebyl prohlášen za egoistického panáka.
Já jsem si knihu vysloveně užil. Pustil jsem se do ní kvůli zmínce o dr. Vojtovi, jehož dětskou pacientkou bývala moje manželka a nedá na něho dopustit. Ale zaujala mě i ostatní líčení, a dokonce i odborná líčení o fyzioterapii a další. S tak nahuštěnými užitečnými informacemi se setkávám málokdy.
Když jsem se do tohoto příběhu pouštěl, měl jsem trochu obavy, aby nešlo o jakousi nasládlou červenou knihovnu, popř. v lepším případě o román pro ženy. A když jsem si teď přečetl všechny komentáře, jako by se mi to potvrzovalo - jsem první muž, který to komentuje, takže to zjevně je "ženský román".
Ale nic, i chlap se rád dojme a tento román má opravdu dobrou úroveň. Čtivý příběh dvou hlavních osob, který se prolíná vlastně pouze virtuálně, přičemž osudy obou jsou tolik odlišné, je propojen přímo geniálně; číst je odděleně by z toho dělalo opravdu sladkobolné příběhy, kombinace je povyšuje neskutečně a činí z nich skutečné dílo. Je to opravdu "román pro ženy", ale román stylu, jaký sluší právě kvalitním ženským autorkám, neboť žádný muž by nic takového napsat nedokázal. Román skutečně obohacující. I tu hrubší část lidské populace.
A přes smutný závěr jedné z postav (kterou právě vyvažuje postava druhá), je dílo neobyčejně optimistické a radostné.
Znám celkem hodně příběhů postižených lidí, koneckonců však jsem mezi nimi žil a prožil si taky své. Proto mám dost zkušeností také s těmi, kteří podlehli a stali se z nich taková "domácí zvířátka". Vím také, jak je těžké do této pozice neupadnout. Proto dokážu ocenit každý úspěšný boj. Je to výtečně napsané a autor se nevyhýbá ani těm nejbolestnějším zkušenostem, s nimiž se lidé obvykle nesvěřují.
František z Assisi přede mne kladl otázky od té doby, kdy jsem se s ním setkal poprvé. A poprvé to ve větším rozsahu bylo v Kazantzakisově románu Chuďásek Boží, který ne mne hluboce zapůsobil. Až do doby než jsem se dostal k Chestertonovi. Nejde o to, že to druhé není román, ale především o rozdíl, v jakém byl František pojat. V prvním případě mi byl v té době František jaksi přirozenější, Kazantzakisovo chápání bylo interpretovatelné nejspíš jako o náboženském fanatikovi, popř. o vypjatém blouznivci, který dobrovolně vedl život, jenž nemohl dlouho vydržet a který vedl k jeho zkáze.
Chesterton tento obraz dokonale rozbil a od té doby řeším Františka neustále. Však to není žádná legrace změnit běh světa. Chápu Kazantzakisova Františka, ale miluji toho Chestertonova. Četl jsem i další Františkovy životopisce, seznámil se blíže s jeho odkazem, ale ústředním v mé mysli zůstávají ten Chestertonův a Kazantzakisův.
Myslím, že Češi v zásadě nemají v satiře konkurenci.
Jestli mi někdy dalo hodnocení zabrat, tak se to týká této knihy. Čtivý, napínavý thriller. Ale ty reálie!! Je velmi snadné podlehnout příběhu, ale... Ne, toto nejsou pravdivě popsané podmínky života v SSSR té doby, a to nemám iluze už o ničem. Možná si Smith nastudoval, co mohl, ale zaručeně nestudoval ze skutečných pramenů. Je to téměř komické, jak o Rusku a Rusech píše. Kdyby byl ten systém skutečně tak idiotský, neudržel by se ani měsíc, SSSR by nejen nevyhrál válku, ale nedokázal by ani Rusko dostat z láptí mezi průmyslové velmoci. Smith si to představuje jako Hurvínek válku. Nepochybuji, že ta doba byla těžká, ale jeho popis je prostě nereálný. Už jenom otázka, proč činy sériového vraha Čikatila autor přesunul do úplně jiné doby, do doby tzv. stalinského teroru, to prostě není jen literární licence, potřeboval vykreslit co nejhrůznějším způsobem právě tuto dobu; přece Chruščov odkryl Stalinovy zločiny a to byl z pohledu Západu světlý čin, který nemožno zpochybnit. Ne, opravdu to není autentické, jsou to pouhé kulisy a nestojí moc pevně. Je to možná obvyklé klišé pro anglosaské publikum, aby vědělo, jak v jejich světě je vše v pořádku, jak ten Stalin byl stejné zlo jako Hitler, možná i horší. Je třeba potvrdit, že vítězná válka s Ruskem (jaká jiná, že?) by byla pro lidstvo největším dobrem. Nebyl náhodou ten Stalin ve stejné roli jako dnes Putin? Ne, téhle propagandy a manipulace mám už plné zuby.
Už jednou jsem podlehl dobře napsanému příběhu (Vyhnání Gerty Schnirch) a bez ohledu na zkreslení reálií jsem zhodnotil knihu vysoko. Už nemám v úmyslu to opakovat. Tato kniha je propagandistický škvár a odpad. Tak ji posílám, kam patří.
Zajímalo by mě, jestli kniha povinně patří do knihovny každého Maďara! :-) V každém případě lituji, že něco obdobného nenapsal můj oblíbenec i o Čechu...
Tohle považuji mezi verneovkami za jednu z nejlepších knih.
Hodnocení současné, leč daleko v minulosti přečtené knihy. Vzpomínky holt přetrvávají.