Hobo komentáře u knih
Fascinují mě reakce mnohých čtenářů, kteří reagují stylem "ještěže v takové době nežijeme", popř. "jak se máme dobře..." Fakt by mě zajímalo, v jaké době to tedy žijí. A jak to, že já žiju v tak odlišné době?
V době vlasteneckých vzlyků tepá Havlíček bez okolků plnokrevnou satiru.
Po Vlaštovce v bublině druhý důvod, proč si téhle autorky všímat. Nejdřív nápad s přeskakováním desetiletí, teď zas s nebem a peklem. Fakt beru!
Prošel jsem psychoterapií i výcvikem v psychoterapii. Až tak, že jsem k psychoterapii začal získávat i odstup, zejména když jsem prošel i kolem některých psychoterapeutů. Nakonec jsem se i s tím vyrovnal - ne každý absolvent řidičského kursu se stane i dobrým řidičem. I životní příběhy nám připravují nečekaná traumata a většinou k němu nemáme žádný kurs.
Příběh dr. Egerové jsem opravdu prožíval. Třebaže její a moje trable se lišily, styčných bodů se najde mnoho. Nakonec zjistíte, že v podstatě na vyrovnání se se svými strašidly potřebujete stejně v zásadě celý život a podstatné je, jestli to řešíte nebo necháváte plynout. Všechny zmínky na odborníky v knize zmíněné mě také oslovily a působily jako balzám. I já četl Viktora Frankla a měl rád Carla Rodgerse, o Zimbardovi nemluvě. A tak jsem během autorčiny autobiografie procházel i svůj život... No řekněte, může vám jakákoli kniha nabídnout větší zážitek?
Jediné, co jsem nepochopil, se týká překladu. Proč Auschwitz? Proč prostě ne Osvětim? Měla s tím nějaké trauma?
S jménem Ford jsem se v literatuře potkal několikrát a pokud se pamatuji vesměs v negativní konotaci. Nejsilněji, myslím, ve slavné Huxleyho knize, u nás vydávané pod příhodným názvem Konec civilizace (který se neujal a spíše se cituje jako Překrásný nový svět, což odpovídá originálu). Tam je Ford zmiňován jako posvátný Ford Pán. Samozřejmě v době, ve které jsem vyrůstal, byl Ford výrazně negativní postava, symbolizující vykořisťování; naprosté nepochopení. Podobně Baťa (Botostroj). Vlastně až v současnosti, na sklonku života, jsem se potkal s nezaujatou literaturou, včetně Fordova "Můj život a dílo" a překvapivě myšlenkově obsažné "Ford a Stalin: o tom, jak žít lidsky". Znalosti o Fordovi doplňuje i tato sbírka inspirativních článků Henryho Forda. Jak přemýšlel svého času jeden z nejbohatších lidí, zakladatel moderního automobilového průmyslu? A vidíte nejenom řadu myšlenek tohoto průmyslníka-génia, najednou se vám začínají stírat ideologické rozdíly mezi kapitalismem a socialismem, vidíte, na co Ford narážel v onom obdivovaném americkém kapitalismu a na co my narazili a narážíme v naší společnosti, ať už předpřevratové nebo popřevratové a jako by se v jasnějších konturách objevovalo, kde je chyba. Fordovy úvahy tak nabývají časem hodnot, jež netušili soudobí čtenáři. Takto vzniká u konkrétních lidí věčnost. A je marné jakékoli znevažování.
Každá konspirační teorie je teorií jen do doby, v níž se pozná, že byla pravdivá.
V myšlenkách se ke knize stále vracím. Uvědomuji si, jak dobře ukazuje rozdíl mezi evropskou a severoamerickou civilizací, kulturou, která ale, zdá se, i v té Americe rychle mizí. Žij si podle svého výběru, je to tvoje volba, ale nes si za to důsledky. Nic se ovšem nemá přehánět a v osudu Wallsovy rodiny je to názorně předvedeno. Stejně jako to, že svým rodičům nemůžeme vytýkat chyby, pokud chceme, aby naše děti nevyčítali nám. Držme spolu, neboť nikdo jiný nás nepodrží, respektive s pomocí odjinud nemůžeme kalkulovat.
Takový jakoby čistší, a tím svobodnější, býval americký způsob života. Kdeže loňské sněhy jsou...
Je to stále stejné. Způsob válčení se u zásadních velkých bitev radikálně změnil (že by opravdu kvůli atomovkám?), ale krutost zůstává krutostí, ať už přichází s kulometem, nabo s propagandou. Nakonec přichází vystřízlivění, ale znovu a znovu pět minut po dvanácté.
Četl jsem v době, zdá se mi, neskutečné, někdy v prvé půli 60. let, ale dobře si pamatuji pocit, jakým na mne příběh zapůsobil. Syrově a pravdivě. Vnímal jsem nadšení, s jakým Pavka "budoval komunismus", obětavost bez ohledu na sebe. Už tehdy jsem však byl informován, že se má jednat o propagandistický škvár. Docela rád bych si to přečetl dnes, abych s dnešní zkušeností mohl lépe posoudit míru ideologické propagandy a srovnat to s oslavováním údajně nepropagandistického oslavování amerických hrdinů. Po pravdě řečeno, mám raději hrdiny práce, i když o těch válečných hrdinech se líp čte. A co takový Maresjev? Taky propaganda?
A tak hodnotím svůj čtenářský zážitek. (Co jiného taky, že?)
Zdálo se mi těžké číst Krylovy texty, které mne celý život provázely ve své písňové podobě, ale nakonec jsem zjistil, že nevadí, když si je prostě zpívám... A nevadilo to ani okolí, protože jsem si je zpíval potichu. Nejsou to lehké básně, ale na druhé straně, když si je čtu (a zpívám) sám, silněji vnímám jejich hloubku. Děkuji Ti, Karle, dávals mi sílu celý život.
Co je nejvíce zřejmé, nepatří však do obvyklého kánonu, to spousta lidí neuvidí. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla v Německu v r. 2011 a od té doby svět válcovaly mnohé události, jež autor nemohl tušit, které však autorova tvrzení jakoby potvrzovaly, mělo by nás to vést opravdu k hlubokému zamyšlení. Náhlá probuzení bývají tvrdá.
Moje první setkání se Solženicynem a to už v době prvního vydání z roku 1963, někdy v roce 1968, tedy jako dvacetiletý. A pak přišla normalizace.
Díky, Alexandře Isajeviči, zůstal jste nezapomenut. A dnešní doba, která Vás začala vynášet do nebes a strkat do čítanek, opět Vás z nebes i čítanek nenápadně sundává, jen dokazuje Váš význam!
Autorka sleduje správně svou linii - Harry stárne a v tomto díle se chová jako dokonalý puberťák.
Po přečtení jsme prostě s manželkou museli do Brna... A ani na místě nás nečekalo zklamání.
Byl jsem připraven již přečtením Zdroje, který mě donutil seznámit se i s objektivismem Ayn Randové, nicméně rozsah Atlasovy vzpoury mě nejprve vyděsil. Nutno ale říci, že četbu jsem si opravdu užil (koneckonců Tři mušketýři ve všech dílech taky nejsou zrovna útlí).
Zejména první dva díly mě oslovily a na rozdíl od některých kritiků mi nevadila určitá plochost postav. Chápu, že Randová psala dystopii a zavržením Atlasovy vzpoury bychom museli zavrhnout Morovu Utopii, Campanellův Sluneční stát a další známá díla s obdobným zaměřením. Každý dobrý román je nosičem idejí. Je možné soustředit se na kritiku těchto idejí, ale soustředit se na literární hodnoty znamená posuzovat dílo z té méně důležité stránky. Ideje jsou ideje a jako takové jsou ideální, bez hran a stínů. Pokud by Randová měla popisovat všechny stíny, musel by být román minimálně 3x obsažnější a to už by opravdu bylo neúnosné (nehledě na to, že Randová sama se viděla zcela nestínově...). Když ideje podáte bez oněch stínů, vystoupí na odiv v plném světle a již svou existencí vykreslí svůj opak ve stejně jasném ostrém světle. Teze a antiteze. A je A, B je B. Hranice jsou jasné a koleje vedou dokonale vedle sebe. Takto já osobně čtu Utopii a všechny ostatní ideově jednoznačné romány včetně Orwellovy Farmy zvířat.
V tomto pojetí mě nejvíc uchvátila zejména kapitola VI.-Nekomerční sféra, která podle mého dosáhla až balzakovských rozměrů. Koneckonců Balzac ve své Božské komedii i Randová řešili oba stejný problém, byť každý ve své době a svými způsoby.
Z literárního hlediska bychom museli zavrhnout kapitolu, v níž se Dagny ocitne v Atlantidě, ale je jasné, že tomu se autorka nemohla vyhnout a právě ve chvílích popisu dokonalé společnosti se vystavujeme nebezpečí komičnosti; proto jsem tuto kapitolu nehodnotil. Podle mého nejslabší částí díla je rozhlasový projev Johna Galta, ve kterém Randová porušila svou zásadu nevměšovat filozofii do románu; kdyby obsah vměstnala do pěti, nu buďme velkorysí, do deseti stránek, bylo by to únosné. V této třetí části, všeobecně slabší, mohla podle mého rovněž zcela vynechat pasáž o mučení Galta. Jeho vzdor, kdy vše snášel téměř s úsměvem na rtech, byl už opravdu směšný. Pokleslá kovbojka.
Celkově však dílo hodnotím na všechny hvězdičky, neboť zápory jsou vysoce překryty klady. Jsem rád, že jsem si to mohl přečíst, nelituji vynaloženého času. V dnešní bruselské době je dobře, že to ještě mohlo vyjít.
Nejvíc osobně souzním s recenzí J. Kelbla z XB-1C.
Velmi důstojné pokračování. Autor čtenáři nic neodpustí a nutí ho k plnému soustředění. Pokud se to čtenáři podaří, získává odměnu.
Dějiny jsou směsí fakt, pověr, drbů a představ. Ouředníkova kniha je tudíž poměrně přesná.
Tohle mám rád. A bez výzvy by to asi prošlo kolem mne a byl bych ochuzen, aniž bych to tušil.