hopla komentáře u knih

Coby pejskař jsem jako čtenář asi nebyl úplně objektivní, protože jsem nad plným počtem hvězd moc neváhal. Dokázal jsem se však vžít do obou rovin příběhu a obě na mne silně zapůsobily. Rozhodně to není kniha jen pro milovníky psů,

3 01.03.2016

Poměrně plytká stylistická cvičení s nádechem moudra, místy však i trapnosti. Autor by se měl zřejmě raději držet zpracovávání námětů ze života jiných, v tom je bezvadný. Dá se pochopit, že mu úměrně úspěchu jeho předchozích knih narostlo sebevědomí, aby se pokusil představit nám své vlastní myšlenky, ale cítím, že je měl raději nechat trochu uzrát a některé možná ani nevytahovat. Je mi to líto...

2 18.08.2022

Kniha mne zaujala svým tématem a zpočátku i obsahem. Když se však mnohé popisy začaly vracet a omílat znovu a znovu, začalo mi připadat, že autorovi nejde ani tak o smysluplné vyprávění, ale spíš o předvádění sebe sama. Jak se zdá, autor se rozhodl svůj talent uplatnit ve stand-up výstupech, účastí v osobních prezentacích na různých literárních soutěžích, vystupováním pro krajany v exotické cizině apod. Knihu jsem dočetl v naději, že se třeba mýlím a přece jen se nějaké to poselství objeví. A vlastně jsem se dočkal. Minimálně toho, že se autor svěřil, jaký je jeho životní postoj. Tedy, pokud lze onen text možno brát jako osobní výpověď, neboť je (kap. 65) celý v uvozovkách:
"V životě existuji jen vedlejší zápletky. Myslíme si, že všechno, co prožíváme, má nějaké jádro, které pak ze zpětného pohledu vytváří ve vzpomínkách náš skutečný život. Život však sestává jen z bezvýznamných vedlejších zápletek. Z nedůležitých všedních okamžiků špatných nápadů, bezpočtu filmů, které člověk zhlédne, aniž se nad nimi hlouběji zamyslí, z příšerné hudby v rádiu, z nezajímavých cest domů, čekání v čekárnách, kam si zapomněl vzít knihu, zavazování tkaniček, nezáživného přijímání potravy, vylučování, močení, monotónního psaní textů, pracovní činnosti, která se nezapíše do paměti, bezobsažných rozhovorů pod vlivem alkoholu, které jsou vedeny jen ze zdvořilosti a nejistoty, z uklízení bytu, čištění zubů, praní prádla a z řady dalších očistných činností, které ztratí smysl v momentě, kdy jsou vykonány. Z okamžiků, kdy člověku slovo, jež mu právě vypadlo, náhle zaklepe zezadu na hlavu. Nebo z takových momentů, kdy zahlédne na ulici známého a rychle se otočí stranou, protože z nějakého důvodu nechce, aby ho ten druhý poznal. Nebo když se musí podruhé podívat na hodinky, protože si napoprvé nezapamatoval, kolik je hodin. Když uvažuje, jestli se má podrbat, nebo to nechat plavat. Z okamžiků, kdy vstane příliš rychle a krevní oběh na to nestihne zareagovat, takže se člověku zatočí hlava, udělá se mu černo před očima a na chvíli ztratí rovnováhu. Z okamžiků, kdy není absolutně schopný najít na něco odpověď, nebo se rozhodnout pro ano či ne, takže na chvíli zcela nečinně zírá na zeď..."
Pocit, který ve mně vyvolal tento "román" však vyjadřuje výstižněji jiná citace:
"Civilkář si zastrčí do uší sluchátka a vydá se a svou každodenní nenáviděnou cestu k nenáviděné autobusové zastávce, aby počkal na nenáviděný autobus, ve kterém bude vedle nenáviděných lidí čekat, až ho nenáviděný autobus dopraví na nenáviděné místo, kde vykonává civilní vojenskou službu a kde musí nejprve projít vedle nenáviděné paní Glettlerové, která svou roli vrátné bere až moc vážně a pokaždé ho pozuráží až na krev, načež vejde do nenáviděného chráněného bydlení, kde musí vykonávat nenáviděnou práci a posléze se stejným nenáviděným autobusem vrací nenáviděnou večerní šedí zpátky do svého nenáviděného bytu, kde už jeho nenáviděná a současně i stejně nenávidějící přítelkyně čeká na to, aby se s ním mohla pustit do každovečerní oběma nenáviděné hádky, načež civilkář upadne do neklidného spánku, který jako jediný fenomén v jeho životě není nenáviděný, zato je však skoro neustále narušovaný nenáviděnými sny, dříve než se v 6 hodin ráno vzbudí do mdlého slunečního světla a všechno začne nanovo."

2 27.03.2020

Zřejmě nejtěžší období rodu Zezulkových. Toužebně očekávaný konec války nesplnil lidem sny o spravedlivé společnosti. Náznaky toho, že z Východu nepřichází pokrok, byly patrné už z chování vojáků Rudé armády. Následné zavržení všech hodnot minulých generací a rychlé převlékání kabátů bylo nespravedlivou odměnou těm, kdo po celý život mysleli na druhé a všemožně je podporovali. Znárodňování, politické procesy, nucená emigrace. Smutný konec.
Ve Studené je dnes po Javořické pojmenována ulice a na rodném domě je umístěna plaketa. I její manžel pro obec nebyl bezvýznamný. Byl zakladatelem Sokola, starostou obce i ředitelem Satrapovy továrny na uzeniny, která dávala lidem desítky let obživu. Ta je ovšem dnes už zlikvidovaná - poté, co ji koupil a zrušil nynější významný člověk Andrej Babiš...
Zajímavý článek: http://literarky.cz/blogy/ivo-fencl/20735-vlasta-javoicka-a-125-let-od-jejiho-narozeni

2 29.12.2018

Popis událostí období od roku 1926 do těžkých let 2. sv. války. Nejen rodinné vztahy, ale i příklady charakterů lidí za změněných společenských podmínek. Cenná ilustrace naší národní povahy. Otázka vztahu k židovským spoluobčanům nevyznívá z autorčina vyprávění nijak pozitivně. Nejsilněji je pak popsáno odhodlání obyvatel bránit se německému nepříteli a těžké zklamání, když nás spojenci zradili: "Evropa se zbláznila a zašlápla své srdce, když vhodila čestné Československo do bezedné Hitlerovy tlamy."

2 29.12.2018

Coby autentický dokument je to rarita, která si jistě zasloužila knižní vydání. Jako četba ve smyslu literatury už to pochopitelně takový klenot není. Tohle opravdu není román a kdo by čekal nějaký vyvíjející se děj, zápletky nebo dokonce smysluplný závěr, byl by zklamán. Ani bonus v podobě několika rozpačitých povídek není tou správnou náplastí. Vyšší hodnotu však Deníku dodává fotografická příloha, kvalitní vysvětlivky a zejména předmluva Iriny Ščerbakovové, která obsah uvádí do reálných historických souvislostí. Jen bych ji zařadil spíš jako epilog. Doporučuji ji číst až na závěr. Přece jen obsahuje určitý spoiler...

2 12.12.2017

To se nám ti soudruzi cestovatelé tehdy pořádně rozjeli... Je zřejmé, že nikdo nepochyboval o jejich loajalitě k socialistickému zřízení, když jim svěřili tento závažný stranický úkol. Pustit tuto Zprávu k publikování v západním světě, by mohlo mít ještě větší politický dopad, než Chruščovův přehmat s uspořádáním výstavy o kapitalistickém způsobu života v tehdejším SSSR v roce 1959.
Je obdivuhodné, s jakou profesionalitou a důkladností byla tato Zpráva sepsána. Přitom relativně dostatečně politicky vyváženě, aby ji bylo nutno brát seriózně a nikoliv jako kritický útok na základy socialismu. Že přesto neskončili její autoři na Sibiři, je sice potěšující, ale fakt, že jejich Zpráva neměla žádný reálný dopad na tehdejší poměry, je velmi tristní. Zdá se, že soudruzi vrcholní představitelé prostě jen potřebovali své "šašky," kteří jim směli říkat pravdu, aniž by to mělo nějaký praktický význam. I my jsme tu měli svůj Prognostický ústav...

2 11.12.2017

Citlivě napsaný příběh s věrohodnými dialogy. Velmi čtivý, s dobře vykresleným prostředím i atmosférou. Žádná vata a natahování děje, naopak velmi účinné prostřihy mezi kapitolami. Proto mne překvapilo, že autor není až tak spisovatel, jako spíš ajťák - než jsem se dočetl, že příběh je tak trochu i jeho osobní. A kdo jiný by nás měl seznámit se světem autismu, než ten, kdo jej prožívá osobně, ve své rodině...? Jsem rád, že v sobě objevil talent psát víc, než články o počítačových hrách a doufám, že u nás brzy vyjdou i jeho "Days of Wonder."

2 18.11.2017

Pozapomenutý idol z doby mého mládí, Bob Frídl. Ani jsem si nebyl vědom, že již nežije... Jsem vděčný, že se autor rozhodl nás seznámit s jeho osudy. Vždy jsem tušil, že pod slupkou tvrdého chlapíka je čistá duše a hodný člověk. Že to právě takoví nemívají v životě snadné, se potvrdilo i v tomto příběhu. Knížka je napsaná poctivě, věcně a s důrazem na obsah, nikoliv nějaké stylistické příkrasy. A ten konec - ufff, ještě jsem to nevyfuněl... Každopádně díky, pane Vondráku.

2 13.02.2017

Svižně napsaný příběh bez komplikovaných filosofických úvah a přesto schopný přimět k zamyšlení. Chvílemi se v popisu objevují poznámky ve stylu hrdinů drsné školy. Je znát, že autor má zkušenosti i s detektivním žánrem. Nijak rušivě to na mne ale nepůsobilo. Že se děj odehrává tradičně na americkém kontinentu, jsem přijal bez problémů (asi je to od nás, Evropanů, konejšení se, že nukleární konflikt není u nás tak pravděpodobný). Napsat v tomto žánru příběh, který by byl natolik originální, že by nenabízel srovnání s tím, co už bylo vydáno, je snad dnes už nemožné. Proto jsem to od tohoto románu ani neočekával. O to víc mne potěšil závěr, který se přece jen vymyká klasice.

2 28.11.2016

Další skvělá fantasmagorie, protkaná silnými myšlenkami a jemným i drsným humorem. Bylo to jako road story, kdy se vezete a na některé zastávce se sice možná trochu nudíte, ale jinde zase skvěle bavíte. Jsem rozhodně rád, že jsem pozvání na tuto výpravu přijal :-)

2 20.06.2016

O knize jsem předem nic nevěděl, narazil jsem na ni náhodně v knihovně a okamžitě mne pohltila. Dětský pohled na svět a problémy s vnímáním dospělácké reality jsou vždy silným tématem a nemusí jít ani o dítě tzv. autistické. Že je autorem knihy člověk, který má za sebou praxi učitele a o školství tedy něco ví, jsem si přečetl na záložce knihy. Způsob, jakým o tom dokáže vyprávět a množství zajímavých myšlenek a postřehů mne nadchly. První třetina knihy tak naplnila i předčila všechna má vzniklá očekávání. Od chvíle, kdy došlo v ději ke zvratu a žánrovému posunu, jsem se však už nezbavil pocitu zklamání. Až jsem si říkal, zda se nemohlo stát, že si autor nevěděl s dějem rady a neobrátil se na někoho o pomoc. Po přečtení "poděkování" jsem se v tom pocitu docela utvrdil. Škoda, býval bych si rád přečetl trochu jinou verzi. I tak si mne ale Budo získal a rád na něj i Maxe budu vzpomínat. Knihu bych doporučil hlavně dětem...

2 11.02.2015

Román má solidní a poměrně originální konstrukci. Módní střídání časových rovin a postav tady funguje bezproblémově a nenechává čtenáře tápat. Martýrium, které máme prožívat s hrdinkou románu, však nenaplňuje očekávání v rámci žánru krimirománu, kam román zařadil vydavatel. Volné tempo bez významnějších dějových zvratů pak nemá šanci celkově zapůsobit ani jako thriller, i když se tu jeho prvky najdou.
Časté vykreslování situací za pomoci krve, zvratků a zejména slin a hlenu působí samoúčelně, spíš jen jako "okořenění" jinak zbytečně obsáhle popisovaných scének z upachtěných nudných životů románových figurek.
Je to kniha, kterou asi málokdo odloží, aniž by měl zájem ji dočíst. Přece jen zvědavost, zda se vydala naše představivost stejným směrem, jako autorčina, zvítězí. Čekal jsem však silnější zážitek.

2 23.01.2015

Obsahově bohatá publikace přibližuje fakta o pachatelích brutálních činů, ale i o způsobu policejní práce a uvažování vyšetřovatelů. Styl psaní, kdy se kriminalistická a lékařská terminologie kombinuje s lidovým, až hospodským, způsobem vyprávění, mi moc neseděl, ale od četby mne neodradil. Zato mne dost rušilo velmi časté používání nesprávných výrazů vytypovat a natypovat namísto vytipovat (a opakovaně použitý výraz ecpertíza). To však nevyčítám autorovi, ale redakci nakladatelství Epocha. Od zájmu o další díly mne to ovšem neodradilo. A třeba se příště podaří i ty chyby lépe vychytat...

2 25.11.2014

Před lety jsem zaznamenal diskusi kolem dvou pamětních desek - jedna byla odstraněna, druhá se objevila. Památka na oběť vraždy zmizela a její pachatel dostal pamětní desku místo ní (stačí si dát vyhledat jména Rudolf Šmatlava a Vladivoj Tomek). Tato kniha k tomu má co říci. Rok jejího vydání i autoři ve mně nevzbuzují dojem, že šlo tehdy o komunistickou propagandu. Smutný příběh, podivná doba - i ta dnešní...

2 21.10.2014

Spíš, než slibované příběhy zločinů, je to příběh osobní. Když mi však došlo, že podtitul je evidentně jen komerční tah vydavatele, se zájmem jsem se začetl do vyprávění vzácného člověka, který obdivuhodně dokázal vzdorovat marasmu doby. Smutné svědectví o prohnilosti systému, ve kterém žijeme...

2 13.10.2014

Pochmurné čtení. Jako bych sledoval plynout mohutnou špinavou ničící řeku. Brutální obsah, proložený poetickými pasážemi. Účinné. Komunismus je svinstvo - v každé době a v každé zemi.

2 26.09.2014

Tak, jak zanikají hmotné, často i vzácné, památky, tak mizí i povědomí o nich. V tomto případě mohlo dojít k obojímu - zániku ohrožené památky i odchodu posledních pamětníků, aniž by někdo zachytil jejich vzpomínky. Avšak díky málem sisyfovskému úsilí současného majitele objektu Rudolfova, pana Mgr. Petera Chvojky, který se nedokázal smířit s tím, že by měla tato významná památka zaniknout a nadšenectví autorky mohla vzniknout tato kniha. Zúčastnil jsem se křtu této knihy a měl jsem tak možnost setkání s autorkou, ale taky s pamětnicemi, jejichž vzpomínky se staly součásti knihy. Možná jen těch vzpomínek mohlo být v knize víc, jak jsem pochopil z hovorů pamětnic během konzumace na malé recepci, která představení knihy následovala. Knize by jistě i prospěla jazyková korektura (těch překlepů apod. je tam docela dost), o stylu nemluvě. Ale každá kniha nemusí být přece velkou literaturou. V tomto případě se musí ocenit, že vůbec vznikla.

1 16.06.2024

Solidně připravené, poutavé čtení, bez bulvárního nádechu. Autor nám nepřipravil jen klasické "soudničky," ale hlavně nás seznámil se systémem soudnictví na našem území od doby císaře pána až po "tatíčka Masaryka." Velký prostor je tu věnován také otázce vykonávání trestu smrti a udělování milostí. Pochvalu si zaslouží přehledná grafická úprava. Výhradu bych měl jen ke zbytečnému opakování některých pasáží.

1 17.09.2020

Přestože velká část textu je pro nezasvěceného čtenáře trochu nudná - v publikaci pro laickou veřejnost nadbytečné odborné termíny, vyjmenovávání všech osobností, s nimiž se setkal apod. - vynahrazují to poutavé historky např. ze života v tehdejším Kuvajtu nebo při návštěvě Petrohradu. Celkově pro mne až překvapivě zajímavé čtení. Autor byl rozhodně bezesporu významný lékař a dobrý člověk.

1 20.04.2020