hs777 komentáře u knih
Zneužití osobních dat, krádež identity - ani po deseti letech toto téma neztratilo na aktuálnosti a bohužel GDPR nás nezachrání. I ti velmi střídmí ve sdílení, focení nebo lajkování přesto použitím mobilu nebo platební karty zanechají po sobě nesmazatelnou šlápotu v digitálním světě.
Další brilantní případ Lincolna a Amelie, a tak bez diskuze pět hvězd.
Bylo to pár velmi příjemných večerů s charismatickým šarmantním hrabětem Rostovem a jeho přáteli v moskevském hotelu Metropol, i když do té správné nálady jsem se musela prokousat minimálně první stovkou stran. Kéž by bylo víc takových opravdových gentlemanů.
Malá odlehlá norská vesnička. Všichni žijí vedle sebe od nepaměti, dobře se znají a přesto má každý uvnitř něco, co nechce pustit ven. A i po zdrcující smrti mladých chlapců zůstávají se svými pocity a zármutkem sami. Intenzivní, křehké, odzbrojující. Nejsilnější je zpověď Karin.
Byla jsem hodně překvapená. Příjemně tím, jak Petra Procházková, kterou znám jen jako vynikající novinářku a zahraniční zpravodajku, uvěřitelně, s lehkostí a dokonce i s vtipem napsala tento román. Nepříjemně tím, že i v dnešní době jsou ženy v Afghánistánu spoutány přísnými pravidly islámu a i několikaměsíční chlapec má důležitější postavení v rodině než žena. Ráda bych se dověděla víc o dalším osudu Frišty, Herry i Mada - těch skutečných.
Trochu jsem se obávala, zda první díl série,která u nás pro mne nepochopitelně začala vycházet od čtvrtého dílu, nebude slabší. Není - stejně akční, bez zbytečných odboček rovnou k věci a konečně jsou vysvětleny střípky ze soukromí, které se v náznacích objevují v dalších dílech. Jednu hvězdičku ale musím strhnout za Davidovu téměř nesmrtelnost.
Autorčina práce se slovy famózní, mnoho moudrých přirovnání podtržených hovorovými i autentickými mongolskými slůvky, k tomu drsné prostředí mongolské stepi, střet vesnických tradic s moderním městem ... prostě exkluzivní zážitek.
Po dvou nadprůměrných dílech napsat třetí, který je oba předčí, je podle mne obrovský kumšt. Smekám před Robertem Bryndzou a nedočkavě vyhlížím další díl.
Ano, je to pořád stejné - bez dlouhých úvodů hned do děje, sadistická brutalita, krátké kapitoly s návnadou na další, nová postava a vzápětí nová oběť atd. Co mám ale dělat, když mě to tak neskutečně baví. Ty, které Chris Carter nezaujal doteď, zřejmě ani tímto nezíská. A těm, kteří jsou z něj nadšení jako já, nic vysvětlovat nemusím.
Už dlouho se mi nestalo, abych knížku s 500 stranami v mé čtečce přečetla za necelých 24 hodin. Už dlouho se mi taky nestalo, abych se v noci při čtení bála vylézt z postele. Něco tak napínavého jsem nečetla strašně dlouho. Děkuji uživateli Peslík za komentář, protože bez něj bych knihu asi neobjevila. Byla to pekelná jízda a hned otevírám Volavku.
Bohužel jsem zklamaná. První část jsem se ještě chytala, ale čím dál jsem pokračovala, tím míň jsem chápala a na konci jsem se v tom docela utopila. Mrzí mě to, dočetla jsem jen proto, že to napsala Anna Bolavá.
Nevinný flirt, který se trochu vymknul a zvrhnul ... docela příjemná oddechovka a nečekaný konec.
Autora jsem neznala, tudíž jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Podle komentářů jsem ale čekala trochu víc než jen tři monology chlapů - exotů, znuděných a nespokojených se životem, který si sami nachystali.
Matka závislá na alkoholu a postupná devastace celé rodiny. Dokola se střídají průšvihy, selhání, sliby, léčení, naděje, ale komu není rady, tomu není pomoci. Jakmile se do vztahu dostane alkohol, vemte nohy na ramena!
Ostré, bouřlivé, nespoutané a krásné, v závěru dojemné. Znovu děkuji svým oblíbeným za inspiraci.
Tak nějak nevím .... četla jsem pozorně, skoro bez přestávek a přesto jsem se ztrácela. Uměle zamotané a tím se pro mne stalo dost nepřehledné, škoda.
Nikdy jsem nečetla nic tak osobního, tragického a přitom plného obrovské lásky a odpuštění. Před autorkou smekám.
Na knihách Biancy Bellové mě baví, jak nenápadný příběh načrtnutý mimo prostor a čas mě neúprosně pohltí a doznívá ještě dlouho po přečtení.
Drsné téma šikany v kyberprostoru, kde se děti orientují rozhodně lépe než dospělí. Nikdy bych jako rodič takovou situaci nechtěla řešit, na jedné ani na druhé straně, opravdu nevím, která je horší. Každopádně výborná detektivka.
Styl psaní Johna Irvinga mě strašně baví. Nechyběl absurdní příběh, zmrzačený hrdina, humor i dojemnost a ty nekonečně dlouhé odbočky, kdy jsem přestávala věřit, že se někdy může vrátit a přesto jsem se vůbec nenudila. Chyběli jen medvědi. Báječné!
Vytkla bych utahanou první třetinu knihy a strašně moc odborné omáčky ke zcela originálním postupům, která někomu může připadat poučná, ale mě spíš nudila. Jinak se Hračkář čte svižně, Theo je vtipný podivín a svou hlavu jsem zapojit nemusela - jeho logické dedukce byly popsány do detailů.