HTO komentáře u knih

První svazek povedené edice anekdot – v níž vyšly mimo jiné nesmrtelné Anekdoty o lordech – představuje skutečně šťastný start.

Když básník Philoxenos odmítl pochválit verše tyrana Dionýsia, byl za trest poslán do lomu. Jakmile se odtud vrátil, tyran právě znovu předčítal verše. Básník se beze slova zvedl a odcházel. Na tyranovu otázku, kam že to jde, jen suše odpověděl: „Zpátky do lomu".

4 26.07.2012

Historky o lékařích jsou vděčné téma, a když si připočtete fakt, že Alarich vládl perem jako Jaroslav Žák, dostanete nesmírně zábavnou knihu. Desítky skvělých historek, kratičkých i dlouhých, napsaných úžasně svěže a báječně. Potkáte mnoho lidí, které znáte, ať už lékaře (nesmrtelný prof. Thomayer, prof. Vondráček, prof. Heveroch...) nebo umělce (Langer, Hořejší ...). Mně drahé i tím, že všichni v naší rodině (kromě mne) jsou lékaři.

Kniha v poválečných vydáních dostává i velmi tragickou stránku, protože Alarich byl jako odbojář za války popraven. V knize jsou tak i ukázky z jeho motáků, včetně toho úplně posledního, ze dne popravy... „Nedočetl jsem několik knížek, bylo mým osudem nedočítat, být torzem... Je už hodně tma. Ještě si přečtu poslední Míliny dopisy, srovnám své věci a budu čekat na 20. hodinu večerní." (18. 12. 1942)

*

Ukázka (lákadlo) – vybírám schválně snad nejdelší text, abyste se pokochali stylem:

Běda, až Levitovi dojde trpělivost

Profesor Jan Levit neosvojil si při svém chirurgickém zaměstnání způsobu tanečního mistra a učitele jemných mravů. Není také známo, že by pro svůj bohatý konverzační slovník čerpal výrazy z květomluv a sbírek výchovných přednášek YWCA. Jeho metafory nejsou vyčteny ze staroperských lyriků, aniž vykradeny z mystických spisů. Jen vrozená tvůrčí síla mohla zjevit toto nesmírné bohatství kyprých výrazů a neznámých obrazů, plných lapidární mohutnosti a nezhýčkaného chlapství.
Plukovník zdravotní služby profesor Levit vstoupí do operačního sálu pražské divizní nemocnice. Jeden z ošetřovatelů mu podá přezuvky. Tu se zablýská a třeskně zahřmí:
„Jak mi to cpeš ty galoše, ty apatické dřevo? Pravá galoše patří na pravou stranu a levá na levou, ty ptakopysku! Myslíš si, že tu chci dělat excentrické produkce? Tady není varieté, tady je operační sál, a já tu nechci cvičit úkroky na tango 1930, já chci provádět appendikektomii v tutocainové anestézii. Nemačkej mi ten nárt, ty muří noho, nebo tě zavřu, až ztratíš chlorofyl. Tak, krucifix, dostanu tu zástěru, nebo nedostanu, ošetřovatelek je tu jako tiplic a ony si, třasořitky, myslí, že je tu módní přehlídka. Já vás poučím, kde jste, vy sykomory. A když uvazujete zástěru, vy vestálko, tak mě nešolíchejte na cemru, to nepatří k vašim povinnostem. A k vašim právům teprv ne, vy smuteční vrbo!"
Rozkacen vrhne se pan profesor na svoje ruce a drhne je nelítostně v horké vodě. Tu si povšimne jednoho z asistentů, který se myje vedle:
„Ježíšikriste, pane kolego, kde jste se učil mejt? U paní Lavecké, vidte? Tohleto je fixlování, vy těma rukama šmejdíte jako malý Bosko, takhle si myje pastor ječné zrno, ale ne chirurg ruce před laparotomiíl"
S rukama v umyvadle s lihem obhlíží sál. Všecko živoucí se choulí bez pohybu, bílé pláště se slévají s bílým operačním stolem jako mimikri. Tu přivážejí nemocného a ukládají na stůl, nahého, odevzdaně klidného. Je to generál intendantury? Nebo štábní kapitán? Nebo profous od divizního soudu? Ne, je to chronický zánět slepého střeva, s nímž bude stejně naloženo, ať si jej vypěstoval generál, nebo starý roťák, či zelený rekrut.
Nemocný je zakryt rouškami a Levit přikročí ke stolu.
„Jódovou!" řekne nevlídně a instrumentářka mu podává nástroj se smotkem sterilní gázy. Její ruka se třese. A chirurg si zjednává vnitřní klid posledním hromobitím:
„Netřepejte mi, hergot, tím tupfrem jako kapesníkem z rychlíku, to není žádný lulef!"
A zabodávaje injekční jehlu, hučí si rozezleně:
„Čím víc se člověk s tou holotou maže, tím to je horší. Ale až mi jednou dojde trpělivost, pak poznají, co ten starý dobrák Levit dovede. Sjezdím to jednoho po druhém, hlava-nehlava. Po dobrém s nimi člověk, na mou duši, už nesvede nic."

4 03.07.2012

Povídky jsou tradičně kvalitní, samozřejmě. – Dobový kolorit (myslím teď rok vydání téhle knížky, 1991) dobře ilustruje deset stránek reklam za tiráží, mimo jiné na knihy, které mne tehdy udivovaly svým názvem, Anglicky bez učení. A nejen anglicky... Vyšla tehdy i čínština? To by bylo obzvláště zajímavé.

Radost číst, pochopitelně. – V rozkošné povídce „Parní slovotvorný stroj" je v poznámce pod čarou kuriózní chyba v překladu (nic ve zlém): „viz cena Dereka de Solly, Scientific American, červenec 1959". Má být – jedná se zde o slavný mechanismus z Antikythéry – „viz. Derek de Solla Price", protože Price je v tomto případě příjmení onoho výzkumníka. Ale přimělo mne to sáhnout po jedné Bergierově knize (Utajených vládcích času), kde se o tomto mechanismu píše.

4 29.06.2012

Příjmy z této povedené knihy budou věnovány sofijské zoologické zahradě.

4 24.06.2012

Mně osobně se knížka moc líbila, ačkoliv Ivanhoea miluju. Přišlo mi, že autor velice šikovně, tak jako v dalších knihách, míchá román, který ho inspiroval, s vlastní zápletkou, která je pokaždé zajímavá, protože časové paradoxy jsou fascinující.

Poklonu si autor zaslouží za to, jak používá vulgarismy, což je vždycky ošidné, protože vulgarismus je jako koření: když je ho trochu a je použit na správném místě, je to skvělé, když je ho moc, nedá se to jíst/číst. Tady je to rozhodně ten první případ – a po letech jsem ho slyšel i v reálném životě, kdy tutéž větu použil kamarád. A taky výborně. „Bylo to vůbec poprvé, co Lucas slyšel Delaneyho promluvit. ‚A kurva‘, řekl. ‚Tak to jsme v prdeli.‘"

4 23.06.2012

Bořík & spol. je jedna z nejlepších knih o téhle sympatické partě, ke které – což jsem donedávna netušil, ačkoliv je to občas poznat – Steklače inspiroval Goscinnyho Mikuláš. Jednak povídky jsou pro jejich příhody lepší než romány, a za druhé, právě v této knize najde čtenář, malý nebo velký, některé z nejlepších textů. Steklač tady naplno rozvíjí své nejsilnější stránky, ať už je to lehce surreálný inspektor Mišoň, který připomene polohu, v níž je napsán například skvělý Pankrác Tangent, nebo neodolatelný strýc Chrobák, jedna z nejlepších postav téhle ságy, v povídce „Jak jsme jeli sto dvacet" – vzpomínám, jak jsem ji jako malý předčítal už dospělému bratranci a bavili jsme se oba stejně; tahle povídka je ukázková i v tom, jak strýcovy vynálezy nezabíhají zbytečně do SF (což se dost nepovedeně projevilo v Čendovi & spol.), ale jsou prostě nádherně praštěné. A vůbec, tady zkrátka není slabý text: od Boženy Němcové přes kukačkové hodiny k jménům postav – zde třeba doktor Ervín Hroch, Steklač v nejlepší formě! Zajímavostí navíc jistě je nelichotivé mínění o (přímo nejmenovaném) Foglarovi v desáté kapitole.

4 23.06.2012

Velice dobrá antologie různých záhad sebraná Jacquesem Bergierem a jeho spolupracovníky, totiž skupinou INFO. Záslužná zejména zahrnutím záhad i zpoza železné opony a pro československé čtenáře neocenitelná tím, že je zde otištěn legendární a zásadní článek Ivana Sandersona „Existují ještě dinosauři?", který dal vlastně vzniknout kryptozoologii, která má v téhle knize taky svůj prostor. Milovníci Julese Verna zase ocení článek o pozorování UFO z let 1890–1914, které Verna inspirovaly ke knize Robur Dobyvatel tak, jako ho pozorování mořských oblud inspirovala k Nautilu, a dodnes nejsou uspokojivě vysvětlena. A asi každého zaujme novinový titulek „Upír u hrobu Karla Marxe".

4 23.06.2012

Můj výtisk má v sobě vpisky nad cizími slovy, v nichž si V. E. liboval tak, že je snad i vymýšlel: aspoň mám za to, že „ludikativní“, tedy zábavný (jako schola ludus – škola hrou), vymyslel právě on. Mne osobně zaujala spíš autorova schopnost vytvářet neuvěřitelně složitá souvětí, plná vedlejších vět, která jsou přesto jasná a skvěle formulovaná. Ale teď zcela vážně: každý, koho zajímá avantgarda, shledá tuto knihu informativní, zajímavou a podnětnou. Jestliže jiná (ovšem o dost starší) kniha o dějinách umění odbývá dadaismus jediným slovem – a to navíc ještě slovem „imbecilní“ – tady najdete o dada šedesátistránkovou kapitolu, která vás přiměje řádně se zamyslit nad mnoha věcmi. Teprve po této první kapitole (je vidět, že se psal konec šedesátých let, protože se hemží jmény, která vzápětí komunistický běs zase na dvacet let spláchl, byť jenom do undergroundu, nikoliv ze světa, jak si zajisté přál) se přejde k surrealismu.

Ještě k tehdejší době: Effenberger píše v Ediční poznámce, že rukopis knihy byl od roku 1965 na zákrok ideologických orgánů několikrát vyřazen z výroby, naposledy v létě 1967. A: „Požádal jsem nakladatelství, abych se mohl dovolat milosti, kterou připouští pravopis stalinské éry a vyhnout se předpisovaným jazykovým násilnostem a perversitám alespoň tam, kde je pokládám za nejkřiklavější (např. poesie, Teige – Teigeho a pod.).“ – – A za pár let nato už se Effenberger potkával s Ivanem Wernischem při výplatním okýnku v jakémsi stavebním podniku...

4 29.05.2012

Zajímavá kniha, i kdybyste si jen chtěli přečíst parodie na sloh významných tvůrců (mj. Kafky!), což je vždy podnětné.

„Myslím totiž, že básník je stav, okamžitá vrcholná dispozice, a to ostatní, ten bědný člověk, je jen čekání na báseň.“ (str. 11)

Můj výtisk je s dedikací „Ladislavu Dvorskému mezi příbory na sjezdu Kamil Bednář 10. VI. 69" – v antikvariátě bylo napsáno „po podpisu básník omylem polil knihu minerálkou". Někdo slova „příbory" a „sjezdu" napsal pod dedikaci tužkou, protože jsou špatně čitelná. Můžeme tedy přemýšlet o tom, jestli to bylo doopravdy minerálkou...

Těžko dát jiné než plné hodnocení takovéto knize! Po teoretických statích (vždy česky a anglicky): Úvod (K. Valoch), Gravettské umění na Moravě: reflexe světa paleolitických lovců (J. Svoboda), Umění v paleolitu – techniky a materiály (M. Lázničková-Galetová), Poděkování (K. Valoch) následuje třiapadesát stran vzorných fotografických reprodukcí objektů, který byly vystaveny – a které jinde těžko najdete, s podrobnými popiskami, rovněž česky a anglicky.

Byl jsem na té výstavě dokonce dvakrát (a bylo mi smutno z faktu, že ani takováto výstava, který byla kromě toho nejméně dva dny v týdnu přístupná zdarma!, nepřilákala, zdá se, příliš návštěvníků, protože jsem tam byl pokaždé sám), a pohled zblízka do tváře Věstonické venuše patří mezi nejhlubší zážitky mého života, který si na nedostatek krásných zážitků věru – díky Bohu! – stěžovat nemůže.

4 18.05.2012

Třiasedmdesátiletý Goethe požádal o ruku osmnáctiletou Ulriku von Lewetzovovou. Odmítla ho. V kočáru, který ho vezl z Mariánských lázní domů do Výmaru začal 5. září 1823 psát Mariánskou elegii, známou také prostě jako Elegie. Když přijel do Výmaru, 12. září 1823, báseň už byla dopsána. Ukázal ji tehdy jen svým nejbližším přátelům. Skutečně, jak v ní sám předznamenává: „A tam, kde člověk v bolu oněmí, / mně z bohů kdos dal vyslovit, jak trpím." Zde je její poslední sloka, jednak v překladu Fischerově (ten je v knize), jednak v překladu, který jsem si kdysi vypsal z Přemožitelů času:

Mně ztracen svět, já sobě ztracen hynu,
já, jenž jsem býval bohů miláčkem;
mne bozi svedli – skříňku Pandořinu
mi dali, slastmi bohatou i zlem;
k rtům přitiskli mne opojivých darů
a rvou mne pryč – vstříc rvou mne mému zmaru.

*

Já sebe ztratil jsem a hynu!
Miláčkem bohů jsem byl dříve sic,
kteří mi dali skříňku Pandořinu,
v níž bylo dobra dost, však nástrah víc.
Jen políbit mi dali ústa její –
hned berou je a tím mne zabíjejí.

4 15.05.2012

„Svět je mozaikou různých přístupů k životu, různých vizí existence člověka. Ztráta třeba i jediné částky této mozaiky je ztrátou pro nás pro všechny, protože se můžeme naučit mnohému z představ a vizí těch druhých, těch ostatních, a se zánikem každého jazyka zaniká drahocený pramen a zdroj zpráv a údajů, které nás činí pravými, ryzími lidmi."

Indie, kterou neznáte: Indie kmenových společenství. Profesor Zvelebil procestoval oblast Modrých hor, kde žijí záhadní (bez jakékoliv senzacechtivosti řečeno) Todové (které, protože jsem osel a obdivovatel Old Shatterhanda, jsem si nejprve spletl s jihoamerickými Toby). Vydejte se za nimi s ním! Ať už jste na cestopisy nebo třeba na jazyky. Zvláště ti druzí si jistě zalibují v kapitole Neznám obtížnější jazyk: mně se navzdory fascinaci todštinou doposud nepodařilo uspokojivě vyslovit jejich slovo, která znamená „protože (někdo) bude (někým) postrašen": aňžrčgčvdk.

4 13.05.2012

Kolega S. Grym zcela skvěle vystihuje moje pocity. Doplním k tomu jen několik věcí: jedna z těch knih – a přes svůj v dětství přítomný odpor ke knihám ve špatném stavu jsem ji měl provázkem svázanou vyřazenou z knihovny – které mi pod kůži vryly to, že když se v přírodovědné publikaci objeví slovo „člověk", bude následovat stud, pláč, hněv a strach o přírodu. – – Obsahuje informace (unikátní i ve světovém měřítku) o údajné africké formě tygra, Panthera tigris sudanensis, kterou popsal výtečný srílanský vědec dr. Paules Edward Pieris Deraniyagala (1900–1976), jenž se nechal ošálit káhirským trhovcem: tato informace je natolik neznámá, že dokonce i italská Wikipedie (šílená jako Itálie sama) jí odmítla věřit a počastovala mě slovem „buffoneria". Ale už sem jí to vodpustil. Vratislav Mazák byl vůbec velikým obdivovatelem tygrů a tato kniha stojí za přečtení i pokud jste v zoologii naprostý laik jako výtečný příklad toho, jak projevovat obdiv, aniž by to sebeméně rušilo.

„Rozměry dochovaných zbytků nasvědčují tomu, že tyto formy dosahovaly většinou asi velikosti velkého levharta až velmi malého tygra." Jak krásně to připomíná pythonovský skeč Život Čajkovského!

„Z Kirgizie je dokonce známo, že si [irbis] někdy vybírá za úkryt i hnízda supů, která bývají umístěna na nízkých rozložitých stromech."

4 07.05.2012

Existuje apokryfní Picassův výrok, že po Altamiře už je všechno dekadence. Tahle kniha dokazuje, že všechno rozhodně ne. A taky dokazuje, že touha bílého muže jít a učit je v mnoha (ne-li všech) případech pošetilá. Na výši umění tzv. „primitivů" jsme se na západě znovu vzmohli svým způsobem až s nástupem moderních avantgard.

4 10.04.2012

Milá knížka o tom, jak za autorem přijede na návštěvu jiný spisovatel, Josef Hais Týnecký, autor knih o přírodě – na začátku knihy stojí list jemu adresovaný, v němž se autor omlouvá za to, že odhaluje cíp roušky skrývající jejich dobrodružství při pouti broučí říší – načež se oba přátelé změní v hmyz a prožijí spolu dobrodružství v broučím světě.

Poslechněte si věnování, jež autor do knihy dal: „SLEČNĚ ZDEŇCE SCHÄFROVÉ, studující nižší Vyšší Dívčí školy v Praze, batolátku HANINCE, PANU nemluvněti JIRKOVI, všem třem stejným dílem, stejně upřímně a radostně klade pod stromeček štědrovečerní o Vánocích 1924 TATÍČEK." – Není to nádherná připomínka zašlých časů?

Pro seznam autorů si prosím rozklikněte obrázek obálky.

Kniha k nezaplacení. Jedna z těch, co má člověk pořád při ruce. – Zalitovat při ní lze jen toho, že uvolnění poměrů trvalo krátce, a proto řada výborů z jednotlivých básníků buď nevyšla vůbec, nebo až za dlouhá léta.

Batúk!

4 07.04.2012

Nightlybirde, Holan si to vykoledoval tím, že nebyl komunista a byl katolík, ale záminkou se podle toho, co jsem slyšel, stalo to, že Jiřímu Taufrovi řekl, v nějaké společnosti, kde byl i další partajní básník, něco ve smyslu, aby si toho svého poďobaného Gruzínce strčil někam.

Holanovi i v době zaracha občas něco vyšlo, ač ne samostatná básnická sbírka (kromě knížky pro děti), třeba v básnických almanaších, a pokaždé z toho bylo ohromné haló. – Jinak své poválečné sbírky o SSSR později krutě proklínal.

Příběh o yettim je nesmysl. Což mne logicky vede k tomu, abych se ptal: pokud je jeden z těch příběhů zcela nepravdivý (ať už autor někomu naletěl nebo si ho vymyslel), jak je to s věrohodností dalších?

4 28.03.2012

"Bohatá třída dnešní doby nemá právě tak ponětí o tom, jak by se sama pobavila, jako o tom, kterak by vládla jiným lidem. Že nedovede dokázati, aby její vláda vládla aneb její výchova vychovávala, to můžeme pokládati za dětinskou slabost oligarchie; pátráme tedy jenom, abychom viděli zábavu v této třídě; a v tom dospěla jistě k sešlosti věkem, nedovede-li způsobiti, aby se její zábavy líbily." (Esej Hloupý nápad)

4 27.03.2012