hu_87 komentáře u knih
Čtivá a zajímavá kniha. Opět se setkáváme s dětskými hrdiny: dívkou Cassandrou, která je místy opravdu nezvladatelná a občas si ani nevzpomíná, že něco konkrétního udělala. Taky tráví hodně času na samotce. Na druhou stranu to, co se jí stalo, by nemělo zažít žádné dítě.
A pak tu máme roztomilého klučíka Drakea, který trpí údajně elektivním mutismem. Nebo snad je věc o něco závažnější...
Pěkně se to četlo, je to zase kousek jiného pohledu na zdánlivě nezvladatelné, nebo v něčem divné děti. A opět se na konci knížky dozvídáme, jak to bylo s dětmi dál.
Sebranka je příhodný název. Čtyři děcka, každý s nějakým problémem se sejdou v jedné třídě, kde to chvilkama vypadá trošku jako blázinec a chvilkama jako emoční bouře.
Tahle profese je strašně namáhavá a místy určitě deprimující. Každé z těch dětí má své mouchy, svoje potíže, ale každé z nich je v něčem krásné a dobré.
Dobré je, že v epilogu se pak čtenář dozví zhruba, jak jednotlivé děti pokračovaly dál, jaké udělaly pokroky a tak dál.
Co k tomu ještě dodat, no. Asi to, že z knížky byste si měli odnést zhruba několik základních věcí:
- To, že mají druzí problém, který my nevidíme neznamená, že ten problém neexistuje
- I vzteklé a sprosté dítě v sobě může chovat spoustu dobroty
- Někdy nezbyde nic jiného, než doufat a oceňovat i pouze malé pokroky k lepšímu
- Je dobré nejít s proudem a sem tam přistupovat k druhému individuálně a s na míru šitým přístupem
- A hlavně: Nenechme se odradit neúspěchy, bojujme dál. Ono se to poddá.
Kniha je místy takový mišmaš různých pohledů, názorů, citací a tak dále. Určitě se tu pojednává o racionalitě a různých argumentačních faulech (ale vzhledem k názvu knihy na celkem málo stránkách), autor také zmiňuje Roslinga a jeho Faktomluvu (včetně "instinktů"), co s náma dělají média, telka a všechno možné.
Od knihy jsem čekala trochu víc a vzhledem k tomu, že jsem přečetla autorovi knihu Média, lži a příliš rychlý mozek, mi tahle kniha příliš nedala, takže nedoporučuju těm, kteří již zmíněnou knížku četli.
Pro nováčky v oboru ale to bude určitě podnětnější.
Upřímná zpověď táty, jehož malá holčička je odmala zvláštní: měla velké problémy se spánkem, neustále potřebovala nějakou stimulaci a později ji naměřili IQ okolo 150 bodů. Už jako malá holka se naučila spoustu věcí, o kterých by si děti v jejím věku mohly nechat leda zdát. Bohužel to všechno na úkor toho, že s vývojem jejího mozku nebylo něco v pořádku.
Ty její neustálé nezastavitelné výbuchy vzteku, iracionální chování, upadající zájem o reálné lidi (a upřednostňování bytostí, které si vytvořila v hlavě) bylo podhoubí nejzávažnější choroby vůbec - schizofrenie, v tomto případě s časným začátkem. Je minimum případů, ve kterých se schizofrenie vyskytne v již tak nízkém věku. O to byla situace horší, když si dcerku doktoři neustále přehazovali, zpochybňovali naléhání rodičů.
Naštěstí byla Janni (avšak nevím, jaké jméno by upřednostňovala dnes) správně diagnostikována a ačkoliv na ní doktoři vyzkoušeli hodně léků, po kterých by byl mimo i statný dospělý člověk, spoustu z nich nezabíralo a některé naopak symptomy zhoršily.
Co vím, tak January dnes bere cca 3 léky (lithium, clozapin a thorazin?), což je stále dost - naproti tomu se o dost zlepšila. Nemá tolik záchvatů vzteku, je více socializovaná a více se baví s lidmi tam venku. Její halucinace různých zvířat a bytostí sice nikdy zcela nezmizí, ale naučila se alespoň je z větší části ignorovat a brát je jako takové "pozadí".
Co k tomu říct, nikdo si asi nedokáže plně představit zoufalství rodičů, kteří celou tu dobu nevěděli přesně, co se s jejich dcerou děje. Že je několikrát fyzicky napadla, až je i zranila. Její antisociální chování bylo (a obecně je) symptomem její těžké choroby a její zdánlivě přehnané a iracionální reakce na běžné věci najednou získaly větší pochopení. Po letech žití v neustálém strachu o to, že si January ublíží - nebo že ublíží svému mladšímu bratrovi, se všichni konečně dostali kloudného vysvětlení a nějaké naděje.
Schizofrenie je jedna z nejzávažnějších chorob a o to je horší, když se s takovou nemocí potýká už takhle malé dítě. Nutno však podotknout (!), že ze strany rodičů jsou jisté dispozice k duševním nemocem (např. Michaelova matka schizofrenie a tuším i bratranec), takže genetická zátěž tam je taky znát.
Je to originální myšlenka, rozdělit lidi do základních typů podle barev. K tomu je to úžasně jednoduché, přehledné a snadno zapamatovatelné. V knize jako takové se nic extra nového nedozvíte - jedná se spíš o takovou příručku pro laiky/úplné začátečníky z oboru psychologie, někomu to může pomoct si některé věci propojit a uvědomit.
A jaká jste vy barva: modří, zlatí, oranžoví, nebo zelení? ;)
Hodně smutný příběh o dívce, které umřela maminka a ona se pak starala o svého tátu a bratra. Depresivní čtení.
Dobrá myšlenka, ale nedobrá kniha. Autor se často opakuje, velkou část tvoří něco z Bible nebo rovnou příběhy těch lidí, kterým pomohla změna myšlení.
Samozřejmě souhlasím s tím, že je spousta věcí v hlavě, akorát tady to někdy zní až moc fantasktně. Jako berlička ale určitě účel splní.
Knížka se mi líbila z toho důvodu, že byla jednak čtivá (pochopí snadno i laik) a jednak realistická. Neopírá se tolik o teorii, že narcismus je takový to zraněný dítě uvnitř: naopak, zaobírá se myšlenkou, že sebevědomí narcisů je skutečné. Ideální knížka pro každého, kdo se chce o narcismu dozvědět více a ještě ideálnější pro někoho, kdo narcise zná.
Nietzsche, ten chvilkama narcistický ničema, který může podle některých postrádat duševní zdraví, ba i zdravou empatii vůči druhým, tady shrnul svoje myšlenky celkem srozumitelně a čtivě (plus, tohle je navíc strašně malá knížečka, takže bonus pro toho, kdo nemusí četbu). Téma nadčlověka, nazývání člověka netvorem a celkově ten pohled, co není ani nijak přehnaně optimistický a nezaměřuje se na člověka tak, jako mají někteří autoři ve zvyku - to je tak úžasně přímé, upřímné a neotřelé.
Poměrně nenáročná knížka určená úplným začátečníkům v oblasti zrcadlových neuronů, takže koho zajímají věci typu teorie mysli, napodobování, chameleonův efekt a jsou v oblasti úplní začátečníci, knihu ocení. Avšak ztráta času pro někoho, kdo se o oblast zajímá - nedozví se tu nic nového.
Autorky si cením, jelikož knížek o PPP na trhu vážně moc není, natož ve formě otevřených výpovědí. Napsáno srozumitelně, bez nějakých složitostí.
Autorka správně varuje, že u některých diagnóz - a v tomto případě bulimie, odhaduji že podobně to bude u anorexie - mohou některé typy terapií dokonce při bulimii uškodit. V tomto případě asi nejvíc psychodynamická: rejpat se v něčem a dělat z toho složitější věc, než ve skutečnosti je, se ukazuje být jako poměrně riskantní taktika.
Obecně si nedokážu představit, jaké je to být v kůži bulimičky, ale doufám, že v tom tyhle holky budou vidět nějakou naději, podporu a když se terapie ukážou jako ne moc účinné, hlavně si pamatujte (a to se naučíte během čtení týhle knížky) NEDĚLAT věci složitější než jsou. A to si myslím, že je důležitá lekce i pro víc věcí v životě.
Držím palce všem holkám, který se s PPP potýkají!
Knížka je poctivě zpracovaná, začínaje příznaky onemocnění, možnou komorbitou, s čím se zpočátku může panická porucha zaměnit. Nechybí ani různé kazuistiky. Nakonec jsou také pěkně zpracované kapitoly o terapii. Užitečná mi přišla kapitola krizové intervence, tj. jak se k takovému člověku, co má právě záchvat, chovat a jak ho "uklidnit".
Zajímavé úhly pohledu na takové téma. Špína je dobrá - ať už hlediska rozvoje imunitního systému, nebo rozvoje vhodné střevní mikrobioty.
Hodně stará knížka, kterou hravě nahradí spousta novějších. Neučí se z toho moc dobře...
(SPOILER) Poctivě zpracovaná knížka nabalená informacemi. Je psaná vědecky, podložená vědeckými studiemi, takže jí ocení v prvé řadě lidé, kteří se o problematiku zajímají, popř. studují psychologii a příbuzné obory.
Poslední dvě kapitoly mě teda nebavily tak jako zbytek knížky, to ale neznamená, že ta knížka není dobrá.
Výcuc některých informací:
- mozek je neuvěřitelně tvárný a plastický orgán
- zapomínání je pro mozek zdravé
- emočně nabité vzpomínky mají tendenci se lépe ukládat do paměťi (avšak přílišný afektivní náboj může být z hlediska vštípivosti negativní v tom smyslu, že se zaměřuje pozornost na úzký okruh informací a nezapamatuje se pak to relevantní)
- autisti mají horší autobiografickou paměť
- lidé s posttraumatickým šokem si více pamatují věci, které v pokusu mají zapomenout (což tak odpovídá jejich flashbakům, které by chtěli zapomenoutú)
- ve spánku se mozek očišťuje od potenciálně neurotoxického glutamátu, jehož nadbytek způsobí poškození neuronů a nadbytek vápníku
- volíme lepší roli sebe sama: když se lidem ukážou jejich skutečné tváře a upravené tak, aby byly podle měřítek více atraktivní, považují lidé za vlastní tváře ty upravené
- za některých podmínek je dokonce pozitivní, když spolu mohou svědci trávit čas ve skupině
Svědectví porodní asistentky (a nejen jí) o ohavnostech, které se děly v koncentračních táborech. O ženách, které přiváděly na svět své děti, s děsivou a nejistou vidinou, co bude dál. Leszczynská se nebála postavit rozkazům a řídila se podle své víry a podle svého přesvědčení - lidský život za každou cenu zachránit. Po narození každé dítě pokřtila a později vymyslela fintu, jak zvýšit šanci, že se matka se svým dítětem později setká: dítě potetovala.
Vězni dávali sami sobě naději. Zpívali zpolu, pomáhali si, zatímco se po táboře šířily hnusné nemoci, po blocích chodili vykrmení potkani, kteří neváhali využít svou šanci na nemocných a slabých.
Matky s dětmi, které byly obětí zvrácených rozkazů, choutek, pseudopokusů, kde nikdo nevěděl, zda nepůjde další den do komory. Dítka, který už vůbec za nic nemohly a stejně se klidně házely do "kýble od sraček".
Nedoporučuji slabším povahám. Zajímavé svědectví z "první ruky", neotřelé, pravdivé, kde lidi, které potkaly takové hrůzy, zůstali pospolu a dodávali si navzájem naději. Jedním z takových lidí byla Leszcynská.
"Je-li svoboda pojímána tím druhým způsobem, svádí do pasti autoritářství, destruktivity či konformismu".
Fromm rozebírá dvojznačnost lidské svobody: člověk může růst, rozvíjet se, žít tak jak opravdu žít chce; naproti tomu se může stát obětí autorit, přebírat názory, o kterých si jen myslí, že jsou jeho. Chová se tak, jak si myslí, že by se měl zachovat, jak je nejspíš správné se zachovat a neuvědomuje si, že tím ztrácí část sebe a ztrácí určitou svobodu.
Masochista se bojí mít vlastní já, až má tendenci se na druhé nezdravě upnout - naproti tomu sadista druhého potřebuje asi tak stejně jako masochista potřebuje toho svého, jinak by nemohl zapomenout na sebe samotného, své problémy. Druhého chce ovládat, mít v plné moci.
Lidé se mohou stát automaty, neschopny příliš kritického myšlení a přebírat názory druhých.
Rostoucí role kapitálu, konkurence a trhu změnily životy mnoha lidí směrem k nejistotě a izolovanosti. Člověk měl naproti tomu spoustu možností, rádoby svobodu, na druhou stranu se jeho původní vazby přetrhaly. Člověk byl sám, osamocený, v nejistotě a v nejistých vyhlídkách.
Toť stručně k Frommovi. Myslím si, že se spousta lidí bude v týhle knížce vidět a považovat to za něco světobornýho, protože Fromm (a nejen tady) píše tak obecně o něčem, co je tak z většiny asi tak zhruba jasný, akorát to vcucnul do mnohem víc stránek, než by bylo nutný. Dávám teda 4 hvězdičky, ale s bídou. Někoho to ale může nadchnout a vidět se v tom a říkat si, jak je ta společnost zkažená a ovládající.
Malá knížečka, ve které jsou strašně ubíjející, nihilistické, na druhou stranu sarkastické citáty/myšlenky. Prostě Nietzsche. Nic pro optimistické a pozitivní povahy. Ideální. Hluboké.
Takhle: knížka je zajímavá a obsahuje hodně zajímavých tipů, jak poznat, že vám někdo třeba šmejdí v počítači. Dozvíte se o spoustě různých zajímavých příkazů v cmd, které vám mohou dost usnadnit život, včetně různých výpisů logů, aktuálně přihlášených uživatelů a tak dále a tak dále.
Knížka samozřejmě vzhledem k oblasti zaměření obsahuje různé screeny obrazovky pro lepší pochopení postupů.
Bohužel, knížka je dost stará a oficiálně asi tak určená pro OS Windows 2000, což je dost škoda, vzhledem k tomu, že je kniha hodně užitečná, že nevyšla v aktualizovaných vydáních. Rozhodně doporučuji zájemcům o počítačovou bezpečnost.
Výborný obrazový průvodce s opravdu kvalitními a pěknými fotografiemi/obrázky. Bonusem je kvalitní papír.
Ideální "četba" pro psychology a celkově lidi, kteří se zajímají nedokonalým zrakovým vnímáním. Ať už se bavíme o Penroseho trojúhelníku, neskutečné krychli, řeckých stavbách nebo známých obrazech - skrývají (a nejen ony) jistou dávku iluze, klamu, a čeho si navíc nemusíme na první pohled všimnout.
Bylo opravdu příjemné v této knize byť jen listovat, navíc pokud trošku fušujete do grafiky nebo obecně vám záleží na tom, jak věci vypadají, můžete brát trochu inspiraci.