Hwaelos
komentáře u knih

Jeden z nejlepších marvelovských eventů vůbec. Nick Spencer se nebojí trochy krve a sprostých slov, dokáže výborně proplétat množství zápletek, aby vytvořil věrohodný politický thriller, umí psát dobré slovní přestřelky - a především dali v Marvelu téhle události dost prostoru. Těch deset sešitů je opravdu naplněných po okraj zvraty a pěknými momenty. Úplné finále už trochu kulhá na jednu nohu (vážně si nemyslím, že bylo nutné, aby si hodná a zlá verze Cpt. Ameriky dávali po hubě), ale dojem to tak moc nekazí. Věc, která Secret Empire pozvedá nad úroveň kvalitního popcornu, je to, jak moc motivy knihy čerpají ze současnosti. Spencer si dělá na jedné straně srandu z přebujelých konspiračních teorií, na straně druhé vztyčuje varovný prst před mámivým přeludem silného vůdce, který zajistí pořádek (v opozici vůči pomalé a partikulární zájmy sledující demokracii). Ostatně i happy end je nakonec poněkud deziluzivní s ohledem na to, co zůstalo v myslích mnohých lidí spokojených se stavem věcí. Korunu tomu nasazuje Beastův proslov v závěru: "Svět oslavuje. Porazili a svrhli vládu fašistů, ale nechtějí rozumět, že mutanti pod ní žili vždycky."


Musím říct, že mě tenhle titul bavil a zhltnul jsem ho asi za 14 dnů. To je dobrá vizitka. Cool je zasazení a použitej jazyk. Vzhledem k tomu, že se vypráví z první osoby a vypravěčem je dávnej hoper, naprosto sedí obecná čeština, kterou je děj zprostředkovaný. Polovina nultejch let zase evokuje určitou nostalgii, navíc ještě spojenou s reálnýma vzpomínkama na českej rap té doby (nebo dob dřívějších). Byť mě drobně iritovala doslovnost, s jakou bylo "nutné" vysvětlit každej jeden pojem téhle subkultury, vč. těch nejzákladnějších (bitch, fejm, gangsta...). Tohle na mě působilo tak nějak školometsky a - možná se pletu - ale nějak mi nepřipadá pravděpodobný, že tuhle knížku otevřou lidi starší 45 let, kteří by mohli tápat nad užitým lexikem. Ale hlavní důvod průměrnýho hodnocení je jinej. Hrozně mě bavily vzpomínací pasáže a vlastně bych výrazně víc ocenil, kdyby byl děj orientovanej na Dexterovo srovnávání se s dávnejma událostma u psychologa. Jenže cca od druhé půlky se knížka překlopí spíš v detektivku - a ona detektivní rovina není moc dobrá. Je přinejmenším průměrná. Typově sedí Malej NY k prvnímu dílu Milénia od Stiega Larssona: "vyšetřuje" se tu dávná událost, která má ale nebezpečnou důsažnost i do současnosti. Ale ono "vyšetřování" je v uvozovkách úplně správně, protože ani jeden z hlavních aktérů pátrání neoplývá velkou intelektuální kapacitou, takže spíš než Blomkvista a Salanderovou připomínají Káťu a Škubánka. Čtenář je sice napnutej, kdo za tím vším stojí, ale samotné rozplétání stop je děsná nuda, protože je to spíš motání se v kruhu emocionálně zabarvenejch úvah prostýho Franty Vopršálka.


Jakkoli se mi variace na Lumetovo drámo zamlouvá, provedení už tak slavné není. Weeksova kresba tomu hodně přidává - atmosféricky i stylově. Čemu se ale těžko věří, jsou Bruceovy monology. Nejdřív zmlátí záporáka a pak sám sebe obviňuje, že užívá nepřiměřené násilí? Bylo by to zkousnutelné, kdyby se chystal seknout se superhrdinskou kariérou, což ale očividně nehodlá (soudě podle navazujících sešitů). Motivace hlavní postavy tady jednoduše nedává smysl. Druhý příběh s KGBeastem je spíš jednoduchá mlátička, byť atmosféricky vykreslená. Paradoxně nejlepší je vložený sešit s Dickem Graysonem, který se snaží rozptýlit svého mentora, který ale zase trochu zabíjí zoufalá Wagnerova kresba.


Podle názvu se to může jevit jako praktická příručka, který učí pracovníky být asertivní ve vyjednávání, ale jde spíše o sžíravý satirický pohled na práci v korporátech. Něco, co by napsal Kafka, kdyby měl smysl pro humor. :) Pérec zvolil literární postup, který se snaží vyčerpat všechny možnosti, které můžou při plnění relativně banálního úkolu nastat. Oceňuju, že knížka má na předsádce i přehledný vývojový diagram, který tomu dodává další level ironického nadhledu. Vřele doporučuju!


Vynikající záležitost, v níž se povedlo skloubit dohromady niterné vyprávění o ztrátě s aktuální společenskou problematikou. Drnasovi se podařilo velice věrohodně vykreslit alternativní svět konspirací, akcelerovaný sociálními sítěmi, v němž žije stále víc lidí. Pro lidi, kteří sdílejí představu o tzv. "velké lži" (pojem pocházející původně z Mein Kamfu, nedávno trefně aktualizovaný Timothy Snyderem), se stává cokoli potvrzením jejich názoru: může jít o drobnou nesrovnalost v nějaké kauze, ale i o pokus o racionální nabourání jejich paradigmatu fakty. Právě v tomhle světě se ocitá přítel zemřelé, když se pokouší pochopit něco, co se rozumově pojmout nedá. Neméně fascinující je, že ačkoli je titulem knihy jméno postavy, samotná Sabrina je ve vyprávění pouze lakunou, tj. mezerou v příběhu, která zůstane nezaplněná. V knize se prakticky neobjeví a ačkoli se děj točí kolem její smrti, čtenář se o ní dozvídá překvapivě málo a v zásadě o její příběh nejde. Ocenit se musí i špičková vizuální stránka. Drnasův minimalistický styl je fascinující zejm. v tom, jak pracuje s pravidelnou mřížkou a prázdným prostorem, který se stává echem prázdnoty uvnitř postav.


Tynionova řada si v rámci Znovuzrození drží stále solidní zábavnost. Určitou náplastí na obří množství side-kicků je celková koncepce, kdy je vždy jeden z dílů zaměřený na právě jednu z vedlejších postav batmanovského univerza. Pravdou je, že s klasickým temným rytířem už to nemá moc co dělat (a upřímně řečeno, zajímalo by mě, jestli si někdo v DC láme hlavu s propojeností řad v rámci fikčního světa - protože Kingova verze Batmana rozhodně nevypadá, že by s těmito side-kicky nějak kalkulovala). Gotham je víc kosmopolitní metropole mrakodrapů než ponurá novogotická čtvrť a samotný charakter hrdiny je úplně z jiného těsta, než na co jsou dlouhodobí batmanovští fandové zvyklí, ale potud, pokud je autor schopný vybudovat relativně zajímavý a dobře napsaný příběh, mě osobně to zase tolik netrápí.


Solidní 3,5 hvězdy. Hine přináší zajímavý take na galérku Spideyho parťáků i protivníků (zdaleka největší pobavení jsem cítil u detektiva DeWolfa). Příběhy jsou mnohem drsnější a zemitější, než jsem vůbec u Marvelu očekával. Se zabíjením se tady rozhodně moc cavyků nedělá. Atmosféra je i díky Sapolského kresbě velmi slušná a vypravěč používá i některé standardní prvky z noirových filmů, jako jsou žánrově laděné vnitřní monology. I přes to všechno mám ale pocit, že ani jeden z příběhů není natolik silný, že by mi utkvěl v hlavě víc než na týden.


Opravdu neobyčejná prvotina, která snad trpí jen jednou slabinou: skládá se z částí, které spolu jen minimálně komunikují. Ale všechny jsou samy o sobě výborné. Svorníkem jsou jim jihovýchodní země - Balkán, Kavkaz a v první půli vlastně i Polsko. Bílá místa a Danziger Zeitung spíše jen naznačí směr a styl, ale v jednotlivých básních se skrývá neobyčejná síla. Po hruškovsku umí zastavit probíhající moment, všimnout si detailu a ornamentu a nakonec báseň uzemnit silnou pointou ("Jen polský řidič, který tě veze k hranicím / se ještě rétoricky ptá: ach, proč je v našem sexu / takový přebytek duchovnosti?").
Metaforika a milostné ladění oddílu Bohové těch míst zase upomenou na neuchopitelná univerza raných Wernischových sbírek. Čtenář tu cítí, že mu zůstává leccos zatajeno, a jde tak o nejprivátnější část sbírky. A absolutním vrcholem je pak finální oddíl Osip míří na jih, který čtenáře nasaje, už v půli ho přiměje podvolit se proudu řeči a obrazů propojujících pražská nábřeží s dalekou Arménií, vzdát se snahy dešifrovat a na konci ho vyplivne s chutí přečíst si básně znovu. Iljašenko tady postupuje podobným způsobem jako ve svých stochastických sbírkách 70. let Emil Juliš. Rozdíl tkví ovšem v tom, že básnířka nepostupuje mechanicky, ale podobně jako Juliš stříhá jednotlivé obrazy, které znovu na švech spojuje, aby jim přikládala nové významy.


Průměrná, hezky nakreslená pohádka, která kdyby nevznikla, nic by se nestalo.


Je super, že Slott aktualizoval Iron Mana pro dnešní dobu tím, že vyšel z toho, čím se od ostatních supráků odlišuje. Velký Íčko ve svém světě řeší to, co budeme brzy řešit v našem: práva UI a zneužitelnost inteligentních systémů. Je to zajímavý a místy i vtipný. Co tomu chybí, je prostor. Jen v prvních pěti sešitech máme až tři potenciální záporáky, všechno se řeší obříma zkratkama a na dvou stranách se toho odehraje tolik, co by vystačilo aspoň na sešit. Čímž samozřejmě trpí jakejkoli vývoj postavy. Ale popkorn je to zatím zábavnej, uvidíme, co bude dál...


Pokud máte dvanáctiletou dceru, klidně jí to pořiďte. Myslím, že ji to bude bavit - a odpustí tomu i hroznou kresbu. Mně bohužel dvanáct není.


Tohle se těžko hodnotí. Jak vyčítat sbírce, že je v ní příliš mnoho slovního balastu, pokud je samotná její existence postavená na tematizaci slovního balastu, reklamních frází, politických floskulí...? Jisté je jedno: Rops nevěří, že "ano, bude líp". Jeho básnický subjekt má nihilistickou povahu. Ví, že materiálně už líp je, ale že sociálně a hodnotově je to průser, kterej se bude v době, kdy mají všichni s klávesnicí svoji pravdu, jenom zvětšovat.
Tohle není poezie, tohle je verbální útok na pozdní kapitalismus. Ale dost možná je právě tohle poezie pro současnost. Žádné krásno, žádné estetično. Jen zvratky jazyka internetových diskuzí a marketingových hesel. A za nimi prázdnota jako černota na přebalu, z něhož se příznačně šklebí smrtka s klaunským nosem. Protože ani smrt už nemá žádnou vážnost a žádnou hloubku: "sledujte jak se tváří lidi / když sedí před televizí / když tůrují motory čekají / na zelenou když řídí když konečně! / o něčem rozhodují // volant a důstojný škleb / zaživa pohřbených // vynásobte zrcadla kamerovými systémy / a sledujte lidi."
Ropsova sbírka má občas až příliš volná stavidla svého flow, ale ve svých silných momentech dovede vystihnout podstatu současnosti líp než jakýkoli vyumělkovaný verš.


Tohle je opravdu povedený kousek. Ze Slottova runu jsou zde jen první dva díly, které navnadí na další čtení (jestli se ho v češtině dočkáme, těžko říct, ale při Slottově současné popularitě to nemusí být úplně vyloučeno). Ale další sešity z Yostova týmového spin-offu se drží na překvapivě kvalitní úrovni (to u odvozených řad nebývá zvykem). Faktem sice je, že děj je poměrně epizodický - od následků klonové ságy se tu skáče k drobnějším příběhům - ale kupodivu to nevadí, protože zajímavý a nečernobílý charakter O. Octopuse to utáhne. Tady bych opravdu chtěl pokračování...


Nejzvláštnější na tomhle svazku je, že ten starý (příšerně kolorovaný) béčkový příběh ze začátku 90. se vlastně vyrovná tomu novému. Samozřejmě - ani jedno není nic, o čem byste psali domů, ale obojí vcelku příjemně odsýpá a dovedu si představit, že na delší ploše by oba runy mohly být vlastně docela fajn.


Je to lepší než první a druhej díl, ale pořád to není žádná sláva. Série Transmetropolitan láká na dvě věci: satiru a humor. A ani v jednom moc neexceluje. Humor je postavenej na rádoby drsnejch macho, absurdních a sprostejch hláškách. V podstatě je ze stejnýho vrhu jako Ennisův Hitman. Jenže Ellis není Ennis - a hlášky, ani absurdně překombinované nadávky, mu nejdou zdaleka tak dobře.
A pak tu máme tu satirickou rovinu. TM je totiž bytostně politickej komiks. Setting je záměrně posunutej do blíže nespecifikované zdegenerované budoucnosti, ale je to jen kvůli tomu, aby mohl autor komentovat svoji současnost. Jenže satira je náročnej žánr a vyžaduje určitou rafinovanost, aby ty paralely fungovaly (tj. nutily čtenáře přemýšlet a bavily ho tím, že je dokáže odhalit). Jenže v tomhle směru jede Ellis na první dobrou. Společenskej komentář to je, ale žádnou hloubku nemá. Jeden příklad za všechny: Když Spider Jerusalem ukazuje reportérovi ghetto těch nejchudších, kteří politky nezajímají, protože nejsou voličská skupina, jde o pojmenování reálnýho stavu, ale pojmenování přímočarý, bez jakékoli přidané hodnoty.
TM ve výsledku působí jako typickej produkt devadesátek: přepjatej, přestřelenej, křečovitej, rádoby cool a povrchní. Určité zábavné momenty to má, ale jinak je to midcult. A přitom Warren Ellis není špatnej vypravěč, což dokazuje ve Fell, Moon Knightovi nebo Thunderbolts. Všechny jmenované příklady mají ostatně společné to, že naopak hrají na mnohem realističtější strunu, než bývá v žánru obvyklé (ať jde o noir nebo superhrdiny). V tom je možná jeho silná stránka.


NHMkový průměr. Namor je poplatný "divným" devadesátkám, jen namísto spousty kvérů a drsných hlášek stojí v popředí ekologické téma. To mi samo o sobě nevadí, ale o moc víc toho v knížce nenajdete. Příběh se dobře čte, ale je snadno zapomenutelný. Kdyby tohle u nás nevyšlo, o nic zásadního bychom nepřišli.


Jeden z těch slabších Aarghů. Většina obsažených komiksů nepřesahuje scenáristicky úroveň poměrně jednoduché vyprávěnky. Nejvíc z toho asi vyčnívá Křižovatka od Platy a Lastomírského a Strom Štěpánky Jislové. Alespoň kresba dokazuje, že je československá paleta mimořádně pestrá - pozoruhodný styl prokázal Petr Včelka, Martin Lacko a Anna Paděrová. Články dobré jako vždy - snad s výjimkou poměrně nezajímavého vhledu do slovenské scény od Veroniky Inglotové. Ale možná nebylo v roce 2013 opravdu co víc vyprávět.


V UKK vyšla spousta šedesátkovýho retra. Leeho Dr. Strange mezi nima ale celkem vyniká. Je to sice ukecaný a dialogy jsou napsaný strašně formálně, ale jednotlivá dobrodružství jsou docela zábavná a kdyby mi bylo deset, myslím, že bych byl velkej fanda. Navíc k tomu dobře pasuje Ditkův psychedelickej styl.


Zatímco původní Liga vyjímečných byla chytrou aluzí na viktoriánskou fantastiku a poctou klasické brakové literatuře, Nemo už je plnokrevný brak. A nezachrání to ani odkazy k expresionismu. Moore očividně ztrácí s léty svoje kouzlo.


WCA není kdovíjaká přelomová pecka, ale už dříve přeložené části z téhle série (NHM Scarlet Witch) ukázaly, že šlo o řadu, která byla na dobový mainstream nadprůměrná. Samostatný svazek věnovaný wackům to jen potvrzuje. Zatímco v případě Scarlet Witch se jednalo o příběh, který je dodnes zásadním milníkem univerza (protože následné události se staly rozbuškou pro Klan M a potažmo i pro Civil War), tady najdeme dva obyčejné příběhy, které dávají čtenáři nahlédnout, jak vypadají/vypadaly řadová dobrodružství týmových titulů Marvelu. Pro někoho to může být málo, ale mě to přijde zajímavé. Krom toho Thomas i Stern odvádějí natolik dobrou práci, že je to jedno z nejčtivějších reter, které u nás v rámci NHM/UKK vyšly.
