InaPražáková komentáře u knih

Anotace uvádí, že jde o rodinnou kroniku z let 1890-1910. Tedy: Když syn pana Kulhánka maturuje, učí se v dějepisu období od r. 1850 do světové války, "které se tehdy ještě neříkalo první, protože na druhou nikdo nepomyslel". Ve stejném roce jako maturitu pořídí si syn i prvního potomka. Tento se později ožení a má děti, ale vše je obklopeno idylickým bezčasím, kde se lidé a věci desítky let nemění, byť první i druhá světová válka musely podle jednoduchých počtů v průběhu vyprávění proběhnout. Zvláštně nafukovací čas se pojí s biedermeierovskou náladou, kde není místo pro problémy a lidé jsou bez výjimky dobří, jen občas každý jinak, což způsobuje krátké přeháňky na slunném nebi zašmodrchaných milostných vztahů. Totiž k druhé části anotace, "rodinné kronice": dějiny široké rodiny pana Kulhánka sestávají ze záznamů kdo, kdy, kde s kým a jak často a kolik dětí z toho vzešlo, v čemž jim zdatně sekundují ostatní měšťané, kteří se také jinak neprojevují. Zato se milkují na nečekaných místech, výstředními způsoby a každý s každým. Nic hlubšího se v knížce najít nedá, literárně je to taky střední cesta maximální jednoduchosti a všeobecné srozumitelnosti.
Jsem u Fischla zvyklá na jinou kvalitu provedení i myšlenek a zažila jsem trochu otřes - začít tímhle, jiné jeho dílo vezmu do ruky jen s hlubokou nedůvěrou. Obecně to ale není propadák, jen je to takové unyle idylické, až je to otravné. Hezké metafory a uhlazený projev celek nezachrání, nicméně kdo rád lechtivé historky bez explicitních detailů a i poněkolikáté se zasměje podváděnému manželovi, nechť se s panem Kulhánkem na velocipédu projede.

3 25.01.2021

Škoda, že Bílá garda není dokončená tak, jak autor chtěl. Je to znát, konec chybí a některé nahozené linie zůstaly neuzavřené. Takto je to asi nejmíň vstřícný Bulgakovův text, spíš jednotlivé střípky z přelomu let 1918/19, kdy se v Kyjevě střídaly vlády a vojenské jednotky na nich v různé míře závislé. Znát předem historické pozadí se rozhodně hodí, osob a událostí se vystřídalo v městě hodně a Bulgakov je ilustruje v detailu, vysvětlováním se nezdržuje.
Poučený čtenář si ale přijde na své: samostatná ukrajinská vláda rozpadající se ze dne na den, anarchie v její domobraně, jednotlivá hrdinství a obecná naprostá marnost snahy něco změnit, nikomu se nezodpovídající vojáci v ulicích a mezi tím se snaží nejdřív pomáhat, později už jen zachránit si život bratři Turbinovi a několik jejich přátel. Spojení historického dokumentu a beletristického podání je podařené, místy dokonce humorné a velmi sugestivní, byť příjezd vlaku s rudou hvězdou zůstal jen naznačený.

Doma se nám sešly dva výtisky, z obou stran rodiny, které mají jinak odlišný čtenářský vkus. Seifertovy vzpomínky jsou totiž univerzálně příjemné a zajímavé. Já si i při třetím čtení některá jména dohledávám a říkám si "aha, to je tenhle, taky už bych si ho mohla pamatovat", ale dá se číst i jen tak, bez bližší znalosti, protože v Seifertově vyprávění je i každý na okraj zmíněný, třeba dávný kamarád ze školy, živá, originální osobnost. Většinou jde ale o lidi obecně známé, je tam snad celá prvorepubliková umělecká společnost, a tím lákavější čtení to je. Navíc mě nepřestává okouzlovat Seifertova kombinace hladivého kouzla starých časů, s nímž jde ruku v ruce mírnost ve vyjadřování (ale když se řídí pravidlem, že pokud se nedá říct nic dobrého, nemá se mluvit vůbec, dá se lehko všimnout, že se o někom mluvit přestane - třeba o Nezvalovi od rozchodu Devětsilu), a neskrývaného smutku z vývoje doby, ty paneláky místo starých pavlačových domů, ale také ti štvaní, marginalizovaní umělci, kterých je věčná škoda (Teige, Palivec). Problémy neskrývá, ale nikdy není zlý a útočný, ani by se to k němu nehodilo.
Ve vydání je z 80. let je třeba číst mezi řádky, ale Všecky krásy světa jsou kniha, která má smysl a krásu i v osekané podobě. Oba naše výtisky jsou bohužel ve stejném (zcenzurovaném) vydání, ale já si to kompletní do třetice jednou seženu.

10 18.01.2021

Několik textů s různou mírou fikčnosti, od rodinné historie a vlastních vzpomínek po smyšlenou povídku, psaných různou formou, které ale spojuje hravost a smysl pro absurdno, zkoumání situací z nečekaných úhlů pohledu (životopis maminky vyprávěný příbuznými, ale taky hřibem nebo žebříkem), poetika blízká v textu zmíněnému Ivanu Vyskočilovi. Není to nápodoba, spíš příbuznost vidění světa a smyslu pro humor. Formu spojuje využívání až filmového střihu, místy podporujícího komiku okamžiku (scénář vyjednávání Občanského fóra s představiteli vlády), místy umožňujícího změnu hlediska.
Krobot je příjemně ironický a sebeironický, přitom vážné chvíle a zajímavé lidi, které potkal nebo si vymyslel nebo si je přenesl z jejich reality do své (což je u spisovatele koneckonců skoro totéž) neshazuje, spíš jako by říkal „vidíte to, a v takových neuvěřitelných situacích se odehrávají ta nejdůležitější rozhodnutí“. Nebo možná ne nejdůležitější, ale pro jedince důležitá až dost. Jak to bývá, některé texty jsou lepší než jiné, ale hravost a potěšení z vyprávění přenášejí spolehlivě. Zvláště se dají doporučit těm, kdo si rozumí s absurdním divadlem.

6 13.01.2021

Střet města (modernity, resp. světlých družstevních zítřků) a vesnice, která už se přežívá - Král je tvrdohlavý, přízemní, poctivý až na dřeň, sedlák starého ražení. V jiné době by mohl být záporná postava - kazí dětem budoucnost -, ale doba a sousedi z něj udělali tragickou figuru. Střídání většího počtu postav v první polovině je trochu zmatečné, navíc všichni vespolek hodně žvaní, ale postupně hra vážní a vrcholí naněkolikrát silnými symbolickými obrazy. Tragédie několika lidí není najednou ani trochu směšná a upovídaná, navíc dřívější mluvkové se v jejím světle ukážou jako hlupáci nebo dokonce mizerové, o to horší, že škodí jen tajně a řečmi. Začátek by na jevišti zasloužil zkrátit, ale po podařené inscenaci bude v sále dlouhé ticho.

7 07.01.2021

Mrzí mě to, ale tady šla úroveň dolů. Ve třetí knize je nejvíc zjevně mimosmyslových nebo nadpřirozených prvků, přitom je zdaleka nejdějovější, až akční. A není to k dobrému, Bolavá je výborná spisovatelka přírodní lyriky v próze, náznaky a nejistota, jestli je popisované reálné, nebo pouze subjektivní, v předchozích dvou knihách fungovaly skvěle. Zato divoká zápletka (ta suchozemská) čítající psychiatričku s chováním rozmazleného prepubescenta, porušující všechna pravidla své profese, psychotickou stalkerku a víceré rekvizity thrillerů, která je podaná jako realita, vyznívá neuvěřitelně, přemrštěně, ve výsledku jalově. Místy jsem měla pocit, že to autorce není vlastní, že ji tlačí čas nebo prostor a detaily a věrohodnost musely jít z nějakého důvodu stranou.
Retrospektivy a přírodní pasáže se čtou výborně, vztah ústřední dvojice je příjemně nedořečený a intimní, některá osobní dramata mají depresivní působivost obyčejně pokažených všedních životů jako v Ke dnu. Dopovězené linie z předchozích knih mě na jednu stranu sobecky zahřály u srdíčka, na druhou vnímám, že když se v celé knize objeví určité jméno jen jednou, aby mohlo slavit happy-end, elegantní řešení to zrovna není.
Dobré části, špatné části, nenapadlo mě, že budu někdy u Bolavé koukat dopředu, čí kapitola bude následovat, abych se na to mohla s trochou štěstí těšit.

14 05.01.2021

(SPOILER) Márquez má jasně rozpoznatelný styl a i s menším množstvím dějových linií a fantastických odboček než v románech je stejně zábavný a sugestivní. Typicky lehce absurdní příběh, tentokrát vrahů, kteří se nechtějí stát vrahy, a zneuctěné nevinnosti, o které všichni ví, ale nikdy se nezjistí, jak byla vlastně zneuctěna; ale také nečekaně naléhavý a závažný (na Márqueze). Běh informace po lidech, kteří by mohli zasáhnout, kdyby nemuseli stát u pultu, domluvit si partii domina, vítat biskupa; koloběh "nemám čas", "ono se to nějak vyřeší" a "přijde mi to tak neuvěřitelné, že se to určitě nestane" - situace, která se zdá neuvěřitelná v tom rozměru, ale u jednotlivců vlastně nepřekvapuje. Výsledkem je tragédie, stejně jímavá jako lyricky popsaná.
Přes všechny neuvěřitelné náhody a podivné drobnosti je to vyprávění od počátku dojemné, a co je zajímavé, bylo mi líto stejně nic nechápajícího Santiaga jako vrahů, kteří vynaložili nejvíc úsilí na to, aby jim povinnou vraždu někdo překazil. A také vdovce Xiuse, který byl obětí nabídky, která se neodmítá a která by ho asi zabila, ať by se rozhodl jakkoliv. I tady jsou malé příběhy a lehce podaná velká lidská dramata, která i ve stručnosti zanechají hluboký dojem.

12 03.01.2021

(SPOILER) Dá se napsat, že Martinova proměna světonázoru byla moc rychlá a přímočará, že některé dopisy nejsou zrovna věrohodné (Martin si na sebe pletl bič sám svým přiznáním), ale v jiných pasážích je text výstižný a emocionálně opravdu velmi působivý. V tomto případě síla sdělení zastiňuje pravděpodobnost děje a kvůli ní knihu stojí za to číst.

V komentářích se někteří zamýšlí, jestli nebyla Maxova proměna větší než Martinova. Souhlasím, že text má dva rovnocenné protagonisty, kteří si nezůstanou nic dlužni ani v proměně postojů, ale u obou byly už od začátku náznaky, že nejsou tak bez poskvrny, jak by chtěli být: Martin nemá problém s obchodním stykem s nepřítelem, který mu umožňuje život nad poměry, Max naopak hned na začátku mudruje, že by rád byl čestný a slušný, ale když ti kolem nejsou a jde jim jen o zisk, jeden se holt musí přizpůsobit a lepší já si nechat na doma. Max se zlomil později, ale také na něj působil menší tlak - pak se zachoval podobně jako vždycky (jak ostatní ke mně, tak já k ostatním), jen ve větším rozměru. Ostatně i doba nabírala obrátky, a jít s dobou, to on dělal. Čímž jeho odvetu nestavím na roveň Martinovu sobectví, jak napsal Viktor Fischl, mezi vrahy a vražděnými bude vždycky rozdíl. Spíš bych to viděla jako ukázku lámání charakterů mezi mlýnskými kameny, které jsou pro různé lidi různě velké.

11 02.01.2021

(SPOILER) Od Bellové jsem četla všehovšudy jednu povídku, ale tak se mi líbila, že jsem byla zvědavá na její další díla. Po Mrtvém muži beru zpět, i 100 stran bylo příliš dlouhých. Upovídaná, překombinovaná, upachtěně kontroverzní novela, která má končit dějovým zvratem, jenže pointa je zřejmá nejpozději v polovině. Ale jo, závěrečný twist (a možnost druhého čtení s vědomím, že...) si zaslouží druhou hvězdu, byť není úplně originální. Jinak je to guláš se všemi myslitelnými "tabu", která na malé ploše není čas rozvést do hloubky, takže ve výsledku se jen klipovitě míhají odcizené, neuvěřitelné, co nejpošahanější postavy. Samotné jejich množství je neúměrné, ale že má každá ke své podivnosti ještě nějaký extra neuvěřitelný zážitek, že o nich vypravěčka sděluje směs banalit (ano, homosexuálové po rozvodu mívají vztahy s muži, ano, BDSM se praktikuje s vícerými pomůckami) a pikantních historek, stává se z vyprávění neskutečný svět odtržený od reality.
Celé to na mě působilo uměle, upracovaně - přerušovaný monolog se složitými odbočkami a návraty, ve kterých se ale nestane nic tak nečekaného, aby to opodstatnilo zvýšenou námahu při čtení; vyčerpávající seznam kontroverzních témat podaných bez detailů a hlubšího vcítění; nezbytné historicky zatížené pozadí, dokonce kombinovaně židovsko-komunistické! (Jenže neslouží ničemu jinému, než aby tam bylo.)
Myšlenka není špatná a stačilo ubrat, mohl to být slušný text. Takto jsem po dočtení té plejády vzrušujících příhod unavená a znuděná.

P.S. Ještě jsem si přečetla recenzi O. Hanuse v Tvaru (zde v Recenzích) - já ji předtím fakt nečetla, ale mluví mi z duše a vřele doporučuji přečíst před čtením recenzovaného díla. Budete vědět, do čeho jdete. A je fajn, že se publikuje i smysluplná kritika, byť jde o dílo současné a z renomovaného nakladatelství.

7 02.01.2021

Komentář verze TL;DR: dovolím si citovat z komentáře tonyho sojky, který ten pocit shrnul tak, jak se to mně nepodařilo: "...že se to celé nese v tom duchu, že já Radka a Havel a Konfucius máme pravdu a lásku, která zvítězí nad lží a nenávisti Východu, Západu, Jihu, Severu a Středu a katolickou a luteránskou a fašistickou nenávistí vůči židům a havloidům . A ten zbytek, co si myslíme něco jiného, tak si asi máme uspořádat vlastní soukromý Norimbersky proces."

Směs esejů, příběhů a především vysoce politicky angažovaných osobních názorů na všechno od rodinných vztahů po reálnou politiku. Kniha, která ve čtenáři má vzbuzovat a vzbuzuje emoce, ke které se těžko dá vyjadřovat jinak než z osobní pozice, protože jako o literárním díle se o Hodinách z olova moc říct nedá. Přemýšlím, jestli Denemarková psala pro nějaký typ čtenáře, nebo se věrna zásadám popsaným v knize soustředila jen na tvorbu samotnou. Protože je to jako s jakýmkoliv jiným angažovaným sdělením - koho to neoslovuje, ten nedočte a pustí jedním uchem tam, druhým ven, kdo souhlasí, toho nezmění.

Cením si názorů Denemarkové, jejího liberalismu a zájmu o ostatní, odporu k vítězství konzumu nad duchem, nicméně jsem se hrubě neztotožňovala se způsobem podání. Nemilosrdnost v soudech, neustálé generalizace, umanutost v prosazování svého (a adorace té umanutosti), kritika skrytého patriarchátu, která více či méně zní jako odsouzení mužů en bloc (jsou to samí šovinisté a dokonce někde zmiňuje, že zkrátka nemají cit), nesouhlasila jsem snad na každé stránce. Přístup (polo)autobiografické Spisovatelky, za jejímž bojem za pravdu nakonec zůstávali mrtví, se mi protiví.
A přesto: je to originální a důvěrné nahlédnutí do názorů, které se ničím netají a nic neuhlazují. Naprostá otevřenost a upřímnost se cení, nelze jinak, pohled z perspektivy jiné životní zkušenosti je to výmluvný a v celku svým způsobem fascinující.

"Románovější" části, příběhy nejmladší generace a její rodiny, jsou výpovědí o Čechách v jejich ušmudlaném, čecháčkovsky pohodlném rozpoložení. Téma, které literárně poslední dobou zpracovává leckdo, ale málokdy tak burcujícím, až zoufale ironickým tónem. Pekingské pasáže naopak živě prostředkují ambivalenci Číny - krásná země, lidé, kteří se skutečně starají o své rodiny, a tisíciletá moudrost konfucianismu, a proti tomu všudypřítomné zákulisní dohody, totální byznys jako cesta i cíl, zkorumpovanost českých představitelů a policejní stát, kterému v historii není rovno. A mezi tím stovky citátů, často opakovaných. Zpěvy staré Číny jsou nádherné a mám chuť si je přečíst, pokud ještě zbyly nějaké, které v Hodinách nezazněly. Jakkoliv mi ta kniha lezla strašně na nervy, říkám si, že to za to stálo.

17 01.01.2021

Krásně vypadající kniha (křídový papír, početné ilustrace a autorské portréty) s nanejvýš průměrným textem. Přesněji úvodní Třeštíkova stať je dobrá, Čechurovy texty k jednotlivým panovníkům nebo jejich manželkám jsou velmi obecné, text místy nepřehledný, občas jsem se musela vracet, abych se ujistila, jestli je řeč o otci nebo o synovi. Dělení do kapitol podle předem vytvořených obrazů způsobuje, že aby kapitola některé královny měla přiměřenou délku, předchozí text o králi se prostě někde utne a pokračuje až v dalším portrétu.
U starých knížat je nedostatek informací pochopitelný, ale základní skutečnosti autor shrnuje a "populární" zbytek se dá pochopit. Horší je to u králů, kteří jsou historicky zdokumentovaní dostatečně a kde zabírají skandály, duševní odchylky a zmiňování věkového rozdílu mezi manžely prostor opravdu neúměrný - paradoxně odklon k margináliím je častější tam, kde by prostor jedné kapitoly nemohl pojmout fakta v plném rozsahu (Karel IV., Václav IV., u nichž jsou zásadní milníky, např. počátek husitské revoluce, zmíněny polovinou věty). Když se státotvorné události "vejdou", tak se na ně i dostane. Vizuálně bulvarizaci textu ještě podporuje nadužívání vykřičníků a trojteček, zbytečné i v populárně naučném textu.
Není to kniha vyloženě špatná, jako přehled vývoje českého státu je pro laika dostačující. Přišlo mi, že čím starší období, tím lépe je popsáno, ale může to být mou menší znalostí. Publikace je psaná pro čtenáře historie spíše neznalé a žádající snadno srozumitelný text, zájemci o historickou přesnost nebo o podrobnosti neposlouží.

3 23.12.2020

Kapitolky psané jazykem pověstí, ale historicky podložené, Horák některé lidové zkazky naopak uvádí na pravou míru (alchymisté ve Zlaté uličce nebydleli). Chronologické řazení a záběr od 12. do druhé poloviny 20. století z knížky dělá čítanku proměn pražských měst a předměstí, kolem ústředních, většinou méně známých příběhů z Prahy se přirozeně objeví i historický kontext. Je to ale čtení milé, zábavné a nijak složité, pro milovníky Prahy velmi potěšující.
Například věděli jste, že v polovině 19. století byl z hluboké pražské studně vyloven nikdy předtím ani potom neviděný živý exemplář členovce, živoucí fosilie, nebo že jedny z hodin staroměstského orloje mezi lety 1948 a 1979 ukazovaly chybně, dokud si toho nevšiml mladý student?

5 18.12.2020

Sovětské absurdity desetkrát jinak. V různých tóninách Bulgakov vykreslí bytovou krizi, alkoholismus, porevoluční inflaci a chudobu a především lidskou omezenost a bezostyšně kupředu se deroucí hlupství soudruhů proletářů. Převažující groteska se k tématu dobře hodí, navíc to leckdy asi je záznam reality, která se zkrátka vzpírá chápání. Diaboliáda je z povídek tohoto ladění nejbláznivejší, ale pořád ještě vypovídá o skutečnosti (přinejmenším o duševním rozpoložení nejednoho Moskvana).
Dvě válečné povídky také stojí za přečtení, první je asi dost autobiografická, druhá (Rudá koruna) nečekaně vážná a místy až básnivá. Na někoho může být příliš patetická, pro mě je podobně jako některé další těsně na hraně autentičnosti, ale pořád oslovující.

5 12.12.2020

Psychologie vojáka a vojenských skupin v bitvě. Podrobný, důkladný text, který staví na výpovědích účastníků a tvoří z nich obecné modely. Žádné akademické teoretizování, přitom Holmesův vlastní přínos a názor jsou nezpochybnitelné. Vzhledem k tématu a množství vzpomínek nebo historických zápisů je text silně emotivní - Holmes se nevyhýbá ničemu, ale ani nebulvarizuje, válku ukazuje přesně takovou, jakou ji účastnící vnímají.
Kniha opravdu užitečná pro všechny blízké profese a obohacující pro každého zájemce o psychologii nebo válku. Existence buzerplaců, drilu a nevyhlášených příměří stejně jako násilí na zajatcích začne dávat smysl, a jestli si to čtenář vezme jako návod, jak člověka přetvořit na vojáka, nebo začne veterány vidět soucitnějším pohledem, nebo si jen rozšíří obzory a prohloubí argumentační zdroje, to už je na něm.
Nevím, jestli je to vinou překladu, redakce nebo už autora, ale v kapitolách se někdy přeskakuje z tématu na téma víc než je zdrávo, ostatně i odstavce by zasloužily rozdělit jinak. Že Obrazy války nejsou klasická naučná práce, kde se dá vyhledat jen určité soudržně zpracované téma a zbytek vynechat, není chyba knihy, ale je dobré vědět, že je třeba ji přečíst celou, aby byl obraz kompletní.

A osobní dodatek: válka je téma, které málokoho nechá chladným. Že jsem se několikrát cukala, protože mi autorova zjevná láska k praktické náplni vojenských pouček je hodně proti mysli, je můj problém. Nicméně vnímám jako přidanou psychologickou zajímavost, že odborník, který mnohokrát potvrzuje, že válka je peklo, přesto uzavírá sdělením, že je pochopitelné, že to peklo jsou pro některé nejlepší dny v životě (explicitně), a ctnosti a pouta v něm vznikající a vývoj jím povzbuzovaný za to vlastně stojí, jen to civilista nikdy nemůže pochopit (implicitně).

5 09.12.2020

První Šabach, kterého jsem četla, a bylo to příjemné seznámení. Není to humoristická kniha, byť komicky absurdních zážitků je plná. Doba všudypřítomných policajtů a zátahů na máničky z ní kouká jasně a odpudivě, úsměvný filtr starých dobrých časů se nekoná. Šabach je dobrý vypravěč a vypráví jak mu zobák narost, jako by seděl v hospodě a vykládal výběr historek z rozmezí dvaceti let. Nikdy nenudí, nestěžuje si, přehnaně nemudruje, dobře a rychle se to čte - příjemné odpoledne to bylo.

9 27.11.2020

Duchu původního díla se tenhle dodatek dost vzdálil. Místo příběhu, který prostě je a plyne zdánlivě sám a přirozeně, jsou tady průměrné mravoučné povídky. Některé snad mají zčásti napravit, co autorovi po dvaceti letech přišlo nedokonalé - takže dojde na holčičí (resp. ramličí) hrdinky a vůdkyně, které ale za mě vůbec nebyly potřeba a jejichž historky se původním nevyrovnají. Navíc králíci už jsou dočista polidštění a jejich příběhy více či méně účelové. Nemám ráda mravoučné příběhy, většinou to z charakterů dělá papírové postavy a tohle je ten případ.
Jediné, co mě opravdu potěšilo, byla rehabilitace Hvozdíka a jeho výchovy k ostražitosti, která ukazuje, že s rozumným přístupem se i dědictví zlého dá využít k dobrému. A taky že těm, kdo si nějaké podniky spojili s nenáviděným režimem, jejich užitečnost nelze vysvětlit - je to pochopitelné, ale mosty se proto ještě pálit nemusí.

5 26.11.2020

Jedna z nejlepších letos čtených knih. Králíci jsou polidštění tak akorát, aby si mohli povídat a vymýšlet lsti, jinak přírodním způsobem žijí okamžikem, a co je nad jejich chápání, zapomenou. Přesto je Daleká cesta bohatý román bližší Pánovi prstenů než Lišce Bystroušce (jen se nebere tak vážně). Dramatická pouť a hledání místa pro život, snaha zajistit pokračování rodu, boj s fanatickým nepřítelem, prokazování dobra slabším, lsti hodné Odyssea, hrdinské boje a odvážné podniky. Velké a v několika obměnách probírané téma svobody proti poddanství, které ale poskytuje bezpečí nebo hmotné výhody - a není to tak černobílá pře, jak by dalo čekat, i pro osobní kouzlo a nasazení diktátora má vypravěč zčásti pochopení. Báje o El-hréranovi, prapředkovi všemi mastmi mazaném, jsou další úžasný střípek.
Navíc každý králík je jiný a věřím, že různí čtenáři mají za svého nejmilejšího různé ušáky. Odvážný a rozumný Lískáč je stejně důležitá část kolonie jako věrný, nepoddajný bojovník Hlavoun (plný uznalého obdivu ke všem, kteří jsou ještě zdatnější než on, i když to jsou cizinci nebo dokonce nepřátelé), věčný optimista Zvonek nebo Pětík se svým šestým smyslem.
Četla jsem bez dechu a z "ještě jedna kapitola" se pravidelně stávalo "tak ještě hodinu... nebo dvě, to dospím". Menší děti by místy mohly mít špatné sny, ale všem od osmi do sta velmi doporučuju, tenhle příběh za to stojí.

17 24.11.2020

Takový výtah ze Škvoreckého formou krátkých povídek. Trochu se strefují do omezenosti edenvaleských studentů, trochu do západního samozřejmého vnímání svobody, kterou si ti šťastlivci sami omezují politickou korektností a officerkou pro sexuální harašení. Trochu zábavných literárních pokusů, trochu vzpomínek na Irenu a Marii, srovnávání "tehdy" a "teď", které se v něčem přece jenom nezměnilo. Škvorecký má svůj styl a umí psát, tudíž kdo ho rád čte, užije si i tyhle krátké povídky - jsou jemně ironické, místy sentimentální, zkrátka příjemné. Čtyři z pěti ale tak nějak nevýrazně uplynou, brzo na ně zapomenu. Waynova hrdinu naopak nezapomenu dlouho, úžasně zábavná záležitost se zápletkou takřka detektivní, jenom se místo vraha hledá... literární hledisko (neodhalila jsem). Pobavily i paralelní anglické originály některých výrazů, souhlasím, že překládat "gosh!" podle slovníku jako "sakryš!" se opravdu nehodí.

4 19.11.2020

Pokání má tři části, z nichž každá by mohla patřit do jiné knihy, a všechno by to byly knihy vynikající. Různá období, různé situace, různá rychlost vyprávění, pokaždé ale stejně barvitý popis a dramatické situace, které zůstanou nedořečené. McEwan šel dál než jen ke kvalitnímu románu o lidech v určité době. Jako triptych je to kniha o psaní, o paměti, o příčině a následku.
V barvách vyvedený den na venkově, příběh jedné rodiny plný detailů, se komplikuje a kazí zvolna a nenápadně, až najednou několik lidí přijde o život - i když fakticky žijí dál, přišli o budoucnost a všechny jistoty. McEwan celou dobu naznačuje, počasí je příliš dusné, atmosféra od začátku napjatá, pozorovatelka stejně nevinná jako nebezpečná. Což je vůbec opakující se motiv - tolik lidí udělá jen jeden krok stranou, sám o sobě by nic neznamenal, ale souhrou okolností spoluzaviní tragédii a zbývá jim jen to titulní pokání. Dá se to vztáhnout i na válečné šílenství, kde stejně ti v uniformě jako bez ní jsou obyčejní lidé, jenže se vlivem okolností podílejí na dalším ničení životů, tentokrát doslova.
McEwan nesoudí, místo toho ukazuje stejné situace z různých pohledů. Všichni jsou v různé míře vinni, ale všechny je možné pochopit. Je v tom smutek a trpká ironie. Když po obsáhlých (a vynikajících) dějových pasážích přijde ideová nadstavba, ze skvělé knihy se stane jedinečná. Nic není jisté, jenom smutek trvá.

30 18.11.2020

Druhé čtení bylo lepší, a nejen kvůli odpovídající roční době. Poprvé jsem dávala pozor na jednotlivé linie a zákruty příběhu. Postav, linek i náznaků je hodně a vyžadují pozornost. Ovšem nechat je plynout a všímat si spíš "jak" než "co", byl intenzivnější zážitek. Bolavá je obrovsky sugestivní a její přírodní metafory jsou bohaté, výstižné, přitom originální. Navíc se příroda jako živá entita projevuje různě vůči různým lidem, sobě přátelské i mlha příjemně ochlazuje a skrývá, nepřátelským tvoří málem fyzickou zábranu a prostředí na ně když ne přímo útočí, tak alespoň čeká na každou jejich chybu.
Postav je hodně a jmenují se podobně. Jejich jazyk a myšlení se ale odlišuje a dá se v nich orientovat na základě jejich projevu. Ženy jsou opravdu ženské, citové, uzavřené, dva muži jsou aktivní a otevření, třetí je psychicky tak na půl cesty, jenže taky nepůsobí dospěle mužně ani v jiných ohledech. Ženám myslím přeje autorka trochu víc, ale i tak má každá postava své opodstatněné názory, které se můžou míjet s pojetím jiného. V těch míjeních, otevřených i skrytých konfliktech je síla knihy, jsou srozumitelné, věrohodné a často zoufalé. Přepracovaná, drsná Milada by byla tak starostlivá a možná i něžná, jen kdyby si to dovolila, jen kdyby měla pocit, že se jí to dovolilo. Rodinnou tragédii řeší Miluška i Marek smysluplně a nejlépe, jak dovedou, jenže právě opačně. A další a další. Není to příjemný svět, zato fascinující.

12 11.11.2020