InaPražáková komentáře u knih

Stručný úvod do iniciačních obřadů ilustrovaný příklady z celého světa. Eliade na začátku píše, že pokud by téma měl pojmout v plné šíři, musel by text být čtyřikrát delší. Toto je tudíž jen takové naznačení, shrnutí nejvýznačnějších směrů a projevů v duchovních rituálech necivilizovaných společností. Téměř každý odstavec končí odkazem na obsáhlejší literaturu, takže kdo se chce vzdělávat dál, má tady široký seznam možností, samotná kniha slouží jen k utřídění hlavních znaků spojených s tématem nebo jako první, nejpřístupnější rozcestník pro další studium.
Na druhou stranu jde o text vcelku přístupný, který nevyžaduje předchozí znalost tématu, průběžně ilustrovaný citacemi z jiných děl, jejichž autoři byli některým rituálům přítomni. Dává do souvislostí duchovní rituály různých kultur (např. severomarických Indiánů a asijských šamanů, vliv indických náboženství na celou Asii a tichomořskou oblast), ve zkratce se zabývá i relevantními projevy starověkých a raně středověkých evropských společností, dokonce i zbytkovými projevy archaických obřadů v křesťanství. Téma zajímavé, myšlenky objevné, ale místo detailů následuje odkaz na literaturu - tedy kniha jako taková je uspokojivá jen pro ty, kterým stačí výběrové nerozvité sdělení.

(SPOILER) V dětství několikrát přečtená kniha, kterou jsem pravidelně tajně četla do noci. Teď po dvaceti letech jsem ji už nemusela číst tajně, jinak se nic moc nezměnilo. Příběh o rytířství ve všech podobách, napínavý, gradující, výborně napsaný, a ač jde o dětskou literaturu, nijak polopatický, natož podbízivý. Pár dialogů jsem docenila až časem, ale nepamatuju se, že by mě předtím rušily. Obejde se bez nadpřirozených prvků a poskytuje realističtější následováníhodný vzor než třeba mé jinak milované Rychlé šípy - všichni víme, že Mirek Dušín byl jen jeden a nosit nákup všem stařenkám v okolí není v lidských možnostech.
Tjuri se vyvíjí postupně, od rozhodnutí přestoupit královský zákaz, aby pomohl člověku v nouzi (a že si za to pak ještě nadává), postupně dospěje k umění samostatně se rozhodovat, stát si za svým a nakonec i ke schopnosti nejtěžší: bez hořkosti si najít smysl života, když se zdá, že ho místo chvály čeká nudná a neslavná budoucnost.
Některé problémy se vyřeší trochu snáz, než by zasloužily, ale jinak je Dopis pro krále bezvadný, plný postav, které se zdají nebezpečné a u kterých jsem si kousala nehty napětím, z nichž se ale zčásti vyklubou spravedliví sympaťáci, byť budící respekt. Díky zdejším komentářům jsem zjistila, že existuje druhý díl, který u nás nevyšel. Asi se Dopis nešťastně sešel se začátkem potterománie, protože bych čekala, že to bude zásadní dětská kniha většiny dětských čtenářů mého věku se stovkami přečtení. Nu což, nizozemsky se asi nenaučím, ale hned bych si ho s chutí hned přečetla.

7 06.11.2020

"Komedie 21. století za účasti smrti" není a nemá být realistická. Od názvu městečka Martirio přes plejádu postav redukovaných na jednu charakterovou vlastnost po soud a vězeňskou reality show, které by patřily spíš do hraného skeče. Právě v tom je ale její síla, společensko-kritický román ne po vzoru velkých klasiků, ale třeba níže zmiňovaného Mechanického pomeranče - nespravedlnosti a nesmysly 21. století vyvedené v takovém zvětšení, aby je nemohl přehlédnout ani slepý. Kdo jiný než puberťák by to mohl vyprávět? Navíc je správně zábavně hubatý, nedovzdělaný a okázale neobjektivní. Taky empatický, aby tu špínu kolem vnímal. Jenže pokud má být kniha ke čtení, musí být v jiných místech zase najednou vyspělý, používat výstižné metafory a působit málem sečtěle. Občas je to ode zdi ke zdi, ale když je od začátku jasné, že na realismus se nehraje, tak to nevadí.
Bavila jsem se celou dobu, přitom Vernonovy postřehy o pokrytectví, kariérách budovaných přes mrtvoly, neschopnosti projevovat city, o všemožných obvyklých součástech dospělého světa mají hodně do sebe. Tam to najednou realistické být začíná. Taky samozřejmě ohromná ukázka mediálního šílenství a paralelní reality, kterou vytváří, zde se specificky americkým přívažkem v podobě reality show 24/7, po kabelech až k vám domů.
Kniha stejně přístupná pro intelektuály jako pro občasné čtenáře nekomplikovaných textů, všem vpálí názor na svět mezi oči a na závěr se jim vysměje. Jestli se komise shodla na Bookerově ceně právě za tohle, byla to komise osvícená.

8 05.11.2020

Scénáře, ve kterých neruší formální zápis po replikách, ale které se i čtenáři jedoucímu třeba v tramvaji objevují před očima hrané na jevišti. Taková soukromá návštěva divadla. Navíc divadla experimentálního, které Vyskočil po svém dovedl k dokonalosti. Nehraje divadlo, hraje si a hraje si "na divadlo". Je to zábavné, chytré a (alespoň pro mě) okouzlující: představte si pět lidí, kteří si vyprávějí příběh, pak si ho začnou přehrávat, ale střídají si role, z tatínka je maminka, z maminky synek a ze synka třeba pes. Nebo soused. Nebo se postaví o kus dál a okomentuje scénu. Představit si příběh takhle už chce trochu soustředění, ale Vyskočil to čtenáři-divákovi zjednodušuje a přibližuje třeba i filmovými sekvencemi.
Hry jako takové zkoumají starou otázku, co je člověk. V kulisách své doby je to hlavně absurditami prostoupené hledání, kdo má nade mnou moc, nad kým ji mám já, co mi můžou oni udělat a co s tím vším mám já společného, ale od filosofie se to zase tak nevzdaluje. A k tomu jsou to příběhy tragikomické, vesele ironické a absurdní v míře srozumitelné a zábavné. Zkrátka se to dobře čte.

4 02.11.2020

Jsem trochu na vážkách. Technicky vynikající kniha, o tom není sporu. Trochu nejistý, nebo spíš neznalý vypravěč, u kterého není až do konce jasné, co ví, co se doslechl a co si domyslel nebo vymyslel. Zrcadlení postojů a prohřešků, které si svět u různých lidí vykládá různě. Psychologická propracovanost a ukazování různých cest, jak se postavit k problému (a co z nich může vzejít) - zvlášť mě zajímal rozdíl mezi Colemanovým a Waltovým bojem proti diskriminaci, ale i Lesovo divoké střídání zdánlivé vyrovnanosti s posedlostí.
Umělecky mě Lidská skvrna zajímala a líbila se mi moc. Pokud bych se ale řídila G. Swiftem, který napsal, že lidé chtějí "stories", příběhy, tak už tak spokojená nejsem. Ústřednímu Silkovu příběhu jsem věřila, ostatní mi přišly přehnané. Delphina a Les jako lidé zmítaní emocemi, kteří způsobují katastrofy bez zvláštního důvodu a přemýšlení, Faunia s vůbec podivnými motivacemi - fungují jako ukázky moderní nestálosti a úpadku, jako by si Roth chtěl zanadávat na všeobecný úpadek slušnosti a vzdělanosti, ale nejsou to živí, uvěřitelní lidé.
Stejný pocit, že čtu ilustrované stížnosti staršího pána na současnou dobu, jsem měla i u Americké idyly - třeba mi zkrátka nesedí Rothův slovník. Každopádně psát umí a i to stěžování má co říct.

9 29.10.2020

Někdo přirovnal Křesadlův jazyk k Vančurovu. Jsou stejně zdobné a složité, ale zatímco Vančura se soustředil čistě na krásu a vysokou úroveň češtiny, Křesadlo je spíš hravý, ironický a pracuje s jazykem postmoderně - míchá odborné termíny a archaismy s nejhrubší vulgárností, propagandistická hesla s foneticky vnímanými lidovými popěvky, dělá jazykové vtipy v řečtině, latině, romštině a objeví se i sudetská němčina. Přitom se nevytahuje svou mohutnou lingvistickou znalostí, pořád je to nadsázka nebo groteska, tu smích, tu škleb. Koho to neodradí, ten se musí nadchnout. Například:

"Analogicky se to má i s márnicemi a pohřebními kaplemi, jakož i s procedurami, doprovázejícími rozličné druhy sepultur. Pulsující život radostného budování pulsuje mimo hřbitovy, ohlížeje se po nich jen zpovzdálí s pověrečným úlekem a div že se neuvědoměle nepokřižuje. Hejna krucifixů, která vypouštějí plesající občané z huby jen kradí a potajmu, zde pyšně strmí v nepohnuté, neměnitelné podobě. ... Na hřbitově není času, a když, tak sotva."
"Pod rukama mu ruče rostla chromatická parodie, zářící všemi barvami jako vycpaní papoušci pod skleněným šturcem v salóně vlasteneckého průmyslníka za starého Rakouska. Koneckonců většina mrchopěveckého repertoáru byla stejně tohoto typu, zdůrazňujíc tak defunktní hudební vkus starého podagristy na ministerském křesle. Dopustiv se poslední plyšové oplzlosti na posledním "tatíček se-he ptá" (g mol, es mol, bé dur, ges dur, bé dur), dokončil Zderad "oral-li jsi" celkem normálně ..."

Osudy a dilemata nebohého Zderada by byly děsivé a nechutné - vlastně jsou, jenže výše ukázaný styl z nich dělá absurdní hororovou grotesku, u které smích a mrazení v zádech jdou ruku v ruce. Přitom ale Křesadlo rozlišuje mezi zvrhlostí tělesnou, která se dá se soucitem odpustit nebo pochopit, a zvrhlostí duševní, která se dá sice taky občas pochopit, ale nikdy prominout. Díky tomu může být například parta "protisystémových" cikánských zlodějů činitel veskrze kladný a i při porušování zákoníku prokazující lidskou slušnost. Zderadův pád na morální dno je vnucený jen napůl, proto ho taky autor asi tak zpoloviny odsuzuje, ale když se snaží najít cestu ke svobodě prostřednictvím prostředků třeba i pochybné úrovně, je mu přáno jen dobré. Přes všechnu stalinskou paranoiu a obludnou zvrhlost obsahu, jakož i výstřednost formy, jsou Mrchopěvci moralita o naději a věrné lásce.

9 21.10.2020

(SPOILER) První polovina sbírky mi přijde výrazně slabší než druhá, přitom jsou si povídky hodně podobné. Všechny stojí na dvojicích, které se spolu nedokážou sblížit, sdílet spolu život, byť se jedná o partnery nebo rodiče a děti. Případně se přes vzájemnou cizost sblíží, ale nemůžou si tak úplně věřit (Cizinec v noci). Ve většině povídek jsou v hlavní roli muži a všude jako byl jeden a tentýž, nevýrazný, neuchopitelný muž v různém věku a rodinné konstelaci. Podobají se i nedopovězené rozhovory, mlhavé konce a psychoanalytické popisy motivací, které mi přišly nadbytečné. Jako by se psychologická próza nemohla obejít bez kazuistiky.
Místy je dost hrubá i charakteristika postav, žena z Noci v Baden-Badenu je na hraně karikatury, Susan z Po sezoně za hranou. Na to, že Schlink ukazuje drobnosti a odstíny ve slovech, za slovy, v domněnkách, překvapivě často drhne i chování postav - nevěřím, že rodina, která se dozví, že otec plánuje sebevraždu, se na místě sbalí a odjede; manželka z Domu v lese se zajímá, proč nefunguje internet a telefon, ale pak se o tom několik dnů nebo týdnů nezmíní.
Jak mi ale první tři povídky přišly vykonstruované a neživotné, tak byly poslední dvě dobré a realistické. Soustředí se na staré, bilancující lidi, kteří se nakonec doberou něčeho nového, i kdyby to byla jen jedna chvilková emoce. Opravdu silná, zapamatovatelná povídka přišla až na závěr. Cesta na jih, ukazující záludnost nespolehlivé paměti, která se obešla bez traumat z dětství, ale v níž je hrdinka uchopitelná a pochopitelná i ve zdánlivě nesmyslné trucovitosti a obecné protivnosti povahy, je taky jediná, kde se autor dopustil tak lidské věci, jako je ironický humor.

8 19.10.2020

Bála jsem se, že bestsellerista populárně psychologické literatury bude americky povrchní a motivační, ale vůbec ne. Tahle kniha je vlastně ideální psychologický mainstream – je chytrá, ukazuje zajímavé případy, aniž jde o bulvár (žánr je z definice voyerský, ale dá se pojmout decentně), přitom vypravěč je všeobecně srozumitelný a podle svého podání má maximální snahu najít si cestu ke každému, zkrátka sympaťák zmiňující i vlastní chyby – samozřejmě v míře, která ho vhodně zlidšťuje, ne tak, aby se mu dalo něco vytknout. K tomu umí psát. Budování vlastního pozitivního obrazu ale nevadí, k tomuto druhu podání to patří a nezdá se, že by si Yalom honil ego nějak přemrštěně. Vysoká literatura to není, ale příjemné čtení o zajímavých problémech, ve kterém se objeví i pár opravdu zajímavých odborných momentů, se taky cení.
Nemůžou nezaujmout časté autorovy averze a předsudky vůči pacientům, které už by si asi dnes troufl tak otevřeně popisovat málokdo. Samozřejmě se podle svého líčení bezchybně ovládá a pacientům nedá nic znát, dokonce se vždycky díky vzájemnému vztahu své předpojatosti k jejich typu zbaví, ale nemohla jsem nepřemýšlet, kolik let nebo desetiletí je třeba k dosažení takové vyrovnanosti a kolika nešťastným lidem se kvůli podobným komplexům terapeutů nedostane pomoci.

8 17.10.2020

(SPOILER) Povídky spojené postavami, kometou a různě se projevující mimosmyslovostí nebo fantazijním paralelním životem, jak se to vezme. Zpočátku jsem si myslela, že prolínání postav napříč scénami z celého světa je jen vydařený umělecký ornament, ale to bych Mitchella podcenila - postupně se opravdu ukáže, že ta příslovečná motýlí křídla... že důsledky příčin na jednom kontinentu jsou příčinami úplně jiných důsledků na jiném kontinentu. Zamotává se to ale pořád srozumitelně, Mitchell je bezchybný dirigent orchestru. Každá postava má svůj jedinečný hlas, originálními nápady se nešetří, intertextové odkazy jsou jednak logicky, jednak elegantně zpracované. Hybatelé jsou kvalitní literatura, a k tomu zábavná.
Čím dál se kniha posouvá k západu a zároveň ke konci, tím divočejší zápletky se objevují. Předposlední irská zastávka se v akčnějších pasážích podobá americkému thrilleru a trochu mě u ní otravovalo, jak je fikční, umělá. Závěrečná velká kapitola je sice ještě umělejší, ale žánrem ekoapokalypsy předběhla dobu. Víc se mi určitě líbily první kapitoly, byť si uvědomuju, že o Asii nic nevím, takže jsem mohla spoustu věcí minout. Jsou ale lidštější, myšleno citovější i o reálnějších lidech. Obyčejný kluk v Tokiu, kterému se v životě zas tolik nestane; přepracovaný bankéř, který se vcelku hladce vyrovná s přirozeným i nadpřirozeným vpádem do bytu; krásná povídka o životě pod Svatou horou, kudy několikrát projdou dějiny (většinou ve vojenských botách), ale stařena čajovnice pokaždé postaví dům jako dřív: lidé, kteří se snaží přežít tam, kde se ocitli, mě zajímali a dojímali mnohem víc než teorie kontroly nad světem.

11 16.10.2020

Peter Pöthe píše srozumitelně, otevřeně a v příjemné míře citově, tedy je vysoce empatický, přitom události, které nemůže ovlivnit (například rozhádané rodiče, kteří nemají snahu se domluvit) zbytečně nerozpitvává a nepřetěžuje text lítostí. Oproti jiným knihám s výběrem psychoterapeutických příběhů je tady větší prostor věnován budování a vývoji vztahu mezi terapeutem a klientem, technice (byť autor to slovo nemá rád), jakou ho terapeut koriguje, emocím, které prožívá, a z popisu nevypadla ani setkání zdánlivě bez náplně - a že těch hodin, kdy mladí klienti seděli na gauči a koukali na seriály nebo hráli počítačové hry, nebylo málo. Díky tomu je kniha přínosná jak pro laiky, tak pro odborníky, zvláště asi pro studenty blízkých profesí.
Čtenářsky příjemná je upřímnost autora, se kterou popisuje vlastní životní peripetie, stejně jako zmiňuje, že se kolikrát po obědě těžko soustředí (i když z pozice klienta bych to asi brala hůř). Z pěti příběhů mi nejzajímavější přišel chlapec z dětského domova - o takových dětech se obvykle nepíše, protože se zkrátka do individuální psychologické péče nedostanou. Přitom občas zmíněný přístup pracovníků k dětem v ústavní péči a standardní nadužívání, respektive zneužívání psychofarmak by zasloužily zvláštní knihu, nebo ještě lépe důkladný zájem novinářů.

5 09.10.2020

Glórie a Kočičí hra jsou sled scén, které jako kamínky v mozaice ukazují různě barevné kousky příběhu. Tu veselé, tu vážné, tu ironické nebo absurdní. U Glórie není jediná scéna navíc, ale byly na mě ty pointy nějak málo výrazné, všecko jen lehce směšné, trochu vážné, v hlavě mi to dlouho nezůstane. Kočičí hra je silnější, výraznější text s několika nádhernými větami, ale zase jsou některé opakující se části zdlouhavé. Z trojice v knize je rozhodně nejlepší.
Tótovi jsou povídka čistě komická, tam vždycky záleží, jak čtenář ladí s humorem autora. Já třeskuté grotesky nerada a stupňování do absurdna mě taky neoslovilo, byť vnímám, že přes komiku Örkény ukazuje na vážná a těžká témata - bojová neuróza, zoufalá snaha rodičů prospět dítěti za každou cenu.

5 08.10.2020

Amok je výstižně zvolený název sbírky. V každé novele nebo povídce je přítomný, jen je pokaždé zaměřený jinam a jinak ovlivní okolí, někdy dokonce pozitivně. Ve výboru není špatný kus, psychologická literatura par excellence, jak detailní, tak realistická a uvěřitelná, ať popisuje netradiční duševní hnutí nebo ve Fantastické noci v dlouhé pasáži ukazuje zoufale neměnný a všední život člověka, který nemá co na práci.
Fantastická noc mě právě pro ten silný a působivý, vůbec ne nudný popis nudy (resp. počínající deprese, ač to tak není pojmenováno) zaujala nejvíc. Mám pocit, že mladý vídeňský šlechtic před více než sto lety cítil totéž, co dnes otravuje život tisícům lidí - jen už to nikdo tak dobře nevystihne jako tenkrát Zweig.
Povídky moralizující (Šachová novela, Knihomol), jakkoliv nutně patří ke Zweigově postoji k životu, mě oslovily méně, bezmoc před posedlostí na mě víc působila jako taková, než když sloužila k apelu na soucit a lidskou slušnost - lidská dramata se pak stávala sentimentálními, obzvlášť Knihomol.
Jinak ale obdivuju schopnost dodat popisem vnitřních stavů důvěryhodnost i nepravděpodobným dějům, nebo jejich realističnost prostě odsunout na druhou kolej - Amok je na hraně přemrštěnosti, ale o to vlastně nejde, stejně jako více či méně nepravděpodobná setkání s vypravěči jsou jenom kulisy pro pestrý život lidí, kteří nijak vykonstruovaně nepůsobí.

17 07.10.2020

Velmi působivé líčení atmosféry v divadle, která se v čase moc nemění, takže i politické tlaky staré 90 let působí aktuálně. Detailní rozbor proměny ve společnosti a úpadku některých lidí přirozeně navazuje, a při vědomí, že Mann psal s minimálním časovým odstupem a o lidech, které dobře znal, je dvojnásob mrazivý.
Na druhou stranu jeho jasně polarizované vidění způsobuje, že v obou rovinách lidské povahy přehání. Neselhávající demokrati jako by neměli žádné vnitřní konflikty, zůstávají ve své cti poněkud ploší. Neskrývaná osobní averze k Höfgenovi/Gründgensovi se pak projevuje v nekonečné přehlídce jeho směšných zvyků, vysmívaných slabostí, opakovanými zmínkami o jeho vzhledu (také falešném, navíc některá epiteta constans, třeba "trpitelský rys", se opakují otravně často). Co by nevadilo ve fikčním románu, dělá z živého Mefistofela trochu plakátovou šablonu.
Psychologicky nejpropracovanější, opravdu živí, jsou ti ostatní, kteří se zaprodali, jejich pestrost motivů a reakcí na nové podmínky je velká a snad nejzajímavější na celé knize. Zklamaní věřící v lepší svět a nová honorace v době nastupující tyranie, která ještě nechávala některé vyvolené dýchat volně, ale už za velkou cenu, to je prostředí, které fascinuje a jeho popis je vynikající.

13 01.10.2020

Sborník týkající se jednoho data je dobrý nápad, ale v praxi úplně fungovat nemohl. Ostatně rozmezí několika let, ve kterém se většina autorů pohybuje, k jednotě času stačí. Příspěvky jsou do různé míry odborné, od strohého technického výkladu o architektuře a stavebnictví až k historické beletrii (která se vyskytuje u autorů, kteří se opravdu vešli do jednoho dne a historické doklady ponechali jen v poznámkách k textu). A třeba kapitola o manželství je sestavena z vybraných citací z Tomáše ze Štítného. Dohromady je to přes veškerou nevyrovnanost zajímavý a obohacující pohled na období počínající husitské reformace.

5 27.09.2020

Dokonalý Švéd Levov, krásný, úspěšný, pracovitý, slušný, a jeho problémová, zatvrzelá, chaos vyvolávající dcera zosobňují protipóly tradiční a moderní Ameriky. Roth mezi ně navěsil úvahy o duchu doby, stáří, náhodách a míře, do jaké může člověk ovlivnit svůj život. Levov jako osoba musí zažít sérii tvrdých střetů s realitou, aby se ukázalo, že Levov jako typ se přežil a nikomu už se nepodobá.
Pochmurný průvodce měnící se realitou, vyslovující i to, za co se lidi většinou stydí, často až zbytečně mnohomluvný (souhlasím s komentáři níže, Roth tady působí, jako by se rád poslouchal nebo vzpomínal s umanutostí, kterou nezajímá, jestli to ostatní baví), což ze čtení dělá místy zkoušku vůle. Ke konci mi tón autora přišel čím dál zatrpklejší, podobnější Švédovu otci než samotnému Švédovi - ještě o generaci blíž ke staré dobré Americe - ale to nic nemění na zajímavosti výpovědi.

8 25.09.2020

Román o mnoha tématech a s různými možnostmi čtení a výkladu, precizně vystavěný, s životnými, nejednoznačnými, emoce vzbuzujícími postavami, přes značnou délku nikdy zdlouhavý, natož nudný. K tomu výborně přeložený, byť je těch 50 let stáří občas zdát. Že se Eddiemu složitá životní situace ke konci vyjasňuje až moc hladce, je vzhledem k ostatnímu jen malý nedostatek. Jsem čtenářsky úplně spokojená, potěšená a mám se k čemu vracet, třeba jednou za dvacet let.

Tichá dohoda dokazuje, že knihy mají rod - tato je silně maskulinní. Vyprávěná mužem, který je trochu macho, vztahující se k mužskému pohledu na svět, na vztahy v rodině - a nejstarší syn i muž jako výlučný živitel rodiny měl v 60. letech ještě opravdu specifické postavení -, k mužskému pohledu na ženy-samice vhodné k ulovení i ženy-partnerky, na sex jako projev síly a dominance, na potřebu úspěchu a vytváření sebeúcty. Živého Eddieho i všechna jeho alter ega bych měla chuť praštit, náhled do jeho uvažování, záměrně vyhraněného, mě ale silně zajímal a měla jsem o čem přemýšlet. Ostatně jsem Tichou dohodu vzala do ruky proto, že je to oblíbená kniha mého otce.
Krom hledání identity přepracovaného chlapáckého manažera s moderně sobecky individualistickou povahou je to kniha o cizincích. Ne nutně přistěhovalcích, byť to především. Schizofrenní postavení míň rovných mezi rovnějšími, Řeky druhé generace, Židy a černochy mezi bílou většinou, život s dvěma, třemi jmény, jedno pro každou společenskou vrstvu, které Kazan (Kazantzoglou) ironicky uvádí jednou v závorkách, jednou před závorkami, nutnost osvojit si většinovější vzhled a návyky, než má většina, ale neustálý pocit, že všichni ví, že je to maska; ten pocit Kazan předává dusivě přesně. Na mnohonárodnostní Ameriku to vrhá nepěkné světlo, jako by se několik milionů lidí úzkostlivě snažilo vytvořit abstraktní ideál, který je místo sjednocení izoluje každého ve vlastní neuróze.
Obraz amerického snu vyšší třídy je další plán románu, tentokrát vyloženě vysmívaný a ironizovaný. Dál: Nemožnost jít svou cestou, když má člověk závazky - a že je vždycky má. Setkání s upřímností v upjatě pokryteckém světě. Všechno má svůj prostor a všechno spojuje titulní Tichá dohoda, uzavíraná s manželkami, milenkami, kolegy, světem; sama o sobě téma největší, a kdyby žádné z ostatních, tohle je nadčasové.

Navíc: jediná postava není černobílá, jedinou nejde odsoudit. Donutit čtenáře, stejně jako nakonec protagonistu, k pochopení každého z toho množství, to je další mistrovský výkon.

11 20.09.2020

Když jsem našla v krabici s vyřazenými knihami výtisk od Topiče z roku 1913, nemohla jsem ho tam nechat, titul byl vedlejší. A protože mě Paní Bovaryová v povinné literatuře minula, byla jsem o to překvapenější, jak současný a na realismus dějový román to je, dokonce i v překladu dnes už trochu krkolomném a statickém.

Ema Bovaryová je nutný produkt své doby a třídy, pochází z chudého zázemí, ale je od malička živená romantickými představami, od suché skutečnosti udržovaná co nejdéle co nejdál, aby si holčička neumazala ručičky. Těžko mohla být jiná než nespokojená a povrchní, nerealistická v přijímání všech zábav jako oprávněných. Ukázka toho, jak člověka kazí knihy a nedostatek zaměstnání. Kniha ale ukazuje víc, jednak maloměšťáckou společnost v plné parádě, která si také na morálku jen hraje, jednak Emu jako živoucí postavu (v čemž je skoro jediná, ostatní jsou typy na hraně karikatury). Vzhledem ke své výchově a postavení nemohla být jiná, ale zároveň za každý krok do prázdna nese odpovědnost, a její volný pád je čtení velmi poutavé. Stejně paradoxní je i její postavení dámy z vyšší třídy, které ale neumožňuje nic jiného než unylý život.

Stejný paradox dostatku, za který se nedá nic koupit, a nezdravé množství času na snění zažívaly generace žen po Emě (vzešla z toho epidemie hystriónské poruchy osobnosti u dam z vyšších vrstev). Posledních pár desítek let se to genderově vyrovnává, dnes už je to stav přístupný mužům i ženám ve velkém - tím se paní Bovaryová stala nečekaně aktuálním dílem.

6 05.09.2020

Nahlédnutí do pro mě zcela neznámého prostředí diplomatických komunit je, jako u Fischla vždycky, podáno vnímavě a shovívavě. Svět státně důležitých koktejlových večírků u něj nepůsobí jako neupřímné pozlátko, spíš příležitost poznat chytré, vzdělané, z profese umírněné lidi různých zvyků a povah. Diplomaté a jejich známí jsou v prvé řadě lidé, mají také koníčky a vztahy, a navíc jsou zdrojem zajímavých příběhů, které umí Fischl převyprávět s pochopením pro jejich rozhodnutí, ať už způsobila kolik chtěla potíží. Pokud v jedné povídce autor s přáteli přemýšlí, jestli může literatura přispět k míru mezi národy, tato sbírka je zřejmě částečnou odpovědí - nemůže, ale může alespoň ukázat, někdy humorně, jindy naopak, že i příslušníci různých, třeba oficiálně znepřátelených národů, můžou žít v míru, pokud se budou řídit srdcem a zdravým rozumem, místo sobectvím a strachem. A vůbec to není sdělení tak teatrální, jak teď zní.

Povídky odjinud zůstaly nedokončené a těžko z nich něco usuzovat. Co se podařilo dopsat, je zajímavé spíš jako ukázka Fischlovy nezdolné lásky k zaznamenávání příběhů, než jako literatura samotná. Nejhezčí tak pro mě byla vzpomínka jeho písařky a korektorky na poslední měsíce společné práce.

4 30.08.2020

(SPOILER) Výběr témat jednotlivých povídek je jako z katalogu aktuálně nejpopulárnějších klíčových slov české literatury: koncentrák, odsun Němců, neplodnost, potrat, adopce, homosexualita. Řazení do dekád zároveň ukazuje i národní historii, jak procházela jednou obcí. Budiž Koubkovi ke cti, že citově nevydírá, naopak, vypravěč přenáší na osudy jiných vlastní smířlivost, tragédie zasazuje do kontextu a dělá je tak snesitelnějšími, nedorozumění vyrovnává láskou (zaujalo mě opakované idylické soužití lidí z různých vrstev, zkrátka pokud se chce, život nikomu nedrhne). Je to tak uhlazené čtení, jazykově i dějově, že rychle uplyne a nevyvolá silnější emoce, jen lehký smutek nebo nostalgii. Bezpečné, bezbolestné nakouknutí do ošklivých dob a smutných životů, ale vždycky je na konci láska nebo alespoň vyrovnanost, nikdo nezůstane smutný.
Sbírka pečlivě spojená, provázaná, místy kvůli tomu neuvěřitelná, když vypravěč popisuje to, co nemohli vědět ani jeho hrdinové; obsahuje všechno, co se sluší neopomenout, nikde nevybočuje, nikde neztrácí tempo. Taky ale ničím výrazně nezaujme a nezůstane dlouho v paměti. Debut je to ale pořád příjemný, takové nenáročné čtení o složitých věcech.

P.S. Vlastně souhlasím s prvním komentářem, ale neviděla bych to tak kriticky - všechno zmíněné je pravda, ale obvykle je tento typ knih napsán mnohem, mnohem hůř. Matky jsou sice poněkud vykonstruované, ale ne prvoplánově podbízivé.

3 26.08.2020

Všechny postavy Prvočísel jsou narušené, necitlivé, neochotné změnit svou situaci nebo alespoň zraněné, a okolí to nechává bez povšimnutí. Jako autorský záměr, nadsázka ukazující poškozený svět, to funguje, a pomíjím proto množství nelogičností v chování všech postav, jde o působivost, ne o vnitřní soudržnost. Nicméně mě ta všudypřítomná tíha a šeď spíš ubíjely, než rozlítostňovaly. Giordano se drží vnějškového pozorování, do hlubší psychologizace se nepustil, takže postavy působí jako vědecké preparáty. Mattia se fyzicky poškozuje, ale přes šokující scény jsem se nedozvěděla proč a co u toho cítí. Stejně mi chyběl Alicin pohled na sebe samu. Tři ze čtyř rodičů jsou rodičovsky dysfunkční, ale natolik odcizení, nepřítomní, že místo lidí působí spíš jako statické kulisy pochybeného dětství.
Veškeré napětí se musí projevit v ději. Kapitoly mají výrazné pointy, které by osamocené byly působivé i uvěřitelné, třeba úvodní Alicin zážitek v horách je strašný a pochopitelný zároveň a puberťáckou snahu vypadat věčně nad věcí si ještě pamatuju - měli jsme to stejně. Každý další šok se ale snaží přebít předchozí, takže časem dojde na extrémní výjevy, které v tom množství ztrácejí důraz a věrohodnost.
Vztah Alice a Mattii je zajímavý, některé pasáže nebo obraty pronikavě trefné, v celku mi ale Prvočísla přijdou víc jako společenský komentář než příběh, usilovně kritická, ale chladná, až sterilní.

9 25.08.2020