InaPražáková komentáře u knih

Druhý díl přidal k osvědčeným bitkám a nonšalatně pronášeným hláškám celosvětové spiknutí, na jehož konci strčí do kapsy všechny prastaré a přemocné nejvíc nejdrsnější obyčejný maník z postkomunistické Evropy. Superhrdinské a zamotané už je to trochu moc, dělat si čárky, kdo koho kolikrát podrazil, dojde mi místo na zdi, i ty litry krve jako by už stříkaly tak nějak spíš hodně, než smysluplně. Ale pořád je to literární nářez, jehož kvalit stylistických a příběhově-logických nedosahuje značná část "áčkové" produkce. A pořád je to pohlcující a návyková duševní hygiena.

6 03.05.2021

První setkání s Kulhánkem, a přestože očekávání byla vysoká, skutečnost je ještě předčí. Jako s Tarantinem - k hektolitrům krve se nejlíp hodí mísa popcornu, jen se musí dávat pozor, aby při záchvatech smíchu nelítal všude kolem. Nutnou podmínkou je vytvořit přiznaný brak s vtipem, chytře a především s řemeslnou zručností, o které krasoduchové říkají, že je hodna lepší věci.

Spousta postav a zeměpisných přesunů se dá v pohodě odlišovat a stíhat, akce jede s kulometnou rychlostí, pointy jsou vybroušené, Tobiášovi sice všechno vychází podezřele snadno, ale vem to čert, on je ten hodný zabiják a zaslouží si to. Se zlými zabijáky je zase větší legrace a duo W+V je jenom jeden z mnoha skvělých nápadů páně Kulhánkových.

Na blbou náladu a pracovní vytížení ideální lék. Po dlouhé době mám chuť číst fanfiction (chci víc Nočního klubu!) nebo prostě s někým dlouho do noci probírat všechny ty divoké zápletky.

13 03.05.2021

Petr Švajcar patří do klubu nejodpudivějších literárních antihrdinů. A přesto rodina, která se v jeho přítomnosti a za jeho nezaujatého přihlížení rozpadla, by asi nedopadla o moc lépe ani bez něj, jakkoliv to byl on, kdo jí rozbil křehkou vnitřní harmonii. Střet přecitlivělých, láskyplných, ale příliš pasivních Hajnů a chladného Švajcara (který byl sociopat, ne-li psychopat, už v době, kdy to ještě nebylo v literatuře v módě) není tak černobílý, jak by mohl být. Počáteční odporně vypočítavý a skoro krutý ženich se stane milujícím otcem, kterému těžko upřít právo bojovat za své dítě, a Hajnové si přeci jen nechali životy otrávit už dřív. Nikoliv moralistická tragédie, ale neustálé napětí, kdo za co vlastně může, čemu se dalo zabránit, jestli se dá ještě někdo zachránit. K tomu přízračná společnost tety, lékaře a pár hostů, kteří možná správně odhadli viníka, jenže ho viní z cizích zločinů.
Těžko říct, že je radost to číst, ale tak dobře je to napsané, že i velice nepříjemná kniha může jedině potěšit.

21 26.04.2021

Zábavná hříčka pro filosofií poznamenané intelektuály a pro ty, kdo se za ně chtějí považovat. Pro ty především. Sice je lepší číst Svatou knihu se znalostí přinejmenším buddhismu a moderní filosofie, ale ve výsledku se díky tomu čtenář jenom častěji zasměje, nic nového se nedozví. Pelevin toho totiž spoustu přečetl a trochu se tím předvádí, trochu si z toho dělá legraci, ale je to spíš takový barevný, rozevlátý obal na jednoduché love story, které je v základu knihy.
Přes všechny metafyzické úvahy a humorné postřehy mi román přijde trochu příliš líbivý a odtažitý. Romantická zápletka je originální jedině tím, že milenci mají chvost a dokážou s ním provádět úžasné věci, kritika současného Ruska a ironické společenské komentáře jsou vděčné a zábavné, ale neříkají nic nového, a velká duchovní teorie nakonec neřekne o moc víc než Miluj bližního svého. Samozřejmě to všechno může být Pelevinova recese, ale mám pocit, že kniha má fungovat pro oba druhy čtení, jak jako grandiózní groteska, tak jako vážně míněný komentář. Takový mainstream na druhou.

5 20.04.2021

Pět hrdinských gest tváří v tvář režimu. Jako u Fischla vždycky je i próza obrazivá, metaforická, básnická. Dobře se to čte. Ale hrdinové povídek (a jsou to skutečně hrdinové, velké postavy v mezních situacích) ze svých dramat vycházejí trochu příliš očekávatelným způsobem, velké činy na malé ploše povídky působí poněkud literárně, neživotně. S tím souvisí, že Fischlovi natolik záleželo na vytvoření co nejemotivnější dramatické situace, že odbýval technické detaily - pointa funguje i bez nich, ale zase mi to připomínalo, že čtu umělou literaturu, vytvořenou, nereálnou. Nevysvětlený vynález profesora Prokopa s nesmírným ničivým potenciálem; komunistické vězení, ve kterém vlastizrádce málem umučí k smrti, aby mu po nabídce jakési spolupráce (ale ještě nevykonané) na jeho přání vyklidili celou jednu celu pro vlastní potřeby a nechali ho tam hezky v klidu psát; prostinké alibi zločincovo, které nikdo neodhalí... Všechno to sloužilo vyššímu morálnímu apelu, ale, jak by řekla soudružka Prokopová, neumím pro les nevidět stromy.
Státní pohřeb, asi že se odehrává v divadle, snáší teatrálnost a patos lépe a na rozdíl od ostatních se obejde bez zázračné berličky, ten se mi líbil nejvíc.

4 15.04.2021

U Kunderových románů se dá spolehnout, že zkrátka umí psát a má co říct. Stejně jako na to, že vede příběh pevnou rukou a za účelem sdělení, které čtenáři více či méně doslovně vysvětlí, že se bude inteligentně filosofovat, že dojde na ironii života a že ženy budou spíš stafáž než lidské bytosti.
Život je jinde je portrét člověka, který žije jakoby ve snu, bojí se života a dokáže vnímat jen sám sebe, svůj obraz před jinými. Prázdná nádoba hlásající cizí myšlenky (dokonce s cizími gesty a hlasem), maminčin mazánek a k tomu skutečně nadaný básník, kombinace podle autora pro 50. léta jako stvořená. Doba ho pohltí a on se nechá, rád.
Kundera píše, že chtěl popsat „lyrismus“ porevolučních let – to ano, a působivě, ale Jaromil je příliš vykonstruovaná, predestinovaná postava, aby se dal brát jako typ své doby. Jeho neustále pitvaný incestní vztah s matkou, detailně rozebíraná sexuální frustrace, nesmírná odtrženost od reality a z ní plynoucí tupá naivita dávají dohromady neuvěřitelnou figurínu vhodnou pro studium psychologie, která má ale málo společného s člověkem.
A přesto, v tom je Kunderovo mistrovství, jsou Jaromilovy činy a duševní hnutí pochopitelné a navíc zajímavé. Sprostota ducha podaná chytře a poutavě a k tomu přemýšlení o spisovatelském řemesle i s příklady.

13 11.04.2021

Výpovědi svědků bez komentáře, jen řazené do zhruba tematických oddílů, mají velkou sílu. Navíc je opravdu ženský pohled jiný než mužský, citovější, barvitější, týká se věcí, o kterých se málo mluví: Vzpomínky na zázemí, nemocnice, kuchyně, prádelny, kde to ale byla stejná dřina a vypětí jako na frontě. Vzpomínky na přírodu, která byla nepravděpodobně krásná a normální. Na neuvěřitelně bídné podmínky, které v sovětské armádě panovaly na počátku války - několik žen zmiňuje, že pušek bylo málo, takže do boje v prvním roce odcházeli vojáci jen s granátem v ruce a pušku si vzal ten, kdo se dokázal vrátit a cestou si nějakou našel. Přitom to nezní záštiplně - posílali nás na smrt - ale spíš hrdě: to všechno jsme překonali.
Z toho se dají vyvodit dvě věci. Jednak se z knih Světlany Alexijevič dá výjimečně přesně pochopit ruská povaha, tady třeba upřímná touha bojovat a snášet jakékoliv podmínky z lásky k vlasti - pro Rusy to není abstraktní pojem, ale citová záležitost. Dívky se hlásily dobrovolně do náročnějších profesí a dokázaly se naučit to, co muži, vydržet fyzicky i psychicky, a ač je po válce muži nechtěli a ženy nepřijaly, jak byly jiné, přesto vzpomínají většinou s hrdostí, byť přes slzy.
Za druhé je i přepracované vydání myslím pořád uhlazenější, než byl původní nahraný materiál. Poslední asi dvě kapitoly zmiňují i excesy sovětských vojáků na nepřátelském území, dokonce i násilí na vlastních vojačkách, ale jsou to ojedinělé postřehy. Většina vzpomínek prošla asi i autocenzurou, někdy dokonce výslovně zmíněnou (něco se může říkat, něco jiného psát, o něčem se ale nemá ani mluvit). Lépe se samozřejmě mluví o laskavosti k Němcům, než o věcech, za které se člověk stydí.
Vzhledem k těm posledním pár kapitolám je to zajímavý dokument nejen o podmínkách v armádě, ale i o míře upřímnosti ve výpovědích o ní. Chce to přemýšlet o přečteném, ale to si Alexijevič určitě zaslouží i tak.

9 08.04.2021

Hodně svérázná kniha, která, když nic jiného, mě nesmírně bavila, a co se týká čistého čtenářského potěšení, řadí se ke knihám Bulgakovovým a Márquezovým. Až tak.
Někdo níž píše, že nemáme čekat bizarní situace ani humor - můj čtenářský zážitek byl diametrálně jiný. Bizarních situací je kniha plná, ale vždycky k nim existuje nějaké logické vysvětlení, jenomže nepravděpodobné. Petrovovi nejsou humoristický román, ale jsou plní specificky posunutého vidění, které má hodně spisovatelů (a vůbec obyvatel) východního bloku. Vnímání absurdit ve všedním životě nebo naopak zažívání všednosti v šíleném světě, zmiňované jen tak mimochodem, jen tak suše na okraj, že se při tom cukají koutky. A slovní humor, samozřejmě. U nás tak popisoval svět třeba Petr Šabach, v Rusku typicky Bulgakov, na kterého Salnikov i zřetelně odkazuje. Může si to dovolit. Stejně jako Bulgakov ukazuje nehezkou realitu skrz zábavný filtr, aniž ji znevažuje.

Salnikov podrobně popisuje obecně známé jednotlivosti - chřipku, kousavé svetry, dětské besídky - ale nejde o nostalgii, spíš mu to dává prostor zaměřit se na nečekané drobnosti. V malých, všedních okamžicích Salnikov nachází kouzlo prožitku a lehkou vyšinutost, která zůstává obvykle nepovšimnutá. Je nápaditý, originální, přitom uvěřitelný v každé perspektivě. Literární hloubce by možná prospělo, kdyby se nenechával tolik unášet vlastním vyprávěním a nerozebíral každou dětskou vzpomínku, ale čtenářsky mě přesně tahle radost z vyprávění ohromně těšila.
Petrovovi jsou s každou další kapitolou lepší a skládají se v celkový obraz až do úplného konce, všechno se vším souvisí. Pokud chcete, může to být alegorie doslova metafyzická, ale takové čtení není třeba, míru metafory nechť si zvolí každý sám. A na závěr: Alena Machoninová pořídila vynikající překlad, na kterém není znát, že to vůbec překlad je.

9 05.04.2021

mgeisselreiter níže už zmiňoval chyby v textu, ale neodpustím si to zmínit taky. Ono je jich totiž tolik, že přebíjejí zážitek z obsahu. Překlad samotný dosti zastaral, na jazykové hříčky Vrba místy rezignoval a vytrvale překládat (předpokládám) anglický slangový výraz pro "postavit se do pozoru" jako "mrsknout sebou do latě" je při šesti výskytech na stranu iritující. Mnohem horší je ale formální úprava, která vypadá, jako by text psal opilý orangutan v temném sklepě - chybějící i zdvojené řádky, věty a slova, překlepy na každé stránce. V prvním dílu zcela chybí grafické předěly v rámci kapitoly, takže jsem se několikrát vracela, abych zjistila, ve kterém z navazujících odstavců se změnilo prostředí a postavy. V druhém díle volné řádky nebo hvězdičky na konci strany většinou jsou. Většinou, o to větší bojovka to je. Přitom pochybuju, že by text v této podobě vyšel v 60., resp. 80. letech - proč asi nastala ta změna?

Nicméně obsah: Pahorek zůstal filmově rychlý, střihový. Obejde se bez vnitřních monologů a široce rozepsané psychologie, hodí čtenáře rovnou do děje, ať se orientuje sám, ví nebo neví totéž, co postavy. Titulní pahorek se udává jako symbol mučení, ale síla knihy je v tom, že tvrdý režim ve vězení byl sice u hranice snesitelnosti, ale bezpečně na té lepší straně - než přišel jedinec, který by překračoval meze kdekoliv, jenže v poměrech, kde se už tak jde na dřeň, musel zákonitě způsobit katastrofu. Skupina různorodých a rozhodně ne černobílých vězňů, kteří do té chvíle poskytovali skoro sociologickou sondu do hlubin britské armády, se sjednotí až ve chvíli enormního tlaku. Což neznamená, že by se z nich stali Dušínové. Vtahující, působivý text, i když na čistých pět hvězd bych nešla ani bez ohledu tiskové chyby.
Následující část obsahuje SPOILERY
Pahorek z písku je literárnější a má nečekaně pomalý rozjezd. Jako by si Rigby vynahrazoval, co předtím nestihl, tentokrát je hlavní těžiště vyprávění v úvahách větší a rozmanitější skupiny postav. Soudní zápletka si ostatně o zklidnění děje říká a dá se číst jako detektivka naruby - vyseká je z toho někdo, a pokud ano, jak? Peripetie byly občas trochu chtěné a štěstí se snažilo, ale to v detektivkách bývá. Mně pokračovaní sedlo víc, Rigby umí psát a detaily z reálného fungování armády mě zajímaly, ještě víc ale oceňuju složitý, přesto logický a srozumitelný propletenec motivací a vlivů, které přelévají šance sem tam.

3 30.03.2021

Kniha na pomezí naučné a krásné literatury. Kapitoly nazvané podle jednotlivých hradů se výrazně liší laděním i počtem faktů - někdy jde o skutečně odborný výklad, byť podaný básnickým jazykem, jindy na titulní hrad takřka nedojde, protože je jen záminkou pro portrét nějaké osobnosti (Svojanov a Záviš z Falkenštejna), jindy, a v tom je myslím Kalista nejvíc svůj, se text brzy od historických údajů vzdálí a věnuje se "duchovým dějinám" epochy nebo kraje, volně se vznáší přes rody a desetiletí i století, aby postihl kulturní nebo filosofický vývoj.
Kalista byl básník a své široce pojaté dějiny české šlechty a kultury líčí jazykem vyloženě básnickým, záměrně archaickým, místy napodobujícím až baroko, totiž latinu. Je to čtení jednak krásné a okouzlující, jednak náročné. Nejlépe si ho dávkovat na víkendové večery, kdy je klid a dost času.
Čtenářově paměti by velice prospěl jmenný rejstřík se seznamem stran, kde se daná osoba vyskytuje. Autor postupuje zhruba po kruhu od severovýchodu Čech k jihu a na západ, takže rozrod jihočeských Vítkovců pokrývá několik desítek stran, na nichž při každém hradu dojde na trochu jiné období nebo téma, a usledovat časté stručné odkazy na jiné kapitoly, minulé a dokonce i teprve následující, se snad nedá (alespoň já jsem se rychle ztratila a případně jsem dohledávala spíš externě).

Není to naučná literatura ve smyslu školní příručky ani pro vyšší stupně vzdělávání. Ale pokud se naladíte na formu podání, jde o ucelený obraz 12.-17. století v českých zemích, především co se politiky a životního stylu vyšších vrstev týká. Díky přidané umělecké hodnotě snad historici prominou jiráskovský přístup k husitství a snad dobou vzniku (1969) ovlivněný "revoluční" slovník, který se s ním pojí. Ostatně Kalista občas opatrně podotýká, že některé katolické osobnosti 15. a 16. století se také zasloužily o zmíněné duchové dějiny kladně, není dogmatik, jen má potřebu vyzdvihovat nebo naopak omlouvat činy, které dnešní věda hodnotí jinou optikou.

4 20.03.2021

Dvě výborné novely o nesvobodě obecné i individuální, o zbabělosti nebo slabosti. Přes dramatický děj, v obou jde o život, především filosofické, nebo ještě spíš filosofující - dlouze se rozebírají postoje, možnosti, morálka a důstojnost. Jestli ne přímo pesimistické, co se lidské povahy týká, tak rozhodně nijak optimistické, a silně tísnivé.

Porota: Od očividně zmanipulovaného líčení s údajným vrahem se odvíjí přemýšlení porotce z lidu, který principiálně odmítá trest smrti. Průběh procesu neničí osobnost obžalovaného, na tom soudu vlastně nezáleží, ale postupně všech porotců, o jejichž budoucnosti se rozhoduje především, ta se totiž ještě dá změnit. Závěr je nečekaný a ve své civilnosti o to působivější.

Loď jménem Naděje je jeden z nejnepříjemnějších textů, které jsem za poslední dobu četla, ani k tomu nepotřebuje viditelné násilí. Navenek fantastická, snově působící, skoro dobrodružná historka, především ale studie úřednické povahy s napoleonskými sny. Nevýznamný, ušlápnutý člověk toužící vyniknout, přesvědčený o svých schopnostech je shodou náhod považován za kněze, což mu umožní mít moc a důvěru, jeho slovy důstojenství. Jeho nečekaný společenský vzestup se protne s cestou na podivné lodi, která je čím dál nepochopitelnější a neuvěřitelnější, zřejmě ale také nebezpečná. Předpokládaný duchovní se stane vyjednavačem mezi posádkou a cestujícími, jenže přes všechno snění nedokáže překročit svůj stín, nanejvýš přemýšlí, jak ze situace vytěžit co nejvíc ve vlastní prospěch.
Člověk je to obyčejný, žádný šílenec nebo masový vrah, ale tak odpornou figuru aby pohledal. Přízračná atmosféra a cesta do nikam z novely dělají hodně dusivé čtení, tím spíš, že Klíma vlastně ukazuje, že lidé se nemění ani v extrémních podmínkách, malí a sobečtí zůstanou stejní, tak jako laskavé povahy až do konce neprohlédnou, že je někdo klame. Je to hutný, mnohomluvný text, zpočátku až únavně, ale je to jen důkladnost psychologie a důslednost rozboru, vyplatí se vydržet - byť jsem potřebovala přestávky na oddech.

2 10.03.2021

Přehlídka životních cest, které mohly potkat předválečnou generaci, jednou v měnící se situaci 60. let, podruhé smířeným pohledem zbytku zestárlých a většinou nad všechny přemety historie povznesených spolužáků po Listopadu. A mezitím vzpomínky na válku, kdy už se někteří vydali po jiné trati (alespoň zdánlivě). Nejvíc mě to zajímalo jako dějiny všednodennosti, která pro tuhle generaci, která zažila čtyři změny režimu, málokdy byla všední. V podání Josefa Škvoreckého je to navíc krásné, jen lehce melancholické čtení.

4 08.03.2021

(SPOILER) Četla jsem pár starších Kohoutových knih a vadila mi jeho autorská manýra, okázalé převádění, kolik toho vím a jak to dokážu chytře napsat. V Hvězdné hodině vrahů mě nic takového nerušilo a čtenářský zážitek to byl, přes všechno násilí, rozhodně kladný.

Je to detektivka s přesahem, žánrově svižná a místy trochu moc uměle spletená, rychle se dá vypozorovat, že když někdo sní o něčem hezkém, v dohledné době se mu stane neštěstí (takže překvapivé záměny postav překvapivé nejsou), ale v jiných ohledech z žánrového půdorysu vyrůstá hlubší a pestřejší literatura. Z hlavních postav Čechoslovák Morava a jeho žena ztělesňují detektivkově kladné hrdiny (tím zajímavější je Moravova závěrečná cesta do šedé zóny - byť by mě zajímalo, jestli se tím Kohout nepokusil omluvit svou osobní historii). Pražský Němec Buback a jeho partnerka naopak zosobňují nejednoznačnost historie a s tím závažnější část knihy. Zvlášť Grete je nevypočitatelná a chodící doklad touhy přežít všechny režimy za každou cenu, přesto se dá lidsky pochopit.
Není to faktografický historický román, ale o duchu doby a paradoxech česko-německého soužití, rozštěpení odboje i o té titulní hvězdné hodině vrahů všech jazyků a politických doktrín vypovídá působivě, navíc čtivou zkratkou. Přestože na konci války byla národnost důležitější než kdy předtím, po dočtení zůstává pocit, že jde vždycky o člověka, o lidi, kteří se moc neliší a záleží na nich samých, co z nich bude.

11 08.03.2021

Vyrovnaná sbírka, kvalitou nečekaně víc než tématem. Některé povídky mají jen volnou spojitost s medicínou, zato Čechov vždy ukazuje proměnu názorů a pocitů v psychologické drobnokresbě. Ačkoliv jsou povídky krátké, některé přímo kratičké, jsou většinou pomalé - je čas na popis prostředí, dialogy, jen se tak polehoučku něco mění, až najednou přijde zlom. Místy mi to připomínalo Zweiga, byť ten je vážnější.
I dvoustránkové humoresky jsou povedené, ale víc se mi líbily delší povídky, kde je víc prostoru na nuance a detaily. Nejvíc mě oslovili Nepřátelé, vysoce vyhrocený střet dvou zoufalých, kteří se nemohou pochopit - to by museli místo svého neštěstí na chvíli upřednostnit cizí. Čechov dodává, že i když smutek časem přejde, předpojatost zůstane - ale že je to lidského srdce nehodné.

4 03.03.2021

Nevím, co mi to mělo dát, ani si nejsem jistá, že vím, co chtěla autorka sdělit. Přesto mě ty dějiny Slezska formou kaleidoskopu většinou bavily, a ač mě chvíli mrzelo, že většina příběhů nemá konec, nakonec jsem spokojená se závěrem, že ho mít nemůžou, protože kroniky, na rozdíl od románu, se dopovědět nedají. Nemám téměř nic společného s žádnou z postav a vnímání přírody na tak niterné úrovni, jak to má Marta nebo sama vypravěčka, je mi vzdálené, ale setkání s nimi bylo vlastně příjemné, rozhodně zajímavé.

5 01.03.2021

Nejvýstižnější, nejpůsobivější, nejlepší možný dokument... O téhle knize by se dala psát samá nej, ale budu věcnější.
Výpovědi obyčejných lidí o životě v SSSR i postsovětském Rusku jsou díky autorce strukturované a dávají dohromady dost přesný obraz života všech společenských vrstev. Většina rozhovorů se točí kolem jednoho tématu, ale odbočují k povídání o známých, k dětství, k obyčejným detailům obyčejných životů, které ale českému čtenáři přijdou neuvěřitelné, natolik se vymykají naší historické zkušenosti. Většina příběhů zmiňuje něco více či méně strašného, stalinské čistky, lágry, chudobu a korupci, bezvládí mafiánského období 90. let, ale jakkoliv jsou některé příběhy naturalistické až k nevolnosti nebo tragické a drásavé k neučtení, vypravěči jsou většinou smíření - takový život tady byl vždycky, takové je Rusko, Rusové jinak žít neumí.
Ruská mentalita zachycená ve všedních projevech se opravdu ukazuje odlišná od evropské, ale touto formou se, alespoň zčásti, dá pochopit věčný sentimentální stesk po Stalinovi, nekritická adorace armády a podvědomá touha po vládě pevné ruky. Zároveň je to ilustrace dějin většiny století. Ve vyprávění se odehraje rozpad Svazu, pogromy v nově vzniklých republikách a následný příliv imigrantů do Moskvy, čečenská válka. Všechno jaksi v pozadí, důraz je na jednotlivém člověku, který se s dobou, která je často k nepřežití, musí nějak vyrovnat.

Co příběh, to látka na román, ale ve zhuštěné podobě o to přesvědčivější. A také tísnivější. Z historického hlediska ideální kniha pro pochopení dějin a vývoje současného Ruska, po přečtení Putinovo uchopení moci ani jeho styl vládnutí nemůže nikoho překvapovat. Čtenářský zážitek po všech stránkách uchvacující.

16 24.02.2021

Kdyby se takhle dnes psalo v novinách... Argumentačně důsledný, s čísly pracující článek, literárně na výši, a přitom aktualní společenská kritika a satira par excellence, u které se, kdo chce, může vzteknout, ale nikoho jmenovitě neostouzí.

5 16.02.2021

Povídky s podobným půdorysem - autor sám prožívá režimní absurditu, pozoruje rozkrádání všude kolem, je sváděn za zištným účelem nebo je alespoň svědkem nízké erotiky a ukáže jeden smutný příběh malého člověka, na kterém se podepsala doba. Klíma je vypravěč zdánlivě povznesený a vypráví skoro bez emocí, pointy jsou většinou slabé (záměrně, předpokládám - má to být skica všednodennosti), spolu s podobností povídek navzájem to pro mě znamenalo, že mi trochu splývaly. Časté erotické situace mě začaly postupně spíš otravovat - ukazovat marnou snahu o rozptýlení a ubohost vztahů na různých lidech je něco jiného, než ji opakovaně ukazovat na přiznaně autobiografickém hrdinovi, který je, chudák, vždycky sváděn proti své vůli, ale nikdy z toho vlastně nikdy nic není, takže zachová manželskou věrnost.
Na druhou stranu více podobných si nahlédnutí do různých prostředí vypovídá o normalizované době, která zkazila všechno a skoro všechny. Kontrasty mezi novodobými zbohatlíky s kontakty a chudými bývalými intelektuály mi občas přišly příliš násilné, ale Klímova jemná ironie je příjemná a ukázky absurdního humoru v realitě se podařily (komedie o vánočních kaprech, která končí jako všeobecné spiknutí prodavačů proti zákazníkům). Paradoxně mi Klíma přijde nejsilnější v tom, čemu se vyhýbá - když dojde na emoce a lehkou lyrickou tesknotu, jsou texty opravdu působivé, přitom bez patosu. Vložená nemocniční povídka, kde starý muž u postele umírající manželky vzpomíná na minulost, než dojde na drsně civilní pragmatické přerušení, řekne o současnosti víc než jiné texty. Závěrečná povídka, která se víc než na režim soustředí na lidi, navíc většinou takové, kteří dobu ani moc nevnímají, mi přijde vůbec nejlepší. A taky má konečně pořádnou pointu.

5 15.02.2021

Praha, červenec 1955. Nejsnazší přijetí ke studiu je na teologii, na ministerstvo se dá projít bez objednání, tajní se ani moc nesnaží být tajní, anonymní pomluvy se bez dalšího zakládají do kádrových materiálů, diktatura nikoliv proletariátu, ale ambiciózních konformistů vzkvétá. Ani to nepůsobí tak děsivě, protože pro Honzlovou jsou nakonec domácí potíže přednější než vykolejený svět a spíš se vyvzteká, než by se litovala. Jenže všeho do času.
Tak dobře napsaných knih je málo. Honzlová-román vypadá jako neupravované zápisky, přirozený projev, hovorová řeč, přitom ani slovo navíc a je v tom všechno: velké dějiny, malé dějiny, emoce, živí lidé - popsaní až hmatatelně přesně, dobráci i mizerové. Honzlová-člověk působí autobiograficky a asi do značné míry bude, takže je při své drzosti a tvrdohlavosti úžasně reálná a nestrojená, žádná vznešená hrdinka, prostě holka, která se stará o rodinu jak může, a mezitím se stihne pobavit nebo pohádat s kamarádem, protože ji nechce pokřtít, když si to ona usmyslí.
Nahlédnutí do 50. let sugestivní a vypovídající jako málo jiných, při vší bídě občas veselé a s jedinečným závěrem.

18 08.02.2021

Zajímavé prostředí popsané silně subjektivně nepříliš sympatickou autorkou, nepřátelsky zaujaté vzpomínky, které jsou přesto dost obsažné - když si čtenář stesky a stížnosti vydělí dvěma, než je vezme vážně.
Pro začátek: Nečte se to dobře. Překlad odpovídá standardu Dobrovského, takže je šroubovaný a neohrabaný, odborné termíny zčásti přeložené, zčásti vysvětlené v poznámce pod čarou (u jedné se zapomněl odkaz na wikipedii... ale to je nejmenší problém). Navíc Wiener sama spíš emotivně glosuje, místy příliš dlouze filosofuje, okázale dává najevo, jak odchodem z umělecké sféry morálně klesla, že její humanitní vzdělání nedokázal nikdo ocenit a jak ji znevažovali a utiskovali - že dotyční měli vynikající znalosti v oboru, o kterém ona věděla jen málo, ale kterým se zároveň s nimi živila, pomíjí. Celkem se dá říct, že s obsahem jejích názorů se může shodovat leckdo, ale s formou jejich podání málokdo.
Na druhou stranu je to ojedinělý pohled insidera, který nezapadl, na specifickou kulturu milionářských startupů, které ve svých zaměstnancích vzbuzují silný pocit sounáležitosti a určitou odtrženost od světa venku. Také, což hodnotím ještě výš, pohled do zákulisí sociálních sítí a datových analýz - obojí vytvořeno idealisticky a přetvořeno na ani snad ne cynický, jen zcela odosobněný byznysový produkt, který si ochranu soukromí uživatelů zkrátka nemůže dovolit. Ukázka pronikání digitálních technologií do každodennosti včetně spaní, jídla a pohybu. Na své si přijdou i bojovníci proti nerovnosti v zaměstnávání - byť v tom ohledu mám pocit, že autorka poskytuje stejné množství argumentů oběma stranám. V součtu kniha obsahuje tolik zajímavých témat, že za přečtení stojí.
Z textu jsou rozpoznatelné firmy, v nichž Wiener pracovala, i některé zmíněné osoby. Nejsou ale přímo jmenovány a popisovány jsou krypticky, jakkoliv jde o spíš o pseudouměleckou pózu. Článek s přehledem Who is Who vkládám do Diskuze (v angličtině).