InaPražáková komentáře u knih

Popisy přírody jako živé a působící na všechny smysly (opravdu: lepkavá mlha taková, že se člověk otřese, pach mokrého listí, a viděli jste někdy při čtení před očima tmu? Já tady ano). Proč jsem od Körnera nikdy nic nečetla, když je od první strany jasné, jak je to výjimečný spisovatel? Ale budu si ho dávkovat, stejně pronikavá je i atmosféra zmaru a strachu, vzít si tohle na spaní nebyl dobrý nápad.
Od počátku, ještě než opilý vozka dojede na Berhof, je jasné, že to nedopadne dobře. V prostředí plném podivných, znejišťujících detailů se může stát jedině tragédie. Nakonec je Körner ale mírnější, nebo spíš věcnější, a nekončí všeobecnou zkázou. Druhá kvalita knihy je totiž realistická věrnost. Lidé, kteří můžou na první pohled působit jako symboly nebo typy, mají nejednoznačnou povahu a záleží, s kým zrovna jednají, z jakého pohledu je kdo vidí. Nakonec se dají zlí od dobrých odlišit spíš podle lží - dospělí klamou naněkolikrát, jediná Ulrika, upřímná oklamaná, mizí pryč.

11 27.02.2022

Vlastně provázaný dvojesej: o historické údaje z Josefa Flavia, Talmudu a dalších původních písemností opřený pokus najít skutečné osoby, které stojí za Ježíšem, jak ho popisují evangelia; a Evangelium podle mne, Sidonova značně subjektivní rekapitulace života toho Ježíše, kterého nazývá historickým (žijícím v době, do které ho zasadila evangelia).
Vůbec v prvé řadě je to nezvyklý pohled do myšlení a sympatií člověka, ze kterého se ani ne o 10 let později stal praktikující Žid a posléze vrchní rabín, který se ale v této knize zdá bezmála jako adept křtu. Vzhledem k tomu je to esej silně osobně laděná, svým způsobem tendenční (nikoliv v pejorativním významu), a jak píše autor v předmluvě po 20 letech, v podstatě odborně dysfunkční.
Přesto je první část – při vědomí toho, že z archaických textů znám jen zlomky toho, co tehdy znal autor, a co později označil za zcela nedostatečné – velmi zajímavý historický exkurz. Minimálně napříč těmi texty a náboženskou situací římských provincií. Nicméně nemám problém na chvíli přistoupit na Sidonovy historické dohady a vývody, aniž bych je brala za nezpochybnitelné.
Z druhé části víc vystupuje, jak moc tehdy mladý Sidon chtěl vytvořit Krista podle své touhy. Nejsem si jistá, jestli je jeho verze „historického“ Ježíše z pohledu konzervativního křesťanství strašlivá hereze nebo jde naopak o s křesťanstvím ladící citový vhled, ale ač mi přijde tento esej slabší, rozhodně poskytuje mnohé zajímavé informace. Mimo jiné i o autorovi samém, Evangelium podle mne je, zdá se mi po dočtení, název mnohoznačný.
Vrtá mi hlavou otázka, když autorova předmluva z roku 1991 je odsudek vlastního mladistvého narcismu, proč tedy nechal knihu vyjít – byla v tom touha vidět ji konečně oficiálně vytištěnou? Nebo se pořád v tom zrcadle, které u svého mladšího já kritizoval, přeci jen zhlížel rád?

4 26.02.2022

Anotace se míjí obsahem, jednak vyzrazuje jeden z konců, jednak je silně nepřesná.
Franciho cesta od úleku, radosti, že unikl podezření, přes sílící potřebu mluvit, mluvit, mluvit o vraždě, až k zoufalství a touze po trestu, je fascinující. K tomu ve zkratce předvedená pražská periférie, na půl cesty mezi chudými dělníky a občasnými zločinci.
Původní závěr už tak vynikající psychologické drama dokonale završuje, na druhém je vidět, že vznikl na přání "udělat to příjemnější", méně intelektuálně náročné a emočně vyčerpávající. Není špatný, ale přece jen šroubovaný, a kvalitám prvého se neblíží. Možnost přímého srovnání je každopádně velká přidaná hodnota.

6 23.02.2022

Kafka s trochou Orwella, rychlý spád, směr přímou cestou k pointě. Znáte pocit studu za ponížení, které se děje jinému? Tady je několik míst, kdy se budou citlivější povahy červenat. Atmosféra dusivá, zároveň specificky egyptská i srozumitelná Evropanovi bez větších znalostí reálií. Chytré postřehy a jemná ironie. K plnému hodnocení mi chybí alespoň jedna nečekaná věc, odbočka, zápletka, cokoliv nepředvídatelného. A na okraj - nevidím smysl v doslovu, který je jen stručným shrnutím novely samé, aniž přináší co nového.

4 23.02.2022

Loni v únoru jsem přečetla první knihu Světlany Alexijevič, a po roce poslední. Škoda že jich není víc. O ruské mentalitě vypovídají lépe než většina reportáží a románů.
Na rozdíl od Němců po světových válkách nebo Američanů po Vietnamu, o ruských "afgháncích" se knihy nepíšou. Ztracená generace, která prohrála válku, lidé ji odsoudili a stát na ni zapomněl. Zůstává marnost a zoufalství, díky autorce nejenom že vůbec zaznamenané, ale navíc zaznamenané citlivě a výstižně. Skládat z detailů celek bývá ošidné, většinou to zkresluje proporce ve prospěch působivějších témat. U Alexijevič mám pocit, že z množství individuálních hlasů dokáže složit vypovídající celek. Jako v jiných jejích knihách, i tady je to drásavé čtení, ale není to odsudek vojáků, jen války samotné.
Na výpovědi navazují záznamy ze soudního procesu několik let po vydání knihy. Veteráni a pozůstalí svoje zoufalství zmírnili tím, že si našli důvod a smysl - lásku k vlasti, hrdinství, které se nesmí zpochybňovat. Nedá se při čtení dopisů a výpovědí takových vlastenců nepomyslet na to, že národ, který se nepoučí ze svých chyb, je odsouzen je opakovat. Navíc není mnoho národů, které by z neuvěřitelně bídného materiálního vybavení své armády odvodily důkaz, že právě pro tu schopnost vydržet ve strašných (zbytečně, nesmyslně strašných) podmínkách jde o armádu nejvelkolepější.

14 06.02.2022

Prostředí je sice netypické, ale v Osadě na pahorku jde v prvé řadě o lidi, kteří se až na pejzy a tality neliší od ostatních - stejné emoce, manželské problémy, někdy vypočítavost a jindy nezištnost. Co člověk, to osobitý, rozeznatelný charakter s vlastními uvěřitelnými motivacemi. Kibuc se prolíná životy všech, ale zůstává v pozadí, specifikum mimochodem, o kterém se nicméně čtenář na pozadí dozví leccos. Tedy nikoliv teorii, ale žitou skutečnost - vzpomínky na toho podivína, co ve společné jídelně seděl vždycky sám, na brouky, kterým se v létě nešlo vyhnout a strašně smrděli. S atmosférou současného Izraele je to podobné, jestli může cizinec někde cítit, jak se v té zvláštní (a přitom normální) zemi žije, tak tady.
Výborně napsaný román, k tomu si Češi můžou vzpomenout na Švejka, ale tady jde ironická nadsázka jen tak daleko, aby byla realistická, a k smíchu moc není. A navíc je výborně přeložený. Ve všech ohledech radost číst.

8 01.02.2022

Dobrá kniha, kterou je dobré číst, dokud nezastará. Kromě biografie třetího Kima ukazuje i politický a ekonomický vývoj KLDR, přičemž se zdá, že současný vládce směřuje k reformám, byť to zřejmě nebude směrem k demokratizaci. Autorka shromáždila informace i o starších Kimech, ale čím aktuálnější, tím podrobnější text je. Velké množství rozhovorů s Korejci, jak uprchlíky, tak lidmi, kteří Kim Čong-una osobně znali, dává dohromady jiný obraz, než jak to vypadá při zběžné znalosti: nikoliv exoticky vyšinutý, nýbrž pragmatický politik, který musí mimořádně totalitní zřízení udržovat především proto, že by jinak o všechno přišel, vládne zemi, kde se teorie a praxe života potkávají jen okrajově, přičemž bezohledností místní verze kapitalismu se KLDR přinejmenším vyrovná Číně.

Bohužel obsahuje české vydání velké množství překlepů a celkově je odbyté - přepis jména téže osoby se mění z českého v anglický, na jedné stránce se střídá diversifikace a diverzifikace, nemluvě o výpadcích z vazby a různých jazykových neobratnostech, např.: "Po příchodu panovníka, všech 3 467 delegátů, z nichž většina byla dvakrát tak starší než on, vstali a začali mu nekonečně dlouho tleskat a provolávat slávu." A tato věta není svého druhu jediná. Hvězdu ubírám jen kvůli překladu, obsah je za plný počet.

7 26.01.2022

Nebýt doslovu (ve všech ohledech vynikajícího), unikla by mi velká část odkazů na starořecké mýty, kterými je kniha propletená skrz naskrz. Ani takové poloviční čtení ale není špatné, Welty je nesmírně sugestivní vypravěčka, těžká letní vůně květů, odlesky slunce na jezeře, nesnesitelné horko v zavřené místnosti... Jako bych tam byla, v městečku, kde zdánlivě žije jen pár rodin, a každý ví o všech rodinných záležitostech ostatních. Jakkoliv veřejné mínění vyžaduje tradiční, stereotypní průběh života, je Morgana plná lidí svérázných, zajímavých, někdy podivínských, ale většinou s bohatou fantazií nebo alespoň se silnou touhou po něčem víc, než je okolní nudná strnulost.

6 18.01.2022

(SPOILER) Je to moderní duchařina, ale chtělo by se mi napsat "takové milé čtení". Mitchell umí vytvářet sympatické, nebo alespoň zajímavé postavy. K tomu hmatatelná mlhavá, lezavá atmosféra a zápletka, která mně, nesečtělé v hororech, přišla originální. Chytrá zápletka a lehké podání, vysoká čtivost, dohromady příjemná jednohubka, u které se dá překousnout, že závěr nedosahuje úrovně předešlých částí, když v něm postupně odkrývané tajemství padouch bezhlavě vykecá, aby mohl být dopaden ve stylu deus ex machina se zjevivším činitelem dobra.

6 09.01.2022

Baricco si čtenáře chytí na háček a pak ho protáhne nikoliv z hlubiny na vzduch, ale opačně, od prohřátého břehu do hloubky. Na začátku veselý, lehce humorný příběh o dvou podivínech, kteří se našli ve správný čas, následně vsunuté úvahy o univerzitním světě a životě intelektuálů, které, ač mi zpočátku připadaly zbytečně dlouhé, byly čím dál tím zajímavější, kousavější a asi osobnější, a po dočtení se mi zdá, že ten humor byl jen takový opar kolem v podstatě vážného a místy smutného příběhu.

Gould a Shatzy jsou krásná potrhlá dvojka, která se umí radovat ze života, i kdyby si ho měla kvůli tomu vymyslet. Gouldův boxerský příběh a Shatzin western jsou samostatné malé drahokamy, do detailu vybroušené (žádný jiný western mi nikdy nepřišel tak napínavý) a navíc různě zrcadlí své vypravěče.
Teorie intelektuálství coby náhražky boje o moc pro fyzicky méně obdařené, v němž se z myšlenek stávají zbraně a z různých "pravd" jen korouhve znepřátelených skupin, je stejně jízlivý jako trefný, navíc těžko se rozhořčovat, když autor sám mezi ty vojáky myšlenek patří. Celé Město, City, má zvláštní atmosféru, díky které spolu žánrově odlišné pasáže ladí a doplňují se. Zvláštně měkké světlo, skoro básnická poetika, ve které zásadní otázky a dramata ztrácejí ostny a nepůsobí skutečně tragicky ani směšně melodramaticky.
Jen ten slovosled, totiž - názorně: Ten slovosled, byl rušivý, ty čárky, snad takhle lidé, když přirozeně... takhle přirozeně mluví, s pomlkami, ale v psaném textu to, opravdu, ruší... až se, skoro alergie, z toho dělá... člověku.

SPOILER
Když přemýšlím o těch různých spojitostech a odrazech, říkám si: Pokud Gould byl Larry, byla Shatzy Mondino? A bránila mu tudíž v kariéře chybně, třeba protože k tomu měla sobecké důvody, nechtěla se ho vzdát? Nebo už kombinuju příliš?

5 08.01.2022

Dostala jsem někdy na druhém stupni Tracyho tygra v originále, abych se na něm cvičila v angličtině. Tehdy mě úplně minul a po skoro 20 letech v češtině to není lepší. V čem je Tracy o tolik lepší než třeba Coelhovy knihy? Dokážu rozumově chápat asi většinu Saroyanových sdělení, ale přijdou mi zkrátka jen jednoduchá, hloubku v nich nespatřuju. Psychiatr mluvící kaplanovskou angličtinou (češtinou) mi taky nijak humorný nepřijde. Asi v Tracym nic moc rozumového není, a když se míjíme citově, zkrátka to nemůže fungovat.

7 04.01.2022

Vztahový propletenec lidí tak mladých, že se bojí závazků (jak se taková věc vůbec dělá? a udržuje?), toho definitivního rozhodnutí pro jednu cestu na křižovatce, když přece i ostatní by stály za prozkoumání, a přitom dost starých na to, aby je okolnosti k tomu rozhodnutí nutily pod hrozbou morálního selhání. V pár scénách živě načrtnuté mládí na přelomu 70. a 80. let, kdy o politice nepadne ani slovo, zato se vzývá Joni Mitchellová a deska s Hotelem California je ohraná k nesrozumitelnosti. Dalších pár scén stačí výstižnému portrétu postav, které si při své odlišnosti nemůžou rozumět, snaha o přiblížení se většinou mine účinkem, zato impulsivní zlomyslnosti můžou způsobit nezhojitelné rány (pořád jsou všechny city bolavé, nejisté, napůl nevědomé). K tomu zápletka s tajemstvím, která napíná čtenáře, jestli záhada existuje jen v Otově hlavě, je-li to past na čtenáře samého nebo se skutečně něco stalo.
Němec ve 22 letech (dopsáno v prosinci 1979) dokázal udržet text stručný a minimalisticky výstižný, postavy se svými dilematy nejednoznačné a lidské a ještě si v několika plánech, a funkčně, pohrát s formou. Takhle umět někdy psát... Přes některé zašmodrchanosti výborný zážitek umělecký i citový (v druhém ohledu uznávám, že to se mnou Němec zkrátka umí a těžko si od jeho textů udržuju odstup).

Forma zaslouží zvláštní komentář. Ještě výraznější experimenty znám z pozdějšího Němcova Průvodce povětřím a tmou, ale princip zůstal stejný: autor rozbíjí standardní vševědoucí er-formu náhlým přechodem do dramatické dialogové struktury, z níž občas odbočí, aby poradil předpokládanému režisérovi, jak postavit scénu a svícení, dokonce jak pracovat s reakcemi publika. S publikem-čtenáři přitom zvládá komunikovat paralelně:

„Opona padá hned při jeho větě a už se v žádném případě nezvedne – ani kdyby diváci tleskali. Rovněž herci nesmějí vycházet před oponu – mohlo by se stát, že by se už nevrátili. Jedině snad v případě, kdyby diváci podlehli klamu, a myslíce si, že jsou skutečně v divadle, tleskali stále dál, spustí se ještě před oponu obrovská deska z leštěného hliníku, a když se v sále rozsvítí světla, uvidí ti nejpozornější v tomto zrcadle snad sami sebe.“

6 02.01.2022

Nemám načtené vesnické romány, takže mi určitě unikla spousta narážek, ale nijak mi to nevadilo. Je to Křesadlo, tudíž vysoce humorná moralita používající originální jazykové prvky - tady obzvlášť, protože umělé pseudonářečí opravdu stojí za vidění (viz ukázky alef níže). Krom jazyka si autor vymyslel i pseudozvyky, podivné zvířecí křížence, výtvory to příliš experimentálně naladěné vrchnosti, a jedinečný hudební nástroj, kterému věnoval zvláštní naučnou kapitolu. Už z toho je poznat, že Rusticalia je kniha, kterou se nejvíc bavil její tvůrce. A mně se to pak moc dobře čte, radost z vymýšlení se přenáší, bavila jsem se výborně. On má totiž Křesadlo navíc k nekonečné fantasii i schopnost své výmysly přikrýt rámcově uvěřitelnými okolnostmi, takže nepůsobí jako abstraktní groteska.
Zápletka se točí kolem všemožných forem sexu, ale dnes už to není nic zvlášť kontroverzního. A především: Chtíč, zištnost a prohnanost, které ke všem těm výstřelkům vedly, jsou vlastnosti nadčasové, které stvoří klasickou tragédii.

6 21.12.2021

Židovská Praha zdaleka neznamená jen Pátou čtvrť a v Krausových povídkách ožívají i ti obyčejní úředníci, posluhové, sešlosti v nájemních pokojích pro svobodné pány i nocležníci z ubytoven, stejně jako továrníci a novináři. Známé i méně známé postavy a několik neznámých, bezejmenných návdavkem. Závan starých a pestřejších časů.
Krom toho taky levicové apely, místy jakoby ještě prvorepublikově sociálně demokratické, místy už oslavující sovětské bratry, někdy opravdu dojemně působící, jindy trochu šustící papírem. Občas sentimentální, občas pronikavé postřehy a vzpomínky.

Oceňuji redakční soupis povídek, dávat dohromady text z několika různých (někdy dokonce několika vydaných) verzí, to je mravenčí práce. Přesto mám pocit, že někde zůstaly švy vidět, což je škoda a asi to nemuselo být. Že místy nesedí fakta, to jde na vrub autora a čtenářskému zážitku to naopak vůbec nevadí.

3 09.11.2021

Občas se mi sejdou v krátké době podobné knihy, aniž to plánuju. Podobnost mezi Mariem a kouzelníkem Thomase Manna ze 30. let a o 80 let mladším fiktivním stand-upem je až zarážející a dokazuje, že lidská touha po krutosti nebo zhrozený úžas, který vyvolává, se přes všechen takzvaný pokrok nemění.
Divadlo ošklivosti - Dovíkův zoufalý humor, o kterém těžko říct, jestli posluchače zkouší, co vydrží, odhaluje jejich touhu po hrubosti, nebo chce opravdu umožnit únik z všedního dne, nakonec nejvíc pomáhá Dovíkovi samotnému, je to on, kdo se bez něj nedokáže vyrovnat se světem. Jenže výstup se mu postupně vymyká z rukou a stává se z něj autopsie, u které se divákům v klubu i čtenáři dělá nevolno, ale málokdo dokáže odtrhnout oči, odejít, zavřít knihu - bolest a trapnost přitahuje, každý chce vědět, jak hluboko se dá klesnout, na kolik kusů se člověk může veřejně roztrhat a co všechno z něj přitom vyteče.
Od knihy se těžko odchází i proto, že je skvěle napsaná, má spád a čistý styl bez přebytečných odboček, dokonce bez přebytečných slov (spíš bych ráda, kdyby Grossman dopověděl pár věcí, které nakousl - aniž to bylo třeba). Propojení osobní historie s prostředím je vynikající, o přeživších holokaustu, kterých v ne tak dávné době bylo ještě v Izraeli dost, vypovídá na malém prostoru stejně hutně jako o jednom nepodařeném dětství. A navíc může čtenář zkoumat sám sebe, zkouška emoční okoralosti je to důkladná.

15 26.10.2021

Komunistický newspeak operoval specifickými pojmy, kterým dal vlastní obsah, tudíž číst propagandistické texty za pomoci nekomunistického slovníku znamená číst je bez porozumění. Toto tvrzení Fidelius dokládá a rozvádí velmi podrobně. První studie, zakládající Fideliův výkladový slovník, byla místy na hraně mé schopnosti soustředění a porozumění, citace z Rudého práva se ve větších dávkách stávají nečitelnými. Druhé dvě studie staví na první a jsou o něco čtenářsky vstřícnější (vstřícnost není - a nemá být - cílem, je to skutečně odborný výklad), popisují spíš druhotné dopady používání od reality odtrženého jazyka. Poučení - vztahovat komunistickou propagandu ke skutečnému světu nelze na žádné úrovni čtení.
Literatura pro jazykovědce a historiky, ale umím si těžko představit, že by někdo chtěl a dokázal na tyto studie podrobněji navázat, jak si to autor přál.

Chtělo by to po dočtení začít znova od začátku, podruhé se znalostí, které retrospektivní pasáže patří ke kterému kadetovi. Nevadí mi, že jsem se na začátku ztrácela, nejistota k Městu a psům patří, ale když jsem si ztotožnila hlasy, už jsem si nebyla jistá, co z předchozího se koho týkalo, příliš si byly ty mládežnické party a obdiv k dívce podobné. Může to ale být vinou delších přestávek v četbě.
Aby bylo jasno, složitou výstavbu se střídáním perspektivy, času i formy nehaním, vůbec ne. Právě napětí mezi celkem obyčejnými kluky a jejich o pár let starším smečkovým já ("psi" jsou sice nejnižší ročník, ale přísloví o silnějším psu tady platí všeobecně) z velké části tvoří dynamiku knihy. Vargas Llosa je výborný psycholog, takže jednak každá z postav, které dostaly víc prostoru, je jedinečná a zapamatovatelná, jednak několikeré proměny jejich chování i dojmu, jakým působí na čtenáře, jsou uvěřitelné. A že těch zdánlivě konečných gradací bylo několik. Není to překombinované, naopak je konec paradoxně civilní: účastníci zapomínají, to čtenář má o čem přemýšlet.

5 18.10.2021

Goldinga proslavil Pán much, ale Věž je mnohem vypsanější, vrstevnatější, překvapivě poetická kniha. Téma možná není čtenářsky nejvstřícnější, ale ve mně Jocelinův vzlet a pád budil intenzivní zájem, jen podpořený formou vyprávění, kdy se leccos říká jen náznakem a dopovídá se zpožděním, v souladu s děkanovým horečnatě umanutým myšlením podstatné ustupuje do pozadí a všechno převyšuje katedrála coby rovnoprávný účastník děje. Tak krásné, básnivé opisy architektury jsem ještě nepotkala a byla radost je číst.
Děkan se rozhodne postavit nemožně vysokou věž na nemožném místě, stane se to jeho fixní ideou, obětuje tomu své vztahy s lidmi, své povinnosti duchovního, svoji morálku... Ale díky jeho pohledu je to všechno dlouho nejasné, nevyslovené, zdánlivě omluvitelné, dokonce snad jde o Boží vnuknutí. Nebo to také může být náhled do mysli šílence, byť inteligentního a bohužel příliš mocného. Psychický i fyzický rozpad člověka, který si myslel, že je velký (a na chvíli tu víru vnutil i ostatním) popsaný až fyzicky nepříjemně. Pán much je slavný kvůli námětu, ale toto je větší literatura.

11 15.10.2021

Nevím, jak bych hodnotila, kdybych od Alexijevičové dřív nic nečetla. Síla obsahu tam samozřejmě je, ale snad už to bylo příliš fragmentární a kousky sobě příliš podobné. I tak je to autorčina standardně vynikající výpověď o sovětském člověku a jeho specifické povaze, navíc o místě, kde se víc než jinde měnili vládci - a všechny bylo nutno přežít.

4 04.10.2021

Bystrý pozorovatel vtěsnal hustou atmosféru do miniatury. Od náznaků přebujelého národního ega tu na pláži, tu v hotelu, až k jedinému kabaretnímu výstupu s personifikovaným zeitgeistem - touha po zadostiučinění a nesmírná síla vůle spolu s nepokrytým pohrdáním taktem hypnotizují jedince doslova a dav přeneseně. Každého zajímá, jak daleko to může dojít. Znepokojivé a fascinující čtení, bohužel aktuální v každé době.

7 04.10.2021