InaPražáková komentáře u knih

Absyntovky se zařadí k mým oblíbeným. Poctivá novinářská práce, důkladná, podložená, nestranná, bez patosu podané citlivé téma. Přitom příběh rodiny, která se následkem ztráty dvou dcer téměř rozpadla, by bylo snadné pojmout emotivně, a téma extremizace mladých imigrantů je těžké popsat bez soudů. Seierstad si dala práci, aby nehodnotila, negeneralizovala, jen popisovala. Všechno, včetně skutečnosti, že dívky byly v Islámském státu podle všeho šťastné a zaopatřené (byť měly samozřejmě protekční postavení), včetně otcovy spolupráce s televizí, která byla z poloviny postavená na výmyslech a účelových tvrzeních. Kolegové novináři z toho vycházejí jako naivové a letmý pohled do zákulisí bulvárního deníku taky není nijak lichotivý.

Příběh samotný je zajímavý příspěvek ke zkoumání situace imigrantů - otec většinou bez práce, matka se nikdy nenaučila norsky, žijí z dávek, ale spořádaně a nijak přehnaně nábožensky, rodina je soudržná a láskyplná. Další generace už se zdála zapadat a z případu dvou sester se nedá říct, proč se dva ze tří mladistvých potomků nadchli pro extrémní islám, zatímco třetí se jejich vlivem stal ateistou. Vědět jak neznamená vědět proč - nějaké problémy, posměšky, nepochopení si zažili všichni tři, přesto byl výsledek právě opačný. Cením si knih, které pokládají víc otázek, než nabízejí odpovědí.

9 28.12.2022

Povídky o krásných nebo smutných bláznech coby kronika Bielawy, se kterou se navíc postupně proplétá osobní historie autora. Některé osudy byly tragické, ale čtení je to vždycky milé, hladivé, přeci jen je v tom trocha nostalgie a takového toho hřejivého nasvícení, které mají třeba filmy Jana a Zdeňka Svěrákových. Jako takové je to příjemná oddechová četba, občas historicky zajímavá (i když pro Slezany asi méně), příběhově ne moc překvapivá. Víc mě oslovila jen povídka Touha, byť popis politického kriminálu v 80. letech ("jsem politický vězeň, nemusím pracovat, sedím s umělcem z Chebu, který kopal tunel do Německa") by asi pamětníky nepotěšil.

6 03.12.2022

Vertlib má vpravdě románovou životní historii, která mu umožňuje reflektovat situaci v různých státech a různých sociálních vrstvách. Píše skoro reportážním stylem - načrtne dramatickou scénu, ale popisuje ji z odstupu, žádné pitvání se v pocitech, emoce jsou znát jen z toho, co kdo dělá (včetně vypravěče). Střídání dvou hlavních linií (současný Izrael a Vídeň 80. let), přičemž historická je podaná jako předčítání současného vypravěče z románu o jeho mladším já, který právě píše, by mohlo a asi mělo udržovat napětí, ale mě spíš rušilo. Myšlenka je výborná, ale pravidelné cliffhangery mě časem unavovaly a rozptylovaly. Obvykle mi vypravěči s odstupem od sebe i od popisovaného vyhovují, ale tady to nějak nezafungovalo, snad Vertlib směřuje k cíli až moc přímo a jednoznačně (byť nezpochybňuju oprávněnost jeho kritiky).
Nicméně svůj styl ovládá dokonale a scénu umí popsat v plné šíři i s konsekvencemi v pár větách. Fakticky je to vyprávění úžasně bohaté, v detailu ukazuje situaci přistěhovalců v Rakousku, nepochopení bohatých vůči chudým a domácích vůči cizím a na příkladech různorodých Izraelců obojí národnosti i rozporuplný život Izraele. Radek99 píše, že v knize našel silný argument pro jeho existenci. Myslím, že by se tam daly najít i argumenty proti a že Vertlib se (alespoň zde) nevyjadřuje tak ani tak, on je zkrátka bystrý pozorovatel, který shromažďuje fakta.

5 28.11.2022

Dobře polovina povídek jsou vynikající kusy, na kterých by se mohlo učit, jak má povídka vypadat. Originálních nápadů neměl Křesadlo nikdy nedostatek, ale tady mají formu, která jim sluší - plně využitý malý prostor, jedna situace, gradace pomocí dialogů nebo úvah hlavní postavy. Standardně křesadlovsky poťouchlé glosy se dotýkají náboženství z různých stran (dojde na úvahu o proměňování, kacířskou sektu, liturgii podvodní mše) a v různém duchu. Často se vztahují k 50. letům, kdy byl život katolíka trpký a doba prašivá, ovšem s jednou výjimkou jsou to spíš ironické šlehy, žádný sentiment a románové hrdinství perzekuovaných.
Nejen v tomto ohledu se mi zdály často dost osobní, někdy až částečně autobiografické. Tentokrát autor soudil dobu a lidi viditelněji než jinde. Osobně mi tyhle kousky sedly míň, občas to byly na mě trochu příliš kategorické odsudky starého vzdělance, který musí spolužít s upadlým lidem, co by nezvládl mši v latině, k tomu v mravně upadlé době (co Sodoma v Bibli, a co dnes...). V jednom případě jsem se i zdravě naštvala (Temnota), zato často jsem se výborně bavila a Zjevování je při využití starého námětu povídka jazykově bohatá, poučeně sebeironická a k tomu zkrátka krásná.

6 26.11.2022

Není divu, že se bezduchá, povrchní společnost a předpokládaný život vzdělané slečny, které Plath popisuje, zdají hrdince k nežití. Forma odpovídá obsahu - je dvourozměrná, bez hloubky. Klouzavý sled zážitků a banalit, které se přelévají jedna do druhé bez komentáře, bez reflexe. Večírek se příliš neodlišuje od pokusu o sebevraždu. Výrazných je jen pár bodů: konflikt, kterým skončí Estheřina newyorská stáž, a probuzení v nemocnici. Konec a začátek etapy.
Jistě je to záměrné pojetí, ladí to s Estheřiným depresí zploštěným vnímáním, ale absence psychologie v příběhu psychického zhroucení je zvláštní. V první části tomu rozumím, čistě vnějškový pohled na člověka, který ztratil (nebo nikdy nezískal) vlastní jádro, skutečnou osobnost, dává smysl. Ale ani v ústavu se Esther neobrátí k popisu sebe sama, nejvíc se tomu přiblíží srovnáním svého života s osudem Joan z vedlejšího pokoje. Ani přes udávané uzdravení a zdánlivý zájem o život nepopisuje terapie, vycházky, natož aby vyjádřila náhled na svou situaci (krom toho, že ji psychicky osvobodí zavedení pesaru - tahle jedna věc z knihy dělá feministický manifest, který snad ani největší konzervativci nemůžou zpochybnit!).

Pod skleněným zvonem mě zajímalo, ale byl to chladný, intelektuální zájem, spíš o formu než o obsah. Na podobné téma psali mnozí jiní (Styron, Barbara Gordon, Joanne Greenberg...) a byť mám k některým provedením výhrady, všichni bez výjimky mě citově oslovili mnohem víc.

8 13.11.2022

Poprvé jsem se s Bellovou potkala ve sborníku Divočina, kde její krátká povídka Na schodech převyšovala všechny ostatní. S očekáváním jsem se pustila do novely Mrtvý muž, která je v tolika ohledech tak špatná, že jsem si potřebovala přečíst třetí dílo, abych si ujasnila dojmy. Poučena, vzala jsem do ruky povídky, a dobře jsem udělala - povídky Bellová umí dokonale.
Úsporně, ale precizně vystavěné pohledy do života lidí různého věku a postavení, ve kterých v různé míře probleskne rodinná historie nebo osobní vazby coby osudové, situaci přesahující pozadí. City si vystačí s naznačením pár větami, přitom jich v sobě postavy mají plno. Projevují se spíš v tom, co zůstalo nevyřčeno, ale jsou zřejmé a působivé. Na každou povídku přitom připadá zhruba jedna filosofická věta, jakoby připravená k zapsání do čtenářského deníku a následnému citování. Nevím, jestli to tak bylo myšleno, ale možná i ano. Občas je to na hraně povrchnosti, ale většinou i tohle symbolické podtržení se povedlo. Čím méně slov, tím je Bellová lepší.
Občas vytvoří situaci nepravděpodobnou, až absurdní, kde je třeba přistoupit na to, že jde o zkoumání "co by, kdyby" - co kdyby od rodiny zmizel otec, 13 let žil v zemljance a pak se vrátil slavit Vánoce s novým manželem své manželky, jaké by ty Vánoce asi byly? Někdy jsou naopak situace všední, které jdou do hloubky právě jen kroužením kolem nevyřčených pocitů. Zajímavé je, že většina vypravěčů jsou muži, a pokud můžu jako žena soudit, Bellová je umí vystihnout dokonale od puberťáků až po osmdesátníka.
Byť je ve všech 18 povídkách jasně vidět stejný rukopis, dokáže si autorka pohrát s čtenářským očekáváním a s žánrem, někdy je to černá groteska, někdy horor, někdy melancholické zamyšlení. Osobně mi snaha zapůsobit, překvapit pointou, většinou přišla spíš na škodu a trochu křečovitá (Samozřejmě že se podívala, Pro otce), ale podle komentářů se právě tohle líbí. Jemnější, méně doslovné texty mi přijdou lepší. Všechny povídky jsou ale dobré a jako soubor dobře vybrané. Pro mě poučení: pokud Bellová napíše něco pod 30 stran, je dobré tomu věnovat pozornost. Delším dílům se raději vyhnu.

5 22.10.2022

(SPOILER) Houda se v prvním plánu věnuje příběhům, nebo lépe činnosti těch, kteří v 80. letech dělali "svobodnou hudbu", písničkářům i pořadatelům festivalů. Zároveň tím ale zkoumá nejistotu vzpomínání na dobu, která se odehrávala v jiném paradigmatu - psychologové, policisté a soudci by se mohli dozvědět mnohé o proměnách vzpomínek v čase (a vzhledem k tomu, co z knihy vyplývá, by svědci zřejmě přestali být účastníky soudního řízení, hodit si kostkou je věrohodnější důkaz). A také ukazuje jazyk té doby. Zdá se mi, že pro Houdu byla obě témata stejně důležitá, protože krom novátorského pohledu na fungování systému mu jde i o morální kategorie a o to, jak se k nim člověk vztahuje.

Houda podrobně dokladuje, že oficiálně zakázaná hudba se reálně celkem často objevovala na oficiálních akcích. Že "zákaz" byl rozhodně komplikace, ale hodnotit to, co se skutečně dělo, podle řeči úředních lejster a podle doložených faktů, přináší dva téměř opačné pohledy. Protože pozdní československý socialismus vyžadoval od lidí mluvit frázemi a používat slovní spojení, která dávno nenesla svůj slovníkový význam, zato se za ně dalo schovat leccos, co zrovna člověk chtěl podnikat. Že v úvodníku se musela objevit "socialistická mládež", ale pokud šlo o vlasaté fanoušky bigbítu, v té době už to nebyl protimluv. Jazyk se odpojil od reality.

Lidé, kteří organizovali a oživovali hudební akce, měli často úřední funkci, ale využívali ji k činnosti, která je osobně bavila, ač byla v rozporu s (neživými) frázemi. Nebyli disidenti, nebyli proti režimu, byli, autorovými slovy, "za" režimem. Bez rozpaků a bez rozporů referovali nahoru nějak a dolů jinak. A přitom Houda polemizuje s teorií šedé zóny, pro něj je taková činnost lidsky nejnormálnější a nejvyrovnanější, žádné masky, jednou tak a jindy onak - pořád stejně, přirozeně dvojznačně. S tím souvisí nedůvěryhodnost vypravěčů, kteří se usilovně snaží se zpětně učinit proti- nebo alespoň mimorežimními (ne nutně účelově, může to být podvědomé), ač jde o straníky, kteří podle vlastního názoru odvedli kus dobré práce.

Houdova kniha je v mnoha ohledech novátorská, místy zdravě obrazoborecká (ne, tolik "zázračných, z nebe spadlých" koncertů se opravdu odehrát nemohlo), dotýká se nečekaně široké skupiny vědeckých oborů (ač třeba mezi teorií šedé zóny J. Šiklové a Houdovým výkladem nevidím rozpor, jen rozdíl v odstínech). Mám ale s lecčím čistě osobní problém, morální, řekněme - vlastně asi lpím na názorech, proti kterým autor bojuje. Stírá totiž záměrně morální rozdíly, celou knihou se táhne jako leitmotiv, že odsuzovat lidi kvůli stranické průkazce a stohům ptydepe, které po sobě zanechali, když přece zkrátka žili, dělali, co chtěli a co nemělo s ideologií nic společného, že to je malichernost a hloupost. Disidenti (a jsem si vědoma, že Houda výslovně upozorňuje, že disidenty nehaní, ale intence celého textu s tím neladí) se tady jeví jako lidé odtržení od světa, nechápající, jak se žije život, uvěznění ve slonovinové věži umanutého trvání na tom, že 4 se píše výhradně 2 + 2, a ne "2 + 3 a všichni víme, jak se to počítá". Dokonce, když jeden z pamětníků zpětně svoje vzpomínky komentuje, že dnes se za svoje tehdejší tance s režimem stydí a považuje je za počátek ohýbání páteře několika dalších generací, Houda jednoznačně nesouhlasí a píše, že právě tohle myšlení by chtěl změnit. Jak změnit, to ovšem neuvádí. Je mi cizí házení kamenem, ale morální relativismus takového rozsahu, podle kterého na formálních rituálech nezáleží a který odmítá dokonce individuální sebezpytování a pocit vlastních chyb, ten považuju za cestu do pekel.

Rozhodně nečekané množství podnětů v tak krátké práci. Kdo chce, může číst jen svrchní vrstvu textu o výběrových dějinách folkových festivalů. Ale byla by to škoda.

Dobrá práce, která důsledně pracuje pouze s ověřenými fakty. Ostatně citace vzpomínek očitých svědků ukazují, jak často si výpovědi po letech protiřečí i s nezpochybnitelnými událostmi. Stehlík začíná už u válečného odboje na moravskobudějovicku, protože situace v místě byla podle něj pro Malého úspěch zásadní. Nevytváří příběh s čistě kladnými a zápornými postavami, v tomto historicky opatrnějším podání se zdá, že se hodně věcí kolem Malého stalo neplánovaně, náhodou. Zato následná soudní mašinérie (byť i režim v podstatě využil situace) byla záměrně zločinná od začátku do konce.
Badatelsky důsledný přístup si babický případ zasloužil a odborně se dá těžko pojmout lépe.

5 14.10.2022

Krátká obecná studie o fanfikci. Což je asi to nejlepší, co se dalo napsat, aby byl text srozumitelný a přínosný i pro lidi, kteří o fanfikci nikdy neslyšeli nebo ji mají spojenou jen s pár klišé (která navíc často nejsou pravdivá). Podrobnější kapitoly jsou dost výběrové (nemyslím si, že by slash tvořil tak velkou část FF, kolik prostoru se mu tady věnuje), autorka se občas opakuje a třeba kapitolu o české FF z vetší části tvoří jedna dlouhá ukázka, ale podrobnější a daty podloženější práce třeba, snad, přijdou.
Jako základní odborný text, na který se dá odkazovat, když nějaký otitulovaný vzdělanec bude žvanit o hloupých pornopovídkách nenadaných puberťaček, je to studie zcela vyhovující, zmiňuje většinu typů a fenoménů fanfikce a přes zjevně apologetické ladění je odborně přínosná.

4 01.10.2022

Příběh v příběhu v příběhu, kde dvě vložené roviny fungují dobře i samostatně, třetí už je poněkud plochá, ale co mě na tom podání bavilo nejvíc, a co je, myslím si, hlavní téma knihy, je psaní o psaní, metatext. Psaní na několika úrovních: Ray píše pro Holly, Holly možná píše na základě Rayových zápisků, tudíž Holly je možná Jennifer. A Ray navíc vypráví Dannyho hlasem. Autorka několikrát znejistí čtenáře, jestli vypráví pravdu, nebo fikci (obojí v rámci fiktivního románu), ale děj je tady druhotný. Největší překvapení je propojení jednotlivých linií, ne děj jako takový.
Nejhlubší dějová linie, Dannyho pobyt na hradě, celkem drží pohromadě, byť je v ní trochu moc náznaků něčeho většího, které vyzní do prázdna, a přehršel postav, které jako příslovečná puška visí v prvním jednání na stěně... a ve třetím se nevystřelí. Realistické vyprávění to není, což dlouho odpovídá Dannyho labilní psychice, ale závěr jako by realismus předpokládal.
Rayova linka je mnohem stručnější, ale hloubka vyprávění odpovídá prostoru, který dostala, navíc mám pocit, že její postavy znám víc a jsou o dost životnější než fantastická hradní skupina. Holly, na závěr, je spíš sociální šablona než člověk, ale její existence je účelová, takže nakonec proč ne.

Pokud ale příběh slouží jako zábavná vsuvka v přemýšlení o tom, jak se spisovateli berou v hlavě v příběhy, jakou roli má čtenář a co je to "fikční realita" (udržovat v chodu oxymóron není jen tak), pak je Hrad čtení zajímavé, zábavné a originální. Jen to chce ochotu nebýt konzument, ale spíš účastník dialogu.

5 30.09.2022

Povídka je těžký formát, ale Chappell je uměl psát náramně. Krátké, sevřené, vypointované a především hravé. Ráda čtu texty, u kterých cítím, jak autora bavilo je psát. U Chappella je to znát v každé povídce, poučen hororovou, sci-fi a jinou brakovou literaturou, jakož i vzdělán v literární historii a teorii, dokáže si vybrat z každého žánru, co se mu zachce, odkazovat na Poea, utahovat si z literární vědy (a literárních vědců), a přitom být nad věcí. Navíc je sbírka dobře sestavená, texty mají podobnou kvalitu a s jednou výjimkou (Řekni, že to já) ladí i atmosférou.
Přestože jsou to formálně většinou horory nebo duchařské či paranormální historky, v jádru je to společenská beletrie - ve fantastických kulisách se řeší lidské touhy a přání, které se většinou míjí s možnostmi reálného světa. Nešťastný nápadník sice přijde za svou milou i po smrti, ale jen proto, aby se si s ní promluvil o vztahu. Děti si zahrávají s parapsychologií, protože si chtějí dokázat, že něco umí (vůdčí člen dvojice), nebo protože jim dělá dobře mít vůdce se zvláštními schopnostmi - nakonec je to víc povídka o vztahové dynamice a o neschopnosti včas uznat chybu. A vždycky je to podáno s lehce kousavým humorem, jedna ilustrace rčení "Dávej si pozor, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit" za druhou.

Nejpůvabnější mi přišly Cesty lidstva symbolovými lesy, které mají krásný nápad a vyloženě roztomilé provedení, nejlepší je ale závěrečný Podnájemník, který je chytrý, trefný a ohraný motiv využil jednak originálně, jednak si z něj dělá legraci. Bavila jsem se výborně, a tuším, že Chappell taky.

7 24.09.2022

První třetina knihy je pomalé, sugestivní zkoumání fantaskního světa (ostatně stačí projít zdejší komentáře - tolik lyriky se v nich běžně nevidí). Nic moc se neděje, ale to mi vůbec nevadilo, "Krása Domu je nezměrná" a Piranesiho zvláštní mytologické myšlení je lepší procítit než promýšlet, natož hltat jako detektivku.
Ve třetině to ale na mysteriózní detektivku začne vypadat, namísto budování atmosféry nastoupí záplava informací, jenže ouha, čtenář, na rozdíl od Piranesiho vybavený moderní schopností dedukce, má během pár stran jasno, kdo je kdo a o co jde. Takže pak dlouho sleduje, jak hrdina po kouscích skládá to, co je z indicií zřejmé už pár desítek stran. Ostatně dramatická zápletka není zvlášť nápaditá a závěrečná scéna balancuje na hraně klišé. Pořád je to ale chytlavé čtení ve fascinujících kulisách, které drží originální nápad. Pokud většina recenzentů volala po zkrácení, já bych naopak uvítala víc Domu, víc Piranesiho vnitřního světa, zpomalit, nehnat se jen po očekávatelné osnově dobrodružného příběhu.
Poslední kapitola mě sice nepřivedla k počátečnímu nadšení, ale je to důstojný závěr, a konec dobrý, všechno dobré. Navíc zpětně viděno je Piranesi zajímavá ukázka předmoderního divocha, člověka kruhového času (a navazuje na to spousta odkazů - s těmi si autorka vůbec vyhrála).

Doporučuji číst v chladném ročním období, nejlépe s deštěm za okny, a v tichu. A možná je lépe nebrat si ke čtení čaj a sušenky, není od věci, když člověka občas trochu zazebe.

12 17.09.2022

Jako přednášky pro posluchače obeznámené s tématem výklad profesora Zubova určitě fungoval lépe, ale díky i za tohle. Na malém rozsahu informacemi nabitá kniha, která spíš než známější říjnovou revoluci objasňuje stav Ruska na konci carství a v době prozatímní vlády a ukazuje, že možností vývoje po abdikaci cara bylo hodně. Zubov si dal záležet, aby ukázal, že stav současného Ruska přímo pramení z nezákonností roku 1917, celkově jsou to texty dosti apelativní (ale to neškodí, zvlášť v mluveném projevu).

Jak je kniha krátká, tak se občas kupí události a jména jedno za druhým, naopak v různých přednáškách se informace opakují. To je věc formy, ale překvapilo mě, jak je Zubov výběrový - konec monarchie a vládní politika v první polovině roku 1917 jsou rozebrané do detailu, zato bolševická kampaň je popsaná stručně a jen v nejdůležitějších datech (a říjnová revoluce se zmíní jednou větou). Jak už upozorňovali v komentářích jiní, občas jsou pochybná i některá data nebo formulace, ale vzhledem k odbytým korekturám si nejsem jistá, jestli to občas není až problém překladu. Nicméně se nedá přehlédnout, že je Zubov tendenční, nebo, mírněji řečeno, má k tématu silný citový vztah a následkem toho sklon být ohledně situace státu před revolucí (a v dnešních nadějích do budoucna) neúměrně optimistický. Ovšem díky tomu kniha podává důkaz, že ještě jsou v Rusku kritičtí vzdělanci, kteří spojují vysokou morální úroveň s láskou k vlasti.

5 14.09.2022

Tři variace na stejné téma ve kterých se objevují stejné motivy (první sníh) a především obsahující sice jinak pojmenované, ale stejné postavy - přepracovanou nebo egocentrickou matku, otce burana neschopného empatie, kterého zajímá jen alkohol a sport, dvojici sourozenců, jejichž jedinou vzájemnou emocí je žárlivost (místy přerůstající v nenávist) zapříčiněná nerovnoměrnou distribucí rodičovské náklonnosti, potažmo rodičovský trojúhelník, pokud má jeden ze sourozenců jiného otce.
Obdivuju, že ze stejných ingrediencí (dobrých, ale specifických) dokázala Soukupová vytvořit tři různé příběhy. Navíc mě všechny tři celu dobu zajímaly a podobnosti jsem brala jako rozcestníky - co nevyšlo jedné rodině, může vyjít druhé. Je to vlastě vědecký výzkum, jak se stejná konstelace projevuje při různých vnějších podmínkách.

Ač se kniha tváří, že popisuje standardní dynamiku průměrné rodiny, nejsem takový pesimista a vnímám to jako vynikající, psychologicky věrný popis určitého typu rodiny, která je na hranici rozpadu, jen o tom neví, dokud něco nenaruší zaběhlý stereotyp. Dětské vypravěče Soukupová umí, řetězení drobností, které vedou k velkým následkům, je logické a opodstatněné - zvenčí to vypadá, že se člověk zbláznil, ale díky vhledu má čtenář výhodu a rozumí, proč tisíckrát nic způsobilo útok nůžkami na spolužáka.

Jak jsou si texty podobné, dají se i společně shrnout - účelný styl, strohý, až dokumentární, přitom věrohodná psychologie, skvěle ukázané rodinné problémy. V druhé polovině pak pokaždé přehnaný příliv špatných událostí, jako by bylo třeba rodiny potrestat vším, čím se dá, přičemž děj i reakce okolí přestávají být věrohodné (různě staré děti nějakým způsobem zmizí z domova, aniž to zajímá rodiče, učitele, úřady). Dva závěry pesimistické, jeden opatrně optimistický, ale všechny zase vyrovnávají hladinu a vrací příběh do mezí pravděpodobnosti. V každém případě výborné řemeslo, Soukupová umí psát a přesně ví, co dělá. Také zajímavé zamyšlení nad českou rodinnou na začátku tisíciletí, byť nepřijímám předkládaný obraz, že nejsnazší je pro člověka dělat zlo a ze zla plyne další zlo a tak pořád dokola, zatímco dobro stojí spoustu sil a každý závan větru ho nenávratně odnese.

15 04.09.2022

Milá, originál ctící povídka o Červenáčkovi, který ještě byl chlapcem, když z ostatních už se stávali muži. Červenáčkova nostalgie může být zároveň nostalgií čtenáře – Čech hodně cituje originál, když Červenáček vzpomíná na příhody s klubem a prochází osaměle místy, kde se udály.
Kresba hezká, ladící s předlohou i s náladou pokračování, kresba Stínadel krásná. Šípáci místy zkratkovití a nevěrohodní, zvlášť Mirek, ale na konkrétním prožívání mužné mladosti tolik nesejde. Zato krásná scéna Červenáčkova loučení s dětstvím a jeho stínadelský příběh setkání s Vontkou (nikoliv klasicky krásnou, zato vysoce zajímavou!).

6 01.09.2022

Adolf Kolínský byl zajímavá osobnost a je dobře, že vznikla práce, která ho ukazuje v realističtějším světle než jednostranná komunistická chvála. Bohužel si ale zdroje informací o něm tak protiřečí a jsou natolik pochybné (sám Kolínský vypovídal, zřejmě pod vlivem okolí a dobové atmosféry, někdy až protichůdně), že se dá těžko sestavit i jen pravděpodobný sled jeho činů, natož poznat jeho motivy. Větší zájem ve mně vlastně budily podmínky na gestapu - jak se tam dostal a dokázal tam, podezřelý z pomoci Čechům, tak dlouho vydržet.
To není námětem knihy, což je v pořádku, horší je ale její neurovnaná výstavba. Neustálé přerušování textu, protože "bude řečeno později", aniž se zmiňuje kde, takže návaznost na právě napsané je těžké případně dohledat (u osob by se hodil třeba stručný životopis pod čarou); řazení informací místy zmatečné a nelogické; roztříštěnost citací z různých starších prací o Kolínském - Nečas z nich průběžně cituje, ale vždy jen kratičké úryvky nebo nepřímo, takže závěrečné shrnutí "jak jsme viděli u Michalové", už jsem si nedokázala spojit s jejím textem.
Co se o Kolínském dalo najít, Nečas zpracoval, ale chtělo by to soudržnější text řazený možná spíš do větších tematických kapitol, aby se v něm lépe orientovalo. I tak je ale kniha zajímavá a krom ústřední postavy mnohé vypovídá o relevanci komunistické historiografie a poválečných svědectví vůbec - pravda se, jak vidno, mění v závislosti na čase, a to i u očitých svědků.

3 28.08.2022

Trochu mě udivuje, že ve dvou ze tří komentářů je stížnost na neznámé reálie. K bezproblémové orientaci mi stačilo párkrát zagooglit a přečíst asi tři krátké články, ale pro porozumění nebylo nutné ani to, autor podstatné věci říká přímo v knize. Mně naopak vyhovovalo, že mám od zmiňovaných politiků odstup, a tudíž nejsem předem zaujatá.

U Salmana Rushdieho se většina západního světa shodne, že by měl mít možnost mluvit, tvořit a žít svobodně. Naopak Vilks byl kontroverzní, ještě než nakreslil psa s hlavou Mohameda, a od té svou nejednoznačnost jen záměrně prohluboval. Ukazovat ochotu k hájení svobody slova na případu nepohodlného exhibicionisty, o němž si většina umělců a liberálů dávno myslí, že jeho umělecký přínos je mizivý a měl by držet zobák, zato ho s nadšením podporuje krajní pravice a rasistická hnutí, to je teprve intelektuální výzva.

Orrenius napsal vlastně sérii reportáží, ke kterým dal Vilks jen záminku: ze zákulisí krajně pravicových stran, z mešit různého ladění a z umělecké scény, která tak hlasitě mluví o rovnosti a otevřenosti, až cenzuruje umělce, který nehlásá nic, ale odmítá říct, že není rasista. Mluvil se zastánci všech směrů, a přestože přiznává svůj názor, je nestranný. Výsledkem je pestrý a nepřikrášlený obrázek Švédska v době imigrační krize a k tomu nespočet otázek, které autor nezodpovídá.
Přijde vám správné platit desítky milionů ročně na ochranu umanutého egocentrika, který mohl tušit, že po něm půjdou? Předpokládá svoboda slova vyspělost mluvčího, který ji nezneužije k urážkám? A když zneužije, má být potrestán, nebo jen mravně odsouzen (jinými slovy - vypnuli byste mikrofon Donaldu Trumpovi?)?

Velice důkladná reportáž a nesmírně podnětná. Nezpochybňuje hodnoty západní společnosti, jako je rovnost, tolerance a svoboda projevu, ale nutí čtenáře, aby se nad nimi zamyslel a pokusil se je definovat a odůvodnit.

9 27.08.2022

Nemám ráda slova humanistický, humanita, dá se pod ně schovat ledacos a vypovídají nejvíc o náklonnosti mluvčího k tématu. Na Langerových hrách by se ale dalo ilustrovat, o co skutečně jde. Říkejme tomu lidskost, laskavost, ten v Andělech mezi námi zmíněný "soucit k člověku, vděčnost k člověku, láska k člověku", přitom intelektuální poctivost a upřímnost.
Jestli máte rádi Čapka, čtěte Langera. Umělecká úroveň stejná, světonázor velmi podobný (ostatně byli přátelé a kolegové ve Vinohradském divadle), detaily ale v jiných barvách a jiném rozlišení, zkrátka z trochu odlišné perspektivy. Také velmi doporučuji Langerovu vzpomínkovou knihu Byli a bylo, kde je leccos nejen o Karlu Čapkovi.

Periferie: Franciho cesta od úleku, radosti, že unikl podezření, přes sílící potřebu mluvit, mluvit, mluvit o vraždě, až k zoufalství a touze po trestu, je fascinující. K tomu ve zkratce předvedená pražská periférie, na půl cesty mezi chudými dělníky a občasnými zločinci.
Původní závěr už tak vynikající psychologické drama dokonale završuje, na druhém je vidět, že vznikl na přání "udělat to příjemnější", méně intelektuálně náročné a emočně vyčerpávající. Není špatný, ale přece jen šroubovaný, a kvalitám prvého se neblíží. Možnost přímého srovnání je každopádně velká přidaná hodnota. 95 %

Andělé mezi námi: Hra o eutanázii a o lásce k lidem a mezi lidmi. Je vidět, že autor se řadí k zastáncům, ale při scéně z porady soudní poroty nechá rovnocenně zaznít všechna pro i proti, a odpůrci by z toho čtení mohli načerpat slušnou argumentační zásobu. Toto myslím v úvodu zmíněnou intelektuální poctivostí. Ale ve hře nejde jen o eutanázii, ve druhém plánu Langer dokonale ukazuje svět, kde není jisté, kdo je anděl a kdo "jen" člověk, protože oba mohou projevovat lásku a laskavost vůči bližnímu, stejně jako s nejlepšími úmysly nechtěně škodit. 90 %

Dvaasedmdesátka: Nebýt autorem civilní a v pohledu na lidi bystrozrace realistický Langer, byl by to strašný kýč. Naštěstí Langer autorem je, takže není všechno tak jasné, jak se zdá, a nejsou všechny konce snadné a růžové.
Divadlo na divadle je vždycky zajímavé, tady navíc chytře a funkčně propojené s motivem individuální pravdy, která se pro každého liší. Barvotisková zápletka se díky tomu dá skousnout a odměnou bude (u Langera standardně) propracovaná psychologie postav a pár zajímavých zvratů. 70 %

4 20.08.2022

Dobrá práce zaměřená především na Slánského politickou kariéru, ale doplněná několika exkurzy z jeho osobního života. Podrobně zpracovává Slánského politické názory, jeho vztahy s dalšími komunisty, směr, který v rámci KSČ prosazoval a vliv na její vývoj po převratu. Důkladně rozebírá i kořeny a postup procesu s "protistátním spikleneckým centrem".
Hodnocení snižuje místy neurovnaná návaznost kapitol - autor využil své dřívější práce, které ale neodpovídají jinak chronologickému řazení knihy, takže se výklad o poválečném období místy předbíhá (např. první podstatná zmínka o Vítězném únoru následuje až po kapitole rozebírající organizační strukturu KSČ mezi lety 1946-1950). Také uvedení některých podstatných fakt pouze v popisu obrazové dokumentace (jakkoliv bohaté a dobře zvolené) nepovažuji za ideální a využití Bourdieuovy teorie místy vedlo k vývodům jednak značně obecným, jednak zjevným i bez toho.
Vcelku ale velmi dobrá a užitečná práce, souhrnný Slánského životopis už asi nelze znovu zpracovat podrobněji.

5 17.08.2022

Upozornění: Toto je dizertační práce. Text vyšel znovu v upravené, přístupnější verzi pod názvem Pražské vize, kdo se nechce probíjet hustým odborným výkladem, nechť sáhne po novější knize.

Málo známý, ale nesmírně zajímavý kus pražské historie - počátek územního plánování Prahy - zpracovaný podrobně a detailně. Různé nerealizované projekty autorka probírá především v kontextu vývoje přemýšlení o smyslu městské výstavby, podrobnější technický výklad není podstatou knihy, byť obsahuje skicu většiny navrhovaných staveb. Druhé podstatné a důkladně zpracované téma je úřední postup při vypisování konkurzů a tvorbě ideálního plánu zadání, včetně vlivu různých spolků na výsledná řešení.
Od 70. let 19. století a monumentálního národoveckého historismu po modernitu a funkcionalismus 30. let 20. století prošel urbanismus obrovským vývojem. Dokumentováno na příkladech (od myšlenky průkopu letenskou plání přes návrh pražské "Ringstrasse" skrz vybourané Staré město po návrhy výškových budov) je to ukázka kulturního dospívání českých architektů, přibližování se k západním technickým standardům. A samozřejmě úžasné nahlédnutí do toho, co mohlo být, jak zásadně mohla být Praha jiná, kdyby většina projektů neskončila kompromisem ochránců památek a modernistů, a také kdyby tolik projektů nespadlo pod stůl kvůli nekonečně se táhnoucímu schvalování (nová vědomost: současné potíže se schvalováním stavebního řízení jsou rovnocenné prvorepublikovým, i důležitost osobních známostí je stále stejná. Kaplického fiasko s Národní knihovnou je slabý odvar Gočárovy Národní galerie, 20 let plánované, přesouvané, překreslované a přes položení základního kamene nikdy nepostavené.)

6 11.08.2022