inkatenysek komentáře u knih

Dnes bych vám chtěla doporučit román Šikmý kostel od Karin Lednické, který je pro mě letošním TOP titulem.

Nesplnil, ale naprosto předčil má očekávání. Nejvíce mě asi zaujal tím, jak autorka na osudech jednotlivých postav vykreslila nelehký osud mužů a žen, žijících ve stínu důlních věží na česko-polském pomezí, jejichž životy ovlivnila nejen těžba uhlí, ale také 1.světová válka, vznik Československa a utváření nových státních hranic. O některých historických událostech jsem neměla ani tušení, takže jsem si poměrně dost rozšířila obzory. Kniha je pak plná silných lidských příběhů, kdy se ženy, muži a děti musí vypořádávat s nepřízní osudu, chudobou a každý se musí po svém snažit přežít. Po dočtení jsem děkovala Bohu za to, že i přes současnou situaci, mohu žít v dnešní době. Nejvíce jsem si asi oblíbila postavu Julky, která se nesmířila se svým údělem a prošla v průběhu času značnou proměnou...

Kromě samotného příběhu mě pak na knize zaujala také i autorčina práce s jazykem a občasné využití nářečí a polštiny.

Využijte tedy tyto dny a pokud máte možnost, tak si Šikmý kostel rozhodně přečtěte, protože pokud si myslíte, že žijeme v nelehké době, tak vězte, že se i přes vážnost současné situace tak špatně ještě nemáme...

Už se moc těším na další díly.

15 22.03.2020

Gump je knížkou, která by určitě neměla chybět v knihovničce žádného milovníka psů...

Je to velmi čtivý a poučný příběh o psím vnímání světa, jejich pocitech v různých situacích a bezpodmínečné lásce, kterou jsou schopni věnovat nám lidem...

Na této knize se mi moc líbilo hlavně střídání emocí, které ve mně při čtení vzbuzovala. Chvíli jsem se musela smát, chvíli plakat, chvíli byla plná naděje ve zlepšení situace a po celou dobu jsem cítila tu psí touhu po lásce. Po možnosti ji nejen dostat, ale také dát. K někomu patřit, někomu pomoci, někomu změnit život. Ze všeho nejraději bych Gumpa hned na začátku děje z knížky vytáhla a opusinkovala. Nechápu, že se někteří lidé dokáží k pejskům a vůbec ke zvířatům všeobecně chovat tak krutě. Vždyť to jsou tak úžasná a milující stvoření. Moc se mi líbily i ilustrace pejsků, které text doprovázejí...

Přečtení Gumpa doporučuju určitě nejen milovníkům psů. A klidně si ho přečtěte i s dětmi, ať vědí, že život nepřináší jen dobré věci, ale i ty zlé a smutné a že zvířátka tím zlým trpí někdy daleko víc než my lidé a je jim líto, že se k nim někdo chová tak, jak se chová, místo aby se o ně staral a poskytl jim milující domov...

14 28.10.2019

Na knihu jsem narazila čirou náhodou v březnovém edičním plánu vydavatele. Hned mě upoutala svým názvem a hlavně obálkou. Po přečtení anotace mi bylo jasné, že si ji budu muset pořídit. A nelituju toho. Příběh složený z osudů několika hlavních postav, pocházejících z různých prostředí, doplněný o popis nejen válečných zvěrstev, života v ghettech a táborech, ale také snahy o postavení se na odpor režimu, o záchranu biť jen několika málo osob a víry v lásku a možnost nového začátku, mě úplně pohltil. Jelikož o ghettech, vyhlazování Židů apod. jsem toho četla poměrně už dost, tak mě v této knize asi nejvíce zaujalo zapracování tématu programu Lebensborn a vytvoření postavy lékaře Willema, který se odklonil od stranické ideologie a snažil se jednat podle svého vlastního svědomí. Na jednotlivých postavách se mi pak líbilo to, že i přes prožité hrůzy, byly schopni i nadále riskovat a posouvat se dál, místo setrvávat v minulosti. Rozhodně vás ale musím upozornit, že tento titul není pro každého, protože některé pasáže jsou opravdu dost drastické, takže jsem ani já tentokrát nečetla tak rychle. Musela jsem si dávat pauzy a rozdýchávat to. Bylo mi hrozně smutno z toho, jak se člověk k člověku dokáže chovat a že statečnost a odvaha byly dost často vykoupeny za tu nejvyšší cenu... Doporučuji všem, kteří vyhledávají romány s válečnou tématikou.

14 15.03.2018

Listopád je mou první přečtenou knihou od Aleny Mornštajnové. Je to již několik měsíců, co jsem ji dočetla, ale stále na ni musím myslet. Zaujal mě především její námět. Co by se u nás dělo, kdyby v roce 1989 nedošlo k revoluci...

Čekala jsem hodně, ale nejvíc mě tedy dostal příběh Magdy, dcery hlavní hrdinky a dalších dětí, které byly po uvěznění rodičů posbírány a poslány na "převýchovu" do ústavů, aby z nich byli ti správní, stranicky smýšlející, jedinci. Trhalo mi to srdce. A když si vezmu, že k něčemu podobnému dochází i nyní, v reálném světě a ne tak úplně daleko od nás, tak je mi z toho smutno a jelikož budu sama brzo matkou, tak jen pevně věřím tomu, že k něčemu takovému u nás nikdy nedojde...

Knihu jsem si musela dávkovat, protože některé její úseky jsem potřebovala vydýchat. Tajně jsem doufala v trochu jiný konec, ale holt ne všechno v životě končí jako v pohádce. A moc mě mrzelo, že po tom všem, čím si Marie prošla během svého věznění, tak neměla o moc lehčí život ani po svém propuštění...

Listopád se mi líbil nejen svým námětem, ale i zpracováním a už jsem moc zvědavá na další autorčiny knihy, Hanu a Tiché roky, které tu na mě čekají v knihovničce.

12 09.01.2023

Lustr pro papeže je velmi emotivní příběh, založený na vyprávění těch, kteří přežili hrůzy komunistických lágrů a byli ochotni se o své osudy podělit s ostatními...

Příběh Chlupa a jeho spoluvězňů je drsný, syrový a bez servítků popisuje nejen to, jak se téměř nevinný člověk mohl snadno ocitnout v komunistickém vězení, ale také to, jaké zrůdnosti se v něm odehrávaly. Ať již ze strany sadistických bachařů nebo ze strany spoluvězňů...

Pro mě osobně je stále nepochopitelné, kde se v některých lidech dokáže vzít taková krutost, se kterou dokáží ublížit druhým a hrozně obdivuju ty, kteří ty hrůzy dokázali přežít a neztratili přitom rozum a víru v lidi, stejně jako třeba můj strejda, kněz, který za války přežil totální nasazení v Rakousku a 50.léta strávil u PTP, 16 měsíců v samovazbě v Ruzyni a 6 let v uranových dolech a přesto nezahořkl a celý zbytek života po propuštění z vězení v 60.letech se snažil pomáhat druhým a byl na všechny neuvěřitelně laskavý a milý...

Lustr pro papeže by podle mě měl být povinnou četbou pro všechny, aby se nezapomnělo, co se tu kdysi dělo a přehlížo a aby se to už nikdy nestalo znovu. A také, aby se nezapomnělo na ty, co ty hrůzy, ať už dobrovolně nebo cizím přičiněním nepřežili...

12 21.04.2020

Tento týden jsem dočetla Slavíka. Je to další silný příběh z období 2.světové války, na který budu ještě dlouho myslet a na jehož konci jsem zase brečela jako želva.

Téměř celý děj se odehrává v Němci okupované Francii a sleduje osudy dvou sester, Vianne a Isabelle, z nichž se každá snažila přežít válku posvém. Okrajově se pak příběh odvíjí ještě o mnoho let později v USA...

Na Slavíkovi se mi líbilo hlavně zasazení děje někam jinam, než do koncentračních táborů nebo Německa. Bylo zajímavé sledovat nejen celkové politické a společenské změny v zemi od počátku okupace až po konec války, ale také rozvoj místního odboje, do kterého bylo zapojeno i mnoho odvážných žen. Při čtení mě opět napadly ty samé otázky co vždycky, když čtu knížky s touto tématikou. Co všechno je člověk schopný obětovat, aby ochránil své nejbližší a kde v sobě dokáže sebrat tolik vnitřní síly a odvahy, aby dokázal zvládnout nejen jakkoliv těžký úkol, ale k tomu ještě přežil trest, jenž po většině hrdinských činů následoval.

Celkově je Slavík velmi čtivý a napínavý příběh, okořeněný špetkou lásky, jehož přečtení mohu všem jen doporučit.

12 17.02.2019

Příběh nejen o náhodném setkání, jedné nabídce, leteckém neštěstí, snaze přežít a zachránit toho druhého, ale také o velké lásce, partnerských vztazích, rodičovství, minulosti a touze po druhé šanci a novém začátku.

Tento román mě naprosto nadchl a nevím, proč jsem jeho přečtení tak dlouho odkládala. Zpočátku jsem se teda trochu obávala, že se vše bude točit pouze kolem přežití v divočině a hledání záchrany. O to víc jsem pak ale byla příjemně překvapená, když jsem v textu začala postupně odkrývat i příběh o Benově minulosti a velké životní lásce. O lásce, po které určitě touží mnozí z nás. Nikdy bych nevěřila, že může muž napsat něco tak krásného a romantického. Konec celého příběhu mě úplně dostal. S něčím takovým jsem v průběhu čtení vůbec nepočítala... Asi se ze mě taky vážně stává cíťa, protože jsem to zase obrečela.

Jo a zařekla jsem se, že se na film dívat nebudu. Nechci si zkazit dojem z knížky.

12 02.12.2018

Večer jsem dočetla novelu Vrány a musím teda napsat, že na příběh dospívající Báry a její rodiny budu ještě dlouho myslet...

Ačkoliv jsou Vrány útlou knížkou, tak v sobě ukrývají velmi dramatický příběh o podle mě stále aktuálnějších tématech, spjatých s dospíváním, rodičovstvím, manželstvím a vůbec mezilidskými vztahy...

Při čtení mě asi nejvíc rozčilovala Bářina máma, kterou bych z té knížky nejradši vyndala a vlastnoručně zaškrtila. Konec příběhu mě dostal a já ho obrečela. Říkala jsem si, že by to dopadlo třeba jinak, kdyby určití zúčastnění měli dost odvahy na to, aby zasáhli a nenechali se jen tak uchlácholit nějakými povídačkami...

Vrány by si podle mě měl přečíst každý, ať už rodič nebo nerodič, aby každý věděl, co se může dít a že pokud na něco takového ve svém okolí narazí, tak by měl nějak danou situaci řešit a nenechat to jen tak plavat...

11 01.06.2020

Tak jo. Po dvou měsících jsem dnes chtě nechtě dočetla historický román Hlavu světa a musím napsat, že ačkoliv se jedná z větší části o fikci, tak i přesto si příběh krále Oty, slovanského knížete Tugumíra a dalších fiktivních i skutečných hrdinů získal mé srdce a pro mě je nejlepší knihou loňského roku a už se moc těším na jeho letošní volné pokračování. Teď se cítím, jako by mě opustili nejlepší přátelé a já je už neměla nikdy vidět. Naposledy jsem něco podobného zažila po přečtení knih Porodní bába od řeky Hope a Porodní bábou proti své vůli...

Osobně asi knize nemám ani co vytknout. Po delší době je to pro mě opět jeden, z povedených a napínavých historických románů, který se odehrává v mém oblíbeném středověku a je plný světských i církevních intrik, piklí, mocenských svárů, vojenských tažení, střetů křesťanství se starými pohanskými bohy a zvyky, okořeněný milostnými pletkami, takže si podle mě přijde každý čtenář na to své. Nejvíce se mi asi líbilo celkové vykreslení tehdejší doby, jak přibližně mohl vypadat život Slovanů a Sasů a jak se vnímali navzájem. Rozhodně to tehdy neměl nikdo vůbec lehké a jak jsem chtěla ze začátku fandit jen jednomu "táboru", samozřejmě tomu slovanskému, tak jsem nakonec přece jen držela palce i Otovi...

Pokud tedy patříte mezi fanoušky raného středověku stejně jako já nebo jen rádi čtete historické romány, tak si Hlavu světa rozhodně nenechte ujít.

10 05.01.2020

..Přišla na kliniku, protože už nechtěla být malá holka. Ale ženu z vás nedělá to, že provozujete sex. Dělá ji z vás to, že se musíte rozhodovat a někdy jsou ta rozhodnutí těžká. Dětem se říká, co mají dělat. Dospělí se rozhodují sami, i když jim dané možnosti rvou srdce...

Wow! Tak to byl zase jednou čtenářský zážitek. Prostě Paní spisovatelka Jodi. ❤

Stejně jako autorčiny minulé knihy, tak i Záblesk života v sobě kombinuje mnoho stále aktuálních, často kontroverzních společenských témat, z nichž se do popředí zájmu a čtenářovy pozornosti tentokrát nejvíce dostává lidská reprodukce, otázka práva ženy na potrat a otázka ochrany zárodku jako lidské bytosti. Díky akční zápletce je příběh velmi čtivý, napínavý a čtenáře nutí číst dál a dál, protože k finálnímu rozuzlení dojde opravdu až v samém závěru knihy. A to rozuzlení je opět velmi překvapující...

Příběh je tentokrát koncipován trochu jinak. Podle vývoje krizové události je rozdělen do časových úseků a odehrává se od zlomové události v odpoledních hodinách zpětně až k ranním časným hodinám téhož dne, kdy ještě ani jedna z postav netušila, čeho se stane součástí...

Jako vždy v případě Jodiiny knihy musím ocenit její práci s jazykem a psychologické vykreslení jednotlivých postav, kdy vám skutečný smysl jejich rozhodnutí dojde až po dočtení celé knihy, kdy o nich víte nejen téméř vše ze současnosti, ale také mnohé z jejich minulosti. Je až neskutečné, co je člověk schopný obětovat a udržet pod pokličkou, jen aby ochránil své nejbližší a neublížil jim...

Záblesk života doporučuju všem, kteří mají rádi silné příběhy, vedoucí k zamyšlení nad stále aktuálními společenskými tématy a problémy.

10 20.10.2019

Chtě nechtě jsem v týdnu dočetla historický román Cizí královnu, volné pokračování Hlavy světa. Po začtení se do tohoto dílu jsem měla pocit, jako bych se vrátila domů z dlouhé cesty. Potěšilo mě, když jsem se setkala nejen s novými postavami, ale také se starými známými z předchozího dílu. Vůbec se mi nechtělo s králem Otou, rytířem Gaidemarem, mým milovaným Tugumírem a spol. rozloučit...

Oproti předchozímu dílu se děj tentokrát točil převážně kolem mocného a pevnou rukou vládnoucího krále Oty a jeho snahy o udržení říše...

Příběh je napínavý, čtivý, plný intrik, bojů, politiky a zvratů a když už jsem si myslela, že vím vše a nic mě nepřekvapí, tak bum a zase se vylouplo nějaké waw překvápko. A pro romantické duše nechybí ani příběh o velké lásce...

Ani slovy nedokážu své nadšení z románů Rebeccy Gablé vyjádřit. Každý z dílů má něco do sebe. Z počátku mě u Cizí královny trošičku mrzelo, že se děj točí především kolem Oty a osud Slovanů je oproti Hlavě světa upozaděn, ale čím více jsem se do děje ponořovala, tím míň mi to vadilo. A postavou Gaidemara si to u mně paní autorka totálně vyžehlila. A také mě potěšilo, že zamlely Boží mlýny a osud skoncoval s některýma křivákama, kteří napáchali tolik odporných činů už v předchozím díle...

Cizí královnu jsem si opravdu vychutnala a určitě ji doporučuju všem milovníkům historických románů. Doporučuju si ale nejprve přečíst předchozí román, Hlavu světa, aby byl člověk v obraze. Už se moc těším na další autorčiny knihy.

9 03.07.2020

Co napsat k Mlýnu? Hlavou mi víří tolik myšlenek a zmítá mnou tolik pocitů...
Příběh bratrů Františka a Karla mě velmi zasáhl. Obdivovala jsem je pro jejich pevný charakter, skálopevnou víru a odhodlání, s jakým čelili všem útrapám, jen aby dodrželi svůj slib, který dali otci...

Pro mě osobně byl ale možná ještě více zajímavější příběh faráře Hřiba, jehož knižní osud mi v lecčems připomněl osud mého strejdy Veny, též faráře, jenž také neunikl komunistickému vězení, tvrdým výslechům, nasazení u PTP a uranovým dolům...

Mlýn by se podle mě měl zařadit na seznam povinné školní četby, aby se neustále připomínalo, co se tady kdysi našim předkům stalo, nezapomnělo se na to a hlavně aby se zabránilo tomu, že se něco podobného nebo třeba ještě horšího odehraje znovu...

Na knize se mi líbilo také vykreslení jednotlivých historických etap, díky čemuž si čtenář může utvořit přibližný obrázek o světě, ve kterém se zrovna daná část příběhu odehrává. Zaujal mě především popis komunistické éry. Stále nechápu, jak pouhá lidská závist a touha po majetku může z lidí udělat takové grázli a udavače a jak někdo může dovolit, aby nevinní byli mučeni jen proto, že se v tom někdo rád vyžívá, je psychopat a sám by měl být někde zavřený nebo si tím léčí svoje komplexy. Obdivuju lidi, kteří v sobě našli tu obrovskou vnitřní sílu a chuť žít a dokázali všechno to nelidské zacházení přežít...

Ačkoliv jsem to očekávala, tak konec příběhu mě zklamal. Po tolika letitých útrapách obou bratrů, mi to přišlo jako zmaření jejich celoživotního úsilí a pošlapání jejich odkazu...

Mlýn je velmi čtivý, napínavý a emotivní příběh, vedoucí k zamyšlení nad tím, co bylo, je a mohlo by být. Skládá se z krátkých kapitol a součástí textu jsou například i úryvky z Rudého práva.

Pokud jste tento titul ještě nečetli, tak to určitě brzo napravte. Stojí za to.

9 02.06.2019

Porodní bába od řeky Hope je dalším příběhem, který si získal mé srdce a na jehož hrdiny budu ještě dlouho vzpomínat.

Příběh se odehrává na přelomu 20.a 30.let 20.století v Appalačských horách v USA a je vyprávěn z pohledu hlavní hrdinky Patience. Z té se souhrou náhod a jednoho osudového setkání stala porodní bába. Ale nemyslete si, že se celý děj točí jen kolem porodů. Ne, ne. Díky jejímu vzpomínání na minulost a popisu aktuálních událostí a osudů mnoha dalších postav získá čtenář přibližnou představu nejen o situace v tehdejší době, kdy kvůli prohibici tekl nelegální alkohol proudem, krachla burza a s ní i mnoho podniků, nezaměstnanost se čím dál víc navyšovala, lidé chudli a díky tomu ztráceli veškeré zábrany, takže bujel zločin, špatná nálada a opět se začala rozvíjet i nenávist vůči černochům, ale také si může utvořit obrázek o dřívějších letech, které také nebyly pro většinu lidí vůbec jednoduché, hlavně kvůli proběhnutí 1.světové války a následnému vypořádání se s jejími důsledky a také špatně placeným zaměstnáním, díky nimž se rodiny tak tak uživily, takže postupně docházelo k protestům a formování odborů, bojujících za práva a lepší pracovní podmínky zaměstnanců.

Patience mi byla od začátku velmi sympatická. Obdivovala jsem ji za to, jak je silná, nezávislá a že ani přes tak těžký osud neztratila naději a víru v budoucnost.

Celkově je příběh velmi napínavý, emotivní a čtivý. Líbil se mi právě nejen kvůli vylíčení zrození nového života, ale také kvůli popisu tehdejší doby. Vůbec se mi nechtělo knížku odkládat, ale bohužel v práci holt musí člověk pracovat a ne si číst...

Pokud jste tento titul ještě nečetli, tak to rychle napravte. Opravdu stojí za to.

9 19.05.2019

Moje první a určitě ne poslední knížka od paní Körnerové, která bude zabírat jedno z čestných míst v mé knihovničce.

Heřmánkové údolí je silný a inspirativní příběh jedné statečné ženy, který je rozdělen na dvě dějové linky, z nichž se jedna odehrává v roce 2002 a hlavní hrdinku Annu v ní čtenář zastihuje jako starou ženu v nemocnici. Druhá část příběhu je pak utvořena z jejích vzpomínek, v nichž se vrací ke svému příjezdu do poválečného Československa, do něhož uprchla jako mladá dívka s vidinou nového a lepšího života, z válkou zničené Ukrajiny. Díky tetiným intrikám se zde provdala za válečného veterána, majitele hospody v Heřmánkovém údolí, které bylo součástí Sudet...

Kniha mě nadchla hlavně tím, že jsou v ní líčeny nejen osudy lidí, kteří znovuosidlovali Sudety, ale zároveň popisuje také tehdejší celkovou společensko-politickou situaci, jež byla výrazně ovlivněna nástupem komunistů k moci. Moc se mi líbila i Annina postupná proměna z ustrašené holky v dospělou, odvážnou a nezávislou ženu, která si nikdy nestěžovala a snažila se vše co nejlépe zvládnout a zaopatřit tak svou početnou rodinu...

9 30.08.2018

Tento zivotopis mne prekvapil svou mnohotematicnosti a Gabrielinou otevrenosti, kdy v nem vypravuje nejen o svem detstvi, divocejsim dospivani, sportovni kariere, vztahu s Petrem Koukalem, ale take o zdravotnich a hlavne psychickych potizich.

Musim se priznat, ze mi byla Gabriela hned od prvniho dne, kdy jsem ji zaznamenala v televizi, velmi sympaticka. Usmevava holka, ktera vypadala, ze do toho zavodu dava vsechno. Trochu jsem ji i zavidela to, ze si plni sny, je uspesna, krasna, ma pritele, vydelava mnoho penez... Nikdy by me nenapadlo, ze ten usmev muze byt jen chvilkovy. Ze ho za chvili mohou vystridat slzy, strach, uzkost a deprese. Ze ta uspesna kraska muze mit stejne, nekdy mozna i horsi stavy nez ja. Pro me osobne to bylo v teto knize nejzasadnejsi zjisteni.

Pri cteni o jejich pocitech, uzkostech, stresu ci depresich jsem se sama vracela o nekolik malo let nazpet a vzpominala na teror dvou ucitelek a sikanu od spoluzaku na viceletem gymnaziu, ktere zapricinily me vlekle psychicke potize, ktere resim dodnes a nejspise vyvolaly i epilepticke zachvaty, ktere propukly prave v tomto obdobi. Bylo to peklo. Az na par svetlych vyjimek v ucitelskem sboru i mezi spoluzaky, mi nikdo nerozumel. Nikdo nechapal, ze i kdybych sebevic chtela, tak mi to hlava nedovoli... Hlavne mi to davali sezrat spoluzaci. Neverili, ze jsem nemocna. Klidne i primo predemnou rikali, ze si vsechno vymyslim a chci byt jen zajimava a ulejvat se ze skoly. Nakonec jsem z toho vseho byla tak ve stresu, ze jsem mela stavy, kdy jsem nedosla ani na ranni bus. V pulce cesty jsem to otocila a sla domu s brekem a s tim, ze nikam nejedu. Kdyz uz jsem nahodou zvladla cestu do skoly, dosla jsem dosatny a prezula se, tak jsem dostala zachvat paniky pred vstupem do tridy. Nemohla jsem dychat, klepala jsem se, potila... Utekla jsem a jela domu. Az diky vymene tridniho a jeho plne podpore a vire ve me, mi byl ke konci studia udelen individualni studijni plan. Ale to uz bylo pozde, protoze moje psychika a zdravi byly uz stejne v troskach... A tech doktoru, vysetreni, "leku"....

O svych potizich zde nepisu proto, aby me nekdo litoval, nechci se zvyditelnit nebo si prihrat polivcicku na Gabinine pribehu. Chci jen poukazat na to, ze existuji deprese, nepopsatelne stavy uzkosti, psychicke potize, vyvolavajici ty zdravotni. Diky teto me osobni zkusenosti pevne verim, ze si Gabina sve potize jen nevymysli a mluvi pravdu. Bohuzel je to tak, ze kdyz problem neni videt a nemuzete ho dokazat, tak vam vetsina lidi neveri a rika, ze lzete, vymlouvate se, ulejvate se... Hlava je proste previt...

I kdyz s Gabinou nesouhlasim treba v tom, ze si vzala Petra Koukala i presto, ze mela pochybnosti a chtela pockat, tak ji na druhou stranu obdivuju v tom, co vsechno pri svem psychickem a fyzickem rozpolozeni dokazala a za jeji odvahu v boji proti dopingu.

Knizka se jinak cetla dobre. Psana je v prvni osobe, Gabina ctenari jakoby vse vypravuje. V zadni casti je pak nekolik stranek s ruznymi fotkami.

Knihu doporucuji uplne vsem. Lze v ni najit motivaci, pouceni do zivota. Zli jazykove by pak aspon vedeli, o cem je rec....

9 29.04.2018

Lidé, kteří mě znali je pro mě jednou z nejlepších knih letošního roku. Je krásně napsaná, výborně přeložená a zabalená do nádherné obálky. Nejvíce bych chtěla ocenit psychologické propracování jednotlivých postav, především hlavní hrdinky Em, která se z frustrované, sobecké, ulhané manželky změnila na milující matku samoživitelku, jež pro svou dceru udělá úplně všechno. Příběh je opravdu parádně vykonstruovaný, má spád a čtenáře doslova nutí hltat stránku za stránkou, aby věděl, co bude dál. Čím více se do něj člověk ponořuje, tím více se musí ptát sám sebe, jak by se v dané situaci zachoval on. Opustil by manžela/manželku v těžké životní situaci nebo by zatnul zuby a partnera podpořil i za cenu ztráty vlastního pohodlí? Byl by někdo natolik silný, aby si změnil téměř bezdůvodně identitu a zmizel ze života i vlastní matce? Udělal by rodič pro své dítě opravdu cokoliv? To je jen pár otázek, jež mě při čtení napadly a k nimž se musím i nyní, po dočtení, neustále vracet a přemýšlet o tom, jak bych se zachovala já. A možná právě to ukazuje na kvalitu tohoto titulu. To, že i když už čtu další knihu, tak i přesto musím na tuto stále myslet.

9 31.12.2017

Je to už pár dnů, co jsem dočetla tento senzační, podle mě trochu opomíjený román, který pro mě osobně byl takovým pohlazením na duši, inspirací v současné situaci, zkrátka si mě našel v pravý čas...

Příběh zavádí čtenáře do anglického Cornwallu, kde se čtenář seznamuje jednak s terapeutkou Sophií, Američankou, která se sem uchýlila, aby změnila prostředí, udělala si odstup od svého dosavadního života a přišla na to, jak s ním naložit dál. A pak také se sympatickou majitelkou zdejšího malého knihkupectví Ginny, která také prožívá nelehké chvilky. Cesty obou hrdinek se postupně vzájemně propletou, aby se navzájem podpořily ve svém "uzdravování se" z prožitých traumat, budování nového života a také při pátrání po tajuplné Emily, mladé ženě z 19.století, o níž se Sophie dozví čirou náhodou v knihkupectví a je jejím příběhem tak očarovaná, že se rozhodne o ní dozvědět, co možná nejvíce informací...

Musím se přiznat, že jsem z této knížky opravdu moc a moc nadšená. A i když už dávno čtu další, tak tuto mám stále ještě v mysli a i ve svém srdci. Všechny postavy, s výjimkou Ginnyina manžela, mi byly moc sympatické a přišlo mi, jako bychom se znali odjakživa. Setkat se s nima ve skutečnosti, tak si myslím, že bychom mohli být kamarády. Moc se mi líbilo, že i když ani jedna z žen neměla lehký osud, tak se nevzdala a bojovala dál. Velmi mě zaujalo i jejich psychologické vykreslení...

Máte-li tedy rádi stejně jako já napínavé romány, v nichž se jedna linka odehrává v přítomnosti a druhá v minulosti, vedou čtenáře k zamyšlení nad vlastním životem, mají lehce motivační nádech a jsou okořeněny o špetku lásky, tak si Šepot papíru a inkoustu rozhodně nenechte ujít.

8 30.07.2020

Právě jsem dočetla Dobrou matku, tak se s vámi chci hned podělit o své dojmy. Sedím tu, pořád nad ní přemýšlím a brečím a brečím. Něco tak emotivního a smutného jsem už delší dobu nečetla. Jsem z toho naprosto vyřízená a to ještě nejsem matka a neznám tu hloubku mateřské lásky. Neumím si ani trochu představit, co musí cítit při čtení tohoto příběhu rodiče a to především matky...

Kniha mě zaujala především svou mnohotématičností a tím, že je v ní život popsán tak, jak většinou život funguje i v reálném světě. Že když už si člověk myslí, že to nejhorší má už za sebou a čeká ho lepší budoucnost, tak ho najednou může potkat další potíž, která ho dostane zase zpět na kolena...

Líbilo se mi i psychologické propracování jednotlivých postav a to jak text celkově působí na čtenářovi emoce. Úplně z něj na mě vyzařovalo to zoufalství, smutek nebo naopak naděje, láska. Ani mi nevadily pasáže, ve kterých byla schválně chybně použita naše gramatika a jež jsou zpracovány buď formou úryvku z deníku malého chlapce nebo dialogů s cizinkou...

Už se vůbec nedivím, že je Dobrá matka doporučována čtenářům knih Jodi Picoult, protože stejně jako v případě jejích titulů, se i zde jedná o silný, propracovaný příběh o stále aktuálních společenských tématech, vedoucí čtenáře k zamyšlení.

Pokud jste Dobrou matku ještě nečetli, tak to určitě brzo napravte. A nezapomeňte si vzít k ruce hromadu kapesníčků. Budete je určitě potřebovat.

8 06.07.2019

Tak to byla zase jízda. Porodní bábou proti své vůli, pokračování knížky Porodní bába od řeky Hope, se odehrává s čtyřletým časovým odstupem od prvního dílu.

Hospodářská krize v USA se prohlubuje, zemi sužuje nejen vysoká nezaměstnanost, ale také nebezpečné sucho. A k tomu všemu se ještě začínají stahovat černá mračna nad Evropou...
V těchto podmínkach se odvíjí další osudy jak našich starých známých, porodní báby Patience či veterináře Hestera, tak i v prvním díle trochu opomíjených postav. Příběh je tentokrát napsán z pohledu zdravotní sestřičky Becky, trápené nepřízní osudu a nucené svědomím k péči o zhrouceného a apatického doktora Bluma. Díky jejímu povolání jsou pak čtenáři svědky nejen dalších porodů, ale také jejího boje o zlepšení Blumova stavu či péče o zraněné a nemocné zaměstnance tábora civilního sboru pro ochranu přírody...

Neumím to přesně vysvětlit, ale po začtení se do druhého dílu jsem se cítila, jako bych se vrátila za kamarády. A jeho dočtení jsem pak den ode dne odkládala, protože jsem se s nimi nechtěla jen tak rozloučit. Asi jsem divná, ale něco mě na tom příběhu prostě fascinuje. Akorát nevím, co víc. Jestli vykreslení tehdejší doby, popis zrození nového života nebo boj jednotlivých postav s těžkostmi života. Patricia Harman se tímto zařadila mezi mé oblíbené autory. Je neuvěřitelné, jak ve svých knihách zvládá skloubit dohromady nejen tolik lidských osudů, ale také popsat tehdejší dobu, čímž vytváří velmi emotivní a čtivé příběhy, od kterých se nelze pomalu odtrhnout. Už škrtám dny v kalendáři a těším se na listopad, kdy by měl vyjít třetí díl...

8 26.05.2019

Mám novou oblíbenou autorku, a to sice Ellen Marii Wiseman. Po jejím velmi emotivním titulu, Pro tvoje dobro, jsem si přečetla i Tmavé stěny Willardu a musím teda napsat, že se opět jedná o pecku. Pokud jste tuto knížku ještě nečetli, tak neváhejte a určo si ji přidejte na seznam.

Tento příběh o nefunkčních rodinách, osudových rozhodnutích, vzepření se zaběhnutým pravidlům, zavržení, křivdách, fyzických a psychických útrapách, šikaně, ale zároveň také o životní lásce, pro kterou člověk obětuje vše, víře a naději, je rozdělen na dvě dějové linky, z nichž se jedna odehrává ve 30.letech 20.století převážně ve státní psychiatrické léčebně Willard, kde zachycuje osud mladé Clary, kterou její bohatí rodiče zavrhli jen proto, že se zamilovala do toho nesprávného muže. Druhá linka pak zavádí čtenáře do roku 1995, kdy sedmnáctiletá Izzy provádí se svými pěstouny, pracovníky muzea, průzkum již uzavřeného, ke zbourání připravovaného Willardu a objevuje tu kufr, který patřil právě Claře. Příběhy obou dívek se tím protínají a čtenáři se tak postupně začíná odkrývat pravda o jejich pochmurné minulosti...

Tento příběh mi teda nedal vydechnout. Od začátku az do konce jsem byla napnutá jako struna, jak to dopadne. Hrozně se mi líbilo psychologické propracování jednotlivých postav. Z Clary na mě úplně čišely její emoce. Hrozně jsem ji litovala, že musí být v tak strašných podmínkách a trpět takové zacházení. Když si vezmu, že to takto podobně v těchto zařízeních dříve určitě chodilo, tak je mi z toho hrozně smutno. Záměrně někomu působit takové stavy, bolest. Nechápu, jak to ten personál dokázal...

8 10.01.2019