Inozuka komentáře u knih

Jack Black byl lump, který převážnou část života strávil jako dobrodruh, tulák, podvodník, zloděj a závislák na opiu. Zároveň, ale byl člověkem ctícím svá vlastní vnitřní pravidla a ač byl na válečné stezce se společností, nedá se mu upřít jistá charakternost. Ostatně o tom svědčí i fakt, že na sklonku života, ve svých cca padesáti letech, když dostal šanci změnit dosavadní život, této možnosti využil a začal žít spořádaným životem. Právě v této době také napsal svůj jediný, autobiografický román Nemáte šanci. V něm líčí americké podsvětí přelomu 19. a 20. století, morálku tehdejší společnosti i vězeňský systém. Kniha je napsaná jednoduchým čtivým stylem, který vás ale pohltí a nejlákavější na Nemáte šanci je bezesporu fakt, že většina těch historek bude zřejmě i pravda. Black věrně popisuje celou škálu různých podvodníků, překupníku, zlodějů a zločinců. Zachycuje atmosféru opiových doupat, barů, zastaváren a vykřičených domů, stejně jako soudů, městských vězení i vězeňských komplexů jako San Quentin nebo Folsom. Poměrně detailně popisuje i své zlodějské metody a fígle a filozoficky se zamýšlí nad svým postavením ve společnosti i společností samotnou. Hodně zajímavé jsou jeho úvahy nad postatou vězeňského systému, který shledává jako naprosto špatný, utvrzující svými metodami (bičování, mučení, odpírání jídla a spánku) zločince spíš na jejich cestě, než aby je nějak napravoval. "Jediné, co mohu s jistotou říci, je, že laskavost plodí laskavost a krutost plodí krutost. Můžete si vybrat a sklidíte, co jste zaseli."
Osud Jacka Blacka není úplně jasný. Po napsání knihy se pokoušel prorazit v Holywoodu, ale nakonec skončil v chudobě, nicméně se ale pravděpodobně snažil dostát svému slibu, že již nebude krást. Předpokládá se, že v roce 1932 spáchal sebevraždu skokem do řeky Hudson.

5 02.01.2015

Prvotinu Pavla Moce Výstřely na šumavské hranici jsem před lety oklasifikoval jako nejlepší knihu o agentech chodcích, kterou jsem dosud četl. Její precizní zpracování mě nadchlo o to více, že popisovaná místa velice dobře znám a kniha pana Moce jim vdechla doslova jiný rozměr. Na Šumavské převaděče jsem se proto hodně těšil a jsem opět nadšen. Tentokrát se autor dostal ještě blíže k mým rodným Prachaticím a předmětem knihy jsou převaděčské skupiny, které působily přímo v tomto městě a jeho okolí. Velkým plusem knihy je, že se soustředí na méně známé převaděče a tak vedle již skutečně hodně exponovaného Josefa Hasila (kterému se autor věnuje pouze okrajově a odkazuje na svou prvotinu) máme možnost se seznámit s osudy řady dalších nesmírně odvážných lidí, kteří se všemožně snažili nepodřídit se komunistickému režimu i pomáhat lidem v nouzi. Vše je opět velice detailně a neuvěřitelně přesně popsáno. Přes důraz na fakta se kniha opět čte doslova jedním dechem a pro lidi, kteří popisovaný kraj znají a mají vztah k historii, je to doslova okno do minulosti. Znovu tedy za plný počet a já jen doufám, že tímto záslužná práce pana Moce nekončí a za nějakou dobu přijde s dalším pokračováním

4 26.12.2022

Mám Körnera rád a považuji jej za jednoho z největších našich spisovatelů dvacátého století, ale Smrt svatého Vojtěcha je zatím to nejslabší, co jsem od něho četl. Chápu proč zvolil k této látce lyrický styl vyprávění, ale nějak se nemůžu zbavit dojmu jakési onanie nebo zacyklení textu, která jej činí opravdu těžko přístupným. Zároveň jsem v něm nalezl pár obratů i obrazů, které použil ve svých předchozích knihách. Tématicky ovšem skvělé, körnerovsky laděné na hodně temnou strunu.

4 07.10.2020

Knihu skvěle popsal již kolega Perseus, takže přidám pouze citát, který stav sovětského atomového ponorkového loďstva celkem přesně charakterizuje:

"Rovněž se musím přiznat, že jsem občas - tak jako většina mých druhů - nechával individuální dozimetr v šatně. I já jsem se chtěl plavit na ponorce a obával jsem se, abych nebyl odvolán z posádky dříve, než bude ponorka spuštěna na vodu. Odnesl jsem to jen tumorem v krku a odoperováním jedné hlasivky. Působí mi to jisté potíže při mluvení, ale jinak je všechno v pořádku."

Lev Gilcov, první důstojník a pozdější velitel první sovětské atomové ponorky K3.

4 01.09.2020

Nedávno jsem viděl čerstvý americký filmový spektákl ztvárňující bitvu o Midway a když jsem se trochu vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jsem vlastně nikdy nepřečetl kompletní Hubáčkovu pacifickou ságu. Jasně, na konci osmdesátých let pro mě byly první tři knihy jako zjevení a jako teenager jsem hltal boje v Tichomoří dlouho do noci. Stejně jako u mnoha dalších, Hubáček může za to, že tento konflikt mě od té doby hodně zajímá. Ale vcelku a popořadě jsem jednotlivé svazky v podstatě nikdy nedal, takže si nyní dávám závazek, do roka to zvládnout a ocenit komplexnost tohoto monumentálního díla.
Pacifik v plamenech mi připomněl, proč tyto knihy byly kdysi tak populární a proč si svou kvalitu dokáží uhájit i nyní. Styl psaní totiž umně míchá fakta a určité senzační detaily, které čtenáři umožní dokonale se vžít do rolí politiků, vojáků, námořníků i letců. Cit pro zachycení důležitého a vystižení emocí skrytých za strohými bojovými reporty dělá z Hubáčka naprostý fenomén, který nemá ani ve světovém měřítku obdoby. Kniha se čte jedním dechem, aniž by zapomínala na podstatná fakta války v Pacifiku.
Měl jsem první svazek v paměti jako trochu slabší, díky pomalejšímu rozjezdu před napadením Pearl Harboru, ale není tomu tak. Jediné, co trochu vázne, je poměrně dlouhý rozbor vyšetřování pochybení amerického establishmentu a generality, která vedla ke Dni hanby. Zde se autor nechal unést svým někdejším povoláním prokurátora a zahlcuje nás výsledky vyšetřování hned několika komisí v rozmezí desítek let. Spád knihy tu trochu kulhá a nepomáhá ani spekulace o tom, že Roosevelt o hrozícím nebezpečí věděl, ale potřeboval nějaký šok, který Američany přesvědčí o nutnosti vstoupit do válečného konfliktu. Na druhou stranu mi přijde trochu odbyté japonské tažení na Singapur a dobytí Filipín. Jinak ale perfektní, od Pearl Harboru po Midway. Těším se na další díl - Vítězství v Pacifiku.

4 24.05.2020

Má osobní zkušenost osciluje mezi Olem a jeho dcerou, tedy asi spíše k té dceři, a tak tahle kniha nemohla v mém čtenářském žebříčku propadnout. I když musím přiznat, že přibližně do půlky jsem si říkal, že zatím od Rudiše nejslabší, a pomyslel si něco o vyčerpaném stylu. Ale pak se děj rozjede a ve finále jsem chrochtal blahem. Zarámování příběhu koncertem pro Olafa Palmeho v Plzni 1987 super nápad (mimochodem ta druhá německá kapela byli industriální Einstürzende Neubauten a v Plzni si ani nevrzli, záznam koncertu i s následnými nepokoji: https://www.youtube.com/watch?time_continue=2765&v=qtJLGLr4tNI&feature=emb_logo), stejně jako dělení vyprávění mezi starého, unaveného německého punka a deník pubertální punkerky, která se musí probíjet nástrahami socialistického zřízení i nepochopením svého okolí. A umně rozvinuté konstatování, že jestliže státní socialismus tzv. komunistického bloku stál za houby, ani v kapitalismu není život žádná selanka ...

4 24.12.2019

Má výhoda je, že knihu jsem dostal jako dar a "tajemný příběh jejího vzniku" jsem se dozvěděl v podstatě až ex post. Tím pádem má očekávání nebyla netradiční p-r akcí vydavatelství nijak ovlivněna. S klidnou myslí tedy mohu říct, že Mysterium Tremendum je na místní poměry slušně napsaný béčkový thriller, který se dobře čte, je místy trochu křečovitý a překombinovaný, nicméně stále napínavý a rychle ubíhající. Jako rychlá letní jednohubka ideální ... Přistoupím-li na hru vydavatelovu - vázal bych spíše do paperbacku než do lidské kůže.

4 21.07.2019

Už dlouho mě takhle něco nechytlo ... brilantně a originálně (formou deníku) odvyprávěný příběh devatenáctileté holky a jejích životních kotrmelců. Přesné postřehy ze života, civilně odvyprávěný příběh všedního dne a celkově hodně uvěřitelné. Osvěžující jsou pop kulturní odkazy - Simpsonovi, Dexter atd. - které dodávají deníku na opravdivosti. Moje druhá kniha (po Zmizet) od Petry Soukupové a opět pecka - tyhle vztahovky fakt zvládá bravurně. Pomalinku a nenápadně vtáhne čtenáře do rodiny, až se stane její součástí a problémy řeší spolu s hrdiny. Velice účinné a umožňující jít opravdu hodně hluboko. Řadím mezi oblíbené současné autory.
Trochu mě překvapilo, že Marta tu má "modré" hodnocení, pak jsem si ale přečetl pár těch komentářů s méně než třemi hvězdičkami a pochopil jsem ...

4 30.03.2019

Tu jednou byl jsem puzen neodolatelnou touhou po něčem komickém, bizarním a transcendentálním ... veden absolutní Vůlí sáhl jsem již po několikáté v podobném rozpoložení po Utrpení knížete Sternenhocha a opět uchvácen byl jeho velikostí stejně tak i zvráceností a bojem jeho Deamony za pomstu svou a spasení božské. A se zavřením knihy opět saturován vědomím velikosti jedince a všemocnou silou Vůle.

4 02.03.2019

“Budeš muset dělat špatné věci bez ohledu na to, kam půjdeš. To je základní podmínka života, nutnost jít proti sobě samému. V určité době to musí udělat každé stvoření, které žije. Je to nepřekonatelný stín, porážka tvoření; je to prokletí práce, prokletí, které naplňuje celý život. Všude ve vesmíru. “

4 08.07.2018

Zakoupeno druhý den po skvělém koncertu v O2 Aréně. Ten název tak nějak odpovídá a způsob, jakým Cave knihu napsal také. Nesourodá změť nápadů, myšlenek a básní/textů zachycených kdesi v letadle, tourbusu nebo na hotelu. Kniha se sice čte dobře, ale neobjevil jsem v ní nic převratného. Snad krom celého toho nápadu, psát si poznámky na pytlík na zvratky z letadla. A tak musím, ač nerad, utrousit něco na ten způsob, že značka sice prodává, ale ne vždy se za ní skrývá i kvalitní produkt. Publikovat totiž tohle někdo jiný, ani pes po něm neštěkne.
P.S. jeden známý z Berlína pytlíky na zvratky z letadel sbírá a je to opravdu hodně zajímavý předmět "denní" potřeby.

4 19.11.2017

Čteno podruhé a opět spokojenost. Promyšlené a svým způsobem geniální. Ostatně A.C. Clark - spisovatel, vědec a fantasta, vynálezce telekomunikační družice (jak zněl kdysi úvod jeho televizního pořadu) - není žádné ořezávátko. Bohužel z literárního pohledu trochu utahané. Některé popisné pasáže mi připadaly, jako bych snad já sám putoval vesmírem bez možnosti hibernace. Na druhou stranu oproti filmu mnohem jednoznačnější závěr.

4 19.11.2017

Šumava je drsný a romantický kraj kudy doslova kráčejí dějiny. Kniha Viléma Hracha ze zaobírá jedním z nejtemnějších období, kdy šumění zdejších hlubokých lesů občas proťala dávka ze samopalu a kdy tudy utíkali lidé před novým totalitním režimem. Kniha je rozdělená na dvě části. A to jak způsobem vyprávění, tak i geografickým umístěním. Zatímco první část se zaobírá událostí posledního přechodu legendárního pašeráka a převaděče Kiliána Nowotnyho a odehrává se v okolí Kvildy a Františkova, druhá popisuje události několika přechodů z prostoru Hartmanic. Dokonce i literárně se obě části liší - v první používá autor metodu vyprávění jedné události z pohledu několika lidí, což je hodně zajímavé, někdy ale bohužel trochu otravné, protože děj se pak často opakuje. V druhé je to pak klasické mírně literárně zpracované citování spisů z archívu. Obě části mě svým způsobem bavily a dokonce bych řekl, že literárně dost válcují dřívější a známější Návrat krále Šumavy. Sympatický je rovněž autorův názor, že přístup zahraničních špionážních agentur k činnosti na hranicích i ve vnitrozemí nebyl moc profesionální a ohleduplný k místním pomocníkům, s čímž se nelze neztotožnit.

4 27.08.2017

Druhý díl Persepolisu je možná trochu víc existenciální než jednička. Více se zde řeší dospívání pubertální holky, její první lásky a snaha vytvořit si své místo ve světě. Trochu míň politika a náboženství. I když to tu samozřejmě je také, zejména ve vztahu západní společnosti k přistěhovalcům a jejich integraci. A také v perspektivě nesdělitelnosti hrůz a útlaku lidem, kteří si žijí v poklidu v Evropě, nechápou, že jinde může být hůř a tak se chovají v duchu hesla, že sytý hladovému nevěří. Za mě opět super.

4 11.06.2017

"Vypadal uhlazeně a dobře, ale v jeho očích jsem zahlédl hlubokou bolest, kterou jsem tam nikdy dřív neviděl. Namísto muže, který chtěl být šťastný, vypadal spíš jako člověk, který v prvních tazích šachové partie přišel o dva pěšce, aniž by z toho měl nějakou výhodu."

Holywood mě překvapil svou lehkostí a čitelností. Bál jsem se toho, že příběh o tom jak se točil film Barfly / Štamgast bude nuda, ale opak byl pravdou. Bukowski to celé pojal hodně umírněně, bez velkých snah šokovat, takže to asi i povětšinou bude nepříliš přikrášlená pravda. Vše proložené typickým nihilistickým nábojem a smyslem pro humor. Rajská to hudba pro můj sluch.

"Pokud jde o mne, mým hlavním životním cílem bylo lidem se co nejvíc vyhýbat. Čím míň lidí jsem viděl, tím líp jsem se cítil."

4 03.06.2017

Chápu, že Inzerát... zde má tak rozporuplné komentáře. Jedni jej vyzdvihují do nebe a druzí označují jak nečitelnou slátaninu. Je to dáno hlavně tím, že kniha je trochu nepřesně označována jako povídková, přestože má blíže spíš k jakési svérázné formě básnícké sbírky. A tak ti, kdo Hrabalův poetismus znají, si ji vychutnávají plnými doušky, aby ti, kdo potkávají Hrabala poprvé - navíc zmasírovaní Menzlovým filmovým zjednodušováním - stojí v nechápavém úžasu a knihu odmítají. A tak záleží, co kdo od Inzerátu očekává. Pokud lyrické obrazy brutální doby s krvavými skvrnami pomalu se vpíjejícími do duše a mysli, bude nadšen, pokud klasickou povídkovou skladbu s hlavním hrdinou, zápletkou a přímou řečí, bude nemilosrdně uválcován nepochopením a zdánlivou nesrozumitelností.

4 22.04.2017

Již jsem to psal u komentáře k Národní třídě a tady musím opět zopakovat, že styl Rudišova psaní mi připomíná Hrabala. Stejný cit pro zvláštnůstky a ulítlosti jeho hrdinů, podobný rytmus v textu a odposlechnutá hovorová řeč. Malinko uspěchaný mi přišel konec, ale není to nic, co by mělo knihu stát jednu hvězdu.
Na Grandhotelu je zvláštní, že ač jsem viděl filmové zpracování a nyní četl i knihu, nemůžu se rozhodnout, co z obou je lepší. Často se to nestává, ale musím konstatovat, že film i kniha jsou rovnocennými partnery, i když každý pojímá příběh trochu jinak.

"Měl jsem pocit, že jsem objevil její čáru života, kterou má každý někde jinde. Já ve svých grafech s počasím. Franz ve svých mrtvých kamarádech. Zuzana v testech. Jégr v muzeu východního bloku. Patka v lahvích hepylajfu. Každý má nějakou čáru života, i když to neví nebo na to nevěří nebo mu to zatím nikdo neřekl. A někdo nemá jen jednu čáru, ale má jich víc."

4 19.02.2017

Tak mě při čtení Národní třídy napadlo něco o Hrabalovi mé generace a ne a ne to pustit z hlavy. Souvislý pábitelský a sarkasticky humorný text s hodně drsným podtextem, který mi chtě nechtě rezonuje v uších při záběrech na účastníky všech těch protiimigrantských a protiislámských demonstrací. Tohle je moje poučení o životě, tohle je obraz v zrcadle naší národní třídy. Přesné jako Van Dammova kopačka s otočkou!

4 09.09.2016

Jak píše v předmluvě Jiří Ohlídal: "Nejzajímavější na knize je to, co v ní chybí." Bylo by asi pošetilé, představovat si, že někdejší vysoký důstojník Waffen SS se ve svých pamětech napsaných krátce po propuštění z vězení dozná k tomu, že členové jeho jednotek či on sám se nějak podílel na válečných zločinech. Nicméně pozornému a kritickému čtenáři to mezi řádky pravděpodobně stejně neunikne. Ať již těžko skrývanou nenávistí vůči ozbrojeným civilistům, jež se prvně objevuje během bojů u Charkova (na wikipedii lze dohledat svědectví, že zde nechal Kurt Meyer srovnat se zemí vesnici Jefremovka) či neustálým opakováním tvrzení (dle mého zcela pravdivého), že zajatci se stříleli na obou stranách. Z knihy se rovněž dá vyčíst záměrné se vyhybání politickým komentářům a lpění v podstatě pouze na popisu vojenských operací. Což je totiž jeden z klíčových bodů obžalující Waffen SS jako vojenskou politickou sílu. Protože všechny ty řeči o oprávněném a spravedlivém boji, které se v textu objevují, v podstatě znamenají boj za ideály Třetí říše: nadřazenost nordické rasy, rasové zákony, holocaust, rozšiřování životního prostoru německého národa prostřednictvím napadání a okupace okolních států atd. Kurtu Mayerovi a potažmo celým Waffen SS se jistě nedá upřít vojemský um, odvaha, statečnost ani věrnost a idealismus. Ale zároveň je potřeba i zdůraznit v rámci jaké ideologie své schopnosti nasazoval... Kniha je tak cenná nejen jako dokument popisující válečné nasazení Leibstandarde SS Adolf Hitler a 12. pancéřové divize SS Hitlerjugend, ale i jako sonda do myšlení veteránů těchto jednotek, kteří ani po válce zcela nepřekročili svůj stín a ideály Třetí říše v sobě nesli i po kapitulaci. Výsledkem je zcela nekritický pohled na vlastní dějiny a pocit ublíženosti. Otázkou ovšem je, zda nějaký objektivní pohled je vůbec po tom, co tito vojáci zažili možný. V tomhle směru patří hodnocení spíš historikům, než přímým účastníkům na jedné i druhé straně válečného konfliktu. A tak Meyerovy poznámky o důrazu na demokracii a odpor k další potencionální válce v doslovu knihy berme jako maximální metu, kam se on i část jeho Kameraden mohli dostat a nemějme jim jejich nekritičnost za zlé...

4 01.05.2016

",Odcházím, tak, jak odcházím vždycky,' řekl jsem. ,Se svižnou úklonou a lehkým úsměvem na rtech. A s hlubokou a upřímnou nadějí, že se s vámi příště nesetkám v base. Dobrou noc.' (...) Jel jsem nazpátek do Holywoodu, koupil si půllitr dobrého pitiva, zapsal se v hotelu Plaza a zanedlouho už jsem dřepěl na pelesti postele, čuměl si na nohy a tankoval whisky rovnou z lahve. Zrovna jako docela obyčejný ochmelka. Když už jsem byl tak akorát zkárovaný, že se mi mozek zamžil a přestal myslet, svlékl jsem se a vlezl do postele a po chvíli, která nebyla dlouhá, ale mohla být kratší, jsem usnul.'"

4 14.02.2016