Inozuka komentáře u knih
Jsou v podstatě dvě historie - ta oficiální plná vznešených ideálů a hrdinských činů a pak ještě takzvaná historie všedního dne, která jde více do hloubky a je v podstatě pragmatická. Pašeráci nám nabízejí tento druhý pohled. Franta Sauer jistě není žádným objektivním pozorovatelem a z knihy je občas patrno, že co se mu nehodí do krámu, klidně přejde nebo odsune na vedlejší kolej, ale těžko jej obviňovat z toho, že vyprávěné události si vymyslel a nikdy se nestaly. Poskytuje tak autentický pohled na pražskou bohému, anarchistické a dělnické hnutí přelomu 19. a 20. století. Zde se drží zmíněného pragmatického pohledu a na řadě příkladů dokládá, že ideály jsou sice jedna věc, ale prázdný žaludek a vlastní prospěch věc druhá. To činí velice zábavnou a vtipnou formou a pro všechny, kdo se o zmíněné období zajímají je tak tahle kniha doslova pokladem.
Četl jsem již podruhé a opět jsem stejně nadšený. Persepolis je kniha o hledání. Hledání vzorů v dětství, sebe sama v čase dospívání a po celý čas o hledání svobody. Marja má tu smůlu, že žije v místě, kterým se přehnaly v době jejího dětství dějiny, autokratický režim svrhla demokratická revoluce, aby se záhy přetavila v nový totalitní režim. Persepolis je tak i lekcí o křehkosti míru, o mechanismu revoluce i o budování totality. Vše navíc podáno velice vtipnou a poutavou formou pohledu jedné přemýšlivé a nepodajné holky. A jak již tady padlo ... může být velice poučné pro všechny ty, kteří se dnes dívají na uprchlíky ze středního východu skrz prsty.
Kurt Knispel je pro našince rozhodně zajímavá postava. Legendární německý tankista, který začal i skončil svůj život na našem území, zarostlý bouřlivák opovrhující nadřízenými i nacistickou ideologií, přesto nejúspěšnější tankové eso se 169 vítězstvími. O to víc zamrzí jakým způsobem je kniha o něm zpracovaná. Franz Kurowski moc psát neumí a jeho text je neskutečným mišmašem, kde je někdy za těžko se vyznat. Moc tomu nepřidává ani veskrze problematický překlad z němčiny a v mnoha případech věty vůbec nedávají smysl. Ve spleti všelijakých frází a opakujících se informací se tak Knispelův příběh rýsuje jen velice těžce a až na pár vzpomínek kamarádů by se dalo říct, že text je až zbytečný. Jako doslova blesk z jasného nebe tak působí bezchybný doslov Vlastimila Schildbergera z Moravského zemského muzea, kdy máte najednou pocit, že text dává konečně smysl, je poutavý, napínavý a dozvíte se z něj pomalu víc než z předcházejících stránek. Druhá věc, která stojí za zmínku je bohatá fotografická příloha, kdy sice ne všechny fotky se týkají Knispela, ale jsou zajímavé a veskrze dobré.
Do detailu propracovaný životopis jednoho z nejslavnějších japonských mistrů meče. Kedži Tokicu se snaží důsledně oddělit legendu od doložitelných skutečností, což vzhledem k tomu, že Musaši žil kolem roku 1600 není zrovna jednoduché. Tahle detektivní práce je někdy na překážku, protože se v tom začne čtenář ztrácet - hlavně kolem nejasností s Musašiho původem. Další části knihy je nový překlad Musašiho psaných textů, který je opět důkladný a zachované záznamy o cestě strategie jsou rozpitvány do nejmenších detailů. A do třetice se Kedži Tokicu zaobírá odkazem Musašiho v moderním bojovém umění i vývojem samotného budó. Shrnu-li to, hodně faktů, trochu hůře čitelné a bez vlastní zkušenosti v bojových uměních občas krapet nepochopitelné.
Ať si kdo chce co chce říká, pozornému čtenáři se musí během Rozmarného léta dřív nebo později vkrást do hlavy myšlenka o formě upřednostněné nad obsahem. Jazyk je někdy až tak šroubovaný, že se pohybuje na hranici sdělnosti. To ale nic nemění na tom, že jde o dílo nad míru zábavné a dialogy všech zúčastněných jsou vskutku geniální. Až po přečtení si člověk uvědomí výjimečnost Menzlova filmového zpracování. Tohle převést na plátno, chtělo pořádnou dávku odvahy!
Psaní Tomáše Poláčka mě baví. Před lety jsem si nemohl nevšimnout jeho článků v magazínu MF Dnes a ulítaval jsem na jeho reportážích ze ztřeštěných dobrodružství - většinou na hraně s notnou dávkou adrenalinu. Tím pádem jsem vcelku rychle zaregistroval, že v redakci chybí a nějak náhodou zjistil, že nyní píše pro Reportera. Když vyšel tenhle cestopis bylo jasno, že si jej musím co nejrychleji přečíst ... A Tomáš Poláček nezklamal. Cestopis o tomhle stopu se čte jedním dechem, je psaný s nápadem a invencí zkušeného novináře a s nadšením a živelností bývalého punkáče. Tomáš Poláček odhalí dost se svého života, nechá nahlédnout do svého nitra i minulosti. Až by člověk pomalu zapomněl, že ta jeho cesta byla především práce - tedy, že na ni byl vyslán svým zaměstnavatelem. Ale kdo může říct, že je mu práce zároveň i zábavou? Moc lidí ne. Výborné oddechové čtení.
Neprávem opomíjená Körnerova novela z doby nástupu prusko-rakouské války. Jak je autorovým zvykem, do historických reálií vkládá existenciální příběh člověka semletého mocí. V příběhu Ludvíka Machla rezonuje normalizace sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století - fígle tajných policií všech dob a síla státních autorit zničit život jednotlivce jedním máchnutím pera jsou zde popsány v celé své zrůdnosti. Körner, jako obvykle, své hrdiny nijak nešetří a státní aparát ukazuje v jeho bezcitné nahotě. Moc se mi líbil i jazyk, kterým v Životě za podpis vládne autor opravdu mistrovsky a přestože jsem již předtím viděl film, knihu jsem si díky jemu skutečně užil.
"Jak pramálo stačí, aby byl zmařen lidský život. Někdy jediný podpis -- chtěl ses zachránit a přitom jsi podepsal ortel zkázy. Prastará smlouva s ďáblem o duši, o nic jiného se ani nehraje. Příliš záhy v životě, kdy se chce létat, kdy se zdá tolik cest otevřených, a nakonec zbude jediná. Via mala, ta nejhorší, tu ti uchystají druzí, není úniku. Spása nebo zkáza vyjde nastejno, sebezničením nelze zvítězit. Buď čertu sloužíš nebo jsi proti němu, třetí cesta zdánivě není. A co když existuje, co když je právě ona zdrojem skutečného lidského údělu? Křivolaká cesta pomsty a předstíraných věrností, totální zrady a přetvářky, nekonečné odčiňování jakési viny, která nebyla zaviněna. Zanech všech nadějí, ničeho si ďábel neváží jak svých otevřených protivníků, na jejich zničení je zařízen. Bojí se pouze těch osamělých, ponížených tvorů, jedovatých šípů ze zálohy. Není šance k vítězství, broďme se pouze bahnem, neboť se chystá na nové deště... "
Po několika stránkách mě napadlo, že femme fatale Petruše z Haklova románu může být Eva Turnová, současná basačka Plastic People of the Universe, tak jsem zagoogloval a ejhle, v jednom rozhovoru to potvrzuje. Ostatně o pár stránek dál bych na to přišel i bez googlu podle odkazů na DG307 a Šílenství. Důležité na tomhle zjištění je, že tvrzení samotného autora, že se ve formě final cutu nejedná moc o fikci, jako spíš o reálné zachycení jeho zážitků z poloviny devadesátých let, je nejspíš pravdivé. Vše podáno s klasickou Haklovskou roztěkaností a sebeironií... práce v reklamkách, snaha o podnikání, snahy někdejších protagonistů undergroundu protlouci se v nové době, milostné eskapády, chlast, drogy a rocknroll. Intimní schránka Sabriny Black se čte sama, občas malinko nudí, možná je to tím, že realita bez velkých fabulací prostě taková je. A jako taková je prostě skvělá!!!
Obdivuhodná mravenčí práce o masakrech v Čechách v posledních měsících 2. světové války. Většinou se týkají přelomu dubna a května, ale třeba u protipartyzánských operací na Moravě nebo u pochodů smrti jsou zde zaznamenány i události z března 1945. Kniha je členěna formou průvodce po krajích a je zajímavé sledovat charakter represárií podle jednotlivých regionů. Jestliže v západních, severních a částečně jižních Čechách se jedná spíše o masakry transportů vězňů koncentračních táborů nebo pochodů smrti, u střední Moravy o protipartizánské operace, tak zbytek Čech je zasažen hlavně excesy souvisejícími s nervozitou ustupujících jednotek a ze snah potlačit květnové povstání proti okupaci. Většinu válečných zločinů mají na svědomí příslušníci (Waffen) SS a gestapa, výjimečně se na nich podíleli i členové Luftwaffe nebo Wehrmachtu. Zajímavý je rovněž podíl krutostí spáchaných jinými než německými vojáky ve službách SS (Lotyši, Ukrajinci, Rusové...). V situaci, kdy už každému muselo být jasné, že je prakticky dobojováno, je to skutečně hrůzné. Musím přiznat, že počet pokusů o vypálení vesnic, braní, mučení a vraždění rukojmích mě celkem šokoval. Někdy bývá tendence líčit konec války v Čechách pomalu idylickým způsobem, že o nic nešlo a Němci se houfně vzdávali. Tahle kniha čtenáře vyvede z omylu a k notoricky známých zločinům jako je Ploština nebo Prlov přidává například Konětopy nebo Lejčkov. I když na sklonku války, pořád bylo značné riziko vyvěsit českou vlajku nedejbože vzít do ruky zbraň. To je fakt, na který se pomalu zapomíná... V náznacích se již objevují i události poválečné, kdy se hněv zase obrátil proti německému obyvatelstvu. Autor přislíbil toto téma zpracovat podobným způsobem a při jeho preciznosti to jistě nebude veselé čtení. Přesto se těším, bude to hezky hozená rukavice českému nacionalismu...
Celkem zklamání. Když o tom zpětně přemýšlím tak na této knize je nejlepší její název. Jinak je to pouze nesouvislý popis drogových a sexuálních parties. Děj věškerý žádný, vcelku problém identifikovat se s některou z postav, nějaký emoční dopad pouze minimální. Fetovací, násilné (zas až tolik jich není) a sexuální scény popsané naturálně, ale ve srovnání třeba s Bukowskim přesto čajíček... V roce 1976 možná extrémně šokující, a tím asi i úspěšné, ale dnes nic zvláštního. Velké plus za částé zmínky o hudbě (hlavně DOORS)... je vidět, že pro autora je důležitá a má ji spojenou s požitky nejpříjemnějšími.
"Kdybych se narodil jako ženská, byl bych určitě prostitutka. Protože jsem se narodil jako chlap, toužil jsem v jednom kuse po ženských, hlavně po těch nejhorších. Přesto jsem z ženských - z těch dobrých - měl strach, protože nakonec vždycky chtějí vaši duši, jenže to, co ze mě zůstalo, jsem si chtěl ponechat. Nejvíc jsem toužil po prostituktách, po primitivních ženských, protože jsou nudné a hrubé a nemají žádné nároky. Když pak odešly, o nic mě neochudily. Přesto jsem současně prahnul po jemné, dobré ženské, bez ohledu na tu obrovskou cenu. Jinými slovy jsem byl ztracený. Silný chlap by vzdal obojí. Já jsem silný nebyl. Takže jsem se dál potýkal s ženskými, s jejich podstatou."
A o tom to celé je. Bukowského styl vyniká zejména v povídkách, které jsou svižné, vtipné a překvapivé. U delších próz bývá problém s tím, že po čase začnou všechny ty chlastačky a šoustačky nudit. U Žen je to asi nejmarkantnější... Přesto se čtou lehce a mezi tělními tekutinami a potoky chlastu nejdete i pronikavé záblesky filozofie, pro něž Bukowského miluji.
Drsné. Kruté. Syrové. Lehane si nebere servítky a neúprosně máchá čtenáře v tom nejhnusnějším a nejsmradlavějším bahně současné společnosti. Nic nazatajuje a nic neodpouští. Po dočtení budete pár minut zaručeně hypnotizovat zeď. Hodně působivé je vystihnutí bostonského kriminálního prostředí. Moc mě bavily i dobře napsané dialogy, vtípky detektivů Broussarda a Pooleho jsou nádherně suché a slovník týpků v barech nevybíravý... Lehane zkrátka nemůže zklamat. Přečetl jsem jedním dechem a nemohl se odtrhnout. Napínavé, akční, promyšlené... Vůbec se nedivím, že jeho knihy si tak oblíbil Hollywood a že výsledky jsou vždy nadprůměrné.
Od Fanteho jsem předtím četl jen Zeptej se prachu a musím říct, že Sny o kopci Bunker Hill se mi líbily víc. Kniha je zvláštně suše vtipná a s přihlédnutím k okolnostem, za nichž vznikla, klobouk dolů před autorem. Zvlášť zábavné jsou kapitoly odehrávající se v Holywoodu a rovněž zápletka se zápasníkem Vévodou ze Sardinie vás na tuty rozesměje. Styl je oproti Zeptej se prachu takový uvolněnější a ucelenější, ale hlavní postava Arturo Bandiny je pořád stejný vůl. Arogantní, namyšlený a přesto totálně neschopný, se zvláštním darem všechno podělat. Teprve až když jsem na konci knihy uviděl fotku stojícího mladého Johna Fanteho, pochopil jsem, že Arturo Bandiny je mnohem víc než jen postava jeho románu. Je to prostředník nadhledu nad jeho vlastním osudem, způsob jakým se vyrovnává s omyly vlastního mládí. Přesně tak, jak jsem si Artura Bandiniho představoval, totiž vypadá na té fotografii i mladý Fante.
Převést Hrabalovu Příliš hlučnou samotu do komiksu je jistě ambiciózní projekt, předem však odsouzený ke značnému zjednodušení autorova textu. Kniha francouzských tvůrců se s výzvou porvala se ctí, jejich komiks je jistě zajímavý, vybrali klíčové citace a podařilo se jim zachytit jakousi náladu novely o stárnoucím lisaři knih, kterému jeho rukama a lisem procházejí dějiny, a na kterého doléhá nový svět, jemuž rozumí čím dál méně. Na druhou stranu zde je absence příběhu, podtržená ještě značně nekonkrétní a "rozmazanou" kresbou. Výsledkem je taková jednohubka, která sice nabídne nějaké podměty k přemýšlení, ale ve své stručnosti nedokáže zachytit myšlenkovou hloubku a mnohovrstevnost Hrabalovy novely. Tím pádem bych bral tuto knihu jen jako jakési grafické doplnění četby originální prózy.
Vrcholné dílo Vladimíra Körnera, ve kterém svým osobitým způsobem popisuje osudy mladého rytíře Alwina ze Sovince v křižáckém řádu v Prusku ve 13. století. Körnerův originální styl až básnického popisu niterných myšlenek a duchovního zmatku neukotveného mladého člověka, vytrženého z rodného kraje i zachycení drsného severu a doby, jsou opravdovou čtenářskou lahůdkou. Na rozdíl od pozdějších Körnerových děl impresionistický styl ještě úplně nepřevládl a knihou se tak vine jasná dějová linie plná krutosti a nesmlouvavosti. Vyvrcholení příběhu je opravdu silné a završuje autorův záměr zlidštění suchých historických fakt. Jediné, co je trochu rušivé, je používání stejných obratů a frází, jaké autor použil v jiné své křižácké novele - Údolí včel. Dá se to ale pochopit, protože Údolí včel byl původně pouze scénář filmu, který Körner napsal právě podle pramenů použitých v románu Písečná kosa, teprve později jej přepsal do novely. Každopádně Písečná kosa je dle mého názoru jedním z vrcholů české poválečné prózy.
Skvěle napsané vzpomínky mladého poručíka RAC na tažení z Normandie až do Brém. Nenechte se zmást první kapitolou o vylodění Sherwood Rangers na pláži Gold, která je trochu divně napsaná. Samotného vylodění v den D se David Render nezúčastnil a jedná se proto o jakýsi kompilát bojového deníku a vzpomínek jiných. Následující kapitoly jsou ale úplně jiný šálek čaje a umožňují čtenáři nahlédnout do života britských tankistů v nekompromisních a krutých bojích západní fronty Druhé světové války. Render nic nezamlčuje a je naprosto otevřený jak k sobě, tak i k ostatním. Dozvíte se spoustu zajímavostí o taktice, výzbroji i každodenním životě na frontě. Zjistíte zda je lepší Stengun nebo MP40, co si mysleli britští vojáci o maquistech, jaký dojem měli z Rudé armády i jaký je rozdíl v boji mezi benzínovým a naftovým Shermanem. Opravdu dobrá kniha, pro zájemce o obrněnou techniku naprostá povinnost.
Každý, kdo se jen otřel o tuzemský punk nebo hardcore, musel zákonitě na HNF narazit. Jedna z nejoriginálnějších kapel stylu, která obstojí i ve srovnání se světovou scénou a válcuje dokonce i mnohem mladší bandy. I já mám rád dema HNF a řadu jejich skladeb považuji za nadčasové hity. Na knihu jsem se proto dost těšil a možná i proto je pro mě výsledek rozpačitý. Čtenář dostává v podstatě tři bloky vzpomínek, které se vzájemně doplňují a fungují i samostatně. Úvodní část je obecným uvedení do problematiky punku v ČSSR osmdesátých let, jihlavkého kulturního i politického podzemí a do mládí Petra Štěpána, autora knihy a frontmana HNF a XIII.Století. Tato část se čte dobře, je možná trochu povrchní, ale i tak zajímavá. V druhém bloku se snaží Štěpán rekonstruovat příběh HNF na základě vlastních vzpomínek, ale hlavně podle dobových zápisů v zinu Punk Maglajz. Zde nastává malinko problém, protože zápisky jsou celkem neuspořádané a nepřehledné, často bez kontextu a výsledek působí mírně chaoticky. Nicméně se krátká historie HNF z toho dá vyčíst, trochu chybí osobnější pohled a jasnější kontinuita. Poslední část knihy je potom věnována kompletním textům. Fanoušci určitě znají, ale i tak souborné vydání lyriky HNF určitě přivítají (včetně reprintu původních šmíráků), pro jiné bude jistě překvapením, jak byla poetika HNF přímá a neohrožená vůči tehdejšímu režimu. Shrnutí: mohlo to být lepší, ale i tak se jedná o cenné dílo, které potěší jak znalce a pamětníky, tak i laiky nebo punkový dorost
Vzpomínky francouzského Arména na osm let strávených v soukolí stalinského teroru. Popis absurdity fungování totalitního státu se mísí se scénami brutálního boje o přežití na nejnižším dně sovětské společnosti i soubojem s nehostinným podnebím sibiřských polárních oblastí. Maloumian se snaží sugestivním způsobem vylíčit každodenní život v tomto pekle na zemi a snaží se pochopit, jak mohlo dojít k jeho stvoření, i proč i nadále funguje. Odpověď není jednoduchá a mísí se v ní klasický ruský stihomam, šlendrián, byrokratická tupost a neúcta k individualitě i lidskému životu vůbec. Tedy něco, co se od dob stalinského Ruska zas až tak moc nezměnilo. Současné počínání putinského režimu je toho zářným důkazem a o správnosti Malounianových závěrů nás přesvědčuje každý den.
Podle mého, se převod slavné Kafkovy novely do komiksu povedl. Kresba vystihuje tíživost cesty obviněného Josefa K. procesem, někdy je sice až moc hravá, ale přesto atmosféře věrná. Scénář zachycuje základní linku a umně děj zjednodušuje při zachování jeho absurdity a brutality. Kafka není pro každého a nejsem si jistý, zda tento komiks dokáže k četbě jeho knih někoho přitáhnout, obráceně ale funguje dobře a jako zpestření pro již obeznámeného čtenáře dokáže pobavit a možná i nabídnout zajímavé interpretace některých částí knihy.
Měl jsem strach, jestli tato kniha na mě nebude až moc dětská, ale ukázalo se, že to byl jen předsudek. A jako Antarktida je sice napsaná a udělaná tak, aby byla malým čtenářům co nepřístupnější a nejpoutavější, ale stejně tak dokáže oslovit i dospělého. Fenomén jižního kontinentu zkoumá z různých úhlů pohledu a vždy se snaží vypíchnout to nejdůležitější a nastolit otázky, které mají přesah i do běžného "nepolárnického" života. Grafická úprava a celková koncepce je naprosto strhující, ta hravost mě nepřestala do poslední stránky udivovat. Magnesia Litera naprosto zasloužená!
P.S.: Velké plus za zmínku o The Thing.