invocation11 komentáře u knih
Poprvé jsem se s Atwoodovou seznámila u jejího "Z hlubin", kterým mě vcelku dostala. Na Příběh služebnice jsem se chystala dlouho, ale vzhledem k aktuálnímu úspěšnému seriálu (nebudu sledovat, páč si nechci kazit knihu) bylo všude totálně nedostupné. Co dodat? Atwoodová je především "ženskou" spisovatelkou - záměrně nepíšu "feministickou", protože nijak bouřlivě neagituje nad ženskými právy atp., ale vychází spíše z historicko-antropologického náhledu na ženy, muže a jejich vzájemné fungování či nefungování, což dokazuje i tato kniha.
Příběh má spoustu dimenzí, je v něm nespočet myšlenek a rozhodně nepatří mezi odpočinkovou četbu. Zcela jistě bude bližší ženám, dokonce přímo rýpe do ženství jako takového a snaží se skrze hlavní hrdinku zodpovědět základní otázky na to, co je vlastně naším (ženským) údělem? Epilog mě příliš nebavil, ale v rámci závěrečného shrnutí/vysvětlení měl samozřejmě své opodstatnění. Ač si nepotrpím na přehnané emoce, tato kniha na mě opravdu silně zapůsobila (již má druhá Atwoodová), ale tak nějak niterně, intimně... Pro mě daleko depresivnější, než kolikrát klasicky pojaté sci-fi dystopie. 4,5*
„... toužím spáchat dotek..." i z těch slov mrazí...
Ach jo, všechny knihy, na které se poslední dobou těším, jsou pro mě zklamáním… Zpočátku bylo celkem náročné se v tom vyznat, x osob najednou, spletenec vztahů a kdo k sobě teda nakonec vlastně patří a jak? Podobně jako jiným, i mně vadilo skákání z minulosti do přítomnosti, a to na místech, kde to vážně nebylo třeba a ani se to nehodilo. Čekala jsem příběh O zmizelých studentech, ale dostala něco, co se jen O zmizelé studenty opírá. Viděla jsem s autorem rozhovor, kde sám uvádí, že si pouze MYSLÍ, že se jim něco takového stalo, a na tom vlastně stojí celá kniha. Jediné, co na mě zapůsobilo, jsou závěrečné doslovy příbuzných všech tří pohřešovaných.
SPOILER: Všechno mi přišlo takové prvoplánové – sestra alkáč, co se v pohodě vydá někam do hor, aniž by pocítila absťák a na chlast si vzpomene jen, když se to zrovna nabízí a hodí, náhodou zrovna chodí s týpkem pracujícím ve firmě, co hledá a pomáhá lidem v nouzi. Chování postav? Co k tomu říct? Ti dva se honí nejdřív rychle tam, pak zas rychle zpátky jako by varování zkrátka nestačila a musim všechno vidět na vlastní bulvy. Nedej bože ty jejich myšlenkový pochody – jé, starý ohniště! Bude tu už pěkných pár let (a to´s jako zjistil jak, hochu? Podle vrstev kolem rostoucích lišejníků?!), Možná tu tábořila moje sestra a tohle je její láhev! (Jasně, páč tu od tý doby nebyla ani noha... wtf?)
Doporučuji knihu Krvavý březen, kde je aspoň popsáno fungování krevní msty i význam oné věže, o kterých si v této knize člověk nic nedozví (prostě krevní msta a věž, no a co?). Ohledně černého trhu s orgány doporučuji spíš filmy Brazilský masakr (zas takový masakr to není, nebojte) nebo Nádech. Tady je to prostě jen snůška autorových teorií a úvah, jak to asi může fungovat.
Ono by to možná šlo, kdyby autor strčil příběh do šuplíku a s odstupem času se k němu vrátil, trochu ho poupravil a vyšperkoval. Takhle to ale působí, jako by knížku prostě chtěl jen za každou cenu TEĎ HNED vypustit do světa. Pro mě prostě zklamání, co dodat…
Chápu, proč je Murata považována za vycházející hvězdu japonské literatury a tato kniha to beze sporu potvrzuje. Za veškerou tou nadsázkou a počáteční ironií se totiž skrývá děsivá pravda, asi jako když setřete zaprášené sklo. Hlavní hrdinka je všemi - rodinou, kamarády i společností tlačena do role, které nerozumí a ani jí nesedí. Vymyká se tak zažitým stereotypům a společenským normám, což ji řadí někam mimo (kazový článek).
Kniha se zabývá otázkou „normálnosti“ a vůbec podstatou člověka uvnitř společnosti. Budeme skutečně „normální“, pokud podle předpokladu založíme rodiny, vychováme děti a pořídíme si hypotéku? A pokud budeme „normální“, budeme zároveň i šťastní? Keiko se nevyzná v mezilidských vztazích, ale nachází samu sebe uvnitř velkoobchodní a pevně dané struktury. Jedině tam nachází pravý smysl svého života, jakýsi řád, základ, o nějž se konečně může opřít. Svým způsobem je kniha o lidském osamění, a to o lidském osamění uprostřed masy lidí, která nás obklopuje.
Myslím, že čtenář potřebuje číst tuto knihu ve správném věku, pak se v ní najde. Pro jiné to může být jen hloupé tlachání o tom, jak správně vyrovnat konzervy v regálu… Chtěla jsem původně dát 3,5*, ale když o tom tak píšu a zpětně vzpomínám, má kniha opravdu něco do sebe a ráda bych si ji přečetla ještě jednou.
Vlastně to nebylo až tak špatné, ač inspirace Kingem je tu očividná (parta kluků + holka, ještě navíc zrzavá a se zlým otcem, děj prolínající se dětstvím i dospělostí, ta hutná atmosféra přímo jako vycucaná z městečka Derry, v neposlední řadě i scéna stavění domečku/bunkru a napadení partou starších kluků – jako bych četla TO).
Na druhé straně mám ráda příběhy o přátelství a společných tajemstvích. Četlo se to vcelku samo – zde bych ráda poděkovala Janě Kunové za skvělý překlad i teen-slang! Postava Kříďáka byla zajímavá (stála by za rozpracování), hlavní hrdina budil sympatie, atmosféru to mělo, našlo se i dost podnětných myšlenek. Konec naopak trochu pokulhává, je jakoby „zrychlený“ (honem, honem všechno čtenáři najednou odhalit!) a snaží se překvapivě šokovat (ač to se mine účinkem, protože těch „šokujících“ zvratů/postav/činů je tam najednou tolik, že jsou spíš úsměvné, až nudné). Za mě průměr. Až autorka opustí své literární idoly i modly a ponoří se skutečně do sebe, věřím, že překvapí mnoha úžasnými příběhy, protože talent na to má.
PS: A nedá mi si nerýpnout – nejsem žádnej starej rocker, ale Alice Cooper fakt NENÍ zpěvačka, ale zpěvák... Možná by to příště chtělo i nějakou tu věcnou korekturu ;)
Z téhle knihy jsem na rozpacích. Myšlenka dobrá, nutila mě zavzpomínat si na vlastní zkušenost z norských hor (ta chatička z obálky jako by té naší z oka vypadla), takže si živě dokážu představit problémy, se kterými se autorka musela zničehonic potýkat (samota, svět bez elektřiny, koupání v jezeře apod.) Na druhou stranu mi některé počínání této rodiny přišlo naprosto naivní a zcestné. Souhlasím s tím, že do divočiny vyrazili naprosto nepřipravení, jen s hezkou vizí (Rychle, rychle, ať už jsme pryč, aby už na nás ta fuj-škaredá civilizace neměla žádnej vliv! Pak hurá, už jsme tady, ale co si teď, my chudáčci, počneme?)
Nemůžu si pomoct, ale autorčin „útěk“ na mě bohužel působí dost „pozérsky“. Když už si za něčím stojím, tak se vším všudy. Nehaním společnost, z níž v konečném důsledku sama těžím, to je dost pokrytecký přístup. A čím déle jsem četla, tím víc na mě autorka takto působila. Ano, měla odvahu udělat něco naprosto šíleného a šla si za svými sny (potud v pohodě, chválím a držím jí palce – postavit vlastnoručně srub?! Tleskám!), nicméně ta hnusná civilizace, ze které utekla a na níž si tak stěžuje, ji a její rodinu živí (sponzorské dary, dary čtenářů jejího blogu, příspěvky na děti!!!) Autorka se ráda vrací do ticha lesa, páč velkoměsto ji dusí, ale POTÉ, co si dosyta užije teplé sprchy, jídla atp.
Možná bych daleko radši četla o lidech, co skutečně ŽIJÍ na bohem zapomenutých místech a na nic si nehrají, berou svůj život takový, jaký je, se vším všudy. Náš velký útěk je pro mě bohužel jen takovým „experimentem“. Literárně dobré jako blogerské zápisky, jako kniha však už méně (navíc s vědomím, že vyšla právě proto, aby rodina získala nějaké další finance).
Fabera mám opravdu ráda (aspiruje na mého oblíbence) jako autora románů (Kvítek karmínový a bílý), povídkáře (Fahrenheitova dvojčata), dokonce i moderního básníka (Neskonalá), proto jsem se na knihu nesmírně těšila. Na stránkách rozehrává příběh o (vzdálenostně) skutečně velmi těžkém manželském odloučení. Sejde z očí, sejde z mysli jak se tak říká, hlavně v Peterově podání je toto rčení téměř doslovné, opakuje se v jeho myšlenkách, výčitkách i dopisech Bee. Při čtení jsem si vzpomněla na povídku G. R. R. Martina Píseň pro Lyu, která řeší velmi podobné téma.
S každou další stránkou jsem však na něco čekala. A ono to bohužel nepřicházelo. Stejně jako spojení mezi Beou a Peterem, měla jsem i já pocit, že ke mně příběh letí z dálky milionů světelných let a při své cestě toho spoustu poztrácí. Nijak to ke mně nedoléhalo, jen jsem četla, zůstala vůči příběhu chladná. Myslela jsem, že se to překlene Beinými dopisy a rozvratem na Zemi (což mi jako jediné přišlo zajímavé a vytrhlo mě z letargie), ale byly to jen pouhé vsuvky. Peterův pobyt na základně ještě šel, ale pasáže s Oázany mě příliš nebavily, místy až nudily... Pro mě tentokrát bohužel zklamání.
Přiznám se, že jsem ke knize přistupovala jako k béčkovému hororu (snad kvůli té trochu laciné obálce ve stylu 90. let), ale pak mě pohltila a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Spousta hororů/thrillerů se dnes na obálkách pyšní jménem Stephena Kinga čistě z komerčních důvodů, nicméně u této knihy je to opravdu na místě. Ketchum na stránkách skutečně rozvíjí děsivý hororový příběh, ba co víc, založený na skutečném případu domácího týrání (viz Baniszewski), který v 70. letech otřásl idylickou Amerikou.
Přemýšlela jsem, co je na knize vlastně tak děsivé? Snad uvědomění si, že všichni MOHOU? Že najednou mají tu MOC? A že je to vlastně všem zároveň JEDNO? Myslím, že tato ukázka to plně vystihuje: „Jako by dění v jejich domě bylo na úrovni letní bouřky nebo západu slunce, nějakého přírodního jevu, něčeho, co se někdy děje. A diskutovat o letních bouřkách nemá smysl." (Au, to vskutku bolí...)
K prožitku určitě přispěla i volba vypravěče a hlavního hrdiny zároveň, který sám hraje na obě strany. Kniha je opravdu "děsivá", ale tak nějak vnitřně, nutí vás neustále na ni myslet, vzpomínat a rekapitulovat. Možná se cítím i trochu provinile - dát tak vysoké hodnocení za takovou "hrůzu", ale nemohu jinak, protože svůj účel splnila. Škoda, že u nás Ketchum nevychází více.
Vězte, že anotace je vskutku pravdivá! Opravdu BUDETE litovat, že neexistuje žádná další podobná kniha, chraň nás Bůh (i ten lásky)! Skutečně málokdy se autorovi na stránkách povede tak trefně popsat vlastní dílo: "Ale kdo to jako má číst? Koho to zajímá? Je to nudný, je to zdlouhavý, žádná legrace, žádný napětí, jenom nekonečný množství stránek prázdných slov," takže asi tak. Nicméně stále doufám, že šlo jen o vtip (takový literární Český sen) a autorka se teď někde chláme smíchy nad tím, jak tohle vůbec někdo může číst. Protože ač je to rádoby ze života, upocené skvělým sexem, je to prostě o h...u, jak už níže napsal kedlubajz. Fakt zbytečný plejtvání papírem a bohužel ani krásná Lelina ilustrace to nezachrání...
Mám Aňu za rebelku, takže mě její myšlenky a životní moudra poměrně mile překvapily. Na druhou stranu životní moudra jsou to přeci jen obecná a po nějaké době se hodně opakují... Leliny ilustrace překrásné.
(SPOILER) Mno... sleduju Batese od začátku, baví mě jeho zaměření, výběr míst, umí navodit atmosféru, vcelku i vykreslit postavy (typický buranský Amíci), ale vždycky má tendenci trapně sklouznout k béčkovým (déčkovým, zetkovým) hororům. Proč?! Popravdě jsem vůbec nečekala, že by se mohl zaměřit na jednu z mých nejoblíbenějších záhad.
SPOILER:
Plus: na rozdíl od předchozích knih trochu změněný styl, paralelně odehrávající se příběhy dobře udržují tempo, Bates zjevně vycházel z deníků Djatlovců a rozhovory i děj jsou podle mě docela dobře sestavené, oceňuju i fotky (jasně, je jich plný net, ale k příběhu se přeci jen hodí a dodají mu atmosféru).
Mínus: čekala jsem, že si Bates vybere tuto teorii. Pokud však chtěl dodat na autentičnosti, chybí fotografie postavy v lese (možná proto, že by to celý koncept knihy schodilo?) Djatlovci zemřeli v jiném pořadí, chybí vysvětlení chybějícího Ljudmilina jazyka (když už se hlavní postavy baví o tom, že jí byl vytržen zaživa). Fakt, že se Corey na místo vydá prvně a hned narazí na almase je fakt k popukání (dokonce o tom sám přemejšlí: „Měl pravdu. Potkat se s tajemnou bytostí, jako je tahle, je vyjímečná událost, která se přihodí jednou za život. Při další výpravě bychom už nemuseli mít takové štěstí.“)
Závěr: číst se to dalo, místy mě to bavilo, ale jen do chvíle, než se dostaneme do jeskyní (a světa jak z knih J. Verna nebo J. Rollinse). A aby toho ještě nebylo málo, graduje to samcem/samicí a nezapomenutelným nápadem kryptozooložky Olivie... Prostě konec zas totální maglajs, jen aby byl co nejvíc krvavej. Budu hodná, předchozí knihy byly koko...y, tohle se (alespoň) do určité části nějak dalo – hodně, hodně slabá 3.
Za mě nejlepší hláška, shnující celou knihu: „Neznámý zvíře se plíží zapadlou Sibiří? Ďábelský vědci šlechtící příšery, aby je pak mohli střelit za nejvyšší cenu? To zní jako příběh z nějakýho béčkovýho hororu.“ :D
Na tenhle příběh jsem se dlouho těšila. Inspirace Murakamim (všechno to mizení, bloudění a znovunalézání) je tu znát. Hlavní hrdinka (i autorka) je sympatická, baví mě její zapálení pro věc, pro japonskou kulturu jako takovou, dva paralelně se protínající příběhy... Postupem času však příběh své kouzlo trochu ztrácí, zbytečně se natahuje, překlady Kawašitových povídek mě moc nebraly, možná kdyby více souvisely s aktuálním dějem? Plus za ilustrace a povedenou obálku. Kniha rozhodně nebude pro každého, ale minimálně nás, milovníky Japonska, potěší. Vzhledem k tomu, že jde o prvotinu, dávám průměr a přeju Anne Cimě spoustu další inspirace.
Němcovy Dějiny světla byly úžasné, proto jsem se těšila i na jeho nový román, ale... nakonec jsem měla problém ho vůbec dočíst. Některé myšlenky vskutku zajímavé, krásné a filozofické, ale jinak nuda – alespoň pro mě. Kniha mi přišla jako obyčejná zpověď konce jednoho vztahu, kterou však většina normálních lidí řeší psychologem nebo deníkem, ne hned knihou. Googlíka s virtuální prohlídkou Římem atd. jsem doslova protrpěla, stejně tak bratislavské pasáže, vůbec všechno bylo zbytečně zdlouhavé, protahované a bohužel nudné... Němec psát opravdu umí, Dějiny světla toho budiž důkazem, ale tohle se podle mého nepovedlo.
TAK moc se mi do ní nechtělo, až jsem se pak nemohla odtrhnout... Mé první setkání s Rollinsem a rozhodně ne poslední (už mám půjčenou Podzemní říši). Originální zápletka, prostředí tropického deštného pralesa, sympatické postavy, domorodé kmeny a zvyky... já jsem spokojená. PS: Nedejte na béčkovou obálku, příběh za to rozhodně stojí.
Zpočátku mě to hrozně bavilo. Rozjezd super, byla jsem našponovaná jak gatě a čekala, co se bude dít dál. Za mě byla ta detektivní část opravdu skvělá. Když se příběh překlopil do klasické „kingovky“, nevadilo to, ale čekala jsem přinejmenším stejné tempo a napětí jako na začátku. Líbilo se mi, že se příběh volně prolínal s další Kingovu knihou (Pan Mercedes) v podobě postavy Holly Gibneyové. Nicméně ten konec mi přišel tak nějak… rychlý, nedotažený, nijaký? Zkrátka taková bleskovka, bum a konec, což mě vcelku zklamalo. Vůbec mám pocit, že nové „kingovky“ těm „klasickým“ zkrátka nesahají ani po kotníky. Zároveň by mě zajímalo, jestli kniha není jen Kingovou reakcí/názorem na Donalda Trumpa a podporu Mexika?
Když se mě během čtení knihy někdo zeptal: „A jaké to je?“ odpověděla jsem, že „typicky japonské“, a je tomu vskutku tak. Příběh má pomalé tempo, nikam nespěchá, nemá to nijak zapotřebí - zkrátka typický asijský přístup. Manipulace na pozadí policejního ředitelství a jeho vztah k tisku poměrně složité záležitosti, na české poměry možná až nepochopitelné, ale mají svůj význam a vyžadují plné soustředění.
U knihy nelze čekat dynamický děj, tak jak ho známe z jiných detektivek a thrillerů, vše má svůj čas a vše bude řečeno, až nadejde ta správná chvíle, o čemž se přesvědčí nejen čtenář, ale i sám Mikami. Závěr perfektní. Domnívám se, že žádný anglosaský autor by s podobným nápadem nikdy nepřišel, v čemž opět tkví zvláštnost japonského chápání a pohledu na svět.
Doporučuji všem lidem, kteří mají rádi japonskou kulturu i literaturu a ví, co od ní očekávat. Čtenářům běžných detektivek a thrillerů (a že jich všude kolem je) bych však doporučila raději se knize vyhnout, pokud je neodradí už samotný počet stránek.
Jj, o Tribeči jsem kdysi před lety četla v jednom ze záhadologických časáků a už tehdy měl nálepku "slovenského bermudského trojúhelníku" - zřejmě taky hlavní zdroj Howadoor;) Ale zpět ke knize...
(Za mě) daleko lepší než Strach, ačkoli se mnohé motivy opakují - hory, zima, zmizení, ústřední čtveřice (nebo pětice?), 3 muži a žena, vypravěč v 1. osobě... Oceňuji, že si dal autor práci se všemi prameny a vysvětlivkami a vůbec, že se vydal právě touto cestou. Mnohdy opravdu není nutné prolít hektolitry krve, aby se vytvořila strašidelná atmosféra. A jak sám hlavní hrdina dodává: „Nejděsivější jsou někdy obyčejné věci." Příběh byl díky tomu daleko zajímavější, než třeba klasik vyvražďovačka v Lese sebevrahů. Dost mě pobavil i Hýkal od Zrní, zakomponovaný do děje;) PS: Alespoň mám tip na podzimní výlet na Slovač. 3,5*
Zulejka - jak poetické jméno! Její příběh drsný, smutný - ano, ale pro mě byla daleko zajímavější vedlejší linie s Ignatovem (a dokonce i daleko silnější). Spíše než "Zulejka" si dovedu představit knihu "Ignatov otevírá oči" (prozření ohledně lidí, režimu, hodnot, života, citů...). Pro mě, ať už byl jakýkoli, byl hlavním hrdinou právě on. Nejlepší jsou závěrečné 2-3 strany a poslední odstavec, perfektní.
Jinak jsem spíše zklamaná, Zulejka si mě prostě nezískala. A to bohužel ani po formální stránce - měla jsem pocit, že jen ČTU, nic neprožívám, nijak to ke mně nedoléhá... Možná se Jachina snažila přiblížit stylu velkých ruských románů, ale popisovat dnes křupající sníh pod koňskými kopyty hned 3 dlouhými větami? Pro mě osobně z ženských, gulago-sibiřských příběhů stále bezkonkurenčně vedou Krvavé jahody, ty si zkrátka na nic nehrajou. Po nich pak V šedých tónech a Rankovovy Matky. 2,5*
Na začátku mi to trochu připomínalo film Záhadné zmizení z 90. let a knihu La Loba, ale pak to nabralo jiný směr. Z úvodního popisu jsem čekala detektivku/thriller a těšila se na dramatický zápas unesené ženy, ale nakonec to nebylo ani jedno. Mohlo by to fungovat jako drsné románové drama, ale na to mi zase jednotlivé charaktery přišly málo propracované (u Jenny si pamatuju jen to, že měla opravdu ráda chlapy...). Celé to bylo takové něco MEZI, ač původní motiv tak byl silný! Místy mě to ani nebavilo a četla jsem poměrně dlouho... Podle mě vůbec nekoresponduje s tím, co propaguje obálka.
Jediné, co se člověk dozví, že tu zkrátka něco JE. A že tomu tak bylo VŽDYCKY. A že tomu taky vždycky BUDE. Tečka. Mohla to být zajímavá novela o pocitech viny nebo hororový příběh jedné místní legendy... Takhle to ale v obou případech zůstalo někde na půli cesty, což je škoda, protože potenciál i atmosféru to mělo.
Překvapení, opravdu. Knihu jsem si půjčila jen tak a vlastně od ní neměla ani žádná očekávání. Nejde o příběh v pravém slova smyslu, spíše atmosféru doby a pocity hlavní hrdinky, oboje však autorka zvládá naprosto bravurdně. Sedl mi styl i vyprávění ve druhé osobě, vedlejší linie s bratrem mě moc nebavila, ale chápu, že mělo jít spíš o paralelu nějakého toho přerodu (a bílá-černá labuť už tu přeci jen byla). K četbě doporučuji sledovat Tiny Pretty Things nebo remake Suspiria pro navození atmosféry ;)