Isew komentáře u knih
Čtenářská výzva - téma nešťastné lásky. A že v této knize té nešťastné lásky bylo. Osudy "bláznivé" babičky, která po lásce toužila tak moc a urputně, až to vedlo k tomu, že ji od sebe nevědomky odháněla. Konfrontace babiččiných vzpomínek a reality byla zajímavá. Poslední nalezený dopis dotvořil obraz celého jednoho života ženy, která opravdu toužila milovat a být milována.
Mám ráda krále Artuše a legendy kulatého stolu. Mám ráda Marka Twaina. Kolem knihy Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše jsem chodila hodně dlouho. Asi dvakrát jsem ji otevřela, ale nikdy se nezačetla. Když se objevila na ČRo jako četba na pokračování, tak jsem ji pustila a byla jsem moc mile překvapena. Svěží, oddechové dílko, chvílemi naprosto postavné na hlavu, ale vlastně mi to vůbec nevadilo.
Mám ráda knihy, které vypráví o určitém období. Největší těžiště příběhu zde bylo ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Východoevropská rodina přistěhovalců se usadí v Bostonu a zvyká si na nový život. Krásně byly vykresleny boje za emancipaci žen. Postupně budované svobody, které ženy získávaly. Těmto ženám z přelomu století můžeme děkovat za to, že ženy už nejsou brány jen jako hezký, ale hloupý doplněk muže.
Každou neděli jsme s maminkou po obědě ulehly, pustily rozhlas (tenkrát ještě Prahu) a poslouchaly pohádku. A vždy se na konci ozvalo, režie Karel Weinlich. Když se (opravdu výjimečně) ozvalo jiné jméno, cítila jsem se trochu podvedená, protože pohádky, to byl přece Karel Weinlich. Později jsem se s jeho jménem setkala nejen v souvislosti s rozhlasovou režií, ale jako s člověkem, který byl rekordmanem v ženění. A tak jsem se pustila do jeho životopisu. Neměl lehké dětství. A to se odrazilo i v jeho pozdějším životě. Nebyl to standardní životopis, který přelétnete a nic s vámi neudělá. Já zažívala škálu pocitů. Životopis to byl upřímný a nevyhýbal se i ne příliš líbivým tématům. Jediné, co bych mohla vytknout, že někdy ač byl psán v první osobě, přeskakoval do osoby třetí. Což bylo matoucí. Jsem ráda, že jsem se Karlem Weinlichem seznámila i jinak než prostřednictvím jeho rozhlasové práce. Když jsem se dozvěděla o jeho odchodu z tohoto světa, jako by umřelo i kousek mého dětství. Tak moc významný pro mě Karel Weinlich byl.
Zářící den - Burning Daylight. Jako dítě jsem slyšela dvoudílnou rozhlasovou hru a byla jsem unešena. Po mnoha letech jsem se ke knize vrátila. Dobrodruh, který sází na svou sílu, znalosti a dovednosti, které vzbuzují na Aljašce respekt, se vydá dobít San Francisco a jeho burzu. A znovu jsem byla unešena. Nejen příběhem z Aljašky, ale i burzovními hrátkami v San Francisku. Jack London zkrátka uměl psát.
Tahle kniha byla zařazena mezi 100 nejdůležitějších českých knih devadesátých let? Proč? To bylo v devadesátých letech napsáno tak málo knih? Jiný důvod, proč by tato kniha měla dostat jakékoli ocenění, mě nenapadá. Vtipné, uvolněné vyprávění, jak se píše v anotaci? Vtipné mi to nepřišlo, uvolněné taky ne. Spíš upachtěné a beznadějné. Za pár týdnů úspěšně zapomenu a vadit mi to nebude.
Případ vražd, jehož kořeny sahají až do druhé světové války. Kapitán Exner má možná charisma, ale asi jsem vůči němu imunní. Standardní detektivka, neurazí, nenadchne.
Škoda, že každá změna vypravěče nebyla uvozena jménem. Chvíli trvalo, než se z textu dalo vydedukovat, kdo zrovna mluví. Zvlášť u rodiny Maruny by to bylo potřeba. Také se mi líbil úvodní slovníček. Nejsem z Vysočiny, ale hodně termínů jsem znala. Přesto jsou to výrazy spíš archaické, takže připomenutí bylo opravdu milé. No a text? Střípky z vesnice, kde si každý vidí do talíře. Obnažené lidské charaktery. Syrovost a nepřikrášlená realita, generační nepochopení.
Po naprosto tragickém druhém díle, jsem se zařekla, že s Fiorellou končím. Výzva o 21 písmenech, mě však přivedla k dílu třetímu. Sice výtky, které jsem měla k druhému dílu nepominuly, přesto toho nejotravnějšího (žárlení), bylo pomálu. Znovu musím zmínit fakt, že se nikdo nepozastaví nad tím, že případ vraždy vyšetřují děti. Nechávají se od nich vyslýchat a vůbec jim to nepřijde divné. No nic, jako oddechovka to nebylo špatné. Jen se u toho nesmí moc přemýšlet, protože potom vraha i jeho motiv odhalíte velmi brzy a jen kroutíte hlavou, jak všichni kolem mohou být tak tupí.
Musím se přiznat, tato kniha se mezi mé oblíbené od Agathy Christie určitě nezařadí. Je to obyčejná detektivka, kterých je mnoho. To, v čem je Agathu Christie nejlepší, v této knize nefiguruje. Tajemno, atmosféra, napětí. Možná to bude i tím, že motiv je mi naprosto vzdálený. Možná mám jiné vnímání hodnot, ale něco tak zbytného, jako jsou barevné kamínky (šperky), by mi nestály za sebemenší námahu. Vraždit pro drahocenné cetky? Dobrá, uznávám, že pro někoho možná mají velkou hodnotu a cenu, pro mě ale ne a tak jsem se do detektivky pořádně ani nemohla začíst. A přitom prostředí školy mě právě ke čtení nalákalo. Jen ten motiv...
Posloucháno na doporučení sestry, která byla nadšená. Načtené to bylo velmi dobře, snad jen Tomáš Pavelka zbytečně přehrával. Do příběhu to často nesedělo a mělo to rušivý efekt. Naštěstí tam nebyl příliš často. Ale zpátky k příběhu. Malé město, uzavřená komunita a malá tajemství, která vyústí v tragédii a připomenutí, že děti jsou odrazem dospělých. Autorce se podařilo vykreslit jednotlivé postavy tak, že jste dokonale znali jejich motivaci a vlastně nic nebylo překvapivé. Příběh zajímavý. Zkrátka dobrá kniha.
Úvod ze současnosti mě navnadil. Do smrti Václava III. to také docela ušlo, ale pak už to mělo velmi sestupnou tendenci. Mnich z rožmberského rodu, pokušení, mučidla, tajemný templář... Zní to zajímavě, ale dohromady to moc nedrží.
Posloucháno jako audiokniha s výtečnými Josefem Somrem a Pavlem Baťkem. Film Tichá bolest jsem viděla už dávno, ale mnohé z něho si stále pamatuji. Tenkrát mě zasáhl neskutečně. Málokdy se mi líbí film více než kniha, ale tady musím zkonstatovat, že film byl lepší. Historka o vojínovi, který vždy, když dostal samopal, tak z něj střílel ... sloužil-li Kadavý u PTP, jak je možné, že se dostali k ostrým nábojům? U PTP se jezdilo v tanku? A byl prováděn bojový výcvik? Byly to přece pracovní tábory...
Začátek mě vtáhl. Opravdu mě to moc bavilo. Prostředí, postavy, námět. Když se Xan i Luna vydaly do lesa, tak to najednou bylo tak zdlouhavé, nudné a trvalo mi téměř měsíc, než jsem se dostala přes pár kapitol. Konec to vynahradil. Nakonec jsem ráda, že jsem nakonec knihu neodložila. Konec byl sice předvídatelný, ale stejně byl hezký.
Zajímavý námět, zajímavé prolnutí času, zajímavé vyústění celého příběhu. S teorii, že by v Glastonbury u keltských druidů měl pobývat Ježíš, jsem se zatím nesetkala. Zkusím trochu zapátrat a s tímto tvrzením se více seznámit.
Poslouchala jsem audioknihu. Chtěla jsem odpočinkový a nenáročný obsah. A toho se mi dostalo. Protože mám doma také filmového kritika (naštěstí amatérského s normálním povoláním), tak trochu chápu, co autorka prožívá. Sama fanoušek filmů nejsem, a tak si dovedu představit to utrpení, rozebírat s manželem filmy. Naštěstí ten můj nejezdí po filmových festivalech a jeho ambice se zhustily maximálně na návštěvu kina, intenzivního sledování všech možných vizuálních výtvorů a následně vypsání se z dojmů na ČSFD. Celou dobu, co jsem poslouchala tuto knihu, jsem si říkala, že nám autorka musela zamlčet nějaké kladné stránky kritikovy osobnosti, protože není možné, že by s takovým člověkem, kterého zajímají jen filmy a rodina je mu šumák, měla tři děti a spokojený život. Třeba k rodinné spokojenosti stačí tašky na jedno použití z filmových festivalů, kdo ví.
Další ze série velmi čtivých a zajímavých knížek o minulosti. Bavilo to i dceru a sama si žádala pokračování. Na její popud jsme začaly číst další knihu o husitství - Sehni se pro kámen. Mám ráda takto pojaté knihy, protože se děti nenásilně dozví mnoho z období, o kterém by se dověděly něco málo z učebnice či z výkladu učitele. A za to velký dík.
Docela hezký příběh pro menší děti. Oceňuji, že se nenásilnou a zajímavou formou dozví o tom, co jsou to hieroglyfy, balzamování, mumie, pyramidy, scarabeus... Propojení zábavy a vzdělávání je přesně podle mého gusta.
Bohatý muž Jeremij, v touze dostat se více k Bohu, se zbaví veškerých svých pozemských statků, volí asketický život a na roky se uchýlí na kůl. Modlí se a oslavuje Boha. Přežívá jen dobrodiním jiných lidí, kteří mu, jakožto světci, přináší každodenní obživu. Na druhé straně kejklíř Pantalon, který se trápí svým zavrženíhodným povoláním a zejména tím, že nesplnil svůj slib Bohu, že kejklířství zanechá, jen jak získá víc peněz, aby si mohl koupit malý dům a malé políčko. Problém je, že vždy se Pantalonovi do cesty postaví někdo, kdo nutně potřebuje jeho pomoc. A on pomáhá - válečnému veteránovi; ženě, jejíž rodina byla prodána do otroctví, vždy se najde někdo potřebný a on svůj slib Bohu nedokáže splnit ....
Jednoho dne promluví Bůh k jednomu z nich, aby navštívil toho druhého a učil se od něj. Ke komu z těch dvou promluvil Bůh?
Málokdy se mi stane, že se mi film líbí víc než kniha. A tady se to stalo. Tím netvrdím, že kniha není dobrá. Zpočátku rozvláčná a ke konci velmi napínavá. Jen ten závěr mě zklamal. Asi potřebuji nějaké dokončení, které (i když bylo trochu přitažené za vlasy), nabídl film. Kniha dokázala stupňovat napětí a tíživou atmosféru. Manželé vyžadují od manželek, aby byly stále upravené, aby měly doma naklizeno, aby jejich jedinou touhou byl uklizený dům a spokojený manžel. Oni to vyžadovali, ale nikde v knize jsem nezaznamenala, že by i oni byli upravení, příjemní apod. Být mužem, určitě by mě nebavilo mít doma loutku bez vlastního názoru. Ale mužem nejsem a nevím, co se mužům honí hlavou. Možná po tom někteří muži opravdu touží.