Isew
komentáře u knih
Návrat mistra
František Niedl
Na třetí díl jsem se vrhla hned po přečtení druhého. Lukášova dobrodružství mě pohltila. Hlavní hrdina se vrací zpátky do Prahy. Potkává staré známé a už to není vystrašený malý kluk, ale sebevědomý mladý muž, který toho hodně umí a má toho hodně za sebou. Kniha ani ve třetím díle neztratila napínavost, vtip a poutavost. Velmi povedená série a znovu musím ocenit Čtenářskou výzvu, protože bych se k ní nebýt tématu "Kniha, jejíž první věta začíná zájmenem" asi nedostala. Teď už vím, co je to platnéřství a mnoho dalších řemesel, která jsem znala jen podle názvu, ale obsah mi zůstával skrytý. Musím také ocenit, že oproti předchozím dílům, předčtenářka z knihovny - učitelka češtiny, našla pouze jedinou chybičku. A Lukášova dobrodružství mi budou trochu chybět ...
Říše
Roman Bureš
Roman Bureš má obrovský dar psát tak, že vás to chytne a nepustí. Má také neotřelé a skvělé náměty. Líbí se mi, že si dává obrovskou práci v dohledávání zdrojů. Plány, které nacisté měli s Protektorátem přesně odpovídají tomu, co je v knize (např. lidé rozdělení na kategorie A, B, C, D, přesídlení a sterilizace...) Rozhodně doporučuji k přečtení. Stojí to za to. Už jen proto, aby si člověk uvědomil, jaké jsme měli štěstí, že Německo válku nevyhrálo a nemohlo tudíž realizovat všechny své šílené plány.
Rychlé šípy
Jaroslav Foglar
Vyrostla jsem na Čtyřlístku a Strážcích. Rychlé šípy mě minuly. V knihovně jsem je zahlédla, tak jsem si je půjčila a z ruky už nepustila. Tedy musela jsem je vrátit, ale zašla jsem do knihkupectví a pořídila si své. Kdysi jeden známý řekl mému muži, že v knížkách je všechno. No, v Rychlých šípech je skoro všechno. Dobrodružství, lumpárny i čestné chování. Foglar, stejně jako ve svých knížkách, se ani tady nevyhýbá tématu smrti. O to větší šok to pro děti je, když se proboří led a někdo se tam utopí. Je to víc ze života a situace jsou mnohem reálnější a uvěřitelnější, než v jiných komiksech.
Jako bychom dnes zemřít měli
Miloš Doležal
Když mi manžel knihu vyzvedl v knihovně, zeptal se mě, proč to vůbec čtu. Proč? Protože stejně jako si máme připomínat holocaust, je potřeba si připomínat i komunistické praktiky. Není normální ubít člověka jen kvůli zvrácené ideologii, kvůli pocitu nadřazenosti a toho že můžu. Následná ostudná manipulace s veřejným míněním. Ubohost systému, který má neomezenou moc. Za všechno můžou lidé. Josef Toufar byl jedním z těch lidí, kteří se snažili žít poctivě v rámci dané společenské situace. Takových bylo mnoho. Mnoho bylo těch, kteří jen přihlíželi a souhlasili a nemnoho těch, kteří se na těch zvěrstvech podíleli. Nepřísluší mi soudit. V té době jsem nežila, narodili se ale do ní mí rodiče, kteří mi zprostředkovali jejich zkušenost. Celá historie mě přesvědčuje o tom, že lidstvo jako druh je odsouzeno k vyhynutí, pokud se nepoučí z vlastních chyb. Poučí se někdy?
Kniha je plná faktografických podrobností. Proto mě překvapilo, že nebyl zmíněn režisér ostudného prapagandistického filmu Běda tomu, skrze něhož pokušení přichází - Přemysl Freiman. Filmu, který vznikl v roce, kdy byl brutálně P. Toufar ubit.
Kdo hýbal křížkem?
CÍRKEV
Od února 1948 byl na církev vytvářen silný tlak. Otevřená opozice církevních hodnostářů nebyla žádoucí. Pokud by se jednalo o podvrh, který by byl sestrojen církví, mohla být církev velmi snadno diskreditována.
JOSEF TOUFAR
Po přeložení ze Zahrádek, které považoval za nespravedlivé, se sžil s Číhoští. O plánech do budoucna svědčí i plány na opravu a rozšíření fary, hřbitova apod. Nevyhraňoval se nějak extra proti novému režimu. Měl však přirozenou autoritu, dokázal lidi motivovat a strhnout. Pokud by se však stavěl výrazně proti komunistům, mohl být znovu přeložen, čehož se obával. Nechtěl opustit rozdělanou práci. V rámci možností se snažil nevyčnívat a neupozorňovat na sebe.
STB (KSČ)
Od února 1948 dochází k tlaku na katolickou církev. Vládnoucí režim se snaží dostat katolickou církev pod kontrolu. Nedaří se to. Zvláště na Moravě a Vysočině je velmi silná základna věřících. Takováto odhalená událost by pomohla církev diskreditovat. Dle dochovaných záznamů na P. Toufara nebyl veden spis, byl mimo zájem STB. Mechanismus, který je ukázán ve filmu Přemysla Freimana byl sestaven tak, že se kříž vždy vrátil do původní polohy. Dle dochovaných svědectví však kříž zůstal vychýlen.
BŮH
Vezmeme-li premisu, že Bůh je vševědoucí, tak tedy musel vědět, jak to s Josefem Toufarem dopadne. Proč volí pohyb křížku s tím, že STB umučí jeho věrného následovníka? Věří díky pohybu křížku více lidí v Boha? Naopak STB se postarala o to, aby současníci věřili, že J. Toufar sestrojil mechanismus a odhalila ho jako „podvodníka“. I když došlo v roce 1968 k revizi případu, přesto se nedostal do širokého podvědomí, tak jako ostudný propagandistický film, který byl při uvedení 10. března 1950 do československých kin nasazen v počtu 376 kopií, což je počet, který nebyl ani 60 let po premiéře překonán.
JINÉ PARANORMÁLNÍ SÍLY
Prý neexistují věrohodná svědectví o působení jiných paranormálních sil. Přesto mi několik lidí (kteří se vzájemně neznali) sdělili, že se na jednom pohřbu, během bezvětrného teplého jarního dne, v uzavřené aule smuteční místnosti, naprosto zřetelně hýbal lustr. Já to sama neviděla, ale věřím tomu, že se zemřelí přišli rozloučit.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Další z knih, ke které bych se asi nedostala, nebýt čtenářské výzvy. Přemýšlela jsem, jestli bych se v životě chtěla vydat jinou cestou a litovala toho, že jsem si vybrala jinak. Asi patřím k těm, kteří jsou políbeni štěstěnou nebo jinou silou ať už je to cokoliv, protože jsem si vždy vybrala tu správnou cestu a jsem v životě opravdu šťastná. A tato kniha mi pomohla si to opravdu uvědomit. A nebrat své štěstí jako něco běžného, ale starat se o něj a o ty, které ve svém životě mám. A za to uvědomění jsem této knize opravdu vděčná.
Planeta idiotů
Roman Bureš
Strhující. Jako každá kniha od Romana Bureše. Apokalypsa lidstva, která přišla pod pláštíkem radosti. Děsivé je, že jak Propsat času, tak Planeta idiotů, může být naše naprosto reálná budoucnost. Můžeme ji brát jako sci-fi, nebo se zamyslet, jestli ještě můžeme něco změnit, nebo už je pozdě.
Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
O četbu této knihy jsem se v průběhu let pokoušela několikrát. Vždycky jsem skončila velmi brzy. Tentokrát to bylo jiné. Od první části knihy jsem se nemohla odtrhnout. Pak přišla část nazvaná Markétka a já se asi na tři týdny zadrhla. Nemohla jsem se dostat přes ples. Když ples skončil, tak už to znovu bylo velmi čtivé. Ono to vlastně bylo čtivé i na tom plese, ale nějak jsem se s tou popisovanou realitou nedokázala sladit. Několikrát jsem si myslela, že to nedám. Tak jako dřív jsem měla chuť knihu odložit. Jenže výzva mě nakopla a jsem ráda, že jsem knihu poprvé dokončila. Její poselství mi hodně připomnělo Tajemného cizince od Marka Twaina (jednu z mých nejoblíbenějších knih). Je to jedna z knih, jejíž obsah nezapomenete ani po mnoha letech. Právem je považována za jednu z nejlepších knih, co kdy byly napsány.
Saturnin se vrací
Miroslav Macek
Ačkoliv nemám ráda všechna ta přirovnání a podobenství, uznávám, že na tom názorném příkladu s houbařením něco je. Představte si dva houbaře. První je houbař nenasytný, co chce posbírat všechny houby hned a proto lítá po lese jak splašený a přesto přinese maximálně pár shnilých prašivek. Druhý houbař je rozvážný a pomalejší. Projde les pomaleji, ale o to důkladněji a vysbírá vše, co les nabízí.
První příklad je Saturnin se vrací od Miroslava Macka. Druhý příklad je Saturnin Jirotkův. Miroslav Macek neměl nazývat tuto knihu Saturnin se vrací, ale Teta Kateřina, Milouš a strýc František se vrací. V Jirotkově knize byl Saturnin nenápadným a o to důkladnějším hybatelem děje. V Mackově verzi se Saturnin vytratil a vše přebírá výše uvedená trojice. Ačkoli se Macek snaží Jirotku vykrádat nehorázným způsobem, přesto mu to nejde. Veškerá poetika se vytratila. Na malém prostoru se Macek snaží nacpat co nejvíce historek. A to tak splácaných dohromady, že se za chvíli ztratíte a je vám jedno, kde hlavní hrdinové jsou a proč tam jsou. Hlavně, že nám strýc František či kdokoli jiný poví další svou "zajímavou" historku. Za mě velké šlápnutí vedle. Znovu se můžeme přesvědčit o tom, slovy tety Kateřiny, že když dva dělají totéž není to totéž.
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV
Jaroslav Hašek
Nejoblíbenější kniha mého tatínka, tudíž přečteno v rámci čtenářské výzvy. Jako dítě jsem chodila kolem rodinné knihovny, kde se vyjímalo krásné vydání Švejka. Další vydání, ohmatané a v né příliš ideálním stavu, měl tatínek v ložnici u postele. Jako malé mi něco málo předčítal. Říkal ale, že jsem nezažila vojnu, tak ho nepochopím. Jedna z mála věcí, se kterou s ním nesouhlasím. Lidská blbost je věčná a je jedno, jestli ji někdo na vojně zažil na vlastní kůži nebo ji zažil jinde. Tatínek miloval i film, jen litoval, že tam není jeho oblíbená postava jednoroční dobrovolník Marek. Mně tam nechybí. Marek je vlastně takový jiný Švejk. Oba ukecaní jak rádio. Ale mile. Hašek byl bohém, ale tolik historek, co sypal z rukávu, to je obdivuhodné. Když najednou román skončil, bylo mi smutno, protože bych klidně pokračovala ještě dalšími a dalšími díly. I když musím přiznat, že postupující Haškova nemoc se na posledním díle podepsala. Neměl takový švih, ale to je pochopitelné. Jsem ráda, že kvůli výzvě jsem Švejka dala celého (ne jen fragmenty, jak dříve). Za nějakou dobu mi nebude vadit, že si ho dám ještě jednou.
Vzplanutí
Jiří Březina
Tak to jsem nečekala. Skvělé, velmi čtivé. Vhled do minulosti za pomoci deníku byl zajímavý. Pohled na "kamarády" a "nejlepší kamarádky" také. I na růžové brýle a zaslepenost v období zamilovanosti. To vše namíchané na pozadí samovolného vzplanutí.
Smrt na Nilu
Agatha Christie
Agatha Christie je zkrátka mistryně ve svém oboru. Promyšlené, chytré, chytlavé. Výborné.
Sekta
Martin Goffa
Naprosté překvapení. Autora jsem neznala, ani o něm nikdy neslyšela. Vůbec jsem nečekala, že ta kniha bude tak dobrá. Čtivá, napínavá, strhující, nikde nedrhnoucí a informačně nabitá. Teď to budu muset vydýchat, ale brzy zase sáhnu po nějaké další autorově knížce.
Debutantka
Jan Gardner
Nalákalo mě atraktivní prostředí počátku třicátých let. Období němého filmu a novin, které vycházely ráno, v poledne i večer. Zlatá mládež a jejich problémy. Gatsby, vrátivší se jako boháč z Ameriky se stal hybatelem děje. Myslím, že potenciál komorníka by mohl být využit lépe. Na autenticitě by i přidalo, kdyby autor zapracoval na dobové mluvě. Některé novodobé termíny se do těch let příliš nehodily. Ale ve výsledku příjemné překvapení a určitě si počkám na další knihu ze série.
Kdo šije u Podolské?
Lucie Hlavinková
Hana Podolská, superstar třicátých a čtyřicátých let. Žena, která vyšla z nuzných poměrů, se vlastním talentem a pílí vypracovala na vrchol ve svém oboru. Vydávala dokonce i svůj vlastní módní časopis. Její jméno bylo pojem. Potud jsem osudy Hany Podolské znala. Jak to ale bylo dál? Rok 1948. Znárodnění. Komunisté. Na osudech Hany Podolské i její rodiny se rozvíjí příběh bezmoci a zoufalství, krátkého nadechnutí v šedesátých letech a znovu upadnutí do beznaděje let sedmdesátých. Bylo mi těžko při sledování příběhu, protože vše je popsané tak, jako byste tam byli a prožívali ty hrůzy bezmoci společně s hlavními hrdiny. Tragickou postavou je syn Viktor, který si prošel komunistickým očistcem. Každému, kdo zapomněl nebo má zkreslenou představu, jak to tady v době komunistické vlády vypadalo, bych doporučovala si tuto knihu přečíst. Třeba jim spadnou růžové brýle. Protože ta doba byla opravdu hrozná.
Při četbě se mi vybavil kreslený "vtip" z období komunismu:
Dědeček s vnoučkem stojí u plotu na hranicích a dívají se skrz něj. Vnouček se ptá: "Dědo, kdo je za tím plotem?" Dědeček: "My, chlapče, my."
Klub divných dětí
Petra Soukupová
Vůbec jsem nečekala, že mě to bude tak bavit. Poslouchaly jsme s dcerou audioknihu. Poslouchala ani nedutala a já také. Téma, které není až tak běžné. Bylo zpracováno velmi zajímavě. Pohled z druhé strany, těch "divných dětí". Myslím, že tento pohled je velmi důležitý a knihu bych doporučila všem dětem, zejména těm kteří se řadí k těm "normálním". Každý z nás je jedinečný a trochu divný. Já si třeba nepamatuji jména lidí. Pamatuji si jen ty, kteří mě něčím zaujmou. A těch zase tolik není. Ale zase si pamatuji fůru zbytečností. Každý z nás je jedinečný a originál. A být divný? Kdo určuje, že je druhý divný? Že se nechová, jako ti druzí ve stádu? No a co.
Píseň krve
Anthony Ryan
Někdy to bylo velmi zajímavé, někdy velmi nudné. Začátek mě bavil, prostředek taky, ale ke konci to ztrácelo dech. Po více než 2/3 končím. Do dalších dílů se určitě nepustím, protože další vývoj Vélina Al Sorny je mi úplně jedno. Ale musím ocenit přezdívky Pán bitev, Pán věží, Vrah Nadějného... jak jiné od našich skautských přezdívek - Vrána, Woody, Gazík, Vlaštovka... Jen mi pořád nedochází, proč je tato kniha zařazena jako Fantasy. Kromě fiktivních sedmi řádů (což klidně mohlo být), je to středověk jako vyšitý.
Inferium
Roman Bureš
Existuje ještě něco horšího než démoni v pekle? Někdo tak hrozný, že budete držet palce a fandit pekelníkům. Ano, existuje. Bohužel druhá světová válka v plné nahotě ukázala, čeho jsou lidé schopní a není to pěkné pomyšlení. Pokud existuje peklo a každý, kdo si ho zaslouží se narodí jako lidský dobytek, tak mi to nevadí. Každý je svého štěstí strůjcem. Moc mě bavil Lónan a pokud by Roman Bureš někdy napsal prequel o jeho životě, vůbec bych se nezlobila.
Analfabetka, která uměla počítat
Jonas Jonasson
Co mají společného genialni matematička ze slumu v Jihoafrické republice, neexistující chytrý muž jménem Holger 2 ze Švédska, americký zběh z Vietnamu, tři Číňanky, pitomý Holger 1 a švédská revolucionářka? Jejich život ovlivnila jedna velká a těžká dřevěná bedna se zajímavým obsahem. Pobavil mě švédský král a jeho přístup k problémům - však ono se to nějak vyřeší, proč si s tím teď dělat starosti. (Musím si z něho vzít příklad). Nejvíc mě však bavily tři Číňanky. Někdy byl příběh trochu přitažený za vlasy, někdy třeskutě vtipný. Mám ráda severské romány. Mají jiný náboj a jsou příjemně osvěžující.
Hrabě Monte Cristo
Alexandre Dumas, st.
Vzpomínám si, jak jsem si právě tento román o 3 svazcích vzala na dovolenou do Španělska. Tenkrát nebyl internet. Nemám ráda vedra, takže období mezi 10 h - 17 h jsem věnovala čtení. To byla krásná dovolená.
Sudetenland
Leoš Kyša
Člověče, vy tam máte figur jak na orloji. Kdo se v tom má vyznat. Ke konci jsem si říkala, ať už to skončí. Finále by mělo být napínavé, tady bohužel nebylo. Proč by mělo být, když nám sám autor prozradí pravděpodobný konec (nevím, asi abychom nepřestali číst) o pár kapitol dříve než nastane. Mrzí mě to, protože jsem měla poměrně velká očekávání. Ano, je to má chyba, ale čekala jsem něco na způsob Říše od Romana Bureše, kdy byla alternativní realita dovedená k dokonalosti. Příběh pana Kyši mohl nastat, i kdyby odsun sudetských Němců proběhl, tak jak ve skutečnosti proběhl. Stačilo, aby se odsunutí aktéři po revoluci vrátili do Sudet a příběh mohl být téměř totožný. Neproběhlý odsun mi tak vychází jen jako vábnička na čtenáře, která evidentně funguje, když se podívám na množství čtenářů této knihy. Příběh byl takový, no, nepravděpodobný. Nesedělo mi už jen to, že dané události vyšetřuje provinční novinář a policie jako by vůbec nebyla. Střílí se tam jak na divokém západě a policii to nezajímá. Jako detektivka velmi slabé. Novinové články v úvodu kapitol, hezký nápad, pokud by korespondovaly s časem, kdy se příběh odehrává a tak ty události rámoval. Tady se skáče z měsíců sem a tam a i když informace z článků jsou zajímavé, tady zabírají delší časové období a nemají s danými událostmi společného nic a tím vlastně ztrácejí na významu.
