IvaKo
komentáře u knih

Poměrně sugestivně napsaná sci-fi, která je ale v mnoha ohledech velice věrohodná a pokud jde o válečné běsnění, bohužel, i aktuální. Příběh o tom, že válečné události a jejich důsledky krutě dopadají na životy jedinců na obou stranách. Oceňuji práci překladatele.


Po několika stránkách jsem knihu málem odložila, protože vypravěčka mi byla svou povrchností a cílevědomou vypočítavostí krajně protivná, ale postupně jsem musela ocenit velkou míru otevřenosti a sebeironie. Autorka od značné nezodpovědnosti snad dospěla k určitému poznání životních hodnot.

Moje čtvrté setkání s knihou Marty Davouze. Dost depresivní příběh o promarněných šancích v životě a o skrytých vinách mě úplně nezaujal, snad proto, že nejsem příznivcem rozjímání nad tím, co by bylo kdyby...


První setkání s tímto autorem mě bavilo. Povídky jsou tematicky i stylově pestré - některé vtipné až ironické, jiné s prvky nadpřirozena nebo hororu, další k zamyšlení. Příjemné čtení do MHD.


Trochu jsem váhala, jestli číst v dnešní zjitřené době knihu o syrských uprchlících, ale nelituji. Příběh o dopadech války na obyčejné lidi je totiž vyprávěn velice soucitně, občas až poeticky, což mu ale neubírá na působivosti, se kterou ukazuje, že člověk dokáže překonat i největší tragédii, pokud znovu najde naději a lásku. Je to silný příběh, který nám může pomoci vcítit se do pocitů běženců, nejen syrských.


Murakami je už dávno mým oblíbencem, takže mě jeho styl psaní nepřekvapuje, naopak mě baví. Přesto se mi zdálo, že asi v polovině knihy děj nějak ustrnul a začal mě trochu nudit, prostě už bylo až dost těch popisů jídla, oblečení, hudby a celkového nicnedělání hlavní postavy, ale v závěrečné části se věci naštěstí pohnuly a dočtení příběhu zase bylo potěšením. Celkově mám z této knihy trochu slabší dojem než z jiných.


Po dlouhých letech jsem se v rámci letošní Výzvy vrátila k mému oblíbenému Remarquovi a znovu mě tento silný příběh zasáhl. Vyprávění o mladých lidech, kteří během 1. světové války ztratili veškeré iluze a smysl života. V poválečné době žijí ze dne na den, těší se ze svého přátelství a pocit marnosti utápějí v alkoholu. A najednou zasáhne láska a s ní se objeví naděje, obětavost, touha žít...


Čtivě a laskavě napsané vyprávění z pohledu devítileté dívky o jejím vztahu k matce, ale zejména o její touze po úplné šťastné rodině. Autor se citlivě dotýká otázek týkajících se smyslu života, uplatnění v něm, schopnosti snít a své sny realizovat.


Pro Japonsko mám slabost a tak se mi tento subtilní příběh o zvláštním vztahu dvou naprosto odlišných lidí líbil. Děj plyne klidně na pozadí měnícího se počasí a zajímavých gastronomických a kulturních reálií, nechybí ale ani určitá tajemnost a lehká ironie. Trochu mě překvapilo jak moc se hlavní postavy věnovaly popíjení saké.


Líbily se mi všechny předchozí Ládíkovy knihy, takže jsem se zvědavostí sáhla i po této. Tentokrát jde o opravdový cestopis, kterému nechybí objevování neznámých zajímavostí a míst naší nádherné země, ale ani vážnější zamyšlení nad historickými událostmi. To vše vyprávěno jako vždycky vtipně a svižně. Kniha mě bavila, přestože některá místa znám z vlastního cestování a část historek z Ládíkovy pražské přednášky, která také byla skvělá.


Další z řady fejetonů, ve kterých se autorka převážně vesele, někdy ale i s vážnějším podtextem, zamýšlí nad událostmi a věcmi všedního života.


Pražskou ZOO mám moc ráda a tak jsem knihu četla s velkým zájmem a musím přiznat, že mě už dlouho nic tak nezaujalo. Vyprávění vyvolává chvíli smích, někdy slzy dojetí a občas vztek, ale nikoho určitě nenechá lhostejným. Oceňuji autorovu upřímnost a sebeironii. Jsem přesvědčená, že Petr Fejk byl v té složité době mužem na svém místě, který se velkou měrou zasloužil o záchranu naší ZOO a dovedl jí k nynější moderní a návštěvnicky vstřícné podobě, a že to neměl rozhodně snadné! Doporučuji.


Chtěla jsem zkusit něco od tohoto autora, i když jsem tušila, že to asi nebude úplně můj žánr. Příběh je sice napsán svižně, celkem vtipně, ale asi v polovině mě přestal bavit, také mi vadila přemíra zbytečných vulgarit. Dočetla jsem jen ze zvědavosti jak dopadnou jednotlivé postavy.


Moje asi čtvrté setkání s tímto autorem mě opět potěšilo. Komorní příběhy s jemně nostalgickou atmosférou o křehkosti a nejistotě lidských vztahů, ve kterých hraje určitou roli hudba a které zvolna plynou jako ona. Prostě typický Ishiguro.


Vtipné, chytré i dojemné vyprávění plné neuvěřitelné autorovy fantazie, to vše zaobaleno do sci-fi hávu. Bavilo mě to.


Moje první setkání s M. Třeštíkem. Autor je člověk s velkým rozhledem i nadhledem, takže jeho deníkové vyprávění je místy poučné a jindy zábavné. Oceňuji jemnou sebeironii. Celkový dojem je ale spíše vlažný, hlavně kvůli poněkud roztříštěnému stylu a neustálému přemítání o teniskách/botaskách.


Peter May je můj oblíbenec, takže i tentokrát jsem četla s nadšením. Tento poslední díl "francouzské" řady se opravdu povedl, jen mi je líto, že tím skončily příběhy se sympatickým Enzem McLoedem.


Zručně napsané povídky zabývající se psychologií vrahů a různými podobami žárlivosti v lidských vztazích. Bavilo mě to.


Peter Hoeg je mým oblíbencem. Jeho fantazie a originální styl vyprávění mě nepřestávají překvapovat a okouzlovat.


Indie mě vždycky fascinovala, takže jsem s velkým zaujetím četla tento barvitý příběh o věčném hledání a snaze překročit svůj stín. Bavil mě ironický až sarkastický styl vyprávění.
