ivetka859 komentáře u knih
(SPOILER) Tohle všechno přesně si představuju pod slovem morbidní.
Karel, který si říká Roman, je romantickou duší - používá romantická jména, rodina je pro něj požehnaná, miluje vážnou hudbu, má smysl pro estetiku, která je znázorněna jejich bytem, staví zvířata k úrovni lidí, nemá rád násilí, utrpení a strádání.
Jeho život má řád, pravidla, možná i to měly evokovat stále se opakující fráze a prvky, nebo taky spisovnost v přímé řeči. Všechno dává dojem předurčenosti, jasných rolí, i žeh je přeci uchopení procesu, jeho ovládnutí.
O to víc z děje vyvstává psychologická proměna lidumila v zastánce Říše a smrti - prostě si jen dotváří svůj nepálský pohled na svět, on je nebo sebe považuje za spasitele.
Je to o manipulaci a začátku války.
Překvapila mě čitelnost texu, nic složitého nebo nesrozumitelného. Ačkoli byla kniha poprvé vydaná před 100 lety, některé psychologické prvky a vývoje jsou aktuální, přenosné do dnešní doby.
Jedním sledovaným psychologickým vývojem je samotný příběh lékaře - mladíka v první samostatné praxi, kde najednou drží odpovědnost za životy, jeho dospění a vyrovnání se se situacemi, zmužnění a zdrsnění životem.
Druhým, který se mi vryl do paměti, byl příběh morfinisty zpracovaný jako deník.
Autor žil 1891-1940, kniha je částečně autobiografická. Jako jeden z mála umělců nebyl autor zatracen Stalinem, to čtenář pochopí z poslední povídky, která je laděná silně probolševicky.
Jako malá jsem si myslívala, že Mikulášovy patálie jsou klasická česká pohádka. Vyvedla jsem se z omylu. René Goscinny je francouzský spisovatel, který se proslavil i dvojicí Asterix a Obelix. Jean-Jacques Sempé je francouzský karikaturista. A při čtení jsem se bavila obrazem rodičovské hádky á la italská domácnost.
Pohádky jsou to zábavné, humorné, se spoustou narážek, které by podle mě ani dítě nepostřehlo. To dělá z Mikuláše vícegenerační čtení.
Román propracovaný, barvitý na přirovnání, ale přitom čtivý a svižný. To, jak autor zvolil jména - pan Wales jako synátor vyšší třídy, Alice živoucí a Zuzana cudná a spořádaná...
O Rozhněvaných mladých mužích si ze školy pamatuju akorát jejich pojmenování a že jsme se mu smáli. Mladá generace ztracená v předurčení třídním systémem a ohavnost cesty vzhůru k pozlátku.
Skvěle jsou vystižené typologie postav - mladé dívky jsou hysterické, zato zralé ženy jsou tolerantní. Mladý muž je ambiciózní, ale ti ještě mladší jsou nesmělí a uhrovití.
Šlo to číst jak bedlivě a obdivovat všechny narážky, tak letmo, odpočinkově a mít z toho dobře popsanou lovestory.
(SPOILER) Žádnou anotaci jsem dopředu nečetla. A první čtvrtinu knížky jsem silně tápala. Nejenom ve vykonstruovaných reáliích fiktivního slovanského státu, ale i v tom, který z těch všech zločinů bude tím hlavním předmětem vyšetřování a hlavně, která z postav je podezřelý a která potenciální civilní detektiv. Hercule Poirot se totiž ne a ne dostavit na scénu. Přiznám se, že mi tam trochu chyběl, většinou vnáší do děje jakýsi systém a řád.
Inspektor Battle ale taky nebyl špatný, měl jasný charakter, nebyl to žvanil.
I přes přehršel politikaření a zápletek jsem si užila styl A. Christie. Umí vzbudit zájem, bádavost, natáhnout vyvrcholení, a pak čtenáře uvést v omyl, ale neodradit. Tahle autorka je prostě i přes slabší kousky můj oblíbenec.
(SPOILER) Tahle drobná knížka nemá ani 100 stran. Když jsem byla skoro na 40. straně a děti se teprve štosovaly před branami Wonkovy továrny, trochu mě předem mrzelo, že tu nejbarvitější část příběhu bude muset vzít vpravěč hopem.
Nakonec to vyšlo akorát. Přirovnávala jsem totiž tradičně knížku k filmu a tam je pan Wonka představován včetně svěho dětství. Oproti tomu je knížka strohá, jednoduchá, vyřazuje zlobivé děti jak na běžícím pásu, nehloubá, nefilosofuje.
Jednodenní jednohubka, lákalo by mě přečíst si jí v originále. Má i hezoučké ilustrace od českého autora, býval by z toho byl pěkný večerníček.
(SPOILER) Ta knížka vlastně není špatná, je docela slušně napsaná. Ale prostě nefunguje, nijak mě nevytrhla, nedohnala k hlubšímu zamyšlení, nešokovala ani nepotěšila. Pravděpodobně na ní i brzo zapomenu. Prostě v tom obrovksym oceánu české tvorby o rodinných dramatech je jenom malou čudlou.
Co na ní má plusové body, je náhled na psychologii všech tří aktérů patologické rodiny. První tři oddíly mapují nejemotivnější část příběhu každého z nich - pro matku je to odtržení dcery, pro dceru je to strach z otce a neznámé prostředí ústavu a otcovo achilova pata to všechno rozklíčuje, protože jeho patos tkví v dětství a kořenech.
Agrese, přetahování a ubližování jsou teddy prvky, které se přenáší postupně z jednoho na druhého, z generace na generaci.
Kniha má dvě části; první je o Sans-earovi, druhá pak víc navazuje na Vinnetouovo stíhání vraha Santera. V závěrečných vysvětlivkách je to osvětleno tím, že K. May psal tyhle tři knížky na etapy a na přeskáčku 17let. A až jako poslední vytvářel okraje a spoje příběhu. Proto je to takový román-neromán.
Třetí díl se mi líbil víc než druhý, ale jedničku to nepředčilo. Vytvořit ale takhle napínavý a zároveň tak vysoce čtivý příběh umí snad jenom K. May. Konec byl takový rychlý, grand finále proběhlo asi na 10stranách, Ale všechny přidávané zápletky, až moc velké náhody a nahrávky jsem brala v dobrém a připisuji je už k autorovu stylu vedení dějové linky.
Vlastně je krásné pozorovat, jak autor opravdu drží opratě příběhu a on je tím strůjcem. Ani pravděpodobnost, ani čtenářovo očekávání, ale autor.
Tohle se četlo jedním tahem! Jmen bylo tak akorát, a i když jsem si je na začátku musela pečlivěji přečíst a utřídit, tak pak většinu knihy nebyl problém. Ladilo to k jednotlivým charakterům a dobře se to pamatovalo.
Stáe jsem si představovala Poirota, jak ho znám z filmů z dětství, to mi určitě taky zlepšovalo dojem z knížky a náladu. Bavilo mě chytat se náznaků a detailů v příběhu, slovíčkaření. Vzbuzovalo to fantazii a snažila jsem se podle toho uhodnout vraha. No, neuhodla jsem. Klasika :)
Román s velkým R. Milostné pletky a vyznání, šibalské intriky, výmluvy a pomluvy, ale hlavně rytířství a jeho ctnosti, symboly krásy nebo smutku, souhry náhod, Bůh to tak chtěl...
Z filmu si jako malá nepamatuju téměř nic, možná jen že hrbáč byl převlek, druhá identita. A tak se mi knížka četla dobře, bez spoilerů a ovlivněné představivosti. A četla se hezky, jedním dechem. Hlubokomyslné, srdceryvné monology byly občas až moc v naznačeních, ne vždycky jsem tomu dobře porozuměla. Ale tak nějak mi to pasovalo ke způsobům té doby a nakonec jsem vždycky zase chytla nit.
Nenapadlo by mě, že polovina knihy popisuje události sotva dvou dnů. Autor je mistr oddalování rozuzlení a natahování příběhu. Určitě od něj ale chci přečíst něco dalšího.
Byli jsme na inscenaci v divadle V Dlouhé, tehdy jsem v tom vnímala téma mladistvé a mladické rebelie a živosti kontra válka a život v omezeních a strachu.
S knížkou se ale ten vjem rozšířil o silně citovou rovinu, jakousi naléhavost a tíseň mladého člověka. K tomu ta válka dostala konkrétní časové body - protektorát, atentát na Heydricha, masivní represe, popravy v Kobylisích na denním pořádku, pátrání po skrytých kolaborantech, a navíc se děj odehrál jen během těch tří týdnů. To všechno najednou přidávalo na intenzitě.
Pořád ale tohle drama proplétala něha, laskavost, lidskost a niterná krása. Jazyk byl malebný a chvíli zase útržkovitý, jen dojmy, vjemy, střípky.
Prostě hluboce krásné.
Ten fakt, že držím v rukou základní kámen detektivního žánru, mnohonásobně převyšoval četbu samotnou.
E. A. Poe tvořil svoje povídky i básně systematicky, silně analyticky a hlavně odzadu. Tak vznikly detektivky - nejdřív vezmeme chronologicky poslední událost děje - smrt zavražděného, a pak analyzujeme, co jí předcházelo. Číst ale slovo od slova myšlenkové pochody a dedukce, včetně slepých uliček a důkazů sporem, je silně náročné na hlavu, porozumění a orientaci v textu. Trvalo mi naladit se na tenhle styl, proto mi asi každá další povídka přišla lepší než ta předchozí.
S Viktorem Fischlem jsem objevila úplně nový tok myšlenek, nového autora co do obsahu a sdělení. Možná jsem si ale měla nechat delší prodlevu od Písně o lítosti, abych byla lačnější a vnímavější, možná jsem měla přehnaná očekávání.
Knížka je to skvělá, vlastně jí samotné není co vytknout, jen v porovnání nenabízí žádné posazení na zadek.
Líbilo se mi, že V. F. pojímá život Židů i po konci války, jejich všednosti a myšlenky, způsob vzpomínání. Znatelně se opakují autorovo myšlenky a polemika, které hrály prim v Písni o lítosti: Jsme nicotní, protože nikdy nebudeme vědět vše, existuje osud a k čemu jsme předurčení?, plníme naší roli na tomto světě?
V. F. se čte tak dobře, protože neplýtvá omáčkou, zbytečně a naprázdno. Na 150 stranách bylo tolik obsahu, děje a myšlenek, jako bych přečetla trojnásobek.
Čte se to jako po másle. Nebo spíš poetičteji: plyne to jako proud řeky, kam chodíval Jakub rybařit. Na útlém prostoru ale s velkým množství jmen a postav autor zachytává několik životních mouder, zákonitostí a úkazů v mezilidských vztazích ve víře a v uvědomění.
Lítost k druhým tu znamená lásku, respekt, péči o druhé a jejich upřednostnění před sebou samým. A uvědomění se nese v duchu smíření s chodem života. Autor neodsuzuje každé lidské chování má svojí příčinu a nikdo nám nemůže zazlívat, že konáme ve vlastním zájmu. Je to knížka, která člověka zklidí a jednoduše přináší mravní ponaučení. Samozřejmě nejlepší postavou je dědeček Filip pro svojí moudrost a rozvážnost.
(SPOILER) V té knížce je všechno! Filosofie, hospodářství, ekologie, politika, jedinec vs. společnost, konference a sněmy... Na několika místech jsem nevěřila, že dílo vzniklo v roce 1935 - jsou v něm tak moderní a aktuální názory, perspektivy a predikce. Taky mě napadlo, kolik událostí z toho posledního století se stalo se znalostí téhle knížky, jestli byla někomu inspirací.
Čte se to teda špatně, těžko, nepřehledně. U prostřední části s novinovými výstřižky jsem hrozně moc chtěla přeskakovat, jinde se zase míchají jazyky, nářečí, brainstorming, jména a místopis a je to krkolomné. Na druhou stranu, ono by to bez toho všeho asi nebylo takové, autentické a propracované.
Nemohla jsem se dočkat, jak to dopadne. Světový mír? Zjistím návod na život? Ne. Dějiny prostě plynou dál.
Něco jako můj sen - vybudovat vlastní pohostinství. A tak jsem těm dvěma spíš záviděla, že žijí ve svojí době, že dům dostali přidělený, přívod vody a elektřiny zajistila obec... Vlastně jim svět kolem šel hrozně na ruku a ku pomoci, ale i tak měli čím trpět a strádat.
V tom páru, v té lásce a Šumavě a budování stavby, v tom všem jsem viděla sebe, nás. Hodně se mě to dotýkalo. Možná i proto se mi čtení tak líbilo, že nás někdo chápe a mluví mi z duše.
Začátek knížky mě držel víc, nevím, čím to. Možná to bylo prvotním nadšením, možná se pak už moc odsouvaly termíny a kupily se nezdary.
Jazyk je krásný, barvitý, polemika inteligentní - hrdinové jsou k tomu dobře nasměrovaní svou profesí - filosof a učitelka.
Oproti prvnímu dílu byl tenhle nahuštěnější co do děje, zápletka se klikatila tam a sem. Přišlo mi, že by příběh mohl být klidně rozsekán na několik menších dějových linek a povídek a pořád by byly všechny vydatné a napínavé.
Posledních 40 stran mi dokonce přišlo přilepených až moc okatě, prostě jeden samostatně čnějící příběh k jedinému účelu - ukázat Santera a propojit tak knížku s prvním dílem.
Jinak mě moc baví, jak K. May umí jednoduše a srozumitelně popisovat bojové scény, stejně jako scenérie, a ačkoli jsem knížku četla dost útržkovitě, nikdy jsem se v ději ani postavách neztrácela.
(SPOILER) Romance v čistém slova smyslu. Děj se odehrává v roce 1918 na konci války. To dává příběhu nádech naděje na dobrý konec. Kdybych od začátku počítala s tím že ho stejně odvedou na vojnu a nemá to pozitivní východisko, asi by se mi to četlo jinak.
Na krátkém časovém úseku a na pár kapitolách o 5-10stránkách se diskuse dotkne snad všech velkých životních témat, nejenom partnerských - soužití, vzájemný respekt, bydlení, výchova, ale i politických a náboženských. Ne nijak ostentativně, spíš tak zmínkou, nádechem.
Celkově je knížka vedená skrze dojmy, útržky, pocity, jakoby po obláčku, něžně a jemně, nejednoznačně. A životní nadhled a smíření tomu dávají zase barvu moudrosti, žádné vehementní drama. Berme život, jaký je, a vykřesejme z něj maximum.
Když jsem jednou chtěla zabít večer bez elektřiny a připojení, otevřela jsem tady stažené pdf s 384stranami. Je to ale tak nepřekonatelně čtivá knížka, že jsem nezůstala jenom u jednoho večera.
Na jednu stranu mi pomáhalo, že filmy jsme jako děti pouštěli pořád dokola - mohla jsem si lépe představit jednotlivé postavy, hlavně Sama Hawkense jsem si přehrávala neustále. Na druhou stranu je to tak dávno, že jsem si naprosto nepamatovala zápletku.
Vůbec nechápu, kde se schoval ten rozsah knížky, stránky utíkaly jedna za druhou. Popisy byly čitelné a dobře představitelné. Byla jsem chvíli napjatá, pak zase pobavená. Tu knížku bych si přála mít v knihovně už napořád.
Od začátku do konce jsem měla před očima obraz Báry Hrzánové z divadelní inscenace, jejíž záznam v televizi jsem viděla kdysi jako malá holka. Nepamatovala jsem si děj ani scény. Jenom to, jak stojí v palčácích na jevišti a vypráví zasněně něco směrem k publiku. A taky pointu Budžese.
Způsob vyprávění je dost autenticky dětský - trochu páté přes deváté, z vážných věcí nemá rozum, a tak si realitu dokresluje nebo se na ní bezprostředně ptá. Šťouchá přitom do témat režimu, emigrace, kádrování, ale i zdravotní péče, školství, šikany...
Chvílemi sranda, chvílemi relax, ale zároveň ukázka reality a snaha o empatii. Chápu, že tu knížku má moje mamka ráda, je to její generace.