jadran komentáře u knih

Asi nejlepší a nejsvětovější dílo rusky psané literatury 20. století. Kniha, která má kolem 300 stran obsahuje mnohem víc, než jiná a oslavovanější díla pocházející nejen z Ruska.

Kromě zde již nejednou zmiňovaných úvah o dobru a zlu není od věci si všimnout i dalších dvou věcí. Bulgakov drsně a věcně ukazuje nejen ruskou povahu ve její nejhlubší podstatě, ale i v kombinaci s oním "socialismem". Hned první scéna na začátku, kdy rádoby "vzdělaný" a suverénní Berlioz nejdřív povýšenecky pucuje mladého básníka Ivana (nevím, proč jsem si hned vzpomněl na Pavla Kohouta...) ve věci neexistence Boha i Krista a tím i jeho narození. Pak se najednou objevuje Woland a Berlioz pokračuje. Typicky ruským způsobem. Pohrdavě mu dává jako příklad "svobody" ve stalinském Rusku to, že může veřejně prohlašovat, že je ateistou. Nějak se nezmiňuje o tom, co by asi nastalo, kdyby naopak prohlašoval, že v Boha věří. Nakonec na příkladu Mistra je to ukázáno dál. Jeho nabubřelost, arogance a všeználkovství dostane díky Wolandovi pro něj fatální lekci.

Woland a jeho partička, to není zlo, je to spíš drsné odkrývání těch nejhorších lidských vlastností. A trestání, protože dobrotivý Bůh v osobě Krista nemůže trestat a být na kohokoliv zlý. Bohužel, jak si Woland povzdechne ve Varieté, lidé jsou lidé. Počínání jeho svity působí jako katalyzátor a akcelerátor absurdních situací, které ukazují podstatu lidské povahy z té horší stránky. A všudypřítomným zlem je ve skutečnosti děsivá přítomnost totalitního režimu, jeho pochopů a jeho technik, kterou Bulgakov zobrazuje s umírněností a přesvědčivostí člověka, který se na tomto zlu nikdy nepodílel. Nepotřebuje a ani nemá potřebu se mnohoslovně a okázale "vykupovat" (opět se mi vybavil Pavel Kohout, ale i mnozí další) drásavým popisem jeho existence.

No a pak je zde ta druhá, poněkud méně komentovaná "věc" a to ona organizace zvaná Masolit. Bulgakov (nejen ve světové literatuře) a přitom zcela oprávněná "pálí" do vlastních řad. Lidé, v tomto případě "bratři v literatuře" sami sebe vidí jako elitu národa a vykladače morálky. Přitom se nechají režimem korumpovat více než snadno a levně. Opulentní hodování v uzavřené restauraci, přidělování bytů i chat a exkluzivních dovolených na Krymu. A v prvé řadě i vrchností povolené vytváření pocitu výlučnosti a výjimečnosti - ovšem pouze za předpokladu služby onomu režimu. Michail Bulgakov zde nastavuje zrcadlo oné intelektuální "elitě" více než jednoznačně. A člověku se opět vybaví nejen Pavel Kohout, ale třeba poválečný Vítězslav Nezval.....tenhle moment je v knize velice silný a výrazný. Ve skutečnosti je to zde kvůli smyslu existence i příběhu samotného Mistra. Vztah umělce a režimu (zejména pak totalitního) poznal Bulgakov na vlastní kůži. I on hrál vabank hru s jiným ďáblem - se Stalinem.

No, a nakonec, i když ne v poslední řadě, mě uchvátil ten úžasný apokryf v čapkovském stylu o ukřižování Ježíše Krista. Pro lidi, co se potřebují ke všemu vymezit je tohle podání v rozporu s biblí. Pro mě je to naopak symbol hluboké a opravdové vnitřní víry a naděje.

Těch tři sta stran knihy je pro mně daleko víc, než veškerá ostatní ruská literatura na čele s Dostojevským a Tolstojem, snad jediný, kdo by mohl stát k Bulgakovovi po boku je Alexander Solženicyn a také zapomenutý běloruský spisovatel Vasilij Bykav. Jenže tihle dva jsou realisté - Bulgakov je přece jen převyšuje onou magičností.

Jeho smrtelná hra se Stalinem ale v jistém slova smyslu skončila jeho vítězstvím. Dá se říct, že nakonec vyhrál. Umíral těžce, dopracovával Markétku až do posledních chvil v péči a s podporou milované ženy a protože "rukopisy nehoří", stvořil jednu z těch knih, které jsou i v bohaté literatuře XX. století opravdu výjimečné.

25 26.06.2016

Jeden z nejlepších amerických románů, který jsem kdy četl. Na jedné straně autor popisuje Aleca Barra jako v zásadě velmi sobeckého, sebestředného člověka, kterého až teprve rakovina dožene k tomu, aby se přece jenom jednou za život zachoval lidsky a nesobecky (tím že vyžene mladičkou manželku Penny a ušetří jí evidentně zřejmého pohledu na svoje postupné umírání), na druhé straně pohled na to, jak dneska funguje literatura. Dostala mě ona válečná scéna z Londýna, snad nikde nebyla hrůzná válečná scéna vystižena tak málo slovy. Zcela jsem se ztotožňoval s autorovou drsnou kritikou Hemingwaye (když si člověk přečte jeho dílo - tedy hlavní knihy a občas i nějaký ten méně povedený opus), pochopí jednak falešnost tohoto předního amerického intelektuála, jednak vidí, že z hlediska knižního byznysu není ani tak důležité, aby kniha byla kvalitní a pravdivá, ale aby především vyšla v termínu a dala se prodávat (s pomocí kritiků na jedné straně a reklamy na straně druhé). Jméno prodává. Je smutné, že třeba Dumas a Balzac taky chrlili knihy, ale aby se zbavili dluhů A především u Dumase jsou všechny jeho knihy (aspoň ty co jsem četl) hodně kvalitní. Ale prostě měli smůlu, žili ve špatné době. Byznys nefungoval tím správným způsobem. On ten syndrom Viewegh tady byl už dávno. Tady je to popsáno více než dobře a to se jedná o dobu před šedesáti a více lety.

V jistém směru bych Medojedky postavil typově vedle filmu Americká noc. A s ohledem na to, že Americká noc patří k mým nejoblíbenějším filmům, je jasné, jaké místo mají u mně Medojedky v literatuře.

Oč je lepší číst takhle kvalitní knihu faktu, než sledovat nejrůznější fikce. Ke všem přídomkům, které tady jsou uvedeny u ostatních komentujících a se kterými se ztotožňuji bych přidal ještě jeden. A tím je poctivost autora. Ve druhém vydání dokonce rozvinul otázku, jak to bylo s tím, že Roosvelt o útoku věděl a nechal ho proběhnout...Začátek války v Tichomoří je podán až po bitvu u Midway jako klasické drama se šťastným koncem a obstojí naprosto vedle všeho, co jsem k dané problematice četl nebo viděl. A kvalita a dramatičnost vynikne třeba srovnáním s (podle mně) stejně famózním filmem Tora, Tora, Tora včetně oné fascinující epizody, kdy na poštovní oddělení základny v Pearl Harbour, v době, kdy je většina lodí již zničená nebo těžce poškozená přijíždí místní japonský listonoš, aby odevzdal telegram z Washingtonu o možném hrozícím nebezpečí. A naopak se člověk musí smát přitroublé snaze po dramatizaci ve filmu Midway, kde událostí popsané Hubáčkem na základě maxima dostupných podkladů nestačily a bylo potřeba ještě mezi historické osobnosti vpašovat jakéhosi námořního kapitána Gartha a jeho syna a vytvořit naprosto směšný obraz závěrečného úderu právě touto osobou - cca padesátiletý námořní kapitán si sedá do střemhlavého bombardéru a vede útok na poslední japonskou letadlovou loď, aby pomstil svého těžce zraněného syna. A to už ani nemluvím o limonádovém paskvilu Pearl Harbour s famózním nápadem, jak se stíhači přecvičí za pár týdnů na "bombarďáky", aby "pomstili" Den hanby. V tom je síla literatury, právě z tohoto srovnání se ukáže, jak kvalitně napsanou knihu není prakticky možné překonat. A - mezi námi čtenáři - je to prostě dobře......P.S. Po mnoha letech jsme rád, že sem mohu připojit poznámku, že Midway se kromě jednoho kvalitního dokumentu dočkala konečně i kvalitního zfilmování a to díky stejnojmennému filmu Bitva u Midway z roku 2019 režisérem Rolandem Emmerichem, kde je vše ukázáno tak, jako kdyby mu scénář dělal sám Hubáček.

6 16.04.2016

Kniha skvělá, panu Kovaříkovi hluboká poklona. Jinak je až komické, co dalo práce a jak dlouho trvalo historikům, než na základě dobových dokumentů a dalších možností modernější doby odbourali a oprostili skutečnost od manipulací a úmyslných polopravd i zjevných lží. Všechny ty fámy, kterými zaplevelil historii sám její tvůrce, aby ze všeho vyšel jako génius (Napoleonovy paměti brát jako seriózní pravdivý podklad k výkladu historie může brát v úvahu jenom pronapoleonský fanatik typu Thierse nebo i Huga) byly vesele šířeny dál a dál a rozvíjeny až k neuvěřitelné košatosti. Básník moderního francouzského nacionalismu Hugo ve svých Bídnících přichází z hloupou představou, že drtivý Neyův jezdecký útok zastavila ne britská a spojenecká karé, ale jakýsi příkop, o kterém kyrysníci nic nevěděli a který jejich útok zastavil. Přitom tam nic takového nebylo a ani být nemohlo, přes tuhle část bojiště se převalila francouzská vojska, ale i britská kavalerie předtím několikrát. No a přitom je zajímavé, jak studium těch zdánlivě nezají mých a "neakčních" věcí může podat daleko plastičtější a pravdivější obraz a objevit a doložit fakta, která nějak s tím Napoleonovým podáním moc nesedí. I díky téhle knize jsem se musel smát, když jsem znovu shlédl film Waterloo a uvědomil jsem si, jak tuhý kořínek má falešný obraz Napoleonovy poslední bitvy v populární kultuře. A koho to zajímá z hlediska těch "v první linii", doporučuji skvělé memoáry velitele britské jízdní baterie (tehdy) kapitána C. Mercera...

2 16.04.2016

Famózní a přitom zcela neznámé dílo, které v Česku vyšlo snad pouze jenom jednou a paradoxně někdy v šedesátých letech - s polopatickou předmluvou Danny Smiřického, tedy pardon Josefa Škvoreckého. Eraserhead napsal prakticky vše, co k vlastní knize lze říct a tak nezbývá, že na ní dokázal navázat až Remarque. Jinak k oné Škvoreckého předmluvě je třeba dodat, že kromě té (mírně řečeno) rozpačité reakce ze strany oficiálních míst (čímž mám na mysli všechny ty tehdejší americké publicisty, novináře a vůbec "tvůrce" oficiálních postojů, výkladů a hodnot) byla kniha bez přijata těmi, kteří měli zkušenost jaksi osobní a bezprostřední - veterány občanské války. Ti naopak nedokázali pochopit, že autor, který se narodil až po oné válce, byl schopen takhle přesně dokonale a hlavně realisticky vyjádřit jejich vlastní nejhlubší pocity, aniž by měl možnost se války zúčastnit.

3 16.04.2016

I když to woodward napsal dost pěkně, dobře i pravdivě, tak co je Rusko a kdo jsou Rusové víme všichni a podobných analýz ruská literatura obsahuje víc, než literatury ostatních zemí. Zato ta obecná nadstavba tam nějak chybí. Ale ať už to jsou historické, sociologické, politologické, psychologické a bůhví jaké další studie a práce na straně jedné a celá ruská literatura Puškinem počínaje až třeba Solženicynem konče, co z toho je tak objevné a hlavně všeobecně akceptovatelné? Vždyť sám Tolstoj a jeho "filosofie" vedly nepřímo k zvěrstvům dvacátého století v Rusku a jeho bohužel i dost širokém okolí. Falešný humanismus a lidovost (ono povrchní splýváním s prostým lidem) není nic jiného, než ono užitečné idiotství, jak ho cynicky a přitom bohužel velice trefně popsal V. I. Lenin. Salónní levičáctví - mor dnešní doby má různé podoby a jednu z nich představuje i Tolstoj, v tomto případě v obskurní (i když dobře vytvořené postavě s jistými autobiografickými rysy) osobě Pierre Bezuchova. No kdo bude oslavovat toto dílo třeba jako protiválečné opus největší velikosti doporučím útlou knížku Stephena Crana Rudé znamení odvahy.....

2 16.04.2016

Kniha, která je podle mně hodně podceňovaná a přes ostatními zmiňovanou (podle mně rovněž někdy trochu, ale opravdu jen trochu zbytečnou) popisnost představuje jedno z těch nosných témat v literatuře. Otázka osobní pomsty za nespravedlnost, kterou způsobila sice trochu doba, ale hlavně i ze zcela osobních důvodů konkrétní lidé. Pokud někdo tvrdí, že se nejedná o literaturu té "nejvyšší" kvality, jako je tomu v případě už několika generací literárních kritiků a historiků literatury a jak nás to učí na všech stupních škol podle metodických příruček, je to zvláštní. Přitom na druhou stranu se nám od stejných lidí vnucuje jako axiom, že třeba zcela banální Vojna mír, která není ničím jiným než popisem života pár lidí z vyšších kruhů na pozadí napoleonských válek je jedna z knih naopak "nejhodnotnějších". Přitom ačkoliv kromě popisu ruské mentality a všech negativ souvisejících s tímto národem zde žádná myšlenka není a podle Vojny a míru by se ale daly točit docela zdařilé soap opery (viz. dva poslední čtyřdílné seriály italské resp. anglické provenience, které nám ČT nabídla). Naopak, osoba Monte Christa jako literárního typu se směle může třeba měřit s Hamletem. A strohé konstatování, jak pomsta nikdy nemůže vrátit zpět nic z toho, co člověk ztratil, je mnohem cennější z hlediska elementárních životních situací a z nich vyplývajících peripetií. Vždyť čím je vlastně Kunderův Žert, který Monte Christa nemá přímo v názvu jako například Verne? Inu, jenom variací na to samé a s vyústěním podobným...na druhou stranu, co se týká všech těch rovněž mnohem více oceňovaných Balzaků, Zolů a jim podobných by se dalo říct, že každý gramotný čtenář ví, kdo to byl hrabě Monte Christo, u bratrance Ponse a podobných figur si tím až zas tak moc jist nejsem. A tak nakonec nezbývá než konstatovat, že stejně rozhodují čtenáři a hlavně - miluji ta dvě slova na závěr. Čekat a doufat.

22 16.04.2016

Sice bezvadná kniha, ale téma už je poněkud otřepanější a doba zase o kus pokročila, takže to, co bylo na Budžesovi nejcennější - z originálního úhlu zachycená drsnost doby už tady poněkud ustupuje do pozadí, protože - mezi námi - podobnou sestavu pedagogů i spolužáků najdete v lehce přebarvené podobě dodnes. Nakonec, jako vrstevník Ireny Douskové mohu říct, že jsem na méně prestižním gymplu v Praze měl mnohem větší štěstí na pedagogy a spolužáky, o to horší bylo poznání skutečnosti v dalším životě, když člověk opustil po maturitě ono skleníkové prostředí vztahů. Tady je hlavní hrdinkou Helenka a její postpubertální problémy od tvůrčích, přes rodinné až po erotické už zdaleka tak ostře neukazují dobu (slovy Shakespeara) se vším co s ní hýbe. Je to zábavné, ale ona mrazivost a beznaděj jako ztělesnění toho, čemu se okázale říká umělecká pravda už prostě v Oněginovi není. Spíš bych to přirovnal asi k prvnímu dílu filmových Básníků.....

6 16.04.2016

"Jsme objekty všeobecné nesouvztažnosti, zlomky velké stavby a bude potřeba více času, více odstupu a více mlčení, abychom ji pochopili v celku." Asi není náhoda, že slova z této knihy použil jako závěrečné motto nejlepší francouzský stíhač druhé světové války Pierre Klostermann ve svém Velkém cirkusu. Exupery nebyl pozér, jak je mu v souvislosti s jeho válečným angažmá vyčítáno (létal, ale nechtěl zabíjet, proto létal s pozorovacím letounem a domohl se angažmá s věkem "vysoko" nad limit), ale aby se "zúčastnil" a aby "pochopil". Mám Válečného pilota spojeného právě s Velkým cirkusem a myslím, že pochopili oba. Bohužel patří k tomu zlomku lidí, kterým se to podařilo, každý svým a odlišným způsobem a pro oba naopak platí onen závěr Velkého cirkusu. Exupery nepotřeboval mnoho slov a tlusté svazky, ani komplikovanou stavbu textu s množstvím úvah, aby vyjádřil základní myšlenky. Paradoxně asi můj nejoblíbenější francouzský spisovatel a tahle kniha je ukázkou, že to rozhodně není jenom autor Malého prince. A není jediná.

2 08.12.2015

Erich Maria Remarque byl jeden z největších spisovatelů 20. století. Kritici a nejrůznější publicisté nám sice tvrdí, že jeho knihy jsou povrchní, prvoplánové, spekulativní, ale pravdu nemají. Smyslem literatury (a to "největší") není ohromovat snoby a být originální za každou cenu, ale ukázat dobu a vytáhnout z unikátního individuálního příběhu hrdinů "to" obecné a nadčasové. Dokázal to třeba Shakespeare a dokázal to i Remarque. Navíc z jeho knih je znát, jak dokázal maximálně využít vlastní zkušenosti a životní prožitky. Vzpomínám si, jak během školních let nám jedna "soudružka" češtinářka tvrdila, že Remarque není dobrý spisovatel, protože nenabízí řešení a nevidí skutečnost "třídně". Měla pravdu, Remarque ji viděl jako skutečný humanista, pro kterého to nebyla vznosná fráze, ale vztah k životu. Takže je jasné, že ani nacisté ani komunisté ho nemohli mít rádi.....

Kniha hodně bolí. Vlastně stejně jako většina Remarqueových knih. A přesto po ní člověk sáhne, když je mu nejhůř a postihne ho něco špatného. Protože pak o to víc chápe onu sounáležitost s lidmi a rozumí jejich pocitům i bolesti, ale vnímá i někde dole zašlapanou jiskřičku naděje.

27 08.12.2015

Co nedokázali často přehnaně oslavovaní spisovatelé na tisících stránkách svých veleděl, dokázala Irena Dousková popsat originálním a pod kůži lezoucím způsobem. Totiž všechnu tu bídu a hnus normalizace. Famózní charaktery všech osob (strašně líto mi bylo hlavně Kačenky a to nejen kvůli tomu, jak ji semlela doba profesionálně, ale i ve vazbě na její matku), místo přehnaně rozsáhlého a chvílemi až samoúčelného filozofování (Kundera) nebo dokonce sebeoslavování (Kohout) zdánlivě jednoduchý příběh, kdy se při čtení válíte smíchy a pak je vám z toho všeho najednou tak nějak "šoufl", protože si domýšlíte souvislosti a smích je najednou ten tam a zbyde smutek, že takhle to prostě bylo. A když přijedete do Příbrami a uvidíte "to" ničínské divadlo v bloku kulturního domu z padesátých let, představíte si nejen Helenku, ale především jste-li jenom průměrně inteligentní a máte v sobě alespoň trochu citu a pochopení, tak už vám nikdo (co se týká "oné" doby) nic nenabulíkuje.

24 08.12.2015

No, perfektní horror. Když jsem to četl poprvé, byl jsem u vytržení. A nakonec se všechno krásně logicky a hlavně racionálně vysvětlilo....snad nejlepší samostatná mayovka s Old Shatterhandem a Winnetouem.....

14 19.08.2015

Samozřejmě to je dobrodružná kniha - navíc ji nelze hodnotit samostatně, ale jako první díl série. A překvapilo mě, že znalost prostředí a problematiky je zde u Karla Maye na úplně jiné úrovni, než je tomu u jeho knih ze Států. Jistě, dá se tady lecos zpochybnit, ale když jsem měl možnost navštívit místa, kde se série odehrává (např. Galatská věž v Istanbulu, Šot el Džeríd a poušť v Tunisu nebo Černou Horu), měl jsem pocit, že tady ten Karl May musel být. Jak mám poněkud iracionálně rád bondovky, tak mám rád tuhle sérii. Ondřej Neff si jednou dal ve svém poněkud přehnaně oslavném spisu o Julesu Vernem dost velkou práci, aby dokázal, jak je Old Shatterhand/Kara ben Nemsí nereálná postava, jenže to je ve světě literatury a filmu leckdo a onen Bond zrovna na jednom z předních míst. Jenom doufám, že si (byť to asi nehrozí) nepřečte tuhle sérii nějaký řecký nacionalista. Z těch balkánských národů tam shodou okolností Řekové vycházejí skoro nejhůř. A na druhou stranu, jenom díky těmto knihám vím, kdo jsou to Kurdové, Jezídové a nebo co je základem islámu a čím se liší sunnité od šíítů a proč se mají tak "rádi". A to je i v dnešní době docela cenná deviza tohodle dobrodružství. Škoda, že se už Kara ben Nemsí odebral i s Halefem na věčnost. Oni by si s tím Islámským státem už nějak poradili.....

19 19.08.2015

Kdybych měl říct, kdo je podle mně nejlepší spisovatelka druhé poloviny 20. století a kdo dokázal (slovy Shakespeara) nastavit tvář době, byla by to jednoznačně Zdena Salivarová. Povídkám vévodí samozřejmě hned ta první, která je jakousi obdobou Honzlové. Ten obraz bezcharakterního kariérismu tety, skvělá babička a charakteristika Ruska jejími slovy platná dodnes (nebo zase dneska) v kombinaci s velmi smutnou, ale asi i realistickou love story někdy z přelomu padesátých a šedesátých let vysoce přesahuje daleko renomovanější a oslavovanější díla. Jestli to taky nebude životními zkušenostmi, kdy Zdena Salivarová asi rozhodně nepatřila k oněm mladým komunistům, kteří si svými modrými košilemi, stranickou knížkou a oslavou velkého Stalina vytvořili prostor pro karieru, která leckdy trvá dodnes. Schopnost ve zkratce vystihnout charaktery osob i prostředí, smysl pro detail i jeho význam pro celek je až famózní a teprve tady si člověk uvědomí prázdnotu slov i myšlenek u řady rádoby slavných a oblíbených spisovatelů (i spisovatelek). Každá povídka je zcela jiná a člověka napadá, jak by bylo skvělé, kdyby se z některých stal kratší román. Jak mně vzala za srdce ta první, tak nejvíc mně pobavila ta poslední. Ona třeba ta ruská řidička náklaďáku v této povídce je typickou ukázkou schopnosti autorky vytvořit na minimální ploše charakter, který vám utkví v paměti víc, než sáhodlouhé, hluboce "psychologicky" prokreslené popisy tzv. významných autorů. Je jistě obdivuhodné, jak se Zdena Salivarová věnovala 68ˇPublishers, ale je trochu škoda, že toho nenapsala "trochu" víc. Ale na druhou stranu, někteří autoři chrlí knihu za knihou, scénář za scénářem, ale kde nic, tu nic.......

6 19.08.2015

Jestli Báječná léta pod psa podle měn byla dobrým námětem pro kvalitní film, tak tady je naopak podstatně lepší kniha. Sice nic neříkající oddechovka, ale zábavná a s řadou reálných postřehů "ze života". Člověk tak nějak nechápe, proč film Účastníci zájezdu je prakticky o něčem úplně jiném a s knihou má společného ještě míň, než třeba knižní a filmová verze Winnetoua. No, co nadělám, s uplynulým časem to už ale vím - fenomén Viewegh.

6 26.07.2015

Podle mně jedna z dvou nejlepších knih M. Viewegha, nicméně snad nejpozoruhodnější je fakt, že film se stejným názvem je podstatně lepší. A to se hned tak nestává.....

12 26.07.2015

Betty MacDonaldovou pokládám za svoji nejoblíbenější spisovatelku a právě na tomhle románu je možné vysvětlit, proč to tak alespoň u mně je. Žádný z těch bombastických sociálně kritických románů, zabývajících se hospodářskou krizí v USA neokáže tak v zdánlivě civilním a neokázalém duchu ukázat, co to ta krize byla a jak v ní obyčejní lidé žili. Atmosféra doby i chování lidí je zde perfektně popsáno (onen humor tu skutečnost rozhodně nezlehčuje a už vůbec nezesměšňuje....) a co mně vždycky dostane nejvíc je ona neokázalá lidskost jak v rámci Bětiny rodiny, tak ve vztahu k ostatním lidem. Možná bude naopak znít bombasticky moje tvrzení, ale díky téhle knize podle mně alespoň někdo může pochopit, proč se v USA nemohl dostat v tak děsivé situaci (analogické situaci v Německu v 30. letech) k moci nějaký šílenec typu nacistů s Hitlerem čele nebo bolševiků s Leninem a jeho více než zdatnými následovníky.

5 26.07.2015

Neskutečně poctivý a skvěle napsaný historický román, na kterém je snad nejpodivnější to, že takhle se to skutečně stalo. Autorka zřejmě věnovala obrovský kus práce přípravě a co mně fascinuje ještě víc je skutečnost, jak dokázala decentně naznačit charaktery a konflikty osobností doby románu, aniž by se pouštěla do jistě oprávněných a objektivních soudů o historických osobnostech typu Napoleona, ale hlavně i onoho Barnadotta, který zradil kdekoho, aby nakonec získal a hlavně udržel alespoň tu korunu ve Švédsku, když už ten kalkul s nástupnictvím po Napoleonovi (v podřízenosti ruskému carovi) úplně nevyšel. Ale Desiree byla podle všeho, co se o ní dá zjistit asi skutečně taková, jako ji Anne Marie Selinko popisuje. Tedy velmi sympatická, inteligentní a vnitřně silná žena, která dokázala obdivuhodně snést jak pády, tak vzestupy svého osudu.

10 26.07.2015

Pro mně asi nejautentičtější paměti účastníka bojů ve "vzduchu". Naprosté oproštění se od okolí a osobních a mimobojových zážitků, minimální úvahy na obecnější témata a především poctivá a úspěšná snaha postihnout vlastní pocity i za cenu přiznání se ke strachu a slabosti. O to víc vynikne pochopení onoho občas zveličovaného a jindy zase znevažovaného hrdinství. Jak si nesmírně vážím generála Fajtla, ten v žádné ze svých knih autentičnosti Clostermanna nedosáhl. A co se týká neustále vyzdvihované kritiky Clostermannovy osoby v souvislosti s jeho údajným "zaviněním" smrti majora Mouchotta, když ho v boji přestal krýt a pustil se do individuálních soubojů s Němci, on sám ji zmiňuje, neomlouvá a z dalších textů pochopíme, kolikrát on sám zůstal opuštěn, ale prostě měl jenom víc štěstí. A nebo byl ještě lepší pilot na ještě lepším stroji....v každém případě jeho kritika z francouzské strany (a adorace letců z letky Normandie-Němen) vyplývala z jeho kritiky francouzského odboje i poměrů ve Francii. Nakonec u nás se letci ve stejné době ve státním zájmu vraždili a zavírali a jenom zlomku těch šťastnějších stačil včas utéct. I to jsme si uvědomil, když po onom realistickém věcném a velmi poutavém líčení bojových operací si člověk přečte nádherná slova : "Velký cirkus odjel. Obecenstvo bylo spokojeno. Program byl dost pestrý, účinkující nebyli špatní a lvi sežrali krotitele. Bude se o tom mluvit ještě pár dní. A i když se na všechno zapomene - na fanfáry, na ohňostroje a krásné uniformy - na návsi zůstane ještě kruh vysypaný pilinami a díry po kolících. Ale déšť a zapomnění smažou rychle i tyhle stopy. Moji kamarádi, kteří přežili Velký cirkus, nebyli naštěstí t těch (ani já ne), kteří "nepochopili" a to bude naše jediná odměna". Co k tomu dodat víc.

6 25.07.2015

Z půvabné, zábavné a pohodové knihy (přes dobu děje) jakoby čišela autorova snaha udělat si prostě radost a podělit se o ni se svými čtenáři. Povídkoromán (což Škvoreckému nějak tak nejlíp sedí) není sice žádné přelomové dílo, ale zase možná (když se nad tím člověk zamyslí) je to daleko přesnější a objektivnější popis doby a především lidí, kteří v ní žili. Těch, kteří byli odvlečeni, zavřeni a třeba i zabiti byla menšina, i ta většina nějak žila. A představa mladičkého gymnazisty Josefa Škvoreckého - pardon - Danny Smiřického, jak každý večer sedí s rodiči u rádia a poslouchá Moskvu a těší se, jak přijedou sovětské tanky je zcela, ale zcela mimo, zatímco jeho loudění u Irenky a ostatních, hraní jazzu, protože to bylo in a zase to mohlo přitáhnout pozornost oněch náchodských krásek je zcela uvěřitelné, stejně jako "odboj" spočívající v přepisování matriky.....

16 25.07.2015