Jana283 komentáře u knih
Román to tedy určitě není. Je to sled méně či více trapných historek, které asi PH vyslechl ve VIP kruzích a zapsal. Přečetla jsem a lituji promarněného času. Zcela poplatné dnešní povrchní době.
Jako všechny knihy, které vznikají z blogů, tak i tahle trošku nedrží pohromadě. Paní farářka staví až moc do popředí sama sebe (Tak už ta obálka...). Ale je tam spousta krásných myšlenek a námětů k zamyšlení. Zajímavé grafické zpracování.
„… Všechno, co se v životě děje dává dřív nebo později smysl. Někdy (a někdy taky častěji) v životě dávají smysl příběhy až teprve ve chvíli, kdy od nich kousek odstoupíme. Kdy přestaneme tahat za nitky a mermomocí o všem rozhodovat… Zas a znovu se učme počkat na ten význam, nedomáhat se pravdy dřív než všechno dozraje.“
Už dlouho jsem nečetla nic tak poctivého, upřímného a inspirativního. Václav Marhoul je skvělý filmař – profík každým coulem. Při četbě mne napadala slova: perfekcionismus, profesionalita, citlivost, vlastenectví, úcta k lidem, pracovitost, tvrdohlavost, píle, houževnatost…. V průběhu četby (kterou jsem jen nerada přerušovala) jsem znovu shlédla film Tobruk, film o filmu a našla si kdejaký článek k tomuto tématu a musím říct, že Václav Marhoul vytvořil nadčasový film, který vzdává hold zapomenutým vojákům zapomenuté epizody války. A za to mu patří velké poděkování. Kdybych byla herec, klapka…, prostě kdokoli od filmu, nepřála bych si nic jiného než pracovat po boku takového člověka. Velmi ráda bych si přečetla „deníček“ o tvorbě dalšího nadčasového filmu Nabarveného ptáčete a ještě raději o tom, jak VM šéfoval Barandovu. Teď točí nový film a já mu držím palce . Děkuji za knihu i za filmy!
Moje první kniha od MK (detektivky moc nečtu). Ale tohle je o "mém" kraji, tak jsem byla zvědavá, jak se s tím "popasuje". No, neurazila, nenadchla.... Asi se pochopila, že téma odsunu a dosidlování pohraničí je teď "in", tak to chtěla vytěžit. Ale jsou autoři, kteří to umí mnohem, mnohem lépe.
Nepochopila jsem, co je to za literární útvar a jakým"přetlakem" autorka trpěla, když to psala.
Za mne tedy velké NE. Souhlasím s názorem Dagmar7365.
(SPOILER) Dvě výjmečné ženy, tři výjmečné osudy. Sledujeme paralelně životní příběhy Jackie Kennedyové a Mariae Callasové, které spojuje i rozděluje vztah ke kontroverznímu miliardáři Aristotelu Onasisovi. Všichni tři žijí zcela výjmečné a bouřlivé životy, které zpovzdálí vypadají záviděníhodně – bohatství, jachta, soukromý ostrov, operní domy, Bílý dům… Kdo by nezatoužil ocitnout se chvilku na jejich místě. Když se ale ponoříme do stránek románu, zjistíme, že životy to byly nejen plné pohádkového bohatství, dobrodružství a lásky, ale také bolesti a ztrát. Marie Callas obdivovaná operní diva trpěla celý život pocity méněcennosti a samoty. Její touha po dětech nebyla naplněna a její jediný vymodlený synáček Omar zemřel hned po narození. Nakonec se dočkala po deviti letech vášnivého vztahu i zrady od své velké životní lásky Onasisse. Život Jackie je více známý – přišla při atentátu o manžela JF Kennedyho, zemřely jí dvě ze 4 dětí. Strach a psychické problémy jí po atentátu na Kennedyho bratra Roberta vhání do náruče Onassise. Nakonec i Aristoteles ztrácí při leteckém neštěstí jediného syna Alexandera a tím i další smysl života … Román vykresluje všechny tři protagonisty jako lidi milující i chybující, toužící po moci i lásce. Další kniha z edice Beletrizovaných životopisů, která mi přinesla velmi pěkný čtenářský zážitek.
Knížka je velmi podrobná a bez velkých emocí popisuje život děvčátka, dívky, mladé ženy v ortodoxní chasidské komunitě . Jednoduchý přímočarý způsob vyprávění , o to víc emocí vyvolává.
Vytrhnout kořeny je vždy těžké a bolestné. Odejít sama , s dítětem, bez peněz, bez možnosti o kohokoli se opřít… to je obdivuhodné. Doufám, že tato kniha dodá sílu a odvahu těm, kteří touží změnit svůj život.
Hodně nepodařená slohová práce snažící se vytěžit z momentální módní vlny historických témat a rodinných tajemství.
Věděla jsem, že běží poměrně populární seriál na Netflixu, ale protože nemám ráda tahle uměle natahovaná díla, která by mohla být možná pěkným celovečerním filmem, ale jako nekonečné série mne nebaví a považuji je ztrátu času, pustila jsem se do knihy. Přiznám se, že mi moc nesedl styl jakým byla napsána – připadalo mi to strašně těžkopádné a jazykově nehezké. Co se týče obsahu, chápu, že bolesti přecitlivělých -náctiletých nám dospělým mohou připadat poněkud malicherné, ale to by se pak musel zabít každý druhý teenager. Psychologie postav zvláštní, vztahy podivné. Kniha mě nijak neobohatila (což tak nějak od knih očekávám).
Objevila jsem knihu oblíbené autorky, o které jsem si myslela, že jsem ji nečetla (pak se mi děj osvěžil a připomněl). No, jsem ráda, že jsem tahle díla přečetla v mládí, kdy mne „ženy- údernice“ (byť v bílém plášti a právě pro ten bílý plášť), oslovovaly více než dnes. Kniha plná klišé oslavující pracující a všezvládající ženu… To není člověk, ale robot. Zvláště mne pobavila několikrát opakovaná pasáž, že pracující intelektuálka nemá čas udělat si make up, vytrhat obočí a naondulovat vlasy. Chodí v universálním kostýmku z konfekce, protože, co je v hlavě je důležitější než pozlátko na povrchu… Tak tyhle ženské byly fakt hrdinky mého mládí a já chtěla být jako ony. Tak nevím, jestli je nebo není škoda, že mne to přešlo… Dvě hvězdy, ale jen proto, že je to moje milovaná paní Stýblová, která si určitě úctu zaslouží…
Kniha o různých podobách samoty. Některé pasáže byly velmi dojemné. Občas jsem se trošku ztrácela. Místa o historii mi přišly jako vsuvky z turistického průvodce bez zvláštního vztahu k příběhu. Ale tahle drobná knížka určitě stojí za přečtení a zamyšlení.
„Snad se každý někde v polovině života ztratí, aby se pak, ještě než zestárne, začal znovu hledat.“
Velmi mne zaujala obálka i celková grafika knihy. A obsah? Příběh neuvěřitelně silné ženy, matky, který vypráví sama prostým slohem ve svých denících z let 1955 -1973. Nemoc dítěte a starost o něj musí být pro mámu velkou bolestí v jakékoli době. Připočteme-li k tomu ještě dobu, kdy medicína tápala, byl nedostatek léků a společnost se vymezovala vůči jakékoli „jinakosti“ , sleduje člověk s obdivem, jak jediný člověk nese na bedrech tolik trápení. Jednou z hlavních Hlavní starostí paní Hany bylo, aby jí jejího psychicky nemocného syna neodebrali a neumístili do ústavu, což bylo v té době zcela běžné. Ačkoli nezná diagnózu (že se jedná o poruchu autistického spektra se dozvěděla až v synových 12 letech) ani to, jaký bude vývoj synovy psychiky statečně a neúnavně se pouští do synova vzdělávání – navzdory skeptickým lékařům a lhostejnému školství. Jako ta kapka vody, která neúnavně hloubí stopu v kameni. Příznačnější název by kniha nemohla mít. Neví, co vše bude Jiřík schopen se naučit, ale stále zkouší nové metody a cesty, jak syna naučit alespoň základním vědomostem. Bez podpory, bez znalostí, bez možnosti s kýmkoli se poradit… Stále začíná znova. Na jedné straně podpora rodičů na straně druhé mladší syn Vašík, který se také potýká s mnoha problémy s chováním (myslím, že dnes by to bylo dítko s diagnózou ADHD) a možná také s celkovou atmosférou v rodině. Co jsem trošku v příběhu postrádala, byl vztah s otcem dětí a jeho podíl na výchově. Mihne se jen sem tam v zápiscích, většinou pouze jako účastník nějakého rodinného výletu. Možná, že se paní Hana chtěla zaměřit jen na popis výchovy dětí, možná že rozepisovat toto téma by bylo příliš bolestné. Život celé rodiny byl jistě Jirkovou nemocí hodně poznamenán. Doporučuji všem – mámám nemocných dětí jako podporu a nám ostatním, abychom si více dokázali vážit prostých věcí – našich dětí a rodiny. To je totiž nejvíc .
Musím říct, že mne IO příjemně překvapila. Po přečtení některých mladických úletů, po nechutně rozmáznutém románku (všichni víte s kým) a podivném dopisování si s Kafkou, jsem se zařekla, že knihu téhle „sepisovatelky“ si už nikdy nekoupím. Ale ta obálka se mi tolik líbila. Tak jsem jí dala fakt poslední šanci. A jsem moc ráda. S chutí jsem si přečetla knihu konečně dospělé ženské a vyzrálé spisovatelky, která stále hledá sama sebe, bilancuje, má odvahu podívat se do minulosti, vypořádat se s profesní krizí i nelehkou koronavirovou dobou a začínat znovu a úplně jinak. (Tu diviznu musím vyzkoušet). Téma „-sátiletých“ žen – už dávno zralých matek a čerstvých babiček, ale stále ještě dcer, svazovaných láskou a povinností k rodině a zároveň stále toužících po lásce a plnění si vlastních snů - je teď být módní (a je to dobře). Tohle je jedna z nejlepších knih, s tématikou ženského stárnutí,, kterou jsem zatím četla – nenutí se do humoru a „diblíkovství“ za každou cenu, je velmi upřímná a otevřená, křehká i silná. Kapitoly o mamince mne velmi dojímaly.
Zásadní kniha mého života, která mne provázela celým dětstvím a udala směr i mé budoucí profesi.
Tahle knížka nepatří k nejzdařilejším Kožíkovým dílům, přesto stojí za přečtení. Příběhy tří dívek, jejichž životy poznamenala válka a snaha společnosti o "nápravu."
Zavzpomínala jsem si na mládí. Měla jsem ráda hrdinky Heleny Šmahelové. Je zajímavé, že vše, co je v knize odsuzováno jako kapitalistické, dnes plní naše životy po okraj a nikdo se nad tím nepozastavuje.
Při četbě této knihy jsem dospěla k závěru, že člověk nemusí být věřící křesťan, aby vyznával křesťanské hodnoty. Většina názorů psychiatra a kněze Maxe Kašparů ( na rodinu, vztahy, životní hodnoty či současnou společnost) mi byla velmi blízká a vyjadřovala to, nad čím se člověk denně zamýšlí při četbě novin, sledování médií, setkávání se s lidmi… Takže je milé, že jeden „nepřizpůsobivý občan“ (jak sám sebe nazývá) umí tohle nejen jasně zformulovat, ale dokáže také stát pevně za svými názory a postoji. A i když se některé věci v knize opakují,není vůbec špatné si je připomenout.
Některé myšlenky:
„…všechno, co děláme poctivě přináší radost.“
„Společenské klima je ovšem uměle programované pro obdiv abnormalit.“
„Nezuří zde boj mezi Východem a Západem ani Severem a Jihem, ale mezi stále se zvětšujícím počtem deprivantů a zbytkem slušné společnosti.“
„Co dítě slyší od rodičů to ho informuje. Co dítě u rodičů vidí to ho formuje.“
„Pokora je výsadou moudrých.“
„Žijeme v diktatuře lidských práv bez odpovědnosti a povinnosti.“
„Hodnoty, pokud přežívají, jsou zesměšňovány spolu s těmi, kdo se k nim hlásí.“
A mnoho dalších…. A také pěkné fotografie Štěpána a Petra Václavka.
Kniha vyšla před 12 lety a myslím, že za tento relativně krátký čas se změnilo zásadně mnoho v pohledu na genderové stereotypy. Ve své době byla tahle kniha určitě nesmírně přínosná a objevná. Otvírala témata, o kterých se běžně nemluvilo, neřešila se a člověk těžko hledal odpovědi a pomoc. Ten, koho role ženy – dcery a matky zajímá najde mnoho citátů a odkazů na různé studie. Smysl knihy chápu, ale to, že by si takto dopisovaly dvě kamarádky mi připadá naprosto nereálné (nicméně pro poslání knihy druhořadé). Těm, kteří se ocitli v roli "pečujícího dítěte" může i dnes pomoci zorientovat se v neradostné problematice, která mnohé z nás jednou čeká (ať už v roli dítěte či rodiče)....
Moc se mi líbily Hornické vdovy - kniha plná života (i když hodně o smrti), lásky, naděje i smíření. Sestry jsou evidentně napsány také s velkou láskou a péčí, ale kniha mi připadá ploší a nudnější. Měla jsem pocit, že jen tak klouže po porvchu, ale skutečně hlubokých témat se nedotýká. Daleko víc se mi líbila kniha s podobnou tématikou Angelika Pintířová (Padá mi to z nebe).