Jana283
komentáře u knih
Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
Při četbě téhle knihy mrazí a člověk si samozřejmě sobecky říká, že je rád, že ho něco takého nepotkalo a že si už opravdu nikdy nebude stěžovat na drobná příkoří osudu. Život některým lidem nakládá tolik úderů a bolesti. Je obdivuhodné, že dokážou vstát, jít dál, žít...Zaslouží obdiv a Aleš Pelán poděkování za další inspirativní knihu, která donutí zamyslet se nad životními hodnotami.
Holčička, která nechtěla vyrůst: můj boj proti anorexii
Isabelle Caro
"Až příště potkáte na ulici příliš hubenou dívku, usmějte se na ni, potřebuje to..."
Pro tuhle větu stojí za to knihu přečíst. Isabelle na svém příběhu odkrývá bolestný boj s anorexií, podhoubí jejího vzniku a marné snahy o osvobození se od matky i od nemoci.
Už nikdy se nepodívám na příliš hubenou dívku s odsudkem "že to s tou dietou nějak přehnala".
Dětské zoubky
Zoje Stage
(SPOILER) Myslím, že se autorka hodně inspirovala knihou Musíme si promluvit o Kevinovi. Ale její dílo nemá zdaleka tu hloubku a naléhavost. Více než 300 stran se prodíráme vztahy v jedné rodině – otec, matka a malý tyran, vlastně tyranka. Útoky a násilí vůči matce se stupňují. Ale proč? Může za to otec? Sexuální násilí? Matka postrádající otce, která ho našla v manželovi a nechce se o něj dělit? Žárlivost dcery na matku? To vše mi při četbě běželo hlavou, ale na žádnou otázku román neodpověděl. Dcera konči v psychiatrické léčebně a rodiče vydechnou… Otevřený závěr napovídá, že nic nekončí.
Lada u ledu
Ema Labudová
Nešťastná Lada ? Ale proč? Nemá ráda sebe a nemá ráda vlastně nikoho. Ztracený život. Nepochopila jsem.
Slovník floskulí
Vladimír Just
Zajímavé čtení. Člověk si uvědomí, kolik prázdných slov a frází sám užívá, aniž si je toho vědom. Pan Just uvádí přímo i příklady z praxe , což je určitě přínosné a zábavné. Bohužel, nedokázal se oprostit od poměrně obsáhlých (a opakovaných) prezentací vlastních názorů na nejrůznější věci (otočné divadlo, kůrovcová kalamita…), které mi vadí. Ale i tak je škoda, že neexistuje modernější verze, myslím, že za těch 17 let od vydání knihy nám tu vybujela přehršel nových floskulí, se kterými by bylo potřeba poprat se.
Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
Četla jsem do dvou do rána, do poslední stránky, do posledního písmenka. Tolik strachu, bídy, bolesti... Čtu o nich doma ve své posteli a ony se zatím někde dál dějí. To nemůže člověka nezasáhnout.
A memento pro nás? Ocituji z autorčina úvodu ke knize:
"Zapomínáme, že i my jsme ze strachu vylepovali do oken československou a sovětskou vlajku, že i my jsme volili jedinou stranu - tu správnou stranu. Ani my jsme nebyli ochotní vzbouřit se zvůli vlády. Zapomínáme na reálné hrůzy minulého režimu a mnohým se opět stýská po falešných jistotách a pohodlné neodpovědnosti. Zapomínáme na onu ubíjející šeď života, v němž nechybí nic, kromě svobody."
Musím pochválit také skvělou grafiku a ilustrace.
Houpačky
Lucie Konečná
Myslím, že jsem pochopila autorčin záměr, ale postavy a jejich konání mne příliš nenadchlo. Myslím, že svobodně létat lze i jinak... Asi bych na otázku, kde je hranice mezi svobodou, sobectvím a nezodpovědností odpověděla jinak než autorka a její hrdinky. A také to nějak moc to tlačí na pilu - humor za každou cenu, na každé stránce.
Prvotina Vířivka se mi líbila mnohem víc.
15 minus
Tomáš Zářecký
Přečteno díky recenzím na DK, tak troch mimo obvyklé žánry, které čtu. Ale nebylo to úplně špatné a ani hloupé čtení. Asi člověk nemusí přečíst 400 stránkovou knihu, aby pochopil, že takové "hrátky" se životem jsou blbost a peníze nejsou všechno, ale určitě jsem si tam našla i zajímavé věci k zamyšlení.
Kdo ví, kde budu zítra
Jindřich Šídlo
Výborná kniha! Škoda, že tak krátká. Tomáš "nažil" na mnoho životů a mnoho knih. Těším se na další. Líbí se mi jeho pohled na život i politiku.
Motol
Miloš Cajthaml
Divná knížka. Hodně divné a depresivní ilustrace. Zajímavý příběh, za ten jedna hvězda....
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
Čte se hezky. Jako všechny knihy Petry Soukupové. Ale jinak (na rozdíl od předešlých děl) mne to příliš nenadchlo. Celo dobu jsem si kladla otázku, proč to bylo vlastně napsané. Příběh jednoho manželství - chlap tak trochu (nebo víc) sobec a ženská, která se snaží za každou cenu udržet rodinu pohromadě. Takových příběhů už literatura zná (viz. oblíbený Tolstého citát o šťastných a nešťastných rodinách). Takže to přečtete a můžete si říci jenom dvě věci – takhle bych žít nechtěla nebo to je jako u nás ( a nebo obojí)…. Když jsem četla kapitol viděné očima dětí, tak jsem si říkala, že i ta ne zcela ideální rodina má kvůli dětem smysl. Ale myslím, že tohle asi autorka říci nechtěla, takže jsem (tentokrát ) nepochopila její záměr stejně jako obrázek na obálce….
Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
Předchozí Knihy Viktorie Hanišové mne zcela pohltily a zavalily spoustou úvah. Povídky (ač jinak nevyhledávám) jsem tedy nemohla vynechat. Opět skvěle napsané, velmi bolestné, plné emocí a člověk těžko hledá odpověď na otázku, jestli někteří lidé mají šanci uniknout z osnovy, kterou jim život předepsal (o to víc mnohdy bojují).
Dobrodruhům
Tereza Ramba
No já nevím, tyhle herečky, co chtějí být spisovatelkami, neumí psát a ještě pubertálně filosofují: příroda je bůh, láska je... Asi si to najde své čtenáře, ale já sem tedy hodně zklamaná
Hezčí svět
Barbora Šťastná
(SPOILER) Bloger není spisovatel. Tato kniha mne o tom znovu přesvědčila. Plytký snadno předvídatelný děj, místy nepochopitelný (že by si šestileté dítě nepamatovalo, že mělo sourozence ?). Hlasy ze záhrobí, ploché postavy, vše končící všeobjímajícím všeobecným štěstím zalité sluncem…. A co si z toho mám odnést já jako čtenář? Inu, asi lépe vybírat, co si koupím a co budu číst…
Život v utajení - Příběh agentky CIA
Amaryllis Fox
Velmi zajímavá životopisná kniha s jejíž autorkou nahlédnete do života agentů a fungování CIA, což je samo o sobě atraktivní. To, že se jedná o ženu, přináší do vyprávění další rozměr o životě v utajení - o tom jak těžce lze tuto profesi (či spíše poslání) skloubit s partnerstvím, rodinným životem, mateřstvím… Je to kniha o hrdinství, odvaze, boji za mír a lepší svět, ale také o hledání sebe samé, své zodpovědnosti vůči druhým lidem, o místě v životě, samotě, pochybnostech… Kniha velmi upřímná, otevřená a poctivá.
Velmi silná byla část o setkání se Aun-Sán-Su- Ťij v jejím domácím vězení v Barmě. Jeden ze zásadních momentů formujících světový názor a postoje autorky.
„Mravní přesvědčení jediného člověka dostalo na kolena celou armádu. Chci být přesvědčena o svém poslání stejně jako ona.“
„Představuji si, jaké to asi je, být jejím synem v tichém domě na anglickém venkově a místo na mámu se dívat jen na výstřižek z novin. Napadá mě, jestli cítí spíše zášť, nebo hrdost.“
„Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“.
Dočítáte poslední stránky a zamýšlíte se nad vlastním životem, nad tím, jak zprofanovaná jsou dnes slova „vlastenectví“ nebo „boj za lepší svět“. Jako bychom si vážili spíše sobectví, sebestřednosti, „pinožení“ se za vlastním pohodlným životem… Ale jsou lidé, kteří se nebojí z tohoto obrazu dnešní civilizace vystoupit, a to mne naplňuje optimismem.
Setkávání s Irenou Kačírkovou, jejími přáteli, nepřáteli a jinými zvířaty
Kristina Novotná
Mám ráda životopisné a vzpomínkové knihy. Čerpám z nich poučení i motivaci. Bohužel, existuje tolik "paskvilů", které pouze parazitují na jméně slavné osobnosti....To ale není v žádném případě tato kniha! Už dlouho jsem nečetla vzpomínky psané tak krásným jazykem s obrovskou láskou a citem, živé, barvité, laskavé . Kristina Novotná vzpomíná na svou mámu Irenu Kačírkovou i na její přátele, lásky, kolegy, rodiče. Láskyplně - bez touhy po senzaci, vyrovnávání si účtů a sebezviditelňování. Vůbec bych se nezlobila, kdyby měla v budoucnu chuť znovu usednout ke psaní a přiblížit svůj život kostýmní výtvarnice. Myslím, že by mněla o čem vyprávět...
"Myslím na tajemství a sny. Je dobře, že je máme. Že něco zůstává skryto. Že si můžeme představovat a toužit. Záleží na tom, co chceme vidět."
Umění vnímat architekturu pro děti a rodiče
Michael Třeštík
Myslím, že touto knihou překonal pan Třeštík sám sebe a svou výbornou knihu Umění vnímat umění pro děti a rodiče. Architektura je ještě propracovanější. Je to nejen kniha o architektuře, stavebních slozích, umění, ale i učebnice historie a turistický průvodce. Rozhodně kniha, na kterou nebude padat prach, protože se k ní budu stále vracet a bude mne provázet na cestách za krásami naší vlasti i v zahraničí. Skvělý počin! Ježíšku a pane Třeštíku -děkuji!
Umění vnímat umění pro děti a rodiče
Michael Třeštík
Skvělé! Pan Třeštík mi odhalil nové světy.... Taková kniha tu moc chyběla.
Soukromí Milady Horákové
Michaela Košťálová
Dvě hvězdy proto, že je to kniha o Miladě Horákové a za to, že jí autorka obdivuje. Jinak je to příšerný kompilát nevalné literární úrovně. Navíc s minimem fotodokumentace, což by bylo u takové publikace třeba.
Lenka
Anna Fodorova
Vztah matky a dcery… Věčné téma. Tolik z nás ho prožívá. Jako dcery, jako matky…
Vztah matky Lenky a dcery Anny byl poznamenán tíží holocaustu, vězením v 50.let, výjimečností autorčiny osobnosti….byl složitý ale plný velké lásky.
Už dlouho jsem nečetla tak intimní, laskavou a dojemnou knihu.
Autorce velký dík za to vše.
„Trauma, které se přenáší z jedné generace na další. Mluvilo se o tom jako o čistě psychologickém fenoménu a až později neurověda potvrdila, že trauma se může přenášet také geneticky, dědit skrz molekuly a buňky. Trauma nepřekonatelných ztrát a viny za přežití, trauma všudy přítomného žalu, který se v člověku hluboce usedá, Trauma, pro něž schází slova.“
„ Byli jsme zde cizinci, turisté na krátké návštěvě, a navzdory tomu náš soukromý smutek v tomto okamžiku sdílela celá země. Bušilo mi v hrudi. Vedle mne stála matka, oči měla zarosené, a já se najednou lekla, že jí žalem pukne srdce. Žalem, který musel zůstat mezi námi utajený, možná z obavy, že kdybychom mu daly volný průběh, nikdy by neskončil. A tenhle náš tak zřídka projevený žal, kterého jsem se celý život, i ve chvílích radosti a veselí, tolik obávala, na pár minut svou intenzitou ochromil celý národ. Nikdy jsem takovou sounáležitost nepocítila.“
„Vám se nic nestalo. Tato jednoduchá věta v sobě skrývala celou škálu nepřipustitelných pocitů. Hněv, výčitky, bezradnost, hanbu, vinu,. V hierarchii smutkustojí moje generace až někde v zadní řadě, nám se nestalo nic, našim rodičům se stalo vše. Tedy téměř vše. Těm, kterým se skutečně stalo vše, ti to nepřežili a my se nikdy nedozvíme, jaké to bylo. Jenomže ono lehounké nic sedí mé generaci za krkem jako těžké břemeno. To nic nás v dětství formovalo, mnozí z nás se tím nic dodnes zabývají. Dotýkají se toho, mluví o tom, píší, točí filmy, skládají hudbu, u některých se z toho stala téměř posedlost.“
...a čtou takové knihy hledajíce odpovědi...