Jana283 komentáře u knih

Nedočteno. Zabíhavé vyprávění mne nebavilo ani nepobavilo. Jedna hvězda za slušný překlad.

4 25.06.2018

Co byl pro mou maminku Kája Mařík (kterému jsem nikdy nepřišla na chuť), to jsou pro mne tyhle dvě "dcérky". A je zajímavé, že jsem je zdědila po tatínkovi, který je také miloval. Co májí Kája a Gabra s Málinkou společného, proč se k nim tak rádi vracíme, je ta pohoda, iluze šťastného dětství, bezpečí, bezstarostnost, pohlazení duše...

8 25.06.2018

Tak jsem začínala číst s předsudky a trochou nechuti, že jsem zase naletěla někomu, kdo parazituje na cizím neštěstí a já si kupuji bulvár, protože podobnost s kauzou matky dvou českých chlapců (v knize dívenek) nebyla jistě náhodná. Ale příběh mne zcela vtáhl a já s hlavní hrdinkou - maminkou Janou prožívala se zatajeným dechem ten neuvěřitelný orvewellovský příběh zvůle státní moci a byrokracie. Jedno vím jistě - ani já bych neobstála jako dobrá matka před očima pedantských úřednic, neboť cituji: " matka nesmí mít emoce". Ale opravdu ten, kdo nezvýší nikdy hlas a neplácne po ručičce, je ten nej... rodič ? Snad si dokážeme ubránit naše soukromí a právo na city, emoce, strach, hádky, slzy, bolest i objetí..., protože to vše k životu patří. Nevím, jak kauza Česko -norských chlapců skončila (asi už je to pro novináře nuda), ale přála bych té rodině minimálně takový happyend jako v knize.

8 21.06.2018

Stejně jako prvotina Malinka je i "volné pokračování" Běsa niternou sondou do mezilidských vztahů. Běla a Sabina (za zkratkou jmen dvojčat se skrývá zvláštní název knihy), jejich rodiče, partneři, děti... A otázky, kde vznikají trhliny v lásce, co se dá napravit a co nikoli. Zasáhly mne všechny nelehké osudy a zadřely se jako tříska. Ale i přesto se budu moc těšit na další knihu této autorky.

6 19.06.2018

Velmi otevřená, pravdivá, místy až intimní zpověď ženy předního komunistického funkcionáře. Paní Žo nezapře,že je novinářka, má velmi vytříbený styl a píše krásným jazykem. Obdivuji jakým způsobem dokáže pohlížet kriticky a bez sentimentu na svůj nelehký osud a zprostředkovat autentický pohled čtenářům. Co mne ale zasáhlo při četbě této knihy nejvíc, nebyly hrůzy nástupu totalitní moci, praktiky komunistů v 50.letech či popis doby temné a studené normalizace, ale to, že jsem v těch historických řádcích nacházela parelelu s dnešní dobou. Je to mrazivé. Knihu jsem dočetla již před několika týdny, ale stále se k ní musím vracet a kladu si otázku, co bude dál. Je lidstvo skutečně nepoučitelné?
"Strach z humoru a nenávist k němu, tato neselhávající charakteristika totalitních režimů, jsou zřejmě úzce spojeny s jejich flagrantní nelidskostí a zločiny."
"Jsme požehnáni tím, čím jsme, nebo je tomu naopak? Potřebuje být člověk potrestán, aby se vzpamatoval a začal přemýšlet? Musí zažít útlak, aby poznal, co je svoboda?"

10 14.06.2018

Jiřího Stránského ctím a velmi si vážím jeho postojů. Kolik má náš národ takových osobností ? O to více mne mrzí, že mé pocity z téhle knihy jsou jaksi rozpačité. Čekala jsem víc a dostalo se mi jen útržkovitých rozhovorů vedených v průběhu dvou let. Jako by autoři předpokládali, že o životě pana Stránského bylo řečeno vše v jeho knihách. Ale já bych si s obrovskou chutí znovu vše přečetla , chtěla znát názor JS na každou událost jeho neuvěřitelného života. I kdyby ta kniha měla mít 1000 stran. Těch 190 mne neuspokojilo. Nic to ale nemění na tom, že si pana Stráského vážím jako jedné z největších morálních autorit, baví mne jeho pohled na svět, humor, nadhled, tolerance i pokora. Doufám, že se dočkáme pokračování.

4 14.06.2018

JP je moje oblíbená autorka, takže jsem s chutí sáhla po novém vydání Desátého kruhu. Je z něj znát, že autorka hodně vyzrála - kniha zdaleka nedosahuje kvalit Velkých maličkostí a Vypravěčky. Ale téma je zajímavé a člověk jen tají dech, v co může vyústit nevinná dětská láska (zvláště když má doma teenagera ve věku hlavních hrdinů).

8 14.06.2018

Skvělá nenápadná prvotina. Upřímně doporučuji všem -cet i -sát "holkám". Usmívala jsem se smutně i vesele celých 95 stran (škoda, že tak málo). Je to o mně, je to o mých kamarádkách, je to o nás manželkách, matkách... Asi by tohle mohla napsat většina z nás, jen asi ne s tak úsměvným nadhledem, vtipně, lehce, výstižně...
Chtěla bych napsat několik citátů, které mne opravdu pobavily, ale mám obavu, že bych přepsala většinu knihy. Tak jen malý vzoreček:
"Můj muž je můj přítel. Je lazebník mojí duše. Je i moje krize."
"Zkouším najít nějakou výhodu zralosti. My ženy na tom nejsme tak dobře jako třeba víno nebo whisky. Můj muž si velmi cení přibývajících let a zrání v dubovém sudu. Doma ho zralý soudek jen tak nevzruší."
" ...musím si opakovat, že jestli přežiju dceřinu pubertu, manželovu druhou mízu, tchyni a svou menopauzu, přežiju všechno."
"Po dvacetiletém manželství jsem kamarád křížený s feministkou...".
A víc už nenapíšu, přečtěte si ji sami....

5 11.06.2018

Co napsat o této knize, aby člověk neprozrazoval děj?
Smutná, depresivní, syrová, originální...Těžko se čte, těžko se vstřebává. Ale určitě stojí za přečtení, protože dává naději, že se současnou českou literaturou to nebude vůbec špatné (těch mladých autorek se teď objevuje dost a jsou příslibné).

5 04.06.2018

Před nedávnou dobou jsem četla v novinách rozhovor s autorkou. I když jsem s jejím její životní stylem a názory příliš nesouzněla, její vyprávění o dobrodružném putování po Atlantiku, mne zaujalo, a tak jsem si knihu objednalo. Co snad může vystačit na novinový článek, rozhodně nenaplní knihu. Styl je hodný slohové práce žáčka obecné školy, rádoby básně a filosofické rozvahy jsou velmi nepodařené a plytké. Nerada píšu hodně kritická hodnocení, ale pokud bych knihu prolistovala v knihkupectví a neobjednala si ji přes net, tak bych ji nikdy nekoupila. Dočetla jsem, ale byla jsem hodně zklamaná.

2 01.06.2018

Vždycky se choulím pocitem trapnosti za autory, když shlédnu nějakou upoutávku na film či seriál, který se snaží vylíčit pohledem pražského intelektuála, jak mi prosťáčci na té dědině žijeme. Petře Dvořákové jsem díky jejím skvělým předchozím dílům držela palce, aby to nezkazila a ona mne nezklamala. Syrová i bolavá minulost zasahující do osudů současnosti, neklouže po povrchu, ale jde na dřeň. Výborně napsané, skvěle vyjádřené charaktery,dobře se čte.
"Tady na dědině člověk musí umět vodpustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život. To musíte každej den znova, jinak byste tady nemohli žít."

19 29.05.2018

Po přečtení skvělé knihy Smrt je mým řemeslem jsem měla chuť se s autorem ještě jednou setkat. Sáhla jsem ke zcela jinému žánru a sáhla jsem dobře. Robert Merle je PAN SPISOVATEL.Skvěle vylíčená atmosféra, postavy živé a plnokrevné, děj skvěle ubíhající. Drama i chvíle zamyšlení...Navzdory tématu mne kniha naplňovala určitým klidem, optimismem a nedějí.Bojím se,že realita by byla mnohem mnohem drastičtější, a tak díky za krásný ostrůvek naděje na francouzském venkově

16 22.05.2018

Knihu jsem přečetla , po masírce v médiích, předem naštvaná na autorku. První část knihy mne v negativním náhledu na ni jen utvrzovala, ale postupně jsem názor měnila a závěr knihy dočítala s velkým smutkem. I kdyby zpověď Gábiny nebyla zcela pravdivá, je to její pohled, který je jen důkazem toho, pod jak obrovským tlakem vrcholoví sportovci jsou a také jak rychle náš národ zapomíná na své hrdiny. Podlomené fyzické i duševní zdraví, doping, špatné vztahy mezi lidmi, pochroumaný soukromý životVelká daň za prchavé chvíle radosti. Vymanit se z toho, je skoro tak těžké jako odejít od Jehovistů. Ta kniha mne utvrdila v mém negativním pohledu na profesionální sport. Tak jako mnohá další bohulibá odvětví lidské činnost ho zcela zničily peníze. Doporučuji přečíst všem rodičům, kteří svým ratolestem plánují "hvězdnou" kariéru.
V dnešním sportu se počítá každá maličkost. Jsme pod čím dál větším tlakem médií i sponzorů. Ve hře jsou obrovské peníze, a když někdo nestačí, nedá se nic dělat nahradí ho jiní. Žádné slitování. Chvíli o vás ještě budou fanoušci vědět, ale brzy zapomenou.

12 24.04.2018

Měla jsem chuť na nějaké odlehčení. Přečteno za jedno odpoledne. Nic mi to nevzalo ani nedalo. Záplatka průměrná, tak nějak to na mne působilo“odfláknutým“ dojmem. A postavy strašně ploché. Nedovedu si představit, že by takhle „bezemočně“ fungovala rodina po smrti jejího člena (navíc vykresleného jako fajn chlapa).

5 18.04.2018

Přečetla jsem všechny Brownovy knihy, takže mne obvyklé (a očekávané) schéma nijak zvlášť nezklamalo ani nepopudilo (nechyběly ani hodinky s mikymausem !). Autor udělal skvělou reklamu dalšímu městu, takže obyvatelé Barcelony se mohou těšit na příval turistů s průvodci „po stopách Počátku“.
Jako ostatní Brownovy knihy i ta poslední přinesla téma, nad kterým je třeba se zamyslet (Proč jen jsem si při četbě mnohokrát vzomněla na Čapkovo RUR?) Trošku patetický závěr a můžeme se těšit na další dílko z manufaktury…. Asi si ho přečtu.

"Svět se proměnil v reality show."
"Blížíme se bodu mediální nasycenosti."

10 18.04.2018

Proč žije mladá dívka sama ve staré chalupě na Šumavě a živí se prodejem hub, které denně sbírá na své dlouhé trase lesem? Tak jako se nám pozvolna odhaluje zvláštní a tajemný svět hub, který zůstává běžnému návštěvnikovi lesa skrytý, tak se před námi začíná odvíjet i příběh Sářina krátkého neradostného života. A kdo je vlastně nemocný? Sářina duše nebo svět kolem ní? A co bude dál? Dokže Sára vystoupit ze stínů minulosti?

"Žádný ze specialistů mi nepomohl, něco takového ani nebylo možné. Problém nebyl v mém těle, ale schovaný hluboko pod povrchem, v mém mozku. Paměť zavřená v tmavé kobce měla neklidné spaní, převalovala se,procitala a bušila na těžká kovová vrata. Ozvěny ran se šířily po celém těle. Uzamčené vzpomínky se potřebovaly dostat z cely ven."

11 11.04.2018

Knihy Petry Soukupové mám moc ráda. Ta poslední si na přečtení chvíli počkala, nějak mne nelákal příběh vyprávěný desetiletým klukem, ale nakonec to byla nejlepší "Soukupová" (a nebo jsem si to po přečtení těch předchozích říkala také). Malý Viktor, který se zpočátku jeví jako pěkně svéhlavý rozmazlený spratek, čemuž se vzhledem k jeho výchově - nevýchově matkou - sobeckou sebestřednou herečkou Hanou, nelze divit, nakonec začne na venkově u babičky vyrůstat v docela fajn citlivého kluka. Velmi sympatická a blízká mi byla babička Eva, která statečně čelí svému čerstvému vdovství, rozmarům nezralé dcery, nezájmu syna i zdravotním problémům. To ona dokáže vybudovar Viktorovi domov a nenápadně mu vštípit mnohé hodnoty. Bohužel o dalším životě Viktora i své mámy nakonec znovu rozhodne Hana, která chce přece "to nejlepší pro všechny...".

9 11.04.2018

Tahle kniha má jednu velkou „nevýhodu“. Všichni tak trochu víme, do čeho „jdeme“. A kdo by to náhodou nevěděl, tak si to přečte na přebalu. A tak čteme s předsudkem, že nás čeká životní příběh plný krutosti a nelidskosti, protože jiný by přece život jednoho z hlavních inscenátorů „totálního řešení“ nemohl být.
Zkustete to tedy jinak, čtěte bez předjímání. Začne se před vámi odvíjet příběh z počátku 20 století, osud Roberta, německého chlapce, který vyrůstá v naprosto citově prázdné rodině. Neví, co je rodičovská láska, pohlazení… Zná jen řád a povinnost. Ač se mu podaří z rodiny vymanit, jeho život pokračuje zase jen plněním povinností a rozkazů. Jen tak zažívá uspokojení (štěstí se tomu určitě nedá říkat). Cítí se tedy dobře dokonce i ve vězení, protože tady má jeho život pevný řád a mantinely. Nepřemýšlí, necítí. Jen plní rozkazy. Nezná obsah slov solidarita, přátelství, láska… I jeho vzorné manželství je z rozkazu a funguje dobře, protože Robert plní všechny rozkazy na 100%. Zhruba dvě třetiny knihy tedy čteme příběh obyčejného plochého člověka bez vnitřního života, emocí, tužeb….
V roce 1934 je Robert odvelen do Osvětimy. Se stejnou zodpovědností s jakou bojoval v I.světové válce, pracoval v továrně, na stavbě , na statku, oženil se, zplodil děti…, přistoupí k dalšímu úkolu, který mu byl určen a který sám hodnotí jako „nudný“. Buduje koncentrační tábor ,realizuje hromadné likvidace židů, „vylepšuje“ metodiku likvidace velkého množství lidských těl… Bez pochybností, sebezpytování. Jako vždy PLNÍ ROZKAZ. Stejně pak v roce 1947 smířeně přijímá i trest. Jeho osud se uzavírá ve věznici, kde se cití bezpečně, protože jeho život zde má opět potřebný řád a pravidla.
Robert nebyl zrůda, byl to „jen“ člověk bez emocí a citu, vzorný úředník a člen strany… Možná bychom ho mohli dokonce i politovat, vždyť nepoznal skutečnou rodičovskou,sourozeneckou a partnerskou lásku, neměl přátele, nezažil vášeň mezi mužem a ženou, obyčejnou lidskou sounáležitost. Snad bychom mu mohli i závidět – nepochybuje, nelituje, neptá se, netrpí výčitkami svědomí. On pouze jako čestný člověk plní rozkazy bez výhrad, odmlouvání, pochybností. Možná mohl být dobrý farář (jak si přál jeho otec), vzorný voják, pracovník, předák, straník, doktor či architekt…. (dosaďte cokoli). A kdo by pak byl na jeho místě v Osvětimi?
A o tom kniha je. Kolik bylo, je a bude takových vzorných a čestných úředníků plnících zodpovědně zadané úkoly. Kde končí hranice loajality a začínají hranice lidskosti? A co je smyslem slova čest…?

„ Langu,“ řekl, „vy jste nebezpečný člověk.“
Vrchní dozorce se obrátil a přísně se na mne podíval.
„A víte, proč jste nebezpečný člověk?“
„Nein, Herr Direktor“.
„Protože jse čestný Všichni čestní lidé jsou nebezpeční. Jenom lumpové jsou neškodní. Protože lumpové jednají z osobního zájmu, tedy přízemně.“

11 09.04.2018

Lidsky napsaná biografie a spolu s knihou Vražda carské rodiny od této autorky mi doplnila bílé mapy mého vzdělání v socialistickém školství. Dnes jsou tyto informace již běžně dostupné, mnohokrát omílané a hlavně mi připadají mnohdy až nechutně "zbulvarizované". Tyto knihy se drží faktů a zároveň předkládají portréty skutečně živoucích hrdinů, kteří mnohdy nežili své životy, ale jen to, kam je rodinná tradice a povinnost poslaly bez možnosti volby.

5 22.03.2018

V záplavě odpadu rádoby celibrit malý neokázalý klenot, který pohladí duši.
Ta dáma ví, co znamená žít a milovat. Přijímám s pokorou s jakou bylo vytvořeno.

12 22.03.2018