Jana283 komentáře u knih

Osudy čtyř mladých lidí - litevské ošetřovatelky Joany, pruského restaurátora Floriana, polské dívky Emilie a fanatického Němce Alfreda se prolnou na pozadí dvou ne zcela známých událostí 2.světové války. V roce 1944 začala operace Hanibal, jejíž úkolem byla evakuace civilních obyvatel z východního Pruska před postupující Rudou armádou. Autorka popisuje strastiplnou cestu plnou strachu, utrpení, ale také naděje a sounáležitosti. V Polské Gdyni se všichni snaží nalodit na loď Wilhelm Gustloff. Od cíle a naděje v Německém Kielu je dělí pouhých 48 hodin plavby. Na loď pro 1200 výletníků je naloděno přes 10 000 utečenců, zraněných vojáků i fašistických potentátů. Po plavbě, která trvá pouhých pár hodin, je loď zničena ruskými torpédy. V chladných vodách Baltského moře umírá více než 9 000 lidí (6x více než při potopení Titaniku).
Ruta Sepetysová - stejně jako v Šedých tónech - popisuje události strohým prostým jazykem, ale možná právě proto se před námi otvírá plastický obraz historických událostí, které nemilosrdně zmítají osudy lidí toužících pro těch nejprostších věcech - domovu, rodině, lásce, bezpečí... Čtete se zatajeným dechem a doufáte, že cesta plná utrpení přece jen bude mít šťastný konec.

7 03.07.2018

Prvočísla jsou osamělá, protože jsou jedinečná. Stejně jako jedineční lidé...
Nějak si mě ty knihy o samotě a osamění teď vyhledávají. A nebo je vyhledávám já?
Osud Alice a Mattiu mne oslovil. Tak trochu mi to připomnělo Malý život. Nejsou to lidé bez citu, je jen těžké najít ho schovaný za bolestí a hořem.

11 03.07.2018

Tuhle malou půvabnou knížku jsem objevila díky recenzím čtenářů na DK a za to moc děkuji.
Je to smutné čtení o velké osamělosti a smutku, o nepochopení a míjení…, o životním údělu, který si nevybíráme…, o cestách, které volíme….

„ Bylo to zvláštní. Ptáci vůbec nezpívali. A přitom je na Hagiboru plno stromů a ptáci ráno vždy zpívají, a to je o to nikdo neprosí. Ptáci na Hagiboru byli. Seděli tiše v korunách stromů. Seděli ve větvích, světélkovali bílými bříšky, ale z toho smutku nedokázali mluvit stejně jako já…. Když jsem odcházela, všechny stromy a ptáci byli zachumlaní do mlčení. Nehybný stromy, nehybný ptáci, nehybnej smutek. A strach. Měla jsem strašnej strach, Eriko. Jak tohle všechno dopadne.“
„ Víš, židovství je jako černej Petr a já jsem ti ho předávat nechtěl, ale asi na tom nezáleží, co člověk chce, nebo jen málo, jen trochu…“

3 29.06.2018

Můj životní román, ke kterému se stále vracím. I když proč vlastně? Rozmarná sobecká Scarlet. A Rhett taky není žádný "vzorňák". Je to pro tu nezlomnost, sílu vždycky znovu vstát a poprat se s nástrahami osudu. Pro tu velkou touhu po lásce, která nikdy nekončí....

15 29.06.2018

Pro ty, kteří plní výzvu - děj se odehrává i v knihkupectví...
Pro ty, kteří milují tajemství....
Pro ty, kteří milují tlusté knihy a vychutnávají si pomalu plynoucí romantiku časů minulých....

5 29.06.2018

Pejsek a kočička pekli dort, a protože chtěli, aby byl co nejlepší, dali tam cukr, mlíčko, škvarky, bonbóny, husí hlavu...Daniel Petr psal severskou krimi, a protože chtěl, aby byla co nejvíce napínavá, namíchal tam: znetvořenou mrtvolu zaměstnance národního parku, zmizelého syna a dceru zdravotní sestry obviněné z vražd šesti pacientů, vraždícího válečného zločince, který je 10 let mrtvý.... A tak jako velkého černého psa bolelo po dortu ukrutně bříško, může po dočtení této krimi bolet čtenáře ukrutně hlavička... Dvě hvězdy za snahu a nostalgickou lásku k českým autorům.

8 26.06.2018

Člověk v soukolí dějin. Krásně vyprávěné. Pro mne odkryta doposud neznámá část historie o genocidě Arménů. Nechápu srovnání se "Staříkem".

7 25.06.2018

Nedočteno. Zabíhavé vyprávění mne nebavilo ani nepobavilo. Jedna hvězda za slušný překlad.

4 25.06.2018

Co byl pro mou maminku Kája Mařík (kterému jsem nikdy nepřišla na chuť), to jsou pro mne tyhle dvě "dcérky". A je zajímavé, že jsem je zdědila po tatínkovi, který je také miloval. Co májí Kája a Gabra s Málinkou společného, proč se k nim tak rádi vracíme, je ta pohoda, iluze šťastného dětství, bezpečí, bezstarostnost, pohlazení duše...

8 25.06.2018

Tak jsem začínala číst s předsudky a trochou nechuti, že jsem zase naletěla někomu, kdo parazituje na cizím neštěstí a já si kupuji bulvár, protože podobnost s kauzou matky dvou českých chlapců (v knize dívenek) nebyla jistě náhodná. Ale příběh mne zcela vtáhl a já s hlavní hrdinkou - maminkou Janou prožívala se zatajeným dechem ten neuvěřitelný orvewellovský příběh zvůle státní moci a byrokracie. Jedno vím jistě - ani já bych neobstála jako dobrá matka před očima pedantských úřednic, neboť cituji: " matka nesmí mít emoce". Ale opravdu ten, kdo nezvýší nikdy hlas a neplácne po ručičce, je ten nej... rodič ? Snad si dokážeme ubránit naše soukromí a právo na city, emoce, strach, hádky, slzy, bolest i objetí..., protože to vše k životu patří. Nevím, jak kauza Česko -norských chlapců skončila (asi už je to pro novináře nuda), ale přála bych té rodině minimálně takový happyend jako v knize.

8 21.06.2018

Stejně jako prvotina Malinka je i "volné pokračování" Běsa niternou sondou do mezilidských vztahů. Běla a Sabina (za zkratkou jmen dvojčat se skrývá zvláštní název knihy), jejich rodiče, partneři, děti... A otázky, kde vznikají trhliny v lásce, co se dá napravit a co nikoli. Zasáhly mne všechny nelehké osudy a zadřely se jako tříska. Ale i přesto se budu moc těšit na další knihu této autorky.

6 19.06.2018

Velmi otevřená, pravdivá, místy až intimní zpověď ženy předního komunistického funkcionáře. Paní Žo nezapře,že je novinářka, má velmi vytříbený styl a píše krásným jazykem. Obdivuji jakým způsobem dokáže pohlížet kriticky a bez sentimentu na svůj nelehký osud a zprostředkovat autentický pohled čtenářům. Co mne ale zasáhlo při četbě této knihy nejvíc, nebyly hrůzy nástupu totalitní moci, praktiky komunistů v 50.letech či popis doby temné a studené normalizace, ale to, že jsem v těch historických řádcích nacházela parelelu s dnešní dobou. Je to mrazivé. Knihu jsem dočetla již před několika týdny, ale stále se k ní musím vracet a kladu si otázku, co bude dál. Je lidstvo skutečně nepoučitelné?
"Strach z humoru a nenávist k němu, tato neselhávající charakteristika totalitních režimů, jsou zřejmě úzce spojeny s jejich flagrantní nelidskostí a zločiny."
"Jsme požehnáni tím, čím jsme, nebo je tomu naopak? Potřebuje být člověk potrestán, aby se vzpamatoval a začal přemýšlet? Musí zažít útlak, aby poznal, co je svoboda?"

10 14.06.2018

Jiřího Stránského ctím a velmi si vážím jeho postojů. Kolik má náš národ takových osobností ? O to více mne mrzí, že mé pocity z téhle knihy jsou jaksi rozpačité. Čekala jsem víc a dostalo se mi jen útržkovitých rozhovorů vedených v průběhu dvou let. Jako by autoři předpokládali, že o životě pana Stránského bylo řečeno vše v jeho knihách. Ale já bych si s obrovskou chutí znovu vše přečetla , chtěla znát názor JS na každou událost jeho neuvěřitelného života. I kdyby ta kniha měla mít 1000 stran. Těch 190 mne neuspokojilo. Nic to ale nemění na tom, že si pana Stráského vážím jako jedné z největších morálních autorit, baví mne jeho pohled na svět, humor, nadhled, tolerance i pokora. Doufám, že se dočkáme pokračování.

4 14.06.2018

JP je moje oblíbená autorka, takže jsem s chutí sáhla po novém vydání Desátého kruhu. Je z něj znát, že autorka hodně vyzrála - kniha zdaleka nedosahuje kvalit Velkých maličkostí a Vypravěčky. Ale téma je zajímavé a člověk jen tají dech, v co může vyústit nevinná dětská láska (zvláště když má doma teenagera ve věku hlavních hrdinů).

8 14.06.2018

Skvělá nenápadná prvotina. Upřímně doporučuji všem -cet i -sát "holkám". Usmívala jsem se smutně i vesele celých 95 stran (škoda, že tak málo). Je to o mně, je to o mých kamarádkách, je to o nás manželkách, matkách... Asi by tohle mohla napsat většina z nás, jen asi ne s tak úsměvným nadhledem, vtipně, lehce, výstižně...
Chtěla bych napsat několik citátů, které mne opravdu pobavily, ale mám obavu, že bych přepsala většinu knihy. Tak jen malý vzoreček:
"Můj muž je můj přítel. Je lazebník mojí duše. Je i moje krize."
"Zkouším najít nějakou výhodu zralosti. My ženy na tom nejsme tak dobře jako třeba víno nebo whisky. Můj muž si velmi cení přibývajících let a zrání v dubovém sudu. Doma ho zralý soudek jen tak nevzruší."
" ...musím si opakovat, že jestli přežiju dceřinu pubertu, manželovu druhou mízu, tchyni a svou menopauzu, přežiju všechno."
"Po dvacetiletém manželství jsem kamarád křížený s feministkou...".
A víc už nenapíšu, přečtěte si ji sami....

5 11.06.2018

Co napsat o této knize, aby člověk neprozrazoval děj?
Smutná, depresivní, syrová, originální...Těžko se čte, těžko se vstřebává. Ale určitě stojí za přečtení, protože dává naději, že se současnou českou literaturou to nebude vůbec špatné (těch mladých autorek se teď objevuje dost a jsou příslibné).

5 04.06.2018

Před nedávnou dobou jsem četla v novinách rozhovor s autorkou. I když jsem s jejím její životní stylem a názory příliš nesouzněla, její vyprávění o dobrodružném putování po Atlantiku, mne zaujalo, a tak jsem si knihu objednalo. Co snad může vystačit na novinový článek, rozhodně nenaplní knihu. Styl je hodný slohové práce žáčka obecné školy, rádoby básně a filosofické rozvahy jsou velmi nepodařené a plytké. Nerada píšu hodně kritická hodnocení, ale pokud bych knihu prolistovala v knihkupectví a neobjednala si ji přes net, tak bych ji nikdy nekoupila. Dočetla jsem, ale byla jsem hodně zklamaná.

2 01.06.2018

Vždycky se choulím pocitem trapnosti za autory, když shlédnu nějakou upoutávku na film či seriál, který se snaží vylíčit pohledem pražského intelektuála, jak mi prosťáčci na té dědině žijeme. Petře Dvořákové jsem díky jejím skvělým předchozím dílům držela palce, aby to nezkazila a ona mne nezklamala. Syrová i bolavá minulost zasahující do osudů současnosti, neklouže po povrchu, ale jde na dřeň. Výborně napsané, skvěle vyjádřené charaktery,dobře se čte.
"Tady na dědině člověk musí umět vodpustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život. To musíte každej den znova, jinak byste tady nemohli žít."

19 29.05.2018

Po přečtení skvělé knihy Smrt je mým řemeslem jsem měla chuť se s autorem ještě jednou setkat. Sáhla jsem ke zcela jinému žánru a sáhla jsem dobře. Robert Merle je PAN SPISOVATEL.Skvěle vylíčená atmosféra, postavy živé a plnokrevné, děj skvěle ubíhající. Drama i chvíle zamyšlení...Navzdory tématu mne kniha naplňovala určitým klidem, optimismem a nedějí.Bojím se,že realita by byla mnohem mnohem drastičtější, a tak díky za krásný ostrůvek naděje na francouzském venkově

16 22.05.2018

Knihu jsem přečetla , po masírce v médiích, předem naštvaná na autorku. První část knihy mne v negativním náhledu na ni jen utvrzovala, ale postupně jsem názor měnila a závěr knihy dočítala s velkým smutkem. I kdyby zpověď Gábiny nebyla zcela pravdivá, je to její pohled, který je jen důkazem toho, pod jak obrovským tlakem vrcholoví sportovci jsou a také jak rychle náš národ zapomíná na své hrdiny. Podlomené fyzické i duševní zdraví, doping, špatné vztahy mezi lidmi, pochroumaný soukromý životVelká daň za prchavé chvíle radosti. Vymanit se z toho, je skoro tak těžké jako odejít od Jehovistů. Ta kniha mne utvrdila v mém negativním pohledu na profesionální sport. Tak jako mnohá další bohulibá odvětví lidské činnost ho zcela zničily peníze. Doporučuji přečíst všem rodičům, kteří svým ratolestem plánují "hvězdnou" kariéru.
V dnešním sportu se počítá každá maličkost. Jsme pod čím dál větším tlakem médií i sponzorů. Ve hře jsou obrovské peníze, a když někdo nestačí, nedá se nic dělat nahradí ho jiní. Žádné slitování. Chvíli o vás ještě budou fanoušci vědět, ale brzy zapomenou.

12 24.04.2018