Jana283 komentáře u knih
Tuhle knihu jsem na gymplu četla stále dokola a nechápala, proč se mezi mými spolužáky nevyskytuje někdo tak hloubavý a citlivý jako Petr (a já). Dokonce jsem mu psala dopisy - své názory na některé jeho postoje.
Celou dobu, co jsem knihu četla mně běžela hlavou parafráze názvu jiné knjhy - proč se zlé věci dějí dobrým lidem...Kolik toho dokáže osud naložit na bedra jednoho člověka. Tato prvotina J. Žváčka by mi - nebýt DK - úplně utekla a byla by to velká škoda. A je velká škoda, že kniha měla tak malou propagaci. Při vší úctě k dílům p.Hartla či pí. Třeštíkové, kterými jsou zahlceny noviny a časopisy. Proč tomu tak je, možná odpovídá sám autor - my češi si rádi hrajeme na spasitele, tam kde nás to nebolí, ale skutečné problémy, které by se dotkly našeho pohodlí a zaběhnutých stereotypů řešit nechceme. Proto je nám milejší nípat se v pseudoproblémech vyšinutých podivínů a jásat nad jejich rádobyuměleckým ztvárněním a nechtít vědět, že naše země je plná novodobých otroků - cizinců, kteří žijí hůř než týraní psíci, nad jejichž osudem ve večerních zprávách ukápne slzu nejeden laskavý našinec nebo, že zde fungují společnosti na principu letadla, které semelou a vysají nejen jednotlivce, ale celé rodiny. Ano, kniha se mne hluboce dotkla.Nechápu, že některé komentáře píší o humoru, ten jsem tam nenašla, snad jen bolavě hořkou ironii. Budu mít dlouho o čem přemýšlet a velmi se přimlouvám za šíření, propagaci a doporučování knihy dalším čtenářům.
Trošku moc sebestředné, paní Eliško,
Tuhle knížku mi půjčil na táboře můj vedoucí, když jsem si postěžovala, že nemám, co číst. Bylo mi 12 a byl to můj první Remarque. Přečetla jsem pak všechny jeho knihy a jsem ráda. Myslím, že dnes už by mé srdce tolik nejitřily jako v těch -nácti. Dodnes si to pamatuji jako jedny z nejsilnějších čtenářských zážitků.
Mám ráda knížky V. Stýblové. Myslím, že jsem přečetla všechny, Tato krátká novelka je velmi bolestná. Je těžké představit si strach a trápení, které musely ženy v té době postavené před takto těžké rozhodnutí prožívat. Slyšela jsem i jako rozhlasou hru. Též velmi dobře zpracovanou.
Tak tady čtu ty komentáře a nějak je nechápu. Bylo léto 1988, ležela jsem u babičky na zahradě plné vůně zrajícího angreštu a kosatců a ta knížka mne naplňovala obrovskou touhou a bolestí, protože já nemohla ani do NDR....
Je to jak píše Mariposka, ale chci dodat, že navzdory tomu píše MF docela dobře.
Dobře napsané. Je potřeba tyhle zvěrstva stále (a stále více) připomínat! Za komunistů se dobře nežilo.
Díky paní Borská, že dokážete objevit skutečné hrdiny a působivě nám čtenářům zprostředkovat jejich osudy. Doktorka z domu Trubačů je jednou z mých životních knih a velmi ráda jsem se seznámila podrobněji s osudem jednoho z jejích protagonistů. Takových lidí není nikdy dost, o takových lidech by se mělo psát!
Není to špatné, ale román je román... doufám, že nás pan Hájíček nenechá dlouho čekat.
Nesnáším knihy, které vypráví zvířata (a psi především) v první osobě a nemám ráda prvoplánově tzv.duchovní literaturu. Takže vůbec nechápu, proč jsem si tuto knihu v knihkupectví vzala (asi jsem měla pocit, že hromada, kterou vleču k pokladně je moc malá). Ale jo, nakonec to bylo milé čtení na pár teplých večerů na lavičce na zahradě v obložení mé "královské" smečky. Milý humor i pár moudrých myšlenek, které nikdy neškodí, takže doporučuji jako oddechovku příznivcům kynologie i monarchie.
Své nadšení z této ságy jsem popsala už v komentáři u prvních dvou dílů. Tak jen ještě doplním, že paní Undset dostala naprosto právem Nobelovu cenu za literaturu. Je to skutečně umění, tak prostě vyprávěným příběhem dosáhnout tak hlubokého prožitku u čtenářů. To moc spisovatelů nedokáže a my hltači příběhů to mnohdy ani nedoceníme. Tato sága stojí za to zpomalit a věnovat jí čas.
Dobře si pamatuji na ty pastelové knihy v knihovničce mé babičky, milovnice historických románů. Dostala jsem se k nim až nyní, ale je to jako bych svou babičku znovu potkala a ona mi jako kdysi vyprávěla příběhy z knih, které ráda četla. Doporučuji tedy všem milovníkům kvalitních historických románů. Nádherná sága.
Příběh vyprávěný prostým jednoduchým stylem bez množství metafor, ale o to více míříci k srdci.
Kdybych si mohla vzít na pustý ostrov pouze jednu knihu... No, na pustém ostrově jsem nebyla, ale když jsem odjížděla v roce 1991 autostopem na dvouměsíční praxi do Lucemburska, byla to tato sága, kterou jsem zvolila jako doprovod. Nelitovala jsem. Jedna z knih mého srdce, kde není rozhodující jen samotný děj. Doporučuji všem romantickým a svobodomyslným duším!
Miluji suchý anglický humor. "Sklon k samovolným potratům" je naše rodiná hláška stejně jako všechny ty cimrmannovské.
Tak se prý chystá pokračování a napíše (či už napsal) ho bývalý politik MUDr. Macek. Nevím, co si o tom myslet. Odvaha či drzost ? Uvidíme...
Knihu jsem přečetla na střední škole a velmi mě zasáhla a nikdy jsem na ni nezapomněla. Myslím, že dnes už bych ji přečíst nezvládla (přece jen mladí se dokáže nad mnohé povznést s větší lehkostí). Bohužel, ti kteří by měli, si takovou literaturu nepřečtou....
Tak tohle je PAN NOVINÁŘ. Strhujícií reportáže z míst, okterých jsem neměla ani tušení. Koho zaujala část o Černobylu doporučuji skvělou Motlitbu za Černobyl.