Janadvorackova komentáře u knih
Naopak tady musím říct, že jde o jev zcela opačný. Oproti poslední mé "kingovce," která mě nebavila, zařadila bych tuhle knihu s klidem mezi třeba... mmm... top tři kingovky - za Řbtiov zviřátek a Svědectví..." Pak tohle, pak "Čtyři roční doby... a tak dále...
Bývalý stavař po nehodě přijde o ruku a je tak nějak zrasovaný, zmuchlaný a pochroumaný chudák. Dostane ovšem do vínku něco navíc. Zjistí to postupně, zpočátku mu to nedělá problém. Po sérii sezení s psychiatrem a různými Dr. odjede na dovču - zotavenou - na takový malebný ostrov, koutek - trochu prokletý... a začne malovat krajinky. Ty mají ale jaksi nepříjemnou vlastnost vtírnout a vlísnout se mu do reality.
Nejzajímavější série se jmenuje "Dívka a loď."
To jsem milovala - náznaky tragédií a hnusné věci v temnotách.
Za bouře, když jste sami doma, nechoďte ani na toaletu, protože když chcete rozsvítit, musíte sáhnout do tmy k vypínači. A co víte, jestli se vám tam o prsty neotře něco studeného a vlhkého, hnusného a mrtvého :).
Prostě nádhera!!!
Čím to je, že se autor u některých knih vůbec, ale vůbec nesnaží... Jako u téhle. Otravná předvídatelná duchařina bez napětí.
Den, kdy se rozhodnete zemřít, může přinést kde co.
Asi tak.
Nořina knihovna obsahuje spoooustu knih. Každý z nekonečného mnosžství příběhů ji může zavést do jakéhokoli období jejího života, aby pochopila, co v tom svém původním udělala blbě, jinak, případně vůbec neudělala.
Je to zajímavý výčet možností, obsahem vlastně pro každého čtenáře :).
Jo, líbilo se mi to.
Čím déle jsem četla, tím víc mě příběh nebavil. Zaujal, ale pozornost neudržel. Zajímavé myšlenky vystřídaly nudné pasáže. Zvládnutelná byla tak třetina, pak to jelo sešupem někam do pryč.
(SPOILER) Trisha je skoro desetiletá žabka, která se ztratí na výletě. A od té doby začíná její, docela dobrodružný boj o přežití v divočině. Místy ji lesem, bažinami a podél potůčků doprovází kamarádka, oblíbený sportovec, nebo hnusná zlá příšera, která její "boj" bedlivě sleduje.
Vyloženě jsem se nebála, ale příběh je psán poměrně svižně a bez zbytečných mysteriózních pindů, přitom ale s přijatelnou příměsí tajemna. Trisha má naději, pak zase nemá... do závěru nevíte, jak holka skončí.
Zdá se, že jsem načala poněkud nudnou hromádku knih. Téma ujde. Jsem si jista, že v USA se tohle řešilo poměrně často a byla potřeba o tom psát. Kdybych věděla, jak na tom autor byl v tu dobu zdravotně... protože se mi zdá, že zrovna neměl na nájem, či "jiné dobroty."
Druhý díl Osvícení se mi líbil víc než první.
Paranenormální kingoviny - samozřejmě. Ku podivu srozumitelně vystavěný příběh - jistě. Hrdinové, jejichž občasnou bolest hlavy bych sem tam ráda měla :).
Z této knihy nadšená nejsem. Ukecaná, bez napětí autorovy vlastnímu... prostě mě to moc nebavilo.
Kdybych jenom hned na začátku nepoznala, "kdo je vrah."
Téma vražd mladých kluků mi přišlo už skoro nutné. Bez toho by to dneska snad ani nešlo...
Dolores vypráví svůj příběh na policejní stanici.
Jde o takový dlooouhýýý monolog, který je ale nesmírně zajímavý, barvitý a zase s trochou té kingovské hororové mystiky.
"Vidím mrtvé lidi :)."
Pamatujete na klučinu ze Šestého smyslu? Tak hlavní hrdina této knihy si na něj také vzpomene. Protože on také vídá mrtvé lidi. Třeba toho chlápka v parku, co si vystřelí mozek z hlavy. Malou holčičku s dírou v krku, nebo hromadu dalších, kteří jako mrtví nevypadají, protože umřeli úplně normálně.
Všichni ale mají po smrti jedno společné - za každou cenu mluví pravdu.
Jeho máma - literární agentka - mu to věří.
A od té doby se příběh hezky rozjede.
Nechybí typicky kingovské hororové "něco." Ty jeho záhrobní bytosti, které se ukazují, když se na potvoru někdo kouká. Táhne z nich chlad, drápky věčnosti ohmatávají svět smrtelníků a snaží se v něm zůstat.
U dokumentů se mi vždycky dobře usínalo. Čas po obědě, v tv přírodopisný dokument, plné bříško, krásné záběry a konejšivý hlas moderátora :).
Tak to teď prožívat nemůžu, protože nemám televizi.
A tak čtu knihy.
Tahle mě v audiu zanesla zase do takových lenošivých časů, abych zjistila, že žralok vůbec není takový frajer, jak se tváří, i když ho není radno podceňovat.
Sbírka povídek s vánoční tématikou. Některé jsou vlastně docela vtipné, ale všechny mají pachuť takové lidské zoufalosti a snahy, smutku a neporozumění.
Lehký finsko-švédsko-ruský problém se ztracenými penězy a drogami. Tady by možná platila stará reklamní hláška "když to děláte dobře, lidé se k vám vracejí :)," akorát že ono to v kombinaci eur a matroše nikdy moc dobře nejde.
A jedna vlčice s mládětem, kterým v bříšcích zůstala trocha lidského masa :).
Říkala jsem si, co o tom napsat: napadlo mě jedině, že obsah odpovídá definici názvu. A i to je povrchní popis.
Milý a přítulný pejsek je devadesátikilový bernardýn s trochu hravou povahou. Právě ta ho jednou zavede k jakési prohlubni ve skále, zaječí noře, prostě díře v zemi, kde merčí nějaké malé zvíře. Jenomže hafík se tam zaklíní a mezi tím ho do čumáku kousne netopýr nakažený vzteklinou. Blouznící okřídlené zviřátko po setkání se psem vyletí z úkrytu do jasného dne a zjistí, že to zrovna nebyl dobrý nápad…
Mezi tím, malý čtyřletý kluk, právě ten, který bude posléze terorizován psem, řeší příšeru ve skříni, jeho táta nepovedenou reklamní kampaň a jeho máma zase poněkud choulostivější záležitost.
A majitel psa, násilnický opravář aut, který má také ženu a syna, si nevšimne, že pes onemocněl a v alkoholovém opojení přežívá jeden den za druhým.
Autor, jak je jeho zvykem, si i do tak jednoduchého příběhu neodpustí přimíchat trochu mystiky. Pes působí jako nějaké mýtické stvoření. Bytost ve skříni chlapce je jako by skutečná. A nad městem, krom letního vedra visí něco zlého.
Rámané sice dělají všechno trojmo, ale Gentry Lee si to mohl odpustit.
Nejhorší nebyl ani tak příběh, i když různé vsuvky z něj dost ubíraly. Vadí mi hrozně moc styl, jakým je napsán. A můžu být ráda, že jsem si knihu dala v audiu, které jsem si ještě navíc zrychlila. Bohužel tedy ani předčitatelka se nepředvedla...
„Zážitky v Arktidě jsou neuvěřitelně různorodé. Někdy se vraždí a přejídá. Jindy počítá a odměňuje. Můžete hrůzou a osamělostí málem přijít o rozum, ale zbláznit se dá i nadšením z přemíry krásy. Rozhodně ale v Arktidě nezažijete nic jiného než to, co jste si do ní sami přinesli."
Jeden z mnoha chytlavých postřehů autorky, která "si tam fakt užila." Natěšenost cestou ji vůbec nepřipravila na to, co bude muset snášet. První dojem z chaty, kde přezimovala, byl strašný, což jsem chápala. Chata, tedy spíše bouda, působila po všech stránkách děsivým dojmem :). Ale úžasně se přizpůsobila a vyprávění působí tak, že byste si hnedle začali balit, abyste její svědectví potvrdili.