Janek komentáře u knih
"...Asi tak od té doby se po celém Bourbonsku začalo říkat o cvocích, že jim straší ve věži "jako jalingnyskýmu četníkovi". Což nic nemění na tom, že v tom jedeme všichni, ale to jen tak mezi námi.
Skvostný závěr příjemné, oddechové knížky.
Na pátý pokus jsem Fausta nakonec dočetla, ale musím přiznat, že ve druhé části jsem se ztratila. Nechávala jsem se totiž příliš unášet zvukem těch veršů - překlad Otokara Fischera je nepochybně výborný. Některé pasáže mě uchvátily, ve druhé části jsem se nudila, byla na mě příliš náročná. Ač nerozumím všemu, k čemu Goethe odkazuje, rozumím tomu, proč toto dílo mělo tak obrovský literární vliv.
Kniha je úplně jiná než filmové zpracování. Obojí doporučuji, nedá se zapomenout. Film jsem viděla několikrát, působí jako slabý odvar...
Přečetla jsem pár dní před tím, než jsem viděla divadelní inscenaci v Komedii. Myslela jsem, že jsem připravena na všechno. Nebyla to pravda. Milovat Kafku asi nejde, ale - docela mu rozumím a vlastně mi často mluví z duše. Smutné.
Kniha, ke které se chci a zároveň bojím vrátit. Už asi deset let.
Na knihu jsem se hodně těšila a hodně jsem od ní čekala, asi proto jsem nakonec byla trochu zklamaná. Nejde o klasickou robinzonádu, není to návod, jak přežít na pustém ostrově. Pobyt chlapců na opuštěném ostrově je důležitý pouze kvůli jejich izolaci od společnosti. Popisy ostrova jsou minimální, není kladen prakticky žádný důraz na činnosti nutné k přežití - na opatřování jídla (lov zde není především kvůli opatření masa), na výrobu nástrojů, na ochranu chlapců před zimou. Ani běh času není nijak tematizován. Text je schematický, chlapci jsou jen typizovanými figurkami.Postupně se ovšem dostáváme do jejich nitra, kde se (hle!) odehrává to nejdůležitější, co je zřejmě všem lidem společné. Tedy - s čím jsme se narodili a co nás naučila společnost? Je člověk v jádru dobrý, nebo zlý? Kniha myslím nedává jednoznačnou odpověď, ale určitě nutí k zamyšlení.
Výborná kniha, Yo-Yo! Absurdita dovedená ad absurdum. Při četbě jsem se (i v metru) nahlas smála, až jsem měla černé svědomí - na válce přece není nic k smíchu. Ve srovnání s mým oblíbeným Švejkem je pro mě Hlava XXII. snad ještě výmluvnější, hutnější výpovědí o hrůzách války. Asi za nejlepší považuji kapitoly zachycující dění v nemocnici. (např. Voják v bílém a Voják, který viděl všechno dvakrát.)
Když člověk kritizuje svou vlastní církev, vůbec to nemusí znamenat, že ji nemá rád. Od Kierkegaarda bychom se (rozuměj my křesťané) měli hodně učit.
Mám z té knihy docela rozporuplné pocity, možná jsem měla příliš velká očekávání. Zdá se mi, že z putování do minulých životů se dalo vytěžit mnohem více. Možná můj největší problém tkví v tom, že nevěřím v minulé životy, ale... literatura je literatura. Nejsilnější mi nakonec přišly popisy samotného mučení ve věznici. Svoboda mezi zdmi vězení a závěrečné pohrdání katem.
Negativní teologie jako na dlani. Nádhera. I šest let po konverzi. :)
Myslím, že o happy endu by se dalo polemizovat, ale doporučuju, je to skvostný literární zážitek.
První kniha o filozofii, kterou jsem četla. A bylo to mé důležité probuzení. Napřed jsem přelouskala Sofiin svět z knihovny, hned poté jsem si koupila vlastní knihu a začala jsem číst okamžitě od začátku. Ke knize jsem se po letech ještě asi dvakrát vrátila. Doporučuji.
Marek Orko Vácha má světu nepochybně co říct, ale když má mluvit o sobě, působí popuzeně. Jakmile se otevře téma (bio)etiky, jde přímo k věci a sype z rukávu mnoho relevantních argumentů. To je velmi inspirativní. Jistě že kněz, biolog a skaut nemusí mít názor na všechny problémy světa a círve, ale proč je pak tedy chce Renata Kalenská do rozhovoru za každou cenu nacpat? Kniha by potřebovala hodně proškrtat, není možné jen automaticky přepsat celou nahrávku.
To byla jízda. Jsem možná trochu masochistka, ale já jsem tuhle náročnou knížku - napěchovanou obrovským množstvím jmen, citátů a odkazů - dočetla až do poslední stránky. A stálo to za to, přestože převážnou většinou jmen nejen že jsem neznala, ale sotva jsem je dokázala vyslovit. Byla to výzva a čím déle jsem četla, tím víc mi docházelo, že vůbec nejde o to, jestli úplně všemu porozumím. To se asi málokomu povede, i kdyby to byl rodilý Francouz. A to mám výhodu, protože jazykové teorie, kolem nichž se vše točí, byly pro mě díky studiu bohemistiky tím nejjednoduším a nejsrozumitelnějším (což se o politických soubojích říct nedá). Ta knížka je náročná, ale zároveň vtipná a docela nestoudná.
Text by si zasloužil lepší korektury a vůbec pečlivější redakci (proč nejsou ve slovníčku přeložené všechny cizojazyčné citáty, ale jen některé?).
Nebojte se té knihy. Vypadá děsivě, ale je velmi zábavná, když nebudete vše, co je v ní psáno, ani sebe brát úplě vážně.
V první řadě je třeba říct, že tohle opravdu není knížka pro každého. Román není ani čtivý, ani lbíivý. Styl mě maximálně iritoval, neustálé odkazy na velkou literaturu mě vytáčely, velkému množství slov, popisujících přírodu, jsem nerozuměla. ALE. Ten příběh je velmi silný a důležitý, protože je (navzdory některým místům) velmi uvěřitelný. Tallent nehraje na efekt a laciné šokování, ukazuje, že po traumatických událostech člověk nemůže zůstat stejný. Už kvůli tomuhle poselství ta knížka stojí za přečtení.
Originální námět, ale... něco málo tomu chybělo. Autorka dle mého názoru rozjela zbytečně moc dějových linek.
Tak tohle ne. Začátek byl slibný, ale brzy se to zvrhlo. Zajímavé téma, ale chabé, stylisticky nevyzrálé zpracování.