Janek komentáře u knih
Fascinující, dech beroucí kniha, která má mnoho rovin. Nevypráví jen o etice vědeckých pokusů. Vypráví hlavně o člověku - o nezestupitelné roli emocí v jeho životě. Kdo je vlastně člověk, který je hoden úcty? A má text katarzi? Pro mě snad jen v těch chvílích, kdy se Charlie konečně rozplakal.
Děsivá kniha o lidech.
Temná, velmi čtivá kniha. Ale po četbě Kafky na pobřeží (mé první seznámení s autorem) jako by textu něco chybělo a hodně v něm přebývalo. Příliš mnoho sexu, příliš mnoho mrtvých. Existencialistický nádech, beznaděj a snaha zakořenit - Norské dřevo myslím až dost vypovídá o současné společnosti, o mládí v postmoderním světě. Nejen proto určitě stojí za přečtení.
Ne že by v knize nebyly zajímavé pasáže. Ale. Cítila jsem píliš mnoho balastu a opakování. Na odborný text se mi zdá Velký kód nepřehledný, na popularizační knihu pro studenty se mi zdá příliš hutný. Možná by stálo za to zúžit probírané téma...
Kniha je nepochybně čtivá a výběr vypravěčky velmi originální, jde tedy i o velmi originální pohled na válku. Nicméně po prvním nadšení přišlo zklamání - zdálo se mi, že autor až příliš často balancuje na hranici patosu a kýče. Druhá polovina textu jako by už sázela jen na emocionální vydírání, což mi přijde dost laciné. Text je skvěle přeložený, možná by mu slušelo zkrátit. Myslím, že za dva dny ve mně z té knihy už nezůstane vůbec nic. Škoda. Začátek vypadal velmi slibně. Ze stylistického hlediska hodnotím velmi kladně časté využívání personifikace, která (dle mého názoru) dávala textu onu originalitu mnohem více než volba vypravěčky.
"...V hlavě se mi všecko proplétá a mísí. Pomalu přestávám rozlišovat, co je a co naopak není," píše mimo jiné sám Murakami.
A na jiném místě v Kafce na pobřeží: "... i kdyby o tom člověk vykládal jak chtěl, slovně to stejně nikomu nevysvětlí. Ta pravá odpověď stojí docela mimo slova." "Přesně tak," souhlasí Sada. "Přesně tak to je. A co se slovama nevysvětlí, je nejlíp nevysvětlovat vůbec."
Tak by bylo možné charakterizovat i mé pocity bezprostředně po dočtení románu, chvílemi šlo o takřka mystický zážitek. Toulání se na pomezí snu a bdění, na hranici mezi zázrakem a každodenností, na hranici mezi životem a smrtí, mezi dobrem a zlem... Lahůdka, která mě zavedla do zcela nových - nejen literárních - světů.
DOPORUČUJI.
úryvek:
"Jean Jacques Rousseau klade vznik civilizace do okamžiku, kdy člověk vymyslel plot. Tomu říkám umění dívat se. Přesně tak, veškerá civilizace a kultura je produkt nesvobody, rozparcelované do ohrad."
Nádherná, hluboká kniha, snad právě proto, že je mnohem více o lidech než o hobitech, čarodějích, trpaslících, elfech a skřetech...A jestli je na ní něco smutného, tak snad to, že v ní vystupuje tolik skřetů a trpaslíků, ale jen jediný hobit.
"Kdyby si víc našinců dovedlo cenit jídlo a veselí a zpěv nad nadhromaděné zlato, svět by byl radostnější..."
Čepovy texty neztrácejí ani po letech svou výmluvnost. Myslím, že Čep byl velký mystik.
Bratři moji, nemůžu říct, že by ta knížka nebyla čtivá... Přesto se neubráním otázce, byl-li autor textu duševně zdráv. Trochu silný kafe.
Výborná kniha, Yo-Yo! Absurdita dovedená ad absurdum. Při četbě jsem se (i v metru) nahlas smála, až jsem měla černé svědomí - na válce přece není nic k smíchu. Ve srovnání s mým oblíbeným Švejkem je pro mě Hlava XXII. snad ještě výmluvnější, hutnější výpovědí o hrůzách války. Asi za nejlepší považuji kapitoly zachycující dění v nemocnici. (např. Voják v bílém a Voják, který viděl všechno dvakrát.)
Průzračnost a něha. Smutek a vzpomínky. Hledání kořenů a snaha dospět. Aneb Hruškadóttir zase trochu jinak. Takhle bych to napsala, kdybych to uměla.
Díky, Jano. Jana.
Vystudovala jsem bohemistiku a mám ráda provokatéry - tuhle knihu jsem si opravdu vychutnala. Ale zdá se mi, že i když Compagnon píše o "běžném myšlení" a o pojmech, které užívají prakticky všichni, kniha nemíří ke čtenářům, kteří se literaturou a literární teorií nikdy blíže nezabývali. Škoda.
Text je velmi dobře přeložený, myslím, že srozumitelný pro lidi různých vyznání, různého založení. Četba pro mě byla velmi podnětná. Doporučuji všem, kdo chtějí pochopit potenciál náboženství také jinak než jen z (pokřiveného a neúplného) mediálního obrazu.
"...Nemohla jsem to snést když tak hlasitě naříkal a šla jsem k němu a pohladila jsem ho po vlasech a on vstal a vzal mne do náruče a tak jsme tam oba stáli a plakali jsme dohromady a nevěděla jsem co je jeho pláč a co je můj pláč protože tu chvíli jsme byli jedno tělo a jedno srdce a měli jsme jedny oči kterýma jsme plakali. Ale jeho pláč byl horší, protože jeho pláč byl mladší a on si ještě nepřivykl plakat..."
Vskutku výjimečná kniha plná soucitu, nostalgie a idealismu střetávajícím se s realitou života.
Kniha, při jejímž čtení jsem prožila katarzi.
Kniha o Ženě.
"A já jsem zápasila a trpěla a byla jsem bohatá na zápas a utrpení a byla jsem bohatá tak i na život."
Kéž to také umím. Amen.
Když člověk kritizuje svou vlastní církev, vůbec to nemusí znamenat, že ji nemá rád. Od Kierkegaarda bychom se (rozuměj my křesťané) měli hodně učit.
Náročnější četba pro milovníky filozofie, literatury, hudby i výtverného umění.
Jedna z nejlepších knih o duchovním snažení, kterou jsem kdy přečetla. Psána s humorem a nadhledem, přístupná pro věřící i hledající. Moc doporučuji.
Pro Verous - o jihočeších se prý říká, že mají rybí krev, snad to znamená, že hodně vydrží.
Mám z knihy docela rozporuplné pocity, ve srovnání se Selským barokem je to určitě zklamání. Některé pasáže (hlavně v první polovině) se mi zdály zbytečně zdlouhavé, styl mě nijak nezaujal. Druhá část už mi přišla lepší - více gradovala. V závěru románu jsem si vzpomněla na Hruškudóttir - také Hajíček svébytným způsobem (a konkrétněji než Šrámková) píše o pocitu vykořenění, který se dle mého názoru dnes týká stále více lidí, jakkoli nepřicházejí o domovy a chalupy. Snad právě proto stojí tahle kniha za přečtení.
Možná by mi pomohlo, kdybych věděla něco více o A.C. Doylovi, kdybych znala Sherlocka Holmese. Řekla bych, že text je tentokrát zbytečně dlouhý. Přesto i tohoto Barnese opět doporučuju!
Těžko vybrat jeden nejlepší sonet, ale hodně mě oslovil 52.