jaroiva komentáře u knih
Odkaz na tuto knihu jsem našla v knize I. D. Yaloma Láska a její kat. Nalákal mě spoiler z této knihy. Bohužel to bylo jediné, co mě nějak výrazněji zaujalo na celé knize - historie s papoušky.
Zbytek mi už tak skvělý nepřišel. Beru si z toho ponaučení - nenechat si doporučovat knihy spisovatelem :D. Když se mi líbí Yalomova kniha, nebudu hledat něco, o čem se on zmiňuje, ale přečtu si raději dalšího Yaloma.
Parafrázuji-li jeden názor z této Barnesovy knihy: Když chcete po spisovateli, aby byl víc jako čtenář, nebude spisovatelem, ale čtenářem.
Neurazí, nenadchne, většinu citátů o kočkách už znám, stejně tak jako další věci. Pro milovníka koček asi zbytečné opakování, pro nemilovníky koček je to asi zbytečné tak jako tak.
Kniha, která sice vypráví o jednotlivých případech z praxe I.D.Yaloma, ale vlastně se týká postoje terapeuta. Ukazuje, že je to taky jen člověk a jeho pacienti mu mohou, ale nemusí být sympatičtí. Stejně tak je kniha o čtenáři samotném, vlastně je to taková psychoterapie na druhou.
Hodně na mě zapůsobily tři povídky, ale jsem přesvědčená o tom, že kdybych knihu četla za rok, za pět let, zaujaly by mě úplně jiné příběhy.
A ještě víc než jednotlivé osudy pacientů mě dokázaly rozložit jen tak mimochodem sdělované poznámky mezi řečí.
I když se mi nelíbily všechny povídky stoprocentně, jako celek musím hodnotit plným počtem bodů.
Jde o druhou knihu autora, kterou jsem četla, ale zcela jistě ne poslední. Doporučuji.
Moje nejoblíbenější sci-fi téma - cestování časem - tady dostalo pěkně na p*del.
Temná hmota se mi moc líbila, takže jsem přečetla i Městečko Pines, i jeho díly 2 a 3, sice sestupná tendence, ale i ten třetí díl ještě pořád dobrý.
Ale Zhroucený čas se mi nelíbí. Ztrácela jsem se ve skocích, těžko jsem se chytala nějaké linky, která by mě zaujala. Zpočátku se mi zdálo, že jsem ji našla, ale pak už to šlo nějak kolem mě a nijak zvlášť se mě nedotklo. Opět mě Edice Světový bestseller zklamala, nespustilo mi to žádné vlastní úvahy, které mám na tomto žánru nejraději. Cítím se jako nezúčastněný divák jakéhosi filmu a říkám si: "hmmm".
Fascinující jízda na vlně snižování a zvyšování entropie ve vesmíru, vysvětlené na příkladech z vaší vlastní koupelny, vysvětlení důležitosti umění pro lidský druh, evoluce, částice, Bolzanovy mozky...
Moc pěkně vysvětlené mechanismy statisticky nepravděpodobných jevů, které ale zcela jistě nastanou, když dáme vesmíru dostatek času. My se toho asi nedočkáme, ale co je čas existence lidského druhu proti časovým možnostem, které má celý vesmír...
Někde jsem se zase přestávala chytat, s tou kvantovou fyzikou si moc netykáme. Ale přesto se mi zdálo, že relativně rozumím.
Doporučuji.
Zajímavé téma, ale nějak zdlouhavě zpracované.
Údolí tyrannosaura mě bavilo víc.
Jako celek mě to nějak nebavilo, těžko jsem se soustředila a hledala to důležité, o co v povídce jde. Na to, jak jsou krátké, jsou povídky nějak vykecávací, nebo nevím, prostě pro mě těžké na čtení, bez nějakého bodu, který by mě chytil.
Líbily se mi asi tak dvě, které mě něčím zaujaly. Asi nejvíc mě zaujal Blokátor. Ale je to spíš jednooký mezi slepými.
Trochu mi, hlavně ke konci, vadil ten typicky americký styl, ale jinak jsem si příběh vychutnala až do dna.
Bude mě zajímat i druhý díl.
Moc se mi líbila linie s hřebenem, která tvoří rámec celé knihy.
A možná i proto, že jsem taky narozená v draku, byly mi obě hlavní postavy blízké.
Vdáváme matku se mi líbila nejvíc, pak asi Papoušek pro pastora. Oddechová četba. Taková pohodovka.
Obyčejný život se mi nelíbil, možná proto, že jsem v myšlenkách ještě zůstávala u Hordubala a začátku Povětroně.
Hordubal je z celé trilogie pro mě top. Pro mě dost neřešitelná životní situace, která může skončit vždycky jen špatně. Nakonec špatně pro všechny, a přitom s tím jen málo mohl kdokoli ze zúčastněných opravdu udělat.
Povětroň mě zaujal jen do poloviny, to se mi líbil, jasnovidcova část mě opravdu chytla. Básník pro mě zkazil tu druhou půlku knihy.
S Obyčejným životem jsem si nějak neuměla poradit. Nedostal se mi hlouběji pod kůži. Vlastně mě příběh železničáře nezajímal.
„Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.“
Celkový příběh mě přiměl k zamyšlení, první dva pohledy - jeptišky i jasnovidce mě bavily. Jasnovidec nejvíc. Ale pak přišel básník, strašně dlouhý a nezáživný a úplně odtržený od "reality" zbytku. Kdybych odstřihla básníka, dala bych plný počet hvězd, ale básník to zkazil.
To ovšem nic nemění na tom, že Čapek je asi mým nejoblíbenějším českým spisovatelem, takže že se mi nelíbil jen kousek jedné knihy, to je jen výjimka, potvrzující pravidlo.
Mám ještě pár Čapkových knih nepřečtených, tak tyto dluhy doháním.
Trochu mi Hordubal připomněl Waltariho novelu Cizinec přichází, která vznikla krátce po Hordubalovi. Mám z obou podobný pocit zmaru.
U Čapka se mi líbí, že každá kniha je úplně jiná. A ještě jsem nenarazila na žádnou, která by se mi nelíbila.
Víc než text na mě zapůsobily obrázky Lucie Lomové. Připadaly mi jako podle míst za příští zatáčkou, tak známé, a přitom jsem nemohla poznat, kde to je. U babičky? Nebo u nás?
Od Ireny Douskové se mi mnohem víc líbí Budžes, ale už kvůli obrázkům tahle knížka stojí za prohlédnutí.
Nějak mě to nebavilo, takže jsem došla asi do půlky a odložila. Jestli je Himmlerova kuchařka podobná, tak děkuji za informaci a tu si mažu z fronty k přečtení.
Nejdřív jsem si nadávala, že jsem koupila audioknihu a nepřečetla si pořádně anotaci. Jaktože si koupím fantasy, které jinak moc nemám ráda? Měla jsem knihu už dlouho na seznamu, čekala jsem, až vyjde, ale už si nepamatuju proč mi ji kdo doporučil.
Ze začátku jsem proto byla trochu rozpačitá. Ale postupně jsem se ponořila do textu a nechala se provést knihou a zamotat si do toho vlastní myšlenky, postupně si oblíbit Noru i paní knihovnici a nakonec i nechat doznít poselství déle, než jen do zaklapnutí knihy.
Za mě je to psychologické sci-fi, které donutí člověka přemýšlet o vlastních prioritách. Doporučuji.
Mám od autora v knihovničce ještě nedotčenou knihu Vězeň času, na toho se budu muset v nejbližší době taky podívat.
Předešlý díl mě nezaujal, tento byl zas už lepší. Pes, který se zaslouží o vysvětlení tím, že nic neudělá... :D Pobavilo mě to zas.
A mně se narozdíl od celkového hodnocení tady na DK líbí víc Zeptej se ďábla než Prak. Zkusím určitě časem i další autorovy knihy, ale začala jsem jaksi od konce tou nejnovější, tak se mi těžko bude sledovat jeho literární vývoj :).
Každopádně pro mě má Zeptej se ďábla větší "drajv".
Tento díl mě nebavil tak jako první dva. Asi už končím s návratem do dětství.
Musela jsem zhltnout ještě druhý díl, ještě lepší než první.
Knížka se ocitla nějakým omylem v mé knihovničce. Zdá se, že jsem ji koupila kdysi v antikvariátu, protože tam bylo napsáno Alfred Hitchcock a jméno autora na obálce chybí.
Teď jsem ji vytáhla, že budu číst neteři na dobrou noc, a opět mě vyděsilo, co že to je, když to napsal Hitchcock... Takže neteřince jsem přečetla něco jiného, a až odešla, zjistila jsem, že je to skutečně pro děti, a že Hitchcock napsal jen předmluvu. :)
Nicméně, když jsem už knížku měla vytaženou, pustila jsem se do čtení a dovzdělala se v dětské literatuře :)
Milé překvápko.