jaryn komentáře u knih

Slyšel jsem audio a musím říct, že po poslechu brilantních a geniálních Haškových povídek o věčně nezdárných školních dítkách, jsou tyhle Borkovcovy zápisky totálním blábolem. Ano, má to být spíše lyrika, no jo, jenže i ta má, řekl bych, svoje meze. Text je zdánlivě česky, ale docela mi uniká význam jednotlivých vět, o kontextu těchto vět vůbec nemluvě.

4 24.03.2018

Samotná "Proměna" mě kdysi ťala do živého (dnes už se na Kafku dívám možná o něco střízlivěji, víceméně jako na dost zakomplexovaného jedince), ale i teď to vnímám jako silný text, avšak celý soubor až tak ohromný není.

4 21.09.2014

Pro Woodyho mám velkou slabost. Máloco mě takovým způsobem odzbrojuje jako humor tohoto kuliferdy.

4 21.09.2014

Jako žhavá novinka se tato hra uváděla po celém světě (i v Austrálii). Řekl bych, že v té době byla hlavní idea díla natolik nová a šokující, že způsobila tento až neuvěřitelný úspěch. Jinak řečeno: nezdá se mi to dnes tak úžasné, a to jak po stránce hlavní myšlenky, tak ani formálně. Nemohu zde nesrovnávat s textem Adam Stvořitel, který mi přišel daleko propracovanější, vtipnější (v tom nejlepším smyslu, ne jako nějaká řachanda), ne tak upjatý a snad až jaksi zapšklý jako R.U.R., kde se jednotlivými scénami a dialogy téměř neposouvá děj, ale kde jsme svědky jen příliš "velkých" slov. - - - A potom ten závěr!!! Ten mi přijde (s odpuštěním, pane Čapku) nevkusný a až morbidní. Autor (náš velký Demiurg!) zde stvořil (či zpitvořil) roboty, kteří, ejhle, díky tomuto "bohu" začli cítit, milovat atd. A toto je šťastným a naveskrz "pozitivním" koncem této hry: rozněžnělí roboti, ale stále roboti (!!), jež jsou novou nadějí světa! ("Jděte a množte se!" cituje se tu Písmo svaté a náš autor si nasazuje korunu všemohoucnosti a vševědoucnosti) - - - Není tohle jenom zlý sen? Před tímhle všichni padáte na kolena? Nějak tomu nemohu porozumět.

Jsa asi v polovině knihy, zapsal jsem si: "Neskutečně strhující jízda po tobogánu kariérního vzestupu a sestupu. Zároveň přestává být kniha bodře (a intelektuálně) humornou a stává se až mrazivě vážnou. Neustálý a šílený kolotoč zrad, věrností a služeb státu a lidu je absurditou párek seláns jako z nějaké Havlovy hry..." Užíval jsem si, zde již zmiňované, postmoderní postupy, černý humor atd. To ovšem stále mluvím o (zhruba) první polovině knihy, kterou bych ocenil plným počtem supernov. Ve druhé půli se to však celé jaksi rozplizlo. Příběh katovské "šúle" se téměř vytratil, byv nahrazen trampotami (rodinnými a jinými) páně Vlka. A závěrečné zkoušky s excelující hlavní "němou" protagonistkou (její bezchybný "ruk cuk") a jejím následným skoro nanebevzetím mě už nedokázaly nakopnout. (Možná by tak teď učinil autor, au!)... Čau!

3 21.11.2023

Ahoj Jardo, bavil jsem se skvěle (u "Údolí tupých hlav" jsem učůrával). Závěrečná katarze to celé povznesla ještě výš, až do punkově normalizačního nebíčka, takže gut, takže danke!

3 02.10.2023

Moc pěkně se to čte a strašně tomu chci věřit, ano, ovšem když kouknu např. na fotografii č. 24, musím se pousmát. Kosmická loď je v poměru ke špičce stromu vyloženě prťavá! Možná by se do ní vetknul jezevčík, ale kdoví, dostal-li by se zase šťastně ven.

P.S. Nevěrohodná je taky např. podkapitolka o práci Erraňanů. Takový obyvatel planety Erra údajně nepracuje dlouhodobě na jednom místě jako my, ale každý den nasedne do svého vznášedla, letí třeba tisíce kilometrů, až se mu někde zalíbí (!), tam přistane a začne pomáhat (třeba v zemědělství nebo úplně v jiné oblasti)... Vím, jaké to je, když člověk pracuje někde poprvé, jak se na něj musí dávat pozor, jak i ty nejjednodušší činnosti nejsou pro něj zcela jednoduché, a tak opravdu nevím, co si myslet o takové "dělbě" práce, potažmo o takovém hospodaření. Protože, ať mi to autor maluje seberůžovějšími barvami, tak když si představím v podstatě na každém možném pracovišti denně zcela nové lidi, nedokážu pochopit, jak to může fungovat.

Kdož milujete všeliké "přesvaté" liturgické úkony či jsou vám nade vše svaté životy svatých, neváhejte, nejednu slzu dojetí uroníte.

P.S. Na každé stránce mě nejméně jednou autor rozesměje, a já neodolám a pohlédna na jeho fotografii na přední záložce, opětuji mu jeho šibalský úsměv.

3 10.01.2021

Nebudu hodnotit, protože jsem nanejvýš v rozpacích. Souhlasím s Béďou, že Matka Církev je, mimo jiné, skvělým vynálezcem pojmu "hřích" a všeho podobně nemístného; avšak vezme-li dnešní člověk tuto knihu do ruky, musí mít po prvních stránkách pocit, že čte propagandistickou brožurku NSDAP.

První poznámka: Kniha o nutnosti sebereflexe napsaná však evidentně hysterickým (alespoň původně), instinktivním a impulsivním Rusem... (konec první poznámky).

Intermezzo: Pustil jsem si zas jednou Fantozziho, tu nehoráznou a nebetyčnou blbinu, která mi však pomáhá vždy, když je mi nejhůř... pak jsem šel spát a otevřel jsem ještě Andrejevovy "Moje zápisky". Četl jsem: "...Neomítnutá budova si zachovává přirozenou tmavou hnědočervenou barvu starých cihel a zblízka, jak lidé říkají, působí pochmurným, dokonce hrozivým dojmem, zvláště na lidi nervózní, kterým červená barva cihel připomíná krev a zkrvavené kusy lidského masa..." Přistihl jsem se, že se směju, a to proto, že to ve mně četl hlas Fantozziho. No jen si to zkuste! Ono je totiž vlastně úplně jedno, co čtete, záleží jen na tom, přepnete-li si před četbou mozek na "tohle je komedie" nebo "tohle je drama".

Druhá poznámka: ...ne, víte co? Všecko je jinak! Úplně jinak, když si uvědomíte, že celý tenhle Andrejev je čiročirá ironie! Ten chlap si prostě dělá ze všeho a ze všech dobrý den. Ano, můžeme v tom spatřovat i jeho boj se systémem, ale to v podstatě na věci nic nemění.

Ach, toto nedocení slečny roztomilé,
jichž božstva splácaná jsou z mlh a cetek dílem,
které, když nedostává se jim rozumu,
dí: "To je průměrné!" jak tetky z konzumu.

Weiner je bytostným lyrikem, jemuž neporozumí "zaprodanci" lineárního děje, ti, kteří chtějí všechno podat polopatě (tedy po lopatě). V mnoha a mnoha verších dokáže Weiner meditovat nad jedním jediným obrazem, což je, jak vidno, běžnému mozku na překážku. A zapomíná se zde tedy na jednu (hlavní) věc: Až něčemu porozumím, mohu to teprve kritizovat. Ne, když se mi to pouze nelíbí, a kterážto nelibost vychází jenom z neporozumění.

Evangelium podle Wernische.

3 28.08.2019

Nihilismus tak sugestivní a navíc opodstatněný, že nejde nebýt nihilistou... Autor byl podivín (jak jinak?), který zemřel ve 24 letech. Dospěl velmi brzy, protože času neměl nazbyt. Ano, dospěl - pak až zahořkl.

3 24.06.2018

Autor není žádný spisovatel, jenom jakýsi zapisovatel. Jeho knihy jsou v podstatě nezáživné, a ani těmi úžasně zajímavými informacemi to zrovna nepřetéká.

3 16.10.2017

Romantika v tom nejlepším smyslu toho pojmu! Dnešní homo cynicus by tohle už nenapsal - naše myšlení je nenávratně jinde... a tak, už i proto, si to zaslouží nejvyšší hodnocení!

3 05.01.2016

Téma otcovraždy nedalo Máchovi evidentně spát... Už jenom vzhledem k jeho věku je to úžasné dílo, a to jak strhující atmosférou, tak důmyslnou kompozicí.

3 22.11.2015

Kniha má hutný a vskutku výživný děj, není v něm žádná zbytečná vata, a autorovi není třeba ani jakýchkoli stylistických či kompozičních extempore.

3 07.04.2015

Jedna z mála knih, které jsem četl více než jednou. Vladimír Neff je Pan Fabulátor.

3 20.09.2014

Nevím, jestli dám knize ještě šanci (když, tak se určitě ozvu), ale teď končím na straně 46 (!!), maje plné zuby autorovy krajně vypjaté sentimentality, resp. neschopnosti popsat cokoli normálně (třebaže s jistou dávkou poezie). Tahle "poezie" je však, za mě, jedna velká zbytnělá křeč. Postavy jsou neustále v jakémsi podivném rauši a nad tímto světem jako by se pouze vznášely. Taky mě irituje autorova evidentní snaha dojmout za každou cenu... Zajímalo mě, co to je, co způsobilo tak vysoké hodnocení... Právě tohle. Součet všech položek + ještě jeden "skvělý" tah - autorův popsongový tik. Tak.

Bez debaty plná palba!! Autor nás provádí neskutečně dobrodružnou (ale nikterak povrchní) cestou od poloviny století páry až do konce druhé světové války... Je to, řekl bych, úctyhodný "špalek".

2 13.02.2024