jaryn komentáře u knih
Oproti Obětině, taktéž trilogii, není toto jen jakýsi podivný a praštěný úlet, ale (za mě) kniha daleko vážnější a, řekl bych klidně, strhující... Část o tzv. Bohémii byla, řekněme, vážná poněkud méně (nicméně za účasti bestiální vraždy!), avšak plná fantazie a smyšlených reálií, jejichž reálnosti jsem rád uvěřil.
Tady mě můj oblíbený autor docela zklamal. Zpočátku to vyhlíželo vcelku svižně, v povídkách se něco dělo, ale přibližně od půlky začal autor tak nějak onanovat či co.
Tohle je román podle mého gusta - hluboký, nízký, napínavý, hloubavě didaktický, pestrý i šedivý jak vousiska patriarchů... ale hlavně: tlustý!! Taky mě docela rajcuje, že je to podle skutečnosti, a žasnu, jak lidé osmnáctého věku - téměř osvícení osvícenstvím - sedli na lep takovým konspiracím. Bravo, paní Olgo!
Asi po padesáti stranách knihu odkládám. Za mě je to, jakožto román, nesourodé (bránící mi tedy začíst se) a jednotlivé "kapitolky" samy o sobě mi přijdou spíše jako jakési bezkrevné meditace, rozuměj: žvanění, které vůbec nikam nevede, jen jako nejintimnější deníček, který by si snad měla autorka nechat pro sebe a po letech v něm rozklíčovávat svoje nitro, svoje duševní pochody...
Sakra práce, ještě nejsem ani v půlce, ale už mi to prostě nedá... Copak nechápete, že to celé je spiknutí pseudointošů (možná trochu líznutých komunisty, Židáky, karbonáři etc)? Když autor píše např. o tom, jak chce někdo něco vyhodit do povětří, a na několika stranách popisuje, jak má být dlouhá zápalná šňůra a jak si ji má ten "zbojník" (před akcí) ovázat okolo pasu, a že místo těchto šňůr se kdysi používaly tzv. lunty, a jak se tyto lunty plnily střelným prachem... je to skutečně báječná četbička, ale jen pro vyvolené, vy ostatní se předem omluvte "elitě" za své komentáře... anebo když už autor neví, coby, tak dostane "ten svůj hlad" a kniha se zase na několik stran promění na kuchařku, a to je ono! To je přece pošušňání!! Pak nastoupí Garibaldi a kulky (ne jeho!) začnou lítat: sem... a tam... a tam... a sem... atd... A co teprve ty úchvatné červené košile! Autor by jim evidentně nejraději věnoval aspoň 15 kapitol, aby jeho vyvolení řádně pochopili z čeho se vlastně vyrábí a jestli jsou to vůbec košile, a ne náhodou nějaká oděvní konspirace...
Jestli tohle dočtu (ne slovo za slovem, protože to by se musel zbláznit i robot!!), tak se ještě, bohdá, vrátím... ať žije republika!
Toto je neskutečně úchvatný a dojemný román, dojemný v tom nejlepším smyslu. Avšak velikost této knihy, resp. jejího autora, spočívá také v tom, že nepředvádí život jen v jednom tónu, jakož ani sám život nemá jen jediný tón. Krom svého, jistě nadprůměrného, lyrického nadání taktéž autor ukazuje, že má i smysl pro humor, trošku suchý, ale hlavně satirický:
"...avšak zároveň se objevovaly názory, že bude patrně nanejvýš obtížné zbavit Pétra Pálssona ředitelského místa a poslat ho v okovech na jih. Pétur Pálsson byl jmenován ředitelem na pět let a měl jak u okresního správce, tak u vlády ohromnou důvěru, nehledě k tomu, že byl pastorovi jedinou oporou v duchovních věcech a zdaleka největším odběratelem lékařovy pálenky..."
Knihu jsem četl (během cca 15 let) potřetí. Stále mě přitahuje a její četba mě jistým (podprahovým) způsobem naplňuje. Co mě však zde (intelektuálně) dráždí, jsou zcela obecné výklady, ze kterých si můj rozum moc, nebo nic, nevezme. Hezky se to čte, alespoň mně, ale nakonec si musím přiznat, že nemám stejně nejmenší tušení, co je to např. ono "bytostné Já", resp. co je to tzv. "nevědomí", jelikož jsou to věci, které si prostě neuvědomuji. Přesto hodnotím vysoko, protože ta četba skutečně asi není jen pro mozek.
Slyšel jsem audio s úžasným Viktorem Preissem a dalšími vynikajícími herci... Karel Čapek (v tomto případě bratři Čapkové, dobrá) je jako vždy inteligentní, vtipný, ale jaksi tím svým suchým až studeným způsobem. (Výjimkou jsou pro mě např. jeho Povídky z jedné i druhé kapsy či Hordubal, kde z jeho intelektuálního stylu taky značně probleskuje lidskost.)
Svoje jsem napsal už zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/moje-zapisky-67953
avšak musím ještě dodat (a souhlasím tím s Belatris), že autorova ukecanost mě taky docela dráždila. Mám to s ním vlastně stejně jako s báťuškou Dostojevským, kterého snesu jen v povídkách.
Zprvu je to "pouze" příjemná četba, která potěší milovníky historie a vůbec všechny, jež se rádi probírají stránkami s kulisami dnes již dávno pohádkovými... Poslední třetina knihy ovšem překvapí výjimečně gradujícím dramatem s prvky krimi a snad i thrilleru. Téměř na každé stránce zde dochází k nečekaným zvratům - a pro obyčejného smrtelníka ke zcela nepředpokládaným intrikám - kde zanedbatelné není ani prostředí. Prodíráme se (se schvácenými hrdiny) temnými lesy nebo horskými masivy strmými a stejnou měrou lhostejnými k lidskému údělu... Autor zřejmě dost přibarvil děj, resp. jeho detaily, včetně vizáže hlavní postavy, ale tohle je román, nikoli faktologie.
Nesmírně silná a emotivní kniha, třebaže je to "jen" životopis. Vincent van Gogh je tu zobrazen též jako hluboký filozof a téměř mystik. Jistou dobu svého života byl pastorem v chudých havířských koloniích, kde, po vzoru Krista, všechno rozdal a žil tím nejnuznějším životem jako skutečný apoštol a jurodivý.
Kouzelné příběhy slavných i neslavných, umělců i malých lidiček. A kdyby kniha obsahovala jenom ty fotografie, stála by za to.
Teorii čtu už nejméně dva roky a nejednou jsem měl sto chutí praštit s ní o zeď, jak mě zas a znova iritovala ta úděsná autorova paranoia, jak je celý svět od základu zlý a jaké je to spiknutí proti Divišovi. Pak si ale přečtu např.: "Spisovatele neničí neúspěch, ale úspěch, protože úspěch nesouvisí s dílem a není potvrzením díla... nemám sebemenší šanci prorazit, to je jediná naděje," a Ivka mě má zase v hrsti.
Nádherná kniha pro každého, koho dojímají staré fotografie, resp. fotografie z doby Rakousko-Uherského mocnářství - a to od školních dítek v zimnících až po slečny, které se ještě nerozhodly, co si obléknout - a kdo navíc miluje poetiku a humor Ivana Wernische. Petra Hrušku jsem doposud neznal, ale jako by Ivanu Wernischovi (literárně) z oka vypad.
Říkal jsem si, proč se do tohoto "remaku" Dyk pouštěl, ale v závěru mi to došlo, resp. katarze stála za to!
Rozkošný mikropříběh (mimojiné) o uprchlém trestanci, kterému se útěk slavně podařil den před jeho propuštěním.
Je zde připomínán Charms nebo Kafka... ten první mi nikdy nic neříkal, druhý ano, ale stejně, nenechme se zmýlit - tohleto je Wernisch!
Tohle je geniální! (Hru jsem nečetl, "jenom" viděl, ale to snad není na škodu, možná naopak). Vyskočil znovu dokazuje, jak je podstatný samotný příběh (a taky jeho chytrá forma), a ne jakékoli efekty. Dva herci + "uvaděčka" nemají kostýmy (oblečeni však jsou!), scéna nemá kulisy - inu, nedivadlo. A herci jsou navíc něco jako loutkoherci, protože všechny postavy představuje kuchyňské nádobí!