jasmina.kralova komentáře u knih
Zcela bez skrupulí si troufám tvrdit, že mě Okamžiky překvapily. Propracované kapitoly, aby každá předala své malé velké poselství. Každá mě vtáhla do děje tak, že jsem zapomněla na celý svět kolem sebe. Už v Minutkách jsem si oblíbila Emmu a mám velkou radost, že dostala i v Okamžicích tolik prostoru.
Nejvíc se mi ale do srdce propsala kapitola s názvem Polárka, přiznám se, že jsem při čtení plakala a věřím, že se každý úplně každý najde v nějaké malé situaci, které Veronika popisuje.
A do duše se mi nejvíc propsal rozhovor Emmy a Patricie: "Vím totiž, že většina věcí, které považuji za problémy, nakonec odezní a občas je největším štěstím, že se člověku nesplní, co si vysnil. Myslím, že každý máme v životě přání, které by mělo zůstat nenaplněné."
Vlastě mě napadlo ještě několik dalších vět, na které budu myslet a ke knihám se budu zajisté ještě několikrát vracet.
Tajemství mě naprosto pohltilo. Možná pro tu komplikovanou jednoduchost, s jakou je psané. Možná proto, že se v těch občas až primitivních dialozích skrývají tak očividné kusy všednosti, až mě to rozčilovalo, protože jsem se v nich poznávala. Možná prostě proto, že musí být neskutečně těžký napsat takovýhle příběh.
Nemůžu se dočkat další knihy!
V Minutkách paní Veronika odhaluje v příběhu mnohem větší syrovost a nebojí se bodnout čtenáře přímo do srdce. Protože, kdo by čekal, že Minutky začnou právě takhle?!
Poplakala jsem si a z knihy si odnáším zážitek, za který jsem neskutečně vděčná. Styl, jakým jsou i Minutky psané je opět chytlavý, moc mě baví autorčiny vyjadřující schopnosti.
Opět krásné zpracování, líbí se mi, že neklesá úroveň textu, ani celkového vzhledu knihy.
Daisy Jones and The Six jsem četla jako druhou knihu autorky a přečetla jsem ji v anglickém originále poté, co kolem knihy opadlo na českých sociálních sítích davové šílenství, které mě ve čtení odrazovalo...
S naprostým nadšením ale skládám poklonu této talentované autorce. Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude bavit kniha, která je o rockové kapele ze sedmdesátek psaná formou interview, ale opak nemůže být víc pravdou. Já si celý příběh naprosto zamilovala! Forma, jakou je kniha psaná je naprosto pohlcující, jazyk není nijak složitý, nejedná se o nijak košatě poskládané věty, ale i tak je v té jednoduchosti textu řečeno úplně všechno. Prostě od srdce. Prostě tak, jak si svá nejlepší léta s kapelou pamatují. Nutně potřebuji, aby kapela existovala, abych si mohla u čtení poslechnout všechny jejich písničky.
Kniha mě bavila jak obsahově tak graficky. Líbí se mi, že je za řádky této knihy cítit lidskost. Bavila jsem se a neměla pocit, že louskám klasickou biografii, doporučuji.
Překombinované. Přepřemýšlené a nedotažený potenciál v postavách a událostech, které by dle mého stály za to, aby byly víc rozvinuté. Ani jedna z toho množství postav mě nebavila, k žádné jsem si nenašla cestu, žádná z těch všech pokřivených myslí mě neoslovila natolik, abych ani na konci knihy stále netápala v tom, kdo je kdo. A to si troufám tvrdit, že mi nevadí číst knihy, kde je hodně postav, například Kingovo Pod Kupolí má asi padesát postav, ale orientovala jsem se v nich líp, než v téhle smutné desítce... Nepotřebuji postavy chápat, nepotřebuji s nimi souhlasit, ale myslím si, že by měla autorka aspoň docílit toho, že mě budou aspoň trošku zajímat...
Atmosféra nebyla nic moc, celý děj na mě působil, jako by byl seskládaný z tak pěti různých příběhů, které byly nakonec seskládány do sebe v celku, který mi prostě nesedl.
(SPOILER) Ráda bych nejprve začala tím pozitivním. Četla jsem IT v angličtině a většinu času si ho užila. Chápu, že je mistr King proklamovaným králem hororu, nemohu mu ale upřít, jak krásně, citlivě a dojemně uměl popsat přátelství mezi klubem The Losers (zamilovala jsem si Eddieho). Celkově jeho smysl pro detail je super a prvních pár set stran knihy jsem do ní byla upřímně zažraná.
Teď ale to negativní. Patřím do tábora, kterým se konec IT nelíbil. Posledních 150 stránek jsem protrpěla a dokonce už pochybovala o tom, že text chápu, takže jsem si ve "velkém" finále musela potvrdit ve slovníku, jestli slovo turtle fakt znamená želva, nebo jestli nemá ještě nějaký jiný skrytý význam, spoiler, nemá... K sexuální scéně dvanáctiletých dětí se nebudu ani vyjadřovat, udělalo se mi fyzicky nevolno.
Další věc je, že kdyby se příběh tak zhruba o 300 stran osekal, jenom by mu to prospělo.
To ale nemění nic na tom, že stejně chodím v noci do koupelny se strachem, co když začne kapat kohoutek, nebo uslyším zvuky z odtoku vany? To zas jo, to pan King umí.
Konečně jsem přečetla všechny knihy od této brilantní paní spisovatelky a s podivem řadím Out of the Easy (četla jsem v angličtině) na druhou příčku hned za Mlčící fontány. Opět mě Ruta nezklama a zlomila mi srdce s něžností, láskou a atmosféra New Orleans byla vykreslená s takovou pečlivostí a zároveň nevtíravou pečlivostí, že stále ještě lapu po dechu nad tímto skvělým počinem. Josie je jedna z mých nejoblíbenějších knižních hrdinek napříč všemi knihami. Jsem velice ráda, že Ruta nesklouzla k patosu a nesnažila se z příběhu vytřískat nějaký šílený zvrat (a že měla příležitostí) ale zachovala "čistotu" Josie. Děkuji, bylo to neuvěřitelně citlivé a zároveň hluboké.
Po povrchu a přesto do hloubky. Upřímné, občas bolestivé, melancholické a skrznaskrz osobité. Psaní pana Třeštíka funguje a jeho knihu jsem opravdu měla přečtenou na jeden zátah. Bavil mě svěží nádech, který se nesl celou knihou, líbilo se mi, že si pan Třeštík nestěžuje na život, prostě popisuje, rekapituluje a mě to vlastně nakonec i dojalo. Děkuji za krásný, neobvyklý, čtenářský zážitek.
Od autorky jsem přečetla knihu v anglickém originále The Fountains of Silence a musím říct, že smekám. Naprosto jsem si zamilovala celý příběh. Španělsko, které prosakuje ze stránek knihy a vy cítíte, že se opravdu nacházíte v ulicích Madridu, koukáte na býčí zápasy, pijete Rioju a k tomu přikusujete jamon. Ale nenuceně, nečtete sáhodlouhé popisy míst a měst, ale s lehkostí motýlích křídel letíte příběhem a moc si přejete, aby kniha dopadla dobře. Aby Daniel a Ana byli šťastní, aby se jim splnila všechna jejich tajná příní, aby...
Ach, jsem úplně na měkko, jen o knize a příběhu znovu píšu a přemýšlím. Miluju styl psaní paní Sepetys a považuji tuto knihu za její nejlepší právě svou autentičností. Je to za mě rozhodně top kniha roku!
Knihu jsem četla v anglickém originále Running man a můžu říct, že stejně jako všechny další knihy pana Kinga i tato ve mně zanechala po přečtení několikadenní pachuť znechucení, pocitu děsu, strachu a zhnusení. V knize se nesetkáváme s žádným bubákem, zlo není interpretováno jako příšera vylézající ze stínů, zlo jsou tady lidi. Bohatá, znuděná a hloupá vrstva společnosti. A pak je tu Ben Richards, který je zoufalý a odhodlaný zachránit život své dcery. A je to boj. Je to brutální, epická a smutná podívaná, kdy jediné v co čtenář doufá, je že už to nebude horší... Což samozřejmě horší je, protože tohle je King... Geniální. Doporučuji!
Knihu jsem četla v anglickém originále Unwind a musím říct, že mě pan Shusterman opět nezklamal. Po trilogii Scythle, po epické knize Dry, to dokázal znovu. Jeho nepřekonatelné umění vystavění distopického originálního světa mě naprosto pohltilo.
Dýchala jsem s hlavními hrdiny a přijde mi naprosto úžasné, že Shusterman píše o teenagerech přímo úměrně jejich věku. Nechá je dělat chyby, nechá je, vymáchat si v těch chybách hubu a vás to společně s nimi bolí. Litujete je, obdivujete odvahu a zároveň máte pocit, že nepozorujete bezchybné superhrdiny, ale prostě puberťáky, kteří chtějí žít. A milovat svět i sebe.
Také mě uchvátil celkový nápad knihy a otázky protkané knihou a já si nemohla pomoct a neustále na knihu myslela. Co bych udělala na jejich místě já? Jak bych eticky zpracovala veškerý její dosah a fungování světa? Naprosto geniální, opakuji geniální a já děkuji za tak krásnou knihu.
Musím přiznat, že mě v prvé řadě nalákala a obálka a název knihy. Naštěstí jsem se nespálila a obsah nezklamal. Stejně svěží, rychle ubíhající příběh plný humoru, ale i překvapivých zvratů. Rozhodně se vrhnu i na autorovy další knihy.
Příběh knihy Hodinky je pro mě novou srdeční záležitostí. Přišel totiž v naprosto správný čas - v hnusné době, kdy mi vnesl milou, klidnou a veselou energii do života.
Zamilovala jsem se nejen do Patricie a Samuela, ale i do stylu, kterým autorka píše.
Originalita s jakou je celá kniha pojatá je přímo pohlcující. Nechala jsem se příběhem vést a hned po dočtení poslední věty, jsem okamžitě listovala zpět a začala ji číst znovu.
Miluji každou minutu, kterou jsem s Hodinkami strávila. Obdivuji cit pro psaný projev, smysl každé věty, není tam ani slovo navíc. Je to slast pro oči, číst knihu od české autorky, která je fakt vypiplaná ku čtenářovu perfektnímu zážitku.
Mé první seznámení s autorkou a rozhodně ne poslední. Láska, bolest, pokora a neuvěřitelná odvaha dvou srdcí. Úžasně napsané postavy, milý děj, žádné přehnané přeslazené vyznání lásky, ale prostě jen pravda. Pravda ve své nejčistší a nejbolestivější podobě.
Dlouhý pochod byl ... dlouhý. Vyčerpávající. Měla jsem dokonce i pocit, že mě příšerně bolí nohy. A v krku mě bolelo taky a nakonec mě bolelo i u srdce. Líbilo se mi, že nikdo nebyl hrdina, všichni si sáhli ještě hloubš než pro mě bylo představitelné dno. Upřímná sonda do mozků mladých kluků a jejich přemýšlení se smrtí dýchající jim na záda. Bylo to surové, syrové, bylo mi jich strašně líto a občas se mi kroutily vnitřnosti zhnusením a lítostí. Čtení jsem si maximálně užila. Díky za ten čtenářský zážitek.
Přečetla jsem jedním dechem Scythe, Thunderhead a ještě než vyjde v češtině i The Toll. První dva díly mě velice mile překvapily svou originalitou, konstrukcí perfektního světa, v kterém ale stále žijí neperfektní bytosti a celým zpracováním vztahu dvou hlavních postav. Citra a Rowan neprožijí sladký románek plný velkých slov a zamilovaných chvil, z kterých by jeden musel kousat do citronu, kdepak. Musí za svou lásku bojovat, to se mi líbilo, nebylo tam prvoplánové YA klišé, byly to činy a bolestivé okamžiky.
Co musím zmínit jako velké plus je postava smrtky Ayn Rand. Jsem nadšená ze jmen, která byla používána pro všechny smrtky, ale Ayn, ta mě bavila moc.
Třetí díl celé série byl v některých částech zdloooouhavý a vlastně jsem se od půlky knihy těšila, až už budu mít přečteno. I tak ale tvorbu pana Shustermana doporučuji, je pro mě jedním z nejlépe píšících autorů aktuální doby.
S naprostou pokorou a suchem v krku smekám před autorem. Nápad, zpracování, postavy, děj, slovní zásoba, překvapení a ten konec! Pan Shusterman si propsal cestu do mého srdce a musím říct, že kromě perfektně vykreslených charakterů, mě pronásleduje s každou kapkou vody, kterou jsem brala jako naprostou samozřejmost.
A hory odpověděly je krásná knížka, ve které vlastně nejde o nic a zároveň o všechno. Není to detektivka, kriminálka, thriller, horor ani románek. Knížka je prostě příběh ze života, propletený skrz několik generací napříč kontinenty. A ti lidé prostě jenom žijí své životy, jak jim to přijde nejlepší, jak nejlépe umí. Všechna jejich drobná rozhodnutí, mají důsledky a mohou a mění životy dalších lidí, což se samozřejmě děje dnes a denně, ale my ty důsledky občas nevidíme nebo nechceme vidět a tady je to všechno hezky popsané. Příběh začíná v roce 1950 v Afghánistánu a postupně plyne až do roku 2010 skrz Francii, Řecko, Ameriku i Anglii.
Knížka je o poutech mezi lidmi. O jejich přetrhání, posílení, zahrabání, zabití. O předsudcích a nálepkách, o médiích, o lékařích a možnostech moderní doby, o moci peněz, o vlastenectví a o síle slov. A člověk si díky ní uspořádá své vnitřní hodnoty, které, aspoň v mém případě, mají občas tendenci zabíhat do nevděčného stěžování. Žijeme v obrovském konzumním nadbytku a tato kniha nám to připomene.
Kniha Zdroj pro mě byla výzva letošního roku. Nevěděla jsem, jestli mě hlavní postavy rozčilují tak, že musím přestat číst, nebo mě jejich chování fascinuje, že nesmím přestat číst.
Knihu stále vstřebávám, ale rozhodně vím, že čtení bylo výživné, obohacující, občas děsivé. Obdiv autorce.