Joges komentáře u knih
Propad do dějiště historických událostí, zajímavé prostředí i postavy, spletité osudy, prostě nádhera. Už dlouho mě žádný český román tolik neupoutal. Kniha svým nestranným popisem událostí připomíná Sňatky z rozumu, a ty já můžu. Vadilo mi pouze přeskočení válečného období, což autorce s mírným povzdechem odpouštím. Jak jsem se totiž dozvěděl, bude pokračování!
S tímto titulem jsem se dříve nesetkal. Schválně jsem se vyhýbal filmovým zpracováním, abych si knihu vychutnal. Nelituji! Deset malých černoušků v knižní podobě je geniální, důmyslné dílko, dějově bohaté a propletené, které graduje a neustále napíná. Závěrečný a podstatný Rukopisný dokument pak všechno vysvětluje, spokojil bych se však i s Epilogem. Ale mlčím, celkově je to mimořádná detektivka, která právem sídlí v čele žebříčků.
Už dlouho se mi nestalo, abych se během četby vracel v ději a znovu si pročítal a připomínal kapitoly, vychutnával některé výborné části a oddaloval tak konec příběhu. Larsson byl jedinečný vypravěč a mystifikátor. Všechno co nakousl, také uzavřel. Postavy i děje v knize má dokonalé a myslím, že stylem rozvrženého případu se občas přiblížil i detektivkám Agáthy Christie. Famózní dílko.
Detektivka jako víno. Samozřejmě s tím rozdílem, že autorka vás neopíjí bludy, pouze vás od samého počátku nutí přemýšlet, všímat si, zkrátka zaměstnává váš mozek. Nepíše zdlouhavě, uvádí jenom vše podstatné, překvapuje nápady, zvraty, fantazií, a jak je jejím zvykem, posunuje děj dopředu častými dialogy. Před lety jsem viděl film, tak jsem si říkal, že mě kniha asi neohromí. Chyba. Bavila mě. A hodně. Snad jen závěr je poněkud rozpačitý a v našem století nemyslitelný, ale v době Hercula Poirota by možný byl, tak proč nepřivřít oko.
Působivá kniha plná malých radostí a velkých ztrát v nelehké době. Žasnu nad Zusakovou fantazií! Hraje si se slovy, rozbíjí tradiční větu, z textu vytváří harmonický celek. Přitom zachovává plynulý děj (teda až na výjimky). Zlodějka knih je úžasně čtivá, má hlavu a patu, a především je velmi uvěřitelná. A tuto knihu o válečném Německu napsal mladý Australan. Má můj veškerý respekt. Při četbě mi nijak nevadilo, že některé kapitoly byly občas přeházeny, nebo že do vyprávění ve sklepě se někdy vkrádala nuda. Mimo to mě bavilo dosazovat si za postavy příběhu herce stejnojmenného filmu, který v těchto dnech míří do kin. Např. Hans Hubermann (Geoffrey Rush), Rosa (Emily Watsonová), Liesel (Sophie Nélisse) atd. A konečný verdikt: nešetřím chválou a pět bodů je pro mne málo.
Tahle kniha se musí přečíst na jeden zátah. Pokud si dáte od čtení tři nebo čtyři dny pauzy jen proto, že máte případné povinnosti (podobně jako já), ztratíte nit. Musel jsem pročítat předchozí kapitoly, abych se vrátil do děje. Mohl bych se vymlouvat, že mě téma příliš nezaujalo, že bylo složité, popisné a tak podobně, ale opak je pravdou. Je to propracovaný mnohovrstevnatý krimiromán, proto nezbývá nic jiného, než spletité děje a osudy postav pečlivě sledovat. Larsson byl zkrátka profík. K Miléniu se časem určitě vrátím.
O něco povedenější a ucelenější než první díl. Stefan Ahnhem neskutečně baví, napíná a překvapuje. Osudy postav proplétá pozoruhodnými událostmi a peripetiemi, přitom děj plynule vypráví. Mnohovrstevnatý krimiromán má přesah, nápad i vtip a je právem oceňovaný. Přesto některým událostem, četným mordům a občas i samotnému Fabianovi stále nevěřím.
Po celou dobu četby jsem zažíval nechuť a zmar. Zprvu jsem se do příběhu (napůl detektivky, napůl románu) nemohl začíst. Vadil mi způsob vyjadřování i detailní popis reálií. Někde mezi třetí a pátou kapitolou nastal ale zlom. Konečně jsem se začetl. Najednou mi nic nevadilo. Zároveň se dostavil neklid, podivné napětí a obava o hlavní postavy. Po přečtení mi pak děj knihy ještě několik dnů rezonoval v hlavě. Příběhy, které zalezou až pod kůži, mám rád. Smekám před autorem, který dokázal tak mistrně pojmout a vytvořit příběh z dějin Švédska.
Román významného italského sémiologa a estetika, v němž hledání příčin záhadných událostí v italském opatství (1327) je zároveň hledáním podstaty a smyslu středověké kultury. Za pozadím historické detektivky, opřené o tradiční postupy a motivy gotického a detektivního románu (opatství jako scenérie hrůzy, knihovna – labyrint jako typ uzavřeného prostoru), se tají další, hlubší významná vrstva, jejíž syžet tvoří dešifrování stop, kterými svět promlouvá k poznanému jako kniha. Trojí cesta do labyrintu je zároveň cestou lidské vzdělanosti a dialogem s knihami, mezi nimiž je pozornost věnována spisům z oblasti tzv. karnevalové literatury. Samotné vyřešení detektivní zápletky není podstatné, důležitější je proměna čtenáře, k níž dochází během četby románu, který prezentuje poznání jako hru a hru jako poznání. Labyrint událostí a labyrint knihovny odkazují k labyrintu světa a jeho poznání (Slovník světových literárních děl).
Se Jménem růže jsem se setkal několikrát (kniha, audiokniha, film), námět mě pokaždé magicky přitahoval a napínal.
Ani nevím, proč jsem Saturnina tak dlouho obcházel, snad mě nelákal příběh starý přes sedmdesát let. Dnes vím, že jsem dělal chybu. Zdeněk Jirotka píše dovedně, zručně, jeho inteligentní humor si nezadá s žádným britským humorem. Příběh je poutavý, dějová linka je zajímavě vystavěna. Jirotka má výborné nápady, které proplétá vtipem, takže kniha ani chvíli nenudí, je dobrá, vlastně je výborná, prostě klenot české literatury.
Přečteno a dočteno. Když jsem otočil poslední stránku, o obsahu jsem ještě dlouho přemýšlel. Magický, téměř mysteriózní příběh dozníval a působil. Zkušená autorka od samého začátku v románu umě buduje napětí, takže jsem hltal stránku za stránkou, toulal se krajem Kopanic, nelítostnou dobou i četnými archivy. Pravda, některé zprávy z archivů, četbu poněkud ruší a brzdí, v závěru jsem však nad nimi mávl rukou. Tak nějak do knihy patří, jde přeci o zajímavý dokument a z části fabulovaný příběh přepsaný do románu. Autorku v nadšeném bádání a psaní nejlépe vystihují slova hlavní hrdinky: "Materiálové přípravě pro diplomovou práci se Dora věnovala pečlivě. Nezůstal jí utajen jediný fond českých archivů týkajících se magie a čarování. Sjezdila půl republiky, aby nashromáždila všechno, co mělo spojitost s historií žítkovských bohyní." Ke knize se možná časem vrátím, magický příběh a lidový námět totiž podivně přitahuje.
Stefan Ahnhem je bezesporu výborný vypravěč oplývající fantazií a intelektem, to mohu podtrhnout. Ve své úvodním knize FR chce čtenáře bavit, napínat a šokovat, pochopitelně. Tady se však Ahnhemovi tolik důležitá osnova krimirománu vymkla z rukou a mimořádně nakynula. Vznikl tak guláš všeho možného. Takovým námětům nevěřím. Nad takovými knihami se jen usmívám. Možné spoilery! PLUSY: vedle výše uvedených kladů i spousta dobrých postav; velmi dobře popsaný motiv šikany; občasné brilantní scény; gradující napětí. MÍNUSY: mizerné, téměř žádné reálie; nepřiměřený počet mrtvých; nabubřelá osnova příběhu; neuvěřitelné scény; opět nesmrtelný hrdina.
Další mimořádný kousek z pera švédského autora. Líbí se mi, jak Larsson dokázal pracovat s mnohovrstevnatým námětem, s plejádou nejrůznějších postav a obyčejné věci a děje dokázal napsat velmi poutavě a zajímavě. Jen rádoby drsný závěr, tentokrát přitažený za vlasy, mi přišel úsměvný.
Docela velké překvapení. Je to téměř reálný, uvěřitelný příběh. Příběh napsaný tak, jak by se ve skutečnosti mohl odehrát. Autorka neplýtvá zbytečnými slovy a pasážemi, zručně vykresluje postavy i prostředí, připravuje si půdu pro závěrečné finále, čímž napětí pozvolna graduje. Samotný závěr není zoufale nafouklá bublina s ovacemi, ale jen prostý akt střetu mezi protagonisty a antagonisty. Kniha mě bavila od začátku do konce.
Velmi zajímavá sonda do říše stromů a jejich příbuzných - užitečných a škodlivých příživníků. Odteď pohlížím na stromy s respektem a zároveň i docela jinýma očima. Kniha je na úrovni, velmi dobře se čte, žádné zbytečné a rozvláčné pasáže, Wohlleben se vážně vytáhl. Jen jedna nepodstatná věc, dokument z lesa mě nezasáhl tolik, jako například knihy o lidech. Dendrolog zkrátka nejsem.
Pomalý nicneříkající rozjezd málem odradil. Naštěstí jsem vydržel. V dalších kapitolách to byl už klasický Dán, který nezklamal. Snažil se a překvapoval. Mordparta plná humoru dostala tentokrát minimum prostoru, což vůbec nevadilo. O to více přibylo zajímavých příběhů a případů a závěr byl doslova gordický uzel. Navíc popis socialistického zřízení byl velmi výstižný. Na Uzel hned tak nezapomenu.
Sonda do životů - myšlení i jednání šumavských samotářů překvapila. Je to zvláštní a zároveň přínosný pohled lidí z okraje civilizace. Některé rozhovory se mi líbily hodně, jiné zase méně, nad některými jsem kroutil hlavou, ze všech jsem si ale něco odnesl. Docela jsem se divil, jak si někteří jedinci v lesích a na samotách udržují kultivovanou mysl. Po dlouhé době opět kniha, ke které po čase rád vrátím.
Ambiciózní Kaštánek s neopomíjenou dánskou politikou šlape na paty nejlepším skandinávským krimithrillerům, to jsem si uvědomil hned na začátku. Krimipříběh je zajímavý, napínavý, má spád, rychlé tempo, propracovaný námět i zajímavé postavy. Několik málo přešlapů a příliš velkých náhod, mě však přinutilo k tomu, abych při hodnocení něco málo slevil. Málo platné, jsou tu ještě další autorská esa, která občas vyráží dech.
Výborná věc! Autorka napsala knihu záměrně, aby se o Estoncích, Lotyších a událostech na Sibiři během války vědělo, zapomínat by se totiž nemělo. Indície vyplývající z knihy jako: nakladatelství CooBoo, krátké věty v textu, patnáctiletá Lina mimoto oznamují , že se jedná o literaturu pro mládež. Námět knihy je zásadní, lidí deportovaných na Sibiř mi bylo líto a literatuře pro mládež fandím. Dokonce jsem si oblíbil Linu a osatní postavy, jenom styl autorky mi nesedl. Nijak jsem ho během četby neprožíval. Daleko bližší je mi například Remarque, Solženicyn, Follett apod. Ti píšou pro dospělejší čtenáře a v tom je zásadní rozdíl. Málem jsem za ten autorčin styl ubral z hodnocení jednu hvězdu. Když mi ale o něco později „strýček Google“ přežvýkal zadaný název a vyplivl informace o Trofimovsku a já pak četl a viděl ty hrůzy na Sibiři během války, musím uznat, že Ruta Sepetys napsala skutečně důležitou knihu a je dobře, že „Šedé tóny“ spatřily světlo světa.
Jo a ještě něco. Docela se bavím reakcemi některých ublížených uživatelů. Knize s VIP námětem jsem naložil plný počet bodů, přesto jsem na pranýři. A to jen proto, že jsem vyjádřil svůj názor. Když mi na DK strhají oblíbenou knihu, nepouštím se do vášnivých a uražených diskuzí a nejdu málem skandovat na Václavák. Možná by to chtělo více pokory.
Já jsem si knihu užil. Karika mě upoutal od prvních stránek a v napětí udržel do samotného konce. Pravda, občas to v textu skřípe, občas to vypadá na školácké psaní, ale co se týče námětu, ten se autorovi povedl. Poctivé tajemno, záhady a mystéria se nadšenému fandovi tohoto žánru nedají upřít. Měl jsem možnost vyslechnout si i pár kapitol v rozhlase. Dramatizace ČR2 posouvá knihu ještě dále, takže posluchači audioknih se mají na co těšit. A závěrem: Jde o legendu, mystifikaci nebo skutečnost? Na to si čtenář musí odpovědět sám. Autor totiž v odhalování pravdy není nijak sdílný.