józi.odkudkam komentáře u knih

Seveřani umí realitě transplantovat báje hezky bez jizev. Takhle přirozeně působící nadpřirozeno na mě naposled dýchlo z Lindqvistova „Ať vejde ten pravý“. Tklivě snivé, hodně smutné. Tak blízko a tak daleko, všichni.
Trochu pachuť citového vydírání...a s ním i pád...snaha o „velký“ přesah bolí, překotná dramatizace shazuje. Poklidná přitažlivost tajemna s jemným důrazem na vztahová prázdna by mi ve své komorní sevřenosti krásně stačila...lehce zklamán váhám, tedy vyčkám; co ráno zůstane, co se rozplyne?
.
.
.
v mrazu se 3 troli pod nadjezdem choulí...škoda, potenciál tu byl; i tak jsem za přečtení rád, šlo o nevšední zážitek

11 28.01.2023

Varování

...zrak sežehne neviděnou nádherou...
...duši spálí jasem chladu...
...závrať ztiší...
...svržením do výšin...

Na konci knihy najdete poznámky...nic se nestyďte si je s pomocí sítí (slušné laso hází třeba tahle fanpage https://rifters.com/blindsight/BS_main.htm) dopředu projít. Jako asi se tím připravíte o postupné rozkrývání tajů svérázného světa, já byl ale upřímně řečeno vděčný za každé stéblo. Že ale stejně něčemu rozumět nebudete (za mě např. telematerický pohonný systém, Ikarův proud...) je takřka jisté. Stejně jako to, že jde, troufnu si říct, o autorský záměr. Watts už měl, hádám, po krk scifi, které je domácí, blízké. Aby scifi opravdu jako scifi působilo, tak musí být de facto magií (domnívám se, že právě tohle naznačuje už úvodní exkurze napříč Theseem; kdyby chtěl opravdu vysvětlovat, tak není poblém příslušný jev vždy doplnit několika objasňujícími větami, místo toho ale nechává věci nakousnuté; hlavně začátek je fakt drsný a informací je v něm, objektivně vzato, k sestavení kompletního obrazu málo...ikdyž postupně se datové uzly spojují; chce to pamatováka, neuchylovat se k ukvapeným závěrům a netlačit na pilu) Toho docílil něčím, co jsem si pracovně nazval technologickým pointilismem, kdy lokálně sporým dávkováním povědomé terminologie (tak aby navodil dojem, že se už už něčeho chytáte) dává jen tušit tvar pod ní. V okamžiku kdy jsem na tuhle hru přistoupil, mě ono tušené začlo bavit (neboť se přede mnou, s takto nabytým odstupem, otevřela možnost prožitku skutečné budoucnosti, budoucnosti obtížně uchopitelné a tedy zákonitě stresující; vždyť jak by současnost vnímal třeba takový Čapek...nebo Jaroslav Bašta? nejpíš by šlo o střet tísnivý, duševně zmáhající a dosti nepříjemný...se změnou přístupu se mi pak paradoxně začal obraz skládat tak říkajíc „sám od sebe“) a současně jsem pod zbrojí techno-žargonu objevil, že spíš než o hard, jde o spekulativně-filozofické, jmenovitě fenomenologické scifi; jejím masem není skutečnost jako taková, tedy skutečnost „bez nás“, ale skutečnost, jak se „v nás“ zjevuje...(INTERPRETAČNÍ SPOILER)...hmm, „v nás“, ušklíbá se slepozrakost; existuje však vůbec něco jako „my“, respektive „já“, nebo jde jen o jakýsi vedlejší produkt senzoricko-procedurální (ad absurdum manipulovatelné) syntézy, kteréhožto procesu si nejsme vědomi a právě díky slepotě vůči němu můžeme jeho výstupní iluzi interpretovat jakožto „já“? (naťuknutí Wattsem nejvýše řazené inspirace, totiž Metzingerova „Being no one“, najdete na https://www.youtube.com/watch?v=ZFjY1fAcESs, abstrakt knihy pak na https://www.researchgate.net/publication/228661607_Precis_Being_No_One, dále velmi doporučuji odlehčeně-podnětný odkaz uživatele „Bystroushaak“) A k čemu je „já“, potažmo vědomí, vůbec dobré, když myšlení, řeči a komplexním kalkulacím, zdá se, spíš překáží? Vědomí jako žrout výpočetní kapacity, špatně přehozená výhybka na trati za odemčením skutečného potenciálu? K čemu je ho vůbec třeba? Co kdyby se...odstínilo? První věta druhé kapitoly zní „Představ si, že jsi Siri Keeton“...a vskutku, představ si, že jím jsi, dokud tak učinit můžeš; dokud „jáství“ nebude znamenat nic. A mě mrazí.
Obtížně přístupný, v šedých číslech neprávem zapadlý mind*uck (s nímž sice v konci spíš nesouhlasím, což ale neznamená, že by jeho provokace byly neplodné, naopak! přesto na evolučním užitku vědomí trvám a pro ilustraci si vypůjčím hned jeden z autorem uváděných kontra-příkladů; jistě, termosenzory, v součinnosti s mozkovým kmenem, vám rukou z plamene ucuknou dřív, než se informace o teplotě vůbec k vědomí prodere...na druhou stranu vám vědomí umožní skrz plameny proběhnout a zachránit sebe, jako z nich i vynést jiná já...empatie) u něhož jsem sakra rád, že jsem mu dal druhou šanci. (KONEC INTERPRETAČNÍHO SPOILERU)

Na kolenou, s dlaněmi i čelem na zemi, 5 sluncí nade mnou *****

17 28.01.2023

(SPOILER) Bacha na přítlačná křídla...většina je jich už stejně v samotné anotaci, ale tak pro formu varuju.

Komentovat Aldissovo nastavení zrcadla křehkosti civilizace tím, že jí rozbije zrcátka zpětná a takto, jen s mýtickými zrnky pravdy po kapsách, jí nechá bloudit zelenými plícemi v terárku bonsají, by bylo nošením dříví do lesa; zdánlivě jednoduchý příběh, co se džunglí hezky lineárně prodírá od zádě k přídi, chtělo by se říct. Jak ale spolu s ním roste i povědomí poutníků o jejich roli v něm, tak roste i nebetyčnost možných závěrů a vězte, že až tahle Daleká pouť dojde cíle, vyrazí vám dech...a návdakem přidá pár kopanců na solar.

A přece mě na Nonstopu nejvíc nedostalo jeho vyústění, ale to jak je v něm „Učením“ kontrolovaně skýtán prostor egu...a skrz něj i onomu za ním. Onomu přímočarému, agresivnímu, ale i nespoutanému a ryze vitálnímu; Ono je všude, hutné aroma, jenž se vine napříč palubami, lidmi jak omamný dým.
(Freudův strukturální model osobnosti -základ výše zmíněného„Učení“- je sice značně ztracen v překladu, i tak ale s primitivně úžasnou efektivitou zvládá mobilizovat síly k přežití v těžkých podmínkách, předchází ponorce a zároveň udržuje integritu jak jedince, tak společenství; prostě tím, že aktivně vybízí k „nedušení v sobě“ a zároveň to samé respektuje u druhých...každopádně náramně (dů)vtipná myšlenka, kult...hmm, sv.Froyda?)

Kulturní vložka: I když si na společensky angažované komenty nepotrpím, tak tady jo. Proč? Protože mě v současném, dýmem nezakouřeném klimatu politické korektnosti, usilujícím o přepáleně uhlazenou „vlídnost“ při čtení trklo, že tato už snad ani onen zdroj vnitřní vitality vidět nechce a zakrývá jej (s příslibem budoucnosti mě nikoli nepodobných, nanicovatých a ustrašených trubců, které buď sežerou mouchy, nebo kteří jednou se zpožděním, ale s o to obludnější krutostí explodují světu do tváře) maskou strnulého úsměvu, přičemž jej zároveň systematicky vytěsňuje do nějakého kolektivního zapomnění...Ale tak třeba nás spasí nevykořenitelná ženská touha po gaunerech:/ Konec vložky.

Kvůli nevalným literárním kvalitám (holt Aldiss; chci Simmonse a osmset stran, fakt!) jednorozměrným postavám (v takovém panoptiku; jaká škoda!) a několika úplně !zbytečným! nesmyslům (nákaza se projevila po třiceti dnech konzumace emzácké vody, tedy by se tak mělo stát už na exoplanetě, ne? nebo vyložili kolonisty na neznámé planetě, ani nepočkali, jestli se na ní žít dá, prostě si načerpali z nejbližšího rybníka a okamžitě, snad ještě ten den, hodili zpátečku?! poslední generace žije oproti první čtyřikrát rychleji...a tedy „logicky“ i čtyřikrát rychleji mluví, jako se i hýbe?!!..a jakto, že si takového posunu rychlosti nevšimli samotní Motáci; znatelný rozdíl by musel být patrný už mezi třemi vedle sebe paralelně koexistujícími generacemi...nebo jak to že se nenakazí Obři a Vetřelci?) nemohu dát plnou palbu, čtyři ale jo...a rád; za silný (byť, jak zjišťuji, ne úplně původní, viz. „Sirotci oblohy“) nosný nápad, srdcervoucí rozuzlení a feel, který lze popsat jen jako ryze animální.

tedy 4 animální ****

29 14.01.2023

Dosud každý (proti)válečný román, co mi kdy vběhl před mířidla, byl, vzdor těžko zpochybnitelné autenticitě - v potaz samosebou beru jen ty od přímých účastníků - zákonitě křiven potřebou dějového oblouku, motivu hrdinství (ješitnost nedá nikomu a prostě se tam, byť si i v té nejzastřenější podobě, nakonec stejně objeví) a také v sobě, volky nevolky, vždy nesl určitou dávku nostalgie stran pospolité nutnosti; jisté vztahové čistoty a jednoduchosti, kdy lidé s kosou na krku odhazují ega.
Jestli z téhle romance chcete vystřízlívět, pak se tužte, neboť Zinkoví chlapci jsou kádí ledové tříště. Tito sice ústy přímých účastníků hovoří také, jelikož ale nejsou vázáni splétáním příběhu, ani poselstvím, tak, jsouc sami zle pokousáni, bez okolků koušou také. Vlastně se nesou v duchu důvěrně neurvalých PTSD sezení, kde do vás trosky lidí hustí své dost brutální přetlaky a kde se z vlastních zbytků snaží slepit zdání tvaru. Tato forma zpovědné výpovědi, obávám se, bude asi ze všech možných pravdě nejblíž. (docela i chápu, když si pak někteří veteráni, aniž bych však Alexijevičové cokoli zazlíval, stěžovali na jejich zveřejnění; nejspíš byli na dně, poblíž ucho ochotné naslouchat...a to v tu chvíli bohatě stačilo, aby otevřeli stavidla a dali průchod tomu nejhoršímu) Každopádně na mě dolehla skutečnou tíží a nebojím se jí označit jako protiválečnou bez závorek. Rozumějte, fakt hnus; žádná ta rádoby drsná, v současnosti tak oblíbená, koncentráčnická onanie kšeftující s lidským utrpením...žádná katarze spravedlivého hněvu, ani opájení se pocitem bezpečné „hrůzy“ u níž se tak hezky vyhřívá a skrytě konejší/ukájí bída, jako i krutost vlastní...tady zůstává jen mrzačící prázdno, stažený žaludek a v hrudi kámen...ke konci už jsem více méně otupěl...si taky umím vybrat adventní čtivo.

Hvězdit se mi dost dobře nechce.

PS: I když tím asi docílím opaku a udělám reklamu, tak si fakt rozmyslete, jak na tom jste. Nejde o víkendové čtení a mám pocit, že mi jeho prostřednictvím Světlana trvale kousek světla vzala...snad aby jej přesměrovala na místa, kde ho obyčejně mnoho není...Jestli si ze zpovědí odnáším nějaké, v nich implicitně obsažené, poučení? Ano; Nejhorší válka je zbytečná a ještě k tomu prohraná...blbé poučení, ale pak možná taky jedno nepatrné smítko naděje; děj se co děj, vydrž, a dej času šanci, jeden nikdy neví...„Už nezavolám...pro mě tahle epizoda skončila. Přestávám v ní účinkovat...nezastřelím se, ani neskočím z balkonu. Chci žít! Milovat! Podruhý jsem zůstal na živu...poprvý tam, ve válce, a podruhý tady. Končím. Sbohem. Položil sluchátko.“

Pelce lehce podezřívám z vyloupení vlastních tajných hříchů mládí; jakoby co do rozvernosti point, absurdity a námětů prostě zalovil ve studentském šuplíčku, tyto začistil rukou svou již vypsanou, s kmetovským odstupem přihodil něco člověčinky, kanálu i lechtiva, pár hospodsky zatuchlých nářků nad šlendriánem ruky trhu a na trhu tomtéž pak vše obratem i zpeněžil.
Proč ne; nijak ambiciózně pózující Golpotoni své místo znají, ústa v úsměv zvlní, jindy zvážní, občas překvapí a vůbec...za mě fajn tuzemská oddechovka. Takový guláš á la Foglar k ránu, po vydařeném tahu. Což MAŤA vtipně podtrhl albatrosácky zavánějícím „KOD“ lookem obálky; on v něm má asi Pelc vůbec slušné zastání, když mu těch cca 20 normostran netto epiky oilustroval a vyvázal do hardcoveru.

3 nenásilně svérázné ***

„Po ranní cigaretce přišel ten správný tlak ve střevech. Několikrát jsem si spokojeně prdnul a šel na záchod.“

10 17.11.2022

To takhle ve vsi plením autobusovou knižní spíž a k pár kvalitním kouskům do batohu v chvatu přihazuji i jakýsi sborník citátů. Až doma, po přeslabikování celého názvu, k svému úžasu zjišťuji, že jsem jím instantně odsouzen kralovat hospodské fauně.
Nebudu to natahovat. Kdo dle rafinovanosti slibu vně usuzuje i na kvalitu vnitřní, udeřil hřebíček na hlavičku. Jde o bezohlednou směs mouder antických, buranských a vůbec všelijak sprostonárodních a tak...čímž dělá národu ohromnou službu, neboť vnáší duchovní kvas tam, kam by se s titulem nafoukanějším nikdy neinfiltrovala. Totiž mezi prostý lid. Mě ta směs sedla víc, než třeba vážněji pojaté Střípky moudrosti, kde se pro samé Balzaky, Konfucie a Masaryky jeden pomalu bojí nemluvit šeptem. Nemluvě o tom, že mnoha jadrným moudrům Kunštátského sborníku nechybí pudl. Každopádně se mi Rozmarný svět zabydlel (vedle starých čísel Trnek-brnek a Rozumu do kapsy) v oné místnosti a je mu tam dobře, neboť na něj nesedá prach.

4 rozpustilé, optimismem ranných devadesátek nasáklé ****

PS: „Ještě nikdy jsem k žádnému muži nepojala takovou nenávist, abych mu vrátila diamanty.“
Zsa Gaborová

„I ten nejskromnější člověk si o sobě myslí víc, než jeho nejlepší přítel.“
Marie Ebner-Eschenbachrová

k manželství; „Na co sáhla, to zvoral.“
Jarmil Sekera

16 09.11.2022

Subžánrový mls, či lok mločích slz? Vyberte si.
Dost jsem dumal, jak tak neuvěřitelně mentální koláž vůbec mohla spatřit denní svit a po krajně konzervativním okrajování všech možných nemožností má mysl osiřela s jedinou přijatelnou hypotézou. Rollins z hrobu za flígr vytáhl Karla Maye, po uši ho nabušil ayahuascou a takto revitalizovaného ho o půnoci, spolu s nerudným jaguárem a polobotkou plnou vodky, umístil do bouře beatů na nějakou raveparty v aglomeračních rozvalinách São Paula...hezky za mixák s do běla rozžhavenými vinyly Vinnetua, Crichtonova Konga a Indiana Jonese. Vědomě sebeironická (doufám), knižně-filmová (z fleku hratelný scénář) guilty pleasure neohroženě balancující na hraně hrany vkusu otrlého brusiče bucharů; zdatní, vševědoucí a až k pláči čestní pašáci s.r.o., adekvátně nečestní a stejně tak papundekloví zlosyni, hladoví hadi, hladová džungle, akce, piraně, napětí, zlato, bahno, bubny, k románku způsobilé a za tím účelem i příslušně rozmístěné děvy, tajemno, sytí kanibalové, mraky hmyzu, emoce, nemoce, pijavice, černá magie, mutanti, praktické gore efekty a hlavně žádné podělané CGI! Chroupajíc popcorn jsem dokonale vypnul a nosem kolem sebe spokojeně pršel colu. Rollins je právem králem komorního B.
Hrozná tapírovina s bezmála nulovou přidanou hodnotou, ovšem tapírovina, která do vás s nakažlivě naivním (a obchodně-lstivě vykalkulovaným) nadšením valí všechna možná thrilla´ekšn SF edvenča klišé, jaká slyšet chcete a jaká potřebujete; hádám, že literárně-kvalitativní ekvivalent červené knihovny pro pány. S pravicí na bibli a tou druhou na bambitce mi ale nezbývá, než přiznat, že mě vlastně docela bavila.
Těsně, ale přece; hlasuji za mls.

m*ň*a*m

PS: V pralese se mi nějak zažádalo deštivé kulisy a hned napotřetí zakopl o tu pravou, vždyť jak jinak vysvětlit, že se jí už dobře dva měsíce, a bez omrzení, nechávám hypnotizovat při všem možném?....buřina jak hrom, ale taková útulná, běsní si a neruší...mírně stáhnout hlasitost a https://www.youtube.com/watch?v=mPZkdNFkNps

20 04.11.2022

Ne, tady se palbou Eiffelovky nenýtují, munice se totiž musí někam vměstnat a bezednou sumku zatím, jak vidno, nevynašli ani stajlisti armádních stejnokrojů budoucnosti. Mariňáci klamou kamufláží jak jména, tak obálky. Jako neříkám, o akci nouze není a nositeli hodnot jsou tu klasicistní cynici se srdci na správných místech a hláškami místo tepu. Ovšem Fabián, coby ex-paragán (nebo hlídač parkoviště, nevíme, dle vlastního stručně kryptického CV působil v „ozbrojených složkách“) s nimi úplně bezuzdně nekraví (budiž, zejména s úvodním poměrem rozložení sil země-vzduch bych polemizoval; jelikož ale bylo adrenalinovým receptorům cílovky povinno vystřihnout ukázku kulervouc*ě bleskového astro výsadku - jenž z onoho nesmyslného poměru bezprostředně vyplývá - tak taktický kotrmelec amnestuji) Ale zpět k nekravení (což žel neplatí o žoldnéřích); radiokomunikace, průzkum, plánování, situačně vhodné užití výbavy...to vše příjemně překvapí.
Co asi taky překvapí, zvlášť u vojácko-fiktivní makulatury, jsou čtyři hvězdy. Pravda, Mariňáci mi mysl z myslivny ničím kdovíjak hlubokomyslným nevystřelili. Já jim ale tu rovně mužnou tvrdost vzdoru, na jehož bajonetu je celý děj rožněn, tak nějak věřím a čtyři si obhájím; čas od času je nám připosranějším třeba připomenout, od čeho je u mísy papír.
SPOILER. Aliení ladění s podkresem Chvění a nikoli nezajímavým, byť však hlavně asi „copyright infringement“ preventujícím, twistem je už pak jen vejcem na dortu. Zjevně jde o Fabianovu srdcovku pročež si také hravě vytírá se vším, co k nim kdy bylo písemně pod oficiélně autorizovaným trademarkem sesmoleno a na svém hostiteli tak, narozdíl od výše zmíněných, neparazituje, nýbrž mu vzdává nevlezle poctivou poctu, jež mě svou atmoškou a nostalgií hodila, kam měla. Škoda jen, že ta v druhé půli, kdy taktovku smrti přebírají monstra lidská, vyvane...ale nevadí, ona zbytná půle totiž umí - bez glorifikující aury a ohledu na to, zda ortel vykonává „hodný, či zlý“- zabíjet dost neobřadně, stroze a...jaksi „nedůležitě“. Paradoxně silnější, než když je pozornost morbidně soustředěna na detail; jev, nejen v světě militantních orgií, jednorožčí. KONEC SPOILERU

4 nevatěné ****

PS: Návazné, hlavní linku doplňující povídky jsou snad ještě o chlup lepší, než to, co doplňují.

17 04.11.2022

Velké velikosti není, jen malé velkým smí se chvíli zdát, jak kamínek u oka, když nosem ryješ v zemi.
Tolik bídy a zmaru, že nezbývá, než právě je obrátit v možnost, smysl i spásu. Šeď lidské duhovky, v ní jen co motýlí šupinka jasu. Greene umí tnout i hojit a i když se dohromady celkem nic neděje, tak se děje. Jen mimo bezprostřední zajetí fyzického plánu, na styčné ploše střetu vnitřních světů. Instantně jedna mých nej a Greene jde do oblíbených, i kdyby vše ostatní od něj mělo mít hloubku louže. Upřímně ale takovou možnost považuju za jalovou - jen z letmého setkání vysvítá, že je autor na slovo vzatým psychonautem s přijemně neotřelým tokem vědomí a i když se mi třeba některé příměry a podobenství lehce příčí, tak prakticky co strana, to nějaké životní zastavení/přehodnocení...což se mi často nestává. Doporučuju v podstatě komukoli - nevěřím, že se najde někdo, v kom výraznou stopu neotiskne.

5 rozpraskaných *****

PS:„Osud zbožných mu vždycky dělal starosti, bál se o ně. Dospívali tak často ke smrti ve stavu neochvějné samolibosti, plní pohrdání.“ „Nedalo se dělat nic jiného než klást jednu nohu před druhou, škrabat se dolů a zase nahoru; když déšť ustal, bylo vidět z vrcholu rokle jen širý zvrásněný kraj, plný lesů a hor, zatažený šedým mokrým závojem. Podíval se dolů jen jednou a pak už to neudělal. Podobalo se to příliš pohledu na vlastní zoufalství.“

PPS: Eh, Moc a sláva je zářný příklad toho, proč je užitečné nechat soudy uzrát. Při zpětném ohlédnutí totiž zjišťuji, že jsem byl podveden. Já zkrátka Greeneovi postavu kněze nevěřím. (na jednu stranu slaboch s nulovou vůlí a zodpovědností, na stranu druhou nejpřísněji upřímný a vždy odhodlaný služebník boží apod...ne, takový typ by byl, se všemi těmi slabostmi, co v podstatě vylučují kvality protilehlé, za kopečky mezi prvními; „život by mu podstrčil své výmluvy“ a Greene by neměl o čem) V průběhu četby jsem byl jeho rozkolísaně nejednoznačnou mnohovrstevností opakovaně uhranut...abych nakonec zjistil, že je prostě jen nevěrohodná. V jiném formátu by mi takto polarizující charakter, jenž je zde svorníkem celého dramatického oblouku, nevadil. Při vší důsledné syrovosti a realismu, v jejichž duchu se děj nese, mi ale nejde z mysli slovní spojení „kukaččí vejce“. Rozumějte, nejsem úplně slepý, k jemnocitu lidských paradoxů hluchý troglodyt s nutkáním mít všechno zaškatulkované a chápu, co, jak a proč chtěl Greene říct, jen ne a ne z jazyka spláchnout pachuť podsunuté účelovosti, jež v mých pohárcích zevrubnější košt neustála. Při tom bych měl, sám jsa ludrou se slabostí pro chlast, za hozenou kost naděje možného zvratu vynášet Moc a slávu do nebes. Nějak nemohu, cítím za ní uměleckou pózu, říznutou jakýmsi veřejným pokáním. 4 umně umělé ****....autora však nezatracuji; píše jak jiní dýchají a i přes jisté zklamání mi toho dost co k duševnímu skusu dal. A kdo ví, kdyby mě každá knížka donutila přemýšlet o ní tak zaujatě, jako tahle, tak nejspíš neobstojí žádná; to máš ode mě ale Greene vděku za úspěšnou snahu stvořit něco skutečně burcujícího...njn.

PPS: A tak ne, uplynul víc jak týden a Moc a sláva nevyčichla, v mnoha motivech se ke mě stále vrací a jde zkrátka o přiliš důležitou knihu na to, aby jí ve vitríně nasvěcovalo nekompletní souhvězdí.

21 29.07.2022

Propagandu a jedinečně historickou pramennost popisu životní reality eurobarbarů tu za mě úspěšně pokryli pokrývači předchozí, takže jsem v suchu...jen teď nějak nevím, o čem psát. O citlivém vedení uzdy jazyka? Duchovním vzletu?

Určitě ne (i když...ale to si nechám na konec) Caesar byl mužem praxe a psal, jak žil; jasně, stroze. Nic jiného jsem ani nečekal. Hodně jsem si ale sliboval od organizačně-vojenského záznamu celého tažení a tak mě zprvu zklamal jeho důraz na politickou dynamiku...V ní však vězí (zde bez výjimky zcela opomíjené) jádro celého podniku.
Julek si dík rozhozeným sítím dobře uvědomoval, že vstupuje na vnitřními spory zmítaná území a z důkladného, průběžně zpřesňovaného mapování této skutečnosti čerpal i svůj úspěch; brnkání na správné struny rozehrává tanec dějin. Oprávněně můžete namítnout, že klíčem úspěchu mu byla profesionální armáda s jasně daným členěním a posloupností velení + technologická převaha a nebudete vedle, bez nich si lze podnik takového kalibru stěží představit. Současně je ale dobré si všimnout, že kde narazil na jednotný odpor, tam mu lehko nebylo. Proto vrážel klíny kam jen mohl tím, že uzavíral spojenectví se spíše „druhořadými“ vůdci vybraných oblastí a pod „cukro-bičně“ gangsta pohrůžkami jim sliboval ochranu/stabilitu/mocenský zisk. Než se dotyční nadáli, byli daně odvádějícími „panovníky“ s jen těžko smazatelným cejchem zrádců vlastní krve, přičemž v bojích odnesli vlastní břemeno materiálně-lidských ztrát. Nemálo z novopečených, příležitost spatřivších spojenců se navíc nezdráhalo přiložit ruku k výbojům dalším. (takřka výhradně z cizinců se pak sestávaly jednotky jízdy a střelců; obé, coby provokativní a vysoce pohyblivý element/pobíječi prchajících nepřátel synergicky doplňovali „domácí“ římské těžkooděnce...role cizinců byla mnohem větší, než Caesar přiznává; zmiňuje je sporadicky, tu se vynoří, tu zmizí a o jejich počtech spíše mlží...zásluhy jim každopádně neupřel v bitvě první, z jejíhož odstrašujícho rezultátu de facto žil a těžil po sedmero let dalších, kdy se ocitáme v posledním a největším střetu u Alesia...a tam římany spasila přispěchavší pomoc !germánů!, což je v kontextu celého předchozího dění naprosto WTF záležitost; jestli tohle nedokládá klíčovou roli Caesarovy multilaterální politiky, tak už fakt nevím) Další nezanedbatelnou výhodou takového postupu byl fakt, že nemusel vázat větší množství vlastních lidí za sebou; o týl se mu, pod kuratelou hrstky spolehlivých římských dozorčích s (většinou) jedinou legií pod palcem, starali relativně vděční, jím nově dosazení a „zradou vlastní krve k spojenectví odsouzení“ barbaři („loajalitě“ také velmi prospívala instituce rukojmí, kdy byli blízcí rodinní příslušníci drženi „v zástavě“)...Ano, na čerstvě dobytých územích vzpoury hasit musel. Když si ale uvědomíte, s jak proporčně malým nasazením vlastních sil je nejenže típnul, ale současně z Galie na pár !stovek let! dopředu udělal římský satelit, tak nelze jinak, než jeho strategickou, mustrem „rozděl a panuj“ prohnanou, územně-správní dělbu náležitě ocenit...stejně jako jeho takřka babišovský elán; při všem intenzivním plundrování, přesunech a pletichaření zvládal během zim tahat i za nitky domácí.

Ale nebojte, Zápisky nejsou Hrou o trůny a tak na boje hojně dojde. Zároveň jsou dost čtivé a vzhledem k „antropologické“ nadstavbě osloví nejen mozky zelené...navíc mám pocit, že i přes nános systematického ospravedlňování vlastní agendy zobrazují skutečně platné principy prosazování moci pravdivěji, a paradoxně i důvěryhodněji, než to kdy svedli všichni „objektivní“ keyboard analytici dohromady. Caesar hrál se skutečnými životy, včetně vlastního; takové prostředí nefunkčnost neodpouští.

Přesto na mě ze všeho nejvíc nezapůsobil tento funkční pragmatismus, ale jeden lehce skrytý, po dočtení však jasně vystupivší motiv zdatnosti ducha, vytrvalosti, schopnosti nenechat se snadno zviklat...jasně, všichni víme, jak celé tažení dopadlo a i pod vlivem znalosti výsledku máme tendenci jej nahlížet jako spanilou jízdu jednoho vítězství za druhým. Když ale začnete číst mezi řádky, tak možná seznáte, že tu nebyla svedena snad jediná skutečně přesvědčivá, větší bitva. Celý ten podnik byl od začátku do konce neuvěřitelně hazardním šílenstvím, které udrželo v chodu jen odhodlání...a náhoda přející připraveným.

Hvězdu srážím vlastně jen za přílišnou stručnost, která je místy vyloženě k vzteku.
4 bobkolisté ****

PS: Vydání od Našeho Vojska (2019) obsahuje, krom výmluvné předmluvy, obrázků výbavy, strojů, ženijních technik, táborového ležení a nákresů významějších bitev, i mnou zdaleka nejužívanější, v jiných edicích chybějící, avšak pro vnímání tažení v souvislostech nekonečně vděčný nástroj; totiž mapku Evropy s rozložením jednotlivých kmenů a tras Caesarových výprav (řeky, názvy větších celků a hlavně samotné trasy se mi, pravda, v houšti popisků ztrácely; patero pastelek v ní však zjednalo nápravu...sice jsem si připadal jako retard, ale výsledný užitek za to stál) Co mi naopak chybělo, byl seznam aktérů, zejména kmenových vůdců, v nichž je občas bordel (a i když spoléhat se na poznámky dle Caesara tupí paměť, tak vřele doporučuju si větší zvířata v mapce s příslušnými kmeny spojit; Ariovistus-Sebúové, Ambiorix-Eburónové, Dumnorix x Divitiacus/Cota x Convictolitavis - Héduové, Indutiomarus x Cingetorix - Trevérové, Vercingetorix - Arvernové...upřímně, já si raději na vakát předcházející každému jednomu tažení ve stručnosti dění příslušné kapitoly vždy shrnul...vakát první jsem si navíc dle informací v předmluvě doplnil hierarchickým schématem složení/uspořádání/počtů sil v římské armádě, potažmo legii) Závěrem bych rád vypíchl celkově příjemný vzhled, decentně netypický formát a kvalitu „brožované“ vazby; jde o sešívanou V4, kterou jí může závidět i drtivá většina wannabe hardcoverů.

Jestli vám, tak jako mě, nedá spát otázka různých překladů a vydání, tak mrkněte na takřka analogicky použitelný příspěvek (17.7.) k Íliadě (z nakladatelského hlediska je spolu s Odysseiou více méně nerozlučnou dvojkou) v němž jsem závěr vyčlenil specifickým odlišnostem vydání Odyssei. Rádo se stalo.

SROVNÁNÍ PŘEKLADŮ a reálně sehnatelných (co se koupě týče) vydání, rádo se stalo...

Přijď, přijď k ohni jen blíže, poutníče, a slyš báji, kterak kapitola první, líbezná, vzdala se mi hned ve čtvero hávech zastřená; od Ledy (2020) v podmanivém překladu Vládi Šrámka, přes Odeon a podstatně věrnějšího Mertlíka až po hardcore Vaňorného (nakl. Rezek/Leichter) + english navrch a pravím toto.

Šrámka volte, když si chcete Íliadu užít tak, jak byla pravděpodobně zamýšlena, totiž jako poutavé, uchu současníka přirozeně plynoucí vyprávění (místo Ledy bych akorát, kdyby šla v antikvariátu sehnat, doporučil Academii 2010; ta má aspoň kratičké úvodní povídání k samotnému dílu a překladu + heslovité shrnutí jednotlivých kapitol, Leda je úplně nahá!) Anotace výjimečně nelžou, Šrámkova konverze je plavnější, než lví hříva :)Homera(: Simpsona a kdybych chtěl na klasiku zlákat v mobilech tonoucí mládež, neváhám; to nemíním jakkoli posměšně, jeho vyznění má co do sebe!...jen jsem měl chvílemi pocit, když mi vedle sebe ležely překlady jiné, že nečtu tak úplně stejný text. Jako, hlavní smysl zůstává, o tom žádná, jen už ve svém kmetovském věku (trochu vrže rameno, skráně kol pleše prokvétají stříbrem a vůbec by mě nejspíš před branami Ílionu zabalili do rouna a posadili někam vedle Nestora) hledám znění významově co nejpůvodnější. Jako etalon (bo strojový překladač je na starořečtinu krátký) jsem si na Wikisource zvolil překlad Samuela Butlera (1898) https://en.wikisource.org/wiki/The_Iliad_(Butler) - oceňovaný Popeův (1720) je sice „přesnější“ básnicky (ve smyslu slovního ping-pongu, rytmiky a podobných „kravin“...což je z mé strany taky tak trochu kravina, když uvážíme, že je Íliada básní), Butlerovi jsem dal ale přednost právě proto, že u něj jde o přepis prozaický; tedy takový, co se nezatěžuje snahou o umění - a můžu s klidným srdcem říct, že lornoň lorňon vorvaň Vaňorný, nebo jak se ten borec jmenoval, je mu věcně nejblíž. Tím neříkám, že nebásní, básní, ale ve svém básnění je mu věcně nejblíž.

Mertlík (Odeon) se taky drží kolejí (i když, i dle slov chlapa, co mu psal doslov, už tak docela otrocky slovo za slovem nepřekládá), jeho čeština zní moderněji, na rozdíl od Vorvaně (a Homéra) si nelibuje v patronymech (syn toho, syn onoho) a je celkově čitelným osvěžením. Vydání Odeonu je zmíněným doslovem zasazeno v dobový kontext, obsahuje pár skromných poznámek, heslovité shrnutí jednotlivých kapitol a jmenný slovníček (což je super)...a hlavně je za slušný peníz antikvariátně sehnatelné. Za mě určitě dobrá volba.

Nakonec ale přeci-jen vyhrál Vaňorný (Rezek). Vydání 2007 a 2020 sice, narozdíl od předchozích Rezků (a vydání Odeonu), neobsahují jmenný slovníček (absolutně nechápu proč; klidně bych nějakou tu pitomou pajcku bez mrknutí oka a rád připlatil!!!) zato mají (byť anotace neuvádí) velmi obsáhlé úvodní povídání, následné dějové shrnutí + vysvětlení důležitých motivů každé jedné kapitoly a naprosto fenomenální poznámkový aparát (předně, verše jsou číslovány...jak to mělo být i v Ovidových Proměnách, viď, Avatare) který se věnuje i výkladu dobových reálií („Rýhy byly upravené cesty, dráhy, na mořském pobřeží, aby po nich lodi mohly být z vody vytahovány nebo zase na vodu spouštěny. Časem se znečistily a zanesly a proto je honem čistili...Chtěli-li se plavci někde zdržet déle, vytáhli lodi, na kterých přijeli, na břeh a podepřeli je kamennými podpěrami, aby od země nehnily...Homérští bojovníci zavěšovali meč za řemen přes rameno, také veliké štíty měli zavěšeny za řemen.“)...takových detailů je tu moře a na rozdíl od slovníčku z Mertlíka (nebo ještě podrobnějšího ve starší edici Vaňorného - Leichter 1936) je z éteru nevyzobnete. Já tak legálně učinil přímo na stránkách městské knihovny a podrobnější „Leichterův 1936“ slovníček si vytiskl coby formátem odpovídající sešitek (tím, že je do knihy vložen, odpadá problém s jeho nalistováním - jen přes stránky volně přejedu palcem a otevře se; příjemný bonus:) Jo, a ti dva posledně vydaní Rezci (2007 a 2020) Vaňornému lehce učísli prvorepublikový sound, takže tolik nebolí.

Fakt jste to dočetli až sem? Teď už pro vás bude Íliada hračkou! Co se Odyssei týče, tak lze komentář prakticky zaměnit (srovnávací etalon opět ze stejných důvodů Butler), jen s tou výjimkou, že se k ní Leda (2020) přecijen uráčila pár slov (dvě stránky poznámek a něco málo základního kontextu) přihodit. Rozsáhlejším závěrečným pojednáním se tentokrát blýskla Academie - poznámky a slovníček chybí - a jediné ze sehnatelných vydání, které nějakým disponuje, je opět Odeon 1984 (jde o takové poctivé, ilustrované, velkoformátově-rodinné vydání s minimem poznámek, heslovitým shrnutím uvádějícím každou kapitolu a stručným doslovem) Rezek 2007/2020 však kontruje zdaleka nejdůkladnějším zasazením v kontext a mimo věrnějšího překladu i unikátním dodatkem „homérovské předměty“ + mapkou Ithaky.
Mno, a je to.

39 17.07.2022

Napsat tenhle koment jsem vůbec neměl v plánu. Z čistajasna se mi ale jednoho rána (dnes) v hlavě rozleželo, proč mi Houellebeckq vadí. (a nejen on, ale i spousta jiných „realitních“ agentů; H. ale posloužil jako katalyzátor...za což vlastně dík) Nejde o „kontroverzní“ témata (ty jsou jen vějičkou), ale o všeprostupující leitmotiv existenciálního heroismu snášení prázdna, tedy světa „tak jak je“. Nevyřčená snaha dojít souhlasu právě na tomto, přesvědčit lidi, že nuznost, kterou každý průběžně pociťujeme, je to jediné skutečné. Vše ostatní je jen iluze, pomatení, sebeklam, zbožné přání. Per to černo do mě, pojď, to je pravá odvaha!...nevím, pod mostem už proteklo dost vody, co jsem H. četl (Platforma a Možnost ostrova) ale tohle z něj ve mě zůstalo a přetrvalo; mezi řádky nejmocněji doutná právě tahle zpráva. Jakoby vrcholem lidského snažení bylo učinit ze sebe kameru s připojeným záznamníkem...objektivní duši?
Co je mi ale po objektivní duši, když je tato de facto vyhlazením duše, jejím vyloučením z celého procesu, terminální vírou přesvědčenou o své holé skutečnosti...kastrací všeho, co duši košatí, co smí a umí, přičemž Michel tento oštípaný pahýl své vnitřní reality, v rámci jakéhosi urputného a pravděpodobně upřímně míněného sdílení se svými čtenáři, staví na piedestal a bezděky zasévá do myslí druhých nikoli jako výstrahu (i když se tak možná na povrchu, v předžvýkaných anotacích určitě, děje) ale jako něco až romanticky obdivuhodného. „Neo-noirový“ hrdina, jehož kouzlu v podstatě i rozumím. Podlehnout mu ale pro mě ve výsledku znamená jen další krůček blíž k propasti. Nějak kolem sebe, i v sobě, zhoubnost tohohle jedu vnímám stále častěji...maskuje se intelektem, dospělostí.
Ne. Nebo lépe řečeno; nechci. To si raděj ponesu svou hořící vzdušnou katedrálu a budu z ní schraňovat každý uhlík, každou jiskru, co se dá. Nechci se připravit o jediné, co dává smysl, totiž dovolit si nechat se něčím nadchnout, prostoupit (a ne, nemluvím o bohu, ale o „banální“ schopnosti zájmu o něco, o zálibách, tvůrčí činnosti, v podstatě o čemkoli, co vás naplňuje, rozvíjí)...jak ztratíte tohle, je zle. Rozvzpomenout se je pak těžké. Ale je to tam a je to důležitější a živější, než celá holá „pravda“. Nehledě na to, že pravda prázdna je stejně jen další vírou - asi nejchudší možnou, ale pořád vírou - o jejíž pravdivosti sami sebe buď přesvědčíte, nebo ne. A to je vlastně dobrá zpráva.

Dal jsem na okrajové čtenářské doporučení Vladimira Poznera v zajímavé Yaleské přednášce (https://www.youtube.com/watch?v=8X7Ng75e5gQ o níž si už teď ale do značné míry také myslím své...což se přelilo i do imaginárního sporu tohohle komentu) věnující se kořenům současného dění z jiné perspektivy a nelituju. Carré na stará kolena, bez nutnosti napínat a vůbec všelijak deformovat skutečnost zápletkou (né že by teda zrovna tohle bylo jeho bolístkou; jako autor hodně cestoval a informace pro svá díla získával z první ruky) strhl oponu dramatu a odhalil takřka skladištní profánnost; co následuje po potlesku, když se vyprázdní sál a zhasnou světla. Takovou tu normální bídu i lesk jakéhokoli řemesla; staré křivdy, osobní zájmy, ideály, oddanost, bezmoc, schopnost, neschopnost, poplácávání po ramenou, pokuřující herci, kulisáci chystající novou scénu, upocený hlavoun se změnami ve scénáři a tak. Zvláštně mi to svou atmosférou všechno sedlo, čtení na zamračenou pláž, mimo turistickou sezónu. Tématická roztěkanost nevadí (dokonce i závěrečná, značně osobní část si své místo v celku obhájí); reprezentativní kaleidoskop, letem světem jedním půlstoletím. Nostalgické, občasným zajiskřením náhodného lidského doteku nadějné, spíš ale smutné. Šedá sféra skutků poměřovaných optikou přínosu „vyšším“ zájmům, šibeniční propadliště morální ambivalence.
Carrého rozčarování beru (na rozdíl od mnohých mu jej věřím; působí jako vcelku čistá duše) jen mi přijde lehce alibistické. Respektive, jaké choval představy? Že v poválečném Německu založíte vládu/rozvědku na zelené louce...? Ale chápu, je úlevně očistné říct; podívejte, co jsme mi sami dělali/děláme za zavřenými dveřmi (pochybná spojenectví, vrážení dýk do zad, účel světí prostředky)...potíž je, že se toho nevyhnutelně chopí nějaký dobrák od vedle (Pozner) a z pozic, které mu po hříchu právě nečestnými prostředky krvavě vydobytá svoboda umožnuje, přispěchá s duchaplnou analýzou á la „všechno je to, jak východ, tak západ, stejná špína“.
Nu, v „tajném“ světě prostředků asi ano. Ve světě účelu oněmi prostředky dosaženého už tolik ne. Stačí srovnat míru faktického útlaku vůči vlastnímu obyvatelstvu v rámci různých režimů (odpovězte si třeba na otázku, co se kulturně dělo v šedesátkách, tedy nejtužších letech řádění CIA/MI6/KGB/CID v Americe/Británi/Rusku/Číně). Ale kdo ví, možná by historii prospělo, kdyby západní rozvědka dala čestné skautské, zavedla transparentní účetnictví a dopředu zveřejňovala své plánované tahy na mezinárodní šachovnici...nebo se rovnou zrušila. Na stejnou hru by jistě okamžitě přistoupila i konkurence a nestrhla tak veškerou výhodu na svou stranu, v kterémžto případě bychom teď pravděpodobně zakoušeli blaho poněkud odlišných pořádků na vlastní kůži.
Když jsem u stran, tak by mě zajímal právě pohled strany „druhé“...a to nejen na špionáž, ale na běžný chod státu vůbec; GRU trademark i v současnosti příkladně plněné výroční kvóty gravitací „zasebevražděných“ novinářů pod okny paneláků, či v smyčce za mřížemi, ve mě velké naděje na nějaký hlubší vhled do problematiky nevzbuzuje...o románech, v nichž by si bývalí ruští špióni vesele pouštěli ústa na špacír, či vzniku nehorázných organizací typu Amnesty International ani nemluvě. Rozumějte, já Carrého praní „našeho“ špinavého prádla respektuju, jen nesu nelibě, když je pak užíváno k malování div ne rovnítka mezi ním a režimy „alternativními“(opět Pozner)...což je, zvlášť když druhá strana zarytě mlčí, nevyhnutelně zkreslující; člověk může těžko ocenit vhodnost záplaty, když nezná hrubost pytle. Toť vše.
Tak jako tak, čím dál tím víc přemýšlím, jestli je ve „velkém“ světě o co stát; zjisti kým jsi, buď a pokojně nakrm zem...to by mi bohatě stačilo.

Stužka dýmu a čtyři z oblohy jistou muškou sundaní holubi.

PS: „Kristus měl jen dvanáct žáků a i tak byl jeden z nich dvojitý agent.“ J.E.Hoover

14 05.06.2022

Drsný předobraz „Starých řeckých (+něco římských) bájí a pověstí“. (už se nemůžu dočkat, až nově projde uchem jehly ideové policie a po přeškrtání z něj, v rámci honu za co pokud možno nejsterilnější vyvážeností, zbudou jen spojky a citoslovce...hmm, a když už jsem nakousl jazyk, tak sice dost dobře nemohu posoudit kvality slovní hry originálu, co ale mohu, je říct, že se na tuto hru, je-li jaká, neomezuje, neboť i skrz tak násilnou konverzi, jakou v sobě přebásnění {zde se jej zhostil Ivan Bureš} vždy nevyhnutelně nese, prozařuje Ovidiova pečlivá volba významů; dvěma třemi slovy ostře nasvítí scénu i s její náladou a švenkuje dál) Zároveň jde o poměrně základní pramen; o ucelenějším a řekněme stále ještě „dobovém“ (ve smyslu od lidí, kterým byly tyto mýty živými kulisami dní; mýtus jim byl tkanivem samotného světa, svět byl pointou mýtu!) souhrnu antické mytologie nevím.

Jinak je fascinující, jak přijetí předpokladu změny, coby nejzákladnějšího a ustanovujícího principu, ve svém důsledku hranice různosti stírá; vše co je, už bylo, nebo bude vším jiným; bohem, vzduchem, světlem, trusem, kamenem...v časovém plánu věčnosti má každé „zrnko“ rovnocennou potenci a váhu (i v souvislosti s „osvíceneckým“ vyzněním závěrečné knihy IV. mám dojem, že se snaha o legitimizaci téhle myšlenky stala Ovidiovi hlavní pohnutkou prosévání mýtů; v „náboženské“ tradici hledal opakující se motiv proměn) To jen my, lnoucí k pomlčce mezi letopočty na náhrobcích, jsme ve svém úzkém výzoru schopni něčím pohrdat a obdobně i něco uctívat, aniž bychom tušili, že tak ve věčnosti činíme sami na sobě. Vše je doslova jedno; až příště uzříte (třeba při holení) dementa, tak si uvědomte, že je vaší součástí a buďte vlídní...

Krom takto obecného (možná ještě jeden postřeh; zdejší božstva nevidí do lidských srdcí; vyžadují důkazy, chystají zkoušky) v sobě většina proměn nese velmi konkrétní zjevení (Athéna byla zrzka:) a snad i kvůli nim, mimo kvalitu slovně-obsažnou, jsem necítil potřebu „mít dočteno“, naopak jsem si každý příběh v klidu zažil a vstřebal (o to se mi starala minihra, jejíž cíl spočíval v smrštění jednotlivých příběhů na banální „rčení“; podnětná, k zastavení nutící praktika s leckdy překvapivými, místy i vtipnými výstupy, kupříkladu hned Stvoření světa dopadlo jako „ukliď si“ {komplet seznam v recenzích}...což ovšem neznamená, že by jim jakákoli jemnější nuance chyběla; re-read rozhodně bude a už teď jsem zvědav, jakými vrstvami mě osloví) nechal doznít a dle chuti otočil list. Vzdor dosti znepokojivému ladění jde o...důvěrnou četbu, všechno „tak nějak“ znáte; je to černohumorné, ale nejde nevidět styčnost mýtických námětů (pohromy, války, vraždy, mučení, znásilnění, lži, podvody, vášně, milostné pletky...) a bulváru, který dnes dost možná supluje významou část role mýtů tím, že skrz své médium nechává (ve snaze o sebereplikaci) bezděčně promlouvat nejnižší společné jmenovatele, obnažuje základní vzory, stejně jako i vymezuje okruhy přípustnosti, vynáší soudy a trestá.

Nutno ovšem dodat, že „morálka“ Proměn je od té naší poněkud vzdálena; vycítila to asi i paní Paříková, která se tklivým epilogem (za vše vypíchnu triumf „lásky, jež vše přemůže“) snažila dát Proměnám náplast, přičemž jakoby vůbec nerespektovala, že láskou je zde míněna takřka výhradně touha, pudová přitažlivost. Nejde mi o nějaké pohoršené moralizování (koneckonců „chtíč života vše přemůže“ ničím plytkým není) spíš chci naznačit, že Proměny jsou jinde a že tu cítím autorskou snahu o jejich ne úplně citlivé napasování do současného, novozákonně(?) mentálního světa...a to jak v doslovu, tak v Burešově překladu primárního textu; slovo „amor“, jenž sice navykle ztotožňujeme s láskou, zde má spíš blíže k významům, jež ve mě evokují slovní konotace Erós a Kupido. V rámci jinakosti bych také mohl poukázat na absenci konceptu osobního svědomí a tomu odpovídající posun významu „viny“, která zde spíše nabývá formy vnějšího trestu...(eh, není to ani úplně takhle; ono je těžké najít správná slova, když je jejich význam zastřen a změněn kontextem současným) Obecně vzato chci říct, že oním „tak nějak známým“ jsou pohnutky. Zacházení s nimi, přístup k nim je jiný...dravější, přímočařejší...pravdivější? Tady si nikdo servítky nebere. Pro bohy platí; Co chceš si vem, slabost je chyba - vydařená lest, konexe a hrubá síla, svrchovaně spravedlivá. Pro lidi to samé + ne*er bohy.

Ale ohrádku morálky směle překročme; Proměny jsou archetypem slapově mocně působící symboliky (pod jejímž probuzeným vlivem se mi začly zdát dost divoké sny) a jakmile po dvou třech doušcích přijmete jejich rytmus, ústa z misky dlaní jen tak neodtrhnete (resp. mě se do nich nikdy vyloženě „hurá“ nechtělo, ale pak jsme vždy seznal, že mě sytí) Pomyslnou třešínkou je kumulativní efekt jednotlivých textů, kdy se dlouho zdá, že vás tyto „jen“ chtějí obeznámit se vší tvářností krutosti (což by i jen samo o sobě nebylo bez užitku; je vždy útěšné mít v neštěstí příklad jiných družný) aby vás ve svém celku tiše zpravily o tvrdé a nevyzpytatelné křivolakosti bytí, jež je jeho jedinou jistotou. Nechval, ni nehaň dne před večerem...a raděj ani pak.

Téhle knížce dejte klid a čas, respektujte jí a ona se vám odmění.

5 (žel{vo)(sa}{lama}n{dr)ozd}ích *****

PS: Úroveň detailu tohohle Metamorfózami inspirovaného sousoší je dechberoucí https://de.wikipedia.org/wiki/Apollo_und_Daphne ...po polknutí prvotního dávícího reflexu jsem nakonec přišel na chuť i Picassovu zdánlivě odbytému, avšak princip zaměnitelnosti tvaru pěkně ztělesňujícímu vyjádření (viz. edice Odeon)...jinak mnou vlastněné, ilustrací prosté a graficky důstojné řešení obydlí Proměn (čistě černý textilní potah s jednoduchým, zlatě vlisovaným nápisem na čele a hřbetě + supr font uvnitř) od Avataru má pihu na kráse; obsáhlý abecední seznam (s charakteristikou účinkujících) je opatřen neadekvátním systémem odkazů :(

24 29.04.2022

Kritický dodatek. Bacha SPOILERY.

Při zpětném pohledu, po opadnutí vášní, na mě teď z pod omamných závojů Kantosu jasně cení zuby lebka jménem hegemonie (velice doporučuji alespoň kratičkou charakteristiku na https://cs.wikipedia.org/wiki/Hegemonie ) respektive dosti odmítavá studie všeprostupující metody mocenského nátlaku (a jeho duševně destruktivních důsledků) jak uvnitř kultury (zde je navíc palčivost této otázky vyostřena přidanou vrstvou UI hegemonie, v jejíchž plánech lidstvo nevědomky nabylo role pouhého hostitele/přenašeče hlavní informace) tak vně, kam daná kultura expanduje. V podstatě souhlasím. Rovnováha udržitelné pospolitosti a míry užití nátlaku je hlavní výzvou lidstva.
Co však mrzí, je absence hlubší úvahy nad alternativou. Zde konkrétně „Vyvrženců“, kteří sice v letmém náčrtu působí zajímavě, při pohledu bližším jsou ale víc zbožným přáním, než nějakým přesvědčivě funkčním celkem. Jejich anarchistický, vysoce experimentální a krajně distribuovaný společenský charakter vůbec nekoresponduje s podmínkami jejich bytí. Jistě, nacházejí se mimo „globalizující“ vliv hegemonně uniformního myšlení, což teoreticky skýtá prostor jinakosti. Zároveň se ale v holém existenčním strachu ukrývají, žijí a množí v oprávněnou paranoiou nasáklých, umělých a přelidněných strukturách, z nichž nemají kam utéct; vzorový recept na ideologicko sektářský, vězeňsko uniformní koktejl jako blázen. „Jejich“ duševní realita by, obávám se, byla ve skutečnosti ještě zatuchlejší, než ta hegemonní. Nikoli naopak.
Závěrem nastíněná představa, že by po rozpadu inter-planetární hegemonie nedošlo k soupeření o vliv na úrovni „pouze“ planetární, je tak romantická, že jí ani vážně brát nemůžu...ale beru, nějaké katarze se mi žádá.

PS: Co se jednoho ze základních pilířů hegemonie týče, totiž médií, tak bych možná jeden návrh, v souvislosti se současností, měl; uklohněte nám prosím, geekové z Anonymous, nějakou torrentí appku, hezky i se strojovým překladačem, jež by poskytovala „paralelní“ zpravodajství; každá větší, mezinárodním tagem označená událost by se k nám automaticky dostávala nahlédnuta z více extrémů. I když co já vím, nepomohlo by to spíš opačnému procesu; totiž snazší expanzi hegemonního myšlení ven? A bylo by to vůbec na škodu? Není nakonec ta „naše“ Hegemonie (která sice nepopiratelně kulturně válcuje, zároveň je ale schopna sebekritiky a až překvapivě značné integrace „cizorodého“, jenž jí tak přeci jen mění zevnitř) tím nejmenším zlem? Je Síť ve výsledku opravdu jen sterilizací myšlení a různosti?

18 30.03.2022

Kolem Meursaultovy citové oploštělosti (ať už vrozené, či získané) se musí po špičkách; Camus totiž své alter ego obehnal vymakaným zákopovým systémem jehož překročení je samotným dějem knihy trestáno cejchem šosáctví. Já si ale po šosu stejně šlapu, ať šlapu, kam šlapu. A tak, coby letitý přispěvatel do Bravíčka, bez rozpaků vybalím náležitě fundovanou psychosondu.

Nuže, Camus-cizinec seznává, že v něm všechny ty společensko-kulturně vyumělkované obrazy citů nebydlí v takové podobě, s jakou jsou často přepjatě malovány. Ony v něm totiž nebydlí vůbec (kteréžto uvědomění mu po hříchu mohlo být prvním krůčkem a nikoli konečnou stanicí!...žel se mu od těch „citlivějších“ nedostalo pochopení a co hůř, ani potřebné odborné pomoci; tady už totiž dle všeho nešlo ani o „blunt“, ale o dost těžký „flat affect“...jinak v komentářích protiargumentačně zmiňovanou citlivost estetickou nelze zaměnovat s citlivostí emoční; vnímat krásu může i naprostý psychopat...a ono je také otazné, když jeden vidí čeho jsou ve svých pokřivených afektech schopni ti „citliví“, zda je o co stát; ne že by teda o změnu stál Meursault, ten vězí v bytostné pasti apatie a odevzdanosti; nejde chtít chtění, když se vám v první řadě ničeho nechce) a tak je zamítá coby kompletně falešné. Příčinou autorova „existencialismu“ tak dost dobře může být uvíznutí v střetu idealizovaného obrazu s realitou vlastní oploštělosti, kterýžto vleklý pat mu skýtá dar vskutku danajský; totiž únik v podobě nabytí statutu oběti celospolečenského klamu, zpětnovazebné smyčky prohlubujícího se odcizení, rezignace a nalezení útočiště v pohrdavém odsudku světa (kterému nechybí ostří! ostatně, kde je psáno že o pravdu nejde zavadit chybným měřením?) jakožto čiré přetvářky. Že je ve vyprávění poněkud opomenuta vlídnější tvář skutečnosti je pochopitelné; nežádoucím způsobem by narušila narativ. Asi i proto nemůže být věnován prostor mrtvému arabovi; ten je jen nezbytnou dějovou rekvizitou, vedlejší okolností bez přátel, rodiny, zázemí. Nikoho nezajímá, nikomu nechybí.

Jako sonda duševního ustrnutí (či zde oslavovaného „zůstání sám sebou“) báječné, jako unikátní prespektiva taky. Jako následováníhodný příklad už tolik ne; hlavní hrdina není vyrovnaný/jistý, ani smířený, ale sám před sebou zamčený a skrytý, přičemž smrt vítá jako vysvobození.

A když už interpretuji, tak mi autorův úzkostlivý anti-mesianismus (kdyby v něm byl opravdu důsledný, tak Cizince ani nepíše/nevydává) a vůbec vyznění celého soudního procesu, včetně rozhovorů s kaplanem, nedá nevidět spojitost mezi Cizincem a variací Ježíše, jenž se po nějakém tom poflakování a „getsemanské epizodce“ váhání definitivně rozhoduje pro víru v nesmyslnost, načež na svá nihilistická bedra mimoděk bere pokrytectví tohoto světa a trpně jej, v prospěch našeho prozření, nese vstříc smrti...což je až bolestným protimluvem toho, vůči čemu se chce hlavní hrdina vymezit. Ale svým způsobem bych takové vyznění bral. Těšilo by mě, že by to, co nakonec z pukliny v cizincově kamenné zbroji vytrysklo, byla (i přes veškerou snahu v sobě cokoli transcendentního potlačit) slza přesahu, zájmu o něco. Byť by ten zájem znamenal touhu ublížit(?), všem něco uvnitř vzít.

Ať už je to, jak je to, jedním jsem si jist. Kdyby byl Cizinec příběhem odsouzení jednoznačně „správného“ člověka, tak po něm neštěkne ani pes. Takto je soud nad ním, a vlastně i nad celým tribunálem, potažmo námi, svěřen čtenáři. Talár takové výsostnosti se neodmítá.

4 provokativní ****

27 27.03.2022

Uf, docela hořká pilule. Za její jádro považuji Frommovo brojení vůči, jak jsem si to pracovně nazval, subjektivnímu relativismu štěstí (tedy představě, že cokoli mě uspokojuje a neškodí druhým je pro mě OK, protože „Proč ne“; autor nebrojí proti svobodě volby jako takové, ale proti volbám nedostatečným/špatným/škodlivým, potažmo mu jde o to, aby k nějakému skutečnému procesu volby, místo ukájení každé libovolné pohnutky, či vnějšího, společností uměle cpaného vnuknutí, vůbec docházelo...) proti němuž staví, nakolik to může znít troufale, štěstí objektivně spravného způsobu žití (jup, Fromm oplývá takovou tou kvalitou přísného, neústupného Dědka s patentem na pravdu, co se nebojí vám v ní, s jistou dávkou otcovské lásky, vymáchat čumák) jež se místo řečnicky oznamujícího „Proč ne“ táže „Proč?“ (vzory správnosti čerpá převážně od „starých mistrů“{ovšem pozor, přejímat je od nich „pasivně“ je v podstatě autosegescí a byť i tato může přinést úlevu/uvolnění, nejde k jádru vnitřního konfliktu a z dlouhodobého hlediska jde jen o jinou formu úniku; cílem je, zde např. ctnosti, tyto skutečně vnitřně zakoušet a od toho je odvozovat, ne naopak, kdy jejími nálepkami maskujeme city/úmysly jiné}; bylo by pošetilé přehlížet styčné „spásonosné“ prvky {jak metodologické, tak z těchto metod výstupní}, jež se setrvale objevují napříč lidskými dějinami a domnívat se, že během bliknutí vlastního života dohlédnete dále sami; právě od této paralelní styčnosti napříč dějinami usuzuje na existenci reálně objektivní, všem lidem společné přirozenosti, která je přístupná vnitřnímu nahlédnutí...o tom později) přičemž vše odchylné je jen více, či méně racionalizovanou omluvou pohnutek skrytých/škodlivých. Základním prubířským kamenem správnosti nechť je rozlišení, „zda uspokojení té které potřeby život člověka obohacuje a přispívá k jeho růstu, nebo zda ho oslabuje, dusí, brání u něj růstu a je destruktivní“; ergo, člověku nejvlastnější potřeba tkví v naplnění jeho lidského potenciálu, v možnosti naplnit lidskost.

Jak zjistit, co je lidské?

Počátečním krokem směrem k takovému poznání je vytrvalá („jako v každém aktu učení má rozhodující význam schopnost snést neúspěch“) a soustředěná každodenní praxe návratu k původnímu způsobu bytí (zde hlavně skrze meditaci, mantry, či tai či...), resp. orientaci od myšlení (tj. promítání sebe sama mimo „teď a tady“) k tzv. „uvědomování“ (tj. vnímání „teď a tady“; zde obrácením pozornosti k tělesným pochodům) kterýžto rozdíl je hezky ilustrován na dvojici přemýšlení o dýchání a vnímání dechu...Teprve takto nezatíženě nahlédnuté, tedy „uvědoměné“, pak připouštíme ke kritickému zpracování myšlením. Od „uvědomění“ viditelného, pak můžeme přejít k „uvědomování“ skrytého a tento vjem následně podrobit tzv. sebeanalýze (na druhou stranu autor uznává prospěšnost jak samostatné meditace, tak samostatné sebeanalýzy; jejich spojení však považuje za synergické), či pro autora neoddělitelné analýze kulturní. (lidská přirozenost pro něj není druhově-biologickým dědictvím, ale výsledkem našich společných existenčních nutností; za mě celkem prašť jak uhoď, důležité je, že důsledkem této naší „vrženosti“ je vcelku nemnoho recyklujících se patologických scénářů v nichž se můžete najít) Byť tu prvek sebe/kulturní analýzy (vycházející z podstatně rozšířeného konceptu Freudovy psychoanalýzy) odbývám jednou větou, tak bych nerad, aby působil podružně. Naopak, právě tady začíná skutečná práce a v různých dílčích příkladech je jí (a návazným tématům) věnována velká část téhle knížečky (jež si ostatně ani neklade za cíl předložit nějaký vyčerpávající přehled, je spíše referenčním úvodem k dalšímu studiu {Freudovy „Přednášky k úvodu do psychoanalýzy“ jsou jasným následným krokem; už se nemůžu dočkat co za bobky mi mé podvědomí složí k nohám k přezkumu} a stručným průvodcem úskalími výše zmíněných metod...což ovšem neznamená, že by sama o sobě, tak jak je, neměla smysl!) z níž si čtenář vyzobne co sám cítí. Nejuchopitelnější, ale i nejbolestnější metodou je za mě soustředění se na překonávání negativních aspektů bytí tím, že je prociťuji; lépe tak nahlédnu a pocítím jejich škodlivost (jež je coby trest obsažena v samotné tíze pocitu?) a snáz je pak za „běžného“ chodu rozeznám pod rouškou racionalizace. Více v PS.
Kapitolky o vlastnění trpí násilně tlačenou komunistickou doktrínou o „antropologicko-historické průkaznosti“ nepřirozenosti vlastnictví. K samotné psychologii vlastnictví a důsledcích, jež do bytí vnáší nezdravá dominance tohoto aspektu, ale co říct mají; v kostce je zdravá míra vlastnictví (či úzce související otázky spotřeby) taková, která naplňuje podmínky již v úvodu zmíněného „prubířského kamene“, takové vlastnictví je tzv. „funkční“, oproti němu pak stojí vlastnictví tzv. „mrtvé“. Zvlášť fascinující je v tomhle „funkčně/mrtvém“ smyslu naťuknutí kategorie vlastnictví živých objektů, jež je de facto půdorysem(?) vztahů rodičovských, partnerských, mocenských a konečně i vztahu k sobě samému.
Od dílčího bych se však závěrem obrátil zpět k obecnému a vyzdihl stručný, avšak výmluvný název knihy; Bytí zde není konstatujícím faktem holé existence, ale tvůrčím, usilujícím elementem, vnitřním socháním, uměním odsekávání balastu bránícího zjevení skutečné podoby. Toto nechť je vaším „chtěním jedné věci“; neštěpte svou energii na blbosti. Tak a teď už jdu konečně zdlábnout pravidelnou denní dávku čtyř gramů jemně umleté drtě ze sešrotované Jawy 20, kterou hodlám, než do světa vypustím svou zanalyzovanou duši, celou sníst.

Nehvězduju.

PS: Z prostorových důvodů jsem něco citací píchnul do recenzí.

Za hubičku pořízeno mé blahoslavené rodičce, jež stále chrabře vzdoruje vší televizi nadřazené technologii a přesto si u luštění křížovek, či při procházení kanálů oné na milost vzaté TéVé, čas od času posteskne a zatouží doplnit kusé obzory...to víte, v již běžící Cestománii se třeba takhle podívá na Altaj, ale kde ten Altaj je? V tomhle ohledu si Ottu pochvaluje. Prý jí pomáhá i s usínáním. Jedinou mručivou výtku jsem zaznamenal stran tonáže jinak formátem rozumného rádce. Sice jsem se jí pokoušel obejít sofistikou, že aspoň trénuje paže, ale kdepak maminka, ta se nedá. A má (samozřejmě) pravdu, v nakladatelském pitstopu měli tenhle vcelku sympatický „Orbis pictus“ před vysláním na trať (nějak?) líp potunit...mě nezbývá, než odlehčit kde se dá a tak ubírám jednu hvězdu; to by mělo pomoct.

4 pěkné, barevně přehledné a mnoha názornými obrázky oživené ****

PS: Zajímavý ediční kompromis mezi slovníkem cizích slov, či slovníkem encyklopedickým (vůči nimž nabízí přeci jen hlubší ponor) a encyklopedií klasickou, která už je zas kolikrát neskladnou, často i vícesvazkovou vlakovou soupravou.

14 02.02.2022

Když kamarád na základce přinesl tuhle knížku do třídy (už jí, za dosti nekřesťanskou antikvariátní cenu, konečně vlastním taky!) vytáhla mou víru v tajemno z hrobu (a to už jsem ostříleně nevěřil ani na ježíška); obydlet strašidýlky lidská obydlí byl tah geniální, magie tak nezůstala na zápraží, ale vloudila se pod postel, za gauč, do koše na špinavé prádlo...(mé pokusy detekovat Hnusníka pižmového obsypáním dlažby kolem onoho koše moukou se u vyšších míst nesetkala s valným pochopením)...a za sebe bych klidně bral lexikon strašidel ryze domácích...což neznamená, že by ta lesní/luční/městská neměla své.
Ale přejděme od jalového řečnění k terénní praxi. Jelikož paní Klimtová sama žádala o aktualizace a doplnění, tak jí, byť opožděně, vyhovím. Mám silné badatelské podezření na nové druhy, zejména na Chmýřskřítka domácího (se skromností sobě vlastní navrhuji jeho systematické zařazení v rámci kryptozoologické nomenklatury coby „Pumilio domesticus zimelicus“), který po nocích, či v časových úsecích opuštění domu jeho domělými vlastníky, pilně střádá smítka prachu a tvoří z nich nadýchané chomáčky, které umísťuje do vysavačem obtížně přístupných periférií jednotlivých místností...to ale není vše, na základě pečlivých pozorování si troufnu oponovat autorčině doměnce, že moderní svět strašidlům nutně škodí; kupříkladu Upírek sršivý nám saje baterky v dálkových ovladačích natolik nenasytně, že se chuděry ani nestíhají hojit a tečou. Tasemničník teslův, napojený na rovodnou síť za sádrokartonovým stropem v koupelně, zas způsobuje mrkání žárovek...některá strašidla pak odhodila šat těl zcela a celá se přesunula do datasféry; počítač mi kupříkladu brzdí Vrzal okenní, net zas úspěšně stínuje Ryška plápolavá a nehasnoucí pece mlsně šilhajících Ježibitbab mě o zlomkrk vykrmují soustavně vnucovanými keksíky.
Tuhle knížečku směle pořiďte svým ratolestem, podnítíte jejich fantazii a lehce ironickou nadsázkou doprovodných textů se jistě pobavíte i vy samy; jde o naprosto okouzlující, trestuhodně zaváté dílko, které si autorka sama napsala a ilustrovala (ono jí ani nic jiného nezbylo, tajemní tvorové se fotopastí chytit nenechají; film se nevyvolá, čočka je umazaná, paměťový šum, vždycky něco...proč myslíte, že nemáme pořádný záznam yettiho?); a jak ho ilustrovala(!) od paní Klimtové bych si moc přál nějaký „hororový“ večerníkek...žel už se tak nestane.

5 srdečných, nadmíru roztomilých *****