JP komentáře u knih

Mimo to, že "Platón vynalezl plátno.", jak mě naučil Holly, tak měl i hodně blízko k Sokratovi, který byl jeho učitelem. Antická filozofie je samozřejmě nedostižným pilířem, základním kamenem veškeré moderní filozofie a poznání dneška. Jenže v antice takhle nesmýšleli a odsoudili tehdy sedmdesátiletého, chudého Sokrata k smrti, za pohoršování mládeže věcí, kterou bych shrnul jednoduše jako "svobodné myšlení". Sokrates nenapsal za života nic, neměl žádný majetek, ani politické ambice. Vše, co o něm známe, známe díky Platónovi, který rovněž souhlasil s tím, že filozofie je kolektivní snaha, ne manifest jedné osoby. Celou dobu, co jsem si třídil knihy v knihovně a poslouchal tohle, jsem žasl, jak se dějiny opakují, pokaždé, když se objeví někdo, kdo to myslí s lidstvem dobře, kdo má tu správnou mentalitu, dopadne to tak, že se o něj ta nejvyšší lidská třída postará, aby mohla kontrolovat masy, masy s mentalitou, která je nutí jen přihlížet. Někdy, a je to často, si říkám a přeju, aby bylo lidstvo smeteno z povrchu za svoji vědomou (a kolektivní) zaslepenost a aroganci. Dávám plný počet za to, co se Platón svým textem snažil vyjádřit a jaký zaujal k tomu, co se stalo, postoj. Text starý bezmála dva a půl tisíce let, který je svojí zprávou velmi zásadní a má 14 komentářů, to mluví samo za sebe (těm čtrnácti jedincům se klaním).

7 23.02.2020

Má to ten správnej vibe, té čisté, univerzální, nekonečné lásky, takové té lásky, co zažijete, když je vám osmnáct a už se to pak nikdy nezopakuje. Jsem rád, že jsem četl v originále, protože jak koukám, český překlad visí ve vzduchu a překladatelka cpe slovo láska opravdu všude. Naštěstí pro ni, Atticus to slovo používá dost často. Čím dál víc mě to nutí přemýšlet nad tím, jakým způsobem překlad mrzačí originální text - do jisté míry je zmrzačení textu částí procesu překladu, ale když to začne přerůstat do scénáře: prodejnost knihy s atraktivním názvem je důležitější, než správně přeložený obsah, to už nelze přehlížet.

5 22.02.2020

Čistá milostná poezie. Atticus se stal svého druhu senzací... chápu proč. A stejně tak lehce pochopím i ty, co ho odmítají, protože je to kýčovité, až křečovité (někde jsem dokonce četl, že přímo vykrádá určité texty, někdy doslova přepisuje), ale na mě to i tak v momentech fungovalo. Koneckonců rozdělená čtenářská obec a konflikt jsou atraktivnější. Volně přeloženo (protože jsem četl v angličtině):

Příliš mnoho zemře
se štětcem ve svých rukou
a srdcem plným barev
a životem prázdných pláten

3 22.02.2020

Informativní. Stručně okolo mentality, genetických predispozic, celkových dějin a mezníků našeho druhu. Samotný námět knihu prodává samozřejmě víc, než třeba její strukturu, formu či to "něco navíc". Autor chrlí fakta, poznatky, příklady, ale nic jiného, takže kdybych měl text shrnout: informativní, ale to je tak vše.

3 22.02.2020

Krátká novela o klukovi jménem Mick Winger, který dokáže "jiskřit" a oddělat tak lidi třeba tím, že u nich vyvolá rakovinu. Jeho schopnost (a prokletí) je řízena spíše emocemi a náhodou, než jeho přáním zabíjet. Snaží se ji tedy nevyužívat. Jenže s tak extrémní silou o vás vždycky budou mít zájem určité vyšší mocenské skupiny lidí (např. zde klasická fanatická náboženská sekta), které se pouští do ping pongu a přetahování Micka na dobrou a špatnou stranu. Je to velmi krátké a moc se toho vlastně nestane, myslím si, že kdyby se námět prohloubil, mohlo by z toho vzniknout něco jako 'Carrie' od Kinga, ale na druhou stranu právě ten krátký rozsah mě přiměl se do tohohle pustit.

1 18.02.2020

Idealistický příběh ve stylu Saroyanova 'Tracyho tygra' o tom, že ideály překračují zažitý řád, který se vládnoucí třída vždy snaží držet tam, kde je, protože změna by potenciálně ohrozila jejich pozice a že je dobré mít vždy okolo lidi, co hranice překračují. Taková ta kniha, ve které si každý najde podle kontextu vlastního života více či méně. Na mě až příliš lehké, příliš řídké.

4 11.02.2020

Formálně i obsahově minimalistické a přesto... (...) Konec, rozuzlení v nedohlednu. Zbývá jen atmosféra příběhu a takové ty mezilidské momenty a okamžiky, kdy chcete říct víc, ale nevíte co, nebo chcete říct víc, ale neřeknete (a proč?). Nebo prostě nemáte co říct. Jak zpracovávat vlastní smutek? A že spousta věcí v životě nedojde a nemá closure (uzavření) a vy s tím stejně musíte žít. Velmi dospělý grafický román (první v historii nominovaný na Man Booker Prize, což můžeme vnímat jako jakýkoliv anglicky psaný román, který díky tomu dojde minimálně mezinárodního "wow" efektu), ať už ho analyzujete z jakékoliv stránky.

2 11.02.2020

Eskapády bandy amerických novinářů v Portoriku koncem padesátých let, jak je popisuje mladičký Hunter s. Thompson, ve své (a tady musím Steadyho komentář upravit) druhé a dlouho nepublikované knize (na jejíž vydání nečekal, protože ho nakladatelé odmítli a rukopis znovuobjevil a vydoloval až Johnny Depp). A ačkoliv občas probleskne onen typický thompsonovský humor ještě to pořád nemá ty grády a jistotu té sedmdesátkové drogové jízdy. Zaujalo mě, že Thompson napsal pouze čtyři romány (ostatní práce, eseje, zápisky jsou naopak velice obsáhlé a plodné). Jako první zůstává dodnes nepublikovaný "Prince Jellyfish", v závěsu za ním dlouho, do roku 1998 nepublikovaný "Rumový deník", následovaný jeho nejslavnější a nejznámější prací "Fear and Loathing in Las Vegas" (Strach a hnus v Las Vegas) a vše završeno opět nepublikovaným textem "Polo Is My Life" z první poloviny devadesátých let. Čekal jsem, že z toho ucítím víc, ale většinu času je to jen o bandě novinářů a jejich denním a trochu divočejším životě. Paul Kemp je samozřejmě Thompsonovo alter ego a co se skutečně stalo a nestalo se dá jen domýšlet, pro mě to bylo zajímavé spíše samotnou atmosférou celého toho horkého subtropického pásma (kde pokud jste někde byli, pochopíte). Je to ale dobré cvičení, napsat knihu není snadné, takže jestli tohle psal Hunter ve svých 22 letech, je to pořád skvělé a konzistentní i dnes. Asi nejzajímavější je ten celkový motiv stárnutí a vyhoření, nad kterým se zamýšlel už takhle brzo ve své kariéře, ale jako většina géniů svojí doby měl zkrátka styl... a to vás vždycky ponese dlouho dopředu. Možná si to někdy v budoucnu zopakuju.

4 01.02.2020

Okolo téhle klasiky jsem orbitoval roky, ale popravdě mám podobný dojem jako u 'Stopařova průvodce' - humoristická knížka a těžce protlačovaná klasika, která i vzhledem k datu vydání nabízí jen pár suše britských a jízlivě trefných linek... vlastně je to jen takové lidské, obyčejné, ale současně i komerčně vtíravé čtení své doby, které se během dekád postupně propracovalo do pozice dalších velkých "sázek na jistotu" (a podlě mě logicky dost zestárlo). Záleží hodně na rozpoložení, náladě a úrovni vašeho aktuálního životního optimismu v tom, jak se vám to bude či nebude líbit. Ale za mě: klidně jsem to mohl ignorovat do konce života. Většina klasik, co "musíte" přečíst tak obvykle dopadá.

7 26.01.2020

Hluboký ponor do příběhu s velmi pomalým tempem, který se odehrává v rozmezí jen několika scén. Salinger je standartně povědomý, zavádí monology, dopisy, dlouhé konverzace, které mezi postavami vznikají a v krátkém rozmezí vás nechá se na jejich osudy, problémy a život nejen napojit, ale dokonce jej i pochopit. Krátký moment ze života zdánlivě velikých, ale ve skutečnosti stejně poškozených a nepatrných lidí, jako všichni ostatní, okolo všech takových můžete denně chodit, můžete si o nich i ledacos myslet, ale stejně se tomu ani nepřiblížíte.

1 22.01.2020

Někdy je lepší se nad tím, co říkají věštci přinejmenším zamyslet (a pak jim nasadit svěrací kazajku a šoupnout je zpátky do díry). Antické tragédie mě zajímají spíše svými motivy, archetypy, protože nemají příliš děje, nebo formy, stylu, jsou jen velmi lehké, co do osobitosti, snaží se přijít s univerzálními velkolepými, nesmrtelnými motivy a ve výsledku je to, ok, cool, ale já v literatuře hledám jiné věci.

3 22.01.2020

Vstup do neznáma. Seberealizace. Ztráta nového života.
Síla jednoduchosti v mnoha malých detailech.

4 22.01.2020

Ve znamení konstantního nezájmu pro mě další rok začíná hekticky, protože co začnu číst, to odkládám. Teprve až Zweig mě zaujal sdostatek, abych u knihy setrval do konce. Vytrhl historický kontext, aby hlásal univerzální konflikt. 'Svědomí proti násilí' mě zaujalo hlavně náhledem do myslí zúčastněných, a to jak teokratického Kalvína, tak "svědomí" Castellia - všechny ty drobné momenty, kdy Zweig sice fabuluje, ale fabuluje dost možná velice přesně, jaký je z nich kdo člověk, jak vnímá život, lidskost. Nicméně, asi nejznámější citát knihy „Zabít člověka neznamená hájit systém, ale zabít člověka.“ je aktuálnější, než kdy dřív. Církve přinesly spoustě lidí během své existence kýženou duchovní pomoc, což ale pořád nevykupuje vše ostatní co napáchaly a stále páchají a že, pokud by člověk začal Bibli studovat, zjistil by, že většina největších církví na téhle planetě hlásá věci, které sice chytře nejsou (většinou) s knihou v rozporu, ale ještě lépe, nikde v ní vlastně nejsou.

2 14.01.2020

Zaplavil mě hluboký smutek, když jsem se hned v jednom z dopisů na začátku dozvěděl finální dílek skládačky, po kterém konečně uvidíte celý obrázek a jste jen :o

U mě je to navíc komplikovanější s ohledem k tomu, jaký na mě 'Proces' měl vliv při mém vlastním psaní a jak jsem si to uvědomil až mnohem později.

(str. 32/33) "Všem těm 3 příběhům zásnub bylo společné, že jsem byl vším vinen, zcela nezpochybnitelně vinen..."

Je dost obtížné to popsat, všechny ty roky, kdy Kafku znáte skrze jeho tvorbu (já od roku 2008), která měla upadnout v zapomnění a nikdy neexistovat pro ostatní. Pak si jeho tvorbu dáte do kontextu jeho života skrze deníky a dopisy a skrze tohle vycentrujete záměr jeho prózy, která se tvářila, že by eventuelně mohla být publikována. U tohohle dopisu mě zaplavil smutek, když u mě zaklapl právě kontext toho, proč Kafka napsal Proces. A jak rád zmiňuji (a nejde o moji myšlenku), že Proces není o tom, pochopit nebo přijít na to, z čeho je Josef K. vinen, ale o tom, přijmout vinu. Je to jako sdílet celý život, rok za rokem, s tak geniálním člověkem, který ale proplouvá nezpozorován nikým a o století později se s tím identifikovat. Nicméně tenhle detail mě zasáhl. Znám to sebemrskačství, ten moralismus za tím.

6 05.01.2020

1913-1923. To bylo posledních deset let Kafkova života (respektive tuším, že co Kafka napsal v roce 1924 bylo zničeno, pokud tedy byl schopen ještě vůbec psát). Deset let života plného podlomeného zdraví (tuberkulóza), věčného životního tápání, nedostatku sebevědomí (problémem dneška je, že sebevědomí mají lidé příliš), krachujících vztahů (nejen s Felicií) a nemožnosti je plně navázat - s tím se taky silně identifikuju. Obecně, tyhle zápisky mi připomínají ty moje vlastní čím dál víc. Lidé, co se nedokážou včlenit do společnosti a mít všechno to, co zajímá ostatní - auto, byt, každej rok na dovolenou, každej druhej víkend na návštěvu ke tchýni atd. Tohle jde absolutně mimo mě, mimo moji mentalitu.

15. září 1917: "Máš možnost, pokud tato možnost vůbec existuje, začít znovu. Nepromarni ji. Nevyhneš se špíně, která se z tebe vyplavuje, chceš-li proniknout hloub. Ale neválej se v ní. Jestliže je rána v plicích jen symbolem, jak tvrdíš, symbolem rány, jejíž zanícení má jméno Felice, zatímco její hloubka se nazývá ospravedlňování. je-li tomu tak, pak i lékařské rady (světlo vzduch slunce klid) jsou symbolem. Chop se tohoto symbolu."

Z poslední stránky, jediné, za rok 1923, už dští blížící se konec. Zároveň je to ale deník, takže obsahuje i pasáže, které nejsou tolik čtenářsky vstřícné a zajímavé, nebo se vám vůbec nechtějí číst, protože přeci jen nemají smysl a pravý význam pro nikoho, než pro jejich autora. Kafka psal většinu textů pro sebe - i když věřím, že v hloubi chtěl dojít ke spojení. A taky mě to přimělo k zamyšlení nad tím, jak člověk přemýšlí, když je blízko smrti, třeba jen pár let, pár měsíců, je to pořád jen nepříjemný život, s komplikacemi, ale ne nemožný a tak to berete jen jako jeho součást... pak se nemoc zhorší a vy brzo zemřete. Jen jsem vstřebával Kafkovy emoce a myšlenky v kontextu toho, jak brzo zemře a působilo to jako kdyby otázka smrti ani nebyla poblíž, až na občasnou zmínku. Kdy asi zemřu já?

15. II. 1920 (str. 232)
18. II. 1920 (str. 234)

Zaujalo mě, že Kafka se během let stavěl více a více negativně třeba k 'Proměně', kterou nejednou zmínil v negativním smyslu... já osobně ji taky považuju za ráj akademiků-honimírů, kteří si do významu příběhu zkrátka dohodí, co chtějí. Nejde o špatné dílo, ale jen protože je dostatečně liberální a přístupné ve svém obsahu, je protlačováno více než Kafkovy další, a podle mě zajímavější, práce (samotným Kafkou například nejednou zmiňovaný "Venkovský lékař", ze kterého mohl čerpat alespoň "dočasné uspokojení").

18. IX. 1917 "Roztrhat všechno."

"Všechno je fantazie - rodina, kancelář, přátelé, ulice, všechno fantazie, vzdálenější nebo bližší, žena ta nejbližší; pravda je však pouze to, že tiskneš hlavu proti zdi cely bez oken a bez dveří."

"V kanceláři pořád ještě počítají, že můj život začne jakoby teprve zítra, zatímco já jsem u konce."

Pro mě osobně fascinující a intimní (a chvílemi obtížné) čtení vzhledem ke vztahu, co mám ke Kafkovi. Vztahu, který si každý vypěstuje trochu jinak.

3 27.12.2019

Z etického hlediska stále aktuální memento nad genetickými pokusy, z hlediska literárního dost sešlá klasika. Jenže je těžké jít proti moderním kvalitám textu publikovaného v roce 1896. Má to takový ten klasický problém starších prací - děj s myšlenkou, co táhnou absenci autorského stylu. I tak je to ale zajímavá záležitost, která si svoje místo v kanónu určitě zasluhuje.

7 18.12.2019

Jeden ze základních kamenů sci-fi od možná největšího jména v žánru. Notoricky známý film vlastně není adaptací, jak jsem se dočetl - Kubrick a Clarke pracovali paralelně (a věrně) na obou svých médiích. A je to vlastně dost geniální počin, tahle spolupráce dvou největších mozků ve svých oborech té doby. Většina ostatních žánrových děl působí oproti tomuhle jaksi brakově, béčkově, ale 2001 je tak jistá, tak přesná, přichází od úvodu s lidoopy, který je tak precizně popsaný, od banálního opočlověka skáčeme k politice a problémům pozdějších civilizací, po střetnutí s nejistotou ohledně umělé inteligence (která je čím dál aktuálnější) a skáčeme až do absolutně psychedelického štěpení v závěru - to všechno je výplod neuvěřitelně inteligentní a vizionářské mysli. Není to tak úplně to, co v literatuře hledám, ale v tom, čím tohle je, je to unikátní a velkolepé.

10 06.12.2019

Kafka je tak strašně obskurní a zároveň tak intimní a ve svém myšlení povědomý. Jeho pozorovací talent. Detaily, kterých se dotýká. A jádro, ke kterému se propracovává. Asi nejvíc mě zaujal jeho pohled na psaní - je to něco chorobného, ale zároveň nezbytného pro jeho existenci. Tělem i duší. Celou bytostí. Ta identifikace s tím je pro mě tak silná. Všechny ty pochyby - o sobě, o svém psaní, o místě ve světě, v kterém se nalézáte. Občas se nechávám unášet představou, jak asi zněl Kafkův hlas, zajímalo by mě, jestli odrážel to veliké vnitřní napětí, celý ten makabrózní vesmír. Číst tyhle texty, které měly být zničeny (ale jak mě samotného napadlo a Brod řekl, Kafka věděl, že Brod zareaguje právě tak a proto mu texty dal), není pozitivní ani negativní zkušenost, ale někdy mi při tom spojení, těch povědomých pocitech, srdce zvláštně bije. Tohle je moje "comfort literature" (comfort food), pomáhá mi to, díky té identifikaci - obyčejný život, obyčejné situace.

4 04.12.2019

I když povídky nejsou mnohdy dotažené ke svým hranicím, ale spíše si jen pohrávají s motivem, pořád jsou co do samotného konceptu a myšlenek zajímavé - lidé, lidstvo a lidství, Mars, život na Marsu, vize budoucnosti. Od Bradburyho jsem četl jen roky zpátky jeho nejznámější a protlačovanou práci, která mě ale nechala i přes svoje stupně zcela chladným a proto mě u téhle sbírky zaujalo, jakým způsobem dokáže autor velmi úsporným stylem nastínit problémy, otázky a cesty, kterými se ubíráme, nebo budeme ubírat, všechny ty potenciální scénáře. Hlavně zpočátku mi ale připadaly příběhy přeci jen originálnější, postupně ztrácely na působivosti, síle a dynamice. Celou koláž rámcuje 'Ilustrovaný muž' s jak jinak (očekávanou) pointou. Opět se potvrdilo, že sci-fi je pravá literatura, která jen pro svoje zájmy používá žánrových kulis. Slušná záležitost.

4 03.12.2019

Konec byl velice zábavným vykoupením. A myslím si, že Karl Ove potřebuje, abyste se v jeho textu ztráceli a čím delší úsek naráz přečtete, tím lepší dojem nakonec udělá (jak jsem se právě přesvědčil, když jsem se vzbudil asi před dvěma hodinama a dorazil zbývajících 74str). Čtvrtý díl jsem ale bohužel četl po většinu knihy spíše útržkovitě. ___ Karl jde na rok učit jako osmnáctiletej klacek žáky, co jsou třeba jen o drobek mladší - v podstatě vezme práci, která se tak trochu blíží tomu, co chce dělat. Učí, píše a chlastá, když může. Když si vezmu, co jsem se doslechl z jeho života, Norové to musejí mít absolutně fantastický, pokud jde o sociální zabezpečení, podporu a podobně. Já třeba bych tuhle příležitost nedostal, dělat alespoň něco blízko tomu, co mě zajímá. A tak závidím Knausgardovi tu jeho životní dráhu, v podstatě už od útlého věku se pohyboval těžce blízko tomu, co chtěl dělat celý život. A s tím, jak je pohlednej se mu nejedny dveře i nohy snadno otevřely, ačkoliv se tváří a píše, jakej že je neschopnej a nemožnej. Ze třetí knihy, která se obracela k dětství jsem nebyl tolik nadšený jako z prvních dvou, doufal jsem, že je to jen škobrtnutí před velkým návratem ve 4. Jenže 'Tanec v temnotách' je o roku dospívání na severu Norska a o tom, jak se Knausgard vycáká do gatí, pokaždý, když dostane příležitost ojet nějakou kočku (a to jen protože nikdy nemasturboval, což se mně jeví jako fantastický). Poprvé mě, coby postava iritoval - Ove myslí na školačky, nebo cokoliv klátitelnýho, píše hudební recenze pro časopis, kupuje desky, ožírá se, ničí věci, je to prostě prase - jeho rodiče se rozvedli a jeho otec má novou ženu (otec je nekonečným elementem, který propojuje všechny knihy, protože byl impulsem k sepsání těchhle textů v prvé řadě), ale většinu z toho už člověk ví, je to půl tisíce stránek o víceméně tupým teenage období, které oceníte až na závěr a s odstupem - po většinu čtení jsem tuhle knihu vnitřně hodnotil jako nejslabší.

4 29.11.2019