JP komentáře u knih

Cink.

Vše je vlastně v názvu a zasvěcení se tu v roce 2020 moc nového nedozví. Ale Leary (Metzner, Alpert) tohle začali zpracovávat v roce 1962 a publikovali v roce 1964. V roce 1963 mezitím supervzdělance Learyho vyrazili z Harvardu a během šedesátých a sedmdesátých let byl co chvíli v lochu (uvádí se, že viděl vnitřek 36 různých věznic). Politicky, svého času, bylo něco jako tahle publikace, silné stanovisko (Nixon dokonce Learyho označil za "nejnebezpečnějšího muže v Americe"). Dnes se lékaři pomalu začínají klonit k užívání psychedelik pro léčbu některých psychických poruch a onemocnění, karta se obrací, historie se opakuje. Velký překvápko. "Psychedelická zkušenost" je snaha o popsání a správné vnímání a postavení se k účinkům psychedelik, jejich potenciální terapeutické hodnotě apod. Vlastně jsem Learyho nikdy hlouběji nestudoval, takže sám nevím, jaký byl jeho přímý postoj a přínos, kromě popularizování (trochu jako Bruce Lee a bojová umění). Více se to týká americké counter-culture, která k nám spíše lehce zavála, než že bysme ji kdy silně vnímali (až na určité kruhy a že mě to minulo o dvě generace) a jestli jsem Learyho někdy vnímal silněji, pak leda skrze Huntera S. Thompsona. "Psychedelická zkušenost" spíš působí jako záznam vědeckého výzkumu. Ale byla legrace to poslouchat v originále namluvené autory. Velmi vážné, velmi seriózní.

Cink.

2 23.03.2020

'Faktótum' je poslední z šesti románů od Buka, ke kterému jsem se, až doteď, nedostal. Svého času jsem knihu odložil z důvodu, že jsem hned na jejím začátku narazil na historku, kterou jsem už dobře znal z jeho starší sbírky, takže jsem to viděl jako další "best off" výběr ze starého materiálu. Mezitím jsem stihl i film, který mi ale přišel průměrný a nevýrazný a víceméně, pokud znáte Hankovu tvorbu, pro někoho může být tohle stejně tak jeho nejlepší, jako jeho nejslabší kniha, zase v závislosti na rozpoložení a náladě pro čtení tohohle materiálu. Je to klasický Bukowski s jeho "pozorovacím talentem momentů":

"Dotlačil nás oba ke dveřím a přitom do nás strkal a sakroval. Cítil jsem se provinile, ale vztek jsem neměl. I když do nás strkal, věděl jsem, že je mu ve skutečnosti jedno, co děláme. Na pravé ruce měl velký prsten."

A samozřejmě klasicky trefné zakončení. Ale abych byl upřímný, Bukovy nejlepší práce leží úplně jinde a většinu jeho románů, vlastně celou tu prostřední část (Factotum (1975), Women (1978), Ham on Rye (1982), Hollywood (1989) vnímám jako čistě komerční výplň staré a zažité značky, na úkor čistého zisku (oproti absolutně úderným Post Office (1971) a Pulp (1994), u kterých jsem opravdu cítil, že mají smysl). Vytrácí se z toho poetika jeho básní a nebo sbírek s tím správným tématickým odérem. Ale pořád je to Buk, pro mě hodný pozornosti víc, než 90% toho, na co narazím.

4 17.03.2020

Člověk by neřekl, že něco tak krátkého dokáže být tak repetitivní, ale pak... Diderot byl Francouz... croissant, Fanfan la Tulipe, omelette du fromage - a jsme doma. Schopnost obkecávat a okecávat totéž dokola je neodmyslitelná od stereotypu smyslných a požitkářských kapitulantů. Ale ke knize, Jeptiška je o mladé děvočce, kterou její máti měla bokem při jednom z víkendovejch dámskejch jízd a jako bastard, i když je pohledná, tak nemohla soutěžit v oblíbenosti se svejma ošklivějšíma sestrama (který jsou ale 100% originál krev svejch rodičů, ale jediný, co se jim podařilo bylo rozházet věno-prachy a neumět nic... trochu pohádkovej motiv - všechny krásky jsou vzorem ctností a dějou se jim nekalosti) a tak protože ji rodiče nechtěli dát věno, provdat ji, rozhodli se ji jebnout do kláštera, kde se naše Marie Zuzana, nebo Zuzana Marie snaží bojovat se systémem, nechce být jeptiškou, všem to říká, ale Velká sestra (tím narážím na Orwellovo 1984, nemyslím nějakou sestru, co vypadá jako Hulk Hogan) ji všemožně šikanuje a tlačí do pozice, církev ohýbá lžíci jako buddha-kluk z Matrixu, podle toho, jak se jim chce a jak se to pro ně hodí. Je to obstojná ukázka toho, jakým způsobem církve znásilňovali lidi dřív a že k tomu měli daleko lepší dildo (kdepak, dnešní feministky, přečtěte si tohle a buďte rády, na jaké jsme, kolektivně, cestě)... měli větší moc, vládli zemím, takže nějaká vzpupná čajina je nerozházela, řekli za ni, co měla říct ona a co ona říct nechtěla a dali ji pod zámek, protože se pořád cukala. Ale myslím si, že kdyby Denis změnil (svoje křestní jméno) svůj přístup k látce a napsal něco přeci jen kratšího, fungovalo by to jako dobrá povídka, ale vzhledem k tomu, že jde o dílo z roku 1780, musím k tomu přihlížet a v tomhle ohledu co do psychologie postavy to není špatně napsané, jen jsem tak nějak po první třetině absolutně ztratil zájem o vývoj děje, protože mi to připomnělo ty momenty, kdy čumím do sušičky, jak se tam prádlo točí dokola... ta myšlenka vás brzo přestane bavit.

2 09.03.2020

(I/2016) Nějakou dobu zpátky jsem pátral s naším dědkem po původních majitelích stavení, kde bydlí, a stále dělám na svém rodokmenu a tak mi i tohle hned od začátku sedlo. Dlouho jsem nenarazil na knihu, co mě upřímně zaujala i v delším časovém úseku, protože jsem zkrátka netušil, co mám dál čekat. Kahuda tohle psal řadu let a je to velká kniha (718 str.) a nohama na zemi, mluví to od podlahy, stejně jako je to schopné i lyrických pasáží, je to čtivé, ryze české. Kniha působí hodně povědomě. Skoro člověka až mrzí, že jde o tak zapadlého spisovatele, ale asi i to má svůj půvab, minimálně v mých očích.

(II/2019) Touhle knihou jsem vlastně jezevce Kahudu objevil, toho roku, kdy se objevila na internetu pochvalná recenze, než ji oficiálně vydali (2014). Ale co o něm psali, mě zaujalo a tak jsem si knihu ihned pořídil. Tehdy jsem ještě nečekal, že mi její čtení potrvá tak dlouho. Rozečetl jsem ji možná ještě dlouho předtím, než jsem s ní udělal největší pokrok a přečetl první půlku během dovolené v Dominikánské republice (rád si o sobě myslím, že jsem jedinej na téhle planetě, kdo tu knihu vyválel v písku téhle části světa), v únoru 2016 a pak jsem hodně litoval, že jsem si ji nechal v báglu na tu nekonečnou cestu zpátky, protože bych ji dost pravděpodobně dorazil už během letu (a teď po dočtení ještě přidávám, že věřím, že jsem celou knihu měl dočíst tehdy), nicméně nechtělo tomu tak být (a možná i to má svůj důvod) a tak jsem se k téhle bichli dostal zpátky až po dalších třech a půl letech. Možná mi to dalo trochu perspektivu k tomu, jak dlouho román Kahuda psal. Ale v podstatě souhlasím do jisté míry s každým komentářem zde, nekončící konspirační teorie přes konspirační teorie, lyrické pasáže, sexuální eskapády, zejména jedna, na mě udělaly dojem (ač si ji už příliš nepamatuju), má to něco do sebe. A to je důležitý aspekt, protože většina dnešnách tuzemských rutinérů nemá nic do sebe. Ale zároveň je to neskutečná onanie, protože to definitivně mohlo být o dost kratší a díky tomu i přístupnější a lepší, je to jako album, co se dobře poslouchá, ale je opravdu příliš dlouhé a repetitivní a tak vás to ve 2/3 přiměje ho vypnout. Je to perfektní ukázka toho, že ne vše, co vypustíte z huby je geniální, nehledě na to, kdo jste. A Kahuda na tomhle tak trochu tratí, protože mi přijde, že se do té knihy snažil nacpat snad všechno co mu přišlo na mysl. P.S.: Velmi barvité a kreativní popisy penisů. Kniha opět odložena... na dalšího tři čtvrtě roku.

(I/2020, po dočtení) Závěr Kahudovy knihy byl těžkej porod... četl jsem ji po pár stránkách na hajzlu, odkládal a znovu se k ní vracel, abych ji "konečně dorazil"... martírium. Takovej ping pong. Cestuje se po celé Evropě, přechází od nekonečných konspiračních teorií, objevují se postavy zčistajasna a stejně tak mizí.... řada historických fakt a fabulací, co přeskakují k náhodným kuřbám v parku a v absolutním závěru k jakous takous dojmu, že Kahudu k sepsání inspirovaly LSD a DMT tripy. Na jednu stranu uvádí spoustu faktů, na které jsem sám za život narazil a vím o nich, ale taky je balí do spousty teorií a závěr pak působí jako takovej suchej výkřik, kdy knihu, která je ve své poslední třetině jen takovým tlacháním o ničem, chce před koncem povznést do určité úrovně, první polovina je definitivně záživnější. Do tohohle Kahudova díla se nedá moc dobře začíst. Přál bych si, abych po takové době přišel s něčím lyričtějším, protože minimálně lyričnost téhle knihy občas byla vážně fajn... ale, kurva, Václave... já nevím. (smh)

3 04.03.2020

Já nevím. Všechny tyhle humoristické klasiky mě absolutně míjejí. Jeeves je něco jako Saturnin. A ten mě taky absolutně minul. Lehké a lidské čtení, ale pro mě osobně nezáživné.

"Myslíš si, že Lancelot, nebo Sir Galahad by předstírali, že si vyvrtli kotník, kdyby to vypadalo, že boj je kapánek tvrdý?"
"Myslím, že jo, jenom se o tom nepíše."

1 02.03.2020

Šeptám věty, když je čtu a nezřídka začnu mluvit nahlas. Pak se směju. Jako obvykle, u těch nejlepších textů, kniha nevyšla za autorova života... Pessoův rukopis, nalezený, sestavený ze všech chaotických poznámek a psaný nadvakrát s odstupem dekády a publikovaný prvně 47 let po jeho smrti, byl mravenčí práce pro editory a lidi, kteří knihu dávali dohromady.

"Be Total Night, become the Only Night, and let my whole self be lost and forgotten in you, and may my dreams shine like stars in your body full of distance and denial..."
(Buď Absolutní Nocí, staň se Jedinou nocí, a nech celé mé já ztratit se a zapomenout v tobě a ať mé sny září jako hvězdy v tvém těle, plném odstupu a zapření...)

Tak mnoho emocí. Chtěl jsem si vzít týden volno jen s touhle knihou. Když jsem ji dnes v noci po předmluvě a poznámce editora začal číst, musel jsem se zastavit při některých příležitostech a jít to vydýchat. Všechny ty malé momenty, nálady. Jediné, co mě zdržovalo bylo neustálé přeskakování k translatoru, protože vlastním kompletní anglické vydání a i když se považuji za zběhlého angličtináře, moje slovní zásoba téhle knize nestačí. Oh, tohle je skutečný gem, drahokam. Neuvěřitelně barvité popisy, lyrické pasáže. A možná nejlepší ryzí literatura, jakou jsem četl. Dýchlo to na mě obdobně jistým stylem a úrovní, jako Musilův Muž bez vlastností. Je to jako kdyby Kafka přestal se všemi drobnosti, co ho od vás izolují, se vším tím čistým moralizováním, a začal mít monolog přímo k vám (což samozřejmě s faktem, že psal sám pro sebe jaksi odporuje logice, ale stejně, tenhle vnitřní vesmír mi Kafku dost připomněl... a to jsem jen na straně 26). "And I will let my life die in you." (A nechám svůj život zemřít v tobě) Usínám s úsměvem. Tahle kniha ke mně skutečně mluví. (27.2.2020)

Mnohem lineárnější a filmovější kafkovsko-procesovský Dick, s celou svou klasickou paranoiou a motivem hrdiny, co je vtržen do víru událostí a absolutně neví, co se děje. Z nějakého důvodu mi tenhle příběh přišel intimnější (navíc jsem Dicka poprvé četl anglicky). Jason Taverner otočí z celebrity, kterou sleduje každý pátek 30 milionů lidí v člověka, který neexistuje a nikdo si ho nepamatuje - tak by se dala zápletka v jednoduchosti shrnout. Můj problém s PKD je, že je hodně koncentrovaný na svoje klasické motivy, jako paranoia, paralelní vesmíry, drogy, vnímání reality, co postavy říkají, co dělají. Je to jako psané pro film a proto to postrádá určitou literární autentičnost, postavy vnímám spíše jako figurky, než že bych byl schopný se s nimi identifikovat, je to tak trochu opak toho, co v literatuře hledám (vnitřní vesmír). To nemění nic na chytré konstrukci Dickových příběhů a originalitě, s jakými je komponoval, ale někdy od půlky jsem se dost nudil, než mě poslední třetina opět chytila. Dlouho jsem okolo tohohle kroužil a musím uznat, že ve výsledku nejsem zklamán, i když jsou moje standarty a očekávání dost vysoká (obzvláště poslední dobou), s tímhle jsem zápasil pomalu a dlouho, zejména kvůli méně záživné a mdlejší prostřední části.

8 25.02.2020

Mimo to, že "Platón vynalezl plátno.", jak mě naučil Holly, tak měl i hodně blízko k Sokratovi, který byl jeho učitelem. Antická filozofie je samozřejmě nedostižným pilířem, základním kamenem veškeré moderní filozofie a poznání dneška. Jenže v antice takhle nesmýšleli a odsoudili tehdy sedmdesátiletého, chudého Sokrata k smrti, za pohoršování mládeže věcí, kterou bych shrnul jednoduše jako "svobodné myšlení". Sokrates nenapsal za života nic, neměl žádný majetek, ani politické ambice. Vše, co o něm známe, známe díky Platónovi, který rovněž souhlasil s tím, že filozofie je kolektivní snaha, ne manifest jedné osoby. Celou dobu, co jsem si třídil knihy v knihovně a poslouchal tohle, jsem žasl, jak se dějiny opakují, pokaždé, když se objeví někdo, kdo to myslí s lidstvem dobře, kdo má tu správnou mentalitu, dopadne to tak, že se o něj ta nejvyšší lidská třída postará, aby mohla kontrolovat masy, masy s mentalitou, která je nutí jen přihlížet. Někdy, a je to často, si říkám a přeju, aby bylo lidstvo smeteno z povrchu za svoji vědomou (a kolektivní) zaslepenost a aroganci. Dávám plný počet za to, co se Platón svým textem snažil vyjádřit a jaký zaujal k tomu, co se stalo, postoj. Text starý bezmála dva a půl tisíce let, který je svojí zprávou velmi zásadní a má 14 komentářů, to mluví samo za sebe (těm čtrnácti jedincům se klaním).

7 23.02.2020

Má to ten správnej vibe, té čisté, univerzální, nekonečné lásky, takové té lásky, co zažijete, když je vám osmnáct a už se to pak nikdy nezopakuje. Jsem rád, že jsem četl v originále, protože jak koukám, český překlad visí ve vzduchu a překladatelka cpe slovo láska opravdu všude. Naštěstí pro ni, Atticus to slovo používá dost často. Čím dál víc mě to nutí přemýšlet nad tím, jakým způsobem překlad mrzačí originální text - do jisté míry je zmrzačení textu částí procesu překladu, ale když to začne přerůstat do scénáře: prodejnost knihy s atraktivním názvem je důležitější, než správně přeložený obsah, to už nelze přehlížet.

5 22.02.2020

Čistá milostná poezie. Atticus se stal svého druhu senzací... chápu proč. A stejně tak lehce pochopím i ty, co ho odmítají, protože je to kýčovité, až křečovité (někde jsem dokonce četl, že přímo vykrádá určité texty, někdy doslova přepisuje), ale na mě to i tak v momentech fungovalo. Koneckonců rozdělená čtenářská obec a konflikt jsou atraktivnější. Volně přeloženo (protože jsem četl v angličtině):

Příliš mnoho zemře
se štětcem ve svých rukou
a srdcem plným barev
a životem prázdných pláten

3 22.02.2020

Informativní. Stručně okolo mentality, genetických predispozic, celkových dějin a mezníků našeho druhu. Samotný námět knihu prodává samozřejmě víc, než třeba její strukturu, formu či to "něco navíc". Autor chrlí fakta, poznatky, příklady, ale nic jiného, takže kdybych měl text shrnout: informativní, ale to je tak vše.

3 22.02.2020

Krátká novela o klukovi jménem Mick Winger, který dokáže "jiskřit" a oddělat tak lidi třeba tím, že u nich vyvolá rakovinu. Jeho schopnost (a prokletí) je řízena spíše emocemi a náhodou, než jeho přáním zabíjet. Snaží se ji tedy nevyužívat. Jenže s tak extrémní silou o vás vždycky budou mít zájem určité vyšší mocenské skupiny lidí (např. zde klasická fanatická náboženská sekta), které se pouští do ping pongu a přetahování Micka na dobrou a špatnou stranu. Je to velmi krátké a moc se toho vlastně nestane, myslím si, že kdyby se námět prohloubil, mohlo by z toho vzniknout něco jako 'Carrie' od Kinga, ale na druhou stranu právě ten krátký rozsah mě přiměl se do tohohle pustit.

1 18.02.2020

Idealistický příběh ve stylu Saroyanova 'Tracyho tygra' o tom, že ideály překračují zažitý řád, který se vládnoucí třída vždy snaží držet tam, kde je, protože změna by potenciálně ohrozila jejich pozice a že je dobré mít vždy okolo lidi, co hranice překračují. Taková ta kniha, ve které si každý najde podle kontextu vlastního života více či méně. Na mě až příliš lehké, příliš řídké.

4 11.02.2020

Formálně i obsahově minimalistické a přesto... (...) Konec, rozuzlení v nedohlednu. Zbývá jen atmosféra příběhu a takové ty mezilidské momenty a okamžiky, kdy chcete říct víc, ale nevíte co, nebo chcete říct víc, ale neřeknete (a proč?). Nebo prostě nemáte co říct. Jak zpracovávat vlastní smutek? A že spousta věcí v životě nedojde a nemá closure (uzavření) a vy s tím stejně musíte žít. Velmi dospělý grafický román (první v historii nominovaný na Man Booker Prize, což můžeme vnímat jako jakýkoliv anglicky psaný román, který díky tomu dojde minimálně mezinárodního "wow" efektu), ať už ho analyzujete z jakékoliv stránky.

2 11.02.2020

Eskapády bandy amerických novinářů v Portoriku koncem padesátých let, jak je popisuje mladičký Hunter s. Thompson, ve své (a tady musím Steadyho komentář upravit) druhé a dlouho nepublikované knize (na jejíž vydání nečekal, protože ho nakladatelé odmítli a rukopis znovuobjevil a vydoloval až Johnny Depp). A ačkoliv občas probleskne onen typický thompsonovský humor ještě to pořád nemá ty grády a jistotu té sedmdesátkové drogové jízdy. Zaujalo mě, že Thompson napsal pouze čtyři romány (ostatní práce, eseje, zápisky jsou naopak velice obsáhlé a plodné). Jako první zůstává dodnes nepublikovaný "Prince Jellyfish", v závěsu za ním dlouho, do roku 1998 nepublikovaný "Rumový deník", následovaný jeho nejslavnější a nejznámější prací "Fear and Loathing in Las Vegas" (Strach a hnus v Las Vegas) a vše završeno opět nepublikovaným textem "Polo Is My Life" z první poloviny devadesátých let. Čekal jsem, že z toho ucítím víc, ale většinu času je to jen o bandě novinářů a jejich denním a trochu divočejším životě. Paul Kemp je samozřejmě Thompsonovo alter ego a co se skutečně stalo a nestalo se dá jen domýšlet, pro mě to bylo zajímavé spíše samotnou atmosférou celého toho horkého subtropického pásma (kde pokud jste někde byli, pochopíte). Je to ale dobré cvičení, napsat knihu není snadné, takže jestli tohle psal Hunter ve svých 22 letech, je to pořád skvělé a konzistentní i dnes. Asi nejzajímavější je ten celkový motiv stárnutí a vyhoření, nad kterým se zamýšlel už takhle brzo ve své kariéře, ale jako většina géniů svojí doby měl zkrátka styl... a to vás vždycky ponese dlouho dopředu. Možná si to někdy v budoucnu zopakuju.

4 01.02.2020

Okolo téhle klasiky jsem orbitoval roky, ale popravdě mám podobný dojem jako u 'Stopařova průvodce' - humoristická knížka a těžce protlačovaná klasika, která i vzhledem k datu vydání nabízí jen pár suše britských a jízlivě trefných linek... vlastně je to jen takové lidské, obyčejné, ale současně i komerčně vtíravé čtení své doby, které se během dekád postupně propracovalo do pozice dalších velkých "sázek na jistotu" (a podlě mě logicky dost zestárlo). Záleží hodně na rozpoložení, náladě a úrovni vašeho aktuálního životního optimismu v tom, jak se vám to bude či nebude líbit. Ale za mě: klidně jsem to mohl ignorovat do konce života. Většina klasik, co "musíte" přečíst tak obvykle dopadá.

7 26.01.2020

Hluboký ponor do příběhu s velmi pomalým tempem, který se odehrává v rozmezí jen několika scén. Salinger je standartně povědomý, zavádí monology, dopisy, dlouhé konverzace, které mezi postavami vznikají a v krátkém rozmezí vás nechá se na jejich osudy, problémy a život nejen napojit, ale dokonce jej i pochopit. Krátký moment ze života zdánlivě velikých, ale ve skutečnosti stejně poškozených a nepatrných lidí, jako všichni ostatní, okolo všech takových můžete denně chodit, můžete si o nich i ledacos myslet, ale stejně se tomu ani nepřiblížíte.

1 22.01.2020

Někdy je lepší se nad tím, co říkají věštci přinejmenším zamyslet (a pak jim nasadit svěrací kazajku a šoupnout je zpátky do díry). Antické tragédie mě zajímají spíše svými motivy, archetypy, protože nemají příliš děje, nebo formy, stylu, jsou jen velmi lehké, co do osobitosti, snaží se přijít s univerzálními velkolepými, nesmrtelnými motivy a ve výsledku je to, ok, cool, ale já v literatuře hledám jiné věci.

3 22.01.2020

Vstup do neznáma. Seberealizace. Ztráta nového života.
Síla jednoduchosti v mnoha malých detailech.

4 22.01.2020

Ve znamení konstantního nezájmu pro mě další rok začíná hekticky, protože co začnu číst, to odkládám. Teprve až Zweig mě zaujal sdostatek, abych u knihy setrval do konce. Vytrhl historický kontext, aby hlásal univerzální konflikt. 'Svědomí proti násilí' mě zaujalo hlavně náhledem do myslí zúčastněných, a to jak teokratického Kalvína, tak "svědomí" Castellia - všechny ty drobné momenty, kdy Zweig sice fabuluje, ale fabuluje dost možná velice přesně, jaký je z nich kdo člověk, jak vnímá život, lidskost. Nicméně, asi nejznámější citát knihy „Zabít člověka neznamená hájit systém, ale zabít člověka.“ je aktuálnější, než kdy dřív. Církve přinesly spoustě lidí během své existence kýženou duchovní pomoc, což ale pořád nevykupuje vše ostatní co napáchaly a stále páchají a že, pokud by člověk začal Bibli studovat, zjistil by, že většina největších církví na téhle planetě hlásá věci, které sice chytře nejsou (většinou) s knihou v rozporu, ale ještě lépe, nikde v ní vlastně nejsou.

2 14.01.2020