JP komentáře u knih

Syntéza toho, co je na básnění atraktivní a že ho Krchovský dělá svým ojedinělým stylem znovu cool - trefný humor, který sklouzává tobogánem až k jakési antipoezii, a tohle vlastní sebeuvědomění ho dělá o tolik lepší, než jakoukoliv jinou současnou poezii. A navíc ta sympatická a všudypřítomná existenciální čerň. Nam nam nam. Sázka na jistotu. Některé motivy ocení jen určitá sorta lidí, když extrémy jdou nahoru a dolů, jak houpačka.

"...v záklonu dopíjím, slepě a hluše...
"Prosím, už nebij mě!" vzlykla má duše."

9 12.08.2019

Téma samotné opět nese knihu a prodává se samo o sobě víc, než její kvalita. Na literaturu se dá dívat různými způsoby. A Češi zvláštním způsobem inklinují a cítí pouto k druhé světové válce, i generace poté, co šla mimo ně, jen v ozvěnách, se k ní tvůrci v literatuře i filmu neustále vracejí, ač ji znají pouze z vyprávění a dokumentů a není se čemu divit, je to šťavnaté a výživné téma. Takže tahle fiktivní rekonstrukce do pozadí toho co atentátu předcházelo je definitivně čtenářsky vstřícná, zároveň jí ale nemůžu věřit (není nad to udělat si svoji epicko dramatickou verzi události a prodat to jen pro fakt, že je to o daném subjektu), samozřejmě, snaží se to být autentické, jak jen nejlépe to jde, nicméně nikdy to neodrážejí realitu, pouze její navození, přiblížení, to v mém žebříčku automaticky znamená ústupek ze strany autora, který překrucuje fakta tím, že si háže mincí, vymýšlí, překrucuje něco, co nemůžeme vědět, jak doopravdy bylo. A tady je ten problém, ono to bylo. Z tvorby autora je navíc očividné, že je to žánrový rutinér. Zkreslené hodnocení, zase jaksi z povinnosti, jako kdyby téma určovalo sílu i význam díla. Proč je třeba Vančurova 'Markéta Lazarová' v pozici, kde je... a 'Dva proti říši', hrající jen na téma, ke kterému cítíme povinnost se vyjádřit kladně, jsou tady? Řekl bych, že Vančurova kniha má nesporně vyšší kvality... a jde v podstatě o totéž, historická románová fikce. Tady pro mě Šulc selhává, protože coby autor nepřináší absolutně nic. Pro mě je literatura definitivně o tom, být autorem svého díla, v opačném případě jsou totiž 'Dva proti Říši' jen vychytralý marketingový tah. Ať se dívám z kterého úhlu chci, nelíbí se mi to.

Jodorowsky je pojem sám o sobě, pokud jste se k němu už někdy dostali, je trochu mimo, trochu trippy, ale vždy pln entusiasmu ohledně čehokoliv, co dělá, ať už je to výklad tarotu, filmy nebo psaní. Diosamante (1992) je příjemná jednohubka a Jodorowského komiksová tvorba mi připadá paradoxně rezervovanější, i když ani v ní se nebojí popouštět uzdu svým fantaziím.

2 06.08.2019

Perspektiva z druhé strany - zamyšlení výživnější pro křesťany samotné, než pro nevěřící a řadové čtenáře. Není to zlý, ale asi jako v případě Starce a moře, trochu příliš plané a jednoduché... tvářící se jako něco většího, než co to ve skutečnosti je. Ovace za "hele na druhou stranu..." (mince má totiž i druhou stranu). Ale takovej už jsem já, já bych nad tím mávl rukou, židi by nad tím mávli kamenem... kulturní rozdíly.

1 05.08.2019

Za mě až podivně nejistý a roztěkaný Nabokov, jako kdyby psal v nějakém duševním vypětí... i to utopické téma jeho stylu příliš nesedí. Někdy v budoucnu si to přečtu znovu, ale první dojem je (instinkt, který pak následně obhájím): nejslabší autorova práce a navíc, i v rámci hardcore fans, značně opomenutá a nijak oblíbená. Je to jako mnoho "druhých" knih (Nabokovova druhá anglická), kdy prostě autor jede na autopilota, příliš se snaží, příliš to do sebe plácá, příliš to kombinuje, už tak nějak nekompromisně jede... chce to samo o sobě být příliš - možná i ta značná politická angažovanost knihy, protože mě politika absolutně nezajímá a ve výsledku, na podobné téma se řada autorů vyslovila mnohem lépe. Škoda, název 'Bend Sinister' se mi vždycky líbil.

2 02.08.2019

Ukázkový příklad, připomněl mi 'Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda', kdy samotné téma, myšlenka, jakoby táhne celou knihu i příběh. Všechno, co s sebou nese jakýsi rozkol, dualismus, rozštěpenost a mizérii, která nikdy nedokáže mít jasně daný rámec toho, co je správně a co špatně.... a mít tak pocit jakési uzavřenosti, celistvosti, mít odpověď... a namísto toho vás nechává ve zmatené směsici rozporuplných pocitů, neuzavřenosti. S Frankensteinovým monstrem musíte na jednu stranu soucítit, celý jeho úděl, jeho touha být milován, kontrastuje s vraždami... jeho touha ospravedlnit svoje jednání, které ale zároveň aktem zločinů ospravedlnit nemůže... a jak vůbec může něco, co bylo na Svět přivedeno takhle a poznalo jen to, co poznalo, jednat? A jak ho můžeme soudit? Absolutní osamocení, vykořeněnost a bolest, se kterou se jen stěží můžeme identifikovat. Věčné téma, které se nikdy nevyčerpá a ke kterému můžete konstantně něco přihazovat. Nicméně původní text je už jaksi ošlehán časem a ze samotné knihy se mnoho nedozvíme, není výrazně epická, nebo formálně poutavá či výrazná, nepřináší nic nového, kromě svojí samotné myšlenky o stvoření "člověka" člověkem, o hraní si na Boha a otázce, co za problémy to pro obyčejnou lidskou mysl přinese a to nejen pro stvořitele, ale i pro jeho stvoření... příběh byl přetaven v nesmrtelnou klasiku teprve později - vizí dalších lidí, jako třeba filmové klasiky Jamese Whalea, které daly monstru ikonickou, nesmazatelnou podobu (ač sám Whale, tuším, do jisté míry vnímal film jako parodii předlohy).

7 31.07.2019

Klasická prima rodinná zábava z Japonska. Enčó Sanjútei o století dříve dělá takovej Fosseho rampage z trilogie Mámení - road movie, kde se jen vraždí, zvrat na zvrat, každej sleduje svůj záměr a jen co se druhej otočí, bodají ho do zad. Lehce mystická atmosféra příběhu trochu přidává, ale myslím, že zub času je nemilosrdný a chce to opravdového génia, aby se k jeho práci lidé i po takové době chtěli vracet a měli k tomu důvod, na druhou stranu je to pořád více konzistentní než spousta dnešní produkce. Funguje to, ale dnes už najdete všechny jednotlivé aspekty zpracované lépe. Je to spíš oldschoolový kaidan pro japonofily... mě víceméně minul.

2 30.07.2019

"Pamatuj, že vše, co se dozvídáš z vyprávění, je ve skutečnosti trojí: vytvořené vypravěčem, přetvořené posluchačem a skryté před oběma tím mrtvým hrdinou z příběhu."

Ve výsledku to působí jako cvičení pro pozdější opus 'Bledý oheň'. Konceptem je to velmi podobné, ale formálně zdaleka ne tak komplexní. Nabokov je stejně zajímavý číslo. Je to elitář, vzdělanec, píše knihy o knihách, pro literární fajnšmekry, hraje si s žánry, čtenářem, celkovým konceptem románu, novely, příběhem, aby ukázal svoje mistrovství a inteligenci spisovatele, co má načteno... a který nadmíru miluje množství nashromážděného textu ve svojí hlavě... něco jako to, co dělá Tarantino ve filmu. Do jisté míry je to tvůrčí onanie, do jisté míry přehlídka mistrovství řemesla. Jestliže máte rádi literaturu a ne jako konzumní produkt (což sorry jako, 98% lidí má), ale jako prostředek pro rozšíření a posouvání sebe sama dál a výše, Nabokov je svým způsobem lákavá partie, ale dost zápasím s tím, s jakou úrovní jsem se střetl při čtení 'Bledého ohně' a že většina ostatních Nabokovových prací jí zkrátka nedosahuje, ať se snaží být jak chce chytrá a lstivá.

"Neboť, věřte mi, žádný hrozící trest nemůže být dost krutý na to, abych se přestal hnát za svou rozkoší, zvlášť jsou-li tou rozkoší pevná mladá ňadra pravdy."

2 29.07.2019

Na tomhle příběhu je cosi zvláštně intimního, na tom, jak minimalisticky a nenuceně plyne. Kathy mě nejednou přiměla aplikovat svoje vyprávění i na jedno období v mém životě, kde jsem se ocitl v čemsi, náznaky podobnému (jak je ostatně Ishigurův záměr: poukázat na naše tendence a zvyky, které jsou univerzální ve všech kulturách, u všech lidí) Tommyho pozici, bloumajícího a jiného, ale talentovaného - kluk, co vás zaujme, ale nakonec... zatímco Kathy je praktická a má pro vás vždy radu, i když ne vždy řekne přesně, co si myslí a ani její život není to, čím chce, aby byl, ale možná, že vlastně ani nemáme na výběr, jsme ve víru událostí, které nás sami strhávají. Kniha o nenaplnění, tápání a neodvratitelnosti denního chleba. Ale proč nemít radši alespoň to málo? A nebo je lepší skončit tak, že nemáte nic? "Nemám nic, ale i to jste mi vzali." -D.M. Zvláštní myšlenky. Přimělo mě to hodně přemýšlet v kontextu vlastního života. Má to neuvěřitelně hlubokej ponor (což jako vodnář potápějící se do hloubek oceňuju), když se napojíte na ten flow myšlenek, skvěle vás to unáší a díky svojí nenucenosti to ani nepůsobí jako hra na city, je to jen další drobná část života, která vám zlomí srdce, co už je ale tak dolámaný, že na tom vlastně ani nesejde, je to jako šlápnout na rozšrotovanou plechovou hračku. Ishiguro má hodně do sebe, ale je to všechno jen v náznacích, mezi řádky, přesto tak povědomé.

11 03.07.2019

Anotace slibuje jakési putování dantovským peklem a neotřelou formu. Balkán. Nikdy jsem odtamtud nic nečetl. Mezitím je ale kniha o tom, jak horkokrevný Apolloniho alter ego drtí mladý kočky v posteli, lehce se dotkne zmatenosti jeho země... a k tomu plácá jeden popkulturní a rádoby chytrej odkaz za druhým - elitář, co se musí předvádět s tím, co všechno načetl a co všechno zná. Nihilismus. Nuda. Třeba Eric Andre, to je čistej nihilismus a není to nuda. Tohle vlastně ani není regulérní literatura. Jen skáčete z odkazů na poezii, film nebo hudbu do nesouvislých vzpomínek a narážek, lehce se dotýkajících autora a historie jeho a sousedních zemí. Bezrozměrnej hrdina, co jen šoustá a do toho neutuchající citace písní. Nahuštěné je to hodně, ale rozhodně ne k jídlu. Jedna z věcí, kterou akceptuju asi je, že Albánie i další státy musejí být v mnoha ohledech pěkně divoký a to se možná odráží právě i ve formě psaní. Ale je to poněkud mimo mísu... jestliže jsem spisovatel a píšu knihy, nebudu přece tvrdit, že jsem Michael Jackson, král popu na pódiích. Myslím si, že Apolloni vidí literaturu jako absolutní svobodu a nechápe médium, ve kterém tvoří. Je to takovej nicneříkající kolotoč, výplod alkoholovýho deliria, se zápalem mozkových blan... další den to zeditovat a do týdne v tisku. Cenná lekce toho, jak nemá vypadat literatura, tohle je jen čistá autorská onanie... paradoxně tomuhle se věnuje produkce v zajímavé grafické úpravě, legitimní nakladatelství, je to myšmaš toho, co si konzervativní editor představuje pod pojmem "edgy", zatímco texty hodné publikování hnijí v šuplících lidí, kterým bylo řečeno, že se tohle do edičního plánu nehodí.

2 18.06.2019

Borovský, 1845: "A teď vám to dám všem sežrat!"

Není nad původnost,
každý po ní touží,
lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.

8 17.06.2019

Svého času (23.09.2008) jsem se pustil do filmové adaptace jednoho z mých oblíbených režisérů Terryho Zwigoffa 'Ghost World'... tehdy mi ten film (ke kterýmu jsem se dostal až po jeho 'Bad Santa' a 'Crumb') ještě tolik neříkal, ale myslím si, že Clowesova předloha (1998) je 'coming of age' bible (nebo alespoň manuál pro utěšení), pro lidi, kteří byli teenageři v devadesátých letech, ale klidně i později, jako já, esence je stejná. Enid a Rebecca zosobňují všechen ten rozkol v rozhodování, sarkastických soudech ostatních, emocionální nevyváženosti, promrhanosti talentu, sebepochybování a úvahách, co v životě je a není důležitý, co chtít a nechtít, dělat a nedělat... a že nakonec stejně neodvratitelně možná skončíte tam, kde od začátku skončit máte (jak to cítím poslední dobou i já - možná jsem do toho přimíchal i vlastní pocity a pohled na svět). Určitě musím, speciálně po přečtení tohohle, dát někdy film znovu. Vyžaduje to dospělejší odstup.

3 08.06.2019

Intenzivní. A v momentech až nesnesitelně. Mišima má dar vyslovovat se ohledně rozkolu uvnitř postavy obdivuhodně přesně a přitom neoplývá nějakým náročným jazykem nebo formou - taky mu bylo něco málo přes dvacet, když se s tímhle vytasil (a k tomu přemýšlíte, že námět o mladým japončíkovi, co prochází homosexuálním sebeuvědomněmím na pozadí druhé světové a masturbuje nad obrázkama umírajících a krví zbrocených muskulaturních hrdinů je sám o sobě zajímavej na rok 1949 - taky jsem hodně přemýšlel, jak moc je to autobiografický, myslím, že když je člověk schopen psát o tak sociálně / sexuálně rozštěpené mysli a tímhle způsobem, musí to do značné míry odrážet jeho vlastní stav mysli) - navíc ten japonský dualismus, na jednu stranu řád, disciplína, morálka, stydlivost, na druhou fatální a odlišné chápání věcí jako je hanba, porážka - koneckonců i Mišima spáchal seppuku, což je jedna z prvních informací, co se o něm všude dozvíte - jak skončil. Japonci jsou do značné míry cvoci, stejně jako všechny národy, izolované na ostrově. V momentě, kdy se do příběhu zakomponuje Sonoko se to začne emocionálně a vůbec, hýbat... od půlky jsem k tomu byl přikovanej. Jeden z mých dalších dlouholetých restů, tím teď nemám na mysli knihu, ale autora... v případě Jukia šlo ale spíš o to, že jeho texty byly k nesehnání, rozprodané, a nebo to, co u nás publikovali mě námětem nezaujalo, nicméně jsem na Mišimu párkrát narazil, párkrát se mi připletl do cesty a tak když už jsem pomalu začal přemýšlet nad tím si ho pořídit anglicky, zasáhlo Rubato a vydalo tenhle kousek a musím říct, že je to nějaká doba, co jsem v literatuře určité pasáže hltat tak moc, jako tohle a nemohl nečíst dál. 'Zpověď masky' byla v momentech opravdu fascinující. A popravdě jsem byl vůči Mišimovi skeptický... během let, pokaždé když padlo jeho jméno... i teď na začátku čtení jeho knihy... a to i když se od začátku četla jako víno. Asi proto, že jsem celé té auře a tomu followingu okolo něj příliš nevěřil. (...) "Čím déle jsem poslouchal, tím víc jsem pociťoval, že se skutečně jedná o zvuk piana, na které hraje sedmnáctiletá dívka plná snů, jež má v konečcích prstů stále ještě stopy dětství a dosud si není vědoma vlastní krásy. Modlil jsem se, aby nikdy nepřestala hrát a má modlitba byla vyslyšena." (poezie, co? no a k tomu přimíchejte touhu po krví zbrocených tělech a masturbování) boom, done.

5 02.06.2019

Možná nejinteligentnější mysl, s jakou jsem se kdy setkal. Šíře Jungova záběru doslova nemá hranice. A stejně tak jeho vzdělanost dosáhla úrovně, k jaké se dnes můžete jen stěží dopracovat (už jen originál jeho Červené knihy a jakým způsobem zpracoval formou obrazů některé svoje vize a sny, začnete se propadat do jeho díla a brzy si uvědomíte: oh, shit, there are levels to this game). Nevěřím, že Jung se dá uchopit na základě nějakých přesných definic, všechny ty mýty, archetypy, animy zůstávají v jakési mlze. (...) V poslední době jsem dost často kroužil okolo lidí, kteří byli Jungem ovlivnění, začal jsem se dostávat k některým autorům a jeho jméno poslední roky zkrátka padalo častěji a častěji, až jsem to zkrátka nevydržel a sáhl po jeho čtenářsky asi nejpřístupnější, poslední práci. Opravdu fascinující myšlenky, vzpomínky, sny, záběr od náboženství, přes alchymii (jejíž definice v závěru knihy bude sama o sobě pro většinu lidí asi taky probuzení), východní (obecně ale i světovou) filozofii, hloubka jeho názorů... někdy až příliš odborná, příliš náročná, ale nikdy ne tak moc, aby to přestalo držet vaši pozornost a zájem. Samozřejmě, člověk k tomu všemu, o co se Jung zajímá, musí trochu inklinovat, ale někdy je Jung jako těžká droga, skokově změní sílu nechci říct reality nebo myšlení, ale náročnosti obsahu... je to zničehonic hutné, obtížné a nedefinovatelné. Trochu, jako když se ocitnete na tripu ve 'špatném místě'. Nejpozoruhodnější na Jungovi je ten dualismus a že se snaží najít cestu k jakémusi probuzení nevědomí do vědomí (odtud i jeho: "Until you make the unconscious conscious, it will direct your life and you will call it fate." / "Dokud neuděláte z nevědomého vědomé, bude to řídit váš život a budete tomu říkat osud.")... prakticky tak, že abyste objevili světlo (všechno ve vašem životě, směřující správným směrem), musíte akceptovat to nejhorší monstrum ve vás. Je to fascinující, ale existence je komplikovaná a tak vám ani Jung nedá žádný přesný návod, nebo odpověď na to, jak si lusknutím prstu, magickým rituálem šálku zvláštního tibetského čaje nebo ranní desetiminutovkou jógy změnit život, ono to ostatně ani tak úplně nejde. (...) Spousta zajímavých latinských frází, není to úplně jednoduchá četba a objektivně bych asi dal o hvězdu níž, ale cením si podobné publikace, tentokrát i překladu, protože číst Junga i třeba v angličtině (a že Man and His Symbols v angličtině mám) by bylo přeci jen příliš obtížné, takže jdu nahoru. Ten sladký nektar vítězství, dosaženého... když dokončíte náročnou knihu. (P.S.: Septem Sermones Ad Mortuos šlo absolutně mimo mě)

11 25.05.2019

Advocatus diaboli. "Ďábel jí zlámal vaz." Jaká ironie. Na Bobligovi mě fascinuje jak lišáckým způsobem se dokázal chytit svojí příležitosti, aby kompletně využil a vysál naivní bohabojný dvůr a nejenže se s tím nic neudálo, nýbrž naopak, ponechali ho, aby dokonce upálil i Lautnera a dožil si z peněz, co si tu nahrabal, přičemž se sám stává tím, z čeho odsouzené nařkl – a myslím si, že tak to tady funguje dodnes, káže se voda a pije víno. Ano, o tomhle nemůžete pochybovat, že se skutečně událo (věřte nevěřte). Jelikož žiju vedle Mohelnice (a brzy přímo v Mohelnici), ne tak extrémně daleko do Šumperka, dodnes tu je každoroční pálení čarodějnic, kámen v mohelnickém parku s místem upálení děkana Lautnera, takže o tom tak nějak pořád víte. Jeden z mých velice dlouhých restů a jedno z předních děl v našem literárním kanónu historické klasické literatury. Formálně té knize nemůžete nic vytknout - i po více jak půl století od vydání je neustále stejně čtivá a čtenářsky přístupná. Vávrovu filmovou adaptaci jsem viděl dříve, myslím že dokonce dvakrát, a musím přiznat, že mě zpodobnění jak Bobliga (Šmeral v životní roli), tak samotných procesů a epika celkové tragédie zaujala přeci jen o něco více. Je to jako stvořené pro veliké plátno. Kus historie.

15 25.05.2019

Ne každý univerzálně známý fakt si zasluhuje příběh. A ne každej vesnickej elektrikář a lidovej mudrc, co cpe do knihy přehršel technických terminů a očividných pravd jako "život je těžkej" (no shit) by měl vydat knihu. Je tu kapitola s logickými funkcemi, která byla jako Cch'-sinova školka číslicovky. Je to taková matematická onanie. Pokud jste někdy měli číslicovku, víte o co jde (AND, NAND, OR, NOR, XOR), Cch'-sin v podstatě natahuje dlouhou kapitolu vysvětlováním a prodává to jako vlastní příběh, zaplňuje svoji hru postavami z historie (čili učebnice a fiktivní osudy)... všechny tyhly pouťový triky spisovatele na baterky já prostě nežeru. Jeho kniha je spíše než sci-fi, snahou o matematický hlavolam, přecpaný vším, co tu už bylo. Jelikož je autor samozřejmě technik, používá logiku, ale nepřijde mi to ani originální, ani kvalitní, ani kreativní, ani elevující a vědomí rozšiřující, je to perfektním důkazem, proč člověk, co programuje a způsob, jakým přemýšlí, bude vždy postrádat určitou estetiku, styl a glanc, nezbytně nutné pro to stvořit něco jiného a unikátního, jako dobrou literaturu. Znám mnoho takových (a taky znám mnoho spisovatelů, kteří jsou přesným opakem, třeba ironicky zrovna před touhle knihou dočtený Karl Ove Knausgård). Neříkám, že když je člověk technik, nemůže mít estetické kvality. Ale v tomhle případě to má právě onu kostrbatost, je to jak přes šablonu - jako kdyby počítač vygeneroval, jak napsat sci-fi román (což už je taky blízká hudba budoucnosti). Nepřijde mi to jako nic, co v literatuře hledám... a protože jsem čirou náhodou studoval, co autor v určitém bodě vysvětluje a prodává - Cch’-sin jako IT technik je jedna věc, Cch’-sin jako spisovatel, druhá. Fascinuje mě, jak špatný (a marketingem nafouklý) knihy nemají nakladatelé problém vydat a obráceně, jak odvážné lidi, jejichž tvorba vás může posunout, jsou odsouzeni k tomu zemřít zapomenuti, natož vydaní (a pokud vydaní, tak opomenutí po desítky let), s plným šuplíkem, protože okolo nich žijou dementi. Definitivně ne pro mě. Pro mě je to suchý výplod inženýra z Číny, přeplácaný terminologií, která má za úkol nafouknout tuhle knihu jako něco většího, než co to je. Myslím ale, že lidem z autorova oboru by to asi řeklo víc, než mě, protože technický aspekt je u nich posunut dále a estetický níže. Tleskám, že jsem si koupil rovnou celou trilogii.

15 23.05.2019

Tok emocí, vzpomínek, momentů. Tok času. A přechod mezi nimi je tak nepatrný... žádné kapitoly, čísla. Je to Svět sám pro sebe. Chuť večeře jako emoce vůči milované osobě - unáší vás to jako noční vlny. Číst Knausgardova 'Zamilovaného muže', dvojku jeho autobiografické hexalogie, bylo jako když Andy ve Vykoupení z věznice Shawshank vyškrabával díru do zdi a drť a hlínu pak roky vynášel po troškách v kalhotech, kde je drobil na dvůr. Myslel jsem, že když jsem četl úctyhodně dlouhý první díl, že mi to trvalo, ale prokousat se dvojkou (thick 560 pgs), to byl teprve běh na dlouhou trať a opět moje vina - napojit se nebyl nejmenší problém, ale přišlo mi, že přečtu stránku a půl a připadá mi to jako kdybych četl deset... Je to tak trochu frustrující, vědět, že čtete něco, na co se je snadný okamžitě napojit, baví vás, ale že se to vleče (vzhledem k tomu, že mám další dva díly a brzo vyjde pátý, rád bych s tímhle trochu popojel). Po smrti otce v jedničce se Karl soustředil na jeho život ve Švédsku a později opět zpátky v Norsku, s manželkou Lindou, s děckama, psaní, kterému vždy stojí něco v cestě, což je asi jediný, co dokáže Karla nasrat, když se mu nedostává prostor ke psaní... dále porod, že Švédi jsou prakticky Němci severu (to je taky porod... ale tenhle dojem z nich už mi řekli i Islanďani), všechny ty tragédie a emoce prožíváte, jako kdybyste byli přímo u toho, díky vnímavosti s jakou autor píše a to mu v jeho práci pomáhá tvořit styl, který chytí a pomalu na sebe nabaluje vše ostatní a tvoří mozaiku jeho života, v podstatě totéž, co první díl, jen "příběhově", tématicky odlišný. Ve svém smyslu jsem už četl hodně knih a řekl bych, že Knausgard se v mých očích dost blíží tomu, co zažívám jen u Kafky, silný vnitřní monolog z duše. A další věc, kterou s Karlem Ovem sdílím: oba jsme půl roku žili na Islandu. V momentech je to pětihvězdičková záležitost, ale jako celek bych řekl to má spoustu mdlejších pasáží, které působí i navzdory tomu, že mám pro autora respekt, tak trochu jako výplň. Konec (150 pgs) jsem dorazil rekordně rychle, protože mi týden nešel internet a tak jsem si spočítal, že ta kniha, se kterou se plácám měsíce... a pokaždý ji odložím, je najednou za dva dny hotová. 85%

4 11.05.2019

Asi tak to, co byste od 'starouše' ( ͡° ͜ʖ ͡°) Svěráka čekali - dojímavé, nostalgické, trefné, slušné a české. Sem tam není na škodu si jeho texty přečíst, protože koneckonců je to pořád jakási zpověď... moudrost a mentalita starší generace. Já osobně si Svěráka pouštím, pokud něco vydá - navíc zpravidla i sám načítá. Vlastně si myslím, že jsem od něj poslouchal jen audioknihy a to asi až potom, co jsem objevil jeho cimrmanovskou kariéru, 2010. Nenáročná oddechovka psaná formou dopisů. Je nejlepší od toho vlastně nečekat nic.

6 03.05.2019

Uniká mi to 'Sapkowského unikum' (zase). Na jednu stranu má ve svojí sáze spoustu skvělýho (třeba závěr, kdy Ciri bloudí pouští a potká "nezkušenýho jednorožce, co asi pannám moc nerozumí" a následně část s lapkama a bandou Potkanů), nebo fakt, že je to autor moderní a aktuální, který se vyslovuje jako autor svojí doby okolo některých otázek... ale na stranu druhou pak opět a často sklouzává k mocenské politice, tlachání, až nešikovné žánrové parodii a celé to sjede do absolutního průměru, úrovní i obsahem pro teenagery. Je to nekonzistentní jako celek - kvalita knihy je děsnej ping pong (možná ta polská mentalita). A s tímhle pocitem tak trochu zápasím už od úplného začátku celé série. Začínám mít pomalu dojem, že ze Zaklínače se stane "Temná věž 2.0", epická a všemi protlačovaná sága, autorovo magnum opus, které ale absolutně jako celek padlo na držku, vlivem toho, že to prostě a jednoduše není tak dobrý. Je to tak o dvě třídy níž, než věci, co mě aktuálně zajímají (žánrově, náročností, formou), ale ságu chci přečíst, protože jde o dlouholetý rest. Uznávám, že jsem se k tomu asi dostal příliš pozdě a že jako mladší čtenář bych k tomu měl vřelejší postoj. Ale jestli je vám 18+ a skáčete tu nadšením, jediným akceptovatelným důvodem je nostalgie.

9 30.04.2019

"dejchni na mě, je z tebe cejtit kořala a ona klečela a říkala, ale já jsem měla jenom rumovou pralinku a von ji dával facky" aneb všechno, co máte na Hrabalovi rádi, mně vždycky seděl a Taneční hodiny jsou jedna z jeho velmi raných prací (1964), vlastně experimentem, o kterém se mi zmínila češtinářka na střední, kniha napsaná v jedné větě "hovado jak Marie Terezie" a kecy o Ježíši a Máří Magdaléně mě při cestě do práce pobavily, ale zároveň mi kniha přišla spíš jako něco, co Hrabal napsal na sklonku kariéry, takové ohlížející se, vzpomínkové, pokud jde o celkový nádech

5 16.04.2019