JP komentáře u knih

(SPOILER) Ishigurova jemnokresba je dílo mistrovského, vyzrálého psaní, na jaké jen tak nenarazíte každý den a myslím si, že tohle je, pravděpodobně, jeho nejlepší kniha. Skrze oči Klary, pokročilé ve vnímání, učení a chápání, pomalu a postupně odkrýváte život okolo nemocné dívky, její rodiny, blízkých a všechny malé tragédie mezilidských vztahů a života, pořád stejné, ač v dystopické budoucnosti. Je zvláštní mít spoustu věcí jen naznačeno a zjišťovat je, odkrývat, postupně, domýšlet, protože hlavní postava je umělá bytost, která se snaží - pochopit - , má to mnohdy větší dopad a sílu, než mít vše naservírováno na talíři a přesto sdostatek, aby člověk tak nějak tušil, pod povrchem, co přesně se děje. Jak se postupně dostáváte hlouběji do knihy, zasáhnou vás v ní právě i malé detaily, změny, jak se vrstvy odkrývají, aby vás pak zasáhly ještě ty větší odhalení (tady vysloveně narážím na scénu s "portrétem" - matka, která už si tím nechce projít znovu a jaký je specifický smysl Klary a toho, proč byla vybrána pro svůj úkol). Dá se na to dívat z mnoha úhlů (otázka racionality a víry), chápat to, v mnoha ohledech, vzít si z toho, co v tom kdo vidí. Láska, sebeobětování, být lepším. Navzdory mě, mým zkušenostem a jaký jsem... jsem byl za směr, který Ishiguro zvolil v rámci konce příběhu, rád; abych pak byl ale zasažen opět v jiné sféře na konci... celou dobu, soustředěn na jednu věc a pak cítil víc empatii pro konec výjimečné bytosti, stvoření, jeho voleb a nesobeckost jeho činů, jakým je AF Klara.

9 04.09.2022

"Alex, Alex, nejsi ty žena mého života?" (po scéně, kdy poprvé použila svůj nůž, respektive oba jeho konce, jsem se zamiloval) Haha. Ok, teď už vážně, druhá publikace Medusy a začínám sledovat jistou tématickou vystředěnost, která byla avizovaná (sexuální fetiše začínají být pestré). To, že je to v podobě krátkých novel, jelikož času mám málo, je něco pro mě a tak když se dostanu k textu tohohle ražení, mám to do pár dnů a čtu s upřímným zaujetím, nehledě na to, jak to se mnou souznělo, protože mám v šuplíku taky jeden, roky trvající koncept, který má stejný záměr a chce být realizován podobným způsobem, z podobného koutu (mé) duše. Livia mě překvapila touhle nekompromisní vizí, ač jsem si párkrát řekl, že ten svět, kde se na jednu stranu dodržuje administrativa, ale zároveň dochází k bezhlavému vražednému mučení, mi k sobě nějak nesedí, jako kdyby to bylo utkáno ze dvou nesourodých částí... ale tohle vše je pak v pár stranách objasněno v doslovu, který dost nechá zaklapnout některý dílky dohromady. I ten soundtrack sedl. Skvělá práce, Filtře! Publikovat podobný texty, mě po opětovném čtení některých mých výplodů přiměje si říct, hele, není to s tebou tak špatný, JP, je nás tu víc.

9 26.06.2022

Třicet let klouzání po povrchu aneb mediální guláš pro Šlachtův nástup do politiky. Čekal jsem náhled do pozice výše postaveného poldy, ale co je řečeno vám vlastně nic nedá, co by vás mohlo zajímat, to se neřekne, nebo obejde (nemusí ani nutně lhát, prostě se jen vyhne tomu říct pravdu, nebo se položí otázka, se kterou se dá pracovat). V tomhle ohledu je prakticky ironií, že já se o politiku víceméně nezajímám, ale tohle je očividný. Je to jako říct, tady se otevřu o hnusu a říct: Víte, on je to svým způsobem hnus... ale nechtěl bych o tom hlouběji mluvit, nebo přemýšlet, nebo to snad bagatelizovat... takže vám radši povyprávím, jak jsme si s klukama krátili chvíli, když jsme zrovna nehonili členy podsvětí - zdokonalovali jsme instantní nudle. Šlachta působí na povrchu jako sympaťák, ale to byl i Ted Bundy. Chci jen říct, můj instinkt mi říká, že tady něco prostě nehraje a že kdyby Šlachta přinesl tu kýženou pravdu, asi by nešel do politiky, ale do hlíny. Vadí mi především záměr knihy, sic je třeba Šlachta v pohodě a čistej jak lilie.

9 01.05.2021

Asi jako většina jsem se ke knihám dostal okolo boomu, který způsobila filmová adaptace trilogie (2001-2003), tehdy jsem dostal a přečetl pouze první část, takže dokončení trilogie je pro mě prakticky dvacetiletým restem. Věřím že pochval se tu knize dostalo přehršel: "Tolkien - otec moderní fantasy", "můj děda ho ve skutečnosti potkal v Londýně", "nikdo nedokáže pochopit, co cítím, když to čtu" apod. A proto bych se rád spíš zaměřil na negativa, i když mi kniha připadá solidní i s odstupem času, koneckonců nikdo nemůže popřít její vliv na žánr moderní fantasy, ale: Nelíbila se mi přítomnost určité teatrálnosti, hlavně v dialozích "Legolasi, příteli můj, podej mi to mýdlo," řekl Aragorn a elf už se pro něj shýbal..". Chci říct, jediný důvod proč to nepůsobí jako křeč je fakt, že je to epická fantasy, které se určitá teatrálnost odpouští, protože se odehrává v jakémsi paralelním mýtickém středověku, zároveň mě ale tahle teatrálnost iritovala a to i s přihlédnutím ke všemu. Myslím si, že Tolkienovu universu není co vytknout, protože to inspirovalo a ovlivnilo generace žánrových autorů, kteří jej bez ostychu a konstantně napodobují a kteří přišli se stovkami a tisícovkami podobných vizí a tenhle vliv mu zkrátka upřít nelze. Některé části, speciálně oproti filmu sice skvěle prohlubují kontext a dodávají scénám jiný rozměr,
protože postavy mnohem více tápají v nevědomosti, váhají... zatímco ve filmu všichni hned ví vše. Jen hned jedna z úvodních částí, kde Aragorn, Gimli a Legolas potkají Éomera je co do dialogu velmi odlišná od knihy, ale chápu že pro kontinuitu a tempo filmu musela být část přepracována. Tady už se naráží spíše na médium vs. médium. Některé pasáže jsou ve filmu ale i lépe podané, třeba samotná smrt Boromira, jeho poslední slova s Aragornem jsou definitivně lepší ve vizuální podobě. Navíc bych z dnešního pohledu zařadil literturu i přes její kontext jako fantasy pro náctileté. Má to jistou naivitu a prostoduchost i přes fakt, že tam Tolkien vměstnal symboliku ke skutečnému světu apod. Takže abych to shrnul, pro mě to bylo spíš prohloubení dobře známého děje a že Peter Jackson odvedl setsakra dobrou práci v tom, jak tuhle trilogii převedl na plátno, ale já jako teenager četl Kingova Zabíječe, takže co do epičnosti už tohle má dnešní generace čtenářů problém více oslovit. Je to takový lehký a dobrý, jak Mozart, ale když má člověk radši Rachmaninova... Moje očekávání od literatury jsou už mnohem výše a jinde, takže ti, co Tolkiena dissují, dokážu je pochopit stejně tak, jako dokážu pochopit ty, co jej naprosto žerou.

9 24.09.2020

"Tvé vlasy na mém spánku."

Vždycky říkám, že Kafka je jako vesmír. Čím víc ho čtete, tím víc se prohlubuje vaše znalost, ale zároveň sílí i váš zájem o něj, jít dál. A jak se v závěru trefně poznamenává, jeho tvorba se do sebe vzájemně propíjí, jeho romány... kratší práce a korespondence, poznámky a deníky, vše prakticky psané dohromady... koneckonců já to tak dělám taky. Je to myšmaš.

"To jsou ty věty. Mohla bys je, Mileno, vzít nějak zpět, vysloveně vzít zpět, tu první, chceš-li, jen zčásti, ale tu druhou úplně?"

Korespondence s Milenou mě, když jsem ji začal číst, zlomila, jak jsem psal v prvním komentáři, z důvodu toho, jak Kafka vnímal a proč napsal 'Proces', knihu, která svého času měla na mě zásadní vliv. Vliv, který jsem ale nebyl schopen ani chápat, ani popsat. V mnoha úrovních i situacích jsem si vzpomněl na jednu mou vlastní podobnou "korespondenci" a je až pozoruhodné, na kolik paralel jsem postupně narážel... a že to vlastně opět byl i sám Kafka, kdo to celé započal (za vším hledej Kafku, mohlo by se říct). Je to zvláštní a fascinující část historie a proč jí dokážeme být tak fascinovaní. Kafka je enigma. Archetyp obskurna. I po tolika stránkách nejsem blíže rozluštění, než jsem byl na začátku. Často si říkám, jak asi zněl Kafkův hlas, jaké by to bylo sledovat ho třeba den, nebo alespoň pár hodin. Tohle je fascinující a jiná literatura. Intimní, hluboká, sofistikovaná, nerozluštitelná... a jednu dobu jsem dokonce nesouhlasil s tím si dopisy číst, ale Kafkovo mysteriózno mě nakonec přitáhlo. Jak okolo sebe může jeden člověk koncentrovat tolik a ještě ke všemu století zpátky? Tolik souznění a zároveň odříznutí... všechna ta tichá bolest. Tolik vrstev.

"... a pravda není ani tam, ani tady, někdy, když se vzbudím časně ráno, mám pocit, že pravda je těsně vedle postele, totiž hrob s několika povadlými květy, otevřený, připravený přijmout."

"Tak jsem teď, aniž jsem dělal ještě co jiného, seděl do 1/2 2 v noci nad tímto dopisem, díval jsem se na něj a skrze něj na Tebe. Někdy, ne ve snu, mám tuto představu: Tvoje tvář je zakrytá vlasy, podaří se mi je vprostřed rozhrnout doprava a doleva. Objeví se Tvůj obličej a já Ti přejedu dlaněmi přes čelo a spánky a držím pak Tvůj obličej v rukou."

"A tak to vlastně možná není láska, když řeknu, že jsi mi tím nejmilejším; láska je, že mi jsi nožem, kterým se rozrývám."

"Nepsat a zabránit našemu setkání, jen tuto prosbu mi v tichosti splň, jen to mi umožní nějak žít dál, vše ostatní jenom dál ničí."

9 14.09.2020

'Petrolejové lampy' čtu po 'Paní Bovaryové' a 'Eleanor se má vážně skvěle' a je zvláštní, jak se to někdy sejde... tím mám na mysli, že to, co mi v obou zmíněných knihách chybělo, je právě tady. Osud Štěpky není líčený s ukňouraným patosem, ani noblesní odtažitostí. Je prostě líčen přímo, takový, jaký je - nemilosrdný, ale bez času na to vám vysvětlovat proč. Ale přesně tak to je a tak to funguje. Adaptaci s Čepkem a Janžurovou (ta má do své literární předlohy hodně daleko, ale stejně to funguje) jsem viděl už v roce 2008 a přemýšlím, jakou roli hraje nostalgie. Na Havlíčkovy psychologické majstrštyky jsem se chystal už delší dobu. Jeho próza je prostě kvalitou, přístupem a celkovou literární úrovní, dost jinde.

9 21.08.2019

Syntéza toho, co je na básnění atraktivní a že ho Krchovský dělá svým ojedinělým stylem znovu cool - trefný humor, který sklouzává tobogánem až k jakési antipoezii, a tohle vlastní sebeuvědomění ho dělá o tolik lepší, než jakoukoliv jinou současnou poezii. A navíc ta sympatická a všudypřítomná existenciální čerň. Nam nam nam. Sázka na jistotu. Některé motivy ocení jen určitá sorta lidí, když extrémy jdou nahoru a dolů, jak houpačka.

"...v záklonu dopíjím, slepě a hluše...
"Prosím, už nebij mě!" vzlykla má duše."

9 12.08.2019

Uniká mi to 'Sapkowského unikum' (zase). Na jednu stranu má ve svojí sáze spoustu skvělýho (třeba závěr, kdy Ciri bloudí pouští a potká "nezkušenýho jednorožce, co asi pannám moc nerozumí" a následně část s lapkama a bandou Potkanů), nebo fakt, že je to autor moderní a aktuální, který se vyslovuje jako autor svojí doby okolo některých otázek... ale na stranu druhou pak opět a často sklouzává k mocenské politice, tlachání, až nešikovné žánrové parodii a celé to sjede do absolutního průměru, úrovní i obsahem pro teenagery. Je to nekonzistentní jako celek - kvalita knihy je děsnej ping pong (možná ta polská mentalita). A s tímhle pocitem tak trochu zápasím už od úplného začátku celé série. Začínám mít pomalu dojem, že ze Zaklínače se stane "Temná věž 2.0", epická a všemi protlačovaná sága, autorovo magnum opus, které ale absolutně jako celek padlo na držku, vlivem toho, že to prostě a jednoduše není tak dobrý. Je to tak o dvě třídy níž, než věci, co mě aktuálně zajímají (žánrově, náročností, formou), ale ságu chci přečíst, protože jde o dlouholetý rest. Uznávám, že jsem se k tomu asi dostal příliš pozdě a že jako mladší čtenář bych k tomu měl vřelejší postoj. Ale jestli je vám 18+ a skáčete tu nadšením, jediným akceptovatelným důvodem je nostalgie.

9 30.04.2019

He. Tohle je sranda. Kdysi, řekl bych možná čtrnáct, patnáct let zpátky, mě několik lidí online, příliš posedlých touhle ságou, přimělo Zaklínače prakticky nesnášet. A jelikož jsem tehdy byl fanatickým vyznavačem Zabíječe - temnýma nekončícíma jatkama, černým humorem (klasická četba pro teenagery), měl jsem svou vlastní fantasy ságu a po chvíli čtení mi 'Poslední přání' moc neřeklo a tak jsem to odložil, ale myslím, že už tehdy jsem věděl, že mimo Tolkiena nejpopulárnější tuzemská fantasy, se mi nevyhne a Geralt si od začátku po dnešek budoval a buduje jméno, v herním světě, připravovaném seriálu. A mě by ani nenapadlo, že Sapkowski bude kvalitou tak přeskakovat, že bude parodovat klasiky, že jeho Zaklínač je postava, která nebyla pevně a jistě stvořena, ale spíš se tak nějak přibelhala bokem, jako ožrala v knajpě a jak se o ní v povídkách začalo čtenářům rozšiřovat povědomí a jejich nenasytné krky chtěli víc, tak teprve pak došlo k postupnému rozšíření. Někdy se člověk zasměje, někdy jsou pointy trefný, někdy to má solidní akci, celkově je to takový uvolněný, nemá to zrovna epické proporce, vážnost, dlouhý bitevní scény, nesnaží se to samo sebe brát až tak vážně, zároveň se to ale pořád hledá. Sapkowski je takovej ten typ, co vám nasype sůl do kávy a směje se, když vás pak z povzdálí pozoruje to pít, zároveň ale píše obstojné, přímočaře, takže vám to odsýpá a nemáte příliš pocit, že se to vleče (ale za to možná může ta povídková forma). Nebavilo mě se příliš nějak nořit do jeho universa, ale jsem zvědavý na ten "it" faktor, který vedl k takové popularitě. Postava Marigolda je zosobněním přístupu k téhle knize. Mám z toho takový smýšený pocity, někdy to bylo fakt good a někdy mi to přišlo jako děsnej lacinej žánrovej shit, moment od momentu jinak, zároveň se mi ale líbí ten punc reality (to s sebou nese samozřejmě i jazyk a mnozí polští fanoušci série říkají, že právě v tom je série tak dobrá, jak v ní pro Poláky postavy mluví) - Poláci jsou samozřejmě přízemní, ale to s sebou odráží a nese i určitou reálnost, humor, jejich chování, jejich myšlení, takže mnohdy Zaklínač překvapí a působí jako reálná středověká kronika něčeho, co se stalo - monstra často vychází z lidových středoevropských mýtů a pověr (a vsadím se, že na spoustu z výrazů v knize narazíte poprvé), takže to má i takovej odér, jako když vás strašili s klekánicema jako dítě a podobně. Uvidíme, co dál, definitivně jsem zvědavej. Geralt má okolo sebe s dostatek mlhy, aby jako hlavní postava pořád měl čtenáře čím překvapovat. Zaujal mě i názor, že se v knize daleko víc řeší vztah a nenávist / pohrdání lidí vůči Zaklínači, než akce, postavy se budují skrz dialogy. Vlastně si myslím, že by to byla velmi unikátní série, kdyby šel Sapkowski víc do extrému humoru (a hororu) a nahradil by tím tu standartní příběhovou epičnost a rádoby epičnost a dramatičnost, která je v rámci žánru prakticky všude. 7/10

9 15.12.2018

"Spíš najdeš v zimě oblohu bez mráčku, než jednu neposkvrněnou pannu v hotelu X." Zdálo se mi, že jsem se ocitl na dost podivném místě." (...) "Ukázalo se, že je to komunista a že zastává různé podivné teorie (uměl například dokázat na číslech, že se nevyplatí pracovat); mimoto byl stejně jako většina ostatních Maďarů nepředstavitelně hrdý. Hrdí a líní lidé nejsou dobrými číšníky." (...) "Apartní hotel je místem, kde stovka lidí dře jako koně, aby si dvě stě lidí mohlo nechat tahat peníze z kapsy za to, co ve skutečnosti nechtějí."

Jedna z oblíbených knih Bukowského, popisující, jak Orwell dře v Paříži a Londýně, z ruky do huby, speciálně část ve vydýchaném a upoceném podzemí hotelu, v něčem takovým bych asi chcípl (já chcípám ale už i u těch našich třicítek, ať jsem dělal jakoukoliv práci). Takové to čtení, po kterém člověk dostane další zášleh k tomu se ještě víc uskromnit. Down to earth reading.

9 08.07.2017

Jde o významné dílo, které ovlivnilo opravdu mnohé, od další literatury, přes odpor lidí, především v Evropě, k totalismu jakéhokoliv ražení, až k celé řadě filmových tvůrců a jejich děl. Bohužel, dnes už 1984 docela zapadá pod nánosem svých pokračovatelů, lidí, kteří z něj vycházeli a vycházejí a obohatili ho o své myšlenky, případně svou vizi naopak nezvládli a stvořili jen jakéhosi malého mrzutého hloupého nedonošence. A to i přestože je dílo pořád, vyjma pár lehkých detailů, stále a nanejvýš aktuální.

1984 je archetyp antiutopického díla, ale abych pravdu řekl, film mi sedl daleko více. Přestože v něm není řečeno tolik, ale právě proto myslím, že v tomhle ohledu mi vyhovovala spíše ona zkrácenost a jednoduchost. Snad poprvé, co mi takhle uznávaná kniha sedla opravdu méně, jak její filmová adaptace

9 23.07.2012

Šestkrát jsem si musel přečíst poslední větu první části, než jsem tomu zvratu byl schopen uvěřit. Teprve když si zjistíte souvislosti celé knihy, naprosto ucítíte sílu látky.

Nehorázně dlouho jsem nečetl něco, co by mě tak vtáhlo a tak drželo. Rozečetl jsem večer, pokračoval i další den ve škole, i během vyučování, samozřejmě, v tom prostředí se nedalo řádně soustředit aani tomu věnovat. Ze školy jsem šel pěšky a s knihou v ruce domů, četl a četl a četl, kráčejíc chladným dnem mezi kalužemi, nevnímajíce nic kromě knihy. Najednou mě někdo chytí za ruku a říká moje jméno. Byl to můj děda. Něco jsme spolu prohodili. Pokračoval jsem cestou domů...

David Vann prodal opravdu bodavé téma a jako správný literát si ho náramně poupravil. Bojím se ovšem , že v dalších pracích, soudě podle anotace, se už bude jen opakovat. Přesto je Ostrov Sukkwan mnou asi nejrychleji přečtená próza, kterou jsem slupl do čtyřiadvacetihodin od prvního otevření (a zajímalo by mě, jaký podíl na tom měl Filtrův překlad - dlouho jsem neměl ponětí, že to byla jeho práce). Líbí se mi Vannův úsporný styl, bez přikrášlování, jen příroda a psychické lámání hrdinů skrze reálné kulisy. Dynamika.

9 24.01.2012

Blížil jsem se k závěru. A jak jsem se k němu blížil, zdálo se být vše čím dál víc v nedohlednu, rozvětvenější a těžší. Tento Kafkův výtvor vyloženě chce, potřebuje vaši náladu a pozornost, aby mohl ožít a když není nálada, udělejte sami sobě laskavost a nečtěte to.

Už tomu bude sto let od vzniku a já si říkám, kolik věcí z toho byrokratického kolotoče, z toho hledání a tápání v systému, který má zobrazovat život sám, kolik z těch situací mezi lidmi funguje a platí i dnes.

V polovině knihy, pln dojmů, bych napsal esej, teď, po dočtení, nemám slov.

Myslím, že WEIL, velký Kafkův obdivovatel, to tu už sdostatek vystihl v celé své podstatě. A já si o této knize pouze sáhodlouze zapřemýšlím.

9 20.11.2011

Zvrhle zábavné, necudné, plné hněvu, ale i vášně.

-Co to čtete, můj pane? -Slova, slova, slova!

Audiokniha byla coby lehká kompenzace divadla dobrou volbou, obvzláště proto, že byla dabována českou elitou. Sám Hamlet mě pak místy bavil, místy rozesmál, místy zaujal a veskrze je to příběh skutečně nesmrtelný. Obvykle jsem smýšlel spíše anti-shakespeareovsky (dokonce zpochybňuji Shakespearovo autorství a přikláním se k Oxfordské teorii). Měl jsem stejný názor jako Bukowski, že jde o něco, co si snobové nechtějí nechat odepřít.

Emoce ostatně zmítají lidmi pořád a právě tomuhle je autor vystavuje ve svých hrách - situacím, kdy je musejí ukázat... Hamlet je navíc v jakémsi pološílenství, protože neví, čemu věřit, neví, co dělat... do jisté míry bych jeho předstírané šílenství neviděl jako záměrné, nýbrž jako prostou kolizi rozličných pocitů, které takto vyvěrají na povrch. Stejně tak vztah s Ofélií - je tolik úhlů, ze kterých se na to dá dívat. Navíc divadelní hra = dialogy a tím pádem celé vizuálno = takové, jaké chcete. Aneb šílenec stvořil šílené a ono je to geniální.

-Jakpak žijete, náš drahý Hamlete? -Ze vzduchu, pane, takže drahý nejsem.

A jako bonus- několik záznamů o mé trnité cestě za Hamletem:

- 3x jsem text během posledních pěti let rozečetl v elektronické podobě, ale nikdy jej nedočetl, naštěstí jsem si Hamleta konečně opatřil, v hmatatelné fyzické podobě a brzy vše napravím.
- 4x jsem, během posledních pěti let, začal sledovat 3 rozdílné filmové adaptace, ale teprve před pár týdny jsem poctivě přelouskal Branaghovu nejdelší čtyřhodinovou(!) verzi. Stálo to za to, i když k tomu nejsou k sehnání titulky. Do jisté míry sebevražda. Nicméně doporučuji, myslím si, že nejlepší filmová adaptace Hamleta.
- 1x jsem si pustil audioknihu, zasmál se a užíval si ji ve škole a cestou domů.
- Neustále čekám na Schwarzeneggerovu verzi.

9 07.09.2011

Kniha, ke které mě přivedla neméně úžasná filmová adaptace Andreje Tarkovského. O to víc je zvláštní, že obojí má společné jen ten název. Bratři Strugačtí se víceméně zaměřili na zvláštnosti samotné Zóny (popřípadě Pásma), která dala prostor jejich představivosti, zaměřili se na setkání s jinou civilizací. Bohužel si už pamatuji víceméně jen některé obrazy. Ale až si knihu opět přečtu, určitě zde informace doplním. Oproti tomu Tarkovskij v podstatě udělal symbolické filozofické dílo, plné hledání, hloubání a ač Zóna hraje roli velmi zásadní, není zde tím, o co ve filmu jde. Navíc podle mě vyvrátil i téměř veškeré sci-fi prvky a Zónu udělal spíše jako oblast jaderné katastrofy, kde se dějí podivné věci. Obě média mají ovšem své nezaměnitelné (a nejen ruské) kouzlo.

"Ve Stalkerovi jsem se snažil přenést těžiště problémů vnějších na problémy vnitřní, na věci spojené s věrností člověka sobě samému, svému duchovnímu ideálu. Zajímal mě problém víry jako problém sounáležitosti osobnosti s lidským ideálem. Domnívám se, že člověk se ocitl v bezvýchodné situaci, jelikož zatoužil všechny své problémy řešit fyzicky."
(Andrej Tarkovskij)

9 17.01.2011

Téhle knize jsem se dlouhé roky vyhýbal, odsouval její přečtení, vzhledem k očividné náročnosti textu - a to až do takové míry, že jsem knihu i nakonec prodal, aby mě později, opět některá videa, filozofické myšlenky a parafráze, zmínky jiných, k ní zase dostaly (Jung, Peterson, ale i čtení Nietzscheho 'Genealogie morálky'). Nicméně kniha, jako tahle není jen o náročnosti, ale i o kontextu. Myslím si, že spousta lidí se k 'Zarathustrovi' dostane protože si chtějí odvážně "přečíst Nietzscheho a udělat si názor", čímž dost možná úplně minou cíl. Předně jsem, poslední dobou zjistil, že hodně lidí vnímá věci doslovně, co jim řeknete, tomu věří, tak se na to dívají, jenže, tak život nefunguje. Nechci sám sebe prohlašovat za hardcore filozofa, ale docela se okolo toho motám. A co mě přimělo se k téhle knize vrátit, byla jedna video esej, která se snažila definovat "Nietzscheho nejnebezpečnější myšlenku". Ta spočívala v jeho definici nihilismu, která se dost liší od naší současné definice. Nietzscheho nihilismus je třeba chápat v kontextu jeho doby, tehdy měl blíže k anarchismu, ke skepticismu, než cynisismu. I Nietzscheho styl měl vždy blíže k lyrice, než k obvyklému plochému filozofickému žvatlání. Odtud je fascinující vnímat jeho nemilosrdnou kritiku všech aspektů křesťanství, kterou vystavuje zatěžkávací zkoušce (obdobně jsem se mnohdy cítil u Junga), pro jejich pokryteckou doktrínu, která káže, spíše, než aby byla ztělesněním toho, co káže, tedy že "doslovně dodržuje přikázání" namísto "ducha oněch přikázání". Neměli bychom spoléhat na zastaralé systémy víry, mýty, v rámci naší evoluce. Nietzsche je stimulující a jeho styl unikátní a se spoustou drobných podnětných myšlenek. Ale člověk musí mít chuť se na to soustředit. Pro Nietzscheho spočíval nihilismus v kritize morálky, tradic, vidění světa tak, jak jej vnímáme, protože to tak někdo kdysi řekl; stovky let zpátky bylo vnímání reality taky dost odlišné, stejně jako tak bude stovky let v budoucnosti, Svět prochází neustálou transformací, informací přibývá, většina lidí jej však odmítá jakkoliv zpochybňovat, přijme ho tak, jak je jim řečeno, aby ho přijali. Nietzscheho práce je odpovědí na tohle. Spousta jeho děl jsou experimenty, které nabádají lidi zpochybňovat a redefinovat zažité pořádky a slepé následování tradic, falešnost a pokrytectví lidí, kteří nenásledují svoje instinkty (Zarathustra milován dvěma ženami, životem (vita femina) a moudrostí; zde však definitivně dává přednost životu, intuice před logikou, racionalismem. Tančí se svou milenkou tanec lásky, nenávisti, škádlení, vzájemného podmaňování, v němž posléze on, pán biče, zůstává vítězem). Jako jeden z příkladů, co mě zaujal byli studenti, skupina, kteří mají ve velkém tendence hlásat vodu (ideály) a pít víno, Nietzsche byl proti podobnému přístupu, když vnímal tento přístup jako být "loutkou myšlenky" radši než "vlastnit myšlenku" (všechny pravdy jsou krvavé pravdy, jak říkal - jestli se myšlenka neinkarnovala do vás a nezměnila vaše vnímání a akce, pak jste jen loutkou myšlenky). Viděl jsem video, kde se člověk, běloch, převlékl do poncha, vzal si knír, sombrero, maracas a pak šel do ulic, ptát se studentů a Mexičanů, jestli se jim jeho outfit líbí a pak, jestli je outfit uráží. Studenti začali cpát do téhle myšlenky svoje nabiflované politické postoje, urážku kultury, které muž nemůže rozumět, protože k ní nepatří, zatímco Mexičané jednoduše řekli, že je outfit fajn a líbí se jim a neměli s ním problém. To mě přimělo si říct, že i lidi, které vnímáme jako intelektuální elitu, nebo ti, kteří by měli tuhle intelektuální hodnotu nést a vlastnit, často končí ve slepých uličkách, parafrázováním toho, co se jim hodí do krámu, nebo co jejich ego vybarví v nejlepším světle (Steven Seagal), jednoduše nemůžete věřit lidem, jen protože "jim máte věřit", nebo předpokládáte, že jim máte věřit, naopak tohle jsou lidé, které musíte takřikajíc intelektuálně vyzvat. S tímhle pro mě nebyl už takový problém se k této knize vrátit (věčný návrat & vůle k moci). Je těžká, makabrózní v obsahu, je to pořád výzva, na mnoha úrovních, ale člověk už ji dokáže tak nějak číst. Nicméně je to čtení, ke kterému se je třeba vracet a studovat ho. Není to žádný one and done. Ale Nietzsche má svůj styl, a ve svých dalších pracích dokonce i humor, spolu s Jungem asi nejpodnětnější autoři, ke kterým jsem se dostal.

"Bez blaha sluhů, osvobozena od bohů a od zbožňování, beze strachu a strašná, veliká a osamělá: taková je vůle toho, kdo miluje pravdu."

"Ano, jsem les a noc tmavých stromů: koho však nezastraší má temnota, nalezne též trsy růží pod mými cypřišemi."

"Tak se smála ta neuvěřitelná; jí však nikdy nevěřím, ani jejímu smíchu, mluví-li zle o sobě samé."

"Ano, ještě jsi mi drtitelkou všech hrobů: Zdar tobě, má vůle! A jen kde jsou hroby, jsou také zmrtvýchvstání."

(O trojím zlu) "...zlé je sobectví, ale z něho pryští silný indivualismus." (Dobří vůdci nejsou dobří lidé)

Tu a tam jde věta, která vás silně zaujme sama o sobě, ne v kontextu Nietzscheho celkového záměru téhle knihy, ale samozřejmě je třeba tohle studovat, tohle není jen tak literatura, kde vše hned pochytíte, vysypete, s ohledem k tomu, na co naráží, k čemu v konkrétních případech odkazuje, je to prošpikované odkazy. Tohle okolo jsou spíš takové drobky, co mě v momentech čtení zaujaly.

"diem perdidi" něco bláznovství je nutné k vážnosti života.

Proti rozkošnictví: Raději vybojovati si bolest, než zděditi slast. O blaho bojovati však nelze, to přichází o své újmě "nevítáno".

Lidská společnost nezakládá se na úmluvě leč na násilném pokořování.

Vyšší zřetel na budoucnost svoluje krutost vůči přítomnosti.

8 06.07.2023

Mnohem lineárnější a filmovější kafkovsko-procesovský Dick, s celou svou klasickou paranoiou a motivem hrdiny, co je vtržen do víru událostí a absolutně neví, co se děje. Z nějakého důvodu mi tenhle příběh přišel intimnější (navíc jsem Dicka poprvé četl anglicky). Jason Taverner otočí z celebrity, kterou sleduje každý pátek 30 milionů lidí v člověka, který neexistuje a nikdo si ho nepamatuje - tak by se dala zápletka v jednoduchosti shrnout. Můj problém s PKD je, že je hodně koncentrovaný na svoje klasické motivy, jako paranoia, paralelní vesmíry, drogy, vnímání reality, co postavy říkají, co dělají. Je to jako psané pro film a proto to postrádá určitou literární autentičnost, postavy vnímám spíše jako figurky, než že bych byl schopný se s nimi identifikovat, je to tak trochu opak toho, co v literatuře hledám (vnitřní vesmír). To nemění nic na chytré konstrukci Dickových příběhů a originalitě, s jakými je komponoval, ale někdy od půlky jsem se dost nudil, než mě poslední třetina opět chytila. Dlouho jsem okolo tohohle kroužil a musím uznat, že ve výsledku nejsem zklamán, i když jsou moje standarty a očekávání dost vysoká (obzvláště poslední dobou), s tímhle jsem zápasil pomalu a dlouho, zejména kvůli méně záživné a mdlejší prostřední části.

8 25.02.2020

Borovský, 1845: "A teď vám to dám všem sežrat!"

Není nad původnost,
každý po ní touží,
lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.

8 17.06.2019

Genocida. Ekologie. Tajné služby. Mocenské intriky a snaha o nastolení řádu. Sapkowski mě nepřestává překvapovat svým rozsahem skutečného světa ve fiktivním fantasy, doslova si mnohdy dokážete zařadit, jak nějaká TV zpráva na počátku devadesátých let formovala mysl polského spisovatele k napsání určitých scén. Sapkowski rád přeskakuje, téměř střihově, jako ve filmu. Některé scény vás podmaní, některé jsou skoro o ničem. Téměř mě rmoutí, že musím hodnotit knihu samu o sobě, spíše bych uvítal, kdybych mohl finálně ohodnotit ságu jako komplet. Ale co, důležité je, že dlouholetý rest se konečně posouvá. Definitivně to není špatné čtivo a s každým dílem si nacházím mnoho drobností, co se mi na Zaklínači líbí. A začínám zastávat názor, který mě napadl už u druhé knihy, že si vás to podmaní nejspíše až s odstupem času a při opětovných čteních.

8 13.01.2019

Zejména od druhé půle, povídky "Trochu se obětovat", "Meč osudu" (což snadno aspiruje na nejvíc klišé název ve fantasy i když objasnění názvu není klišé ani zbla) a "Něco více", to nabere kvalitní spád a vlastně už se začínáte pomalu dotýkat ságy, namísto jen útržkovitých textů, kde se Geralt objeví a zmizí, aby za sebou zanechal větší plášť tajemství, než když přijel. I když se nad nimi kdovíjak nepozastavím, stvoření a monstra mají poměrně slušnou škálu, souboje jsou rychlé, prudké, možná je to jen mojí absencí od žánru a tím, že Sapkowski dost často vychází ze středoevropských lidových pověr a má to zkrátka ten punc zdejších krajů. Rovněž zajímavá je i rovina osudu, která se line sérií už od začátku, člověk tak úplně nemá jasný rámec toho, co vlastně Geralt sleduje tím, že osud utváří, ale zároveň se mu vzpírá (je obtížné popsat to jednodušeji), stejně tak je poznamenán i jeho nejistý a nejasný vztah s Yennefer a stejně tak nejasná je i jeho úloha (a identita), coby Zaklínače, vymírajícího druhu námezdného zabijáka-mutanta-tuláka, proměněného sérií těžkých otrav, vykořeněného ve všech ohledech od ostatních... kterého prakticky všichni nenávidí, dokud ho nepotřebují k tomu, v čem vyniká. Toliko pochyb umožňuje se s postavou silně identifikovat, protože kdo z opravdových lidí nemá o sobě pochyby a čím opravdovější jste, tím víc o sobě pochybujete. Zaklínačův pohled na svět, život a jak ho vést mnohdy vše komplikuje a to nejen pro něho, v tomhle ohledu je zajímavý onen kodex, který podle mě slouží jen jako záštita pro výmluvné řečnické kličky. Sám Geralt se tváří jako muž principů, tzv. "ledovej kliďas", co se vzápětí nechá strhávat emocemi. Je možné, že tohle je něco, nad čím si člověk lépe popřemýšlí až po kompletním dočtení celé ságy a s odstupem času. Každopádně Sapkowski velice chytře utváří a halí hlavní postavu do tajemna, které ji nikdy nepřestane dělat fascinující, všechny ty dohady a nejasnosti, nezodpovězené otázky, vynechané a nedokončené dialogy (a že skrz dialogy skutečně buduje postavy), obdobně jako život, spousta komplikací a much nad věcmi, které se ani komplikovat nepotřebují, ale protože člověk je ovládán emocemi, dějí se. Stejně tak musím zmínit i zaklínačský vztah k jedům, elixírům, halucinogenům. Někde bylo zmíněno, že i tohle vše si vybere svoji daň. A je bláznovství věřit, že by tomu tak nebylo, jako to v tomhle ohledu ostatně je se vším, co jíme, co užíváme (cigarety, alkohol, psychedelika, drogy). Mnoho skvělých odboček a rozměrů na relativně obyčejně se tvářící fantasy... a to vše v závěru Sapkowski zabije tím, že spustí post-credit jak ze Shreka, kterej je vyloženě parodií, ale to už se tak nějak musí očekávat, protože Sapkowski, minimálně na téhle databázi, klame tělem, ten vážně se tvářící člověk, co stojí za tou seriózně se tvářící fantasy (jak jsem ho viděl všechny ty léta), ve skutečnosti (údajně) mluví 19 jazyky, rád cestuje a je to samej šprým (ale taky chce svoje zatracený prachy!), inteligentní člověk, Zaklínač dostává po poslechu přednášek a rozhovorů s ním docela jinej rozměr. Líbilo se mi, že sám sebe na otázku zde je jedním z nejdůležitějších současných polských autorů reagoval "Ne. Je spoustu lepších autorů. A navíc já jsem pořád spisovatel fantasy. Spisovatel fantasy je něco jako idiot, kterej píše něco pro mladý, kteří se ještě ani nenaučili masturbovat."

8 25.12.2018