JP komentáře u knih

Zejména díky popisu mentalit jednotlivých mocností, coby určujícím prvkem jejich expanze si mě Kissinger v první polovině získal. Je to široký záběr, nezabraný zeširoka, ale pořád široký záběr. Jenže po objektivním pohledu na jednotlivé mocnosti, jejich motivy a záměry, Kissinger aktivuje "liberation mode" a pustí se mimo kissingu i do rimjobu všech amerických presidentů (Bushe, Nixona - celou dobu jsem měl před očima obraz Huntera S. Thompsona: "Nixon, u fucking piece of shit!") a jeho amerikanismus převezme kontrolu. Já chápu, že nebude hanit lidi, se kterýma pracoval a ve který věřil, a že viděl stránku prezidentů, kterou veřejnost nevidí, nicméně ta druhá polovina celkový dojem publikace silně zkazila. Jestli člověk není dutej jako pařez tyhle názory a kecy o USA nemůže akceptovat jinak, než s posměchem. Ale i tak skvělá publikace, která velice zajímavě rozebírá vzestup mocností po celém Světě, hegemonii, určující prvky jejich nástupu k moci, jejich postoje a snahu o nastolení nového světového řádu.

8 20.11.2018

Ok, Franto "Vlastně-vlastně-vlastně" Vepřová-Hlavo, tohle bude diktát, ale musí to tak bét (Maryšo), jestliže chceš hrát tuhle hru, řeknu to na rovinu a půjdu balls deep. Já beru, že píšeš brak a že se tím pyšníš a děsně chvástáš, ale takhle to nejde, i v braku jsou pravidla (a nejde o to, že bys je porušoval, jde spíš o přesnej opak, ty ani nevíš, že existujou). Uvedu třeba rappera Řezníka, ten je co do stylu i v podobných vodách co do námětu daleko sofistikovanější a dokáže bejt dokonce i hodně vtipnej, samozřejmě je to jiný médium, ale pořád je to text, rap je novodobá poezie - člověk by řekl, že když zmiňuješ Red Dwarf, nebudou ty tvoje prupovídky takovej shit, ale ony jsou (jedna hláška z Mazanýho Filipa je lepší jak celá tahle kniha). ____ Kotleta sám uznal, že má rad absolutně jakýkoliv smetí, pokud jde o film (zajímalo by mě, jestli vůbec čte). Připomíná mi to, když někdo vidí Tarantina a pak se ho snaží konstantě napodobovat. Kotleta si takhle přečet Kulhánka. Sorry, ale já tohle psal taky, když mi bylo devět, deset, dvanáct let (a myslím, že ani tehdy bych to nechtěl publikovat... je to literární obdoba toho, když někdo dělá dabing parodie na youtube a nejoblíbenější jsou ty, kde se mluví o prdění a lidi se jen vzájemně uráží a nemá to hlavu ani patu... je to tak přízemně dementní). Že tohle žere banda vidláků a prodává se to je krásný, ale jak řekl Tom Waits, špatná literatura snižuje kvalitu našeho utrpení (a v tomhle ohledu by bylo lepší, kdyby tyhle věci nevznikaly vůbec, protože to všechny posouvá dozadu). Věděl jsem, že dříve nebo později ten dým okolo tohohle rozfouknu, ale že to bude taková katastrofa jsem nečekal. Otravné opakování doslova stejných prupovídek (které mě přimělo se zarazit, jestli jsem si nepřehodil kapitolu zpátky a začal poslouchat odznova). I brak má svoje limity a tohle je pro mě hluboko pod časopisem Trnky Brnky, co jsem dřív čítával na hajzlu. Konstantní snaha odkazovat na popkulturní díla působí šíleně prvoplánovaně (ta Cassablanca na závěr, proč rovnou nenapsat knihu, která je jen složeninou hlášek z jinejch filmů?) Doslova první kniha, kterou kdybych si koupil (a to byla audiokniha opravdu dobře nadabovaná), chtěl bych vrátit peníze - a myslel bych to vážně. Kopřivův Asfalt, co považuju za průměr, je oproti tomuhle laurelát Nobelovky. Ve všech ohledech najdete kvalitnější věci. Nepomohlo ani zvolit si jako hlavní postavu upíra, někoho, kdo žíje tisíce let (a očekává se od něj něco navíc), charakterově dost výzva napsat dobře někoho, kdo žije věčně. Kotleta, BÁC, to vyřešil jednoduše, nechal svýho upíra přemýšlet pérem. Možná se personifikuje do podoby něčeho, co je mu fundamentálně totálně vzdálený- samý šukání, šukání, ale ani ne dobře napsaný... příběh nepříběh, co jen slouží jako nosná kostra pro rádoby drsně násilný scény, jenže ty nejsou ani groteskní, ani čistě násilný, nefungují ani na úrovni parodie... je to prostě jako hrozně špatně natočenej film ve všech fundamentálních principech, prostě vás sere se na to dívat, že někdo tohle protlačil tiskárnou a lidi ten trik žerou, jenže lidi jsou idioti. Jedna veliká přetvářka, koláž, směsice, snaha, být vším ostatním... být mixem všeho možnýho, bejt myšmaš, hlavně ne sám sebou - ale bohužel ani to neumí napsat (doporučuju: Bukowski... de Sade - chlápek doslova staletí mrtvej i přes všechny ty moderní technologie a informace, Kotleta je oproti němu sexuálně jako opice). Dále, konstantní zmiňování LSD a ganjy stylem, u kterýho pochybuju, že obojí Fanouš někdy užil (how many pieces of marihuana did u injected into your body?). I v rámci žánru, tohle mě jen utvrzuje jak liberální, fádní a předvídatelná je tahle čtenářská obec, je to jako literární obdoba telenovel, která dává lidem malou ideu, že jsou přece děsně zajímaví blázni, protože čtou tuhle edgy literaturu... už dlouho jsem nenarazil na něco tak špatnýho a nejvíc mě mrzí, že ani nedokážu přesně vyjádřit, jak mě bolí hlava z věcí, jako je tohle... jak špatný jsou pro všechny lidi, co se věnují literatuře, byť byste si řekli, že tohle chcete, jako já, mít jen jako jakejsi odpočinkovej reset, kniha u které "vypnete" a užijete si bezmozkovou jízdu ujeté literatury. Ne, tohle je jen blbost, u které se vám IQ scvrkává a stáčí dolů jako měrka plynoměru. Asi jsem prostě naštvanej, že jsem si mohl pustit něco jinýho. Nejsem zvyklej číst takovejhle crap. Takže díky za tuhle (necílenou) lekci (a vězte, že kdybych necítil, že musím, nepsal bych tohle - nemám potřebu hatit něčí práci, jen tak, protože sám píšu a vím, že je to těžký). Ale vrať mi mejch devět hodin!

"K.ateřino, ty děvko, já tě zabiju." ^^

8 29.10.2018

"... a tak tu dneska máme legie polospisovatelů, co nám buší na dveře a podstrkují a rozhlašují svého génia, protože jsou "neobjevení" a už ten fakt ne-objevenosti je ujišťuje o jejich géniu, protože "svět na ně ještě není připraven".
Na většinu z nich nebude svět připravenej nikdy; neumí psát..."

Henry Miller, Fante, Robert Crumb (that's underground) a spousta hříček a detailů o životě ("To sis zase vzal ty podělaný Cantos?" "Jo," já na to, "nemůžeme přece pořád šukat."). Zločin a trest, Cesta do hlubin noci, Zeptej se prachu. Céline zůstává těžce nesehnatelnej (ale už jsem si ji objednal v angličtině). Víc než kde jinde se tu Bukowski dokola zmiňuje o těch, co ho ovlivnili, jako Hemingway, Pound, Sherwood Anderson, a o tom, co pro něj psaní vlastně znamená. Byly to příjemný týdny, když jsem si četl tuhle knihu po krátkých částech, většinou na hajzlu, sdílel jsem Bukovo nadšení pro vydání sbírek a knih, nadšení pro psaní samotný, který pro něj byla terapie, bez které nemohl být (a bylo snadný) i pro to, jak kráčet životem a trpět.

Není nad jistoty.

"Děláme, co umíme, a moc nám to nejde.
Odsuzovaní. Uzamčený. Pózujeme s tím.
Moc pracujem. Moc se snažíme.
Nesnaž se. Nepracuj. Je to tam. Dívá se to rovnou na nás, prahne po tom, až se to vyvalí z uzavřený dělohy."

8 20.05.2018

"Člověk tohle všechno dokáže přežít. Kdoví, třeba žije nadějemi. Jenže žádné naděje přece nemá. Není-li hlupák, nemůže žít nadějemi. Proto je tolik sebevrahů" (...) "A dřevo z limby taky víc hřeje." (...) "Intelektuál se proměňuje ve zbabělce a vlastní mozek mu napovídá, jak se vylhat ze svých činů. Může sám sebe přesvědčit o čemkoliv." (...) "Přemýšlel tehdy o rodině? Ne. O svobodě? Ne. Říkal si zpaměti verše? Ne. Vzpomínal na minulost? Ne. Žil jen lhostejným hněvem." (...) "Jenže něco silnějšího než smrt mu nedovolovalo zemřít. Láska? Zloba? Ne. Člověk žije z týchž příčin jako strom, kámen, pes." (...) "Podváděli ho. Podvede je taky. Nezemře." (...) "Tohle byli živí lidé. Andrejev byl reprezentantem mrtvých. A jeho znalosti, znalosti mrtvého člověka, nemohly být těmhle živým lidem k ničemu." _____ (Jako vodka), 'čistý', takový je Šalamov, říkám si to celou dobu, co knihu čtu (na začátku zmiňoval paměť, která vás zrazuje a svoji tvorbu označil víc za pravdu, než literaturu). Přijde mi, že se skutečně nesnaží nic přibarvit, jinej autor by přetavil tohle ve 'zlatej důl prózu', Varlam jede svoji 'sterilnější' záležitost. Jenže o to je to jasnější a průzračnější. V jedné scéně dali básníkovi chleba, přitiskl si ho rychle k hubě a začal ho pojídat, cpal se a užíval si tu chuť. Umíral, jen ležel a umíral, už několik dní. Ostatní vězni mu řekli, "schovej si na potom" (zatímco předchozí příděl mu někdo ukradl, když spal) a on řekl "Na jaké potom?" A večer zemřel. Dva dny pak ještě předstírali, že je naživu, aby za něj dostali o příděl chleba navíc. Šalamov popisuje ten všudypřítomný hlad, vychytralost, s jakou se snažili vězni si jakkoliv přilepšit, na okamžik, den, na několik, to mě fascinuje, to hladovění, nemít sílu, to: "Všichni tu zemřeme." Ta zlomená mentalita, nezaujatá, odevzdaná. Nedůstojnost, nelidskost. A to nejsem humanista, tohle je rozklad lidskosti, zařezává se přes kůži a maso až do kostí, stejně jako všudypřítomný mráz. Co to z vás udělá? Kým se stanete, když musíte žít až takhle, s vědomím, že zemřete... většina lidí nemá ponětí.

8 16.06.2017

Hrabě zemřel mladší, než jsem teď já - sic jen o chlup. Působil na mě ale starší, z fotek, i z básní... stejně je zajímavé, že jsem se k němu dostal právě teď. Když jsem otevřel a začal číst jeho 'Blues', dýchlo to na mě napřed čímsi unikátním, ale postupně to vyčpělo. Nicméně, jestli vám poezie připadá akademická a uhlazená, tohle je dobrá přestupní stanice na druhou stranu. Není to nic těžkého, je to jen civilnější a upřímnější, žádné velké ideály a barvité obrazy. Jen život očima autora, básně, co jdou cítit na dálku dobou, kdy byly napsané.

8 12.12.2016

Neobvykle přímočaré a výstižné, jako kdyby Heinlein neznal žádné odbočky a obkecávání. Tohle lze spisovatelům jedině závidět, protože příběh odsýpal velice rychle a dal by se zařadit mezi další "sci-fi-nesci-fi", jelikož spousta mistrovských děl má tento žánr v podstatě jen jako kulisy, zatímco vypráví příběh seriózní a v blízké budoucnosti ne nutně nereálný, i když ty představy člověka z let sedmdesátých o začátku nového milénia byly tentokrát spíše úsměvné – nápad s da Vincim byl naopak velice zajímavá myšlenka, která by stála za to být samostatně zpracována. Jinak jde o další kus z edice, který svým vědeckofantastickým bratříčkům rozhodně nedělá ostudu. Název knihy 'Dveře do léta' navíc dodává v kontextu s celým příběhem jakýsi silně nostalgický nádech a to se mi moc líbí. Jedna z těch knížek, co se dá číst pořád dokola, když vás na ní něco víc zaujme.

8 08.04.2013

Asi neexistuje dílo prodchnuté větší dávkou deprese. Svého času jsem se o Vránu dost silně zajímal, jednak proto, že mě zmagnetizoval sám příběh (film jsem viděl první), ale jednak taky proto, že jsem sám kreslíř. James O'Barr na díle pracoval deset let, šlo o formu autoterapie, během které ze sebe doslova "vykresloval" bolest nad ztrátou své přítelkyně Bethany, kterou srazil opilý řidič. Nikdy svůj příběh nezamýšlel publikovat. Bral drogy, pil, chtěl spáchat sebevraždu, plánoval dokonce onoho řidiče po jeho propuštění z vězení zavraždit, jenže muž zemřel předtím, než ho propustili. Řekl bych, že tohle je dost důležitá informace pro pochopení celého příběhu a o co v něm jde.

On tento příběh není drásavý sám o sobě, ale hodně i díky všemu okolo něj, co většina lidí neví a to právě doporučuji nastudovat. Jako zásadní se tu jeví nešťastná náhoda, při níž zemřel na place Brandon Lee, který hrál hlavní roli v první filmové adaptaci někdy během 1993/1994 a byl nejen velkým fanouškem Vrány, ale také O'Barrovým blízkým přítelem. Velmi hluboké, velmi těžké. A rozhodně i těžko docenitelné, pokud jste někdy neztratili někoho vám velmi blízkého a neprošli si ohavností té prázdnoty.

Začít můžete tady, jde o asi 40 minutový O'Barrův monolog z roku 2000 u něj doma, přímo u stolu, kde kreslí a vypráví o svém životě a o všem okolo Vrány, myslím si, že je to vůbec nejzajímavější nahrávka, kde toho řekne o sobě věru hodně, ne-li vše: http://www.youtube.com/watch?v=xqIcWNHFDok&feature=relmfu

8 20.04.2012

vrazil jsem ho do ní. vrazil jsem do ní všechno, co jsem měl.
"ááá," vydechla, "to je paráda! ty ho máš ale křivýho! seš jako hák!"
"v dětství se mi stala taková nehoda. s tříkolkou."

Zápisky starého prasáka psal Hank na sklonku 60-tých let, do začátku 70-tých let pro plátek Open City. Tahle éra vlastně započíná jeho nejplodnější zlaté období, během něj napsal ty nejzásadnější povídky (sbírky: Příběhy obyčejného šílenství, Nejkrásnější ženská ve městě - doporučuju), básně, práce a jeho styl a popularita zaznamenala ten největší výšvih, vše zakončeno tečkou v podobě románu Poštovní úřad.

Přečetl jsem od Buka minimálně tucet knih a s tímhle by mohla soupeřit ledatak další sbírka (Nejkrásnější ženská ve městě), která přeci jen v mých očích vítězí, ale vím, že mnoha lidem by nebyla vůbec po chuti, takže doporučuji především tuhle. Minimálně si rozšíříte obzory.

-Milý pane Bukowski, tvrdíte, že jste začal psát až v 35 letech, co jste dělal předtím? E. R.
-Milý E. R., nepsal jsem.

8 22.03.2012

Neila Gaimana s jeho Sandmanem a sbíráním kožených bund jsem nikdy nijak zvlášť nemusel, i když ukázal, že má bohatou fantazii. Ale Nikdykde považuju za mimořádné a úžasně imaginativní dílo. Kdyby vás už neoslovilo množství z těch nápadů a variací na podzemní Londýn, pak dvojice v literatuře patrně nejlépe napsaných záporáků, na něž jsem kdy narazil, ano. Croup a Vandemar jsou zkrátka ultimátní postavičky - groteskní, krutí, komičtí a jeden bez druhého neschopni fungovat. Máloco čtu dvakrát, ale na tohle se chystám potřetí. A určitě ani u toho neskončím, jen mi vrtá hlavou, proč se obdobně jako u Palahniuka do dalších knih od autora i přes nespornou kvalitu vůbec nehrnu.

8 27.10.2011

Těžká, těžká... a s přibývajícími stránkami více a více ubíjející bichle, která vás nechci přímo říct bude nudit, protože Dostojevskij nedokáže nudit, ale většinu knihy jsem prostě proplul, teprve v závěru mě to strhlo. Tohle chce přečíst a pak to v sobě nějakou dobu nechat. Závěr je silný, kníže Myškin je neskutečně tragická postava. Zvláštní, jak poslední stránky dají knize v kontrastu s předešlými stovkami naprosto jiný rozměr. Přesto bylo čtení a dočtení tohohle neskutečným traumatem, je to prostě dlouhé, těžké, velké, jak mi říkala moje paní třídní ze SŠ, která studovala ruskou literaturu, ono to k těm Rusům zkrátka patří, už podle toho, kde žijí, v těch pláních, mrazech, obrovské, tvrdé zemi. Ale stejně přemýšlím, že si ji přečtu v budoucnu znovu, protože kníže Myškin mi ve svém prazákladě připomíná mě a věřím, že nejsem jediný, kdo se s ním ztotožňuje.

8 01.02.2011

Asi nejvíc zajímavé je, jak přesně Gellner zachycuje svoje celkové rozpoložení, s minimem slov dělá pointy a mně se to většinou dost líbilo. Je v tom vše, co k mladickému rozpoložení patří... přesto bude jeho čtení lidi lámat na tábory, které si básně budou romantizovat (odstup času... ti stejní lidi, co ho dnes hodnotí jako autora kontrastů a rozebírají to tady jak u maturity, jak mu rozumí, ti samí by ho před sto lety pranýřovali; ženušky svých manžílků by tvrdili, že Franta spí s děvkama a je amorál a na tajňačku by si pak představovaly, jak od něj dostávají anál, rozteklý jak zmrzlina, s ksichtem do ruda... a "Pepo, dnes to bylo úžasný" - ironií je, že proti přesně téhle pokrytecké sortě lidí Gellner verše míří) i navzdory chmurnému podtónu a koncům, které značí. Ale o tom je život, takové texty mluví nejsilněji, ty, co žijí v momentu a pravdě a nestarají se o to, co bude dál, neomlouvají se, nectí a nedodržují směšná, trapná společenská dogmata a pravidla, co bylo před sto lety, co bude za sto let... když jsou lidi ještě mladí a nemají potřebu hrát to společenské divadlo, můžou ještě pořád žít syrovou upřímností.

7 01.06.2024

V první třídě jsem velice často zapíral, kdo rozpoutal rvačku ("Yep, thats me."). A pak se většinou stejně zjistilo, jak to bylo a viník byl potrestán. To, že vám pak ti samí lidé nevěří, když řeknete pravdu tak, jak byla, je tak nějak nasnadě. A stejně tak mi přijde zvláštní, jak dotčeně Banga reaguje na to, že Gadžové se dívají na Romy tak, jak se na ně dívají. Banga tu totiž staví tenhle naivní obraz oběti v demokratické společnosti. Ale jsou za tím podložené zkušenosti. A v obecné rovině je lidem jedno, že jeden, dva, sto, tisíc, takoví nejsou, když drtivá většina je. Integrace vietnamské menšiny, většinou daleko skromnější (opět, i jejich menšina má tu a tam řekněme aspekty organizovaného zločinu, ale jak se chovají, jednají, jejich přístup není iritující), mi přijde zdařilejší, čistě pro srovnání. Pokud se bavíme o autobiografickém aspektu samotného textu, o Romovi, který se dostal ze svého zázemí k novinařině, je to ok, pro někoho to může být inspirující. Za sebe doporučuju spíše knihu 'Tatitatitati' od maďarského autora Tamáse Jónáse, která je, řekl bych, mnohem lepší. Na Bangovi je zajímavé to, že je to tuzemsko a během devadesátek+, ale jinak asi nic, nemluvě o tom, že jeho vlastní bratr vydal taky autobiografii, kde je vše zase řečeno obráceně, což se taky vzájemně úplně nevylučuje, ale působí to úsměvně a ironicky, protože jakoby si člověk říkal, že ty předsudky vždycky nakonec mají něco do sebe. Magnesia opět cpaná hlavně z politických důvodů.

7 31.07.2023

A smích můj pokračuje.

"Tělo se mělo... Duše sklízí
úděsný nápor psychózy!
děsím se chvíle, která mizí
a současně té příchozí...
jsem nad dně; sám, v ataku schízy
jen v tílku - s krutým štítkem Easy..."

"Advent

Co samo nezhyne, to lidé povraždí...
sněhem se ubírám k vzrostlému smrku
balíček s provazem nesu si v podpaždí
vánoce na krku, vánoce z krku"

7 07.06.2023

Jako předehra k současným událostem je to ideální, protože to rozebírá už letitou eskalaci. Já do toho upřímně nevidím a nechci ani mít stanovisko v něčem tak komplexním, kde závisí třeba i na tom, odkud pocházíte, což absolutně ihned mění perspektivu. Svět není místo, kde žijeme všichni v jakési univerzální rovnosti, ale v mezích, které jsme rozhodli vzájemně vůči sobě tolerovat, respektovat, navzájem a pro jistý profit. Obdobně můžete přemýšlet o svých vlastních osobních vztazích. Naše vlastní, západně orientovaná, demokracie zkresluje. V tomhle ohledu mě asi nejvíc zaujala část o tom, z čeho vychází západní myšlení a z čeho východní, nebo řekněme, zde (protože 90% knihy je koneckonců o Rusku, o USA a Evropě příliš ne) ruské myšlení podle Putina, ovlivněného filozofem Ivanem Iljinem - je snadné pojmout určitou vizi světa a tuhle vizi se pak snažit implementovat, když v ni věříme. Snyder nepůsobí orientovaně, jako spousta západních komiků, což jeho texty činí přístupnější, objektivnější, ale to může být jen zdánlivé, pořád je to pohled jednoho člověka. Jestli mě něco tenhle probíhající konflikt naučil, tak je to: zpochybňovat média, být skeptičtější vůči tomu, co čtu a co vlastně doopravdy vidím, dívat se na to i z druhé strany, nepřijímat slepě titulky, nepojídat propagandu a věřte, že ta jde ze všech stran. Je snadné uspořádat lov na žraloky, coby zabijáky oceánů, když jediný způsob, jak člověk spatřil žraloky je, že si pustil 'Čelisti' od Spielberga. Snažte se jít hlouběji, dívat se za to, co je vám prezentováno.

7 10.01.2023

"Zdá se, že po setmění si nikdo do skladiště netroufá, takže k vítězství nad tmou máme daleko - ať už se nachází v nás, pod námi nebo okolo nás."

Pozoruhodná a ladně plynoucí kompilace příběhů, hlavně pro svoje komunitní cítění, kdy vypravěčem jsme "my, naše vesnice, a soustřeďujeme se na jednotlivce a jejich, většinou, nešťastné či pohnuté osudy". Voda sklenice se přelívá z jedné do druhé, aby zase skončila v první, jak se příběhy v odbočkách vracejí a cyklí; je to něco, co v těchhle malých nuancích a detailech, jsem takhle, ještě nečetl (a přitom jde o stejný nelineární narativ, na jakém je zkomponováno třeba Tarantinovo Pulp Fiction, ale který jsem viděl primárně spíš ve filmech) a samozřejmě, kdo kdy navštívil a chvíli cítil Ísland, kdo tam chvíli žil, tak tohle všechno bude chápat a vnímat hodně jinak. Nějakého extra mudrování se tu nedočkáte, jen sem tam se tu po příběhu protlačí věta nebo dvě, které tak perfektně shrnou, co se zrovna událo, nebo přispějí... o něčem větším, nenuceně, o životě, vesmíru, smrti. Odehrávají se tu někdy trochu méně běžná, někdy až "přirozená dramata" (lidi a jejich odlišné potřeby v odlišných fázích života) jednotlivých členů vesnice, někdy v polovině devadesátých let minulého století. V místech se do toho dá až neskutečně začíst, protože je v tom drsná a zároveň nenuceně se linoucí pravda.

"David myslel na její rty, dech, jak ho k sobě přitáhla, stiskla nohama, když do ní vstoupil, v tangu se skrývá smyslnost, Davidovy spadly tmavé vlasy do čela, housle se zachvěly, Harpa vzhlédla, teď se podívala, fakt, podívala, natáhla se po skleničce a vypila ji. David hrál dál a večer plynul, Harpa vzhlížela častěji a struny se pokaždé zadrhly, jedna v jeho srdci, jedna na houslích, a pak přišla noc a David s houslemi byl v jednom domě, Harpa s manželem v druhém, milovali se spolu a ona celou dobu myslela na Davida."

Lidé na Islandu mají tendence být individuální a nechávat průchod svým emocím, a nebo je v sobě naopak dusit. Jestliže člověk žije v místech, kde je odloučení na denním pořádku, nebo minimum populace, či odříznutí, a člověk skutečně je v blízkosti jen několika blízkých, přiměje ho to neztrácet se v anonymitě davu. Každý je článkem, který má svoje místo a proto je lepší, přirozenější, čelit věcem, jak jsou a poddat se pravdě mezi jednotlivci, než se skrývat ve stínech davů.

7 17.10.2022

Zvláštní, do jakého hloubání mě zavedla tahle nepatrná kniha. Možná, že když je něco příliš snadné, je to vlastně lež. Není snad progress zaštítěn známkou konfliktů? Jestliže žijete v harmonii, která nikam plnohodnotně nesměřuje, něco je obvykle špatně. Deziluze. Neshoduje se to s životem, jaký je. Nebo možná je to tak jen pro mě. Zrovna pár dní zpátky jsem dostal něco, co jsem chtěl. Ne, že bych umíral touhou, to mít, nebo tak, ale říkal jsem si, bylo by fajn, kdybych mohl mít tuhle věc, kterou ale můžu dostat vlastně a jedině náhodou a kdoví kdy, kdoví jestli, a šance nebyly až tak veliké, mohl jsem tu věc dostat za řekněme dvacet let... a nebo ji nedostat vůbec. Ale náhodou ke mně došla, po možná pár letech... kdy jsem na ni vlastně už ani moc nemyslel. A i když byla moje okamžitá reakce nadšení, už to nebylo to, co jsem chtěl tehdy, bylo to něco, co jsem chtěl dřív. Takže radost nebyla tak silná, stejná. A tak to chodí. Nemyslím si, že existuje člověk, na téhle planetě, který by po něčem pořád toužil stejně silně, to se neshoduje s emocemi, s životem. Takový člověk nejspíš lže, maluje určitý mytologický obraz, manipuluje. Před rokem, nebo před dekádou není teď. A v obdobném pocitu se točí tahle kniha. Connell a Marianne, jakoby si byli souzeni, soulmates, co se doplňují, soužijí, vnímají, neschopní najít k sobě ale cestu, protože on je trochu tak (taková zvláštně stydlivá forma nadutosti, arogance, tolik přítomná u lidí, co jsou oblíbení, všemi vyzdvihovaní a to v nich bují rozporuplné emoce, mezi sebevědomím a zhnusením nad sebou) a ona trochu tak (potřeba definovat svoji osobnost skrze ostatní, na základě dojmu, že není nic). Vztahy, huh... proč se škrábat takhle, když se můžu škrábat takhle, že? Slepé uličky... nekonečné narážení, zoufalství nad nemožností se vyslovit, nebo vyslovit se ve správný čas, okolo toho, jak se s někým cítíme ("If you could see your whole life from start to finish, would you change things?" "Maybe I'd say what I feel more often." -Arrival) kvůli vlastním nejistotám, nebo ať je to cokoliv dalšího. Vlastně je to víceméně pořád stejná básnička, někdy najdete někoho, s kým si rozumíte a víte, že je to jako když zaklapnete dva dílky do sebe, co jsou unikátní a patří jen sem. Jenže to nestačí, možná je to jak říkal Vera v Mr. Robot "That bat may have been made to play ball, but that wasn't its purpose." A život kráčí, kam život kráčí. Ale pak jsou tu všichni ostatní... šťastní ve své nevědomosti, opiu naivity a falešnosti, nad tím, aby nemuseli sledovat to, jaké jsou věci ve skutečnosti... slaďoučcí jako med, ale v jádru bezohlední. 'Normální lidi' mapují příběh Marianne a Connella, kteří k sobě hledají cestu, která jakoby jasná od začátku, musí procházet trnitou stezkou. Tohle je tak trochu pro cílovou skupinu lidí, myslím si... kteří se potýkají s podobnými pocity, s podobným rozpětím věcí... neřekl bych, že drtivá většina čtenářů tohle tak úplně uchytí správně, než jen jako „nudný negativní dráma“ a nebo „citlivá studie of bla bla“. ___ Pocit toho, že jste k ničemu, protože je s vámi něco špatně, protože nezapadáte. ___ Sentimentální finále, jak psal Valéry... hra na city uráží. Ale Sally to nenapsala křečovitě. Je fajn občas narazit na spisovatelku, co umí i relativně mdlý základ zahustit do toho... ponoru pod povrch.

7 30.05.2022

Nejde ani tak o to, co vám tahle kniha přímo, prakticky, dá, jde o to ji slyšet. Damage done. Ale jsme tu, alespoň pro teď. Je zvláštní, jak nemusí jít jen o vlastní pocit nejistoty, hodnoty... ale jak se to u lidí někdy transformuje i do jiných podob, prakticky fundamentálně odlišných, narcisismu, manipulace (ta je těžce podceňovaná a doplácí na ní naivní lidé, a podle mě to, co se dělo vám, ať už je to jakákoliv negativní zkušenost, aplikujete určitým způsobem dále na ostatní, nejčastěji podvědomě). Z vlastní zkušenosti vím i to, že spousta zdravotních sester má komplikovaný vztah s matkou a odtud je přítomnost určité formy pomáhání ostatním, nebo i případné hledání partnera, jako jejich dalšího pacienta, náplasti. Za mě jsem si tuhle knihu docela užil, věnoval se jí, protože mě to v průběhu přimělo se zamyslet, nad mnohými ze vzorců, o kterých se v ní píše.

Výpisky a poznámky (spíše pro mě, tak 70:30, neočekávejte úplnou srozumitelnost):
- Typické lpění na vztahu je antiprogram (např. zneužívání sexu jako nástroje k dosažení cílů). Závislost na vztahu, jakmile bez druhé osoby, vede k silnějšímu zostření problémů.
- Spokojenost může přijít jedině v souladu sama se sebou - uhýbání před konflikty.
- Správným postojem ke kritice je vděčnost. Slabě vyvinutý pocit vlastní hodnoty = špatné snášení kritiky.
- Jenom ten, kdo alespoň poněkud akceptoval sám sebe a má se víceméně rád, je schopen integrovat lásku, kterou dostává.
- Kde je strach, tam je cesta.
- S rozmazlováním je spojen jedinec, který užívá emocionální zneužívání.
- Větu "v sobě najdu vše, co potřebuji", je třeba procítit.
- Závislost na někom, nebo vděčnost vůči někomu, nezaměňovat za lásku.
- ...když náš život určuje někdo jiný, jednoduše, pokud se nerozhodujeme sami, z vlastní iniciativy...
- Druzí ctí vaši hodnotu víc, když přestanete s nuceným, korektním, jednosměrným přístupem, např. vztahy, kde se jeden partner snaží konstantně zachránit někoho dalšího, sloužit někomu dalšímu - vede ke zneužívání a manipulaci druhé strany.
- Příklad: Sexuální traumatizace, zamlčení v dětství, chorobně závislá matka. Žena: Jsem nedostatečná. Tajný program: jsem vinna, pocit provinilosti, neubránění se zneužití. Z počátku výkonnost jako substituce. Přivádění k partnerům sexuálního vykořisťování. Potřeba šance osobní změny. "Mám hodnotu, jsem nevinná." Přes všechny těžkosti se soustředit na svoje klady, svoji osobnost. Vystoupení z role oběti.

7 03.04.2022

Intenzivní a nadčasové. Poezie, kterou chcete prožívat a upíjet plnými doušky.

Vždyť láska o sobě jenom ví,
jen z rozmaru druhé spoutává,
jen pro radost o klid připraví
a z ráje peklo dělává.

(...)

Motýle,
tvůj letní let
bezděčně jsem
ti rukou smet.
Jako ty
sám motýl jsem?
Ty jako já
jsi člověkem?

(...)

Láska k harmonii lne,
naše duše ovine,
když tvé větve našly mé,
kořen dotk se kořene.

(...)

Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo vzal smrti její moc
a dal ti strašnou souměrnost?

(...)

Láska je v soucitu se vším trápením,
v útěše dané cizí bolesti:
v temnotách noci a zimním sněžení,
v nahých a štvaných — zkus ji nalézti!

(...)

Nikdy lásku nechtěj říct,
nelze ji říct úplně,
neboť vánek vane vždy
tiše, neviditelně.
Přiznám se k ní, přiznám se k ní,
přiznám se upřímně;
hrůzou div že neumřu —
a uteče ode mě!
Jen utekla ode mě,
už poutník kolem jde,
tiše neviditelně —
neřekla mu ne!

(...)

Hoch, co tam umřel na lásku svou,
dívka v svém chladu navždy už spící
zas povstanou z hrobu a jdou,
kam táhne to mou milou slunečnici.

7 02.12.2021

Ale tak jako, samozřejmě, že chcete, aby se dealerům ve vašem okolí dařilo (...). O tom nemůže a nesmí být pochyb. A ještě navíc, když záměru celého projektu fandíte. Nejde jen o tuhle novelu samotnou, jde i o to, rozjet něco, nějakým směrem, na základě vlastní představy (a podle vlastní chuti)... a taky si říct, jak při tom čtení v Olomouci, se to ještě rodilo, formovalo a najednou boom, je to konečně venku, Filtře. Gratuluju. Mám k tomu respekt a chtěl jsem to samozřejmě podpořit, byť jen minimálně (a díky za věnování, příště bys k tomu mohl dávat i vzorky... čaje, nebo něčeho takovýho :p). Weird žánru jsem celkově nikdy nepropadal nějak hlouběji, jen jsem narazil sem tam na několik autorů. Ale je to podobně, jako s řadou sci-fi klasik, co jsem objevoval během let u Laser-books, žánrové kulisy, co tvoří opravdu jen křoví, pro lidský příběh, který se odehrává v popředí. Na povrchu je 'Tráva' takové nenápadné cosi, kde se toho moc neodehrává, ale možná proto mě to bavilo. Jen takové momenty, plynutí, terapie... četlo se to samo. Hmm.

7 12.11.2021

'Položil chlapci na ramena obě ruce, vzal jeho hlavu do dlaní, obracel ji na všechny strany, znovu si pozorně a se vzrůstajícím pohnutím prohlížel jeho tvář.
"Přesťan se smát."
"Nesměju se."
"Odkdy máš ten smích?"
"Vždycky jsem byl takový."

Vyobrazení Gwynplainea, ať už jde o filmové zpracování, nebo předlohy k jiným postavám (Joker) ani nesahají po kotníky tomu, jak musel doopravdy vypadat a že jsem si jistý, že se podobné věci jednu dobu definitivně děly běžně. V knize se píše, že měl smích protáhnutý až k uším a dásně odhalené. 'Comprachicos' rovněž, mají základ minimálně ve zvěstech a tím pádem skutečnost - ta bývá obvykle ještě horší. V kontextu toho vrhá Hugova ponurá předloha na všechny navazující díla stín svojí syrovostí, ale taky nekončícím humanismem. Je v ní celou dobu přítomna i jistá naděje, pro hrdiny, kteří se snaží kráčet nelehkým životem, do něhož byli uvrženi. Člověka to nutí přemýšlet nad všema svinstvama v historii - v tomhle ohledu mi přijde k smíchu, s čím mají dnešní liberálové dennodenně ve zprávách problém. Nicméně, Hugově rozmáchlosti by z dnešního pohledu slušelo výraznější editorské osekání textů - ale ani ten rozsah neubírá na poutavosti a síle.

7 07.12.2020