Juagustin komentáře u knih

Josef Suchár a tato kniha jsou pro mě prvním setkáním s moravskou skrytou církví, tedy čtení velmi objevné a inspirativní. Smekám klobouk před dílem, které se p. Suchárovi a lidem kolem něj podařilo v Neratově vytvořit. Přesto jsem z knihy vycítil jakousi únavu a smutek, že ani tady to není idyla – naopak mezi řádky na mě prosakovalo, že to stále (a možná stále více) je boj o přežití. Jsem rád, že kniha vyzdvihuje nejen zápal a vizionářství p. Suchára, ale i dennodenní práci na zemi pevně stojících spolupracovníků. Zajímavé jsou i kapitoly o integrování skryté církve do oficiální hierarchie v devadesátých letech, jakož i pasáže o cestách na zkušenou do Francie a Indie. Vtipné je třeba vyprávění o budovatelských písních na táboře Radost:-) A ten zápal pro hračky jako bagry a těžká stavební technika!-) Poslední blok „Srdce v Neratově“ se mi zdál poněkud rušivý, ovšem závěrečné svědectví pana Neugebauera je mimořádně zajímavou a hodnotnou korunou knihy. Děkuji pánům Suchárovi a Kutilovi, že mě nasměrovali k osobnostem jako F. M. Davídek, p. Krátký, L. Javorová a knihám o nich!

10 20.02.2021

Dóóst dobrý a inspirativní cestopis. Oceňuji, že nejde o popis cesty, ale o živé a bezprostřední zachycení zajímavých příhod a hlavně setkání s lidmi. Autorka je osobní, otevřená, bere nás s sebou nejen na Kavkaz, ale i do svého nitra. Ovšem za nejhodnotnější považuji pasáže úvah o smyslu toho všeho, o radosti, utrpení, prožívání přítomného okamžiku. Z kapitoly Zvíře a nekonečno: "Nemám nejmenší pochybnost o tom, že svět vznikl nebo byl stvořen v každém svém detailu i celku dokonale krásným a že člověk vznikl nebo byl stvořen tak, aby s tou krásou dovedl být v naprostém souladu."

5 02.02.2021

Radkin Honzák je bezesporu zajímavá a hluboká osobnost, člověk mně osobně sympatický svým širokým záběrem i společenskou angažovaností. Při čtení knihy se ale nemohu ubránit dojmu, že vznikla jaksi na objednávku a tuctově. Už přiznání autorky v úvodu ("tak o čem ta knížka naše vlastně bude?") poukazuje na to, že zřejmě zadání dostala od nakladatele, protože se Honzákovy knihy dobře prodávají... Jednotlivá témata knihy jsou zajímavá, dozvěděl jsem se a mohl promyslet nové věci, přesto mě při čtení cosi rušilo - velmi stručné otázky autorky, v nichž jsem musel občas zkoumat, co tím chtěla říct. Prostě často používá zájmeno "to" a často v jejích větách chybí podmět nebo i přísudek, např. otázka na str. 104 "V čem lékaři?" mi dala zabrat, a to se za analfabeta nepovažuji:-). Jako nejčtivější mi nakonec vyšla poslední kapitola "Začátky...", kde pana Honzáka nikdo nepřerušuje.

6 02.02.2021

Kniha mě pohltila od prvního odstavce a četla se mi výborně, snad až ke konci to šlo trochu tíž. Nemohu se ubránit srovnání s "Do tmy" Anny Bolavé: hrdinky obou knih jsou zvláštně "ujeté" sběračky, zde se ale i postupně dozvídáme, jak k tomu došlo a co současnému stavu hrdinky předcházelo. Nabízí se paralela s životem hub: u nich je viditelná plodnice projevem složitého života podhoubí, zde je tristní život hrdinky výsledkem neradostných událostí v dětství a děsivé konstelace v rodině. Jenže okolí vidí jen tu plodnici, a už ne podhoubí... Kniha mě snad posunula v tom, že člověka nelze paušálně odsuzovat, každý si neseme svou minulost a utržené šrámy, někdo horší a někdo víc, a naše dnešní podoba je výslednicí toho všeho.
Jinak, sám sbírám jen hřibovité houby, ale na popud Houbařky jsem hned otevřel Přehled hub střední Evropy a začal se učit, co je májovka, špička, kačenka, smrž... Tak jen doufám, že se napřesrok něčím neotrávím;-)

20 03.01.2021

Kniha byla náročnější, než jsem čekal - čekal jsem víc "plků" ze života, a ono to bylo hutně odborné. Občas jsem se ztrácel v narážkách, nevím, jestli čtenář neobeznámený detailněji s aktuálním děním v české církvi má šanci vše správně pochopit.
Co nového jsem se dozvěděl: že katolická církev zdaleka nedotáhla vše, co si předsevzala na 2. vatikánském koncilu. Že středověká církev byla jiná, než jsem si dosud myslel, a úplně jiná, než je dnes nebo v nedávné minulosti. Jak je církev složitý a mnohovrstevnatý organismus. Nad čím mě přiměla nově se zamyslet: jakou mají roli nově svatořečené osobnosti. Že i sv. Jan Pavel II. měl své mouchy.
Jsem moc rád, že jsem touto knihou objevil další a zase novým způsobem zajímavou osobnost současné české katolické církve, která díky svému vzdělání a širokému rozhledu má co říct.

6 03.01.2021

No, nedočetl jsem. Uznávám, že kniha a její rozhovory jsou napsány autenticky, uvěřitelně. Člověk v jednadvaceti řeší své místo ve společnosti, ve vztazích, má spoustu nejistot a nesebevědomí. Autorka to dokázala napsat přesně, všechny ty drobné záchvěvy duše, detaily myšlenek, nepatrná hnutí mysli, až jsem si připadal, jako bych byl přímo v kůži hlavní hrdinky. Bohužel mi její život přišel tak nudný a bezcílný, že jsem to vydržel jen do půlky knihy a pak si řekl, že knihu radši postoupím dalšímu čekateli na rezervaci.

2 03.01.2021

Kniha se mi nečetla snadno. Zpočátku mi vadilo, že autorka - nebo vlastně Adam - svůj příběh a bolesti nevyklopí naplno, spíš jen mlží a naznačuje, až jsem objevil, že to je vhodný a účinný literární prostředek. Některé bolesti jsou tak silné, že o nich hned mluvit nelze. Jsou zamčeny v nitru a čtenář se k nim dostává jen po střípcích. Přesto mě i dále při čtení něco rušilo: všechna ta setkání jsou bez chybičky nakašírovaná, naaranžovaná do velkolepých kulis, doprovázená pečlivě volenou hudbou, postavy pronášejí příliš kultivované, příliš hluboké dialogy. Avšak kniha působí citlivě a uvěřitelně: téma velké osobní ztráty a bolesti je v lidském životě zásadní; zde se vyskytuje v různých variacích ve všech třech částech knihy, pokaždé zpracováno trochu jinak.

3 22.12.2020

Novelka o tom, jak těžké je být dítě, když máte smůlu na rodiče. Kniha je napsána prostým, jednoduchým jazykem, tím víc je uvěřitelná, zejména když hovoří ústy Báry. Její svět je omezen zkušeností dítěte: nedokáže rozpoznat, co je prkotina a co velký průšvih, co je adekvátní trest, co je normální a co už ne. A tak se uchyluje k osvědčené strategii: radši nikomu nic neříkat. Což přirozeně vede k tomu, že si nedokáže říct mimo rodinu, a začarovaný kruh se stále prohlubuje. Matka mi připadala až příliš nedozrálá, ale umím si představit, že i takoví lidé se stávají rodiči... Fakt hrůza.
Závěr knihy mě překvapil, trochu jsem měl pocit, jako by si autorka najednou řekla, že už ji to vlastně nebaví, a sekla perem o stůl. Kniha, která jinak působí fortelně a celistvě, skončila podivně otevřeným, fantazijním úletem.

12 04.12.2020

První větší Kafkovo dílo, do kterého jsem se pustil, mi zpočátku připadalo jako vyprávění snu: postavy se chovají naprosto neočekávaně, nepochopitelně, překvapivě, ale zároveň jakoby archetypálně. Anebo spíš se chovají celkem normálně, a pak v rozhodující chvíli úplně opačně, než bych očekával. Zvláštní mi přišlo, jak si hned všichni tykají;-) Postupně se vkrádá prvek byrokratický - protichůdné zprávy a příkazy, přehazovaní odpovědnosti za rozhodnutí, nevymahatelnost dohod... A nad tím vším visí nepochopitelnost a neuchopitelnost celého systému.
Celý příběh je vyprávěný očima a "duší" K.: víme o jeho každém hnutí mysli, ale nevíme ani, jak vypadá, odkud přišel, zda může odejít. O ostatních naopak dobře víme, jak vypadají, ale těžko se dostáváme k jejich vnitřku; často jednají zcela nepochopitelně a nerozumíme jejich motivaci. Ta je zřejmě dána podivně zrůdným společenským systémem, vším prostoupenou vírou v autoritu a moc úředníků zámku.
Zlobilo mě to opovrhování cizincem K., dokud jsem sám na sobě neobjevil na zcela konkrétním případě podobnou nedůvěru vůči cizincům...
Že kniha neměla konec, mi ani nevadilo. Samotné bytí ve vsi a putování s K. od čerta k ďáblu bylo zážitkem. Přesto by mě zajímalo, zda a jak měl Kafka vymyšlené uzavření příběhu.

16 03.12.2020

Jako ochutnávka umožňující seznámení s dílem celé rodiny Reynkových je to dobrý počin. Na mě však působila trochu roztříštěně, dávám přednost autorským sbírkám.

Nenapsal bych to lépe než taMira, takže jí dávám palec, doporučuji její komentář a za sebe jen dodám, že Texty jsou čtivá, zajímavá a inspirativní životopisná kniha, ke které jsem došel od Reynkových a Florianových a která mě nasměrovala k dalším, pro mě do této doby neznámým jménům.
Tesat do kamene: "Daleko větším a závažnějším problémem je fakt, jak je dnes literatura obecně vnímána, jaké místo zaujímá v hodnotovém žebříčku současného českého člověka, jehož vnitřní identita a osobnostní náplň je devalvována přívalem bulvárních nicotností, které mu vnášejí do soukromí především televize, internet a další technické vymoženosti." (s.168)

2 10.11.2020

Nejsem - nebyl jsem čtenářem poezie. Až tato sbírka mi ukázala, že není třeba se bát: próza, to je bramborová kaše na zasycení, poezie jsou pralinky, které se zobají po jedné a vychutnávají;-)
"Čekáme na poslední větu."
Odlet vlaštovek je sbírka temná: slovo TMA se vyskytuje v naprosté většině básní. Dále bída, hlad, hřeby, stín... Přesto temnota a smutek básní nejsou tísnivé, jsou smířlivé - tak to prostě na světě je a je s třeba s tím žít.
"Plachá duše oblaku, hyne hřebem zobáku."
Velmi mě oslovil Reynkův cit pro okamžik, vcítění se do drobných obyvatel domácnosti: mouchy, pavouka, kotěte... Básně, v nichž jsem cítil zasazení do petrkovské domácnosti, pro mě byly nejsrozumitelnější a přes temnotu byly svým způsobem až hřejivé.

4 06.11.2020

Poprvé jsem knihu četl před 15 lety a tehdy mě uchvátila. Teď se mi do ruky dostalo toto krásné vydání ilustrované Pavlem Čechem. Příběh má stále velkou sílu ve své prostotě a přímosti. Na druhou stranu mě rušily dvě okolnosti: písmo na barevném podkladu se mi špatně četlo, ale to je chyba mých očí, ne knihy;-) A pak mě rušilo nevypnutelné matematické podvědomí: přece 10.000 vzešlých stromů ve sponu 1 metr zasazených za 3 roky znamená 1 hektar, za 30 let 10 hektarů - tedy na ploše zhruba 300 x 300 metrů! Tedy těžko les široký 11 kilometrů, nebo dokonce nutnost docházet sázet 30 km od obydlí... Já vím, je škoda si kazit dojem z knihy takovými přízemními kupeckými počty;-)

13 04.11.2020

Drobné příběhy, eseje, črty, náladovky. Soubor je to poměrně nesourodý, od opravdu krásných (úplně nej mi přišla ta poslední, velikonoční) až po velmi abstraktní, těžko srozumitelné (ten zimní noční výstup na kopec...), od radostných až po velmi trýznivé. Vším prostupuje typická Orkova naléhavost, důraz na nutnost osobní aktivity, výzva k angažovanosti. Osobně mám dojem, že Orko má čtivější knihy, ale neodrazuju:-)

7 29.10.2020

Knihu jsem poprvé četl v půlce devadesátých let, kdy jsem po ní náhodou sáhl v knihovně rodičů tehdejší partnerky, a zaujala mě hned napoprvé. O té doby jsem si pořídil vlastní výtisk a přečetl ji už několikrát, a vždy tam najdu něco nového. Jde o výborně sesazený příběh exota, jehož základní vlastností je chybné sebehodnocení, z něhož pak plyne jeho neschopnost zařadit se do společnosti a dál z toho jeho životní eskapády. I když se kniha hemží snad jen samými zápornými postavami (i ten sympaťák Burma Jones přece mluví tak sprostě!), nelze je nemilovat: živočišnou Santu, otlounkánka Angela, hloupou, ale snaživou Darleenu, úzkostlivého Gonzálu, aktivistku Minkoffovou... K tomu duch multikulturního New Orleans. Věřím, že i kvalita překladu přispívá k výborné čtivosti díla, Ignáciovy proslovy, to jsou jazykové skvosty! Je to moje "kultovní" odpočinková kniha a zcela nekriticky a vřele ji doporučuju!

24 26.10.2020

Navzdory všem nadšeným komentářům i oceněním, které kniha dostává, musím přiznat, že jsem byl spíš zklamán. První polovinu knihy jsem se do čtení musel dost nutit. Postavy mi přišly velmi schematické, nevykreslené, neviděl jsem za nimi živé lidi, jejichž osud by mě nějak vtahoval. Kniha mi připadla rozkročená mezi sociálním románem a červenou knihovnou, a to obojí tak nějak klopotně. Teprve od "dopisu z Vatikánu" mě kniha chytila, přesto jsem se občas nezbavil pocitu, že jde autorce o to, narvat do příběhu všechny regionální historické události a příběhy, které posbírala, a občas mi to přišlo příliš šroubované. Nicméně, jak autorka uvádí v doslovu, kniha určitě plní její přání, aby vyvolala zájem o tento opomenutý kout naší země, ve mně tedy vzbudila chuť se na Karvinsko vypravit a podívat se přinejmenším na kostel sv. Petra z Alkantary. Stejně tak jsem se rád dalším samostudiem aspoň povrchně dovzdělal v polské historii té doby. Oceňuju citlivě podané téma česko-polského napětí při vzniku a vytyčování první ČSR a otázku násilné "čechifikace" tamního obyvatelstva.

10 26.10.2020

Nádherná kniha! V rozhovoru s bratry Reynkovými, kteří se vzájemně doplňují, postupně vyvstává plastický obraz života jejich rodičů i jich samých. Čtení je jak pohlazení, přesto člověka zamrazí, že zejména život paní Renaud musel být velmi osamělý, tíživý a beznadějný... U Bohuslava Reynka mě oslovilo, že i takový introvert může nějak žít a zanechat po sobě dílo a stopu oslovující mnoho lidí. Velmi mě potěšilo, že oba synové, ač osudem a tlakem společnosti strávili život nekvalifikovanou prací mimo kulturní centra, si dokázali udržet kultivovanost a prosadili se umělecky po uvolnění poměrů v 90. letech. Kniha u nás doma vyvolala zájem o tento kout Vysočiny, do Petrkova jsme se vydali a výlet si vychutnali i díky právě dočtené knize.

15 06.10.2020

V jakési knihobudce jsem narazil na vydání z roku 1991 a se zájmem jsem si ho přečetl. Větší půlka knihy je opakováním středoškolské fyziky, závěr pak skokově přejde k nepředstavitelným fantazmagoriím;-) Oceňuju, že jsem si mohl ujasnit, PROČ se stále hledají nové teorie, co jsou ta slabá místa starších teorií, a že nová teorie nemusí zneplatnit tu předchozí, ale rozšířit, upřesnit, doplnit pro speciální situace. Zajímavá a pro mě obohacující je i úvaha o šipce času a narůstající entropii i tam, kde na první pohled uspořádanost roste. Kladně hodnotím rozšiřující poznámky překladatele. Celkově ale můj pocit z knihy je marnost: čím fyzici víc bádají, tím víc vědí, co všechno nevědí, a jejich teorie jsou čím dál šílenější. Za takové situace se odvažovat mluvit o místu a roli Boha, no nevím...;-)

4 05.10.2020

V rozhovoru se syny Janem a Gabrielem nakladatele Josefa Floriana postupně vyvstává obraz nejen jeho, ale i ovzduší okolo něj soustředěné komunity ve Staré Říši. Dotýkají se jak témat uvnitř rodiny, provozu nakladatelství, ale i mnoha osobností, které se Starou Říši byly spojeny - spolupracovníci, návštěvy, odběratelé, mecenáši, věřitelé... Místy sklouzává k "drbům", ale většinou zní hodnověrně a obstojí v konfrontaci s podobnými knihami o Reynkových nebo A. Opaskovi. Pokud si po přečtení knihy rodinu Florianových přímo neoblíbíte (jak se stalo mně), tak si jich určitě alespoň začnete vážit za to, co pro českou kulturu vytvořili a jak mimořádnou cestu dokázali vyšlapat. Dobré čtení o Dobrém díle;-)

6 31.08.2020

Po výborné Rybí krvi bych nevěřil, že pan Hájíček může napsat ještě něco lepšího - a bingo! Opět jsou tu hmatatelné nálady v duši i krajině, stupňující se boj stále víc osamoceného hrdiny proti všem, křivdy, neústupnost, spojenectví, kořeny i vykořenění, kontrast lidí města a lidí venkova, ba dokonce lidí přírodních. Kromě závažného ústředního společenského tématu nakládání s půdou je tu i silné osobní drama, trápení s neplodností a její devastující účinek na vztah. (Až mě překvapuje, že si tohoto druhého tématu komentující čtenáři nevšímají...) Příběh se rozvíjí pomalu, ospale a postupně zrychluje - 20 stran před koncem jsem nevěřil, že to autor stihne vše nějak uzavřít:-) Vše je napsáno tak pravdivě a uvěřitelně, že čtenář nemůže zůstat stát mimo příběh.
Hájíčkovy knihy patří mezi to nejlepší, co jsem poslední dobou četl, a Dešťová hůl je excelentní. Dávám šest hvězdiček z pěti možných;-))

8 20.08.2020