Juagustin komentáře u knih
Obdivuji, s jakou prostotou, civilností a samozřejmostí autor dokáže zachytit útulný dětský svět, dětské vidění a chápání výseku světa mezi ním, maminkou a domovem. Jak v nás dokáže slovem vyvolat, co jsme kdysi v dětství sami cítili a prožívali, a už dávno někam hluboko zasunuli. Díky za připomenutí, že to v nás pořád je. Nádherné dílko, včetně ilustrací Jany Kiselové-Sitekové (Albatros 2016).
Velmi temné a bezútěšné příběhy, náhled na kousek života lidí, kterým opravdu není co závidět. Po výborném Hagiboru pro mě kniha byla poněkud zklamáním, k příběhům ze dna společnosti mi nepasovala ta zvláštní poetika jazyka. Přečetl jsem za 3 dny a dočetl v tramvaji 18 právě po průjezdu Jamrtálem (kde jsem kdysi 8 let bydlel a nikdy označení Jamrtál neslyšel;-))
Zajímavá studie porovnávající mytologii starého řecka a starozákonních Hebrejů a hledající paralely mezi nimi. Protože nejsem dostatečně vzdělán zejména v řecké antice, netroufám si hodnotit, nakolik jde o kvalifikované a nezpochybnitelné názory a nakolik spíš o spekulace a tak trochu provokativní přeložení občas i kontroverzních myšlenek. Kvalitní přemluva p. Zdeňka Pince knihu výborně rámuje a poskytuje základní orientaci v tom, jak kriticky k vlastnímu obsahu knihy přistupovat. Pro mě osobně to bylo zajímavé čtení a dalo mi impuls k pokusu dovzdělat se ve starořecké historii a filosofii.
Silné rozhovory o perných životech generace našich dědů a o zrůdnosti totalitních systémů. Děkuji panu Doležalovi, že tyto hrdiny vyzpovídal a jejich vzpomínky, postoje a názory takto zprostředkovává. Doporučuji.
Nečekal bych, že Francouz dokáže napsat román odehrávající se (zčásti) v Česku tak uvěřitelně. Reálie - geografické, historické i společenské - zvládl výborně, snad až na ta jména agentů a důstojníků ve spisech StB, to by se v reálu nestalo.
Nemohu se ubránit srovnání s Klubem nenapravitelných optimistů: kniha má opět poměrně pomalý rozjezd a ze začátku mi přišla taková nijaká; opět je to kniha obsáhlá, ač narozdíl od Klubu se zdejší děj nerozlije tak do šířky - sledujeme život jedné hlavní postavy a několika málo jí nejbližších lidí (z nichž někteří se představili už i v Klubu, oceňuju;-). Opět kromě fiktivních postav zařadí i historicky skutečnou postavu, byť její jednání literárně fabuluje. Zvláštností je rozdělení knihy do dvou částí - až se mi zdálo, jako by šlo o dvě knihy slepené v jednu. A pak má autor ještě jednu libůstku: často nadhodí nějaký motiv, a pak ho vůbec nezužitkuje - to nehodnotím, asi i to má svůj smysl a účel.
Celkově dobrá kniha, ale ... Klub byl dřív a lepší. Takže za čtyři;-)
Kniha byla dobře čitelná, tři časové roviny do sebe postupně začaly zapadat, ale pro mě, nepříliš soustředěného čtenáře, se některé souvislosti rozuzlily až při druhém čtení. Tedy občas na mě těch náznaků, nedoslovení, nepojmenování bylo příliš. Oslovila mě odvaha autora přikrášlit příběh postavou Josefa, ba přímo to na ní postavit - takové "povolené nadpřirozeno", které dá naději čtenáři i postavám, že snad existuje něco, co přesahuje jejich krušné životní osudy. A že mě teda z některých postav opravdu mrazilo v kostech, obzvlášť těch z padesátých let, to byla hitparáda soužení. Těším se na příští návštěvu Budějc, kde to znám jen na Lannovce a ve starém centru, že se taky mrknu kousek za hradby na Palačák a Staroměstskou:-)
Edit 18.5.2021, ryze subjektivní poznámka: (Eremites - i ostatní čtenáři, prosím, neber to konfrontačně, ale spíš apologeticky) - podle mého pocitu Štifter v této knize kvalit Hájíčka nedosahuje, Mornštajnovou naopak (naštěstí) dost převyšuje ;-}
Příběh tří lidí - babičky, matky a syna, jejichž životy a vztahy jsou tak zdevastované, že je smutno o tom číst. Kniha začíná ve chvíli, kdy je pět minut po dvanácté se pokoušet něco ještě zachránit, a na dalších stránkách se to jen zhoršuje. S velkým utrpením jsem dočetl sto stran, pak knihu odložil. S žádnou postav jsem se neztotožnil, s žádnou nesoucítil, snad jen trochu litoval babičku. Neříkám, že to je špatná kniha - je to napsáno dobře a věrohodně, ale usoudil jsem, že tohle namám zapotřebí:-/
Výborná kniha. Četl jsem už dříve Doležalovo "Když není motorka, lépe chodit pěšky", takže jsem s příběhem p. Toufara byl seznámen. Ale toto dílo je podrobnější, sice ne tolik "geograficky" orientované, ale o to víc podrobností a souvislostí tu je rozpracováno. Musím vyzdvihnout tři aspekty knihy a jejího autora: 1) pan Doležal je velmi zapálený badatel, to čiší z každého řádku knihy (až to musím zmínit i jako jediné negativum, že totiž místy jsem nabýval pocitu až jakési adorace a nadlidství p. Toufara a že mi místy vadilo přílišné citové angažmá proti "těm zlým"...); 2) je také velmi poctivý a soustavný badatel, musel se prohrabat neuvěřitelnými štosy archivních dokumentů a vyslechout hodiny vyprávění pamětníků; chválím a oceňuji rozsáhlý poznámkový aparát a uvedení zdrojů informací, včetně mnoha osobních svědectví; 3) je i výborný vypravěč a spisovatel, kniha se čte dobře, osobnost a život p. Toufara vyvstávají plasticky před čtenářem. Snad při žádné životopisné knize jsem neužasl, jak lze cizí život rekonstruovat doslova po dnech, ba i hodinách. A nakonec, obě toufarovské knihy (a k nim vlastně i "Velký pátek...") nás inspirovaly k nádhernému prvomájovému výletu do Zahrádky, ke Křižné studánce a na Horní Paseku. Doporučuji (knihu i výlet:-)
Nemám knize co vytknout, četla se mi výborně. O panu Padevětovi jsem dosud neslyšel, ale tímto knižním počinem mě zaujal a vzbudil ve mně zájem o historické události z války a doby těsně po ní. Oceňuji, že kniha přináší jiný pohled na Mnichov a hlavně na poválečné politické dění, než do nás futrovala oficiální občanská nauka a dějepis ve školách.
Kniha asi nemá ambici být uměleckým skvostem, ale zajímavou, čtivou formou přibližuje zákoutí naší společnosti, kam málokdo z nás nahlédne. Bylo to pro mě obohacující čtení.
Kniha má formu jakéhosi průvodce, přesto z ní plasticky vystupuje osobnost p. Josefa Toufara. Autor čerpá ze své obrovské práce odvedené na dalších toufarovských životopisných dílech, jen je nově skládá. Poznat člověka přes místa, kde působil a pobýval, je zajímavý postup, obzvlášť pro nás, turisty a cestovatele;-)
Edit 14.6.2021: s knihou v batohu (i v ruce;-) jsme letos na jaře podnikli 3 výlety: do Zahrádky a okolí, Číhoště a okolí a třetí do Polné a Arnolce. Taková turistika, kde kromě krás přírody vnímáte v krajině i rozměr historický, duchovní a lidský, je opravdový zážitek. Mnohokrát díky, Miloši Doležale!
Bylo to dlouhé a nádherné čtení. Román se rozprostírá do ohromné šíře i hloubky, od mikrokosmu Michelovy rodiny a od svízelí jeho dospívání až po evropské politické události šedesátých let, do toho salonní marxismus intelektuálů i přímočará radikalita mladých revolucionářů, kteří chtějí spasit svět - a hlavně životní příběhy exulantů z východu. Autor přímo chrlí spousty příběhů, zásadních i epizodních, které pro celek zdánlivě nemají další význam, ale přitom přibarvují a dokreslují románový svět do plnosti. Postavy působí skutečně a lidsky, chovají se přirozeně, každý má své světlé i temné chvíle, každý je nezaměnitelný originál, ke každému jsem si vytvořil citový vztah. Poprvé jsem si tu jasně uvědomil, že pobývat v exilu na západě nebylo pro mnohé žádné terno, že takový ten můj pocit z osmdesátek "ten se má, utekl na západ" v reálu asi vypadal jinak a krušněji. Kniha se mi četla dobře, pohltila mě a uchvátila, dlouho jsem nic tak po všech stránkách dobrého nečetl. Doporučuji.
"Nej" kniha mých třinácti let, tenkrát jsem si přečetl mnohokrát, ztotožnil se s hrdiny (jasně že hlavně s Lojzou), dokonce jsem některé fráze zařadil do svého slovníku:~} Léto, slunce, dobrodružství, samostatnost... Po letech jsem na knihu narazil v knihobudce a byl zvědavý, jak zapůsobí s odstupem času. Pořád dobrý! Hvězdu dolů za přece jen silně prosoudružskou agitaci.
Drobné dílko, v němž spolu souzní verše a grafiky B. Reynka, stati Miloše Doležala, modlitby s. Marie Judit, ale i doslov p. Petráčka. Četl jsem během doby postní a podařilo se mi zkrotit čtenářskou hltavost, dával jsem si jedno dvě zastavení před spaním - vřele doporučuju!
Narozdíl od tradičních životopisných rozhovorů tento neplyne podle šablony dětství - škola - praxe, ale témata jsou nápaditě rozdělena do tří oblastí: osoby - místa - prostředí. Nenechte se odradit nízkým hodnocením, myslím, že se v něm spíš než kvalita knihy odráží hodnocení osoby autora, s nímž mohou mít někteří hodnotitelé problém... Putna je skutečně provokatér, ale také člověk širokého záběru, znalostí i dovedností a nebojí se přijít s nekonformními názory na některé společenské jevy a problémy. Oceňuji bohatý jazyk a také některé z novotvarů: mocidržci, funďáci;-) a také mi učaroval terminus "literárně geografická hermeneutika".
Oceňuji formu skládání tří příběhů korespondující s názvem knihy, oceňuji odlehlost jejich prostředí a přitom neviditelnou provázanost. Avšak kniha nenaplnila má očekávaní vyvolaná recenzemi na dbknih. Příběhy jsou příliš šablonovité, schematické, až naivní. Autorka mě nepřesvědčila, zdálo se mi, že popisovaná prostředí zná jen z hodně povrchního vyprávění. Vesničanka v Indii přece nedumá nad tím, že na rušné ulici nemají semafory. Ve vagónu třídy sleeper v Indii je sice binec a narváno, ale neběhají tam krysy;-) Ve špičových právnických firmách jistě není selanka, ale banda tak jednostranně oploštělých týpků se v jedné firmě nesejde. A že by dílenská dělnice, byť dcera majitele, z krachující rodinné firmy udělala za měsíc globální firmu v exkluzivním zboží... Navíc v poslední čtvrtině knihy už lze odhadnout zápletku "copu", a pak už to tak bez překvapení i dopadne... Kniha mi připadá dobrá jako námět na telenovelu nebo efektní celovečerní film, ale jako román v mých očích neobstála. Četl jsem po dva večery a ten druhý jsem se musel přemáhat, abych knihu otevřel:-(
PS: Kdysi jsem na stejné téma viděl dokumentární film italského režiséra Raffaele Brunettiho. Ten doporučuji, ten je ze skutečného života.
Předem napíšu, že bych nerad, aby následující komentář vyzněl jako znevážení této knihy. Autoři nemohou za to, že jsem mnohé nepochopil a k mnohému nedozrál anebo že pocházím z jiného kulturního a duchovního prostředí...
Čekal jsem, že kniha bude adresována širšímu okruhu čtenářstva. Pokud se však např. na straně 57 (§57) dočteme "...musíme svůj život založit na třech velkých skutečnostech - kříži, hostii a Panně Marii...", pak je jasné, že až sem a dál se prokouše jen čtenář zběhlý v římskokatolickém žargonu;-)
Čekal jsem dále, že kniha bude osobnější, tedy více naplněna konkrétní a osobní zkušeností autora. Zatím to spíše je sbírka citátů a bonmotů z Bible, církevních otců i současných autorů, zejména vysokých církevních autorit; musím uznat, že jde o citáty zajímavé a svědčící o mimořádné sečtělosti pana kardinála, a také konstatuji, že takové nakupení moudrých vět nakonec sestaví poměrně plastický obraz o kardinálově myšlenkovém světě.
V knize, zejména ve třetí z jejích pěti kapitol, jsem našel několik velmi pozoruhodných střípků, např.
s.113 (§223) "V zemích, které chtějí být sekulární ... už vztah k posvátnu neexistuje."
s.119 (§241) "...zda smutek západních civilizací ... nepochází ze ztráty smyslu pro tajemství."
s.120 (§242) "I své tělo zakrýváme oblečením, ne protože by bylo zahanbující nebo nečisté, ale protože je posvátné a tajemné."
s.124 (§250) "Liturgie je nemocná. Snad nejnápadnějším příznakem této nemoci je všudypřítomnost mikrofonu."
A dále mě zaujala pátá kapitola, v níž se k rozhovoru přidává kartuziánský převor dom Dysmas de Lassus. Tady to kýžené konkrétno a uchopitelno nacházím, tedy spíš v promluvách převora než kardinála. (s.214 "Existuje-li právo na informace, existuje i právo nebýt informován." (Solženicyn)).
Knihu tedy považuji za dílko plné drobných drahokamů rozházených v těžce prostupné houštině slov.
Čtivá kniha. Postavy dobře vykreslené, jednají podle uvěřitelné motivace. Přesto se mi nechce věřit, že takoví lidé na vesnici žijí: vždyť to je tupé a zoufalé přežívání, užírají se drobnými i většími jedovatostmi a naschvály, dřou se do úmoru, honí se dokolečka za vlastním ocasem. Fakt mi z toho bylo až ouzko. Ale vlastně, když vzpomenu na kamarády a známé od nás ze vsi, možná bych pár takových našel, byť ne v tak krystalicky čisté podobě. Kniha se tedy četla dobře a jakoby sama, ale motaly se mi postavy: Jaruna, Maruna, Heluna, všechny byly tak nějak stejné jak přes kopírák... Dočetl jsem a hned začal zase od začátku, to už byl ten propletenec osob trochu zřejmější ;-) Hvězdičku ubírám za tu stejnost všech těch ženských a pak taky, že mi první kapitola silně připomínala knihu Vrány od stejné autorky. Naopak oceňuji, že kniha otevírá i závažná témata jako vztah k půdě a smrt.
Kniha je unikátním dokumentem o radikálním "davídkovském" křídle skryté církve a jsem opravdu rád, že paní Javorová přistoupila na tento rozhovor. Jak paní Javorová, tak F. M. Davídek prožili neuvěřitelné životy a vykonali obrovskou práci, i když její výsledky dnes možná nejsou vidět. Kniha dává náhlédnout i na temnější stránky: rozkol v církvi, neschopnost hledat konsens či kompromis, ať už mezi oficiální a skrytou církví, nebo mezi proudy uvnitř skryté církve. Dalším objevem pro mě byl vztah paní Javorové ke kněžství: dosud mě nenapadlo, že být kněz neznamená jen projevovat se jako kněz navenek, ale může to být celoživotně hluboce prožíváno uvnitř. Na knize mě poněkud rušilo, že vyprávění občas "skákalo" v čase i prostředí, dalo práci udržet nit. A taky jsem trochu váhal, jestli to má být o paní Ludmile Javorové (což jsem očekával) nebo o F. M. Davídkovi. I tak ale knihu doporučuju k přečtení! A oceňuji rozsáhlý poznámkový aparát v závěru knihy.
Zase jednou výborná kniha! Už při čtení kapitoly Květa jsem se rozplýval, jak dokonale čtenář vpluje do světa staré ženy, trochu přízemní, držící se tradic, nechápající, proč se jí ne zcela vydařil vztah s manželem, dcerou a nakonec ani vnučkou, když přece dělala to nejlepší, co mohla... Kapitola Erika mě překvapila, jak autorka dokáže přeskočit do kůže ženy o dvě generace mladší a opět stvořit živou, prokreslenou postavu ze současnosti. Čekal jsem v tuto chvíli, že tedy kniha bude dalším „třígeneračním románem o ženách“ à la Mornsteinová nebo Lednická. Ovšem originální fotografická kapitola Krabice a zejména čtvrtá kapitola Hanuka mě vyvedly z omylu a naprosto předčily veškerá má očekávání. Dokonale prožitý příběh, jaké to může být, když se nepovede emigrace, když selžou lidé, na které se musíte spolehnout, když cesta zpět nevede a dopředu to jde stále tíž. Když lidé nejsou zralí dostát Exupéryho „Jsi zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal“. Nebo když to je přímo zákeřník jako ten konzul... Přesto kniha neupadá do beznaděje, Hana stoicky přijímá realitu s vírou v lepší zítřek, hlavně díky poutu a lásce ke své vzdálené dcerce. Poslední kapitola je krásným usmířením a nadějí, že se mnohé vysvětlí a otočí k dobrému. Nádherná kniha, doporučuji!