Juagustin komentáře u knih

Žena, která se kontroluje. Která se ovládá. Analyzuje. Představuje si, jak se jeví ostatním. Snaží se být dokonalá. Která se kárá za každé selhání. Hledá vinu v sobě, a hned zase ve svém okolí. Která si maluje budoucnout v nejrůžovějších barvách, ale pak prožívá jen šedivou a temnou přítomnost. Která udělá pravý opak toho, pro co se rozhodla. Taková je ta Sylvia Plathová a je jedno, že jsem o ní až dosud neslyšel, protože - i když se kniha zřejmě pečlivě drží faktů ze života skutečné Sylvie - může být o kterékoliv třicetileté ženské, snad nezralé, snad přímo duševně nemocné, každopádně ale zápasící s nedořešeným vztahem k rodičům, náladovostí, perfekcionalismem. Ode zdi ke zdi. Nahoru - dolů. Tedy častěji dolů. Výborná kniha, doporučuju.

6 07.02.2023

Nemám slov. Toto je moje kniha roku 2022.
Bylo napsáno mnoho recenzí, včetně Lichačevského předmluvy a Žákova doslovu mého vydání z roku 1990, jistě všechny mají pravdu, a já jim zpola nerozumím;-) Já si z četby odnáším dva hluboké dojmy. Za prvé pro mě je epochálním románem o tom, co se stalo v Rusku a CCCP v první polovině dvacátého století. O tom, jak se zaostalá společnost pokusila skokem vymanit ze svých pout, ale vedlo to ke strašlivému rozvratu, který 99,9% lidí přivedl do bídy hmotné i morální. I lidé, kteří v revolucích roku 1917 zprvu viděli naději na lepší a "spravedlivější" uspořádání světa, museli s krátkým odstupem dosvědčit, že nic horšího je osobně i celou společnost nemohlo potkat. Za mnoho jiných míst mluví třeba rozhovor Dudorova s Gordonem o účasti v nejdrsnějších bojích WW2 a porovnání s životem nevinného člověka v gulagu: "Představ si, že celé tohle krvavé peklo bylo štěstím ve srovnání s hrůzami koncentračního tábora...". A za druhé postava doktora Živaga. Nevzpomínám si na románového hrdinu, s nímž bych tak souzněl, který by mi byl tak sympatický - to není přesné slovo - blízký? pochopitelný? svým životním nastavením, optimismem, chutí žít a konat i přes všechny překážky a prohry, které ho potkaly.
Kromě epické složky vyzdvihuji i nádherné popisy přírody a zejména počasí, to čtenář přímo pociťuje na vlastní kůži. To jsou přímo básně. Naopak problém jsem měl jako v Rusku vždy se jmény postav. Je jich mnoho a kromě jména, otčestva a příjmení mají i přezdívky a zdrobnělá jména, prostě binec na en-tou. Někdy po sté stránce, když jsem zjistil, že nevím, kdo je kdo, jsem se musel vrátit na začátek a poctivě si sepisovat mapu postav a jejich vztahů; byl jsem pak překvapen, kolik jemných nitek příběhu mi unikalo a jak je to promakané a provázané. Na druhou stranu, právě ta provázanost každého s každým je až přitažená za vlasy - jakoby dějiny Ruska 20. století tvořilo pár lidí, kteří si spolu v dětství hráli na jednom moskevském dvorku a kteří pak přes širou Rus přišli vždy přesně tam a tehdy, když se něco velkého dělo. Ale to autorovi odpouštím, chápu, že to v románu asi jinak nejde.
Skláním se před autorem a děkuju, že ve své době a zemi měl odvahu a sílu takové dílo napsat. Zasloužená nobelovka!
A rád bych také připomněl pana Zábranu, který toto veledílo ve své době překládal s (naštěstí mylným) vědomím, že není naděje, že jeho překlad bude někdy vydán. Přeloženo krásně, bohatě, čtivě. Knihu doporučuji!

6 09.12.2022

Píšu tento komentář asi tři měsíce po dočtení knihy, takže jde o dojmy značně uležené. Styl autorky mě překvapil určitou neutralitou, nehodnocením, nevypjatostí - nikomu nestraní, citově nenadržuje, nenavádí čtenáře. Prostě konstatuje, sděluje, nechává čtenáře, aby se citově angažoval sám. Právě proto se mi kniha četla velmi dobře. Z postav mě extrémně zaujal ras Weissman. Postava ambivalentní, uhrančivá, v biblickém smyslu ne vlažná, ale chladná i horká zároveň. I ostatní postavy působí velmi životně, což mi přišlo v kontrastu se strohostí textu až překvapivé. Knihu považuju za velmi dobrou a vymykající se očekáváním. Doporučuji!

16 08.12.2022

Před pár lety jsem pro sebe objevil Novohradské hory a touto knihou jsem objevil prvního autora, který o tomto zapomenutém kraji a jeho lidech píše. Líbí se mi jeho poutnictví, rozumím jeho melancholii a stýskáním nad minulými časy. Přesto mě v knize rušilo opakování některých motivů a myšlenek. Z básní mě zaujala úvodní balada Zlatý pruh, básně v závěru už tolik ne. Ale celkově dobré.

4 08.12.2022

Dost dobré, téma knihy mě velmi oslovilo! Hrdinka, inteligentní a pilná dívka, úspěšná ve školách, přesto téměř nemá šanci vymanit se ze vzorců a prostředí, v němž vyrůstá: ze světa společenské spodiny, "plebsu". Nemá kde vzít vzor, a tak se upíná ke kamarádce, své vrstevnici. A ta, ač mimořádná v mnoha ohledech, ale nemá to štěstí, že by mohla také studovat, do toho padá v přímém přenosu. Do čeho? Do strnulé, uzavřené a nenávistné společnosti, kde nade vše je rodinná čest, kde se úspěch poměřuje velikostí živnosti, kde se sebemenší konflikt řeší pěstmi, kde život žen ovládají machisté, otcové a bratři. Míval jsem nostalgii po dobách, kdy byl svět uspořádán "klasicky", ale pokud to vypadalo takhle, tak jsem rád, že mě to nepotkalo.
Dále moc oceňuju věrohodné zachycení myšlení dětí, to magično a dětské omyly - třeba to, jak Lenú vycítí fluidum dona Achilla, kterým je prostoupena jejich čtvrť, nebo že šmelina = brašna dona Achilla;-), a svět dospívajících, kteří řeší kdo s kým, co si vzít na sebe, kam jít tancovat, a do toho na pozadí běží starosti se školou... Chvílemi mě to věčné hrabání se v citech a vztazích otravovalo, než jsem si uvědomil, že jsem v patnácti fungoval úplně stejně;-)
Co bych vytkl: strašně moc jmen a postav, pro mě bez tváří. Kluci jménem Rino, Gino, Pino, Nino - nikdo po mě nemůže chtít, abych se v tomhle vyznal;-) A pak to přece jen bylo dost ukecané, a posledních X stránek, kdy se pořád jen řeší příprava svatby, mě dorazily tak, že po dalších dílech knihy spíš nesáhnu.

8 17.10.2022

Knihu jsem četl na dovolené a byl jsem připraven odpočinkové čtení, ale netěšila mě, neotevíral jsem ji moc rád. I zde jsem sice našel hájíčkovské fluidum jihočeského venkova i zajímavé postavy, ale tentokrát mi to přišlo už příliš prototypové, idealizované, schematické, černobílé, a tedy nevěrohodné. Kurňa, přece žádný osmdesátiletý chlap z chalupy si nemyslí, že mu dnes tesaři budou dělat krovy na stodolu ručním nářadím! I ty dialogy (nejen) mezi ženskými mi přišly křečovité, neuvěřitelné. Rozpracovaných témat v knize nacházím mnoho - krize středního věku, osamocenost a strach z ní, pochybnosti o smyslu kariéry, (ne)odvaha k radikální životní změně, ale žádné dotažené; Hájíčkovo velké téma křivd z minulosti, zde reprezentované nepřátelstvím otce a souseda, vyšumí úplně vniveč... Jedno však ocenit musím: dobře zachycený vztah sester a otázku vymanění se dětí ze světa a vlivu rodičů. Po skvělé Hájíčkově jihočeské trilogii pro mě byly Plachetnice spíš zklamáním, 3* dávám s přimhouřením obou očí.

8 18.08.2022

No, ehm... Marquezova kniha je zajímavou výpovědí jednak o době, kdy vznikly její reportáže. Je zajímavé tak živě se vrátit do té bídy materiální i duchovní a je také zajímavé číst, že u nás jsme na tom zřejmě ještě byli relativně dobře. A druhak je výpovědí o autorovi, který byl jistě podnikavý a schopný, když se dokázal dostat na tehdy tak nedostupná místa, avšak - nemohu si pomoci - poněkud povrchní pozorovatel s příliš rychlým úsudkem o tom, co vidí a slyší. Agent západu zřejmě nebyl, pak tedy musel být tím, komu festival v Moskvě namazal rudý med kolem úst;-)

4 18.08.2022

Protože jsem tuto knihu četl hned po "A zavaž si tkaničky", neubráním se srovnání. Chorály jsou výborné, ale Tkaničky ještě trochu lepší - jsou osobnější, intimnější, pestřejší, snad i trochu hlubší, prostě vyzrálejší. I tak musím Chorálům přiznat, že mě chytly za srdce a hned po dočtení se mi po světě pana Szpuka začalo stýskat. Možná mě v té první půlce trochu bolely nohy z opakovaného stoupání na Boubín nebo se mi motala hlava ze všech těch mraků a vichrů a meteopřístrojů, ale postupně jsem si buď zvykl nebo snad je ke konci ta kniha nějaká čím dál lepší...:-) A co mi vadilo: že je kniha vysázená kurzívou. Připadalo mi, jako bych celou dobu četl poznámku pod čarou.

2 18.08.2022

Nádherná kniha sestavená z drobných a pestrých útržků, pozorování, zamyšlení až kóanů ("Existuje duha bez pozorovatele?" [s.98]) a teologií svérázného vimperského darmošlapce, milovníka extrémního počasí a churáňovského meteorologa v jedné osobě. Má ohromnou schopnost všimnout si nepostřehnutelného detailu v přírodě i ve své duši a zachytit to na papír krásným a bohatým jazykem. Četlo se mi to skvěle, cítil jsem velké souznění a pochopení, snad až na ty alkoholové eskapády. Od přečtení si víc všímám mraků a těším se, že snad letos po dlouhé době vyrazíme na Boubín. Za pochvalu stojí také ilustrace Dobroslava Szpuka.

"Chtěl jsem poznat, jak člověk v temném lese u trati čeká celou dlouhou zimní noc na světla motoráku, která jen na pár vteřin prosvítí temnotu, projedou kolem a tma se za nimi opět zavře a celé hodiny se nic neděje, jen mrholí." [s.42] Kdo tomuhle rozumí, knihu si určitě užije!

8 26.07.2022

Kdybych měl hodnotit jedním slovem, napíšu: nesrozumitelné. Nebo neuchopitelné? Velkou část knihy jsem bojoval s tím, že nechápu, o čem autorka píše. Na jedné straně srozumitelné, epické pasáže, třeba o hrozném fungování české rodiny kolem Programátorovy manipulativní matky, a pak celé odstavce náznaků, metafor, vícesmyslů z Číny. Těžké čtení. Přesto se mi vynořil silný dojem, který snad autorka zamýšlela předat a který snad je koncentrován v citátu (str. 329): "Čína zná my. Evropa zná já." - obludný dojem nevyhnutelného střetu dvou civilizací, které vyrůstají na zcela rozdílných axiomech, i když vnějškově se ženou za týmž. Snad mi tedy kniha měla předat zprávu: Číně neporozumíš, i když bys moc chtěl a i když se snažíš. Je to jiný svět, jiné myšlení, jiná filosofie.

19 26.07.2022

Knihu jsem četl poprvé před asi 15 lety - a nepamatoval jsem si z ní nic. Zkusil jsem to teď tedy podruhé.
Pocity? Asi na tu knihu nejsem dost pozorný nebo zralý... Kousky pánů z Wolandova týmu byly jiskrné a vtipné, ale bylo toho na mě nějak zbytečně moc. V ruských jménech jsem se - jako obvykle - špatně orientoval. Cítil jsem mnohovrstevnatost díla, ale neorientoval jsem se v ní, nedokázal jsem dešifrovat poselství, které knihou autor světu sděluje. Oceňuju odvahu v Moskvě žijícího autora tak okatě kritizovat tehdejší sovětský systém a zejména oficiální uměleckou scénu; velmi mě upoutalo líčení Pilátova příběhu, ale celkový dojem je, že mi něco unikalo, až uniklo. Zkusím to v budoucnu ještě aspoň jednou - buď soustředěnější četbu anebo snad audioknihu...

9 30.06.2022

"...a mele a mele." Moc mi konvenovalo, že pan Zábrana měl podobný vztah k užvaněným lidem, jako já;-) Jinak tuto celkem čtivou knihu považuju za vydařený a hodnotný příspěvek k poznání života velkého básníka a překladatele Jana Zábrany, a to od osoby z nejbližších. Kniha z jiného zorného úhlu a velmi niterně zobrazuje to, co se dočítáme v Zábranově Celém životě, myslím tedy hlavně na vztah k rodičům, k ženě, k jeho zdraví... Dítě tyhle věci cítí silně a Evě Zábranové se tyto vzpomínky podařilo zachytit na papíře. Zároveň z knihy cítím podobnou deprivaci životem, zděděnou po tatínkovi. Čte se to dobře (a rychle). Doporučuji.

5 30.06.2022

Hluboce smekám před autorem i nakladatelem: napsat a vydat takovou slátaninu a udělat z ní bestseller, to je opravdu vyšší umění;-) Ale vážně: kniha na mě působila jako prvoplánově napsaná předloha k filmovému thrilleru. (SPOILER) Zápletka: profesor a policistka velmi upoceně absolvují šifrovačku připravenou dědečkem, zemře při tom asi 7 lidí včetně autora celé té kratochvíle, abychom se dozvěděli, že babička a bratr žijí. Vše se odehrává v efektních historických nebo snobských kulisách, všichni se i s revolverem u hlavy chovají tak, aby hlavně co nejefektněji zapůsobili na čtenáře. Místy je to napínavé (dokonce tak, že autor občas musí napsat, komu všemu právě běhá mráz po zádech, protože čtenář to není;-). Ilustrované vydání je navíc poučné: z obrázků se dozvíte, jak vypadají egyptské pyramidy, Izaac Newton, zvířetníkový symbol ryb nebo třeba Davidova hvězda... Čekal jsem aspoň náznak nějaké duchovní nebo literární kvality, ale na to nedošlo; ploché a povrchní až hanba. Knihu nedoporučuji, číst toto je ztráta času.

9 08.06.2022

Pro mě mimořádný dokument, protože jsem jednoho z parašutistů osobně znal a až dosud jsem netušil, co v životě dokázal a čím prošel. Klobouk dolů a díky autorům, že kniha vznikla. I já jsem měl problém se spoustami jmen osob a obcí, ale zde jde nikoliv o literární vybroušenost, ale o obsah, a ten mě oslovil. Nehodnotím hvězdičkami, ale knihu z osobních důvodů doporučuji.

Knihu jsem slupnul za dva týdny a kousek, čte se velmi dobře. Bylo to pro mě objevné čtení, o normalizačním undergroundu jsem toho dosud moc nevěděl, jejich hudební projevy mě nikdy příliš nevábily, ale vlastně jsem je znal jen z majora Zemena. Kniha možná trochu glorifikuje činnost Jirouse a jeho souputníků a straní jim, na druhou stranu věrně vykresluje stav a atmosféru společnosti v jednotlivých dobách. Smekám klobouk před úsilím, které musel M. Švehla vložit do sebrání a utřídění materiálů, do studia existujících pramenů a do vyzpovídání pamětníků, to je opravdu velká práce. Těžiště knihy samozřejmě leží mezi koncem šedesátých a osmdesátých let, ale kvituju, že autor nás provedl i porevoluční dobou, která pro Magora byla začátkem konce... Celkově na tu hrůzu to je povzbudivá kniha, a i ty Plastiky jsem si nakonec poslechl a není to vůbec špatné! Doporučuju (knihu i Plastiky:-).

14 08.06.2022

Bože, to je chaotik, říkal jsem si při čtení skoro neustále. Přesto jsem z knihy cítil opravdovost. To není žádný předem rozmyšlený a rozvržený literární útvar, jakých dnes jsou plná knihkupectví, to je řinutí textu přímo z duše autora, obnažení a vydání se čtenáři, pozvání do největší možné blízkosti. Je to slovo, které jednou vyřčeno nelze vzít zpět, pálení mostů, kopání do všeho kolem - i do toho, co by mě mohlo zachránit.

16 08.06.2022

Mou chybou bylo, že jsem očekával prosté pokračování rozhovorů s šumavskými samotáři. Tím ale kniha není, je spíš vyznáním Aleše Palána ze vztahů k těmto lidem, ba až trochu ódou na jejich výjimečnost a hledáním toho nejkladnějšího na nich. Čte se to dobře, rychle, rád jsem se do světa samotářů znovu vrátil, i jsem si pak znovu zalistoval do původní "Raději zemřít...", ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že jde o obchodní kalkul nakladatelství - prostě z toho "produktu" vyždímat, co to ještě dá, asi jako Nestlé s šizenou Studentskou pečetí;-). Že dají na obálku fotku člověka, který nepřímo prosil, aby tam nebyl, a ještě to drze přiznají, se mi zdá trochu křivácké. Kniha nemá daleko k tomu, abych prohlásil, že kdybych ji nečetl, o moc bych nepřišel. Až závěrečné shrnutí v kapitole "Jsi rád na světě" posunulo mé rozhodování mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami směrem nahoru.

8 29.04.2022

Vyčerpávající, autentické, koncentrované zoufalství. Zároveň obrovsky otevřená zpověď a svědectví o tom, že dobré úmysly mohou vést do pekel a že svůj, natož cizí, život nemáte ve svých rukou. Obdivuju autorku, že šla na trh nejen se svou kůži, tedy spíš duší, ale že měla odvahu do toho zatáhnout rodinu, přátele, sousedy, kolegy. Kolik lidí si tím musela znepřátelit! Fakt klobouk dolů. Ale ještě víc ji obdivuju, že přežila vše, co prožila, a za nezlomnost; já bych to nevydržel ani týden. A do třetice má můj obdiv, že to dokázala zachytit perem. Místy mě trochu rušilo, že kniha působí jako obyčejný halabala deník, se "zbytečnými" odbočkami k fotbalu, pletí zahrádky a výletům na kole, ale ono to do té mozaiky nakonec vše patřilo. Z knihy si odnáším silný dojem a doporučím ji, ale není to čtení pro každého.

20 29.04.2022

Jak je u Miloše Doležala zvykem: naprosto precizní, pečlivá a poctivá práce. Texty, vysvětlivky, fotografie. A chytrý tah: přes známé jméno a tvář B. Reynka se člověk dostane k zapomenuté, ale zajímavé osobnosti Jana Franze. Autentická korespondence je dobrá forma, jak současnému čtenáři přiblížit atmosféru tehdejšího "petrkovského okruhu". Jak se orientovali v tehdejším kulturním světě, upozorňovali se na zajímavá díla a autory, ale i jak řešili ekonomické otázky. Jak z mnoha plánů sešlo. A vůbec, jak komunikovali: i bez telefonu a ý-mejlu to šlo, a bylo to na úrovni!

7 29.04.2022

Kniha těží z atraktivního a trochu lechtivého námětu a prostředí, ale moc velký příběh nepřináší. Je to odpočinkové a snadné čtení. Svět by byl stejně krásný a já stejně bohatý, i kdyby mi tato knížka nepřišla do ruky, takže nemohu dát víc než 3* ;-) Oceňuji a mám radost, že pozdější Stifterovy knihy (Sběratel sněhu a pro mě zejména Světlo z Pauliny) jsou zralejší a závažnější.

8 29.04.2022