_jukL
komentáře u knih
Platforma
Michel Houellebecq
Fajn čtení, při kterém je třeba přemýšlet vždy ´několik záběrů zpět´, tuším podstata knihy je totiž hned v jejím úvodu. Následuje vzruch, který je vyplněn převážně jakože pornem, korporátním marasmem, finalizován v tragických okolnostech při návratu do Thajska a letmou úvahou - kdo je vlastně vinen a která že to karavana táhne dál v naprostém poklidu. Těžko odhadovat, koho kniha může svou formou odradit, obsah není nijako skandální, stejně tak otázky rasismu a náboženské nesnášenlivosti nedostanou žádnou konkrétní odpověď, minimálně ne žádnou přímočarou. Ono totiž těžko říct, na koho autor ukazuje konkrétně prstem, možná je tomu tak, že na všechny.
Macbeth
William Shakespeare
Nevim.. neskutečný masakr na všech frontách, jak stylem, projevem, celkovou náloží o level výš než už tak skorem dokonalý Hamlet. Naprostý obřad myšlenky a pera.
Nova Express
William Seward Burroughs
Byť šílená, tak naprosto zdrcující kritika všeho a všech. Stačí zaměnit pár slov, míst a postav, Nova Express je univerzální návod na odsouzení snah hodit svobodu duše do nitra vřící sopky. Stesk a smutek za vším krásným, opovržení nastupujícím infikujícím řádem, který čeká i na místech zcela nečekaných, před kterým není úniku a boj, který autor nakonec prohrává. Burroughs zjevně apatický - polehávající a odsouzený, ovšem o to víc jízlivý a popisný. Jako obvykle těžko rozeznat, zda poměrům nastavuje prostředníček, nebo zadek.
Ani sami bohové
Isaac Asimov
Solidní kamínek do Asimovova vesmíru, navíc tématicky čerstvý a značně univerzální. Jinak je to klasika, opět sexuální narážky, prsa, vousy a nesmí chybět ani záchod, či jiné malichernosti, bez kterých prostě jeho knihy nemůžou být. Kniha krom toho ovšem nabídne lehce netradiční narativ, především mimozemská pasáž je něčím, s čím autor vlastně nikdy nezacházel a nutno říct, že to je svým způsobem osvěžující. Na druhou stranu, některé pasáže jsou příliš ´ukecané´ a přefouklé a kniha je tak citelně delší, než ´ve skutečnosti je´. Ve výsledku to tolik nevadí, protože onen zásadní dějový oblouk se odehraje naprosto elegantně, ale prostě je to něco, s čím je třeba počítat, krapet víc než u ostatních Asimovových knih. Pro fandy světa Nadace must-read materiál, pro ostatní zajímavé a velmi kvalitně napsané sci-fi - byť ta škatulka je tu trochu formálního významu.
H. P. Lovecraft: Proti světu, proti životu
Michel Houellebecq
Jednak, souhlasím s tím, že ta anotace Vyšehradu je dost mimozní. Houellebecq je sice evidentně stoprocentním fanouškem HPL, ale tohle není žádné vyznání lásky, to je přinejlepším bratrské poplácání po zádech, obejmutí a máchání roztaženými pažemi směrem ke vzdáleným zábleskům na temně purpurovém nebi, volajíc: "Já ti přece rozumím". Přesto tím odvádí čtenáři dobrou práci, dynamicky zvýrazní všechny potřebné aspekty, kterých si má čtenář na díle HPL všimnou, dovede mu je krátce a svižně popsat v základních konturách. Není to návod na čtení HPL, je to spíš návod k samotnému HPL, nebo aspoň jeho zkrácená verze - byť některé postřehy by bylo vhodné krapet více rozepsat a osvětlit. Myslím, že kniha - nyní v českém překladu - může k HPL dovést jak nové čtenáře, tak těm starým dát solidní motiv se do jeho povídek znova začíst a vychnutnat si je v oprášeném a přelakovaném světle. Musím si myslet, že Houellebecq to takhle nějak chtěl a v tomto ohledu odvedl solidní počin.
Mně se líbí, jak se MH dotkne přesně těch potřebných ploch, kterých si má čtenář všímat - plochost a bezvýznamnost postav, chaos v čase a prostoru, architektura atd. V druhé polovině knihy definuje Lovecraftovo životní looserství, odmítavost (a nechápání) moderních životních konceptů, rasismus, zklamání (ze všeho a všech), obdiv k puritánství a staromódnost jako nenápadný tmel zmíněných stavebních prvků. K prohloubení četby HPL tak říkám - určitě ano, jako samostatnou věc nevím (není důvod), rozhodně pro mě to motiv je se k HPL opět po čase vrátit - sice jsem celý box četl relativně nedávno, ale proč by ne, to nikdy nepřestane bavit.
Lidská tragikomedie
Ladislav Klíma
Stejně jako komaturanti k sobě, i já se vrátil k tomuto dílu po dvaceti letech. A vida, přijal jsem ji lehce jinak, vrátím se snad tedy za dalších dvacet let. Klíma si své obecenstvo velmi citlivě natře na chleba, provede svou obžalobu a ideál, plivne nám do tváře a za naprostého poklidu odlevituje za Odjinudem. Epesní.
Nahý oběd
William Seward Burroughs
Burroughs je v Nahém obědě velmi skeptický, až depresivní, což mi moc nepřidalo a knihu jsem v půlce musel na den odložit, protože mi nedělala fyzicky dobře. Rozporuplnému hodnocení se vůbec nedivím, může být čtená jako freska, nahodilý útvar, či experiment, je to zcela na čtenáři. Já se ke knize postavil coby k dobové litánii a dokumentu, rozkladu člověka pod drtivým tlakem společnosti a zjistil, že má neskutečnou schopnost čtenáře rozebrat na absolutní prvočinitele, vrýt se mu do mozku, pozměnit jeho percepci. K Nahému obědu nejsou třeba drogy, Burroughs se zde sám stává sérem pravdy a byť se tento jeho osobní manifest nikdy nestane mainstreamem, neměl by jím nikdo opovrhovat a podceňovat. Nikdy jsem nečetl knihu, která by mě dovedla tímto způsobem vykolejit, sebrat mi odvahu, skutečně mě nasrat, uvést do několik dní trvající deprese a zároveň mě osvítit. Neskutečný masakr duše.
Proces
Franz Kafka
Tohle není apriori kritika byrokracie, byrokratický proces je tu alegorií na mezilidské vztahy, za mě je to popsaná tísnivost autora ve společnosti plné předsudků, vzájemného odsuzování a předem rozhodnutých obžalob člověka. Kde soudy jsou prováděny bez obhajoby - ta ani nemá skutečnou roli obhajoby jako spíš osobní pomoci. Není tu přímé odsouzení, proti soudu nemožno se odvolat, soudy probíhají na každé pavlači a každý je součástí procesu, ze kterého vyjde obviněný vinen za jakýchkoliv okolností. Může se rozčilovat, nemusí s tím souhlasit,.. ale nakonec podlehne. Jednou obžalovaný má svůj osud zpečetěn, je zde možnost věčné obhajoby, či zapomnění, ale to člověka již nikdy nezbaví procesu. K. doběhl život a chápe svou vinu, ano - zemře jako pes.
Kafka citlivý a bezvýchodný, jako obvykle.
Teplouš / Dopisy o Yage
Allen Ginsberg
Oproti Feťákovi daleko intimnější jízda. Burroughs dobře předestírá, že zatímco Feťáka Lee psal, tak Teplouš napsal Leeho. A je to tak - po nešťastné události se ženou se propadá do absurdního mixu sebenepochopení, zoufalosti, sexuální a osobnostní nejistoty, což ještě rozfoukává nezvládnutou závislostí na opiátech, případně v kýblech hnusného chlastu. Cíl jeho zájmu jím opovrhuje a o to sebou opovrhuje sám Lee ještě víc. Po celkem poklidném začátku se čtenář vysloveně brodí v bažině Burroughsova ne(sebe)vědomí.
Dopisy o Yage potom nepřínášejí na první pohled nic převratného, ALE najednou odnikud vypadne čistý Burroughs ke konci a člověku docvakne takové to ´no jo, to je ono!´ a přesně ví, kam se dostal.
Pro čtenáře bez zájmu nepotřebná kniha (stejně jako Feťák), pro ty, kteří se chtějí dopídit pochopení aspoň stínu W.S.B. naprosto nezbytné.
Feťák
William Seward Burroughs
Nic není nad skutečně autentický pohled profesionální fetky. Burroughs sice ještě nebyl ´tam´, ale z Feťáka už tuchne ten odér, se kterým odpálí za pár let všechen svůj odvařený mozek do papíru. Tady se teprve začínal vařit a čtenář nedostane nic jiného, než autentický dokument - kterak se zavřít do papiňáku a vyhnívat. Rozhodně ne - ani zdaleka - ta nejzajímavější část jeho tvorby, ale přesto velmi důležitá.
Lístek, který explodoval
William Seward Burroughs
Tady není o čem, to je neskonalá jízda. Burroughs se tentokrát rozhodl říct co nejvíc a vůbec to není na škodu - naopak, ten záběr je strhující a šlehá z knihy brutálním tempem až do závěrečné extáze v ´Ticho říct sbohem´, která definitivně čtenáře přibije na kříž. Způsob, jakým WSB podniká exkurze, se nedá označit za ´pouze´ originální - je originálně originální, přitom se nejedná ani náhodou o pouhou exhibici, nýbrž nebržděné safari v jedné z nejméně svázaných pravd celého vesmíru.
Farma zvířat
George Orwell (p)
Klasika z toho skutečného seznamu knih, které by člověk v životě měl přečíst, když už nic jiného. Orwell použil několik nástrojů, které o pár let rozpracoval ke své skutečné zrůdnosti v 1984 - proměnný nepřítel, který udrží farmu v neustálém napětí a koncept ne-paměti, která umožňuje jakkoliv měnit libovolný bod sedmera pravidel, jejichž původní znění si nejenže nikdo nepamatuje, ale již ani nepochybuje o správnosti - ať už je znění jakékoliv.
Pozitronový muž
Isaac Asimov
Zajímavý příběh, který Asimov použil k teoretizování o postavení robotů v lidské společnosti, stejně tak o změně společenských nálad a vztahu k robotům a robotizaci celkově. Suma sumárum povedené, později - dle mého nepříliš efektivně - zfilmováno. Nečetl jsem původní povídku (zatím), ale tipl bych, že Silverberg pomohl Asimovovi především v obšírnějším popisu Andrewova života - nějaká ta všednost a postupné budování narativu, to nikdy nebyla vyslovená silná stránka Asimova (pokud nepočítám klasickou potřebu se vymezit proti vousům na bradě).
Do celého světa Nadace přispívá kniha spíše popisně, krom jedné věci: jsou to protetické pomůcky vyvinuté Andrewem, které patrně přispěly k dlouhověkosti vesmířanů.
Dalšími pointy do universa je pak docela detailně pitvaný negativní vztah pozemšťanů k robotizaci a odporu k jejich autonomitě, především v porovnání v okamžiku, kdy odletí na Měsíc.
A zpětnou zajímavostí je potom rozhovor z Robotů úsvitu, kde Han Fastolfe Bayleymu připomíná postavu Andrew Martina, včetně poznámky, že je zajímavé, jak se tyhle pověsti udržují při životě všude možně, jen ne na samotné Zemi. To je vlastně na celém Pozitronovém muži nejzajímavější - že veškeré zmínky o Andrewovi jsou na Zemi následně vymazány a zapomenuty.
A hroši se uvařili ve svých nádržích
William Seward Burroughs
Parta lehce zpitých básníků si motá cestu rozvráceným New Yorkem. Těžko říct, jestli bylo víc zvrácené město kvůli nim, či naopak. Tak jako tak, pečlivě vaří své hrochy a ve vzduchu jde cítit Něco. Něco se má stát a je to nevyhnutelné - Kerouac, Burroughs (a potažmo i ) Ginsberg čekají až sjede k zemi blesk a probudí z nočního deliria jejich můzy. Hromosvodem se stala ta nejméně sourodá dvojice, která se jim mohla postavit do cesty.
Kerouac skvělý, naprostý mistr pera. Burroughs v záblesku toho, co jej za pár let proslaví, nicméně už tehdy skvělý dokumentarista nálad a neopsatelých obrazů.
Buď užitečný: 7 zásad pro život
Arnold Schwarzenegger
Začátek super, Arnie je velmi věcný a obecné poznatky demonstruje na konkrétních příkladech z jeho kariéry. Bohužel se mu nedaří tuhle nastolenou laťku udržet po celou knihu, někdy ke konci druhé třetiny se to urve do takové lehce inspirující formy životopisu - což není uplně na škodu, ale není to to kladivo první cca poloviny. Závěr je pak hodně příjemný, to je ale celá kniha.
Dnešek je váš, zítřek je náš
Pavel Tigrid
V podstatě dovysvětlující dokument převážně o polských dělnických stávkách od padesátých do osmdesátých let. Na vývoji dělnického hnutí v socialistickém Polsku Tigrid demonstruje evoluci samotné páteře země, která si ono dělnictví dává přímo do jména vládnoucí garnitury - aby tím paradoxně odhalila, že v jejím zájmu je všechno možné, jen ne spokojenost a komunikace s prolétskou reprezentací a že existence jednotné dělnické fronty je ve skutečnosti vším, jen ne zájmem socialistického zřízení. Autor odhaluje, že samotné dělnické hnutí bez podpory intelektuálních kruhů (a v Polsku taktéž katolické církve) má jen omezené prostředky jak zvrátit běh dějin, v závěru naznačuje, že k definitivní změně je třeba postoupit ještě o jeden krůček dál. Můj osobní názor je, že se Tigridovi daří v podstatě definovat budoucí nutné kroky pro úspěch takových společenských nálad, byť pouze jen malou část věnuje skutečně dominantní a rozhodující síle intervence sovětského kolonialismu v socialistických zemích. To ale nebylo na pořadu dne, taky nebylo dočasu v době vzniku toto dostatečně rozebrat a akcentovat.
Hebká mašinka
William Seward Burroughs
Postřehy z gay subkultury prohnané osobními zkušenostmi, cestováním a především pak aerosolem opiátové závislosti. Burroughs má ovšem schopnost zachytit přesně to rozhraní reality a fikce, kde slova ztrácejí svůj skutečný význam. Témata navzájem splývají a ztrácejí se v řečišti pološíleného autora, který se odnikud nikam nehrne a erupce jeho myšlenek končí přesně tam, kde mají. Dikce, kterou člověk buď přijme, nebo ji odvrhne do odpadu dějin. Byla by to ale škoda, Burroughs je skvělý dokumentarista a poskytuje absolutně ničím nezakalené svědectví doby.
Nadace a Země
Isaac Asimov
Závěr Nadace je jiný a když si čtu komentáře, tak jim skutečně všem rozumím. Nesouhlasím ale s tím, že se jedná o variaci na Odysseu, byť ten koncept je obdobný - ve skutečnosti skrz cestu Trevizeho s členy posádky sleduje Asimov vývoj planet z původní kolonizace vesmíru. Čtenář se tak opět dostane na Auroru, která ve své nabubřelosti nepřežila, na Solárii, kde se vytvořila extrémně asociální společnost (víc než kdy předtím), podívá se i na jiné planety. Opět - ano, pokud čtenář je obeznámen především s robotickou sérií.
Tím ovšem chápu, že takový postup se může jevit nepochopitelným, protože Nadace vystupuje jako samostatná série a přesto - její závěr reflektuje události, které přímo v Nadaci nejsou.
Ano, nekončící dišputace na téma Gaia vs. individualismus můžou být otravné, mě třeba bavily s tou vědomostí, co vlastně stojí za Gaiou a proč si sama Gaia není schopna odpovědět na všechny Trevizeho otázky a argumenty.
Samotný závěr, že buď zůstaneme individui a pak jsme odsouzeni k vzájemnému nepřátelství na věky, nebo se staneme superorganismem - Asimov není filosof, nepokouší si na něj ani nějak extra hrát. Skutečné rozloučení teprve napíše.
Jinak nevím co dodat, je to takový klasický Asimov, zase postavy chodí na záchod, zase se řeší prsa, sprchování a sex. A nemám problém s tím přiznat, že trochu neodhadl svou závěrečnou myšlenku v rozsahu knížky a - bohužel - tím jak chtěl knihu napsat v duchu začátku série, tak se mu lehce vymkla z kontroly.
Na hranicích Nadace
Isaac Asimov
No a teď už můžeme jen v poklidu kontemplovat - rozhodující síly galaxie se dostávají na vrchol svých schopností, aniž by ještě definitivně nerozpadl plán Hariho Seldona, byť tuto pevnou linku již předchozí kniha ukázala zpochybnila a ukázala v prostě nahotě.
Asimov zde bezpochyby načíná - po úvodní trilogii - druhou (nebo kolikátou vlastně) slupku svého eposu, přitom zavrhuje vlastní narativ, se kterým tuto trilogii vlastně spojil. Skutečně zavrhuje? Ne..
Byl to úmysl a schopnost sáhnout do celé myšlenky, ale navíc to udělal tak, že nejenže vybudoval celou novou skořápku, ale dokonce ještě zesílil originální znění vlastního výtvoru.
Způsob, jakým Asimov doplnil původní trilogii je naprosté mistrovství a tato kniha - a následující - jsou jen výsledky autorovy tvořivosti. Perfektní, pro mě osobně společně s Roboty a impériem nejdrtivější kniha celého eposu.
Druhá Nadace
Isaac Asimov
Kniha plná konspirací a tajemných intrik. Čtenář od okamžiku vyřešení situace s Mezkem tuší, že kam asi se ponesou další kroky Druhé Nadace a autor k tomu přidává i solidní předkrm.. aby pak nicméně zamotal tolik zapletených klubíček dohromady, až se zdá, že je jejich rozmotání bude nemožné. Závěrečné rozuzlení je pak čistá euforie. Jeden komentář v knize říká, že Seldonova psychohistorie je statická a následně jsme svědky toho, jak dovede být mocná a pefrektní, když se jí využije v jiném měřítku.
