_jukL
komentáře u knih
Malevil
Robert Merle
Takhle, Merle to napsal naprosto famózně. Z pohledu výplně všech stran je to prvotřídně odvedená práce, řemeslo se vším všudy. Až nutno říct, že se mi kniha četla místy nesnadno, jak má autor potřebu vyplnit každý prostor něčím aspoň nějak důležitým. Na vatu jednoduše nevyšel prostor.
Paradoxně jsem tak objevil jedinou slabinu knihy - v celém jejím obsahu se nakonec jen velmi těžko hledá, co vlastně autor chtěl vypíchnout coby středobod celého díla. Ale to nějak nevadí, protože jeho představa post-apo světa míří spíš na osobní a nábožensko-sociální rovinu, než na vyslovený survival. A v rámci takového zacílení Merle háže po lopatách. Druhý menší nedostatek je opravdu taková podivná role žen. Je napsáno a dáno, že "kůň víc ženy", ale těm je věnováno mnoho prostoru v podstatě pro nic v konečném účtování.
Tak jako tak, pro fandy post-apo asi nutná četba, pro ostatní taky super.
Ohyzdný duch
William Seward Burroughs
Tentokrát docela pochopitelný útok W.S.Burroughse na lidskou potřebu ničit cokoliv svobodného, zaplevelit své okolí svými nemocemi a otrávit vše živé, co si dovolí v poklidu jen tak pobývat - jako obvykle vystaveno jako apriorní kritika amerických poměrů (taky někoho napadlo, jak by WSB psal, kdyby se narodil třeba někde v sajuzu, nebo tak něco?). Burroughs předvádí, že mu jde (a sluší) i tento kratší střih, v podobě kondenzovaných a kompaktních celků. Opět velmi vysoko.
Pod střechami Paříže
Henry Miller
Přestože se jedná v podstatě o čisté porno, pornem ani není. Takhle, je to jako by kniha byla součástí jiné, kde tvoří jen část jejího obsahu a byla z ní vystřižena. Nějak šokantní už v dnešní době není a jistě se dají vidět/číst i daleko větší prasárny, zůstává tak poslední část - samotný Miller a jeho psaní, které dalece vyčnívá ze stránek nekonečně zaplněných vůní kundy a vlastně jediná má výtka ke knize je, že bohužel opravdu chybí aspoň nějaký částečně dějotvorný narativ, protože postavy jakoby se před ním zastavily, objevují se z mlhy, souloží, mizí, aby se znovu objevily.
Václav Havel: Má to smysl!
Anna Freimanová
Havel v pozicích, ve kterých není tak uplně známý a myslím, že pro mnohé lidi by bylo pár jeho postojů poměrně překvapujících. Nicméně tak jako tak skvělá sonda do jeho osobnosti s tím, že je velmi zajímavé sledovat obsah a narativ rozhovorů právě na tom intervalu 68-89. Paradoxně, nejvíc toho a o společnosti Havel řekne kolikrát, když mluví právě o divadlu, což pro mě bylo nejpříjemnější zjištění celého osbahu. Menší výtka je akorát k opakovaným odpovědím na opakované otázky, což editoři mohli střihnout.
Hubitel!
William Seward Burroughs
Tentokrát poměrně volná eutanázie vědomí, v podstatě motající se okolo autorova dosavadního životopisu, kritiky převážně amerických poměrů, různých zapadlých příběhů odnikud a věčné téma všudypřítomné kontroly mozkového a zbylého fyzického aparátu. Ne z těch knížek, které by od WSB člověk Musel číst. Ale vyplatí se to tak jako tak.
Pád domu Usherů a jiné povídky
Edgar Allan Poe
Tohle je komplikované. Sbírce jednoznačně vévodí titulní Pád domu Usherů - to je prostě majstrštyk, kterou doplňuje několik hodně solidních povídek různého ražení. Nejde povětšinou o horory, je to taková sbírka ´co dům dal´, od každé další povídky člověk netuší co čekat. Přesto, některé z nich jsou zajímavé / dobře napsané (Hans Pfall, Král Mor, William Wilson, v podstatě detektivně exaktní Malzelův šachista, Rukopis v lahvi...), bohužel doplněné o velké množství povídek, které mají problém čtenáře skutečně oslovit. Respektive - mnoho je satirických, či vztažených ke konkrétnímu tématu a čtenář bez znalosti pozadí tak nemá moc šanci. Zajímavé jsou povídky o mrtvých ženách, byť se opakují. Jako celek těžko hodnotit, pro fandy Poa se zájmem o jeho psaní asi nutnost, pro ostatní bych vypíchl onu titulní povídku a víc bych zamlčel. Je to takové 3, nebo 4 hvězdičky. Dávám 4 s tím, že rovnou říkám, že to jsou falešné tři hvězdičky, protože tu čtvrtou dělá skvělé zpracování vydání - to je opravdu super.
Platforma
Michel Houellebecq
Fajn čtení, při kterém je třeba přemýšlet vždy ´několik záběrů zpět´, tuším podstata knihy je totiž hned v jejím úvodu. Následuje vzruch, který je vyplněn převážně jakože pornem, korporátním marasmem, finalizován v tragických okolnostech při návratu do Thajska a letmou úvahou - kdo je vlastně vinen a která že to karavana táhne dál v naprostém poklidu. Těžko odhadovat, koho kniha může svou formou odradit, obsah není nijako skandální, stejně tak otázky rasismu a náboženské nesnášenlivosti nedostanou žádnou konkrétní odpověď, minimálně ne žádnou přímočarou. Ono totiž těžko říct, na koho autor ukazuje konkrétně prstem, možná je tomu tak, že na všechny.
Macbeth
William Shakespeare
Nevim.. neskutečný masakr na všech frontách, jak stylem, projevem, celkovou náloží o level výš než už tak skorem dokonalý Hamlet. Naprostý obřad myšlenky a pera.
Nova Express
William Seward Burroughs
Byť šílená, tak naprosto zdrcující kritika všeho a všech. Stačí zaměnit pár slov, míst a postav, Nova Express je univerzální návod na odsouzení snah hodit svobodu duše do nitra vřící sopky. Stesk a smutek za vším krásným, opovržení nastupujícím infikujícím řádem, který čeká i na místech zcela nečekaných, před kterým není úniku a boj, který autor nakonec prohrává. Burroughs zjevně apatický - polehávající a odsouzený, ovšem o to víc jízlivý a popisný. Jako obvykle těžko rozeznat, zda poměrům nastavuje prostředníček, nebo zadek.
Ani sami bohové
Isaac Asimov
Solidní kamínek do Asimovova vesmíru, navíc tématicky čerstvý a značně univerzální. Jinak je to klasika, opět sexuální narážky, prsa, vousy a nesmí chybět ani záchod, či jiné malichernosti, bez kterých prostě jeho knihy nemůžou být. Kniha krom toho ovšem nabídne lehce netradiční narativ, především mimozemská pasáž je něčím, s čím autor vlastně nikdy nezacházel a nutno říct, že to je svým způsobem osvěžující. Na druhou stranu, některé pasáže jsou příliš ´ukecané´ a přefouklé a kniha je tak citelně delší, než ´ve skutečnosti je´. Ve výsledku to tolik nevadí, protože onen zásadní dějový oblouk se odehraje naprosto elegantně, ale prostě je to něco, s čím je třeba počítat, krapet víc než u ostatních Asimovových knih. Pro fandy světa Nadace must-read materiál, pro ostatní zajímavé a velmi kvalitně napsané sci-fi - byť ta škatulka je tu trochu formálního významu.
H. P. Lovecraft: Proti světu, proti životu
Michel Houellebecq
Jednak, souhlasím s tím, že ta anotace Vyšehradu je dost mimozní. Houellebecq je sice evidentně stoprocentním fanouškem HPL, ale tohle není žádné vyznání lásky, to je přinejlepším bratrské poplácání po zádech, obejmutí a máchání roztaženými pažemi směrem ke vzdáleným zábleskům na temně purpurovém nebi, volajíc: "Já ti přece rozumím". Přesto tím odvádí čtenáři dobrou práci, dynamicky zvýrazní všechny potřebné aspekty, kterých si má čtenář na díle HPL všimnou, dovede mu je krátce a svižně popsat v základních konturách. Není to návod na čtení HPL, je to spíš návod k samotnému HPL, nebo aspoň jeho zkrácená verze - byť některé postřehy by bylo vhodné krapet více rozepsat a osvětlit. Myslím, že kniha - nyní v českém překladu - může k HPL dovést jak nové čtenáře, tak těm starým dát solidní motiv se do jeho povídek znova začíst a vychnutnat si je v oprášeném a přelakovaném světle. Musím si myslet, že Houellebecq to takhle nějak chtěl a v tomto ohledu odvedl solidní počin.
Mně se líbí, jak se MH dotkne přesně těch potřebných ploch, kterých si má čtenář všímat - plochost a bezvýznamnost postav, chaos v čase a prostoru, architektura atd. V druhé polovině knihy definuje Lovecraftovo životní looserství, odmítavost (a nechápání) moderních životních konceptů, rasismus, zklamání (ze všeho a všech), obdiv k puritánství a staromódnost jako nenápadný tmel zmíněných stavebních prvků. K prohloubení četby HPL tak říkám - určitě ano, jako samostatnou věc nevím (není důvod), rozhodně pro mě to motiv je se k HPL opět po čase vrátit - sice jsem celý box četl relativně nedávno, ale proč by ne, to nikdy nepřestane bavit.
Lidská tragikomedie
Ladislav Klíma
Stejně jako komaturanti k sobě, i já se vrátil k tomuto dílu po dvaceti letech. A vida, přijal jsem ji lehce jinak, vrátím se snad tedy za dalších dvacet let. Klíma si své obecenstvo velmi citlivě natře na chleba, provede svou obžalobu a ideál, plivne nám do tváře a za naprostého poklidu odlevituje za Odjinudem. Epesní.
Nahý oběd
William Seward Burroughs
Burroughs je v Nahém obědě velmi skeptický, až depresivní, což mi moc nepřidalo a knihu jsem v půlce musel na den odložit, protože mi nedělala fyzicky dobře. Rozporuplnému hodnocení se vůbec nedivím, může být čtená jako freska, nahodilý útvar, či experiment, je to zcela na čtenáři. Já se ke knize postavil coby k dobové litánii a dokumentu, rozkladu člověka pod drtivým tlakem společnosti a zjistil, že má neskutečnou schopnost čtenáře rozebrat na absolutní prvočinitele, vrýt se mu do mozku, pozměnit jeho percepci. K Nahému obědu nejsou třeba drogy, Burroughs se zde sám stává sérem pravdy a byť se tento jeho osobní manifest nikdy nestane mainstreamem, neměl by jím nikdo opovrhovat a podceňovat. Nikdy jsem nečetl knihu, která by mě dovedla tímto způsobem vykolejit, sebrat mi odvahu, skutečně mě nasrat, uvést do několik dní trvající deprese a zároveň mě osvítit. Neskutečný masakr duše.
Proces
Franz Kafka
Tohle není apriori kritika byrokracie, byrokratický proces je tu alegorií na mezilidské vztahy, za mě je to popsaná tísnivost autora ve společnosti plné předsudků, vzájemného odsuzování a předem rozhodnutých obžalob člověka. Kde soudy jsou prováděny bez obhajoby - ta ani nemá skutečnou roli obhajoby jako spíš osobní pomoci. Není tu přímé odsouzení, proti soudu nemožno se odvolat, soudy probíhají na každé pavlači a každý je součástí procesu, ze kterého vyjde obviněný vinen za jakýchkoliv okolností. Může se rozčilovat, nemusí s tím souhlasit,.. ale nakonec podlehne. Jednou obžalovaný má svůj osud zpečetěn, je zde možnost věčné obhajoby, či zapomnění, ale to člověka již nikdy nezbaví procesu. K. doběhl život a chápe svou vinu, ano - zemře jako pes.
Kafka citlivý a bezvýchodný, jako obvykle.
Teplouš / Dopisy o Yage
Allen Ginsberg
Oproti Feťákovi daleko intimnější jízda. Burroughs dobře předestírá, že zatímco Feťáka Lee psal, tak Teplouš napsal Leeho. A je to tak - po nešťastné události se ženou se propadá do absurdního mixu sebenepochopení, zoufalosti, sexuální a osobnostní nejistoty, což ještě rozfoukává nezvládnutou závislostí na opiátech, případně v kýblech hnusného chlastu. Cíl jeho zájmu jím opovrhuje a o to sebou opovrhuje sám Lee ještě víc. Po celkem poklidném začátku se čtenář vysloveně brodí v bažině Burroughsova ne(sebe)vědomí.
Dopisy o Yage potom nepřínášejí na první pohled nic převratného, ALE najednou odnikud vypadne čistý Burroughs ke konci a člověku docvakne takové to ´no jo, to je ono!´ a přesně ví, kam se dostal.
Pro čtenáře bez zájmu nepotřebná kniha (stejně jako Feťák), pro ty, kteří se chtějí dopídit pochopení aspoň stínu W.S.B. naprosto nezbytné.
Feťák
William Seward Burroughs
Nic není nad skutečně autentický pohled profesionální fetky. Burroughs sice ještě nebyl ´tam´, ale z Feťáka už tuchne ten odér, se kterým odpálí za pár let všechen svůj odvařený mozek do papíru. Tady se teprve začínal vařit a čtenář nedostane nic jiného, než autentický dokument - kterak se zavřít do papiňáku a vyhnívat. Rozhodně ne - ani zdaleka - ta nejzajímavější část jeho tvorby, ale přesto velmi důležitá.
Lístek, který explodoval
William Seward Burroughs
Tady není o čem, to je neskonalá jízda. Burroughs se tentokrát rozhodl říct co nejvíc a vůbec to není na škodu - naopak, ten záběr je strhující a šlehá z knihy brutálním tempem až do závěrečné extáze v ´Ticho říct sbohem´, která definitivně čtenáře přibije na kříž. Způsob, jakým WSB podniká exkurze, se nedá označit za ´pouze´ originální - je originálně originální, přitom se nejedná ani náhodou o pouhou exhibici, nýbrž nebržděné safari v jedné z nejméně svázaných pravd celého vesmíru.
Farma zvířat
George Orwell (p)
Klasika z toho skutečného seznamu knih, které by člověk v životě měl přečíst, když už nic jiného. Orwell použil několik nástrojů, které o pár let rozpracoval ke své skutečné zrůdnosti v 1984 - proměnný nepřítel, který udrží farmu v neustálém napětí a koncept ne-paměti, která umožňuje jakkoliv měnit libovolný bod sedmera pravidel, jejichž původní znění si nejenže nikdo nepamatuje, ale již ani nepochybuje o správnosti - ať už je znění jakékoliv.
Pozitronový muž
Isaac Asimov
Zajímavý příběh, který Asimov použil k teoretizování o postavení robotů v lidské společnosti, stejně tak o změně společenských nálad a vztahu k robotům a robotizaci celkově. Suma sumárum povedené, později - dle mého nepříliš efektivně - zfilmováno. Nečetl jsem původní povídku (zatím), ale tipl bych, že Silverberg pomohl Asimovovi především v obšírnějším popisu Andrewova života - nějaká ta všednost a postupné budování narativu, to nikdy nebyla vyslovená silná stránka Asimova (pokud nepočítám klasickou potřebu se vymezit proti vousům na bradě).
Do celého světa Nadace přispívá kniha spíše popisně, krom jedné věci: jsou to protetické pomůcky vyvinuté Andrewem, které patrně přispěly k dlouhověkosti vesmířanů.
Dalšími pointy do universa je pak docela detailně pitvaný negativní vztah pozemšťanů k robotizaci a odporu k jejich autonomitě, především v porovnání v okamžiku, kdy odletí na Měsíc.
A zpětnou zajímavostí je potom rozhovor z Robotů úsvitu, kde Han Fastolfe Bayleymu připomíná postavu Andrew Martina, včetně poznámky, že je zajímavé, jak se tyhle pověsti udržují při životě všude možně, jen ne na samotné Zemi. To je vlastně na celém Pozitronovém muži nejzajímavější - že veškeré zmínky o Andrewovi jsou na Zemi následně vymazány a zapomenuty.
A hroši se uvařili ve svých nádržích
William Seward Burroughs
Parta lehce zpitých básníků si motá cestu rozvráceným New Yorkem. Těžko říct, jestli bylo víc zvrácené město kvůli nim, či naopak. Tak jako tak, pečlivě vaří své hrochy a ve vzduchu jde cítit Něco. Něco se má stát a je to nevyhnutelné - Kerouac, Burroughs (a potažmo i ) Ginsberg čekají až sjede k zemi blesk a probudí z nočního deliria jejich můzy. Hromosvodem se stala ta nejméně sourodá dvojice, která se jim mohla postavit do cesty.
Kerouac skvělý, naprostý mistr pera. Burroughs v záblesku toho, co jej za pár let proslaví, nicméně už tehdy skvělý dokumentarista nálad a neopsatelých obrazů.
