JulianaH. komentáře u knih

Silné. Pro mě i citově devastující, tak jako Husovy „Listy z Kostnice“. A inspirativní.
Svatý Tomáš More byl jedním ze 2 % Angličanů, kteří odmítli přísahat, že hlavou anglické církve je Jindřich VIII. Jinými slovy: 98 % národa, respektive jeho představitelů, se dalo přimět, aby odpřisáhlo donebevolající zhůvěřilost, nemravnost a pitomost. Svatý Tomáš nikoli. V dopisech se sice vyznává, že je tělesně křehký a téměř se bojí i oděrky — ale mučedníkem se stal s vnitřním klidem, laskavou trpělivostí a noblesou.

Jeho listy z Toweru, někdy načmárané jen uhlíkem, nám dávají poznat, co se mu honilo hlavou před smrtí. Utěšuje se třeba myšlenkou, že přirozená smrt leckdy není méně bolestivá než stětí; nebo že má na rozdíl od obětí loupežných přepadení alespoň dost času k přípravě na ni. Líčí také den, kdy odmítl přísahat na Supremační akta, včetně podrobností (horko onoho dubna 1534... nebo překvapené ubezpečování úředníků, že je zatím první, koho napadlo říct ne).

Dopisům z vězení předchází několik listů ze šťastnějších období. „Kdo nad slzami svých dětí nepláče, je bezcitný a nezaslouží si být nazýván otcem,“ píše třeba v listu vlastním dcerám a synovi. Na strastiplné cestě bažinami a vichřicí do Calais pro ně skládá báseň a vzpomíná, jak jim dával ovoce a koláče nebo je si bral na klín, aby se s nimi pomazlil. S nejstarší dcerou Markétou řeší její vzdělávání v řečtině, latině a astronomii — dokonce i po jejím sňatku a porodu. Nenapadá mě žádný případ láskyplného vztahu otce a dcery, který by se vyrovnal vztahu sv. Tomáše s Markétou.

A když mu vyhoří sýpky, stará se především o škodu sousedů a o to, aby nikdo z čeledi nebyl propuštěn dřív, než najde jinou práci. Zkrátka Tomáš More je jedním z těch lidí, u nichž se oficiální kanonizace kryje se svatostí jakožto vlastností charakteru. Osobnost laskavá a ohleduplná až na hranici smrtelníkových možností. Jsem moc vděčná za příležitost poznat ho alespoň prostřednictvím „Utopie“ a teď i korespondence.

Knihu uvádí studie (ale bez poznámek pod čarou) církevního historika F. P. Sonntaga. Čtivá a informativní, byť mi její interpretace „Utopie“ přijde neudržitelná. Občas se v textu vyskytne faktografická chyba (Karel V. nebyl synem, nýbrž vnukem Ferdinanda a Isabely; Erasmus napsal Chválu Bláznivosti, nikoli Loď bláznů, ta je dílem Sebastiana Brandta) a zkomoleniny (latinizovaný Lucianus místo Lúkianos). Překlad by si zasloužil revizi s přihlédnutím k německému originálu a opravu slovosledu. Předmluva k českému vydání vyznívá prostomyslně a fanaticky. Ovšem za poselství Tomáše Mora 100/100.

9 18.04.2022

Sedm pohádek o předmětech, zvířatech i lidech.

Mojí oblíbenkyní je „Čajová konvice“, pyšná do doby, než ji ve vznešené domácnosti rozbijí a posléze věnují chudé ženě. Ta do ní vsadí cibuli, jež posléze vykvete. [SPOILER] Konvice se stává nepotřebnou, je rozlomena a vyhozena. Tím, že se ztotožnila s cibulí ve svých útrobách (mateřství?) a obětovala se jí, však dochází naplnění: žila pro jiné.

„Pero a kalamář“ jsou (pro dnešní děti) poměrně složitou teologickou alegorií; mně se líbily. „Kohouti“ mají velmi neobvyklé poselství. Biedermeierovský „Chrobák“ mě vytáčel (což jistě autor zamýšlel), „Dítě ve hrobečku“ vyznívá strašlivě morbidně, „Sněhuláka“ jsem asi nepochopila. V „Co dělal, vždy dobře udělal“ se mi líbí popis dánského venkova a lásky starých manželů.

6 17.04.2022

(Píši obecný komentář k autorovým pohádkám pod tento výbor, protože souborné české vydání dosud nemáme. Snad to nikoho nepohorší.)

Jak podotýká postava pohádkáře v Bezové matičce, pohádku či povídku dovede šikovný autor vyprávět o čemkoli, ovšem ty nejkrásnější přicházejí samy od sebe. Je asi jasné, že mezi těmi, které panu Andersenovi „zaklepaly na čelo“ z vlastní vůle, byly pohádky klasické a dodnes tištěné: Slavík, Malá mořská víla, Ošklivé káčátko, Statečný cínový vojáček... Mimochodem Slavík podle mě patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo napsáno.
Nicméně i mezi těmi, které se už netisknou a které asi uváznou ve vydáních z 19. století, lze najít klenoty. Já bych k nim zařadila Matku, Růži z hrobu Homérova, Hocha o berličkách a Starou čajovou konvici; to všechno je „krása nesmírná“.

Zato přežívání jiných pohádek osobně nechápu (o čem je, probůh, Princezna na hrášku? :D). A řada z nich je jaksi povšechně podivná. Autorova básnická fantasie, jinak požehnaná, občas přechází až k surrealismu: viz rozhovor „Staré lucerny“ s hlavou slanečka, trouchnivějícím dřevem a světluškou na ulici.
Část téhle zvláštnosti by se snad dala vysvětlit tím, že některé „pohádky“ pohádkami vůbec nejsou. Alespoň já jsem mezi nimi našla čistokrevné pověsti (Starý náhrobní kámen, Borglumský biskup), náboženská a filosofická podobenství (Kalamář a pero, Zvon, Kapka vody), básnické obrazy (Růže z hrobu Homérova, Dvanáct z dostavníku), historické anekdoty (Dětské řeči) nebo morality (Dítě ve hrobečku). A třeba takový Malý Ťok, Bezová matička či Holger Dán jsou spíš krásnou vlasteneckou fantazií než příběhem. Ne že bych chtěla děti podceňovat, ale mám takové tušení, že by tuhle žánrovou rozmanitost nemusely úplně kvitovat.

Nejvíc jsem skřípala zuby nad pohádkami, jež H. Ch. Andersen převzal z lidové slovesnosti (tj. které mu vyprávěl jeho tatínek) a on je pak sepsal, případně drobně pozměnil: Dva přátelé, Hloupý Honza, Velký Klaus a Malý Klaus... U klasických pohádek já odjakživa trpím. Každopádně většina ukrutností, jako jsou uťaté hlavy, zpeněžování vlastních zavražděných babiček či princeznina zahrada oběšených nápadníků, v tomhle případě spadá na účet pohádkářské tradice, a nikoli autora.

Množství dílek je hluboce křesťanských a ústí do zbožnosti, jíž se Evropa možná už odrodila (Matka, Dítě ve hrobečku, ale i Sněhová královna). Hodně jiných zase nese étos dánského vlastenectví (Malý Ťok, Bezová matička, Holger Dán), který mě osobně rozradostnil, ale nevím, jak účinkují na lidi poněkud modernější. A, ačkoli je možná kruté to říci, i společenské poměry se změnily, v důsledku čehož působí motivy mrtvých dětí a sociální bídy poněkud morbidně nebo naopak sentimentálně (Děvčátko se sirkami). Samozřejmě, že za to autor nemůže.

H. Ch. Andersen považoval pohádky za druhořadou součást svojí tvorby. Já ho vnímám (ve shodě s jeho sebepojetím) prvořadě jako básníka. I v pohádkách se ostatně dostává ke slovu čirá poesie — totiž poesie obrazů a obratů (Slavík! nebo pohádky květin ve Sněhové královně).
Mám na jeho vyprávěnkách ráda všechno, co vypovídá o autorovi: o jeho citlivosti, lásce k dětem, cestovatelské vášni, melancholii, zbožnosti, dánském nacionalismu, zkušenostech s chudobou. Obdivuji, jak se dovede vcítit do věcí, připodobnit je k našemu světu a tím je oživit: trochu jako J. Wolker nebo K. Biebl. Občas mě fascinuje náročnost textů: rámcové vyprávění, alegoričnost, rekurzivnost (Bezová matička).

Pardon za tenhle sumarizující komentář. Já vím, měla bych pohádky radši komentovat zvlášť..., což v některých případech i dělám, ale nějaký démon akademismu mě pořád nutká k zobecňování. Takže: jsou to divné pohádky, nad mnohými jsem si mumlala „wtf“, ale pár z nich je naprosto geniálních a já miluji autora. Miluji ho stále stejně, jako když jsem před deseti lety, přesně na spisovatelovy narozeniny, poprvé otevřela jeho autobiografii a zjistila jsem, že H. Ch. Andersen patří k mým životním literárním láskám. Byť ne primárně jako pohádkář.

(SPOILER) Výbor šesti (z celkových 168) pohádek H. Ch. Andersena je doprovázený obzvlášť nezdařilými ilustracemi polského malíře, což mi ale jako dítěti tolik nevadilo. :) Podrobněji zmíním dvě:

Odjakživa se mi nejvíc líbilo OŠKLIVÉ KÁČÁTKO. To platí i teď, když jsem si pohádky znovu přečetla (mezi mnohými jinými) k autorovu výročí.
Ve strastiplné pouti „škaredého“ zvířátka, jež dosud neví, jak je krásné, jsem tak trochu tušila autorovu autobiografii. Možná se pletu, ale pisatel jednoho Andersenova řeckého životopisu, který se mi nedávno dostal do ruky, na tuto pohádku pohlíží stejně. (Edit: a popisek v kodaňském museu také, takže na tom asi něco bude.) Ať tak či onak, miluji poselství, že povrchní odsudek druhých nemusí být ortelem nad celou naší existencí. Toto ponaučení se ostatně vrací ještě v jedné autorově pohádce: ve „Stříbrňáku“, jejž v cizině pokládají za falešný, ač je pravý a ryzí.

V dětství jsem odmítala uznat, že MALENKA má doopravdy šťastný konec: hrdinka se přece neshledá se svou adoptivní maminkou. Teď mě napadlo, že to snad (?) měl být pohádkářův trest za to, že se žena kdysi uchýlila s prosbou o dítě k čarodějnici. Tím ošidila přírodu/boha, a tak o dcerušku stejně nakonec musela přijít. Andersenovy pohádky jsou nezřídka křesťanské a soustředěné kolem osy vina-trest, ale... třeba autor jen pozapomněl, že na Malenku doma někdo čeká. Kdoví.

9 16.04.2022

Tak jsem si přečetla svého prvního Šaldu – ve snaze pochopit, proč „jako literární kritik exceloval, ale jako autor spíše zapadl“.

„Dítě“ je hra o tom, jak se jednotliví členové továrnické rodiny postaví k neplánovanému těhotenství svojí služky. Dala by se v ní spatřovat kritika sociálního darwinismu a malthusiánství (jeden myslitel je zmíněn, druhý naznačen), s čímž souvisí i Šaldovo odsouzení interrupce. Kromě toho autor útočí na měšťanskou endogamii a vůbec na kastovnictví (sňatky služek a továrníků vnímá pozitivně, coby příliv čerstvé krve). Oslavuje život, mateřství i mužství – Alešovo „umělectví“ a sny o hudební kariéře chápe jako opak autentické mužnosti.
Jak typické pro intelektuály, že píší divadelní hry o zbytečnosti umění.
Žánrové zařazení mezi komedie se mi nezdá; přesnější by snad bylo „sociální pohádka“. Trochu naivní příběh o černobílých postavách, ale z jazykového hlediska určitě nedělal ostudu jevištím první republiky. Pojmy typu „zuzaník“ (starší muž, který si myslí na děvčata) nebo „citová nezaměstnanost“ stojí za zapamatování. :)

PS. Vnucuje se myšlenka, že rozšíření účinné antikoncepce bylo pro literaturu katastrofou, poněvadž ji ochudilo o celé jedno odvětví námětů.

8 14.04.2022

„TEULIER: Rozum, občané, rozum! Kdo jednou uslyší jeho hlas, nemůže mu odporovat. Já se mu podřizuju, a je-li třeba, obětuju mu přátele, nepřátele, i vlastní život. Taky vy budete muset vyslechnout hlas rozumu [...]. Každá duše, která pohlédne pravdě do tváře a pokusí se pravdu nevidět, pravdu popřít, vraždí sama sebe.“

Alegorický obraz Dreyfusovy aféry (1894), kterou však Rolland v této hře „zakódoval“ do dob Velké francouzské revoluce. Bývalý aristokrat a nynější republikán d'Oyron, obecně podezřívaný a opovrhovaný, je obviněn ze zrady. Ukáže se však, že se pravděpodobně neprovinil. Jediný, kdo ho hájí, je jeho protichůdce, akademik Teulier, který věří, že být odpudivý, nesympatický a krutý ještě neznamená nemít právo na spravedlnost.
D'Oyron samozřejmě znázorňuje židovského důstojníka Dreyfuse, kdežto skutečný viník, zbožňovaný válečný hrdina Verrant, symbolizuje Esterházyho. Koho spatřovat v Teulierovi? Émila Zolu? Anatola France? Rollanda samotného? Nebo snad hlas osvícenského racionalismu a humanismu, jehož nositelkou má být celá inteligence jakožto třída?

Hra je rozhodně zajímavým dokumentem o ohlasu Dreyfusovy aféry. Ostatně není nevýznamné, že na ní Rolland spolupracoval se židovským divadelníkem Morisem Schwarzem a že Židé podpořili její uvedení v USA.
Ale jak si vede z uměleckého hlediska? Politická angažovanost z ní hrozně čouhá. Čtenář by jí to asi měl prominout, jelikož Dreyfusova aféra přerostla z politické otázky v etickou, a tím pádem se stala námětem dostatečně nadčasovým. Ale i tak zůstává problém s předvídatelností děje. A nemůžu se zbavit dojmu, že Rolland sám do své hry velké umělecké ambice nevkládal – že pro něj byla prostě jen jednoúčelovým komentářem, který měl pohnout veřejným míněním v Dreyfusův prospěch.
Příjemně se čte, od druhého dějství má spád. Autor přesvědčivě nastiňuje myšlenkové pochody, motivaci, hodnoty a dilemata postav. Charaktery jsou pečlivě prokreslené a jasně rozlišitelné. Měla jsem dost ráda Teuliera, než začal být tak nesnesitelně čestný, hrdinný a archetypální. Atmosféru Velké francouzské revoluce – s jejími písněmi a stylovými nadávkami – dílku nelze upřít. :)

Takže já vlastně nevím. Líbilo se mi to, ale nadšená nejsem. Rolland byl génius a právem také nobelista, nicméně „Vlci“ mají od jeho vrcholů poměrně daleko. Celkově myslím, že čtenáře, kteří nebudou mít obzvlášť velká očekávání, hra nezklame. A já bych si klidně přečetla další dvě části divadelní trilogie o Revoluci; proč ne?

7 14.04.2022

(4,5*) Veselohra idejí na téma „mladí lidé se vyrovnávají s nemorálním původem peněz, jimiž chtěli financovat svoje ideály/životy“. Což je stejné téma jako v „Domech pana Sartoria“ a „Živnosti paní Warrenové“, jenže opět s jiným koncem.

Zbrojař Podkop je chlapík duchaplný a sympatický (tedy mně ne, ale autorovi určitě), naprosto upřímný ve svém cynismu. Jak GBS věří, člověk je v první řadě povinen být v souladu sám se sebou, i když to znamená být zločincem. Co do volby výrazů mi připomínal mého dědu.
Majorka Barbora zase vtěluje typ, který Shaw matoucně nazval „puritánem“, ale myslel jím realistu dost odvážného, aby bral život, jaký je. Takže když ji marxistická anotace nazývá „exaltovanou buržoasní idealistkou“, překračuje tím svou obvyklou míru drzosti. Čím dál víc se mi zdá, že adekvátní odpovědí na marxistickou literární vědu je prostě rána do nosu.

Mně se líbilo hlavně prostřední dějství, které se odehrává v útulku Armády spásy a které nám dává poznat tuhle svéráznou církev/charitu, hlásající „Oheň a krev“. Krušné podmínky londýnských bezdomovců a chudiny mě zaujaly už v Orwellových dílech; Shaw moji rámcovou představu obohatil. Situace v Anglii byla pořádně drsná, takže se ani nedivím, že Marx psal „Kapitál“ právě tam. Navíc úplně chápu vzestup socialismů (včetně komunismu a nacismu) v 1. polovině 20. století. Dokud byly postavy typu Petra Shirleyho běžným zjevem na ulicích, musela sociální otázka trápit snad každého trochu empatického člověka.

Takže nejzajímavější postavou pro mě byl Petr Shirley – dělník, kterého vyhodí na ulici z továrny, kde od dětství denně pracoval 8-12 hodin. Sice si totiž svých pár šedin barvil lacinou černí, ale zaměstnavatel přesto zjistil, že je mu „už“ pětačtyřicet, při papírování kvůli smrti jeho dcery. A když mu Armáda spásy nabídne chleba, rozpláče se ponížením, protože je poprvé v životě odkázán na cizí dobrodiní. Tohle je hrůza.
[SPOILER!] Strašlivě se mi příčí závěr, k němuž postavy dospějí. Jestli tomu rozumím správně, Adolf hodlá využít tchánovu zbrojovku k financování a zásobování ochlokracie, ne-li třídní války. To je z mého hlediska stejný hnus jako kapitalismus.
Ale rozumím, proč GBS tuhle hru napsal. A proč se jí marxisté chytili, i když autor marxista nebyl.

„BRONTERRE PRICE: Sem třídně uvědomělej a dělám jenom tolik, aby zbylo kus práce pro soudruhy.“

7 10.04.2022

„... Tak například současná verze této pověsti z Jihoafrické republiky hovoří o ženě, která přes varování přátel jednoho večera nastoupí do třetí vlakové třídy. Ve vagonu, kde jsou podél stěn naproti sobě jen dvě řady sedadel, sedí trojice mladých dobře oblečených černochů a starý špinavý černoch čtoucí umolousané noviny. Žena si instinktivně sedne k solidní trojici černochů, která vyhlíží neškodně, pouze prostřednímu z nich se podivně kýve hlava, jako by byl opilý. Špinavý černoch ale na dívku pořád zírá, což ji znervózňuje, a nakonec si k ní přisedne a zeptá se jí, zda už četla dnešní noviny. Žena si noviny neochotně vezme a uprostřed najde lísteček s nápisem: Vystupte na příští stanici. Ten muž uprostřed je mrtvý.“

Audiokniha zahrnuje asi jen 15 % obsahu téhle poměrně tlusté sbírky, a zdaleka to není výběr toho nejzajímavějšího. Tudíž se vyplatí neposlouchat, nýbrž přečíst. :)
Samotné příběhy se těžko hodnotí. Některé byly příjemně děsivé (Dívka v metru), humorné (Příhoda s párkem, Pankáč a revizor II) nebo důmyslné (Lístky do divadla). Jiné, byť tradované jako „k zasmání“, ve mně vyvolávaly spíš zhnusení a/nebo soucit (Pejsek v metru). Občas mě zarážely absurdity (vrahové zanechávají vzkazy pro ty, kdo se málem stali jejich obětí), jako celek mě ale pověsti bavily.

Co lze naopak hodnotit snadno a právem, je etnografický komentář, tvořící většinu textu. Místy byl užitečný nebo dokonce zajímavý. Například když u příběhu o „Tajemné stopařce“ poukázal na stáří této pověsti, kterou lze sledovat do 19. století, ba dokonce až k Novému zákonu. Nevýslovně mě fascinuje představa, že její syžet je minimálně starověký, byť se v něm mění dopravní prostředky (kůň → auto)!
A nad komentářem k povídačce o škvorech v uchu a hadech v břiše jsem si vzpomněla, že tuhle historku vlastně znám už z exempel Caesaria z Heisterbachu, tj. z přelomu 12.-13. století. Nakonec mi tedy došlo, že řada útvarů staré literatury, s nimiž pracuji jako s (fabulujícím) pramenem, vlastně náleží k žánru tehdejších městských pověstí. Hádám, že mi knížka do budoucna pomohla s interpretací některých textů, a toho si cením.

Takže proč jen tři hvězdy? Po většinu času mě komentář hrozně vytáčel. Přejdu jeho otravnou, přihlouplou politickou korektnost, která vidí sexismus s rasismus naprosto ve všem, a mizernou jazykovou úroveň (fůra pleonasmů). Ale neprominu, že většina autorova textu se skládá z konstatování samozřejmého nebo z parafrází sebe sama / příběhů uvedených na začátku dané kapitoly. Občas chápu, proč se tolik lidí vysmívá humanitním oborům. Folkloristika v autorově podání vzbouzí zdání, že v ní jde pouze o sdělování banalit hantýrkou, v níž se jen místo „vzpomínka“ říká „memorát“.

14 21.03.2022

„Tóny tam se obrozovaly hudby, hudby, jako když pršelo by večer a do rána je nebe fialové a louka přišedne, hory jsou ztraceny do par a červnového vlažna.“

Tahle sbírečka čtyř básní v próze a jedné v řeči vázané tu neměla anotaci ani komentář, takže pro mě byla krokem do neznáma. Ačkoli ne tak docela, jelikož od autora „Bystroušky“ jsem ani neočekávala nic jiného než bolest probíjející se ke smrti. A přesně tím jeho „Nénie“, nazvané podle starořímského žánru pohřební písně, jsou.
Básník formou dialogu vypráví čtyři příběhy:
I. Mladý kaplan se na Štědrý den odhodlává k sebevraždě.
II. Osiřelí sourozenci se bojí jeden o druhého, protože chápou, že jsou křehkostí a smutkem předurčeni ke smrti.
III. Stavitel opouští svou milenku a matku, aby uskutečnil šílený plán zbudovat katedrálu, jejíž kopule bude široká jako nebesa.
IV. Dívku lákají k smrti víry řeky, zatím co její dědeček převáží poutníky někde v zlověstné, dusné noci venku.

Je v nich celý Rudolf Těsnohlídek, básník citlivý, zlomený a křehký: „Bolí mne zvadnutí květu“. Básník se silným, až impresionistickým smyslem pro atmosféru chvíle: „Tam v městě ty deštivé, šedivé dny, v dráždivém, zaplískaném blýskání ulic, v tmách dál a dál svítila červená světla, signály sem tam zvonily tak pronikavě, tak pronikavě.“ Básník originálních přirovnání („ – a – srdce třese se jí v ňadrech jako skonávající sýkorka“), básník zvukomalby: „A šuměly by tak jemně, šuměly, plakaly jemně, dlouze by šuměly, šeptaly, šelestily.“
Nad celou sbírkou, a nad první básní v próze zvlášť, jsem chápala, že autorova sebevražda byla přirozeným vyústěním jeho vnitřní bolesti. V jistém smyslu je jeho život pátou nénií. I zde je smrt jaksi determinovaná a... lyrická.
Ano, sbírka není dokonalá. Celá třetí nénie mi nesedla, možná proto, že téma stavitele ztrácejícího své drahé kvůli posedlosti katedrálou jsem četla ve vydatnějším zpracování Williama Goldinga (Věž). Ale už pro tu geniální větu, kterou cituji na začátku, a pro mnohé jiné – nezapomínejme na Rudolfa Těsnohlídka.

„Jaká sladkost, když se zvolna tmělo, věčné světlo dohasínalo, stín již na všem, a na oltáři svítila bledá hostie. Byl to měsíc té noci, kterou jsem miloval.“

12 14.03.2022

Obdivuji množství rešerší, které si pro tohle dílo musel Michael Crichton udělat, od studia nejnovějších (roku 1990) paleontologických textů až po zjišťování obskurních informací, jako je počet japonských zoo. Dal si úžasnou práci s rekonstrukcí ještěřího chování a habitu, které nabízely fantazii tehdejších paleobiologů široké pole působnosti: jedovatý Dilophosaurus zbarvený jako leopard, ptakoještěři chodící po křídlech, péče Velociraptorů o mláďata...

Samozřejmě, že se v řadě věcí nestrefil a strefit nemohl — jeho zavádějící líčení raptorů se stalo příslovečným. :) Nicméně nepochybuji, že dinománie, kterou rozpoutala kniha a posléze Spielbergův film, vedla i k nějakým těm grantům a že dala prvotní impuls nejednomu budoucímu paleontologovi. Takže za posun v našem poznání jurské/křídové fauny, který knížku snad maličko antikvuje, určitě vděčíme i jí. Čemuž ostatně napovídají všechny novinové titulky typu „Na Dilophosaurovi Jurského parku je všechno špatně, zjistila nová studie“, rojící se ještě třicet let od vydání díla.

Celkově jsem se nemohla zbavit dojmu, že čtu reportáž, nikoli román. Myslím, že Crichton by byl výtečný žurnalista a zvlášť vědecká rubrika by v jeho péči vzkvétala. Jediné, co mi na knize chybělo, byl umělecký aspekt, virtuózní práce s jazykem. Ale to už bych asi chtěla moc. K pěti hvězdičkám mi stačí, že autor umí velmi realistické dialogy, jimž nechybí vtip („Vy jste žena.“ — „I to se v životě stane.“). Dál že příběh neobsahuje nelogičnosti a že tu nejsou klišé. Tak třeba Lex je sice plavovlasé děvčátko, ale rozhodně ne andílek vzbouzející sentimentální nálady. Vztah Ellie a Granta se vyvíjí uvěřitelným způsobem. A postava popsaná jako nesympatická nezahyne při první příležitosti, takže neslouží jen jako laciný literární kanonenfutter.

Když jsme u umírání postav, alespoň těch vedlejších, Chrichton nemá skrupule, díky čemuž umí navodit napětí až (oprávněný) strach. Většinu knihy jsem se hrozně bála o doktora Wua. Celkově pro mě nebylo těžké získat k hrdinům hluboký vztah, neboť se všech třináct objevuje postupně a autor je charakterizuje víc činy než popisem. Kromě zmíněného genetika jsem si oblíbila hlavně ředitele tiskového oddělení Eda Regise. — Skvělá práce. Jen lituji, že jsem o knížce nevěděla ve svých dvanácti, kdy jsem hltala Rollinsovu „Amazonii“. 12 je pro čtení tohoto lehce hororového dobrodružství, myslím, ideální věk.

PS. Překlad (1997) strašný.

25 13.03.2022

Rostand je pro většinu z nás poeta uni libri, totiž nesmrtelného „Cyrana“. Přitom, jak zjišťuji už potřetí, byl pozoruhodný básník neklesající pod svou úroveň ani v ostatních dílech. Samozřejmě, že „Romantikové“ nejsou tak hlubocí, velcí a burcující jako příběh o gaskoňském kadetovi, ale i tak v nich vidím zapomenutý skvost dramatické poesie.

„PERCINET: Pro krásné oči zdi…
(Obrátí se ke zdi.) Jaká to metafora!
Máš pravdu. Vidět zeď jak živoucího tvora!
Ty oči zářivé, upřené do azuru,
které mě přímo zvou k nim obrátit se vzhůru,
a kdyby slzami je někdy zastřel žal,
hned bych je uzdravil, kdybych je zulíbal!
BERGAMIN: Kde vidíš oči zdi?
PERCINET: Tady ten svlačců květ!“

Lehkost veršů odpovídá lehkosti děje. Mladí milenci Percinet a Sylvetta se pokoušejí stylizovat svoji lásku po vzoru velkých děl, zejména Romea a Julie. Jejich svářející se otcové ale reagují překvapivým způsobem a vztah milenců se tímto paradoxem ocitá v ohrožení. Rostandova jemná, dobrosrdečná parodie romantických příběhů nabízí také nádhernou lyriku (verše o staré zahradní zdi, citované komentářem pode mnou), jíž satirický nádech na kráse neubírá. V závěru pak autor nabízí zamyšlení, jakou cenu mají city prožité sice autenticky, ale na základě mylných předpokladů. (Pozor, citace by mohla obsahovat drobný dílčí spoiler):

„A co ta jarní noc? Tu taky zrežíroval?
Ten večer, do duše nám vrytý navždycky?
Ten soumrak modravý, tak něžně lyrický?
To on snad zahalil ty rudé růže stínem,
že byly krásky z nich, oděné mušelínem?“

Mně se tahle jevištní báseň, dýchající jarem a naivitou pubescentní romantiky, líbila opravdu moc. Zajdu na hranu kacířství a dodám, že mi Percinet se Sylvettou byli bližší než (zcela vážně mínění) Petr a Lucie. Kdyby se bývala hrála dodnes, určitě bych z divadla, ideálně letní scény, odcházela dojatá i povznesená jako málokterým moderním dramatem. Takže: lidé, čtěte Rostanda, není mrtev!

9 10.03.2022

Dobré, dokonce s geniálními záblesky, a těžké. Alespoň ode mě vyžadovala Weissova jevištní báseň vypětí pozornosti. Podařila se jakožto poesie i jakožto drama, ale jelikož kombinuje poměrně nezvyklé formy (kramářská píseň + filosofická hra), a k tomu tři roviny děje současně (1. zavraždění Marata, 2. inscenace hry o tomtéž v blázinci, režírované de Sadem na počátku napoleonské éry, 3. a skutečnost), musela jsem se hodně soustředit, abych zvládla vstřebat všechny aspekty najednou.
Slovenština mého výtisku mi také nepomohla, nemluvě o tom, že jsem se rozesmála pokaždé, když v refrénu zaznělo: „Marat, čo se to stalo z našej revolúcie?“. :D

„Predmestská háveď Čvarga Spodina
Simona Simona
hlava mi horí
Nemôžem dýchať
Ten krik je vovnritri vo mne
Simona
Ja som revolúcia“

Těžiště spočívá v dialogu titulních hrdinů, postavy a režiséra — jeden ze způsobů, jak se realita blázince vlamuje do reality inscenované hry. Individualismus, anti-vlastenectví, skepticismus a pasivita zestárlého de Sada se střetává s Maratovou jiskrnou vírou v revoluci, optimismem a vzýváním činu. Marat ovšem právě sedí ve vaně a Charlotta Cordayová už klepe na dveře, takže všechno, co revolucionář pronáší, je labutí píseň.
Brechtovský zcizovací efekt působí na všech třech úrovních hry (ředitel blázince zasahuje, když herci pronášejí myšlenky nepovolené v napoleonské Francii; blázni mluví ve verších, i když vypadávají ze své role), takže hra jako celek ve mně zanechává pocit roztříštěnosti, rozrušenosti a absurdity, určitě záměrné. Všechny hudební prvky a živé obrazy jí ještě dodaly na zvláštnosti. Rozhodně čtenářský zážitek, který nezapomenu.

Zajímavá je také politická rovina. Weiss pojímá postavy poměrně neutrálně, ale lze si domyslet, že na straně atentátnice jeho sympatie nebudou. Marata sám označuje za protomarxistu, jehož revolucionářství už obsahuje prvky totalitarismu. To první autorovi nevadí, to druhé ano (nepříliš překvapivé u židovského emigranta z Německa). A jelikož Maratova politická linie (Francouzská revoluce → marxismus → neomarxismus) stále hýbe světem, bylo jednoznačně přínosné poslechnout si Maratovy maximy, tlumočené Weissem tak věrně (prý až doslovně)... a jistě nikoli bez náklonnosti.

MARAT:
Odsudzujeme bez vášne
nijaká krásna individuálna smrť
sa nám už nepredvádza
len anonymne znehodnotene umieranie
a mohli by sme doň poslať celé národy
až bude raz v našich silách
zničiť na zemi
všetko živé.

8 06.03.2022

Tohle vůbec není špatná kniha. Autor zvládl na 160 stránkách představit pojetí zvířat v díle několika prozaiků 19. století: Flaubertova papouška, Faulknerova medvěda, Hugovu chobotnici, Turgeněvovy psy, Tolstého koně... Dál se zabývá přírodovědci jakožto spisovateli (tedy literárním stylem Darwina a francouzského entomologa Fabreho) i spisovateli jakožto přírodovědci (biologickým dílem Goethovým, von Chamissovým, Poeovým a Nabokovovým).

Jistě, není to knížka hluboká nebo originální; co do původnosti připomíná spíš lepší diplomku. Dr. Sýkora až příliš často cituje z druhé ruky, konkrétně z různých popularizačních syntéz, a s žádnou ohromující interpretací celku nepřichází. Jako hlavní východisko mu slouží teorie sociomorfního modelování, kterou do českého prostředí uvedl S. Komárek. Ukazuje tedy, že biologie je (nepřekvapivě) sebeprojekcí společnosti do přírody – a literatura, hlavně naturalistická, se zase naopak snaží aplikovat exaktní poznatky této vědy na lidi. Ale Sýkora určitě nechtěl měnit paradigma – píše, že dílko má být hravé a neklade si za cíl vyčerpat téma. Jako takové je tedy beru a bavila jsem se u něj výborně. Zvlášť část o von Chamissových objevech vítám, o nich jsem se chtěla dozvědět víc už od chvíle, kdy mě tento německý klasik upoutal na hodině literatury! :)

Větší problém mám s autorovým opakováním, resp. s parafrázováním vlastních vět, často i v rámci jednoho odstavce, a jazykovým amatérismem (zeugma, hovorové výrazy, zaměňování díky/kvůli, chybné tvary [taxonomista místo taxonom] a vůbec různé křečovitosti). U literárního vědce z profese mě to zvlášť dráždí…, byť tak úplně nepřekvapuje.

A ze všeho nejméně se mi líbila Sýkorova ideologie. Nemůžu si pomoct, ale u textů přírodovědných nebo alespoň pojednávajících o přírodě pociťuji ideologické (des)intepretace všeho druhu jako trapnější. Autor, píšící v rámci grantu „Pluralita kultury a demokracie“, nám nutně musí sdělit, co si myslí o Čechovově postavě von Khorena (tj. že je to zlý protofašista). Dobře. Ale sdělí nám to alespoň šestkrát s implicitním dovětkem, že jsme jaksi povinni myslet si to taky, protože… no, protože je to v dnešní době tak nějak obvyklý názor (super argument, zvlášť od teoretika sociomorfie). Osobně beru jeho odstavce o von Khorenovi jako tip na Čechovův text s velmi sympatickým hrdinou-darwinistou.

Sýkora zachází do takového extrému, že s citovanou „studií“ Borii Saxe nakládá dost podobně jako Victor Hugo s Monfortovým spisem o chobotnicích (Hugovi se ovšem směje). Sax neříká, že připisovat německému ovčáku stejné vlastnosti jako německému národu je „nacionalistický předsudek“, nýbrž že Max von Stephanitz dostal za úkol vyšlechtit vlčáka tak, aby ztělesňoval německé přednosti. Takže šlo o umělou selekci, záměrnou formaci vlastností – ne předsudek. Sýkora má právo si takovou hloupost myslet, prosím, ale určitě nemá právo citovat jako její doklad autora, který tvrdí něco jiného.

12 02.03.2022

Četla jsem knížku asi desetiletá a pamatuji si, že mi mimořádně líbila.

Malá Michalka s prarodiči poprvé cestuje letadlem. S sebou si sbalí „Lídu“ — totiž Lídy dvě, panenku i živou bílou myšku téhož jména. U moře se pak spřátelí s místním chlapcem Juliánem. Když se musí z prázdnin vrátit do Čech, Julián jí na památku věnuje mušli, aby si i daleko od něho kdykoli mohla poslechnout šumění oceánu. Konec mi připadal smutný, ale celek na mě hluboce zapůsobil — především poprask v letadle, když vyjde najevo, co je zač druhá Lída. :)

10 28.02.2022

Varování před jadernou válkou, v němž Atlantidu smete zneužitá třaskavina. Všichni jsou vinni, všechny stihne trest. Pro volbu námětu mám pochopení a politicky angažované umění mi nevadí, potud v pořádku, ovšem esteticky je hra nevýrazná. U Nezvala jsem zvyklá na gejzíry obrazotvornosti — „Atlantida“ se naopak uchyluje k minimalismu až schematismu.

Děj nesou pouhé čtyři postavy, přičemž obě mužské (zlý a hodný bratr) působí archetypálně, dokonce pohádkově. Proč že je to Vladař zlý? Aha, jasně: protože Nezval potřebuje ztvárnit moderního válkylačného zloducha s jaderným arzenálem. Do nebohé postavy tak vtěluje zároveň americký kapitalismus (lenošivost a zchátralost Atlantiďanů zavinil luxus) a fašismus/nacismus (autokracie), aby vytvořil univerzálního komunistického Nepřítele. Asi nemusím dodávat, že to není zrovna recept na životný charakter. Ani „hodný bratr“ Gadeiros nefunguje na základě žádné vnitřní, autonomní logiky. Jako charakter má jediný smysl: kontrastovat s padouchem. Alespoň že ženské postavy prodělávají určitý vývoj.

GADEIROS: Máš tedy sokyni?
HOLKA: A dala bych za ni život, právě tak jako za svého Athéňana. Ani bych byla neřekla, že je možné milovat zároveň předmět své lásky a svou sokyni...

Autor pracuje se zmínkami, které nám o bájném světadílu zanechal Platón (čtyři řeky, deset okresů, Poseidónův kult), a antiku evokuje také občasným hexametrem. Nikdy jsem nečetla drama, v němž by postavy výslovně reflektovaly, jaký zrovna používají výrazový systém („A mluv s ním řečí vázanou!“). To se mi líbilo. Celkově ale myslím, že „Atlantida“ je na Nezvalovy poměry slabé dílo. Syžet není vysloveně nezajímavý, osud postav mi nebyl lhostejný (až do posledního dějství, kdy mě otrávilo, jak se zachovaly k Vladaři), nicméně se nemůžu zbavit dojmu, že tohle se prostě nepovedlo. Pardon, Nezvale.

8 25.02.2022

Roztomilé, galantní, rozverné. Alexander Pope z příběhu o jedné ustřižené lokýnce vytvořil kuplet plný aluzí na Iliadu, vlídných žertů na účet slečen a... sylfů. Neumím si představit první verzi básně, kde tihle větrní duchové, zodpovědní za duhu, déšť, komety a něžné pohlaví, ještě chybějí. Bez nich by to vůbec nebylo ono.

„Ve slunci rozprostřou své blány hmyzí,
ve vánku plynou, v obláčku si zmizí,
průsvitní jsou a éterická těla
ve světle jak by se jim rozpouštěla,
ve větru volně vlaje do všech stran
jejich šat tkaný z rosných, třpytných blan,
máčený ve všech barvách nebe zdá se,
světlo v něm hraje v nadpozemské kráse,
v paprsku každém tisíc barev sídlí,
co roztančí se, jak jen mávnou křídly.“

Výborný doslov (a samozřejmě i přebásnění) profesora Hilského.

7 24.02.2022

O „Podkoním a žáku“ se toho hodně namluví, takže už asi od deváté třídy jsem měla nutkání tuhle veleslavnou báseň přečíst. A právě jsem zjistila, že je naprosto o ničem. Ano, hezky se čte. Její rýmy jsou vysoký nadstandard, „Dalimilova kronika“ se ve srovnání s ní může jít klouzat. A k tomu přirozená okouzlivost staročeštiny:

„Tuž panoše každý zvlášče
pacholku podává plášče
a plášč mokr a pln dešče!
Tuť sě tepruv črt stešče.“

Ale poněvadž jde o dialog, a navíc žánr sporu, čekala jsem rozřešení. Třeba závěr „Oráče z Čech“, v němž bůh smiřuje hrdinu a jeho protivnici Smrt, mě doslova ohromil a já neměla slov. I „Tkadleček“ nabízí jakýsi ortel, víme, která strana zvítězila, dialog k něčemu směřoval. Ne tak „Podkoní a žák“: ten končí tím, že vypravěče po chvíli přestane bavit rvačka antagonistů, pročež odejde z hospody.

Z jejich replik samozřejmě vyplývá, že pravdu neměl ani jeden, životní úděly obou stavů jsou totiž srovnatelně mizerné. Místy mladíci znějí až sebeironicky. Třeba když si Podkoní libuje, že spí v teple, to jest na slámě a hnoji. Nebo když se Žák chlubí, že si ve špatné náladě z toho, že byl zbit, může ulevit tlučením mladších studentíků. Vtipností téhle satiry si nejsem jistá; na pár místech jsem se sice smála, ale kdoví, jestli na těch správných. Ani o středověkém studentském životě, natož životě u dvora, se toho moc nedozvíme. Pro mě byla překvapivá jenom informace, že v postních dnech měli žebrající žáci nárok na cokoliv, oč požádali. Možná ta báseň má zajímavé aspekty, ale já je prostě nevidím.

Na druhou stranu čtenář 21. století rozhodně není cílovou skupinou a nebohý autor, asi kolega student, nemohl tušit, že se jednou sám stane předmětem výuky. Možná jsem k němu nespravedlivá, když ho porovnávám s díly vysokého stylu, jež chtěl parodovat. Hlavně s existenciálním „Oráčem“, za jehož důstojný protějšek Pavel Eisner označil až „Labyrint světa“. Ale pokud si chcete přečíst středověký spor s potenciálem obohatit současného čtenáře, doporučuji právě „Oráče“. „Podkoní“ je vážně jen hospodská hádka, v níž se dva chudáci posmívají svojí chudobě — hádka s bizarními metonymickými nadávkami a jedním nevalným příběhem o čertovi.

„Na nejširších místech dosahoval les jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl žádné technické prostředky, bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činní v jiných oblastech než v pustošení.“

Příběh krátkovětý, prostý a ve svojí prostotě nenuceně dojemný. Jako dotek, který člověk skoro ani necítí, a přesto ví, že byl významný. Vzpomněla jsem si na svoji babičku, bývalou hajnou, která mi jednou při procházce ukázala na vzrostlé stromy všude kolem a řekla: „Podívej, ten les jsem vysázela já.“ Určitě jí musím knížečku Jeana Giona koupit. Alpský pastýř Elzéard Bouffier by se jí na její hájence v horách mohl stát tím pravým společníkem.

Od Giona jsem už před časem četla povídku „O raněném zvířeti“, napsanou/přeloženou nedostižně lyričtěji a atmosférotvorněji (odkaz v Zajímavostech). Zatímco dílko o umírající zaječici pochybuje nad schopností člověka strhnout zeď, jež ho odděluje od zbytku přírody, dílko o muži, který sázel stromy, dává pocítit závan naděje: „Zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor.“ Fungují jako jakési kontrastní pendanty. Z obou povídek však dýchá táž láska k francouzské půdě, táž pečující něha k veškerému mimolidskému životu na ní, neboť je křehký a svatý:

„Já přece umím řeč sýkorek: už jsou na schodišti haluzí, už na zemi, už u mých nohou; ke mně přec ještěrky se tak blíží, že mne obráceně vymalují na zlatých bulvách svých očí; na mne přec lišky pohledy upírají a pak rázem vědí, kdo jsem, a mile přejdou; jsem přece tvor s nimi srostlý onou velikou tíhou pahorků, jalovčím, tymiánů, divého vzduchu, travin, nebes, větru, deště, kterou nosím; mám přece víc útrpnosti s nimi než s lidmi [...].“ (O raněném zvířeti)

31 22.02.2022

Málo knih se mi líbilo tolik jako tenhle román o chlapci, tygru a Pacifiku. Paradoxně mě nejvíc neoslovila prostřední část, v níž se Pí stává trosečníkem, ani ta poslední, kde předkládá alternativní verzi příběhu a nutí k zamyšlení nad povahou reality. Mám nejradši část první, přípravnou a podle tolika čtenářů zbytečnou — totiž zoo v Puduččéri a hrdinův pokus vyznávat tři náboženství současně.

Byl to právě motiv tří vyznání, co mě v mých patnácti letech upoutalo ve filmu (2012), na který mě tehdy rodiče vzali za vysvědčení. Vrtal mi hlavou ještě dlouho. Později jsem na něj vzpomínala na univerzitním přednáškách, kde vyučující zmiňovali osoby praktikující souběžně judaismus i buddhismus — nebo ateistické buddhisty. Myslela jsem na něj, když jsem i u sebe rozpoznala sklon k syntéze ateismu a různých náboženství. A nakonec to byl právě ten nekonečně fascinující motiv o slučování neslučitelného, co mě přimělo přečíst si knihu. Mně zkrátka imponuje, jak se Pí vypořádá s odporem okolí: jeho vnitřní nutnost a potřeba vítězí nad logickou nemožností. Načež se ukazuje, že to vlastně nemožnost není.

Jinak „Pí“, pravda, není teologicky/filosoficky hluboké dílo, byť by možná chtěl. Ale nadutému příslibu z úvodu, že čtenář na konci uvěří v boha, jsem stejně nevěnovala pozornost, tudíž mě kniha nemohla zklamat. A v rovině narativní je prostě skvělá. Neuvěřitelně realistická, čehož autor dociluje i pomocí popisů. Psát tak poctivou deskripci — a provokovat tím netrpělivost mnohých čtenářů 21. století — je hrdinství. Já jsem si ty popisy hrozně užila. Ráda bych věděla, kde si autor nastudoval gesta jednotlivých zvířat; nebo kde se dozvěděl, co všechno návštěvníci zoo házejí do výběhů a jaké bylo plavat v konkrétních pařížských bazénech 1. poloviny 20. století. Smekám před ním.

Realismus, nejspíš záměrně, vyprchává ke konci. Chvíli jsem uvažovala o tom, jestli onen „slepý bratříček“ není metafora pro boha (sebeobětování, kanibalismus/eucharistie), což ale evidentně není: Pí je vegetarián a hinduista, takže silně pochybuji, že by jeho bůh jedl hovězí. V závěru pak Pí nabízí ještě další interpretaci, ale poněvadž ji očividně vytváří kvůli japonským byrokratům, je těžké brát ji vážně. Nakonec tedy knihu chápu jako příběh o přežití a víře jednoho indického chlapce. Čímž se v kategorii „robinsonáda“ zařazuje na žebříčku mých oblíbených knih hned za nedostižně geniální „Zuzanku a Tichý oceán“. Dílo hodnověrné, napínavé, poetické, drsné, brutální (zmasakrování karety!), krásné a originální. Určitě ho chci číst znovu.

22 21.02.2022

(4,5*, hodnotím anglický originál)
Obžaloba je kniha paradoxů. Na jednu stranu neúprosně racionální, když odhaluje mezery, nedomyšlenosti a pokrytectví v našem morálním poměru vůči zvířatům - ať už jsme hinduisté, křesťané nebo třeba marxisté. Na druhou stranu expresivní a plná živelně silných emocí: soucitu i opovržení. Sávitrí ale nikdy nepoužívá emoce jako argument, jen jimi svůj výklad doprovází. A kdo by se nerozčílil, když čte o Indech zavazujících tlamičky telatům, aby se nemohla kojit u svých vlastních matek? Mláďata pak sice umírají hlady, ale zbyde víc mléka pro lidi.

Zdá se, že Obžalobě se také daří vyvážovat mezi průkopnickým reformismem a smyslem pro realitu. Závěrečná kapitola o ideálním světě je lehce děsivá jako každá utopie, ale s řadou myšlenek souhlasím. Třeba že potřebujeme útulky pro vysloužilé krávy, osly, koně atd. na způsob indických góšal. Nebo že morálka by měla zahrnovat i rostliny, tudíž vypalování (pra)lesů nelze tolerovat. Pro Sávitrí je neuvěřitelně typický návrh potrestat žháře upálením - docela by mě zajímalo, jak vážně to myslí. :D Každopádně základním tónem Obžaloby je tón ironický.

Obdivuji autorčinu schopnost evokace a až básnickou krásu jazyka, ale stavba vět by mohla být... no, čitelnější (ta nekonečná souvětí se vsuvkami ve vsuvkách!). Místy mi trochu vadilo opakování a našla jsem pár nepřesností. Snad je poznámkový aparát k českému vydání vychytal, což ovšem musí posoudit jiní. Celkově je pro mě Obžaloba jedna z knih zásadních a formativních. Moje okolí dokonce v jisté etapě tvrdilo, že mě radikalizovala tak, až se to se mnou nedalo vydržet. Nicméně stále nepovažuji kastraci kocoura nebo stříhání živého plotu za zločin, takže moje bioetika je oproti autorčině ještě docela umírněná. :)

PS. Nejvíc mě bavily pasáže o zacházení se zvířaty v Indii současné i starověké. Škoda jen, že se Sávitrí nemohla podrobněji rozepsat i o Třetí říši.

11 14.02.2022