JulianaH. komentáře u knih

Wow. Když uvážím, že jsem tuhle hru četla jen jako doplněk k Eliotově „Vraždě v katedrále“ a čekala jsem, že se mi ani nebude moc líbit...

Jako kontrastní protějšek k Eliotovi funguje bezvadně. Anouilhova hra je dějová, naplno využívá dramatických efektů (tamtamy, světla, pohyblivé praktikábly), scény se rychle (až filmově) mění. Repliky obou protagonistů, Tomáše Becketa i Jindřicha II., znějí maximálně hodnověrně, a přitom inteligentně, jiskřivě, překvapivě. Kolikrát jsem si při otáčení stránky říkala: „Ha, co asi král na tohle odpoví?“. A následující věta mě nikdy nezklamala.
Znám jen jediného dramatika, který umí dialogy stejně dobře, totiž G. B. Shawa. Ovšem Anoiulh navíc projevil barvitou představivost a cit pro gesto ve scénických poznámkách. A ještě něco. Kamenem úrazu většiny historických dramat je potřeba vtělit do hry fakta nenásilným způsobem; nepůsobit encyklopedicky a vlezle. I v tomhle autor osvědčil mistrovství. Zkrátka nenapadá mě žádný aspekt, z kterého by „Becket“ vyšel špatně.

Předpokládala jsem, že Anouilh vylíčí sv. Tomáše negativně (anotace tomu nasvědčuje) a že mi tím bude lézt na nervy. Vedle toho jsem se bála, že po historicky spravedlivém Eliotovi se dočkám zklamání v podobě krále-padoucha. Ale ne. „Becket“ podává nádherný, velmi hluboký a bravurně prokreslený obraz složitého vztahu mezi panovníkem a jeho přítelem → kancléřem → arcibiskupem → protihráčem. Jejich problematické přátelství je na celé hře nejhezčí. Jindřich II. z dramatu vychází jako slabý, ale citlivý člověk, neustále se dožadující Tomášovy lásky a měkce poddajný vůči inteligentnímu druhovi. U Tomáše zase autor ukazuje kontinuitu osobnosti napříč všemi třemi životními etapami: hýřil, státník, světec. Becketa musí člověk (nebo tedy já :D) milovat a s králem alespoň soucítit.

Další úžasnou rovinou hry je ta politická. Tak často se mluví o normanské okupaci Anglie, o kolaboraci a vlastenectví, až jsem nabyla dojmu, že Anouilh psal hru za druhé světové války jako „Antigonu“. Nikoliv, je pozdější. Stejně by však bylo obtížné přehlédnout, že v anglosaském vlastenectví sv. Tomáše se odráží francouzské vlastenectví spisovatelovo. Občasné úmyslné anachronismy tohoto druhu nijak neškodí celkové historické věrnosti, jsou roztomilé. A leitmotiv vidličky — perfektní. Prostě perfektní. 100/100

9 23.12.2021

Hraběnka Cathleen se v doprovodu chůvy a barda vrací na osamělé sídlo, kde vyrůstala. Prochází při tom irským venkovem, zmučeným hladomorem, neblahými přízraky a ďábly kupčícími s dušemi. Nakonec je nucena vstoupit do dražby duší svého národa spolu s pekelníky.

V Yeatsově veršovaném dramatu se prolíná pohanství s křesťanstvím. Andělé tu bojují s keltskými bohy a hrdinka sice pěstuje mariánskou zbožnost, přesto však naslouchá bardovi vypravujícímu o vílách. Panuje tu atmosféra dávnověku nebo spíš mýtického bezčasí, kde je všechno možné. Tedy atmosféra, v níž si libují snad všechna národní obrození, nejen to irské.
Počítám to k přednostem díla. Stejně jako blankvers. Včera jsem náhodou četla Eliotovu esej o veršovaném dramatu a dnes jsem si na Yeatsovi ověřila Eliotův názor, že dramatický verš opravdu může (a má) imitovat hovorovou řeč tak, až zapomínáme, že čteme poesii. Tady to funguje dokonale, což ovšem neznamená, že by nás autor ochudil o poetickou krásu:

ĎÁBEL:
„Ač jsme jen hmyz, jejž projít všechen svět
nás poslal Pán, on luně vyláme
v sled žebra bledá a hvězd zhasí zář
v pradávné noci.“

Teď k záporům. Charaktery jsou jen naznačené a příliš vyhraněné. Všechna pozornost se soustředí na andělsky dobrou, krásnou a vlasteneckou Cathleen. Škoda, protože bard Aleel je o dost zajímavější postava. Děj nepřináší žádný zvrat nebo překvapení a je vlastně prostinký, aniž by to něčím kompenzoval, například myšlenkou nebo psychologizací. (Ačkoli motivy lidí, kteří prodali duši, byly mnohdy docela zajímavé, třeba vzájemné předhánění sousedů a farností.) Jak to dopadlo s Oonou a Aleelem, už se nedozvíme.
Dobrá, je to zpracování staré irské báje. Možná se autor držel nějaké jedné, konkrétní předlohy a nechtěl si k ní nic přimýšlet. Jenže... mně to jaksi nestačilo. Jako první seznámení s velikánem irské poesie „Cathleen“ neuškodila, nicméně příště asi sáhnu radši po jeho lyrice. 3,5*
PS. Těm výhradám církve se nedivím.

6 22.12.2021

Před „Vraždou v katedrále“ jsem shodou okolností četla Pirandellovu tragédii, která mě zasáhla, ale už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kniha „dostala“ tak, jako se to podařilo Eliotovu básnickému dramatu. Nikoliv dějem, který autor převyprávěl sebeironickými slovy: „Člověk přichází domů, tuší, že bude zabit, a zabit je.“ Opona. – Spíš jde o tu kombinaci zvláštního, experimentálního básnického jazyka, náboženské myšlenky a sv. Tomáše Becketa v hlavní roli.

„Nastalo jaro v zimě. Teď sníh ve větvích
se bude vznášet jako květy. A led v příkopech
odrážet bude slunce. Láska v sadě
rozproudí mízu. Veselí je stejně dobré
jako melancholie.“

Už samotné uspořádání verše: do těch nerýmovaných občas vpadají rýmované, někdy dokonce absolutně (ve Francii / ve Francii). Celá jevištní báseň je přízračně repetitivní („pozdě, pozdě, pozdě, pozdní už doba, pozdě...“). Vedle toho Eliot geniálně pracuje s prozimetrem – když se dvakrát zjeví próza, působí to vysloveně šokově. Hlavně v sebeobhajobě čtyř vražedných Rytířů v závěru. Ta ovšem šokuje z více důvodů, také moderním efektem „odcizení“ (rytíři 12. století promlouvají k obecenstvu století 20.) a spravedlivostí autorova přístupu k historické látce. Dohromady je to originální a uchvacuje mě to.

„Tvůj hřích se vznáší vzhůru; zastře králům jejich sokoly.“

Chór je kapitola sama pro sebe. Jeho repliky oplývají tou nejpodivnější básnickou obrazotvorností. Znějí, jako by čerpaly z nějakého kolektivního, iracionálního vědomí. Fascinuje mě sounáležitost děje a postav s přírodou, do níž chór promítá lidské emoce (po Tomášově vraždě kamení krvácí; je potřeba umýt vítr atd.).
Příběh se odehrává v prosinci. Básník tedy evokuje především jeho šeď, zimu a zkřehlost. I sama hra je jakoby zkřehlá, bolestně ztuhlá v očekávání smrti, šedá. Jsem přesvědčená, že určitá schematičnost a, řekněme, nedostatek barevnosti a teplé živosti jsou autorský záměr.

„Od chvil, co zlatý říjen ochřadl a přešel v šerý listopad
a lidé očesali a uložili jablka a země se proměnila
v hnědé, ostré, mrtvé hroty v bahnité a vodní pustině,
nový rok čeká, dýchá, čeká, šeptá v temnotě.“

Těžiště bezpochyby spočívá v náboženském poselství hry. Čtvrtý pokušitel se snaží svést Becketa k pýše na vlastní mučednictví. Ten mu v překrásném vánočním kázání odpovídá (a následně svojí smrtí stvrzuje): mučedníci se nevytvářejí sami, vytváří je bůh. – Ale myšlenka světcovy smrti jako svého druhu sebevraždy se vrací v apologii jeho vrahů... Připomíná ostatně teorii, podle které byla jakousi sebevraždou i mučednická smrt sv. Vojtěcha, zlomeného ztrátou rodiny a neúspěchem české misie. (Z mého morálního hlediska je to samozřejmě jedno, ale námět k zamyšlení zajímavý.)
V závěru se Eliot vrací k myšlence z kázání, že smrt mučedníka přináší křesťanovi zármutek i radost zároveň. Já ale nejsem křesťan a cítím jenom zdrcující žal nad Becketovou sebeobětí. Chudák arcibiskup ještě vyjadřuje věrnost monarchovi, který zavinil jeho smrt. Jeho výkřik „Jindřichu, můj králi!“ mnou projel velice bolestně.
Chápu, že ne každému hra sedne. Téměř chybí děj a plastická modelace postav. Verše jsou místy... jako z jiného světa (že by vhodná příprava na „Pustinu“?) . Ale já jsem v knize našla něco, o čem jsem nevěděla, že to hledám. Takže pro mě extrémně silný a formativní zážitek. – „Svatý Tomáši Beckete, oroduj za nás.“

9 21.12.2021

Au, tohle bolelo. Ještě víc než ostatní Pirandellovy hry. Hrdinův monolog po odchodu Verocciy mi trhal srdce. A závěr sice přirozeně vyplýval z předchozího děje, ale pořád jsem doufala, že autor bude mít se svým autobiografickým protagonistou víc soucitu. Možná můj problém spočívá prostě v tom, že si tuhle hru beru moc osobně; hrdina *** (velmi moderní jméno pro dramatickou postavu, mimochodem) mi kohosi připomíná...

Stárnoucí básník se brání proti tomu, aby ho vlastní sláva, rodina a kariéra zafixovaly v neměnné póze; aby ho historizovaly, a tím zabily. Odpovídá jim výkřiky života, změnou: láskou k mladičké ruské imigrantce a žhavě modernistickou sbírkou, která — vydaná pod pseudonymem — nadchne nastupující uměleckou generaci. Svůj boj ale prohrál, mimo jiné kvůli dobře míněné unáhlenosti synovce-nakladatele. A tak umrtvování umělce, resp. Člověka, kolektivním očekáváním pokračuje.

NATAŠA: [...] Tahle nemoc – když přijde v jistém věku – dovede být zlá.
VALENTINA (podrážděně): Ale jaká nemoc?
NATAŠA (mírně): Mládí, děvenko.

I samotné drama je jakoby statičtější, ztuhlejší než předchozí Pirandellovy hry. Děje se tu toho málo, ale tu a tam vybuchuje hroznou silou. Je trýznivé a beznadějné; zároveň člověka bouří i enervuje. Přímo černá depresí a existenční krizí. Zdálo se, že hrdina má na výběr mezi revoltou a rezignací, ale... Kulisy poslední scény jsou jako z Böcklinova obrazu, a navíc mě celek něčím nepostižitelným nutí myslet na Nietzscheho. Jo, a taky mám záhadnou potřebu vrhnout se proti zdi a rozbít si o ni hlavu. Nečtěte před spaním.

6 18.12.2021

Jednou na jaře jsem v parku viděla jakousi stařenku, jak si na sluníčku čte Pirandella a radostně se usmívá. Při čtení „Šesti postav“ jsem se usmívala také — a v duchu jsem jí za to bezděčné doporučení úsměvem děkovala.

Šestice postav, které autor vyvolal v život, ale pak jim nepřidělil dílo, se svojí naléhavou jsoucností vnucuje do zkoušky jiné Pirandellovy hry. Přepadají režiséra filosofickými otázkami o tom, jestli ony, postavy, se svými vyhraněnými charaktery vlastně nejsou skutečnější než lidé z masa a kostí, jejichž existence se skládá z iluzí a nepřítomných časových vrstev. Nutí ho uznat, že celého člověka nelze redukovat na jeden čin (jak říká Otec: nikdy nestačí znát fakt, musíme chápat také myšlenky a city, které k němu vedly). Kritizují herce v rolích jich samotných, čímž poukazují na neopakovatelnost individua. A uvažují o nezávislosti velkého díla na tvůrci: „[...] kdo má to štěstí, že se narodil jako živá postava, může se vysmát i smrti. [...] Umírá člověk, spisovatel, ale postava, kterou vytvořil, ta zůstává, ta nikdy neumírá.“ V Pirandellově hořké noetice, v jeho skepsi a relativismu vnímám především soucit s člověkem.

A tím to nekončí. Šestice postav — Otec, Matka, Syn, Nevlastní dcera, čtrnáctiletý Chlapec a Holčička — sehraje před šokovanými divadelníky vlastní příběh. V rodinné tragédii, která začíná shledáním Otce a Nevlastní dcery v nevěstinci a končí naprostou zkázou, trpí všichni, snad kromě nejmladšího děvčátka. A přitom nikdo není zlý (chudák Otec...).

Mám určitou výhradu k předvídatelnosti a přemrštěnosti závěru, ale nic vážného. Těžiště hry ostatně nespočívá v syžetu, ale ve fascinujícím metapříběhu a autorově (sebe)reflexi literatury/divadla. V tom je „Šest postav“ famózní. Celkově nádherně napsaná, provokativní hra. Zábavná, dynamická, duchaplná. Moderní (1921) a originální, a přitom naprosto čitelná/dívatelná, hodná své nobelovky.

10 16.12.2021

Markýza Matylda se spolu s doprovodem vydává na zámek, kde sídlí její někdejší nápadník. Ten od pádu z koně během maškarní kavalkády, kdy se udeřil do hlavy, žije v domnění, že je Jindřichem IV. Sálským, císařem říše římské. Osazenstvo zámku — a dočasně i hosté — přistupují na jeho iluzi, vydávajíce se za lidi 11. století. Časem se však vynořují otázky: Kdo je opravdu šílený? Kde všude „hrajeme role“? Jak to tehdy bylo s Jindřichovou nehodou? A jak to teď bude s jeho láskou k Matyldě?

„Nic není pravda.“

Melancholická hra o předstírání, sebeklamu a neporozumění mezi lidmi. O neschopnosti být sám sebou a žít v přítomnosti, nebo zkrátka žít autenticky. O tom, jak je kruté označovat druhé, zvlášť lidi poněkud výstřední a neobvykle citlivé, za „blázny“, ačkoli snad nejsou bláznivější než my sami. Možná jsou naopak děsivě a depresivně racionální, tak jako monology Jindřicha Sálského o stárnutí, o tíze tradice, jíž mrtví dusí živé, a otrocké podřízenosti člověka slovu.

„A odtamtud [z 11. století], daleko od naší strakaté a truchlivé doby, byste si z dálky osmi staletí mohli představovat, že kdesi daleko se lidé tohohle století bez oddechu štvou a rvou, s úzkostí se za něčím ženou a pachtí, pořád se jenom o něco strachují a netrpělivě čekají, jak to všechno dopadne. A přitom vy jste už v dějinách spolu se mnou.“ /Jindřich vytváří Šangri-La mimo čas/

Chtěla jsem si hru přečíst už od střední školy, byť nám tehdy paní profesorka potměšile vyzradila, jak skončí. Nakonec byla o něčem trochu jiném, než jsem čekala. Víc... noetická. A taky víc těžkokrevná a tragická. Každopádně úvodní scéna, kdy dvořané-herci zasvěcují do role nováčka, je k nezaplacení, stejně jako scéna, kdy se Jindřich se svými kuriály dívá na měsíc — „jako každý normální smrtelník“. Historický Jindřich IV. není vysloveně moje oblíbená postava (jsem totiž fanoušek Řehoře VII.!), ale tenhle truchlivý a plavovlasý Jindřich Pirandellův má něco do sebe. Rozhodně ve mně zanechal silný dojem.

Asi mám nového oblíbeného autora.
„Jsem fašista, protože jsem Ital.“ (Pirandello v doslovu)

7 15.12.2021

„Pro ultramarín Benátek,
pro harmoniky Italie,
až se své Dianiny šíje
si strhá zbytky oprátek,
zpívám zpěv míru.“

Slavná Nezvalova poema, kterou ale už asi téměř nikdo nečte (celou). Rozhodně nepřitakám těm, kdo tu na ni plivli — asi proto, že jsem porevoluční generace. (Taky umím celé sloky zpaměti, jenže já dobrovolně.) Nemůžu neobdivovat Nezvalovu geniální imaginaci a nedostižnou poetičnost. Připomíná mi budovatelskou poesii Konstantina Biebla, která se přes snahu o socialistický realismus nedokázala zbavit poetismu a celkově avantgardy: „Aby stamiliony lun, / jež vyplavila Žlutá řeka, / a které děsí Čankajšeka, / zazářily jak Maocetun, / zpívám zpěv míru.“

I mně dvakrát zatrnulo: jednou nad veršem „pro sakristie bez farářů“ (to teda ne, Nezvale) a jednou při představě svrhávání opozice do výtahové šachty. Aby bylo jasno, v angažovanosti problém nevidím; „Válka s Mloky“ je také politicky angažovaná, a ubírá jí to snad na ceně? Ani v tom, že Nezval chce mír: to se dá bezprostředně po válce pochopit. Mně vadí ta tupá agrese.

ALE pak zase autor zaveršuje o řeckých dívkách, Paridech a moruších a musím obdivovat jeho génia, „od boha daného“. Možná, že občas básníci nejsou hodni svého nadání (?), jenže to na velikosti jejich díla nic nemění. A já musím zatnout zuby a uznat, že i když má Nezval názory, které se mi nelíbí, má na ně právo. Taky to zkuste, vy, kdo jste hodnotili „odpad“. :)

/o Praze/
„Ten zlatem vykládaný člun,
ten koráb, plný hvězd a věží,
plul tolikrát již bez otěží
bludištěm roztříštěných lun;
zpívám zpěv míru.

Pro toto město, pro matky,
jež vidí z okna dávné věky,
jimž hudba Smetanovy řeky
vypráví české pohádky,
zpívám zpěv míru.“

11 14.12.2021

Samozřejmě, že 5/5*, ale díky „Kytici“ (a „Máji“) jsem hluboce přesvědčená o škodlivosti a tuposti koceptu povinné četby. Poprvé jsem ji četla v maturitním ročníku — někdy nad ránem, skrčená v koupelně pod umyvadlem, abych lampičkou nerušila spolubydlící, a ve stresu ze zítřejšího testu. Moc dobře si pamatuji, jak jsem se tehdy pokoušela vyčerpáním neusnout nad „Záhořovým ložem“. Nad básní, která si přitom zaslouží plnou, svěží pozornost, aby člověk ocenil všechno od syré podzimní atmosféry po charismatického světce.

Vrátila jsem se k ní po pár letech a konečně jsem si vychutnala až hypnoticky krásný, a přitom vlastně prostý a lehký jazyk. Kromě toho jsem teprve při druhém čtení měla čas zamyslet se nad jednotícími motivy. — Mně tedy přijde „Kytice“ dost heterogenní. Z každého pokusu o zobecnění se přinejmenším jedna báseň vymyká. Dejme tomu, že ve sbírce jde o smrtelníky doplativší na to, že se zaplétají s nadpřirozenými silami. Ale co „Věštkyně“? Její triumf je založený na téže věci jako pykání Marie ze „Štědrého dne“. V „Holoubkovi“ a „Dceřině kletbě“ pak místo nadpřirozena nastupuje jen zcela lidská vina a zcela lidský trest.

Dobrá, řekněme, že „Kytice“ je o naprostém selhání člověka tváří v tvář nadpřirozenu a/nebo morálce. Rozhodně nikoliv humanistické poselství — což Erbenovi, chraň bůh, nevyčítám, to prostě vyplývá z látky lidové slovesnosti, víceméně ještě barokní. Také zbožnost (až pobožnost) sbírky je opravdu maximálně vyhraněná. Panna ve „Svatební košili“ se vlastně svojí modlitbou nedopustila ničeho problematického (rozhodně se nerouhala a neměla přehnané nároky), a přesto ji málem stihl „trest“. Trest za co? A když jsme u té baroknosti, u „Záhořova lože“ jsem si opravdu intenzívně uvědomila, za co všechno vděčí obrozenská poesie poesii barokní — Bedřichu Bridelovi zejména:

„Nic ty se nerouhej milosti boží!
Dříve než jsem viděl den života prvý,
zapsán jsem peklu otce svého krví
klamem ďábelským – pro pozemské zboží.“

Nemůžu se zbavit kacířské myšlenky, jaká je na jednu stranu škoda, že v době, kdy vznikala „Kytice“, už Erben nepsal německy. Je to dílo světového formátu a nepochybně by mělo ohlas srovnatelný s Goethovými baladami. „Polednice“ má ostatně leccos společného s „Králem duchů“! Samozřejmě je otázka, jestli by německy i nadále píšící Erben složil zrovna „Kytici“, a ne něco jiného. Nejspíš bychom tím přišli o úvodní báseň a pravděpodobně i o „Věštkyni“. Ale myslím, že by zůstal zachován ten svět lidových balad s převážně ženskými (anti)hrdinkami; děsivý svět přehnaného trestu, křehkých smrtelníků a postav (většinou) beze jmen. — PS. Nejraději mám „Vrbu“.

(4,5*) Moje první hra od Pirandella (přečtená za dopoledne, kdy se mi nechtělo vstávat z postele). Realistická, ale ne suchá, napsaná s lehkostí a vtipem, prozrazující autorův pozorovatelský talent: třeba Ninovo „záporné vrtění prstem“ před každou negativní odpovědí! Skvělých pár aforismů a charakteristik ve scénických poznámkách i v replikách:
- „Opravdu doma jste tam, kde se o vás někdo stará.“
- „Je v povaze módy, že je se ctností na štíru.“
- „Zdvořilost vás nutí, abyste přáli dobrý den někomu, koho byste radši viděli na šibenici.“
- „Věčně si mne ruce pod bradou, jako by si je chtěl umýt u pramene své protivné, nasládlé zdvořilosti.“

Mám výhradu k jediné věci — k tématu. V téhle krátké komedii totiž nejde o nic jiného než o lest mladého profesora, jenž musí zařídit, aby to vypadalo, že jeho milenka otěhotněla se svým netečným manželem, a nikoli s ním. Nic víc. Vážně nic. Což mimochodem činí zbytečnou velkou část prvního dějství, kde se seznamujeme s postavami Rozárie a Tota, ačkoli už ve hře nesehrají (skoro) žádnou roli. Nestěžuji si, mám ráda propracované charaktery; jen se divím jejich naprosté samoúčelnosti. Možná je to projev Pirandellova humanismu — ve smyslu „na každém člověku záleží“?

S tím souvisí další věc: líbí se mi, jak se profesor chová k paní Perellové a malému Ninovi. Celá hra, jak ostatně vypovídá i název, je vystavěná na leitmotivu zvířecího a lidského. Postavy mají ve tvářích rysy různých živočišných druhů a kolísají mezi animalitou a humánností (zodpovědnost, právo, ale i předstírání/faleš vs. pud, chtíč, přirozenost). U protagonistů, přinejmenším tedy u profesora Paolina, jednoznačně převažuje lidskost.
Tak nějak jsem to tušila a myslela jsem si, že právě proto se mi Pirandellova tvorba bude líbit. Líbí. A doufám, že napsal i něco s hlubším námětem a složitějším dějem.
PS. Nejsem žádný liberál nebo pokrokář, ale chválabohu za rozvod.

6 14.12.2021

Kromě samotných legend, úryvků z kronik a dalších textů (např. knížecí zrcadlo pro sv. Imricha) tahle antologie nabízí i rozsáhlé historické + literárněhistorické komentáře. A místy bylo vysloveně fascinující sledovat, jak se doba, kdy legenda vznikla, promítá do jejího obsahu. Jeden příklad za všechny: V „Menší legendě o sv. Štěpánovi“, která byla sepsána na objednávku krále Kolomana, nechá Štěpán oslepit většinu mužů, kteří ho chtěli zavraždit. Tento detail má ospravedlnit fakt, že Koloman sám nechal oslepit svého protivníka. Dějiny vždycky budou politikum.

Poznávání uherského středověku prostřednictvím legend a kronik mi rozhodně bylo příjemnější než jiná forma studia. Mám slabost pro prameny; už proto, že umožňují udělat si vlastní názor snáz než sekundární literatura. A pak taky proto, že prastará dílka, ačkoli se nesnaží být primárně uměním, mají spoustu nádherných motivů. Třeba jelen-anděl s hořícími svícemi v paroží, který se zjevil králi Ladislavovi. Nebo dojemný okamžik, kdy svatého biskupa Gellérta probudí ze snu služtička, jež si při mletí obilí zpívá, a okouzlený prelát se ptá svého přítele: „Waltře, slyšíš symfonii Maďarů, jak zní?“.

Celkově je svatý Gellért miláček a hrozně mě mrzí, že editor nezařadil obě legendy o něm. Chybí mi i legenda o sv. Imrichovi, protože tento celibátní panovník, který zemřel ještě jako jinoch, musel být úžasně zajímavá osobnost. Nicméně chápu, že celou literaturu maďarského středověku obsáhnout nelze. (Navíc jsem knihu dočítala těsně před zkouškou, takže těch 400 stránek se mi na jednu stranu vlastně zdálo víc než dostačující.)

Typologie maďarských světců odpovídá těm českým: svatý panovník, princezna, poustevník, biskup. Třeba Gellért mi hodně připomínal Vojtěcha a Markéta Uherská zase Anežku Českou. Jako celek svědčí jejich životy o naprosté odlišnosti středověké mentality od naší (alespoň v některých ohledech). Když jsem četla o řetězu, který si sv. Svorad nechal prorůst do masa až pod žebra, nebo o rouchu sv. Markéty plném červů, nemohla jsem se zdržet zatínání zubů. Středověk zkrátka vždycky bude konfrontace s jinou realitou.

14 25.11.2021

Výjimečná a po zásluze slavná monografie o Bohuslavu Balbínovi, jeho kruhu a historickém milieu.

Chtěla jsem si ji přečíst už nějaký ten rok, takže když jsem ji ve druháku bakaláře objevila v seznamu doporučené četby, pelášila jsem pro ni do universitní knihovny a posléze jsem si pořídila jeden exemplář i domů. Je to majstrštyk. Autorům patří moje nejhlubší uznání za vynikající obeznámenost s tématy, odvahu věnovat se marginalizovanému námětu (kniha vyšla ještě za totality) i empatický a porozumivý přístup k Balbínovi a jezuitům. Naprosto si mě získali poznámkou, že Balbín vyšplhal na věž svatoštěpánského kostela ve Vídni, kterou použili jako ilustraci jeho neúnavné a lidsky sympatické dychtivosti po nových dojmech.

Kromě kapitol věnovaných titulnímu „hrdinovi“ a jeho dílu čtenář najde vydatné a nové informace o duchu baroka, tehdejší historiografii i Balbínových spolupracovnících. Na konec knihy autoři připojili výbory z textů od spisovatelů Balbínova okruhu.

10 23.11.2021

„Absolutno“ je, řekněme, fyzikálně numinózní, tak jako je „Krakatit“ chemicko-numinózní. A já nemůžu odolat tomu, když Karel Čapek hledá boha: v románech, v povídkách, v cestopisných listech, všude. Obdivuji tu hluboce osobní soustředěnost, s níž zkoumá, jaký by byl, kdyby byl.
Tak třeba bůh „Továrny na Absolutno“ prý „... nemůže vystát politiku a peníze, rozum a hrdost a povyšování; vím, že má hrozně rád lidi i zvířata, že je moc rád, když sem přijdete, a že schvaluje dobrý skutky. Je to náramnej demokrat, bratři.“ Ecce, dobří lidé mají dobré bohy.

Zní to jako výsostně vážné téma, ale tenhle malý románek-fejeton vážný není. Přinejmenším od poloviny autor vymění občasné žerty za neskurpulózní švandu. Neobává se zatáhnout do ní (tehdy) žijící lidi, a tak se dočteme o rozbrojích, které Absolutno způsobilo mezi PřF a FF UK: „... Historikové obsadili univerzitní knihovnu v Klementinu a bránili se zoufale, hlavně knihami. Děkan Rádl dostal do hlavy vázaným Velenovským a byl na místě mrtev.“ Co na tuhle pasáž asi říkali pánové Velenovský s Rádlem? :D (V duchu slyším škodolibé kolegy: „A četl jste už toho nového Čapka, profesore?“)

Zvlášť líčení (předjímané) druhé světové války má jasné prvky nonsensu (obyvatelstvo českých zemí je kompletně vyhlazeno, dokonce několikrát, ale vůbec mu to nebrání objevit se v následujících scénách) a celkově hravě rozpoutané, pochechtávající se fantasie. Což je fajn, protože jinak by si nad válečným armageddonem člověk musel rvát vlasy.

Když čtu Čapkova velká díla, vždycky si vzpomenu, jak Jára Cimrman „položil Praze k nohám moře“. K.Č. totiž udělal totéž: ve svých knihách učinil Československo velmocí, střediskem pokroku, dějinným epicentrem. To Čechové vynalezli Krakatit a Karburátor, objevili Mloky a našli lék na Bílou nemoc; někdy pak různí Bondyové tyhle novoty distribuovali pokornému zbytku světa. Impérium Československo — jak typická představa 20. let! Nemůžu se neradovat nad tím, jak spisovatel nabírá do plic celého ducha doby. Mně se to tak líbí!

Ano, knížka trpí roztříštěností stylu, autorovy pozornosti a místy i jeho zájmu. Ano, je znát, že spisovatel uprostřed zapomněl, jak to mělo skončit. (:DD) Ale přesto „Absolutno“ zůstává skvělým zamyšlením nad povahou boha a lidí, sektářstvím a tolerancí. A je krásné a laskavé. To nestačí? — „Všechno, co je, je pozoruhodné.“

31 20.11.2021

Nádhera! Něžné, soucitné, plné dobroty. Kráska je nejen půvabná a dobrosrdečná, ale také vzdělaná; čte, hraje na klavír a od manžela (alespoň zpočátku) požaduje esprit, což je v evropských pohádkách naprostá vzácnost. Mme de Beaumontová si mě získala příběhem, který přímo dýchá francouzstvím a kultivovaným ženstvím 19. století. Chapeau!

PS. Zaujalo mě, že autorka v kontrastu s obvyklou pohádkovou vágností uvádí přesné číselné údaje. Kráska vstává ve 4 ráno (sestry v 10); prací tělesně zesílí po 2 měsících; kupec má na rozloučení se životem 1/4 hodiny; atd.

23 16.11.2021

Přečetla jsem e-knihu při několika čekáních na autobus a uznávám, že to bylo o něco zábavnější než zírat na chodník. Především pro mě ale znamenala první, letmé seznámení s Adalbertem Stifterem, vůdčím duchem biedermeieru a Nietzschovým oblíbencem. Takže bych si neměla stěžovat, ať už byla jakákoli. Jenže způsob, jakým editor naložil s autorovým korpusem, mi přijde nepietní a nevkusný, tudíž si stěžovat budu.

Nechápu účel téhle knihy, respektive kusů textu surově vytrhaných ze Stifterova literárního odkazu a slátaných do hybridní, bezkrevné sbírky. Všechny části se sice nějak týkají pověstí, ale mimo původní kontext nefungují. V kapitolce „Na Ořešíně“ se například dočteme doslova jenom to, že babička dětem vypravuje pověsti, jenže ty už součástí Stifterova textu nejsou.

Komentář pode mnou má pravdu v tom, že děti tahle kniha nenadchne. To spíš folkloristy, poněvadž Stifter pověsti nijak neupravuje, zachycuje je v jejich holé, literárně neobrobené podobě, bez detailů, bez pointy — prostě tak, jak si je lid vyprávěl. Čímž nechci říct, že by neměly svůj půvab. Třeba „Pilná Dora“ je tak podivná, že mě z ní příjemně zamrazilo (případně viz anotace k jednotlivým dílkům). Vyprávění o moru a jeho dopadech na osudy lidí také nebylo nezajímavé. Dozvěděla jsem se tu, že Ježíšek jezdívá po obloze se zlatými koňmi (!), kterýžto malebný detail mi dosud unikal. A ráda jsem si udělala představu, co si v 19. století po večerech povídávali „Čeští Němci“ na povltavských statcích, v chaloupkách a samotách. Takže kniha má svoje přednosti, ovšem četbu pro radost si představuji jinak.

11 15.11.2021

Nevím toho o autorovi moc, snad jen že trpěl v nešťastném manželství a útěchu nacházel v práci na svém hospodářství. Už tahle dvě fakta ale vysvětlují, odkud se bere ten prožitek trýzně slabého tvora i důkladná znalost drůbežího chování.

Já si nemyslím, že by postavy v „Kuřeti“ byly vysloveně černobílé, jelikož otec i macecha občas projevují cosi jako záškuby špatného svědomí; ale i tak postrádám vysvětlení jejich motivace. Leda že by bylo týrání dítěte do té míry přirozené, že by žádné vysvětlení nepotřebovalo, a to se mi — při všem skepticismu k lidské nátuře — úplně nezdá. (+ Proč nezasáhl někdo z vesničanů?)

Souhlasím s komentáři, které se vesměs shodují, že je to brutální kniha a že je psychosomaticky obtížné ji číst. Kuřete mi bylo líto asi ještě víc než hošíka. Přesto jsem četla drásavější knihy (Baarův „Holoubek“, Goldingova „Věž“, Hiltonovo „A nyní sbohem...“ — ty mě emocionálně rozbily) a knihy, z kterých by bylo fyzicky a morálně hůř (Jaspersova „Otázka viny“). „Kuře melancholik“ nutí přemýšlet o zdrojích zla a soucitu, ale to jaksi není dost. Občas svojí jímavostí tlačí na pilu a nebezpečně se blíží kýči. Od chvíle, kdy o něm na SŠ mluvila moje roztomilá, inteligentní a zjevně celkem zaujatá spolužačka, jsem od téhle novely čekala... no, něco... víc.

14 14.11.2021

„[...] v Arezzu mne dokonce zamkli v kostele strašně vysokém a temném, až mne vyvedl anděl v podobě zedníka; nicméně viděl jsem tam pěkné reliéfy, ale nevím, od koho jsou, a také anděl to nevěděl, ale jsou z přechodu mezi gotikou a ranou renesancí. (Také mne zamkli v katakombách u Svaté Anežky; ale protože jsem tam byl s papežským vyslancem, zámek se zázračně otevřel, a bylo to.)“

Já toho Karla Čapka prostě miluju. Miluju způsob, jakým píše, i způsob, jakým se dívá (což jsou ostatně věci neoddělitelné). Jak chápe umění s odvážnou původností, která ho leckdy vede k nonkonformním závěrům, jako například že se mu nelíbí antika císařského Říma nebo Carraci; a naopak že se mu líbí malůvky věřících v neapolském kostele nebo krajinky jakéhosi milánského frátera.

Itálie je pro něj bojištěm dvou principů, efektního a studeného principu „barokního“ (počítaje v to i imperátorskou antiku, gotiku atd.) a prostého, intimního, upřímného, hledajícího, lidového principu prvokřesťanského (sem řadí také umění etruské, dórské, renesanci Giottovu, Mantegnovu či Albertiho atd.). Sám je celou duší na straně toho druhého. Já to mám právě opačně, ale i tak si ráda přečtu, co mu nesedí na benátské renesanci nebo na „krajkářství a vyšívačství taliánské gotiky“, protože v každém případě říká věci podstatné a hluboké.

Škoda, že „Italské listy“ jsou jen letmé črty. Zdá se, že vycházejí z jakési vděčné nenáročnosti, s níž autor přijímá italskou cestu jako dar; nemá žádné nároky; jen žije, dívá se a občas i trošku píše. Tak ráda bych si přečetla víc o kočkách a fašistech a obrazech! Ale i těch pár stránek mě potěšilo. Mimo jiné krásou jazyka a tím, že pan Čapek se taky ztratil na tom prokletém kousíčku Benátek mezi sv. Markem a Rialtem.

22 09.11.2021

„Odhad počtu lidí, kteří kdy žili na Zemi, se pohybuje okolo 108 miliard. Masný průmysl tedy pozabíjí za pouhé dva roky více zvířat [72 miliard x 2], než kolik kdy žilo lidí. Většina z nich před smrtí značně trpí. Je možné, že pár let průmyslových chovů způsobí více utrpení, než zažilo lidstvo za celou svoji historii.“

Čtyři rozhovory mezi studenty, vegetariánem a karnistou, o tom, jestli lze eticky obhájit konzumaci masa z velkochovů (spoiler: nelze :D). K formě: dialog je fajn a v současné filosofii mi chybí. Jenže ne každý text členěný do replik je eo ipso platónský dialog, stejně jako ne každý text členěný do veršů je báseň. Aktéři v tomhle dílku nemají žádné osobnosti, které by se projevovaly v jejich komunikačním stylu. Na studenty filosofie znějí nevěrohodně laicky a nevzdělaně („Co je mlž?“). Autorovi se moc nepovedlo ani nastínit prostředí a okolnosti, za kterých se rozpravy odehrávají.

K obsahu: mám silné podezření, že Huemerovo žonglování s procenty na str. 23 a dál je argumentační faul. Ještě horší jsou nesmysly o tom, že rostliny a hmyz necítí bolest, přičemž se zaštiťuje jedním článkem z 80. let. U rostlin schopnost trpět popsal Džagadíščandra Bose už v 1. polovině 20. století, u bezobratlých je prokázaná teprve odnedávna (Robert Elwood a jeho výzkum na krevetách, 2020), ale i pouhá laická autopsie, myslím, stačí, abychom si všimli, že hmyz bolest cítí. Nepravdivé a alibistické zůstává prohlášení, že nemůžeme žít tak, abychom hmyzu neubližovali (co džinisté?). A hmyz MÁ nocireceptory! Ale ano, uznávám, že jsou tu palčivější problémy než bezobratlí.

Líbí se mi téma čtvrtého dialogu, kde V. a M. řeší vegetariánství/veganství jako misijní fenomén — a sociální nesnáze, které nám naše etika působí. Závěr, že lidé v současnosti nejsou vegetariáni prostě proto, že nečelí dostatečným společenským restrikcím (jako u otrokářství nebo jiných forem násilí), bude nejspíš pravdivý. Což by mimochodem mohlo naznačovat zbytečnost akademické etiky a diskusí s karnisty. (Osobně si myslím, že zvířecí životy musí garantovat státní moc, jako to bylo v Indii krále Haršavardhany.) Nicméně jestli je Huemer stejně nesmlouvavý jako „V.“, jeho masožraví přátelé to s ním musejí mít pořádně těžké. :)

10 08.11.2021

(3,5*) Vůbec nemám radost, že jsem první, kdo tuhle knihu kritizuje, místo aby ji chválil. Tím spíš, že jsem se na ni hrozně těšila už od chvíle, kdy nakladatelství oznámilo, že ji má v edičním plánu. A tím trpčí je moje zklamání: „Rozchod“ je podle mě naprosto zbytečné dílo.

Umím si představit tři až čtyři kategorie lidí, pro které by mohl být určen:
1. zvídavé děti kolem dvanácti let
2. pologramotní američtí evangelikálové, kteří si myslí, že (Richardovými slovy z jiné knihy) „vesmír vznikl krátce po domestikaci psa“
3. muslimové a ortodoxní židé bez sekulárního vzdělání
(4. intelektuálové žijící před Darwinem, kteří se náhodou ocitli v 21. století a chtějí se snadno a rychle dozvědět, jak se mohla Evropa sekularizovat)
Kategorie 2-4 pravděpodobně knihu neotevřou/nepřečtou/nepochopí. Samozřejmě až na výjimky, ale kdo si za modelového čtenáře vybere výjimku? A jestli je kniha určená pro mládež (čemuž nasvědčuje fakt, že autor vysvětluje slova jako mícha, frkačka nebo polyteismus), mělo by to být někde napsané, ideálně v anotaci. Je mi totiž jasné, že v mých dvanácti by mě absolutně nadchla a přinejmenším první polovina, kde autor rozebírá Bibli či mravní dobrotu Jehovy, by pro mě byla nedocenitelným podnětem k zamyšlení. Bohužel mi dvanáct není.

Pokud jste četli „Boží blud“ a případně „Magii reality“, Richard vám tady nepoví nic, co byste nevěděli. Opakují se nejen argumenty (ostatně o poznání okleštěné a zjednodušené) a fakta, ale také část vtipů. Jeho rozbor Bible je sice humorný, ale neřekne vám o nic víc než Bible sama, totiž že bůh je mravně eklhaftní cholerik.
Druhá polovina, kde Richard vysvětluje základní biologické, chemické a fyzikální principy fungování světa (aneb proč je bůh nadbytečná hypotéza), se mi líbila znatelně víc. Dočtete se tu, proč vlastně neexistují dvě stejné vločky nebo jak může oliheň měnit barvu podle podkladu, ačkoli je barvoslepá. Jen si říkám, jak hrozně nevzdělaný musí být autorův čtenář, pokud nikdy neslyšel o kontinentálním driftu, teorii relativity nebo Théseově lodi.

S tím souvisí další věc: je to kniha pro americký trh, a tím pádem značně... nízkoprahová. Evropan (nebo třeba Japonec) se bude cítit intelektuálně podceněn. A Richardova fixace na USA či přinejlepším na anglosféru patří k nejotravnějším rysům jeho knih. To, že ho stejnou měrou (a nepochybně s větším porozuměním) čtou lidé v Indii nebo v Japonsku, kteří musejí v souvislosti s náboženstvím řešit odlišný typ problémů, jako by ho prostě nezajímalo. Když promluvím čistě za sebe, moc dobře vím, proč je hloupost být křesťan, muslim nebo žid, ale velmi ráda bych si přečetla argumenty, proč je podle Richarda hloupost být hinduista, buddhista, šintoista, konfucián nebo zoroastrián. V jeho podání se ateismus jeví skoro jen jako odmítnutí abrahámovských bohů, ačkoli v praxi samozřejmě odmítá všechny. Můj ateismus tentokrát nijak neobohatil a neposunul.

Abych jenom nekritizovala, fakt výborně se to čte (i díky velikým písmenům a obrázkům — jej, a jsme zpátky u intelektuální úrovně jeho modelového čtenáře, která se zjevně zhoršuje s každou další knihou...). Dlouho mě žádná kniha tak nebavila. Autor perfektně volí příklady, vysvětluje srozumitelně, svoje politické názory do díla protlačil jen v decentní míře, má smysl pro humor a je to — prostě Richard. Gentleman a veliký vědec. Líbí se mi lehký konverzační styl, jímž se obrací přímo na čtenáře, aniž by působil vtíravě a nuceně. Mám ho ráda a zklamání z téhle knihy mu asi brzo odpustím. (+ Bod za kritiku spojeneckých zločinů ve druhé světové válce.)

18 30.10.2021

K tomuhle napůl nedočtenému románu jsem se vrátila přesně po roce. Scény z Merežkovského mi totiž vyvstávaly před očima, když jsem četla kapitolu o Julianovi v učebnici k dějinám Byzance. Mimochodem řečeno nejspíš neexistuje informativnější a zároveň půvabnější kniha věnovaná tomuto velikému císaři, filosofovi a reformátorovi pohanství. Naše učebnice (oxfordské provenience) jí nemůže konkurovat, a to ani pokud jde o historickou věrnost a detailnost.

A tím přednosti téhle knihy nekočí. Je tu dokonalá znalost reálií; barvitá, živá a poučená představivost; ostrá kresba tělesných i duševních rysů několika tahy; pasáže jakoby vzaté z nějakého lyrického cestopisu po starověkém světě. Zkrátka mistrovské dílo. Trochu Waltari, ale o hodně melancholičtější.

Čímž se dostávám k důvodu, proč jsem loni knížku odložila v polovině: je prostě moc silná. Hluboká, závažná, naléhavá a precizní. Nutí člověka, aby si spolu s autorem odpovídal na bytostné otázky, zejména (jeho slovy) „Co jest křesťanství současnému lidstvu?“. Kromě toho je to román krajně deprimující: román o smrti civilisace a marné snaze jednotlivcovy vůle zvrátit dějiny. O vítězství davové sprostoty a šílenství nad racionalismem a láskou ke kráse. O tom, jak „pouhá“ materiální náhoda v podobě vojenské prohry zlomila vaz ideji – respektive vladaři, který v duchu této ideje chtěl (a mohl!) vystavět svět lépe, zachránit ho před duševní smrtí středověku.

Jak zmiňuje komentář pode mnou, Merežkovskij, ačkoli křesťan, zpodobnil svoje starověké souvěrce (i jejich pohanské protivníky) pozoruhodně objektivně. To znamená, že pro křesťany není jeho kniha zrovna lichotivá, a kdybych ji četla někdy v patnácti, nejspíš by ve mně vyvolala divoké nietzschovské opovržení vůči křesťanství en bloc. Mého milovaného císaře Juliana autor ukazuje jako přinejmenším rovnocenného, spíše však nadřazeného křesťanům – ušlechtilostí morálky, smyslem pro krásu i jemností myšlení.

„Miluji večer více než jitro, podzim více než jaro. Mám rád krásu umírajících květů. ... Takovým mne stvořili bohové. ... Tam, v dalekém starověku, je cosi nevýslovně krásného a milého, čeho již nikde nenacházím. Tam je záření večerního slunce na mramoru stářím zežloutlém. ... Nové je jen ve starém, ale ne v stárnoucím, zemřelém, nýbrž v nesmrtelném, v pohaněném, v krásném!“
Julian, svatý pohan.

17 27.10.2021

Ano, tohle je rozhodně dobrá kniha. Řemeslně výborně zvládnutá (básnicky krásné popisy haitského přírodního i kulturního prostředí, funkční umělecká zkratka), a navíc napsaná v duchu autorova vlastního programu. Carpentier už v předmluvě (slovenské vydání, 1984) říká, že evropské literatury neumějí magický realismus, jelikož naši autoři, ostatně imaginativně chudí, v zázraky nevěří. On, Latinoameričan, v ně věří, a jedině proto o nich může psát.

Pro mě měla knížka přidanou hodnotu: dočetla jsem se v ní o haitských dějinách, které jsem doteď znala jenom mlhavě z jednoho iberoamerikanistického kurzu. Pamatuji si, že na přednáškách se mě genocida bělochů na Haiti dost dotýkala, ovšem tady je její líčení podrobnější a sugestivnější. Určitý problém vidím v tom, že autor jako by ji mezi řádky schvaloval. Masový vrah lidí i zvířat Mackandal je pro něj rozhodně hrdina, tak jako pro většinu současných Haiťanů/Indios obecně. A já si nemůžu pomoct, ale v životě jsem četla jen jeden text, který by se ke genocidě stavěl ještě shovívavěji než "Království". (Mimochodem ne, nebyl to Mein Kampf, ale starozákonní kniha Ester.)

I hlavní hrdina Ti Noel, který nám má být určitě sympatický, je několikanásobný vrah, plenitel a pachatel znásilnění. V mnoha bodech souhlasím s kritikou evropských kolonistů, kterou autor prostřednictvím svých černošských hrdinů podává. Ale genocida je poněkud krajní řešení, nemluvě o tom, že (opět jako v knize Ester) hrdinové vyvražďují nejen ženy a děti, ale i zvířata nepřátel. Upálení chrtů v psinci utěsněném dehtem mě namíchlo nejvíc, snad ještě vedle zazdění arcibiskupa zaživa. Až doteď jsem nečetla knihu, u které bych skoro všem postavám přála dlouhou bolestivou smrt za to, co provedly.

Odnáším si závěr, že dějiny Haiti jsou snad ještě odpudivější než dějiny průměrné evropské země, a to je co říct. Pak taky že multikulturní společnost je bedna s dynamitem (ale to jsem věděla už předtím, a nejen na základě dějin karibské oblasti). A že bych měla víc číst latinskoamerické autory, protože co do literárních kvalit jistě nepatří na periferii. Tímto děkuji své středoškolské profesorce, že s námi kubánskou literaturu probrala, a tím mě přiměla vylovit Carpentiera z knihobudky. :)

10 24.10.2021