JulianaH. komentáře u knih

„... Vtom se ale ozval tiše vrkavý hlas čarodějnice — ze všeho nejvíc se podobal volání divokého holuba z korun vysokých jilmů ve staré zahradě o třetí hodině ospalého letního odpoledne. ...“

Řekla bych, že ze všech dosavadních dílů Narnie má „Židle“ nejrozmanitější děj a vystřídá se v ní nejvíc různých kulis. Mnohá z těch prostředí jsou fascinující, jako třeba Aslanova říše hned na začátku (jak mistrně Lewis evokuje závrať!) nebo mokřady bludiček, poseté osamělými vigvamy. Bludičkové jsou mimochodem úžasná rasa a já se přidávám ke zdejšímu spolku přátel Čvachetky.

Oceňuji ponurou atmosféru, nevlídné počasí a těsné hlubiny, líbí se mi záchvaty mrzutosti u obou dětí a obdivuji, jak se Lewis v popisu Bismu tvořivě inspiroval renesanční alchymií (salamandři v ohni, živé kovy). Zosobňuje příklad vědce, který využívá svojí učenosti k posílení, nikoli k ubití fantazie, a to je inspirativní. A navíc jsem se v „Židli“ konečně dočkala Platóna (diskuse o reálnosti světa/světů „mimo jeskyni“), na němž údajně mají být Letopisy založené. Což mi zatím přijde jako poněkud nadsazené tvrzení, ale uvidíme. Alegorie tady každopádně fungují skvěle, hlavně ta závěrečná, dojemná a, no, stejně citově vyděračská jako zbytek křesťanství. x)

Co mě na Narnii naopak setrvale a hluboce štve, je distinkce mluvící zvířata x němá zvířata, přičemž první mají status bytosti, kdežto druhá jsou bezprávné věci určené k spotřebě. Rozčiluje mě to od prvního dílu, jenže tady je kontrast mezi nimi vyhrocený až k naprosté nesmyslnosti. Sníst jelena, který nemluví lidskou řečí, není o nic morálně ošidnější čin než čištění zubů, zato sníst mluvícího jelena je rouhání a kanibalismus („jako byste snědli miminko“). Jakože proč?! Dejme tomu, že schopnost řeči v Narnii symbolizuje přítomnost duše, ale to neřeší otázku, proč by na ní měla záviset hodnota něčího života. Lewis tím vlastně shrnuje etický problém, který má křesťanství, anebo alespoň (skromněji řečeno) problém, který mám s křesťanstvím já.

13 21.07.2021

„Já si opravdu myslím, že bych se neodhodlal jít do nebe, kdybych věděl, že tam nejsou zvířata. Jen si představ, co zkusí tady na zemi.“

Kéž by křesťané opravdu věřili, že zvířata mají duši, tak jako Androkles! Kolik životů by tím mohlo být ušetřeno! Hrdinovi ale vložil do úst jeho repliku ateista, což je pro křesťanství dost smutné vysvědčení.
„Androkla a lva“ jsem si chtěla přečíst už od střední školy, snad úplně nejvíc ze všech her GBS. Měla jsem k tomu právě ten infantilní důvod, že má v názvu zvířátko. :D A nadchlo mě, když jsem zjistila, že jedním zvířátkem to nekončí:

SETNÍK: „Desátá legie pochoduje s leopardem v čele šiku. A tenhle chlapík si toho leoparda ochočil. A teď brečí, poněvadž se s ním musel rozloučit. (Androkles žalostně popotahuje.) Viď, ty stará rachotino. No, nic si z toho nedělej, my zas máme při pochodu v čele kozla (Androkles zazáří), který zabil dva leopardy a sežral krocana. Jestli chceš, můžeš se s ním skamarádit. (Androkles, dokonale utěšen, projde kolem setníka k Lavinii a spokojeně usedne po její levici.)“

Ke staré bajce o Androklovi přidává GBS vlastní úvahy o tom, co znamená být křesťanem. Jinak se ale drží původního narativu. Nepíše apokryf, byť chování a výroky postav mi místy připomínaly „Apokryfy“ Karla Čapka — člověk má pocit, že pokud Římané a prvokřesťané nemluvili přesně takhle, určitě se vyjadřovali alespoň hodně podobně.
U téhle hry mi chybí výrazná pointa. Androklova poslední replika je tak nanicovatá, že jsem třikrát po sobě zapomněla její smysl a musela jsem se podívat, jak že to vlastně komedie končí. Ale vedlejší postavy (Androklova manželka Megera; oddaná, ale ne ortodoxní křesťanka Lavinie; pokorný silák Ferrovius; zhýralý prospěchář Spintho atd.) jsou vynikající. Obdivuji, že u Shawa mají i charaktery, na jejichž straně autor nestojí (císař), záblesky moudrosti a šlechetnosti. A sám Androkles je sice nesmírně vzdálený klasickému pojetí héróa („malý, hubený, směšně vypadající človíček“), zato tak roztomilý a dobrosrdečný, že žádám víc takových hrdinů. Vyměním deset Héraklů destruujících mýtickou faunu Řecka za jediného Androkla!

7 20.07.2021

Kratičká jednoaktovka, vlastně taková povídka v jevištní podobě. Dlouho se neděje nic, hra už už spěje k závěru, člověk pochybuje, jestli se na těch posledních pár stránkách vůbec stihne něco zajímavého udát..., a ono stihne, a fakt to stojí za to.

(Anti)hrdinou je renesanční šlechtic Feruccio, kterého neočekávaný zvrat donutí, aby se poprvé v životě přestat obelhávat a aby se odstěhoval ze světa svých přeludů. Jeho slovy: „Kdykoli jsem něco chtěl, vyhrožoval jsem mužům, anebo jsem běžel brečet k ženám; a každý mi vyhověl. Snil jsem a básnil. Představoval jsem si skutečnost tak, jak jsem ji chtěl mít, a ne tak, jaká doopravdy je.“ (Citovala bych z jeho nádherného monologu dál, aby byl by to spoiler.)

Feruccio je nejen nemužný šalebník, ale taky příživník vykořisťující nižší vrstvy. Model vykořisťovatel x socialista zkrátka u GBS patří k základní typologii. A hostinský za to Ferucciovi nádherně spílá: „Já si myslím, hraběcí milosti, že tak vzácný dar jako duši nedává bůh člověku zadarmo. Člověk si musí duši zasloužit tím, že něco udělá a něco dokáže. [...] Jednou jsem měl psa a ten, mohl bych na to přísahat, vypěstoval si něco jako duši. Kdyby byl toho psa někdo zabil, byl bych ho za to zamordoval. Když mi ale přivedete člověka bez duše, příživníka, který nikdy nic nedokázal a za nic nestál, tak ho za deset dukátů klidně zabiju a nebudu mít o nic více výčitek svědomí, než kdybych zapíchl prase.“ (Chudák prase... jak hostinský přišel na to, že nemá duši?)

Myslím, že český překlad názvu (Glimpse of Reality / Záblesk pravdy — místo Záblesk skutečnosti) není zrovna šťastný. „Skutečnost“ totiž hraje v Shawově filosofii zásadní roli. Schopnost a ochota jí čelit jsou dokonce tím, co v jeho „Člověku a nadčlověku“ definuje nebe, kdežto peklo obydlují charaktery, které si dobrovolně vybírají pohodlnější iluzi. S „pravdou“ je to naopak u relativisty Shawa obtížnější, poněvadž každý člověk jaksi vlastní tu svoji. (A byť by se časem některá z těch pravd ukázala mylná, má právo být čestně vyřazena v myšlenkové evoluci pojaté jako fair play, nikoli zakřiknuta nebo dokonce umlácena.) — Název tedy trochu zatemňuje filosofickou tendenci díla, shawiánský realismus. Doporučila bych číst „Glimpse of Reality“ už se znalostí „Člověka a nadčlověka“, jelikož v něm je právě tohle učení/proud/směr přehledně vysvětlené. :) Ale nutnost to určitě není.

6 19.07.2021

Hra z americké války za nezávislost, v níž se Shaw soustředí na dva zdánlivě protikladné charaktery. Na jedné straně máme „satanistu“ Dicka, romantického vyvrhele nespoutaného konvencemi, na druhé řádného pastora Andersona, který je ovšem zároveň mužem činu. Když britské vojsko omylem zatkne Dicka namísto pastora a hrdinovi hrozí poprava za vzpouru proti Anglii, ukazuje se, že role zbojníka či naopak světce není člověku určená tak jednoznačně, neměnně a definitivně, jak by si to přála společnost.

Vynikající kritika náboženského pokrytectví. A zároveň jeden z dokladů Shawovy slabosti pro myšlenkové anarchisty, revolucionáře a vyhraněné individualisty pohrdající tím, co „se sluší a patří“ u „slušných lidí“. Ne že by se Dickův charakter pod tlakem událostí vůbec nezměnil, ale rozhodně to není konverze od výtržníka ke správnému chlapíkovi. On je totiž (víceméně) správným chlapíkem od začátku, v čemž mu aliance s ďáblem v nejmenším nepřekáží. :)

A rýsuje se tu i další typický shawovský rys, který na něm tolik miluji. Cituji scénickou poznámku: „Došlo ke střelbě, kterou si Angličané idealizovali jako potlačování vzpoury a udržování britského panství, Američané zase jako obranu svobody, odpor proti tyranii a sebeobětování na oltáři lidských práv. Není třeba se zde zabývat správností tohoto idealizování; stačí říci bez předsudků, že Američané i Angličané byli stejně přesvědčeni o tom, že jejich nejvznešenějším posláním je zabít co možno nejvíc příslušníků druhé strany.“ Kéž by byli historikové alespoň z poloviny tak nestranní jako GBS! (A úplně slyším odpověď: „Objektivitu si může dovolit leda tak umělec, to není nic pro vědce.“) S mravním relativismem souvisí i odpor proti trestu smrti, který představuje jedno ze společenských poselství hry. A já jsem ve velkém pokušení s Shawem souhlasit.

7 19.07.2021

GBS o svých hrách poznamenal, že pro ně má ekonomie stejný význam, jaký má pro Michelangelova díla anatomie. O „Živnosti paní Warrenové“ to platí stoprocentně. [SPOILER, ale jen malý a obsažený už v anotaci] Titulní postava zbohatla provozováním veřejných domů, ale povahu svého podnikání tají před čerstvě dospělou dcerou Vivií. Prázdninová společnost, složená z matčiných přátel a někdejších ctitelů, ovšem přímo srší konflikty. Takže není divu, že v několika dramatických situacích Vivie zjistí, jak se to s její matkou mělo.

VIVIE: „Každý člověk má možnost volby, matko. [...] Lidé vždycky svalují vinu za to, jací jsou, na okolnosti. Já na tu pověru o okolnostech nevěřím. Lidé, kteří to v tomhle světě někam dotáhnou, si vybírají pro to vhodné okolnosti, a když je nemohou najít, tedy si je vytvoří.“
WARRENOVÁ: „To se ti to mluví, co? Tak já ti tedy povím, jaký byly moje životní podmínky.“

Je to hra o prostituci (ačkoli se v ní do žádného z veřejných domů nepodíváme), která se Shawovi stala jedním z východisek ke kritice kapitalismu. Ale také hra o střetu charakterů, matčina a dceřina. Ty se sice podobají ve svém utváření: obě ženy jsou praktické, pracovité, silné a zdrcujícím způsobem upřímné; zato se liší tím, jak dosahují svých cílů. Emancipovaná, divoká Vivie neuznává jinou hodnotu než práci, její matka se naopak rozhoduje kořistit na činnosti druhých.

Shaw je jeden z mých nejoblíbenějších autorů, ale „Živnost“ mě ve srovnání s jeho ostatními hrami nenadchla. Hodnotím relativně špatně (3,5 *) ve srovnání se zbytkem jeho tvorby — a opravdu mě to mrzí. Možná je to tím, že tvrdá a málo lidská Vivie v hlavní roli mi nesedla. Psychologické prokreslení a bohatství charakterů je jinak úžasné, všichni přímo dýchají životem. Ani se nedá říci, že bych tu zcela postrádala sympatické hrdiny (a to přesto, že GBS psal hru jako společenskou kritiku): architekta Preada jsem si upřímně oblíbila. Jenže obě protagonistky mi přišly poněkud přepjaté — radikálnost Viviiny reakce v závěru nechápu. Taky mám u téhle hry problém s předvídatelností. Doporučovala bych spíš Shawovu dramatickou prvotinu „Domy pana Sartoria“, protože má obdobné téma — zásadový jedinec versus kapitalistický zdroj příjmů —, ale umělecky se (podle mě) podařila víc.

PS. Zajímalo by mě, jestli měl Shawův útok na společenskou toleranci prostituce v Anglii nějaké důsledky, tedy kromě toho, že se „Živnost“ nesměla hrát. Doufám, že se mu podařilo těm ženám alespoň trochu pomoct.

6 17.07.2021

Lewis v „Poutníkovi“ dokazuje, že toho o mořeplavbě ví opravdu hodně (stejně jako v „Koni a jeho chlapci“ dokazuje, že toho ví hodně o jezdectví). Vleklou mořskou bouři se všemi nepříjemnostmi, které jsou s ní spojené, nebo pocity člověka ve strážním koši, pod nímž se střídavě objevuje paluba a vodní hladina, popsal tak skvěle (skoro bych řekla naturalisticky), že jsem opravdu měla pocit, jako bych to zažívala spolu s hrdiny. Přemýšlela jsem, jak se asi cítil on sám, když se poprvé plavil po moři – osmiletý hoch cestou na internátní přípravku, kam vůbec jít nechtěl. Možná, že se v duchu utěšoval představou nějakého dobrodružství podobnému tomu, o kterém později napsal „Poutníka“.

Je to knížka plná fantazie — i když jen málo prvků je Lewise čistě autorských —, zřetelně inspirovaná renesančními objevitelskými plavbami a bájivými cestopisy. (Nejradši asi mám část, v níž Lucinka čte v kouzlené knize, a vlastně celý Ostrov Hlasů s „Ňomopody“.) No, a pak je to také knížka silně konzervativní, v náznaku kritizující „moderní vymoženosti“ typu feminismu, vegetariánství či přehnané hygieny. Lewis sice neschvaluje otrokářství, zato imperialismus bere jako samozřejmost, jak je zřejmé ze (znovu)podrobení Osamělých ostrovů. Budiž, od křesťanského autora bych ani žádnou radikální modernitu neočekávala. Spíš mi přijde nedomyšlené, že Kaspian svým zákazem otrokářství rozvrátí ostrovní ekonomiku, nový místodržící mu oznámí, že hrozí občanská válka, a princ zcela nepohnutě odpluje dál zkoumat neznámé kraje. :D Ale to je snad moje jediná výtka, jinak je Lewis v politických a psychologických pasážích velice realistický a zkušený. A při tom všem pořád má rád lidi a dovede být dojemně milý. Není to dokonalá kniha, ale bylo by obtížné neoblíbit si jejího autora.

14 17.07.2021

Rostandův válečný zpěv proti Německu vznikl v době, kdy na německé straně fronty zase skládal Ernst Lissauer svůj slavný „Zpěv nenávisti k Anglii“. Protože v první světové válce se bijí i básníci... a protože za první války může být propaganda i uměním, nejen fabrikátem.
Je jasné, že Francouz Rostand nezůstane ve válečném zápalu nestranný. Takže se u něj dočteme o libém míru v červenci 1914...

„Nad štěstím příbytků jste, střechy, věrně bděly,
psi, vy jste radostí tančili kolem stád,
vy, dcerky, chvátavě jste v ústret otcům spěly,
chráníce širáky, jež vítr chtěl vám brát ... .“

..., který naruší tajné setkání německých osnovatelů války, v jejichž čele stojí Vilém II. Znuděný monarcha vyvolá spor Rakouska a Srbů, z nějž má vzkypět první světová válka. Na plány císaře a jeho nohsledů pohrdavě shlíží Bismarckův duch, a to všechno se odehrává na postupimském zámku:

„Ten zámek bez ducha a ženské něhy, kde je
umístěn
Watteau, na sousedství Lenina pohlížeje;
zámek ten,

kde Fridrich hrou na flétnu Voltairu týral kdysi
denně sluch —
zde, zde to bylo, kde již v bivak změnil si
světa kruh!“

Když naplánují válku („vědomím, že každý nadčlověkem, opilí“), pachatelé se rozejdou. Císař potřebuje alibi, až konflikt vypukne, a tak se na své jachtě vydá do Norska. Rostand věnuje zvláštní pozornost jeho bělostnému úboru, kterým podle něj Vilém předstírá nevinnost, ačkoli v každém přístavu přebírá depeše. Císařovu jachtu označuje (aluzí na Wagnera) za „loď bludného Prušáka“. A vyzývá Francouze, aby si tuto Vilémovu cestu obzvlášť připomínali, kdyby v nich snad časem měla ochladnout nenávist k Německu. Konec.

Přebásnění Bohdana Kaminského je krásné a opravdu libozvučné (rozhodně se vyplatí číst ho nahlas! i když recitace zabere čtvrt hodiny). První, lyrická část básně s popisem mírové Evropy mi připadá nejpůvabnější, třetí (Vilémova plavba) naopak zbytečně rozvleklá. Pokud jde o historicitu, asi nemusím dodávat, jak zavádějící Rostandovo podání je. Ale autor nepsal učebnici dějepisu, nýbrž povzbuzení pro svůj národ, a pro jeho vlastenectví mám absolutní pochopení.
Zato ho nemám pro doslov k českému překladu (až!) z roku 1929. Karásek ze Lvovic tu mluví o „žhavé a spravedlivé nenávisti“ k Němcům, což mi tak dlouho po válce připadá značně nefér. Navíc když se v té době Německo nemohlo bránit, protože Versaillská smlouva označila zpochybňování jeho viny na válce za trestné. Chudák Německo, pořád tolik nenávisti na hlavu jednoho národa. :(

9 10.07.2021

Myslela jsem, že když nejsem schopná soustavně číst Sovovu poesii, snad by mi sedla alespoň jeho próza. A příběh o životě smyšleného jihočeského muzikanta z konce 18. století vypadal lákavě.

Ale nesedla, a navíc mi dělá problém rozklíčovat proč. Mám pocit (možná úplně mylný), že se „Pankrác Budecius“ snaží být velikánským románem, jenže na 84 stránkách kapesního formátu. Na tak malém prostoru působí divně, když se prudce překlápějí vypravěčovy nálady. Příběh je chvíli sentimentální (Budecius jako dědic evangelických tradic), pak humoristický (druhé manželství), vzápětí má být srdceryvně tragický (ztráta syna), načež se vrací k sentimentalitě (putování stárnoucího hrdiny po jižních Čechách) atd. Konec asi vyplývá z nálad a potřeb starého ochrnutého Sovy, což lidsky chápu, ale literárně vzato to neomlouvá jeho, ehm, cukrkandlovitost.

Na druhou stranu se mi líbí, že knížka ukazuje, jak se dějiny odvíjejí v různých překrývajících se vrstvách. Teoreticky se děj odehrává v osvícenství; v závěru se ostatně setkáváme s hudební smetánkou mozartovské Prahy. Na venkově ale ještě panuje baroko, k němuž náleží i sám Budecius se svými sklony k mystice, pokáním za smrt první ženy a životním dílem. Navíc v Budeciově osobnosti (a jeho knihovničce) ještě doznívá tradice humanismu a předbělohorského nekatolictví. — Druhý klad: hrdina není černobílý charakter. A třetí klad: místy překrásné, opravdu básnické věty: „... Byl Budecius sdílný jako překypělý potok v pozdním podzimu. ...“

12 09.07.2021

Wildovy pohádky jsou nádherné. Tolik fantasie spojené s překvapivým realismem (vlaštovka přelétá nad ghettem; král zásadně odpovídá na otázky položené jiným lidem; kachna dělá lokální politiku). A tolik dobrosrdečnosti spojené s ostrovtipnou kritikou. Zvlášť „Šťastný princ“ je naprostý klenot.

Mlynáře v „Oddaném příteli“ jsem zarytě nenáviděla, ... což je skvělé, protože obvykle mívám sklon se zápornými hrdiny spíš soucítit (a pokládám to za chybu autorů). Ale Wildovi padouši vybočují. Nejsou nositelé vágního, abstraktního, docela charismatického Zla, s kterým by se klidně dalo sympatizovat. Ne, jsou to majitelé zcela konkrétní odpudivé nectnosti, která se dá jedině proklínat. V mlynářově případě kořistnictví.

Ohledně poselství „Sobeckého obra“ jsem chvíli byla poněkud rozpačitá, ale doslov mi vysvětlil, že zdaleka není tak banální, jak by se mohlo jevit. A celkově se doslov tak povedl, že z něj musím citovat: „V čem se však [Wilde] s jinými povídkáři nejvíce rozchází, je to, že [...] s jemnou štiplavostí kárá lidské vady, a to nikoli aby se zablýskl jako vtipný posměváček, ale s vážným úmyslem napravovat, a zejména nelásku, sobectví, lakotu a tvrdost rozehřívat k lásce, nezištnosti, štědrosti a něžnosti.“ — Proto mi v téhle knížce výchovná tendence vůbec, ale vůbec nevadí.

(Moje vydání pochází z roku 1904. Jeho předchozí vlastník je očividně miloval tolik, že dolní růžky častým otáčením doslova zčernaly, a navíc se mu navzdory usilovné práci s lepicí páskou někam zatoulaly poslední stránky „Šťastného prince“. Snad nikdy jsem nečetla knížku, na které by byla láska jejího majitele tak vidět. Odpočívej v pokoji, milý Veverko z II. třídy obecné školy u České Třebové.)

11 09.07.2021

„Nalezli nám do postelí,
lezou v houfech před kostely,
po schodištích nemocnic,
nic je neodstraší, nic! ...“

Nezvalova báseň z počátku roku 1939 protestuje proti německé expanzi. Je pěkná a místy vtipná, i když autorovi tehdy nejspíš do smíchu nebylo. Hlavně na krásných strofách o Charlottě je znát, s jakou lehkostí veršoval:

„Jednou v nevýslovném parně
zatoužil jsem po kavárně,
jež by zela prázdnotou,
vstoupil jsme tam s Charlottou. ...“

Naopak poslední verše, v nichž básník velí „od základu vystavěti / nové domy bez havěti“, jsou trochu děsivé, když je člověk čte v kontextu poválečných událostí (etnocida a vyhnání starousedlých českých Němců). Mají být „Švábi“ alegorií všech Němců, anebo jenom „okupantů“? Ale možná se nad tím ani autor sám nezamýšlel. Je to hravé dílko, žádná „Farma zvířat“. Paralela „Němci-švábi“ by klidně šla rozpracovat mnohem hlouběji, kdyby básník chtěl. Takhle to na mě působí, že Nezval testoval, co si za druhé republiky ještě může dovolit.

PS. V úvodu píše, že se jeho rukopis dostal do rukou gestapa. V tom případě by asi měl být vděčný, že přežil.

7 08.07.2021

Ne, anotace nemá pravdu – tohle není „studie“. Je to sbírka esejů založených na deníkových záznamech. Není to soustavné pojednání o nacistické němčině, nýbrž tříšť Klempererových postřehů – někdy lingvistických, někdy obecnějších a z velké části úzce osobních. A protože je to tedy knížka plná autora, přetékající jeho subjektivitou (to samo o sobě není nic špatného), nedá se hodnotit čistě jako vědecká práce.

Kdybych se o to přesto chtěla pokusit, musela bych říct, že největší cenu (pro mě) mají pouhá konstatování (např. o frekventovanosti slova „slunný“), ne interpretace. Z mého hlediska Klemperer nepřišel s ničím objevným ani jako filolog (např. to, že používání zkratek souvisí s technizací, mi přijde příliš samozřejmé, než aby to člověk vůbec psal), ani jako filosof snažící se posoudit podstatu nacismu (ono by bylo těžké jeho původ v romantismu přehlédnout). Ačkoli byl coby současník Třetí říše v mnohem těžší situaci než historikové, kteří se ni dívají s odstupem mnoha desetiletí. Alespoň třeba dobře postřehl, že NS-režim překonotoval pojem „koncentrační tábor“ takovým způsobem, že se bude spojovat výlučně s ním, a ne s búrskými válkami, kde vznikl (natož se Spojenci, kteří je měli také).

A teď k té subjektivitě. Jelikož autorovo „opuchlé“ (abych použila jeho výraz) Já přetéká do všech esejistických střípků, prostě se nad ním musím pozastavit. Přijde mi – ale můžu se plést –, že Klemperer byl pomstychtivý, netolerantní a posedlý odsuzováním druhých. Kolikrát odmítl Němce, kteří mu nabízeli přátelství a podporu v těžkých časech, proto, že se v politických názorech různili? Ačkoli má třídní vědomí mimořádně vyvinuté (a těší ho otloukat čtenáři o hlavu, že je „vzdělanec“), zároveň zvládá být komunista a nekritický milovník SSSR. Tvrdí, že zatímco nacistická technizace (nejen jazyka) člověka zotročuje, komunistická ho osvobozuje. Stroje prý totiž uvolňují ducha jen v případě, že jsou bolševické. Aha, jasně.

Myslím, že ho lze v mnohém považovat za průkopníka novořeči: píše s úmyslem vyrvat z lidských mozků slova, která by mohla zrcadlit jinou ideologii než vládnoucí, a pořádá na ta nebohá slůvka brutální hony. Třeba „hrdinství“ je prý nutno vykořenit, neboť nacisté je diskreditovali. „Původní“ smysl slova heroismus, jak tvrdí, bývalo skryté konání humánních skutků. (Jaký „původní“? Starořecký? Protože Homérovi héróové dělají všechno, jen ne skryté humánní skutky…) Myslí si, že skutečnost lze konstruovat jazykem, proto zákaz nějakého slova, třeba označení pro Židy a Němce, zruší i tělesný a mentální rozdíl mezi nimi. Kromě toho je to neskutečná fňukna. Při čtení „LTI“ jsem měla dojem, že mi do těla proudí jed, jed Klempererovy osobnosti. Může kniha uštknout?

Ale plynule se čte. I zásluhou historek, jež čtenáři umožňují poznat každodennost Třetí říše včetně různých reálií (dětský míč se svastikou, strašidlo „Kohlenklau“, dodatečné sňatky žen s muži padlými na frontě, ...). Navíc nám Klempererovy vzpomínky prostředkují setkání s lidmi (Němci i Židy), kteří nebyli tak světodějní, aby uvízli v paměti historiků. Díky především za seznámení s Paulou von B.
Překlad je brilantní, před paní Zlatou Kufnerovou smekám.

11 23.06.2021

Nejspíš nedokážu adekvátně vyjádřit, jak skvělá tahle kniha je. A to jsem vůbec netušila, že Darwin napsal autobiografii, dokud jsem kolem ní náhodou neprošla v knihovně! Ačkoli její existence vysvětluje, odkud naši vyučující pořád berou ty zábavné historky o Darwinovi; asi mi to mělo dojít.

I kdyby se autor neproslavil jako jeden z tvůrců současného světa, tahle knížečka by pořád byla zajímavá — a předpokládám, že by mohla sklízet úspěchy v oddělení humoristických povídek. Tak třeba vzpomínka na Darwinova léta v Cambridgi: „Jednou, když jsem odtrhl kousek kůry, spatřil jsem dva vzácné brouky a chytil jsem do každé ruky jednoho; v tom jsem však spatřil třetího, nový druh, jehož bych nebyl mohl oželet, a tak jsem strčil toho, kterého jsem držel v pravé ruce, do úst. Však běda! Brouk vystříkl jakousi pronikavě hořkou tekutinu, takže jsem ho musel vyplivnout a přišel jsem o něj stejně jako o třetího.“
Zajímavost samozřejmě nespočívá jenom ve vtipnosti. Sám Darwin píše, že by ocenil jakékoli poznámky o životě a práci svého dědečka, byť by byly nudné. Pozoruhodný je i prostě jako pamětník 19. století. Dosud mi pořádně nedošlo, že vyrůstal za napoleonských válek nebo že byl mladším současníkem romantiků (natož abych si ho představovala, jak se účastní pohřbu dragouna od Waterloo nebo jak čte ve školním okně Byrona...).

S jeho smyslem pro humor se pojí sebekritičnost a upřímná skromnost. Pokud o někom lze říci, že si autobiografií nestaví pomník, pak právě o Darwinovi. A jelikož vzpomínky zapisoval pro své děti, člověk má pocit, že sedí v jejich kruhu a slyší ho vyprávět. (Ano, je škoda, že jeho syn Francis zcenzuroval rodinné pasáže. Ale když jsem si je dohledávala v novějším anglickém vydání — kde jsou doplněné —, zjistila jsem, že to zdaleka nebyla jediná cenzura, kterou se na knížce někdo provinil. Kdosi ze soudruhů komunistů vypustil z českého vydání úplně celou kapitolu o náboženství.) A je vidět, že to byl soucitný, velkorysý gentleman milující svoji rodinu a ohleduplný ke svým kolegům i ke zvířatům.

První část, která zachycuje vzpomínky na dětství, školní léta a studium, mě bavila zdaleka nejvíc. Následuje plavba na Beaglu, jíž Darwin věnuje jen pár stránek, poněvadž jeho deník vyšel samostatně. Třetí část se zabývá jeho díly, pracovní metodou a osobností. Odtud jsem se konečně dozvěděla, jak to, že je „Původ druhů“ tak výborně a jedinečně (i na standardy velké vědecké práce!) podložený argumenty a umí odpovědět na každou námitku.
Jako celek je to rozhodně jedna z nejlepších knížek, které se mi dostaly do ruky (ostatně spolu „Původem druhů“ samotným) a naléhavě potřebuji vlastní exemplář. Poslední položka na seznamu „Za co děkuji panu Darwinovi“ teď zní: zpříjemnil mi večer před zkouškou z dějin biologie. :)

12 20.06.2021

Zdá se mi to, nebo se „Letopisy“ díl po dílu zlepšují? Dialogy mi každopádně připadaly věrohodnější, charaktery vrstevnatější (Edmund a Zuzka určitě) a popisy krajiny nabyly na živosti. Upřímně mě bavily, a to obecně nejsem fanouškem popisů.

„Princ Kaspian“ přivádí na scénu nové postavy, a ačkoli o titulním hrdinovi se toho moc nedozvíme, jeho společníci jsou půvabné figurky: maličký učený doktor Kornelius; laskavý jezevec Lanýžník, tak věrný Aslanovi; rudovousý trpaslík Dýnil s nevyčerpatelným rejstříkem aliteračních kleteb (bulvy brouci, červi čolci, zjevy zříceniny — ta je moje nejoblíbenější); a konečně černovousý trpaslík Nikabrik, jedna z těch nemnoha Lewisových postav, která není hrdina bez bázně a hany ani beznadějný záporák, sláva.

Nejzajímavější pro mě byla scéna, kde se Aslan setkává s „ateistou“ Dýnilem. Božstvo si v ní dobromyslně pohrává s trpaslíkem, který na něj doteď nevěřil, ovšem vyděšeným k smrti; vyhazuje ho do vzduchu a opět chytá... Vsadím boty, že tohle je metafora Lewisovy vlastní konverze, která byla — soudě podle jeho vlastních vzpomínek — pořádná jízda.

16 18.06.2021

Nejprve k překladu: Ve vydání Národního divadla není umělecký, ignoruje eufonii a občasné verše originálu. Navíc libreto až na pár výjimek nemá scénické poznámky. Což je sice logické vzhledem k tomu, že jde prostě o „titulky“ běžící při představení, ale když už si v nakladatelství dali tu práci, že připravili jejich knižní vydání s doprovodnými texty, mohli ty scénické poznámky doplnit. Jestliže totiž čtenář neví, za jakých okolností co která postava dělá a jak u toho vypadá scéna, dost mu to kazí zážitek. KAŽDÉ Wagnerovo slovo má cenu, i to, které není určeno ke zpěvu.

„Ungebändigten Sehnens Pein,
schrecklichster Triebe Höllendrang,
den ich zum Todesschweigen mir zwang,
lacht und höhnt er nun laut
durch dich, des Teufels Braut?“

Jeden můj přítel říká, že „Parsifal je příliš krásný, než aby se o něm dalo mluvit.“ A já žasnu, že je možné najít ve Wagnerovi vlastní duši, jako jsem ji našla já. Není nic, co by mi bylo osobně bližší než ústřední myšlenka „Parsifala“; jeho nosné principy, odvozené z buddhismu, a především ze Schopenhauerovy filosofie. Soucit s lidmi i se zvířaty je tu klíčem k vykoupení všeho živoucího; sexualita se radikálně odmítá jakožto zdroj dalšího života, tudíž i utrpení; a umění, jmenovitě hudba, tiší bolest z naší přítomnosti ve světě. Navíc je to hra o zbožnosti ritu, obřadu, tradice. A o věrnosti, moudrosti a laskavosti osvícených mužů Grálu. V „Parsifalovi“ je obsažené všechno, proč miluji Schopenhauera. Když čtu Wagnerovo libreto (nebo slyším a vidím operu, samozřejmě), nacházím v něm nejhlubší základy vlastního světonázoru.

Proto mě zarazila věta z (jinak vynikající) předmluvy Ondřeje Hučína: „To, co nám Wagner v Parsifalovi předkládá, je stěží pochopitelné a samo o sobě přijatelné.“ Eh, zjevně jak pro koho.
Nejnádhernější mi připadá scéna, v níž „čistý bloud“ Parsifal, dosud vyrůstající stranou světa, poznává rozdíl mezi soucitem a krutostí — nad zavražděnou labutí. O tom, že to není pouhý umělecký symbol, ale doklad aktivního Wagnerova soucitu s němou tváří, svědčí skladatelovo angažmá proti týrání zvířat a petice Říšskému sněmu proti vivisekci. Drahý dobrý Wagner, tak laskavý!

GURNEMANZ PARSIFALOVI:
„Tys dokázal vraždit zde, ve svatém lese,
kde vládne klid a mír? [...]
Co ti udělala ta věrná labuť?
Vylétala hledat svého druha,
aby s ním kroužila nad jezerem,
jež tak nádherně zasvěcuje koupeli.
Nad tím jsi neužasl?
Tebe zlákalo to jen
k dětinskému výstřelu z luku?
Byla nám drahá.
Ale k čemu je teď tobě?
Zde, pohleď, zde jsi
ji zasáhl. Ještě jí tuhne krev, křídla má mdle
svěšená, na sněhobílých perutích jsou
tmavé skvrny, zrak má strnulý, vidíš, jak
se dívá? Uvědomuješ si, co jsi udělal?
Řekni, chlapče, uznáváš svůj velký
hřích? Jak ses jej mohl dopustit?“

9 14.06.2021

Tomuhle dílu jednoznačně dávám přednost před „Lvem, čarodějnicí a skříní“. Je bohatší, dynamičtější a promyšlenější. Možná kromě jediné věci: co se asi stalo s tajemníkem Aravisina otce, který kvůli ní zfalšoval dopis? Má dobrodružný příběh, byť předvídatelný. (Jeho nepravděpodobnost by se ovšem asi dala vysvětlit tím, že všechno řídí Aslanova prozřetelnost, takže o náhodách se vlastně nedá mluvit.) A hrozně se mi líbí realismus, s jakým Lewis píše. Na dlouhé cestě se neprchá celou dobu tryskem, nýbrž klusem a chodem; lidé a koně se docela obyčejně potí; hrdinové se nepolepšují pouhým napomenutím...

„Koně a jeho chlapce“ Lewis založil na kontrastu severu a jihu. Na jedné straně stojí nordická Narnie, která je jakousi ideální Anglií (lidé se světlou pletí a „převážně plavými vlasy“, podnebí mírného pásma, krajina s vřesovišti a loukami, křesťanství, liberální monarchie). Na druhé straně máme orientální Kalormen (snědá pleť, otrokářská despocie, vezírové, zahnuté šavle, ritualizované smlouvání, vypravěčství jako specializované umění atd.). Přičemž Narnie je zemí zaslíbenou, do níž smí z Kalormenu prchnout několik vyvolených. — Nabízí se samozřejmě otázka, proč všemohoucí a dobrotivý Aslan trpí existenci země, kde je legální dětská práce, otrokářství, sňatky proti vůli nevěsty a podobné neřády. Jenže Lewis (alespoň v tomhle dílu) nenabízí žádnou teodiceu: zlo, které se děje ostatním, je součástí jejich vlastního příběhu, jemuž my nemáme právo rozumět.

Hledala jsem slíbené narážky na Platóna a jediné, čeho jsem si všimla, byla Luciina účast ve válce, zatím co Zuzana zůstala na Cair Paravelu — u Platóna také vojensky nadané panny válčí po boku mužů. (Pravděpodobně bych toho našla mnohem víc, kdybych znala Platóna lépe.) Každopádně aluzí je tu asi hodně. Mě zaujala ta na muslimskou basmalu („ve jménu Taše neporazitelného, neúprosného“ = „ve jménu Alláha milosrdného, slitovného“) + Castor a Pollux, které zmiňuje jeden z komentářů pode mnou. I tak by ale zřejmě byla chyba vidět v „Koni a jeho chlapci“ spíš filosoficko-literární alegorii než dobrodružný příběh pro děti, jímž je v první řadě. A mně se upřímně líbí. Hlavně proto, jak je laskavý.

Při čtení se mi vybavila vzpomínka, jak prof. Stanislav Komárek vyzývá své studenty: „Jděte ven na ulici a ptejte se lidí, kdo z nich zná Červenou Karkulku a kdo Watsona s Crickem. Pokud se nebudete ptát tady před Přírodovědeckou fakultou, myslím, že není pochyb, jak to dopadne.“ :)

Richard Dawkins vychází ze stejného faktu: povědomí průměrného člověka, a především povědomí dítěte, je plné mytologických a pohádkových vyprávěnek. A je to dobře, protože ty tvoří součást naší kulturní identity. Ale proč si tak málo vyprávíme fascinující příběhy vědy? Proč učíme děti odříkávat legendy o zmrtvýchvstání židovského tesaře nebo o slunečních božstvech projíždějících oblohou, ale zřídkakdy s nimi mluvíme o stáří vesmíru, o bratrství veškerého života a pomalé činnosti evoluce nebo o struktuře atomu? Jinými slovy: proč je mytologický způsob myšlení dosud o tolik rozšířenější než vědecký?

„Magie reality“ si klade za cíl nejen pojednat o různých jevech (první člověk, duha, hmota, přítomnost zla ve světě atd.), ale především naučit čtenáře vědecky myslet. Cílovou skupinou budou asi zejména žáci druhého stupně (až gymnasisté) — nebo dospělí s obzvlášť tmářskou, kreacionistickou výchovou —, nicméně mě jakožto člověka, který si na základní škole nerozuměl s fyzikou ani s chemií a na střední bohužel přírodní vědy neměl, naprosto nadchla. Podotýkám, že díky Richardovým vysvětlovacím schopnostem a skvělým ilustracím Dava McKeana by byl opravdu výkon hraničící se zázrakem nepochopit to, co se autor právě snaží říct.

Jasně, Richardův militantní ateismus se tu projevuje, a dost — ale čemu to vadí? A i když je „Magie reality“ k náboženstvím drze nekompromisní, rozhodně není dogmatická. Nevzpomínám si, že bych někdy četla dětskou náboženskou knížku, která by ve svých tvrzeních projevovala tolik pokory a sebekritičnosti jako tahle vědecká. Jenže u náboženských knih kdoví proč tolerujeme, jestliže autor prohlásí: „... a takhle je to doopravdy“, kdežto u vědeckých se řada čtenářů pohoršuje i nad mnohem mírnějším projevem (odůvodněné) jistoty.

Ateismus je za mě rozhodně ok (byl to ostatně Richard, kdo mě k němu kdysi přivedl). Jen by autor snad mohl ve svém výkladu o vztahu mýtu a vědy zmínit důležitou skutečnost, že se v myslích mnohých lidí nevylučují. Celkově mě zaujalo, že ačkoli jmenuje řadu slavných vědců (včetně Watsona s Crickem, samozřejmě! :)), u Velkého třesku opomíná zmínit, že průkopníkem příslušné teorie byl Georges Edouard Lemaître — tedy katolický kněz. Nepokládám to za autorovu úmyslnou potměšilost, přesto mi chyběl nějaký nástin nebinárního pohledu. (Jistě, jistě, z jeho hlediska by nevyhraněnost mezi mýtem a vědou byla jen nekonzistentnost a chyba v úsudku. Ale stejně!)

To je nicméně jediná drobnost, kterou bych „Magii“ vytkla, protože jinak je to mistrovské dílo a doslova každou stránku jsem si vychutnala. (Tím spíš, že jsem u ní prokrastinovala o zkouškovém.) A profesor Dawkins pro mě vždycky bude jedním z největších vědců a intelektuálních hrdinů současnosti.

19 10.06.2021

Kázání Jana z Rokycan se v 15. století proslavila svojí ohnivostí. Z „Postily“ je to poznat i po 600 letech. Například následujícími slovy si Jan stěžuje na vulgární slovník pozdně středověkých dětí: „Ale toto, psota, nejednou příjde na zpověď malé žábě hubené a pliští slovo, že věru hlava zabolí; a otiežeš-li jeho: „kto tě tomu naučil?“, [odpoví:] „tatík a matka tak řieká“. Pro milého boha, pro vaše spasenie, mějte ty děti, jako slušie, nechcete-li s nimi navěky [v pekle] hořeti!“

Jeho homilie žijí a aktivně promlouvají všemožnými apostrofami („Zvieš, babo, neměj péče!“ – úplně v tom slyším tu ironii :D), citoslovci, řečnickými otázkami, jadrnými výrazy („drchta“ čili klevetnice) a parafrázemi minidialogů, jež autor vedl se svými farníky. Vůbec nepochybuji o tom, že Jan z Rokycan byl pořádný cholerik (a stejně ho pořád chci domů...).

Když se přesunu od formy k obsahu, doteď jsem netušila, že Ježíš psal holými prsty do mramoru (tedy podle středověkých interpretací příslušného biblického místa). Občas lze v kázáních postřehnout nějakou historickou/autobiografickou zmínku. Jan například tvrdí, že nejzdravější, a tudíž nejchytřejší jsou venkovské děti, živené syrovátkou a pobíhající bosy a bez čepic – což nejspíš bude vzpomínka na jeho dětství v Rokycanech. :)
Zaujalo mě kázání, v němž se věnuje všednodenním zázrakům, na které jsme příliš zvyklí, než abychom vnímali jejich zázračnost: „Kdyby lidé nikda květu na štěpu neviděli, a když by štěp znovu krásně zakvetl jako mléko, jak by to lidem velmi divno bylo!“. Tutéž úvahu má Thomas Hobbes v „Leviathanovi“ (jen mluví o duze). Janovy teologické myšlenky jsem se snažila číst v kontextu nekatolických proudů pozdního středověku, takže jsem si všimla, že na některých věcech se musel shodnout s Petrem Chelčickým (odpor k trestu smrti či k racionalismu při snaze o pochopení eucharistie).
A zbožňuji jeho pojetí lásky: „Bývá to, že [ženy] řiekají: Ba, milý kněže, náramneť jest na mne muoj muž laskav, máť ke mně převelikau lásku! Oh, řiekávám a jest tak, že to nenie láska, ale hovadná milost chliepná, zlá, ale ne láska.“ Skutečná láska je pro něj totiž jen ta duchovní.

Na závěr ještě jedna citace. Jan srovnává současné matky s Pannou Marií, jež ztratila Ježíška v Jeruzalémě: „Pohleď této mateře – toť rovně jako tyto matery; ona [Maria] [pravila] pěkně, tíše: Synu, cos nám učinil tak?, ale tyto [současné] matery dětem svým [spílají]: Ó, ó, nešťastná črťata, čert vás mi nahodil! bóhdaj zabit, bóhdaj hlavu slomil, bóhdaj tak nebo takto!“
Musel to být nádherný dramatický úkon, citovat z kazatelny pokornou, tichou Marii, a vzápětí důry vřískající na děcko. Škoda, že tahle slova už nikdy nikdo v Týnském chrámu neuslyší.

8 05.06.2021

„Byla vychovatelkou, toho času bez místa, a měla našetřeno něco peněz. Četla a obdivovala Ibsena; zastávala názor, že by i děvčata měla mít přístup na university; dokonce se domnívala, že by se jim mělo dostat volebního práva. Radikalisticky smýšlela i v politice, kde se klonila k názorům lidí typu Bernarda Shawa a Williama Morrise.“

„Sbohem, pane profesore“ se skládá z portrétů (nebo spíš jen skic) lidí a dějů z let 1870-1933. Či přesněji řečeno těch dějů a lidí, kteří se protnuli s životní drahou profesora Chipinga („Chipse“), učitele klasických jazyků na internátní škole v Brookfieldu.

Škoda, že ač tahle knížečka nese označení román, má jenom pár stránek. Vím, že původně byla určena k publikování v časopisu, ale pro knižní vydání ji snad James Hilton mohl trochu rozšířit. Takhle jsem měla dojem, že čtu obsáhlý nekrolog – což nemyslím zle, nekrology jsou bohulibý žánr. Poutají pozornost právě proto, že řada z nás pokládá lidský život za cosi zásadního, co má být vyprávěno. A právě v tom spočívá i melancholické kouzlo „Pana profesora“, který během svých posledních let tu a tam vytáhne nějakou krátkou nitku vzpomínky a rozvine ji před čtenářem: milovaná manželka, diamantová svatba královny Viktorie, stávky v 90. letech... nebo třeba hrdinův legendární vtip na téma „Lex Canduleia“.

Bohužel je většina z těch nitek až příliš krátká. Kromě toho psal Hilton v době (1933), kdy na některé historické události ještě stačilo udělat jen lehkou narážku (čtenář se případně poptal /pra/rodičů), kdežto dnes jsou už nesrozumitelné. Věřím také, že některé vtipy byly na sklonku 19. století vtipné – a že ještě vtipnější byly v angličtině (a v latině) –, ale z mého hlediska se jich většina stářím setřela. Ani Chipsovy „potrhlé kousky“ mi potrhlé nepřipadaly: vyslovit jméno padlého německého učitele, ač ve vále bojoval na opačné straně fronty, společně s jinými padlými osobami spjatými se školou beru jako naprosto přirozené. (Jasně, je to jedna z věcí, ve kterých se projevuje „plynutí morálního zeitgeistu“, jak říkává prof. Dawkins.) Takže „Sbohem“ pro mě není úsměvná kniha, opravdu ne.

9 02.06.2021

„Malování je poesií, která mlčí, poesie je malbou, která mluví.“ (Simmónidés)

Oproti ostatním dílům série, které jsem zatím četla (středověk, renesance a romantismus), je „Řecký člověk“ pojatý méně historicky a více filosoficky, literárně či antropologicky. Kromě toho se nesoustředí na jednotlivé lidské typy (otrok, rolník, měšťan, žena, ...), jak je v sérii zvykem, ale spíš na fenomény (válka, symposion, náboženství, vnímání venkova, hospodářství, domácí život, recepce umění, demokracie a dospívání). Což není špatně, ale z předchozích dílů jsem si odnesla mnohem ucelenější obraz tehdejších společností. I tento ovšem dodržuje formu antologie, a to velice francouzské – čili totálně anarchistické. :D Některé příspěvky tudíž mají poznámky, jiné nikoliv, a jeden dokonce zařazuje i textovou přílohu (za což autora v žádném případě nekritizuji, naopak!). Přispěvatelé se liší i metodologií a, samozřejmě, kvalitou.

Za absolutně skvělou bych označila stať „Homo domesticus“, která se v podstatě zabývá rolí žen v řecké kultuře pomocí literární analýzy, navíc pojaté značně filosoficky a s přesahy do srovnávací antropologie – jednoznačně paráda. Společně s „Divákem a posluchačem“ (který mj. obsahuje zajímavý rozbor tragédie jako žánru na pomezí – tyrannidy a demokracie, ústní slovesnosti a literatury, mýtu a filosofie/vědy) a s „Člověkem a bohy“ mi umožnil podívat se na známá fakta z úplně jiného úhlu, pochopit je hlouběji. Autor prostředně jmenované stati třeba vysvětluje, že Eurípidovy „Bakchantky“, třebaže jsou oslavou extáze, nepůsobily na diváky až tak šokujícím způsobem, jelikož se hrály v rámci, který kontrastoval s obsahem a mírnil jejich dopad. Konkrétně řečeno: hra o vyšinutí z řádu a uražení Dionýsa se inscenovala počestným občanům během náboženských slavností, takže obecenstvem úplně neotřásla a nerozdrtila je.

I v ostatních statích je řada zajímavých faktů (kojné omývaly spartské děti vínem, protože ty slabé dostaly při zchlazení křeče, a tak se odlišily od silných) i interpretací (když řecký autor blahořečí míru, nelze to pokládat za „pacifismus“, jelikož Řek na něj nahlíží jen jako na malou odměnu za válku). Jediný text, který se mi nelíbil, byly „Formy společenství“. Autor se v nich zabývá jen dějinami symposií – takže zkoumá socialitu formou případové studie –, což se podle mě do takto obecné antologie nehodí. Mnohem víc mě ale štvalo, že pokládá všechny Řeky, kteří se od polis kriticky distancovali, za asociální magory. Dokonce nazval pýthagorejské pojetí čistoty „zvráceným“ (roztomile výstřední ano, ale „zvrácené“? vždyť pýthagorejci byli takoví učení, hodní skoro-buddhisté! prostě miláčci!). A celkově mám dojem (možná se ale pletu), že autor byl marxista naprosto neochotný tolerovat výjimky z obvyklých forem sociality... a že za „ideální polis“ pokládá Severní Koreu. xD

8 01.06.2021

Odkazovala jsem na knížku v seminárce, kde jsem se zmiňovala o tažení NS-režimu proti košer jatkám, a při té příležitosti jsem si ji přečetla celou. Vzhledem k tomu, že je to původně dětská knížka, mě překvapilo, že se autoři nevyhýbají explicitnímu líčení brutality při zabíjení zvířat a jejich bolesti – slovně i obrazem. Osobně jsem stoupencem toho, že by se utrpení před dětmi nemělo skrývat a eufemizovat, takže mi to nevadilo.

A celkově tahle kniha překračuje mnohem víc tabu než jedno (antisemitismus). Třeba tematizuje zneužívání dětí a sexuální obtěžování, což mi u díla z roku 1938 přijde neobvyklé. Nevím, nakolik je to záměr, a nakolik vedlejší efekt, ale příběh o Inge pracuje se strachem dospívajících dívek z tělesných prohlídek u lékařů tak účinně, že se mi až svíral žaludek a běhal mi mráz po zádech – nikterak metaforicky.

Minus samozřejmě vidím v jednostrannosti, která je sice běžnou výbavou dětské literatury (a propagandy, jak jinak), nicméně mně vadí i v pohádkách, tím spíš kdekoli jinde. Zjednodušovat svět na konflikt dobra se zlem se nutně musí vymstít (ne že by moderní propaganda vypadala jinak). Poslední kapitolou ostatně jdou autor a nakladatel Streicher i proti praxi režimu – a nevím, jak Hiemer, ale Streicher byl odsouzen už v nacistickém Německu. Taky mě pobavilo, jak moc kniha leze Streicherovi... kamsi („Luther, papež a Julius Streicher říkají…“) – to jako naprosto vážně? :D

Český překlad je hrůza, takže jsem přešla na originál a zjistila jsem něco, o čem bych si s překladateli ráda promluvila. Tady zmíním jen špatné přechodníky (což je věc, na kterou jsem citlivá) a neadekvátní výrazy (např. der Neger = prostě „černoch“ – neutrální slovo, ne nadávka – minimálně v roce 1938). Naopak oceňuji, že české vydání má vysvětlivky reálií; třeba „pimpfy“ jsem neznala. Hodnotím tedy jako pramen editovaný pro studijní účely, jímž taky (podle tiráže) je.

14 28.05.2021