JulianaH. komentáře u knih

Věděla jsem, že sázím na jistotu, když jsem si Mauroise brala do Řecka jako přítele a společníka. Zatím jsem ho ale znala především jako biografa, takže objevování jeho povídek pro mě bylo dobrodružství. Jsou tak krásné, jak se dá u autora jeho formátu očekávat, nicméně překvapivými způsoby.
Pravda, ne úplně všechny. Tři z těch 25 jsem hodnotila 3*, protože působily dojmem pouhých skic, psychologických studií k něčemu většímu. Sice studií prvotřídních, jenže já staromódně trvám na tom, že text má mít pointu. Zato zbytek bych označila za vysoce nadprůměrný, přičemž deset povídek mě vysloveně nadchlo nebo dojalo.

Základním problémem Mauroisovy povídkové tvorby je, myslím, určitá monotematičnost. Nevím ale, jestli ji lze chápat jako autorovu chybu: možná své povídky uspořádal do knihy on sám, možná je do jednoho svazku pojal až překladatel Josef Šoup. Každopádně velká část textů zachycuje život vyšších intelektuálních kruhů, zejména francouzských: spisovatelů, herců, malířů a mecenášů. A tahle znuděná smetánka pak produkuje spoustu zápletek s manželskou nevěrou. Vlastně celkově je „Sólo“ esenciálně francouzské tím, jaká důležitost se tu přikládá aférám. (Což ale ke Francii patří a Maurois je tresť toho nejušlechtilejšího francouzství.)

O to větší dojem na mě udělaly všechny povídky, které námětem vybočovaly. Tak třeba „Thanatos Palace Hotel“: Maurois tu píše o firmě, která se za Velké hospodářské krize specializuje na asistenci při sebevraždách svých klientů. Nebo famózní sci-fi „Život lidí“, které nastavuje zrcadlo pokusům na zvířatech, a hlavně nadutému přesvědčení pána tvorstva, že jim smí upírat duševní schopnosti proto, že neprošla jeho experimenty. Dál určitě „Myrrhina“: příběh o tom, jak vnější okolnosti diktují obsah uměleckého díla... (A podrobněji asi v komentářích k jednotlivým povídkám, protože už teď jsem užvaněná přes svoji obvyklou míru.)

Každopádně „Sólo pro klavír“ doporučuji, pokud máte rádi cokoli z následujícího seznamu:
1. umělce,
2. Francouze,
3. brilantní intelektuální dialogy,
4. nevěru,
5. propracovaný, virtuózní a velice jemný psychologický realismus,
6. Balzaka,
7. Mauroisovu biografickou tvorbu (na ni je tu hodně narážek) a
8. výborné povídky výborných spisovatelů.

14 08.10.2021

„Zamilovaní lidé jsou vždycky tak trochu méněcenní.“

Chápu, že se některým čtenářům kniha nelíbí, ale myslím, že to lze přičíst na vrub českému vydání. Jak jsem psala v Diskusi, někdo (překladatel? redaktor? nakladatel?) ji zkrátil z 260 stran na 140 brutálním vyškrtáváním slov, vět i celých stránek. Děj pak místy nedává smysl a popisy působí vágně. Soudím, že pachatel téhle literární řezničiny by měl být oběšen na vlastním střevu.

Naštěstí toho zbývá hodně, co se mu zkazit nepodařilo. Příběh mladého spisovatele, který pátrá po vrahovi na své někdejší internátní škole, je sice detektivkou, ale snesl by asi i označení psychologického románu. Nacházíme tu Hiltonovy motivické stálice: hlavní hrdina miluje hudbu; na životě veterána už navždy leží stín války; věkově nevyrovnaný pár plaše hýčká svoji náklonnost, „jen“ platonickou. Knížce nechybí ani tak pro Hiltona typická melancholická atmosféra, precizní kresba charakterů nebo jemné, ale vášnivě intenzívní emoce.

Asi neznám „podzimnějšího“ autora. Na všem, co Hilton napíše — od „Ztraceného obzoru“ po „A nyní sbohem...“ —, jako by ležely mlhy, zbarvené východem do pastelových tónů. A já jeho estetiku miluji. Miluji jeho snivé, umělecky senzitivní hrdiny, jejichž lásky se omezují na čisté, nekořistnické toužení. Miluji ten flegmatický smutek, tu nesentimentální nostalgii, tu něhu.

Tady jsem si oblíbila skoro všechny postavy. Hlavně profesora Lambourna, veterána-neurastenika maskujícího citlivost jako cynismus, a gentlemanského ředitele Roseveara. Popravdě jsem se bála otočit každou stránku, aby se dr. Rosevearovi nic nestalo. Přála jsem si, aby vrahem nebyl vůbec nikdo. (Mimochodem jsem ho odhadla v poslední třetině, ale jeho motivace mi zůstala záhadou až do rozuzlení.) Tudíž za mě určitě 5*, což ale může být zavádějící, protože mám pro Hiltonovu tvorbu slabost, a... „zamilovaní lidé jsou méněcenní“. :P

11 26.09.2021

Půvabná, lehká, názorná kniha, napsaná inteligentně a s šarmem. V letním semestru mi vyučující doporučil přečíst si jednu konkrétní kapitolu a při té příležitosti mě zaujal autorův styl (mj. věcný tón, jímž přirovnává spartskou výchovu mládeže k výchově nacistické/fašistické). Takže jsem se rozhodla přečíst o prázdninách, až budu mít čas, i zbytek knihy, a je přinejmenším stejně dobrý.

Jedna z největších předností díla je určitě autorův dar živě vyprávět. Měla jsem dojem, že čtu cestopis a že Flacelière snad musel antiku zažít, odpozorovat. Hlavně to platí u kapitoly o Athénách 5. století, kde popisuje jejich chatrné domky, absenci oken, zakouřené místnosti, tenké stěny a rozblácené ulice, jako by se jimi sám procházel. Ale ožívala přede mnou i gymnasia, agora s hlučnými stánky mezi platany nebo eleusinská mystéria, při kterých se tisíce lidí vyplašeně tísní ve tmě jeskyně...

Další předností je způsob, jakým autor pracuje s prameny. Tím, že se dokáže správně ptát, z nich umí vytěžit informace, které do nich pisatelé vložili jen bezděky. O řecké každodennosti (včetně gestikulace nebo hygienických návyků) se tak dává poučit třeba Platónovými dialogy. A funguje to i naopak: Flacelièrův výklad o všedním životě Řeků nám umožňuje chápat některé reálie, které autoři antických textů pokládali za příliš samozřejmé, než aby je čtenářům-současníkům vysvětlovali. Takže třeba právě Platón (nebo Aristofanes) se mi teď určitě budou číst mnohem lépe. A stejně tak doufám, že řecké vázy a ruiny si teď budu prohlížet jinýma očima (což se vážně hodí, jelikož nadcházející semestr hodlám strávit v Řecku).

Nádherná a dojemná je Flacelièrova láska k Sókratovi. Doprovází ji také láska k Heladě, kterou však, jak sám říká, odmítá idealizovat; proto o lidech a institucích antiky prozrazuje ledacos nepěkného. Zvlášť dobře se tu rýsuje všechen „strach a bída“ (athénské) demokracie. Mě hodně pobavilo, že když chtěla obec dostat voliče na shromáždění, musela natáhnout nabarvené, špinící provazy přes agoru a zablokovat jim jiné cesty než tu na sněmoviště. :)
Takže 10/10 (i přes příliš těsné řádkování a malé písmo: to není autorova chyba).

10 22.09.2021

„Lorenzaccio“ je tragédie o úpadku charakteru, který chtěl dobrého cíle dosáhnout špatnými prostředky. Konkrétně řečeno: aby si Lorenzino Medicejský získal důvěru tyrana Alexandra a mohl ho zavraždit, musí se stát stejně zkaženým jako Alexandr sám. Takový výklad dějin alespoň předkládá Alfred de Musset, který z Florencie cinquecenta vytvořil kulisu pro politicky aktuální hru.

Není pochyb, že když autor oslavuje „tyranobijce“ Lorenza (a vzývá Bruta nebo Aristogeithóna), pobízí tím své současníky ke vzpouře proti Svaté alianci. „Lorenzaccio“ se dá číst jako manifest romantického revolucionáře. Burcuje lidi z lhostejnosti vůči utlačovatelům, okupantům, krutovládcům.
Má toho hodně společného se Schillerovými „Loupežníky“. Oba autoři byli ještě nezletilí, když svoje hry tvořili, oba se v absolutistické Evropě odvážili psát o svobodě, ale především: oba se ve svých dramatech ptali, jestli se může dobrý člověk zaplést se zlem, aniž by se stal zlým.

FILIP STROZZI: Byl bys lidi povýšil na bohy, kdybys jimi nepohrdal.
LORENZO: Já jimi nepohrdám, já je znám. Jsem přesvědčen, že je mezi nimi velmi málo zlých, mnoho zbabělých a ještě více lhostejných.

Problém téhle hry by se asi dal shrnout tak, že ji napsal dvacetiletý romantik, kterému se slova ještě užíváním neopotřebovala. Odtud asi všechen ten kýč. Každý důležitější výrok ve hře totiž pentlí motiv vína, krve, případně slz. Postavy v každé replice hýří metaforami a přirovnáními k slunci, luně, květu nebo Arnu, čímž docilují jedině toho, že zatěžují dialogy a zbavují je veškeré pružnosti a živosti.

Občas se povede nějaká hříčka, paradox, úvaha. Třeba: „Jen králové, bohužel, nemají nikdy sny – ať si jejich fantazie vybaví, jaký chce rozmar, všechno se mění ve skutečnost, a dokonce jejich přízračné vidiny se vtělují do mramoru.“ Jenže autor ji vzápětí svojí dekorativní užvaněností pohřbí. Myslím, že „Lorenzaccio“ by potřeboval proškrtat, a lituji, že Musset neměl nějakého Ezru Pounda.

„Záblesk jediného meče může osvítit celé století.“

Hrdinové jsou patetičtí, což by nevadilo, kdyby je zároveň autor nenapsal mělké a abstraktní. Neumím soucítit s charaktery, které pod svým patosem už nemají žádné další, řekněme „domácké“ nebo „civilní“ vrstvy; žádnou hloubku, která by je ukázala i jako lidi, nejen jako myšlenky. Copak je možné litovat ideje? Přitom třeba markýza Cibová – republikánka, která se dala přemluvit, aby se stala milenkou tyrana, s předsevzetím ho změnit – má nepochybně potenciál!

Celkově na mě hra působí nepřesvědčivě a nedomyšleně. Tak například Lorenzaccio ze všech sil živí pověst o tom, že při pohledu na kord omdlí, a přitom každý večer s přítelem šermuje, aby sousedy navykl na hluk boje ze svého bytu. To nedává moc smysl, že ne?

Ale, jak jsem psala, je tu pár krásných vět, nápadů, postav. Třeba malíř Tebaldeo, umělec, který nedostatek nadání nahrazuje láskou k umění a čistotou charakteru – nádherná, v podstatě novoplatonická figura, určitě obsahující i Mussetovu sebereflexi jakožto tvůrce. Dál mě zaujalo, že všechny charaktery se zdají být ateisty tak jako spisovatel (musel být opravdu hodně zklamaný životem). Také oceňuji, že vyhnanci se loučí s vlastí značně nesentimentálním způsobem:

„Sbohem, Florencie! Proklínáme prsy tvých žen! I tvůj vzlykot proklínáme! Proklínáme modlitby v tvých kostelích, chléb z tvého zrna, tvůj vzduch v ulicích!“ Skvělý, originální nápad, který vlastně dává smysl.

Především na mě ovšem udělal dojem Mussetův estetický pohled na katolicismus, trochu ve stylu hraběte de Gobineau. A tak praví kněz před basilikou Santa Maria del Fiore: „Proč by kněží chtěli sloužit bohu nepřejícímu? Náboženství není dravý pták, ale soucitná holubice, která se vznáší nad všemi sny a všemi láskami.“

7 19.09.2021

Sám překladatel varuje: „Četba Petrarky je nesnadná i v originálu.“ Takže jsem se se „Zpěvníkem“ trochu prala, a přiznávám, že třeba takovým sestinám jsem pořád nepřišla na chuť. Asi proto, že jejich složité veršové schéma je extrémně náročné na pozornost.
A přesto mi jedna sestina učarovala — ta popisující zimní přírodu v údolí Vauclusa („Vzduch plný par a dotěravá mlha...“). Ve vztahu Petrarca-Vauclusa se totiž už zřetelně ohlašuje renesance, která nabádá lidi středověku, aby otevřeli oči a pohlédli do krajiny. A básník toulající se po polích nebo vystupující na hory, myslím, dokonce v lecčem předjímá i poesii romantismu. Zní moderně. Dotýká se nás.

Sonety a kancóny pro Lauru mě nečekaně zasáhly; což říkám jako člověk, který si s milostnou lyrikou nikdy nerozuměl. Donutily mě Petrarku doopravdy, upřímně a hluboce litovat. Básníkova zamilovanost, trvající celý život, totiž v podstatě překročila hranice obvyklých biologických/psychologických možností. A — i přes pozůstatky formalismu, které si autor odnáší ze středověku — nepochybuji o autenticitě jeho citů. Proto jsou některé básně vážně silné.

„... Z krásných větví padala
(sladce vzpomíná se)
prška květů – na klín déšť jí pad.
Ona sedět zůstala
pokorná v tom jase;
láskyplný liják k ní byl svát.
Ten květ zachyt cípem šat,
jiný vlasy plavé –
v zlatě jemně leštěném
perly tenkrát viděl jsem –
ten kles na zem, ten po vlnách plave,
v kruzích zmámen padne
jiný, jak by řek: Zde Láska vládne. …“
/z básně Svit svěžích sladkých vod/

Ke svému nadšení jsem ve „Zpěvníku“ našla i lyriku politickou: verše pro státníky a vojevůdce (Colu di Rienzo či Stefana Colonnu), ukazující Petrarku jako uvědomělého Itala, nebo útoky na avignonské papežství. (Jak snadné je potěšit historika. :)) Právě v téhle kategorii náleží čestné místo velebásni „Italia mia“, mimochodem tak působivé, že kamarádce, které jsem ji ukázala, tekly slzy proudem.
Pro mě byl z celého „Zpěvníku“ nejzajímavější autobiografický dopis „Potomkům“. Přesvědčil mě, že s Petrarkou ještě nekončím, jelikož někdo tak sympatický, milý a laskavý mi nemůže jen tak odejít ze života. Nepustím ho. Chápu, proč ho všichni ti králové a preláti zbožňovali — a že si to zasloužil. Petrarca semper vivus, v dopisech snad ještě víc než v poesii.

Vysvětlivky + doslov + „dokumentární montáž“ od J. Pokorného rozhodně obohatí. Jen škoda, že české vydání „Zpěvníku“ je jen výbor a kompletní překlad dosud nemáme. Nechápu proč. Stejně jako nechápu, že jsem první člověk, který tuhle knížku komentuje. Lidi, čtěte Petrarku, je super!

8 13.09.2021

„Vyhni se studiím, jejichž smysl umírá s tím, kdo je vykonal.“
(Jestli se stanu akademikem, pověsím si to nad pracovní stůl.)

Zvláštní, nahlédnout do Leonardových různorodých a často překvapivých myšlenek; zjistit, co se mu honilo hlavou. Odpovídá si třeba na otázky, proč je moře slané a proč se hory zdají modré; zkoumá, jestli fosilie ryb a lastury, které nachází v horách, mohla tak vysoko zanést biblická Potopa; tráví svoje večery pitvami mrtvol stažených z kůže a jejich zakreslováním; pozoruje hvězdy při svíčce, aby mohl studovat optické jevy... Kromě toho se zapojuje do dobových polemik, která z uměn je nejušlechtilejší: „Ó básníku […], nazýváš-li malířství němou poesií, může malíř nazvat poesii slepým malováním.“ Ukazuje se jako milovník zvířat a laskavý člověk, ale zároveň zarytý samotář oddaný umění, vědám, studiím. Provádí triky s čísly (zkoušela jsem je, vážně vycházejí :)), píše bajky, řeší, jak dýchat pod vodou, ba dokonce vytváří i něco na způsob cestopisných črt:

(o Kypru) „ [...] Je zde bezpočet bárek, některé ztroskotané a napůl pokryté pískem, jiným trčí záď či příď, tu je kýl a tam žebroví. Zdá se, jako by měl nastat soudný den a všechny ztroskotané lodě by měly být vzkříšeny, tolik jich pokrývá celé severní pobřeží […].“ (Vzkříšení vraků – fascinujícně výstřední.)

„Deníky“ by se měly jmenovat spíš „poznámkové sešity“, protože právě to je žánr, který Leonardo psal. Název, který nakladatelství zvolilo, trochu zavádí. Navíc je vydání od ČS samozřejmě jen výbor z Leonardova celoživotního díla (třeba kompletní anglické vydání má 600 stran), takže čtenář musí spoléhat na to, že pořadatelé nevynechali nic obzvlášť zajímavého. (A oni vynechali. Marně jsem se těšila na zápis o tom, jak malý Leonardo v dětství zachránil život krtkovi.) To je ale v zásadě subjektivní problém, který mám s výbory. Mnohem horší je fakt, že paní D. Vránová překládala Leonarda nikoli z originálu, ale přes angličtinu (ach bože, kam se to česká knižní kultura dostala?) a že zřejmě není schopná použít vlastní jména osob a míst, aniž by je zkomolila nebo alespoň špatně vyskloňovala. O gramatice a interpunkci nemluvě. Jak jsem zjistila později, Leonarda přeložil i Jaroslav Pokorný (pod názvem „Nápady“), takže pokud někdo váhá, po kterém vydání sáhnout, tohle nedoporučuji, zato J. Pokorný je sázka na jistotu.

17 11.09.2021

Nevím, z jakého hlediska hodnotit: jako beletrii, historiografii, nebo překlad písemností z renesanční Itálie? Tím vším kniha zčásti je. Za dva poslední aspekty si Stendhal nepochybně zaslouží pochvalu, nicméně pak hodnotu textu jakožto pramene samozřejmě oslabují autorovy tvůrčí zásahy. Myslím, že měl buď psát beletrii, nebo převyprávět staré kroniky; buď nalévat víno, nebo vodu; ale ředit jedno druhým nebyl šťastný nápad.

Věc ještě komplikuje, že se míra jeho fabulace v jednotlivých novelách liší. „Abatyše kláštera v Castru“, zdá se, vychází jen velice volně ze soudních akt. Většinu příběhu — včetně příšerné milostné zápletky s Juliem, která je jeho těžištěm — si zřejmě Stendhal vymyslel. Alespoň zdroje, které jsem našla, o žádném Juliovi nemluví; zato Elena a biskup Cittadini jsou skutečné osoby, které stanuly před soudem za provinění popsané v knize. (Hledala jsem to proto, že Stendhal, který sám sebe dojal svým romantickým melodramatem, úplně zapomněl čtenáře informovat, jak to dopadlo s biskupem. A ten byl přitom mojí oblíbenou postavou a jako jediného mně ho bylo opravdu líto.)

Což vrhá nelichotivé světlo na Stendhala-umělce: části, které si vymyslel, nedosahují úrovně těch, které si vypůjčil z pramenů. Proto pokládám za suverénně nejlepší novelu historicky zhruba věrné „Cencie“. Od nich jsem se vůbec nemohla odtrhnout, a to se mi už dlouho nestalo. Když hodnotím soubor těchto tří novel jako celek, přijdou mi poněkud na hraně bulváru a soudniček (vraždy, mučení, únosy a romance). Na druhou stranu Stendhal hojně používá autocenzuru obzvlášť brutálních pasáží, což působí dráždivě jako každá cenzura (co kdyby v té vynechané pasáži bylo něco zajímavého?). Můj dojem výrazně nezlepšují ani filosofické úvahy v úvodu každé z novel — byť ta o Francesku Cencimu jako o osobě revoltující proti svědomí falešnému i pravému je docela zajímavá.

Zařazuji si Stendhala jako romantika (ne jako realistu, ať si literární kritika tvrdí, co chce): jeho lupiči, buřiči, amorální vyvrženci a silné ženy jsou prostě ryzí romantismus. Jazyk úmyslně zvolil co nejprostší, čímž sice umožňuje velice plynulou četbu, ale zato neokouzlí krásou. Takže nakonec asi 3,5*, z nichž 2* jsou za „Cencie“, 1* za to, že Stendhal zachránil před zánikem a zapomněním renesanční dokumenty, a *0,5 za popis charakteru tří různých papežů (Řehoře XIII., Sixta V. a Klementa VIII.).

8 08.09.2021

Michelangelova poesie je nádherná, těžká a osobitá. Osobitá v tom, že jeho sonety, madrigaly, kanzóny, tercíny atd. nezachycují pouhé dojmy nebo popisy, nýbrž myšlenky, a to závažné. Autor v nich uvažuje mimo jiné o reinkarnaci (zrodí-li se jeho milá v novém těle, bude mít slitování s jeho toužebným mřením, protože sama už poznala smrt?) nebo o platónské ideji krásy (ve Vittorii Colonně a Tommasu Cavalierim miluje mnohem víc než stín smrtelných půvabů — totiž Krásu samu).

Jako člověk uvadající renesance a nastupujícího baroka je rozervaný antinomiemi (ohně a ledu, života a smrti, ošklivosti a krásy, hmoty a ducha) a paradoxy; věčně se potácí od drásavé vášně k bolestnému zmrtvění, ustrnutí, ochabnutí; od naděje v lásku k hrůze z hříchu a zatracení. A – jako většina opravdu zbožných lidí – občas nahlíží do propasti hereze. Třeba když klade milovaného Tommasa vedle boha:

„... Dvojnásob srdce by se rozjásalo,
zírajíc prostřed kůrů andělských
s Bohem i boha těch svých zdejších lích.“

Důvody, proč se mi sbírka četla ztěžka (a proč jsem tudíž ve společnosti Michelangelovy deprese strávila tři celé dny), jsou dva: jednak závažnost a drtivost jeho témat, jednak přebásnění Pavla Eisnera. Jako vždycky geniální a jako vždycky obtížně srozumitelné, parnasistické a nic nedarující. — A nevadilo mi věnovat mu všechny ty hodiny navíc. Michelangelova bolest alespoň neplašila moje vlastní nálady. A jeho osobnost jako celek je vzácný společník, zjev ušlechtilé lidskosti, citlivosti, nevypočitatelné geniality, dobroty a vznětlivosti, přesně jako Beethoven. (Umělcovy kresby a úryvky z jeho dopisů, připojené na konci, to potvrzují.)

„Jen v živém kameni
a z moci umění
žít může v letu let to její líce;
oč mělo by ji nebe zvěčnit více,
když socha dílem mým je, ona dílem Jeho?
Ne z rodu lidí, božské zjevení,
ne mně jen – pro všechny už zřítelnice.
A zmizí přec, host času prchavého,
a neposkytne všeho daru svého,
když zbude kámen, ji však urve tma.
Kdo pomstít sílu má?
Jen příroda, když dílo zůstane
jejího zplozence, však její odvane.“

9 06.09.2021

Malá, smutná knížka o jedné životní tragédii. Víc než Danta samotného z ní však poznáváme jeho první životopisce: Giovanniho Boccaccia, básníkova ctitele a po krátkou dobu i současníka, a Lionarda Bruniho, zakladatele moderní historiografie.
Boccacciovo dílko jistě není životopis v dnešním smyslu. Označila bych je spíš za esejistické vyznání lásky k Dantovi a za jakýsi scholastický „traktátek“ o slávě, manželství, básnictví a filosofii. Tenhle Boccaccio, jenž se na stará kolena stává misogynem, klade filosofii nad básnictví a obrací se od italštiny k latině, pro mě byl překvapením.
Lionardův posun k renesanční vědě (oproti Boccacciovu goticky abstraktnímu „eseji“) opravdu nelze přehlédnout. Zaslouží si jméno historika mimo jiné tím, jak pečlivě pracuje s archívními prameny a jak zasazuje Danta do společenského kontextu jeho doby. (Třebaže Boccaccio v Ravenně četl básně určené na Dantův náhrobek a mluvil s pamětníky, což je nepochybně také způsob historické práce.)

Obě biografie mají svůj půvab: Boccacciova hlavně v láskyplném vztahu autora k námětu, Lionardova ve svěžím a vědecky poctivém pojetí. Shodují se snad v jediném bodě, a to kupodivu v záporném pohledu na Dantovu lásku k Beatrici. A podobných překvapení (z pohledu dnešního člověka) se tu vyskytuje víc, například Boccacciovo spílání Florencii: „Ach, snad se nemíníš chlubit kupci a mnoha umělci, jichž je tu plno? Jednala bys pošetile: [...] umění, jež kdysi bylo posvěceno duchy vznešenými, kteří jím vytvářeli druhou přírodu, je dnes zkaženo a nemá hodnoty.“ (..., tvrdí ve Florencii trecenta, Florencii Andrey Pisana!)

Dante prokmitne stránkami, věnovanými namnoze sporu guelfů a ghibellinů (Lionardo) nebo zlořečení manželkám (Boccaccio), jen občas. Přesto si o něm lze udělat jistě představu na základě několika anekdot. Nejslavnější je nepochybně ta s Raveňankami u studny, ukazujícími si na básníka jako na muže osmahlého při návštěvách Pekla. A třeba líčení ztrát a nálezů rukopisu „Božské komedie“ bylo vážně napínavé. Přesto mám dojem, že jsem se toho moc nedozvěděla. Tahle knížka je trochu jako jídlo, po němž člověk dostane větší hlad, než měl. Měla by být delší.
Hodnotu jí dodávají krásné a erudované texty Zdeňka Kalisty o básníkovu milieu a o jeho ohlasech v Čechách. Psal je mimochodem roku 1965 k 700. výročí Dantova narození; my letos slavíme 700. výročí jeho úmrtí. Fascinující pomyšlení, že nás od Kalisty dělí přesně doba Dantova života.

7 04.09.2021

„Na nebi vidím hvězdy, míhající
a lesknoucí se víc než dosavad,
jako by to byl třpyt těch živých svící,
jež vídáváme milým v očích plát. ...“
(Torqauto Tasso)

Sborník ilustruje tvrzení z předmluvy, že v italské renesanci básní každý. A tak se setkáváme s autory tak různorodými, jak jenom lze. Abych zmínila jen malou část, například světácký bouřlivák Guido Cavalcanti zní nečekaně dojemně v ballatě, kterou píše ve vyhnanství a se smrtí v plicích. Cecco Angiolieri se ve svých drzých verších posmívá Dantovi, zatímco ten píše básně plné utrpení a jaksi kosmické... veliké, nadpozemské, těžké. Francesco Petrarca se toulá po lučinách, aby na něm bližní nepozorovali strázně lásky. Múzicky nadaný holič Burciello poslouchá, jak se o něj hádají Poesie s Řemeslem, a Lorenzo Nádherný, který ho vyhnal z Florencie, sám prchá z trůnu do přírody, aby se mohl oddávat milostnému zadumání.

„Nemohu nevidět v člověku mroucím
Tvé věčné světlo bez veliké touhy.“
(Michelangelo)

Angelo Poliziano, filosof světla a krásy, prožívá svoji šťastnou lásku (chvála bohu, konečně někdo!), kdežto Lodovico Ariosto sní o sladkosti smrti. Krásná Benátčanka Gaspara Stampa přednáší lyrickou kroniku svých neopětovaných, nadlidsky vášnivých lásek za doprovodu loutny — a završuje je v podstatě barokní pointou, když nachází centrum securitatis v Kristu. Michelangelo se v nádherných, ušlechtilých, gigantických a bolestných verších také rozpřahuje k baroku, když od tělesného směřuje k duchovnímu. Snad nikdo jiný nedokáže básnit o bolestech páteře a o lidské moči tak, aby vytvořil jímavou krásu, jako to dělá on. Giordano Bruno se vysmívá pámbíčkářům. Torquato Tasso evokuje v čarokrásných, hudbou zaznívajících verších louky postříbřené měsícem a zkolébaná moře. A fráter Savonarola, můj milovaný náboženský fanatik, káže k lidské duši:

„... Slyšíš boží hlasy
z Bibbony a z Prata,
není ti však asi
žádná řeč už svatá.
Tvoji mysl láká
hřích a bláto;
hle, a za to
trest jde ze všech stran. ...“

Napodobovala jsem Petrarku a Lorenza a toulala jsem se s touhle knížkou po lukách a u vod. Recitovala jsem si svého Savonarolu (který mě fascinuje ještě víc než dřív od doby, kdy jsem se ve Florencii podívala do očí jeho soše). A podivovala jsem se, jak příhodně mi Gaspara Stampa mluví z duše:

„Přešlo již osm dní, pro mne však celé věky,
a od vás nedošlo dosud, žel, ani řádky. ...“

Přesně tak. A dokud ty řádky nepřijdou, odmítám číst něco jiného než renesanční díla a myslet na něco jiného než na Itálii.

11 01.09.2021

„A táži se, vytvořila-li kdy příroda dobrotivější, něžnější a šťastnější povahu, než má Thomas Morus?“ píše Erasmus Rotterdamský. Já jsem si při čtení tuhle otázku kladla spolu s Erasmem. Vážně, Tomáš More je k zulíbání. Už tím, jak v předmluvě vysvětluje, proč mu sepsání útlé knížky zabralo tolik času: po příchodu z práce totiž prý nutně musí „žvatlat s dětmi“. :)

Stejně laskavý jako v úvodních částech je pak i při popisu svého ideálního státu. Člověk se nestačí divit, na co všechno myslel. Tak například ženy mají v hodovní síni sedět na straně stolu, která je dále od stěny, aby těhotné mohly snáze vstát v případě nevolnosti. Ohled bere i na zvířata, proto zakazuje lov jako ukrutnost a rozmařilost a řeznické povolání nedovoluje vykonávat svobodným občanům (jak sladké). Přitom jeho sklon myslet na všechno (kupodivu) nepřerůstá v totalitu: „Všude [v Utopii] se bere zřetel na svobodné rozhodování, aby se nedělo nic, k čemu by kdo byl nucen.“

A tak si Utopijci smějí svobodně volit řemeslo, být vegetariány či vegany, využívat eutanázii, rozvádět se (za určitých okolností), ba dokonce i nevyznávat žádné náboženství a nepřijít při tom o hlavu. Na počátek 16. století je to benevolence naprosto zarážející. K tomu připočtěme Morův ušlechtile liberální vztah k ženám (jež se v Utopii smějí vzdělávat, stávat se kněžkami či válčit) a toleranci ke všem formám teismu včetně pýthagorejské víry, že zvířata mají duši.

V jeho díle se odráží schopnost humanistů vzít na vědomí a začlenit do svých představ výdobytky antiky, znovuobjevené u starých autorů (demokracie, rozvod, pohřeb žehem..., dokonce i inkubátor pro kuřátka!). Myslím, že to svědčí o úžasné otevřenosti a velkorysosti Morovy mysli, nakloněné bez předsudků čemukoli dobrému. Byť, samozřejmě, ne všechny jeho představy jsou aktuální (nucené práce jako trest za cizoložství) či doporučitelné (budování měst podle jednotného vzoru, periodická výměna domů na základě losování). A některé pokládal za úsměvné i on sám (tezaurování zlata ve formě nočníků — ačkoli ho More hájí ohromně přesvědčivě, no ne?! — či zvyk prohlédnout si snoubence/snoubenku nahé).

Hloubku knížce dodává, že autor podle svých ideálů skutečně žil. Jeho návrh společného vlastnictví se obyvatelům postkomunistických zemí nemusí líbit (a taky nelíbí, jak vidím tady v komentářích), jenže on sám ho aplikoval způsobem, kterému nelze nic vytknout: živil sirotky a rozdílel svoji sklizeň mezi hladovějící lid. Vzdělání umožnil nejen fiktivním utopijským ženám, nýbrž také svým třem dcerkám. I utopijský vztah ke smrti očividně popsal podle vlastní filosofie, jak stvrdil statečností při svojí popravě. To je mimochodem věc, která mě nepřestává deptat: jak, bože, mohl někdo popravit Mora?! Vždyť byl tak roztomilý, sladký, vtipný, laskavý a šlechetný. (Sakra, Jindřichu VIII., to ti nezapomenu.)
„... A táži se, vytvořila-li kdy příroda dobrotivější, něžnější a šťastnější povahu, než má Thomas Morus? ...“

Ať už mělo předchozích šest dílů jakékoli chyby (třeba naprostou absenci osobnosti u Jill a Polly), kvůli „Bitvě“ je všechny promíjím. A když už kvůli ničemu jinému, pak kvůli poslednímu dílu stojí zato přečíst celou sérii. Je totiž nabitý silnými myšlenkami a znepokojivě originálními motivy, které společně dělají z Lewisova díla něco závažného, pozoruhodného, neopominutelného a — nádherného. Odkaz, s kterým je potřeba se vyrovnat. Tedy pokud přistoupíte na to, že nebudete číst Narnii jen jako pohádku, ale rovněž jako alegorii, což je rozhodnutí, které autor gentlemansky ponechává na vás.

„Poslední bitva“ má neopakovatelnou atmosféru konce. Už tím, že zachycuje hned několik způsobů zmaru. Jedním z nich je mravní smrt narnijského národa: úpadek, sekularizace a náboženská synkreze (Tašlanův kult), které připomínají soumrak antiky. Vyjmenovat ostatní způsoby by už byl spoiler. Najdeme v ní pospolu evoluci, biblickou Apokalypsu a Platóna. Nad scénou s fosiliemi musím přemýšlet ještě týden po dočtení, je tak dráždivě... geniální. Autor a jeho postavy řeší otázku, nakolik je člověku umožněno odmítnout boha (trpaslíci); jakou moc nad námi mají modly, v které nevěříme (Rišda a Zázvorka); zda je možné konat dobro ve jménu zla a hřešit ve jménu dobra (Emet); nakolik je svět, jak se nám jeví, pouhým klamem atd. Některé alegorie mají až otřásající hloubku.

„Ano,“ souhlasila královna Lucie, „i v našem světě se už stalo, že uvnitř ve stáji bylo něco mnohem většího než celý svět.“

..., nicméně myslím, že překladatelka měla zvolit spíš slovo „chlév“, takhle z toho udělala dvojnásobnou šifru. Když jsme u překladu Veroniky Volhejnové, „water rat“ se česky jmenuje hryzec vodní, je příbuznější s křečkem a ani jako krysa nevypadá. Štvou mě překladatelé, kteří svojí práci nevěnují tolik času a síly, aby si vyhledali reálie. Ale to samozřejmě není Lewisova chyba. Pro něj 5/5.

12 28.08.2021

„Nebudeš-li filosofem, nemůžeš být vladařem, budeš tyranem.“

O Erasmově „Vladaři“ se obecně ví, že je protějškem Machiavelliho „Vladaře“ – a obvykle už nic víc. Nejspíš proto dnes na rozdíl od svého protipólu není čten. Machiavelli prostě „vyhrál dějiny“, a to jistě právem. Jenže člověk by měl vždycky vyslechnout obě strany.

Hlavní rozdíl mezi koncepcemi vlády těchto velikých současníků vidím v tom, že Machiavelli se v podstatě omezuje na hypotetický imperativ: „Jestliže chce být dobrým vládcem, dělej to a to“. Erasmus místo toho klade imperativ kategorický: „Buď dobrým člověkem a křesťanem – a vylučuje-li se to s vládou, vzdej se vlády“. Z toho je jasné, proč se vždycky vládlo podle Machiavelliho, a nikoli podle Erasma. (Ačkoli Habsburkové se o erasmiánskou vládu pokoušeli a Ferdinand I. se jeho dílo dokonce naučil zpaměti. :)) Přitom to ale není tak banální, naivní a zanedbatelná myšlenka. Fakt, že Erasmus na rozdíl od Machiavelliho ve svojí teorii vlády samotnou vládu transcenduje a nadřazuje jí jiné hodnoty – humanismus a křesťanství –, je závažným podnětem k zamyšlení. Řekněme, že je nutné občas válčit, abychom si udrželi vládu (na tom by se oba myslitelé shodli), jenže Erasmus nás nutí položit si ještě dodatečnou otázku: A opravdu je nutné si tu vládu udržet? Tak daleko Machiavelli už nejde.

Erasmův „Vladař“ obsahuje řadu myšlenek, které se shovívavě dají nazvat, ehm, intuitivními. Například že by panovník neměl odírat lid daněmi, že by v sobě měl pěstovat odolnost vůči pochlebování nebo že by měl dbát o neúplatnost úředníků. Ani v těchto pasážích ale Erasmus nenudí. Přinejmenším mě dokázal celou dobu bavit jeho vybroušený, lahodný a hladce čitelný sloh a řada osvěžujících antických exempel. Kromě toho se tu dají hledat shody s Machiavellim, což je docela zábavná hra. Samozřejmě, že jich navzdory odlišným východiskům mají dost: třeba oba doporučují vladaři svou zemi důkladně procestovat; a oba jsou velmi razantně proti francouzsko-italským válkám a žoldnéřům.

A pak je tu ještě něco, proč knížka stojí za přečtení, totiž ta tajemná entita, kterou vzdělanci už od renesance nazývají „erasmiánským duchem“. Teprve u „Vladaře“ jsem ho pocítila na vlastní kůži, „Chvála Bláznivosti“ ani „Důvěrné hovory“ mi k tomu nestačily. Nejspíš by se dal popsat jako mírný, smířlivý a irénický; jako vlídně konejšivá touha po jednotě, které lze docílit jedině tolerancí, ústupností a křesťanskou láskou. Občas sice zní Erasmus jako Evropská unie („Nyní ovšem Angličan nenávidí Francouze a Francouz Angličana, a to kvůli ničemu jinému, než že je Angličanem. [...] Proč nás tato velehloupá odznačení od sebe odtrhávají více, než nás všechny spojuje společné jméno Kristovo?“), ale ten nebožák za EU nemůže a nebylo by fér mu ji vyčítat. – Shrnula bych to tak, že Erasmus je coby politický myslitel nesmírně aktuální tím, jak je neaktuální. Protože cesta, kterou nikdo nejde, vždycky láká.

8 27.08.2021

„Vy, vzácné dámy, vyšňoření mladí,
kdo jste se k zpěvu shromáždili sem,
své dny si utrácejte šťastně, rádi,
vždyť mládí odchází krok za krokem:
Prosím vás pro ten sladký žár, co v něm
kdekteré srdce hoří, zaniká.“

Milostná a erotická lyrika florentského vladaře. Nezastírám, že radši bych si přečetla jeho písně náboženské nebo jeho petrarkovské sonety (a mrzí mě, že sbírečka obsahuje jen malou, tematicky vymezenou část jeho tvorby). Ale i taneční a karnevalové zpěvy se k seznámení s Lorenzovou tvorbou, osobností a dobou hodí. Co se týče erotických námětů, překvapilo mě, jak otevřeně k nim přistupuje. Na druhou stranu tím alespoň vybočil z řady ostatních milostných lyriků a ve výsledku pro mě byl mnohem snesitelnější než třeba Pierre Ronsard.

„První radost, kterou Amor dává:
Hledět do dvou očí, když v nich zraje
něžný cit a zář v nich zažíhává,
vidět rty, když na nich úsměv hraje,
ušlechtilé způsoby — a pravá
rozkoš — chůzi, jako když jde z ráje;
pohyby a gesta, hrdlo, paže —
tím se jemné srdce nejdřív sváže.“

Do Lorenzovy radosti z krásy a lásky se mísí žal nad jejich křehkostí, pomíjivostí a zmarem. Jeho Memento vivere! je zároveň výzvou pro čtenáře, aby přezkoumal svůj život a posoudil, jestli nemarní vzácné hřivny svých dní. I z nejrozmarnějších písní jemně dýchá stesk. – Lorenzo, vladař-básník (a učenec, mecenáš a bankéř), mě utvrzuje v přesvědčení, že renesance je nejkrásnější epocha lidských dějin.

8 27.08.2021

„Ztrátu jednoho rodiče lze považovat za nehodu, pane Worthingu, ale ztráta obou, to už vypadá jako nedbalost.“

Roztomilá, okouzlující, šarmantní a jiskřivě vtipná hra. Originální nejen stylem, ale i námětem. (Žasnu, jak svérázný a geniálně neuvěřitelný příběh Wilde dokázal vykouzlit z klasické záměny osob.) Navíc je jeho komedie laskavá a zalidněná sympatickými postavami. Až na tetu Augustu, samozřejmě, ačkoli její protivnost také měla svoje kouzlo — a Wilde si zřejmě nedokázal odpustit, aby nepřenechal trochu svého duchaplného smyslu pro paradox dokonce i jí.
A až na slečnu Prismovou, jenže na konci jsem jí její upjatost a tvrdost prominula. Ostatně linka reverenda Chasubla mě na celé té hře zajímala nejvíc — a jsem také nejnadšenější z toho, jak to dopadlo právě s ním. „Bedřichu!“ :3

PS. Slovní spojení „vášnivý celibát“ odteď používám také.

26 27.08.2021

Ano, „Mandragora“ vypadá přesně jako něco, co by mohl napsat rozverný, nevybouřený Machiavelli s čertem v těle. Lehká pětiaktová hra na boccacciovský námět, psaná lidovým, expresivním jazykem. Mimochodem díky za mistrný překlad Jaroslava Pokorného.

Jediný problém, který s touhle knížkou mám, je morální. Když nazvu Kalimachův čin znásilněním, asi nebudu zase tak daleko od pravdy (ostatně tomu snad nasvědčuje i symbolika Lukreciina jména). Přitom Machiavelli zjevně chápe svoji zápletku jako laškovně humorný kousek s dobrým koncem. Kdybych před lety nečetla „Dekameron“ a nenavztekala se nad ním do zásoby nad renesanční morálkou (Boccaccio a Machiavelli toho mají dost společného), asi bych měla sklon etiku „Mandragory“ řešit o něco víc. Takhle jsem jen s politováním zjistila, že Kalimach i jeho spolupracovníci Ligur se Syrem jsou pro mě odpudivé postavy a že jsem jim nedokázala držet palce, jak autor očekával. Ale nezkazilo mi to zážitek ze hry celkově.

„Ach lásko mámivá!
Kdo nezkusil, co zmůžeš — marné ptaní,
co živ je, nemá zdání,
v čem moc všech mocí nebe ukrývá.
Neví, co žít a mřít je zaživa,
své škodě chtít, svůj prospěch zahodit,
sám sebe v srdci méně
než ostatní mít v ceně,
hned trnout strachem, hned být štěstím zpit…
Ten neví nic, jak smrtelní i bozi
těch zbraní tvých se rovným dílem hrozí.“

Ačkoli je zápletka prostinká, najde se tu pár podnětů k zamyšlení. Například Ligurova podpora interrupce: „[...] ublížíte leda žďabci nenarozeného masa, který nemá kusa citu a mohl by přijít k utracení na tisíc způsobů.“ Nebo mravy florentských mnichů, které Machiavelli kritizuje, a tím dodává „Mandragoře“ sociálně satirický rozměr: „Tihle mniši jsou rošťáci všemi mastmi mazaní, a není divu, protože znají jak naše hříchy, tak ty svoje.“ :D Jestli se klérus choval takhle, kdo by se pak mohl divit, že se Girolamo Savonarola několik desetiletí před vznikem „Mandragory“ pokusil o (poněkud drsnou) nápravu? Mimochodem fráter Timotej je kromě Lukrecie jediná psychologicky zajímavá postava. Monolog, v němž vysvětluje, jak se dal zavést na scestí, v sobě má cosi dojímavého. A to i když je mi naprosto jasné, že ho Machiavelli napsal, jen aby něčím „zaplácl“ čekání na Kalimachův příchod.

Uznávám, že „Mandragora“ není veledílo. Ale na druhou stranu nesouhlasím se vší tou kritikou, která se tu na ni sesypala. Jak říká Lichtenberg: „Kniha je jako zrcadlo. Když se do ní podívá opice, nemůže vyhlížet apoštol.“ Hodnotím 5/5 trošičku z potřeby jít proti proudu. Ale hlavně proto, že z ní dýchá florentská renesance (viz píseň); a že jsem ji četla přesně ve chvíli, kdy jsem na ni měla náladu a perfektně mi sedla.

10 27.08.2021

Děkuji Adigiottovi za předchozí komentář, že spisovatelé v této antologii dokázali psát i lépe. Kdyby totiž měla být vrcholem německé literatury, asi bych musela změnit národnost. Trpěla jsem u pěti z deseti novel.

Začnu tou lepší pěticí. Jednoznačně nejkrásnějším čtenářským zážitkem pro mě byl „Studentík“ Hermanna Hesseho: citlivá novela plná půvabu a mistrovství ve vyvolávání atmosféry, nejenom o první lásce, ale také o studentském životě v malém německém městě na sklonku 19. století. Jelikož se ve výboru nachází na posledním místě, trochu zlepšuje můj výsledný dojem z knihy. — Podařil se rozhodně i Zweigův „Strach“, vybroušený jak psychologicky, tak literárně. Zweigovo dílo ukazuje, že strhující děj nemusí být vždycky epický a vnější; že drama se může udát i pod povrchem, v duši, během několika (zdánlivě) klidných týdnů v měšťanské domácnosti.
„Kobes“ Heinricha Manna by se asi dal označit za expresionistickou alegorickou novelu (nebo spíš povídku?). A ačkoli tu zárodečný a nevyvážený příběh očividně funguje jen jako nástroj jinotajné myšlenky, rozhodně mě přiměl přemýšlet. Hodně přemýšlet. Nad tím, o čem to vlastně probůh bylo (o moci, vládě a hospodářství?). Nad zkažeností a zločinností Výmarské republiky. Nad tím, že Heinrich Mann (mi) v tomhle díle připomíná Kafku i Orwella zároveň. Že z řemeslného hlediska nepíše špatně. A že titulní antihrdina je mi nějak znepokojivě sympatický, ačkoli v roce 1925 to ještě nemohla být žádná tušivá předzvěst.
„Paulík komediant“ Theodora Storma pro mě byl příjemným objevem, tím spíš, že Storma jsem na rozdíl od ostatních autorů neznala ze školy. Celý žánr „Heimatliteratur“ (literatury domoviny) má potenciál buď chytit na srdce, nebo člověka naopak nechat naprosto chladným, a u mě, jak jsem zjistila, správně funguje jen u autorů (a míst) německých. Možná proto, že heimweh, bolestný stesk po domově, je pro mě emoce výsostně a specificky německá. Jiný národ to tak cítit nedovede.
Meyerův „Plautus v ženském klášteře“ má vynikající námět (apokryfní Poggionova facetie o tom, jak objevil rukopisy Plautových her — naprostá nádhera!) a prostředí (italská renesance — co vůbec může být lepšího)? Zpracování se mi líbilo méně, i proto, že autor do příběhu úplně zbytečně zabudoval milostnou linku, která ho rozmělnila a zevšednila. Ale nadšení nad tím, že jsem objevila autora milujícího italskou renesanci stejně jako já (hurá!!!), a navíc exotický pohled na kostnický koncil coby na pozitivní, dokonce příjemnou událost, působí, že se mi tahle novela nakonec (spíš) líbila.

Ty zbylé bych popsala jako gigantickou příšernost. Nad „Tristanem“ Thomase Manna jsem si kladla otázku, jak je vůbec možné tak špatně psát. Přitom jsem od Manna četla kus odborné stati na stejné téma (Richard Wagner), která byla geniální. Nechápu. (A ne, překladatel sebemenší vinu nenese, poněvadž v obou případech jím byl božský a svatý Pavel Eisner.) Von Kleistovo „Zemětřesení v Chile“ se svojí klišovitou akčností, nevěrohodností a spoustou samoúčelných morbidit by možná obstálo jako slohovka v deváté třídě nebo (to spíš) sešit lidového čtení. Na klasika německé literatury je to neuvěřitelný výkon. A to říkám jako někdo, kdo Kleista-člověka už léta zbožňuje a hluboce se ztotožňuje s jeho německým vlastenectvím i s jeho osudem celkově.
U „Masopustu“ Gerharta Hauptmanna mám problém s tím, že to má být příběh výchovný (hýříš-li a zanedbáváš-li řemeslo, nemine tě trest), jenže tragédie, striktně vzato, v jeho příběhu není výlučným ani nevyhnutelným důsledkem toho, co antihrdinové vyvádějí. Ještě víc mi ale vadí, že je to prostě nuda. Stoprocentně nejpříšernější pak pro mě byl „Kovář svého štěstí“ Gottfrieda Kellera. Chápu, že u naturalistických autorů jsou postavy často odpudivé záměrně, jenže tady to podle mě autor přehnal; štítila jsem se to číst. Navíc mám dojem, že příběh měl být vtipný, rozverný a roztomilý, což... teda rozhodně nebyl. Brr.

Takže Hermann Hesse je pro mě (alespoň po dočtení téhle knihy) spasitelem německé literatury. A zachráncem mojí národnostně-literární sebeúcty.

7 18.08.2021

Shawovi „Caesar a Kleopatra“ jsou komponovaní jako polemika se Shakespearovými „Antoniem a Kleopatrou“. GBS chce oproti anglickému dramatikovi příběh dvou starověkých vladařů deromantizovat. Vysmívá se tu lásce, nejnudnějšímu a nejklišovitějšímu z literárních námětů. A já lituji, že si Nietzsche — který nechápal, proč veškerá literatura do omrzení žvaní o lásce — nemohl přečíst Shawa. GBS je asi jediný spisovatel, který své vnitřní světy modeluje v souladu s vlastní asexuální orientací, a jako takový by Nietzschemu jistě vyhovoval. Stejně jako mně.

A tak vzniklo historické drama o tom, jak se do sebe stárnoucí Caesar a šestnáctiletá Kleopatra nezamilovali. Obávám se, že „negativní“ námět celou tu obří — rozsahem i uměleckými nároky — hru sám neutáhne. Jenže námět není jedinou složkou díla. Tím, co naopak „Ceasara a Kleopatru“ táhne zcela spolehlivě a co drží pohromadě celou impozantní, historicky precizní stavbu dramatu, jsou titulní charaktery. Především Caesar!, asi nejroztomilejší Shawova postava vůbec. Dětsky hravý a rozverný, a přitom mudrcký státník; myslitel sršící paradoxy, a přitom humanista překypující nadhledem, shovívavostí a dobrotou; diktátor-republikán. Nadto shawovský relativista, který by si asi výborně rozuměl s Pilátem Pontským z Čapkových „Apokryfů“. No tak, kdo by ho nemiloval?

A pak jeho protihráčka, pubertální Kleopatra, „dravé dívčí kotě“ (Z. Vančura), dokonale uvěřitelná ve svojí ženskosti i dětskosti. Jako by Shaw chtěl ukázat, že jejich vztah je mnohem hlubší, složitější a nejspíš i krásnější, než by mohla být milenecká láska. Úžasný nápad, který má (možná) jedinou chybu: neumím si představit, že by tento Caesar s touto Kleopatrou skutečně mohli přivést na svět syna..., což je historická realita, jíž byl GBS vázán. Ale třeba by mi to autor nějak psychologicky vysvětlil; třeba to někdy někde komentoval?

Kromě obou protagonistů má hra další mistrně napsané postavy. Kupříkladu Apollodóra Sicilského, který je naprosto geniální (protože funkční!) syntézou vojáka s dekadentním estétem typu Oscara Wilda — koho by to napadlo? Nebo Kleopatřinu chůvu Ftatatytu, starou mocichtivou političku; jak výtečný pozorovatel a znalec lidských typů GBS byl! A nebo, konec konců, malého Ptolemaia. Žádná odborná kniha nebo článek mi nikdy nedokázaly navodit tak realistickou představu ptolemaiovského Egypta jako Shawovo dílo, v němž na sebe sourozenci Kleopatra s Ptolemaiem vyplazují jazyk. Protože já autorovi absolutně věřím, že takhle to všechno bylo. :)

6 17.08.2021

Pořadím vzniku šestý (z hlediska narnijské chronologie první) díl má být dílem vysvětlujícím. A myslím, že mi toho objasnil ještě víc, než jen odkud se na Planině vzala lucerna, proč starý profesor dokázal uvěřit vypravování dětí Pevensieových a v čem spočívá kouzelná moc jeho skříně.

Dlouho jsem přemýšlela, v jakých situacích se děti do Narnie dostávají — a jestli ty situace mají něco společného. Teprve u VI. dílu mě napadlo, že válka (Lev, čarodějnice a skříň), cesta do školy (Princ Kaspian), šikana (Stříbrná židle) a umírání maminky (Čarodějův synovec) jsou přece nejtěžší okamžiky Lewisova vlastního života; okamžiky, kdy asi sám toužil uniknout do jiného světa. V Digoryho matce z VI. dílu vidím Floru Lewisovou, kterou by její syn tak rád uzdravil, třeba i kouzlem. A nebo mě jenom zmátla moje vášeň pro (auto)biografické prvky?

Kdo chce brát Letopisy filosoficky, objeví v „Synovci“ odsudek imoralismu (v osobě Digoryho strýce), theodiceu (Lewis vysvětluje, jak proniklo zlo do světa stvořeného dobrým bohem), a hlavně alternativní příběh o prvotním hříchu. Báječné na tom je, že tentokrát to není Eva, kdo v rajské zahradě čelí pokušení.
Přitom nečteme pouhou parafrázi biblické knihy Genesis. Narnie se sice rodí z písně („Na počátku bylo slovo...“) a Aslan volí po páru z každého druhu zvířat, jenže příběh je originální, lewisovský, křesťansko-řecký. A Digoryho úkol, jejž plní na hřbetě Peruti, se velice podobá jednomu z úkolů Héraklových. [Pozor, SPOILER] Co se týče jablečného ohryzku, který Digory zasadil, silně mi to připomíná apokryfní příběh o tom, jak byl Kristův kříž zhotoven ze dřeva rajského Stromu poznání... Vám ne?

Myšlenkově rozhodně podnětný díl. Zato literárně, zdá se mi, bohužel trochu drhne. Děj ustupuje popisným pasážím, což by mi nevadilo, kdyby Lewis zvolil alespoň vytříbenější styl. Jenže... „Synovec“ mi připadá napsaný dětštějším jazykem než předchozí knihy (i názvy kapitol — „Nečekané setkání“ atd. — působí dost naivně). Celkový dojem v mých očích zlepšují postavy strýce Andrewa na jedné straně a drožkáře na druhé. I Andrewův další osud se mi moc líbí: ano, takhle by měly končit všechny morálně problematické postavy. I tak ale pokládám „Synovce“ za nejslabší díl. Pardon, pane Lewisi.

9 10.08.2021

Ivanov mi právě dva týdny sloužil jako bedekr. Když jsem si ho v podvečer odjezdu sbalila (spontánně ho vyměňujíc s Macharovým „Římem“), ani jsem netušila, že projezdil Itálii stejnou trasou, jakou plánujeme my. Každopádně se osvědčil coby užitečný spolucestující.
Kromě řady fakt (dávkovaných tak, aby nenudila), zážitků a dojmů nám jeho cestopis nabídl novou perspektivu: pohled starší přesně o půlstoletí. A tak jsme zjišťovali, že v Pompejích už se nemusíme brodit popelem, že v Kolumbově rodném domku v Janově už se nenachází skladiště, že pod Juliiným balkónem ve Veroně už nesídlí zubní ordinace nebo že pod Šikmou věží v Pise už by se v noci nemohli choulit milenci — protože Náměstí zázraků dávno nepatří Italům a životu, nýbrž turistům.

Naopak leccos se od 70. let nezměnilo a my jsme byli překvapeni, jak dokonale nám Ivanov mluví z duše. Verona: „A spěcháte dál, abyste to všechno stihli, bože, tady toho mají...“. Milán: „Zklamaně stojíš uprostřed zmatku a řevu. Ne, tohle není Itálie, to je průmyslový kolos bez národních rysů. Kolos ovládaný zákonem obchodu. Člověk-mravenec v něm spěchá, pachtí se, honí za ziskem, svírán moderními velebloky domů, člověk-mravenec zde žije jako v tisíci jiných evropských městech a téměř nic mu nepřipomíná slávu minula. Slávu antiky, slávu italské renesance.“ San Marino stále tak horuje pro svobodu, Neapol má stále ty těsné pulzující uličky, Benátky by stále člověka rozbrečely a vyhnaly ze svého hlučícího, rozpáleného a zuboženého středu.

A tak jsme Ivanova kontrolovali a polemizovali s ním („Tedy, přirovnat Lago di Garda k Máchovu jezeru, to si žádá opravdu kapitální míru vlastenectví.“). Žili jsme s ním („No ne, podívej, Ivanov se taky zamiloval v Pompejích!“). Radili jsme se s ním („Ivanov píše, že tu byl založen první fašistický bojový svaz, musíme se tam jít podívat!“) a dávali se jím poučit („O tom, proč je šikmá, jsou vlastně dvě teorie...“).

Což ovšem neznamená, že nemám výtek. Byl občas důkladně protivný. Především těmi svými jednovětnými (až jednoslovnými) odstavci, historickým présentem a soudružským tykáním. Jeho komunistické přesvědčení respektuji, zato vulgární antiklerikalismus mi přišel pod úroveň vzdělance; však se ho mohl dopustit jen za cenu anachronických zkreslení.
Na druhou stranu obdivuji jeho erudici (a přiznávám, že mi značně ulehčovala moji průvodcovskou roli), znalost italštiny a občasně pobleskující literární talent. „Bohové“ nejsou pouhý cestopis, Ivanov ho proplétá příběhy smyšlenými (Řehoř Veliký se tak v jeho fantasii setkává s komunistou Antoniem Scrinzim), historickými (Michelangelo maluje Sixtinu) i osobními (autor si hraje s benátskými chlapci). Za vůbec nejzdařilejší pokládám kapitolu o Pise, již koncipoval jako plútarchovské „bíoi paralléloi“ dvou architektů, kteří vytvořili teorii o šikmosti zdejší kampanily: Narrenthala a Chometowského.
„Bohy“ tedy doporučuji (přibalit).

10 09.08.2021