JulianaH. komentáře u knih

(4,5*) Veselohra idejí na téma „mladí lidé se vyrovnávají s nemorálním původem peněz, jimiž chtěli financovat svoje ideály/životy“. Což je stejné téma jako v „Domech pana Sartoria“ a „Živnosti paní Warrenové“, jenže opět s jiným koncem.

Zbrojař Podkop je chlapík duchaplný a sympatický (tedy mně ne, ale autorovi určitě), naprosto upřímný ve svém cynismu. Jak GBS věří, člověk je v první řadě povinen být v souladu sám se sebou, i když to znamená být zločincem. Co do volby výrazů mi připomínal mého dědu.
Majorka Barbora zase vtěluje typ, který Shaw matoucně nazval „puritánem“, ale myslel jím realistu dost odvážného, aby bral život, jaký je. Takže když ji marxistická anotace nazývá „exaltovanou buržoasní idealistkou“, překračuje tím svou obvyklou míru drzosti. Čím dál víc se mi zdá, že adekvátní odpovědí na marxistickou literární vědu je prostě rána do nosu.

Mně se líbilo hlavně prostřední dějství, které se odehrává v útulku Armády spásy a které nám dává poznat tuhle svéráznou církev/charitu, hlásající „Oheň a krev“. Krušné podmínky londýnských bezdomovců a chudiny mě zaujaly už v Orwellových dílech; Shaw moji rámcovou představu obohatil. Situace v Anglii byla pořádně drsná, takže se ani nedivím, že Marx psal „Kapitál“ právě tam. Navíc úplně chápu vzestup socialismů (včetně komunismu a nacismu) v 1. polovině 20. století. Dokud byly postavy typu Petra Shirleyho běžným zjevem na ulicích, musela sociální otázka trápit snad každého trochu empatického člověka.

Takže nejzajímavější postavou pro mě byl Petr Shirley – dělník, kterého vyhodí na ulici z továrny, kde od dětství denně pracoval 8-12 hodin. Sice si totiž svých pár šedin barvil lacinou černí, ale zaměstnavatel přesto zjistil, že je mu „už“ pětačtyřicet, při papírování kvůli smrti jeho dcery. A když mu Armáda spásy nabídne chleba, rozpláče se ponížením, protože je poprvé v životě odkázán na cizí dobrodiní. Tohle je hrůza.
[SPOILER!] Strašlivě se mi příčí závěr, k němuž postavy dospějí. Jestli tomu rozumím správně, Adolf hodlá využít tchánovu zbrojovku k financování a zásobování ochlokracie, ne-li třídní války. To je z mého hlediska stejný hnus jako kapitalismus.
Ale rozumím, proč GBS tuhle hru napsal. A proč se jí marxisté chytili, i když autor marxista nebyl.

„BRONTERRE PRICE: Sem třídně uvědomělej a dělám jenom tolik, aby zbylo kus práce pro soudruhy.“

7 10.04.2022

„... Tak například současná verze této pověsti z Jihoafrické republiky hovoří o ženě, která přes varování přátel jednoho večera nastoupí do třetí vlakové třídy. Ve vagonu, kde jsou podél stěn naproti sobě jen dvě řady sedadel, sedí trojice mladých dobře oblečených černochů a starý špinavý černoch čtoucí umolousané noviny. Žena si instinktivně sedne k solidní trojici černochů, která vyhlíží neškodně, pouze prostřednímu z nich se podivně kýve hlava, jako by byl opilý. Špinavý černoch ale na dívku pořád zírá, což ji znervózňuje, a nakonec si k ní přisedne a zeptá se jí, zda už četla dnešní noviny. Žena si noviny neochotně vezme a uprostřed najde lísteček s nápisem: Vystupte na příští stanici. Ten muž uprostřed je mrtvý.“

Audiokniha zahrnuje asi jen 15 % obsahu téhle poměrně tlusté sbírky, a zdaleka to není výběr toho nejzajímavějšího. Tudíž se vyplatí neposlouchat, nýbrž přečíst. :)
Samotné příběhy se těžko hodnotí. Některé byly příjemně děsivé (Dívka v metru), humorné (Příhoda s párkem, Pankáč a revizor II) nebo důmyslné (Lístky do divadla). Jiné, byť tradované jako „k zasmání“, ve mně vyvolávaly spíš zhnusení a/nebo soucit (Pejsek v metru). Občas mě zarážely absurdity (vrahové zanechávají vzkazy pro ty, kdo se málem stali jejich obětí), jako celek mě ale pověsti bavily.

Co lze naopak hodnotit snadno a právem, je etnografický komentář, tvořící většinu textu. Místy byl užitečný nebo dokonce zajímavý. Například když u příběhu o „Tajemné stopařce“ poukázal na stáří této pověsti, kterou lze sledovat do 19. století, ba dokonce až k Novému zákonu. Nevýslovně mě fascinuje představa, že její syžet je minimálně starověký, byť se v něm mění dopravní prostředky (kůň → auto)!
A nad komentářem k povídačce o škvorech v uchu a hadech v břiše jsem si vzpomněla, že tuhle historku vlastně znám už z exempel Caesaria z Heisterbachu, tj. z přelomu 12.-13. století. Nakonec mi tedy došlo, že řada útvarů staré literatury, s nimiž pracuji jako s (fabulujícím) pramenem, vlastně náleží k žánru tehdejších městských pověstí. Hádám, že mi knížka do budoucna pomohla s interpretací některých textů, a toho si cením.

Takže proč jen tři hvězdy? Po většinu času mě komentář hrozně vytáčel. Přejdu jeho otravnou, přihlouplou politickou korektnost, která vidí sexismus s rasismus naprosto ve všem, a mizernou jazykovou úroveň (fůra pleonasmů). Ale neprominu, že většina autorova textu se skládá z konstatování samozřejmého nebo z parafrází sebe sama / příběhů uvedených na začátku dané kapitoly. Občas chápu, proč se tolik lidí vysmívá humanitním oborům. Folkloristika v autorově podání vzbouzí zdání, že v ní jde pouze o sdělování banalit hantýrkou, v níž se jen místo „vzpomínka“ říká „memorát“.

14 21.03.2022

„Tóny tam se obrozovaly hudby, hudby, jako když pršelo by večer a do rána je nebe fialové a louka přišedne, hory jsou ztraceny do par a červnového vlažna.“

Tahle sbírečka čtyř básní v próze a jedné v řeči vázané tu neměla anotaci ani komentář, takže pro mě byla krokem do neznáma. Ačkoli ne tak docela, jelikož od autora „Bystroušky“ jsem ani neočekávala nic jiného než bolest probíjející se ke smrti. A přesně tím jeho „Nénie“, nazvané podle starořímského žánru pohřební písně, jsou.
Básník formou dialogu vypráví čtyři příběhy:
I. Mladý kaplan se na Štědrý den odhodlává k sebevraždě.
II. Osiřelí sourozenci se bojí jeden o druhého, protože chápou, že jsou křehkostí a smutkem předurčeni ke smrti.
III. Stavitel opouští svou milenku a matku, aby uskutečnil šílený plán zbudovat katedrálu, jejíž kopule bude široká jako nebesa.
IV. Dívku lákají k smrti víry řeky, zatím co její dědeček převáží poutníky někde v zlověstné, dusné noci venku.

Je v nich celý Rudolf Těsnohlídek, básník citlivý, zlomený a křehký: „Bolí mne zvadnutí květu“. Básník se silným, až impresionistickým smyslem pro atmosféru chvíle: „Tam v městě ty deštivé, šedivé dny, v dráždivém, zaplískaném blýskání ulic, v tmách dál a dál svítila červená světla, signály sem tam zvonily tak pronikavě, tak pronikavě.“ Básník originálních přirovnání („ – a – srdce třese se jí v ňadrech jako skonávající sýkorka“), básník zvukomalby: „A šuměly by tak jemně, šuměly, plakaly jemně, dlouze by šuměly, šeptaly, šelestily.“
Nad celou sbírkou, a nad první básní v próze zvlášť, jsem chápala, že autorova sebevražda byla přirozeným vyústěním jeho vnitřní bolesti. V jistém smyslu je jeho život pátou nénií. I zde je smrt jaksi determinovaná a... lyrická.
Ano, sbírka není dokonalá. Celá třetí nénie mi nesedla, možná proto, že téma stavitele ztrácejícího své drahé kvůli posedlosti katedrálou jsem četla ve vydatnějším zpracování Williama Goldinga (Věž). Ale už pro tu geniální větu, kterou cituji na začátku, a pro mnohé jiné – nezapomínejme na Rudolfa Těsnohlídka.

„Jaká sladkost, když se zvolna tmělo, věčné světlo dohasínalo, stín již na všem, a na oltáři svítila bledá hostie. Byl to měsíc té noci, kterou jsem miloval.“

12 14.03.2022

Obdivuji množství rešerší, které si pro tohle dílo musel Michael Crichton udělat, od studia nejnovějších (roku 1990) paleontologických textů až po zjišťování obskurních informací, jako je počet japonských zoo. Dal si úžasnou práci s rekonstrukcí ještěřího chování a habitu, které nabízely fantazii tehdejších paleobiologů široké pole působnosti: jedovatý Dilophosaurus zbarvený jako leopard, ptakoještěři chodící po křídlech, péče Velociraptorů o mláďata...

Samozřejmě, že se v řadě věcí nestrefil a strefit nemohl — jeho zavádějící líčení raptorů se stalo příslovečným. :) Nicméně nepochybuji, že dinománie, kterou rozpoutala kniha a posléze Spielbergův film, vedla i k nějakým těm grantům a že dala prvotní impuls nejednomu budoucímu paleontologovi. Takže za posun v našem poznání jurské/křídové fauny, který knížku snad maličko antikvuje, určitě vděčíme i jí. Čemuž ostatně napovídají všechny novinové titulky typu „Na Dilophosaurovi Jurského parku je všechno špatně, zjistila nová studie“, rojící se ještě třicet let od vydání díla.

Celkově jsem se nemohla zbavit dojmu, že čtu reportáž, nikoli román. Myslím, že Crichton by byl výtečný žurnalista a zvlášť vědecká rubrika by v jeho péči vzkvétala. Jediné, co mi na knize chybělo, byl umělecký aspekt, virtuózní práce s jazykem. Ale to už bych asi chtěla moc. K pěti hvězdičkám mi stačí, že autor umí velmi realistické dialogy, jimž nechybí vtip („Vy jste žena.“ — „I to se v životě stane.“). Dál že příběh neobsahuje nelogičnosti a že tu nejsou klišé. Tak třeba Lex je sice plavovlasé děvčátko, ale rozhodně ne andílek vzbouzející sentimentální nálady. Vztah Ellie a Granta se vyvíjí uvěřitelným způsobem. A postava popsaná jako nesympatická nezahyne při první příležitosti, takže neslouží jen jako laciný literární kanonenfutter.

Když jsme u umírání postav, alespoň těch vedlejších, Chrichton nemá skrupule, díky čemuž umí navodit napětí až (oprávněný) strach. Většinu knihy jsem se hrozně bála o doktora Wua. Celkově pro mě nebylo těžké získat k hrdinům hluboký vztah, neboť se všech třináct objevuje postupně a autor je charakterizuje víc činy než popisem. Kromě zmíněného genetika jsem si oblíbila hlavně ředitele tiskového oddělení Eda Regise. — Skvělá práce. Jen lituji, že jsem o knížce nevěděla ve svých dvanácti, kdy jsem hltala Rollinsovu „Amazonii“. 12 je pro čtení tohoto lehce hororového dobrodružství, myslím, ideální věk.

PS. Překlad (1997) strašný.

24 13.03.2022

Rostand je pro většinu z nás poeta uni libri, totiž nesmrtelného „Cyrana“. Přitom, jak zjišťuji už potřetí, byl pozoruhodný básník neklesající pod svou úroveň ani v ostatních dílech. Samozřejmě, že „Romantikové“ nejsou tak hlubocí, velcí a burcující jako příběh o gaskoňském kadetovi, ale i tak v nich vidím zapomenutý skvost dramatické poesie.

„PERCINET: Pro krásné oči zdi…
(Obrátí se ke zdi.) Jaká to metafora!
Máš pravdu. Vidět zeď jak živoucího tvora!
Ty oči zářivé, upřené do azuru,
které mě přímo zvou k nim obrátit se vzhůru,
a kdyby slzami je někdy zastřel žal,
hned bych je uzdravil, kdybych je zulíbal!
BERGAMIN: Kde vidíš oči zdi?
PERCINET: Tady ten svlačců květ!“

Lehkost veršů odpovídá lehkosti děje. Mladí milenci Percinet a Sylvetta se pokoušejí stylizovat svoji lásku po vzoru velkých děl, zejména Romea a Julie. Jejich svářející se otcové ale reagují překvapivým způsobem a vztah milenců se tímto paradoxem ocitá v ohrožení. Rostandova jemná, dobrosrdečná parodie romantických příběhů nabízí také nádhernou lyriku (verše o staré zahradní zdi, citované komentářem pode mnou), jíž satirický nádech na kráse neubírá. V závěru pak autor nabízí zamyšlení, jakou cenu mají city prožité sice autenticky, ale na základě mylných předpokladů. (Pozor, citace by mohla obsahovat drobný dílčí spoiler):

„A co ta jarní noc? Tu taky zrežíroval?
Ten večer, do duše nám vrytý navždycky?
Ten soumrak modravý, tak něžně lyrický?
To on snad zahalil ty rudé růže stínem,
že byly krásky z nich, oděné mušelínem?“

Mně se tahle jevištní báseň, dýchající jarem a naivitou pubescentní romantiky, líbila opravdu moc. Zajdu na hranu kacířství a dodám, že mi Percinet se Sylvettou byli bližší než (zcela vážně mínění) Petr a Lucie. Kdyby se bývala hrála dodnes, určitě bych z divadla, ideálně letní scény, odcházela dojatá i povznesená jako málokterým moderním dramatem. Takže: lidé, čtěte Rostanda, není mrtev!

9 10.03.2022

Dobré, dokonce s geniálními záblesky, a těžké. Alespoň ode mě vyžadovala Weissova jevištní báseň vypětí pozornosti. Podařila se jakožto poesie i jakožto drama, ale jelikož kombinuje poměrně nezvyklé formy (kramářská píseň + filosofická hra), a k tomu tři roviny děje současně (1. zavraždění Marata, 2. inscenace hry o tomtéž v blázinci, režírované de Sadem na počátku napoleonské éry, 3. a skutečnost), musela jsem se hodně soustředit, abych zvládla vstřebat všechny aspekty najednou.
Slovenština mého výtisku mi také nepomohla, nemluvě o tom, že jsem se rozesmála pokaždé, když v refrénu zaznělo: „Marat, čo se to stalo z našej revolúcie?“. :D

„Predmestská háveď Čvarga Spodina
Simona Simona
hlava mi horí
Nemôžem dýchať
Ten krik je vovnritri vo mne
Simona
Ja som revolúcia“

Těžiště spočívá v dialogu titulních hrdinů, postavy a režiséra — jeden ze způsobů, jak se realita blázince vlamuje do reality inscenované hry. Individualismus, anti-vlastenectví, skepticismus a pasivita zestárlého de Sada se střetává s Maratovou jiskrnou vírou v revoluci, optimismem a vzýváním činu. Marat ovšem právě sedí ve vaně a Charlotta Cordayová už klepe na dveře, takže všechno, co revolucionář pronáší, je labutí píseň.
Brechtovský zcizovací efekt působí na všech třech úrovních hry (ředitel blázince zasahuje, když herci pronášejí myšlenky nepovolené v napoleonské Francii; blázni mluví ve verších, i když vypadávají ze své role), takže hra jako celek ve mně zanechává pocit roztříštěnosti, rozrušenosti a absurdity, určitě záměrné. Všechny hudební prvky a živé obrazy jí ještě dodaly na zvláštnosti. Rozhodně čtenářský zážitek, který nezapomenu.

Zajímavá je také politická rovina. Weiss pojímá postavy poměrně neutrálně, ale lze si domyslet, že na straně atentátnice jeho sympatie nebudou. Marata sám označuje za protomarxistu, jehož revolucionářství už obsahuje prvky totalitarismu. To první autorovi nevadí, to druhé ano (nepříliš překvapivé u židovského emigranta z Německa). A jelikož Maratova politická linie (Francouzská revoluce → marxismus → neomarxismus) stále hýbe světem, bylo jednoznačně přínosné poslechnout si Maratovy maximy, tlumočené Weissem tak věrně (prý až doslovně)... a jistě nikoli bez náklonnosti.

MARAT:
Odsudzujeme bez vášne
nijaká krásna individuálna smrť
sa nám už nepredvádza
len anonymne znehodnotene umieranie
a mohli by sme doň poslať celé národy
až bude raz v našich silách
zničiť na zemi
všetko živé.

8 06.03.2022

Tohle vůbec není špatná kniha. Autor zvládl na 160 stránkách představit pojetí zvířat v díle několika prozaiků 19. století: Flaubertova papouška, Faulknerova medvěda, Hugovu chobotnici, Turgeněvovy psy, Tolstého koně... Dál se zabývá přírodovědci jakožto spisovateli (tedy literárním stylem Darwina a francouzského entomologa Fabreho) i spisovateli jakožto přírodovědci (biologickým dílem Goethovým, von Chamissovým, Poeovým a Nabokovovým).

Jistě, není to knížka hluboká nebo originální; co do původnosti připomíná spíš lepší diplomku. Dr. Sýkora až příliš často cituje z druhé ruky, konkrétně z různých popularizačních syntéz, a s žádnou ohromující interpretací celku nepřichází. Jako hlavní východisko mu slouží teorie sociomorfního modelování, kterou do českého prostředí uvedl S. Komárek. Ukazuje tedy, že biologie je (nepřekvapivě) sebeprojekcí společnosti do přírody – a literatura, hlavně naturalistická, se zase naopak snaží aplikovat exaktní poznatky této vědy na lidi. Ale Sýkora určitě nechtěl měnit paradigma – píše, že dílko má být hravé a neklade si za cíl vyčerpat téma. Jako takové je tedy beru a bavila jsem se u něj výborně. Zvlášť část o von Chamissových objevech vítám, o nich jsem se chtěla dozvědět víc už od chvíle, kdy mě tento německý klasik upoutal na hodině literatury! :)

Větší problém mám s autorovým opakováním, resp. s parafrázováním vlastních vět, často i v rámci jednoho odstavce, a jazykovým amatérismem (zeugma, hovorové výrazy, zaměňování díky/kvůli, chybné tvary [taxonomista místo taxonom] a vůbec různé křečovitosti). U literárního vědce z profese mě to zvlášť dráždí…, byť tak úplně nepřekvapuje.

A ze všeho nejméně se mi líbila Sýkorova ideologie. Nemůžu si pomoct, ale u textů přírodovědných nebo alespoň pojednávajících o přírodě pociťuji ideologické (des)intepretace všeho druhu jako trapnější. Autor, píšící v rámci grantu „Pluralita kultury a demokracie“, nám nutně musí sdělit, co si myslí o Čechovově postavě von Khorena (tj. že je to zlý protofašista). Dobře. Ale sdělí nám to alespoň šestkrát s implicitním dovětkem, že jsme jaksi povinni myslet si to taky, protože… no, protože je to v dnešní době tak nějak obvyklý názor (super argument, zvlášť od teoretika sociomorfie). Osobně beru jeho odstavce o von Khorenovi jako tip na Čechovův text s velmi sympatickým hrdinou-darwinistou.

Sýkora zachází do takového extrému, že s citovanou „studií“ Borii Saxe nakládá dost podobně jako Victor Hugo s Monfortovým spisem o chobotnicích (Hugovi se ovšem směje). Sax neříká, že připisovat německému ovčáku stejné vlastnosti jako německému národu je „nacionalistický předsudek“, nýbrž že Max von Stephanitz dostal za úkol vyšlechtit vlčáka tak, aby ztělesňoval německé přednosti. Takže šlo o umělou selekci, záměrnou formaci vlastností – ne předsudek. Sýkora má právo si takovou hloupost myslet, prosím, ale určitě nemá právo citovat jako její doklad autora, který tvrdí něco jiného.

12 02.03.2022

Četla jsem knížku asi desetiletá a pamatuji si, že mi mimořádně líbila.

Malá Michalka s prarodiči poprvé cestuje letadlem. S sebou si sbalí „Lídu“ — totiž Lídy dvě, panenku i živou bílou myšku téhož jména. U moře se pak spřátelí s místním chlapcem Juliánem. Když se musí z prázdnin vrátit do Čech, Julián jí na památku věnuje mušli, aby si i daleko od něho kdykoli mohla poslechnout šumění oceánu. Konec mi připadal smutný, ale celek na mě hluboce zapůsobil — především poprask v letadle, když vyjde najevo, co je zač druhá Lída. :)

10 28.02.2022

Varování před jadernou válkou, v němž Atlantidu smete zneužitá třaskavina. Všichni jsou vinni, všechny stihne trest. Pro volbu námětu mám pochopení a politicky angažované umění mi nevadí, potud v pořádku, ovšem esteticky je hra nevýrazná. U Nezvala jsem zvyklá na gejzíry obrazotvornosti — „Atlantida“ se naopak uchyluje k minimalismu až schematismu.

Děj nesou pouhé čtyři postavy, přičemž obě mužské (zlý a hodný bratr) působí archetypálně, dokonce pohádkově. Proč že je to Vladař zlý? Aha, jasně: protože Nezval potřebuje ztvárnit moderního válkylačného zloducha s jaderným arzenálem. Do nebohé postavy tak vtěluje zároveň americký kapitalismus (lenošivost a zchátralost Atlantiďanů zavinil luxus) a fašismus/nacismus (autokracie), aby vytvořil univerzálního komunistického Nepřítele. Asi nemusím dodávat, že to není zrovna recept na životný charakter. Ani „hodný bratr“ Gadeiros nefunguje na základě žádné vnitřní, autonomní logiky. Jako charakter má jediný smysl: kontrastovat s padouchem. Alespoň že ženské postavy prodělávají určitý vývoj.

GADEIROS: Máš tedy sokyni?
HOLKA: A dala bych za ni život, právě tak jako za svého Athéňana. Ani bych byla neřekla, že je možné milovat zároveň předmět své lásky a svou sokyni...

Autor pracuje se zmínkami, které nám o bájném světadílu zanechal Platón (čtyři řeky, deset okresů, Poseidónův kult), a antiku evokuje také občasným hexametrem. Nikdy jsem nečetla drama, v němž by postavy výslovně reflektovaly, jaký zrovna používají výrazový systém („A mluv s ním řečí vázanou!“). To se mi líbilo. Celkově ale myslím, že „Atlantida“ je na Nezvalovy poměry slabé dílo. Syžet není vysloveně nezajímavý, osud postav mi nebyl lhostejný (až do posledního dějství, kdy mě otrávilo, jak se zachovaly k Vladaři), nicméně se nemůžu zbavit dojmu, že tohle se prostě nepovedlo. Pardon, Nezvale.

8 25.02.2022

Roztomilé, galantní, rozverné. Alexander Pope z příběhu o jedné ustřižené lokýnce vytvořil kuplet plný aluzí na Iliadu, vlídných žertů na účet slečen a... sylfů. Neumím si představit první verzi básně, kde tihle větrní duchové, zodpovědní za duhu, déšť, komety a něžné pohlaví, ještě chybějí. Bez nich by to vůbec nebylo ono.

„Ve slunci rozprostřou své blány hmyzí,
ve vánku plynou, v obláčku si zmizí,
průsvitní jsou a éterická těla
ve světle jak by se jim rozpouštěla,
ve větru volně vlaje do všech stran
jejich šat tkaný z rosných, třpytných blan,
máčený ve všech barvách nebe zdá se,
světlo v něm hraje v nadpozemské kráse,
v paprsku každém tisíc barev sídlí,
co roztančí se, jak jen mávnou křídly.“

Výborný doslov (a samozřejmě i přebásnění) profesora Hilského.

7 24.02.2022

O „Podkoním a žáku“ se toho hodně namluví, takže už asi od deváté třídy jsem měla nutkání tuhle veleslavnou báseň přečíst. A právě jsem zjistila, že je naprosto o ničem. Ano, hezky se čte. Její rýmy jsou vysoký nadstandard, „Dalimilova kronika“ se ve srovnání s ní může jít klouzat. A k tomu přirozená okouzlivost staročeštiny:

„Tuž panoše každý zvlášče
pacholku podává plášče
a plášč mokr a pln dešče!
Tuť sě tepruv črt stešče.“

Ale poněvadž jde o dialog, a navíc žánr sporu, čekala jsem rozřešení. Třeba závěr „Oráče z Čech“, v němž bůh smiřuje hrdinu a jeho protivnici Smrt, mě doslova ohromil a já neměla slov. I „Tkadleček“ nabízí jakýsi ortel, víme, která strana zvítězila, dialog k něčemu směřoval. Ne tak „Podkoní a žák“: ten končí tím, že vypravěče po chvíli přestane bavit rvačka antagonistů, pročež odejde z hospody.

Z jejich replik samozřejmě vyplývá, že pravdu neměl ani jeden, životní úděly obou stavů jsou totiž srovnatelně mizerné. Místy mladíci znějí až sebeironicky. Třeba když si Podkoní libuje, že spí v teple, to jest na slámě a hnoji. Nebo když se Žák chlubí, že si ve špatné náladě z toho, že byl zbit, může ulevit tlučením mladších studentíků. Vtipností téhle satiry si nejsem jistá; na pár místech jsem se sice smála, ale kdoví, jestli na těch správných. Ani o středověkém studentském životě, natož životě u dvora, se toho moc nedozvíme. Pro mě byla překvapivá jenom informace, že v postních dnech měli žebrající žáci nárok na cokoliv, oč požádali. Možná ta báseň má zajímavé aspekty, ale já je prostě nevidím.

Na druhou stranu čtenář 21. století rozhodně není cílovou skupinou a nebohý autor, asi kolega student, nemohl tušit, že se jednou sám stane předmětem výuky. Možná jsem k němu nespravedlivá, když ho porovnávám s díly vysokého stylu, jež chtěl parodovat. Hlavně s existenciálním „Oráčem“, za jehož důstojný protějšek Pavel Eisner označil až „Labyrint světa“. Ale pokud si chcete přečíst středověký spor s potenciálem obohatit současného čtenáře, doporučuji právě „Oráče“. „Podkoní“ je vážně jen hospodská hádka, v níž se dva chudáci posmívají svojí chudobě — hádka s bizarními metonymickými nadávkami a jedním nevalným příběhem o čertovi.

„Na nejširších místech dosahoval les jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl žádné technické prostředky, bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činní v jiných oblastech než v pustošení.“

Příběh krátkovětý, prostý a ve svojí prostotě nenuceně dojemný. Jako dotek, který člověk skoro ani necítí, a přesto ví, že byl významný. Vzpomněla jsem si na svoji babičku, bývalou hajnou, která mi jednou při procházce ukázala na vzrostlé stromy všude kolem a řekla: „Podívej, ten les jsem vysázela já.“ Určitě jí musím knížečku Jeana Giona koupit. Alpský pastýř Elzéard Bouffier by se jí na její hájence v horách mohl stát tím pravým společníkem.

Od Giona jsem už před časem četla povídku „O raněném zvířeti“, napsanou/přeloženou nedostižně lyričtěji a atmosférotvorněji (odkaz v Zajímavostech). Zatímco dílko o umírající zaječici pochybuje nad schopností člověka strhnout zeď, jež ho odděluje od zbytku přírody, dílko o muži, který sázel stromy, dává pocítit závan naděje: „Zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor.“ Fungují jako jakési kontrastní pendanty. Z obou povídek však dýchá táž láska k francouzské půdě, táž pečující něha k veškerému mimolidskému životu na ní, neboť je křehký a svatý:

„Já přece umím řeč sýkorek: už jsou na schodišti haluzí, už na zemi, už u mých nohou; ke mně přec ještěrky se tak blíží, že mne obráceně vymalují na zlatých bulvách svých očí; na mne přec lišky pohledy upírají a pak rázem vědí, kdo jsem, a mile přejdou; jsem přece tvor s nimi srostlý onou velikou tíhou pahorků, jalovčím, tymiánů, divého vzduchu, travin, nebes, větru, deště, kterou nosím; mám přece víc útrpnosti s nimi než s lidmi [...].“ (O raněném zvířeti)

31 22.02.2022

Málo knih se mi líbilo tolik jako tenhle román o chlapci, tygru a Pacifiku. Paradoxně mě nejvíc neoslovila prostřední část, v níž se Pí stává trosečníkem, ani ta poslední, kde předkládá alternativní verzi příběhu a nutí k zamyšlení nad povahou reality. Mám nejradši část první, přípravnou a podle tolika čtenářů zbytečnou — totiž zoo v Puduččéri a hrdinův pokus vyznávat tři náboženství současně.

Byl to právě motiv tří vyznání, co mě v mých patnácti letech upoutalo ve filmu (2012), na který mě tehdy rodiče vzali za vysvědčení. Vrtal mi hlavou ještě dlouho. Později jsem na něj vzpomínala na univerzitním přednáškách, kde vyučující zmiňovali osoby praktikující souběžně judaismus i buddhismus — nebo ateistické buddhisty. Myslela jsem na něj, když jsem i u sebe rozpoznala sklon k syntéze ateismu a různých náboženství. A nakonec to byl právě ten nekonečně fascinující motiv o slučování neslučitelného, co mě přimělo přečíst si knihu. Mně zkrátka imponuje, jak se Pí vypořádá s odporem okolí: jeho vnitřní nutnost a potřeba vítězí nad logickou nemožností. Načež se ukazuje, že to vlastně nemožnost není.

Jinak „Pí“, pravda, není teologicky/filosoficky hluboké dílo, byť by možná chtěl. Ale nadutému příslibu z úvodu, že čtenář na konci uvěří v boha, jsem stejně nevěnovala pozornost, tudíž mě kniha nemohla zklamat. A v rovině narativní je prostě skvělá. Neuvěřitelně realistická, čehož autor dociluje i pomocí popisů. Psát tak poctivou deskripci — a provokovat tím netrpělivost mnohých čtenářů 21. století — je hrdinství. Já jsem si ty popisy hrozně užila. Ráda bych věděla, kde si autor nastudoval gesta jednotlivých zvířat; nebo kde se dozvěděl, co všechno návštěvníci zoo házejí do výběhů a jaké bylo plavat v konkrétních pařížských bazénech 1. poloviny 20. století. Smekám před ním.

Realismus, nejspíš záměrně, vyprchává ke konci. Chvíli jsem uvažovala o tom, jestli onen „slepý bratříček“ není metafora pro boha (sebeobětování, kanibalismus/eucharistie), což ale evidentně není: Pí je vegetarián a hinduista, takže silně pochybuji, že by jeho bůh jedl hovězí. V závěru pak Pí nabízí ještě další interpretaci, ale poněvadž ji očividně vytváří kvůli japonským byrokratům, je těžké brát ji vážně. Nakonec tedy knihu chápu jako příběh o přežití a víře jednoho indického chlapce. Čímž se v kategorii „robinsonáda“ zařazuje na žebříčku mých oblíbených knih hned za nedostižně geniální „Zuzanku a Tichý oceán“. Dílo hodnověrné, napínavé, poetické, drsné, brutální (zmasakrování karety!), krásné a originální. Určitě ho chci číst znovu.

22 21.02.2022

(4,5*, hodnotím anglický originál)
Obžaloba je kniha paradoxů. Na jednu stranu neúprosně racionální, když odhaluje mezery, nedomyšlenosti a pokrytectví v našem morálním poměru vůči zvířatům - ať už jsme hinduisté, křesťané nebo třeba marxisté. Na druhou stranu expresivní a plná živelně silných emocí: soucitu i opovržení. Sávitrí ale nikdy nepoužívá emoce jako argument, jen jimi svůj výklad doprovází. A kdo by se nerozčílil, když čte o Indech zavazujících tlamičky telatům, aby se nemohla kojit u svých vlastních matek? Mláďata pak sice umírají hlady, ale zbyde víc mléka pro lidi.

Zdá se, že Obžalobě se také daří vyvážovat mezi průkopnickým reformismem a smyslem pro realitu. Závěrečná kapitola o ideálním světě je lehce děsivá jako každá utopie, ale s řadou myšlenek souhlasím. Třeba že potřebujeme útulky pro vysloužilé krávy, osly, koně atd. na způsob indických góšal. Nebo že morálka by měla zahrnovat i rostliny, tudíž vypalování (pra)lesů nelze tolerovat. Pro Sávitrí je neuvěřitelně typický návrh potrestat žháře upálením - docela by mě zajímalo, jak vážně to myslí. :D Každopádně základním tónem Obžaloby je tón ironický.

Obdivuji autorčinu schopnost evokace a až básnickou krásu jazyka, ale stavba vět by mohla být... no, čitelnější (ta nekonečná souvětí se vsuvkami ve vsuvkách!). Místy mi trochu vadilo opakování a našla jsem pár nepřesností. Snad je poznámkový aparát k českému vydání vychytal, což ovšem musí posoudit jiní. Celkově je pro mě Obžaloba jedna z knih zásadních a formativních. Moje okolí dokonce v jisté etapě tvrdilo, že mě radikalizovala tak, až se to se mnou nedalo vydržet. Nicméně stále nepovažuji kastraci kocoura nebo stříhání živého plotu za zločin, takže moje bioetika je oproti autorčině ještě docela umírněná. :)

PS. Nejvíc mě bavily pasáže o zacházení se zvířaty v Indii současné i starověké. Škoda jen, že se Sávitrí nemohla podrobněji rozepsat i o Třetí říši.

12 14.02.2022

Koncentrovaný naturalismus. Autor nás nechává nahlédnout až do ledví každé z postav, a je to nevábný pohled. S až bezohledným realismem zachycuje, jak lidé zívají a chrchlají, holubi vybírají semínka z koňského trusu, vojáci okupační armády chovají děti nebo perou prádlo svých nedobrovolných ubytovatelů, ... I to poslední určitě šokovalo francouzské čtenáře z roku 1880, dekádu po tak těžce přijímané prohře.

Není to však pohled na detaily vnějšího života, co Maupassantovi umožňuje dát najevo, že nic nepřikrášluje. Jsou to charaktery. V devíti z deseti cestujících, kteří se snaží v dostavníku uniknout z okupované zóny, autor načrtává bigotní, ale pokrytecké hlasatele konvenční „počestnosti“. To oni, nikoli Kulička, se ukazují prodejnými. Oni se dopouštějí prostituce politické, respektive morální; oni ukazují, že mají „lehké mravy“. (I když i to je na povážnou. Těžko říct, jestli dostavníková společnost vůbec měla nějaké zásady, kterým by se mohla zpronevěřit.)

Krátká, čtivá a rozčilující novela. Asi by se dalo říci, že se v ní autor vysmívá tomu, že určité formy sexuality spojujeme s morálkou. Nestálost v pohlavních vztazích (zvlášť jde-li o prostituci) pro mnohé z nás naznačuje nedostatek etických principů, a právě tento předsudek vlastenecká, nanejvýš zásadová hrdinka vyvrací. Myslím ale, že Maupassant by se smál, kdyby věděl, že se „Kulička“ stala předmětem rozborů, zvlášť těch školních. Takže se omezím na konstatování, že tohle dílko je radost číst. (Což podotýkám jako někdo, kdo rozhodně odmítl dočíst „Miláčka“, třebaže si ho předtím napsal do maturitního seznamu.)

20 11.02.2022

„Nepravdy jsou pravdy těch ostatních.“

Zpočátku jsem byla v postavách naprosto ztracená. Navíc jejich komunikace, sestávající téměř jen z bonmotů (povedených i méně povedených), jako celek nikam nevedla. A tak jsem se v polovině prvního dějství začala obávat, že tohohle Wilda odložím. [Což by mě mrzelo, poněvadž jsem o něm v maturitním ročníku měla referát a brala jsem ho jako dluh.] Pak ale kolem toho, co vypadalo jen jako sbírka aforismů, začal krystalizovat příběh.
Autor vypráví o vydírání politika, jenž se v mládí dopustil mravního klopýtnutí, cynickou spekulantkou; ale především o ideálu, který v tomto státníkovi spatřuje jeho žena. Časem pak příběh nenásilně přerůstá v mravní lekci — o mužské a ženské povaze, o partnerských vztazích i o lásce jako takové. A já myslím, že je to lekce velmi cenná. Jedna z mnoha ve výchově ohleduplného a milujícího člověka, o nějž Wilde usiloval celým svým dílem.

„Láska má promíjet všechny hříchy, všechny, až na hříchy proti lásce samé. Láska má být shovívavá ke všem životům, až na ty, co jsou prožívány bez lásky.“

Étos díla – milujeme-li namísto nedokonalých partnerů ideály, které jsme si o nich vytvořili, ubližujeme tím jim i sobě – je ovšem docela dobře možné ignorovat. Pro čtenáře nebo diváka, který nemá moralizující tendenci v literatuře rád, bude určitě snadné brát drama jen jako hravou konverzační komedii z anglických salónů. V tomhle ohledu se „Ideální manžel“ podobá „Filipovi“ (ač mu k jeho bravuře něco schází). To znamená: filosofující elegán + mladý zamilovaný pár + hromada škádlivých šlehů proti šlechtě, Angličanům, ženám (atd.) + neskutečně zamotaná situace, kterou autor rozváže s lehkostí a půvabem, jimž se nelze nepodivovat.
Jsem ráda, že jsem ho nakonec dočetla. I když, probůh, býval mohl být kratší o všechny scény s těmi lordy a dámami, jejichž JEDINÝM úkolem bylo ukázat, že Wilde tvoří bonmoty stejně snadno, jako dýchá.

„Měla na sobě včera v noci silnou vrstvu líčidla a slabou vrstvu šatů. To je u ženy vždycky známka beznaděje.“

16 09.02.2022

Historické nepřesnosti, kterých se Tyl dopustil, jsou většinou dané potřebou „dramatického zhuštění“ (sloučení více osob a událostí do jedné kvůli úspoře času a herců), takže mu je nemám za zlé. Kromě toho je vidět, že prameny znal dost dobře a do detailu. Zato mi vadí aktualizace a vyprázdnění postav. Mistr Jan se v jeho podání stává racionalistou, a to rozhodně ne středověkým; všichni kladní hrdinové se zajímají víc o českou vlast než o teologii; zkrátka husité tu slouží jen jako médium názorů liberálních nacionalistů z roku 1848.

Nepočítáme-li portrét Václava IV. coby nerozhodného monarchy, jehož náklonnost k Čechům otrávili Němci, nezná Tyl odstíny a polotóny. Titulní hrdina nepochybuje, nemá slabé chvilky, nebojí se, jen sype z rukávu deklarace. (Jaký rozdíl oproti skutečnému mistru Husovi, který píše z Kostnice o své hrůze ze smrti — a přesto neodvolá.) Naopak motivaci Štěpána z Pálče, hlavního „zloducha“, autor podává jako výlučně zištnou. Nejsou to lidé, jen černé a bílé šachové figurky. Žádné revize legendy, respektive zlidšťujícího nahlédnutí do nitra postav, se nedočkáme.

Ale uznávám, že obrozenecká hra si problematizaci nemůže dovolit + je limitovaná nezkušeným lidovým publikem + nelze po ní chtít humanistický relativismus 20. století („každý má svou pravdu“). A tahle konkrétní rozhodne může nabídnut i světlé stránky. Vytváří třeba zajímavou paralelu Husa/Krista — autor výslovně mluví o „českém mesiáši“ — a podtrhuje ji tím, že Janovu matku a učedníka, osoby podané víc fiktivně než historicky, stylizuje jako Pannu Marii (mater carissima) a Jana Evangelistu. A jedno je Tylovi třeba přiznat: dokáže ze zubožené češtiny vykřesat divy („sůvy zrakem temnolibým zábřesk snésti nemohou“).

KRÁLOVNA ŽOFIE:
V lesku nově rostoucího jitra
vidím řadu příštích dnů, kde chrámy
české vypnou svoje hrdé báně
jako vyvolené obce Páně
a kde zpovědníka mého jméno
svaté bude od národu ctěno.

7 06.02.2022

„Jednejte šetrně – se vším – i s dravci.“

V deseti letech jsem viděla film, který se mi nelíbil (a nelíbí se mi ani teď), ale přesto mě pobídl k rozvíjení fantasie. A jelikož mi tím výrazně zasáhl do života, dostala jsem se čtrnáct let nato i ke knižní předloze.
Svým způsobem je velmi realistická. Tísnivá atmosféra v Jessově rodině, způsobená chudobou a konzervativními předsudky (chlapec musí být „mužný“, umění je změkčilé); pohlcení jeho starších sester komercí a televizí; Jessovo prožívání bolesti — to všechno autorka podává nezaobaleně.
Zaujalo mě uchopení Jessových myšlenek na konci knihy, hlavně při jeho setkání s Lesliiným otcem. A pak také hrdinovo syrově střízlivé uvědomí, že strast, kterou ve svých deseti letech zažil, nebude v životě jediná: „Pokud jde o příští hrůzy a utrpení – nenamlouval si, že už má všechna za sebou –, člověk prostě musí čelit svému strachu a nedopustit, aby z něho byla padavka.“
Kromě toho oceňuji autorčinu výzvu k empatii. Na příkladu Janice a paní učitelky Myersové citlivě ukazuje, že je vždycky třeba hledat motivy jednání a nesoudit lidi jen podle zdání. (Odtud věta, kterou cituji na začátku komentáře.)
Jen mi tu a tam připadalo, že Katherine Patersonová se do chlapeckého hrdiny nedokáže vcítit úplně a že muž by jeho chování a přátelství s Leslie vystihl lépe. Ale samozřejmě, že psát postavy opačného pohlaví není nic snadného (pokud náhodou nejste Tennessee Williams :)).

10 03.02.2022

Markytánka za války třicetileté ztrácí svoje děti jedno po druhém. Přesto, že není špatná matka, však nepřestává u „své“ války hledat živobytí. Je totiž tělem i duší obchodnice. — „Kapitalistka“, chtělo by se říci, když mluvíme o díle Bertolta Brechta.

Třebaže tedy stará, hubatá Kuráž ztělesňuje přímo opak válečného idealismu a jde jí jen o přežití jí samé a jejích dětí, fyzická existence je paradoxně právě ten kořen, který svým chováním podtíná. Vybavuji si v té souvislosti citát z „Mein Kampfu“: „Člověk se nikdy neobětuje za hospodářství, jinými slovy neumírá za obchod, nýbrž za ideály. [...] Tehdy, když bojuje za nějaký hospodářský zájem, se [naopak] smrti vyhýbá, neboť ta by ho připravila o požitek z úspěchu.“ Matka Kuráž přece jen přináší obchodu oběť nejvyšší, jenže naprosto neúmyslně.

Pár subjektivních postřehů a nápadů:
- Typický Brecht. Cynický, aforistický, epický. A plný písní.
- Svým antimilitarismem netlačí na pilu, což vlastně ani nemusí. Mám dojem, že jakékoli věrné zpodobnění války třicetileté je eo ipso protiválečné. (Jako doplňková četba by se možná hodil Grimmelshausen. Alespoň z úryvků jeho „Simplicia“ jsem pochopila, že žádná evropská válka nedala vyvřít takové brutalitě a víc nezpochybnila naše lidství než právě třicetiletá.)
- I když myslím, že si Brecht v nekonvenční jadrnosti Kuráže vytvořil částečný autoportrét, její „válečný kapitalismus“ trestá pořádně drsně (dramatická ironie v závěru!).
- Dobrodružná, skoro napínavá hra, u níž se člověk bojí o hrdiny — právem. Mimochodem jsem měla ráda Polního kazatele a jsem naštvaná, že před posledním jednáním najednou zmizel. *ukřivděný pohled*
- Nespisovný, „proletářský“ jazyk mi moc neseděl, zato oceňuji barokní archaismy (evandělík, ancikrist) v překladu Rudolfa Vápeníka.
- Humorná satira válečné demagogie:

„Poláci tady v Polsku se do toho neměli míchat. Pravda, náš král k nim vtrh s vojskem. Ale Poláci se začali plíst do svých vlastních záležitostí, místo aby koukali udržet mír, a napadli krále, zrovna když poklidně vtáh do jejich země. A tím porušili mír oni, a všechna krev padá proto na jejich hlavy.“ :D

8 03.02.2022

Blanche DuBoisová, bytost křehká a lnoucí ke všemu jemnému, krásnému či elegantnímu, se musí přestěhovat do chudinské čtvrti New Orleansu. Zde se pokouší žít s mladší sestrou Stellou a s jejím manželem. V hrubci Stanleym vidí poločlověka, jehož evoluce se zastavila už před tisíci let. Nestačí však, že jeho násilností trpí hlavní hrdinka; i Stella si teď jakoby v záblescích začíná uvědomovat, že se vdala pod svou úroveň, a Stanley nemíní dopustit rozvrat manželství.

MITCH: DuBois?
BLANCHE: Je to francúzske meno. Znamená les a Blanche znamená biely, takže obe dokopy znamenajú biely les. Ako sad na jar.

Jsem hodně překvapená, že se mi „Električka zvaná Túžba“ líbila, dokonce že se mi líbila dost. Oslovily mě charaktery. Mají tolik vrstev, hlubin, vztahů a vzpomínek, až žasnu, že je Tennessee Williams stvořil pro jedinou hru, a ne pro ságu. Líbil se mi také vztah obou sester: něžný, ale nikoli jednoduchý, natož idylický. Každopádně nejvíc mě „Tramvaj“ (a „Kočka na rozpálené plechové střeše“) upoutaly něčím podružným. Jsou to hry letní a otevřené ven, do exteriéru. Hry, kde ženy nosí šaty; kde se vybíhá ven před dům, na terasu nebo na balkon; kde herci nepřecházejí podél stěn jako uvěznění lvi.

Možná mám výstřední kritérium. Zdá se, že mě poznamenala nedávná četba „Kdo se bojí Virginie Woolfové“, což je hra jaksi... klaustrofobická. Dává smysl, že se mi ulevilo zjištěním, že u Tennesseeho Williamse se na řece mihotají světla? Za jarního večera voní skladiště banánů a kávy, v létě zní déšť a bouřka, cinká tu tramvaj a ulici před domem oživují černoši, Mexičané, prostitutky. Možná je ironické vyzdvihovat volnost u tragédie, kde Blanche vlastně doplatí na své uvěznění ve dvoupokojovém bytě Stanleyho Kowalského (v tom prostém bytě, kde místnosti odděluje jen závěs a kde světla nemají stínítka...). Jenže Blanchina kobka je spíš psychická, sociální a ekonomické než fyzická.

17 01.02.2022