kaja77 komentáře u knih
Knížka má pěknou obálku a odehrává se v Irsku, což je pro mě velmi atraktivní. Zbytek knihy tj. děj a osudy postav jsou pro mě tak předvídatelné, že asi navštívím živnostenský úřad a zřídím si věšteckou živnost. co mě celkem zaujalo, je skutečnost, že téměř každý irský autor ve své knize zmíní kláštery a jejich praktiky. Asi to veřejné tajemství a následné odhalení jejich skutečné činnosti v irech zanechalo takové stopy...
Amor Towles patří mezi mé oblíbené autory. Jeho kniha Gentleman v Moskvě pro mě zůstává nepřekonána, ale malý chytrolín Billy mě chytil za srdce :) charakterní Emmett jakbysmet a Sally člověk prostě musí fandit, taková prima slečna...no a ti ostatní v příběhu to zajímavě dokořenili :)
Barvité a zábavné vyprávění, které člověku ožívá před očima jako film..a on to nakonec i film je :) ale jak dneska někdo používá spíš zneužívá pojmu rasismus... tak v knize Regtime je popsán hnusný, ohavný rasismus v pravém slova smyslu....bléééé
Když to vezmu z hlediska rozšíření obzorů tak ano, informace získané z knihy byly pro mě nové, zajímavé a šokující, ten komunismus pojatý po asijsku byl vážně "hustej" taková pozemková reforma po vietnamsku, to nechceš. Jako román mě to ale neoslovilo. Trápila jsem se, ta jména, ten sloh. Vidím, že většině recenzentů se to moc líbilo, tak uznávám, že chyba bude na mé straně.
Kate Quinn mě baví, díky ní se dozvídám stále něco nového z historie, díky její knize vím o fungující síti špiónek během 1. sv.války, o létajících čarodějnicích a taky dámách pracujících v utajení s šifrovacím strojem Enigma za 2.sv.války....teď je to reálný příběh sovětské odstřelovačky Ljudmily. Příběh byl zajímavý, informace pro mě opět nové a objevné... ale čistě subjektivně jsem se nedokázala povznést nad současnost, na aktuální činy ruské armády, na to co a jakým způsobem páchají na Ukrajině. Ljudmila mi nebyla sympatická, pro mě je velmi těžké pochopit fakt, kdy někdo zplodí dítě, nechá ho u prarodičů a pouze je "navštěvuje" Ljudmila své dítě odložila a už před válkou dělala všechno možné všude možně jen nebyla s dítětem. Je fakt, že za války mu dojemně posílala rostliny do herbáře, ale pro mě to bylo dost málo. Kluk vyrostl a matku neznal. Velmi mě zaujal i fakt, že se Rusům podařilo změnit průstřel hlavy na oficiální prasklé slepé střevo...jak se tohle dá ututlat to se musí umět :)
Ach. Kniha podle mého gusta. Strašně moc se mi líbila. Zprvu se děj jevil trochu rozvláčný, ale netrvá to dlouho a člověk se zorientuje v obyvatelích vesnice a pak už jen hltá postřehy z deníků a dopisů a užívá si tu anglickou atmosféru, vesnickou pospolitost a starosvětské mravy. Pro čtenáře je připravena směska lásky, odvahy, rozhodnosti, žárlivosti, dobrosrdečnosti, vstřícnosti, dobrodružství, nějaký ten zločin, druhá šance a mnohem víc. Naprosto doporučuji
Kniha je velmi vhodný materiál pro zfilmování...ty orientální kulisy Hongkong, Čína, všechna ta popisovaná příroda , navíc úvod knihy plný večírků a společenských akcí 20.let v Anglii...no už jsem si pořídila film a jdu kouknout na to, jak si to představovali filmaři. Příběh samotný je zajímavý, konec mi tedy přišel dost násilně useknutý ale co nadělám :)
Příběh mě moc zaujal a jaksi nechápu to nízké hodnocení zde - přišlo mi to velmi čtivé. Emily byla nemastná, neslaná, taková nijaká. Holčička, které tedy osud naložil víc, než mohla unést. Je tak pasivní, že mě to na jednu stranu dráždí a současně je mi jí líto. Prožilo to děvče někdy vůbec radost nebo dobrý pocit? Tolik koncentrované depky ufff. Vzhledem k tomu, že jsem pravděpodobně ve věku její matky, naprosto chápu, že matka měla nutkání Em věci organizovat, postrkávat ji a pomáhat.
Velmi plastický obrázek poválečné Itálie, vzpomínky na otce, matku a dětství v Neapoli. Povaha pana otce byla naprosto nesnesitelná a vůbec se nedivím autorovi, že má i na stará kolena z papá trauma, ale jaksi nevybočuje ani o milimetr z celkového obrazu, který mám z ostatních knih italských autorů (Příběh spořádané rodiny R. Ventrella, Geniální přítelkyně E. Ferrante) domácí násilí, hádky, no prostě italská domácnost jak podle šablony. Podle mého názoru náročnější čtení a to hlavně z důvodů autorova složitého slohu, věty košaté a předlouhé, odbočky a návraty zpět... no není to románek na dovču k vodě.
Kniha se mi líbila, popis života v Oslu těsně po válce byl moc zajímavý, místy mi přišly náročnější ty popisné pasáže. Člověk bez místní znalosti se v popisu uliček, náměstíček apod. dost ztrácí. Zápisy ze schůzí červeného kříže skvěle dokreslovaly atmosféru doby. Dvojice kamarádů Jesper a Jostein mě dojímala, bylo to moc fajn. Sice možná pro někoho pomalejší a bez větších zvratů a dramat... ale já mám takové čtení moc ráda.
Celkem zajímavý román, psaný takovými zvláštními větami. Každopádně rakouská vesnice, život v ní a život na jejím okraji byl pro mě zase něco nového, což velmi vítám. Před koncem knížky mě "dorazil" názor vesničanek..."kdyby bůh tyto děti miloval, nevzal by jim otce a matku tak brzy"
Mám naprosto smíšené pocity. Po stránce jazyka, slov, vět, detailů, kterých si spisovatel všímá....paráda. Krása. Já mám prostě jen problém s příběhem. Vztah, kdy se lidé jednou za měsíc projdou, pak se uchýlí do hotelu a důkladně si zaslouloží nevnímám jako osudovou lásku, ač toto činí 25 let. Ani jeden neměl dost odvahy odejít ze svého manželství, ona čekala, až se rozhoupe on..on měl furt něco.Nevidím zkrátka nic, proč bych je měla litovat či pociťovat sympatie, prostě se scházeli aby pokecali a zasouložili si. A oba byli tak naivní, že si mysleli, že doma nikdo nic netuší. Měli to vyřešit poctivě a tu megalásku si vyzkoušet v reálu, s každodenní rutinou a všedností. Jednou měsíčně dokáže být zajímavý, zábavný a natěšený a nevšední každý.
Kniha se mi moc líbila, četla jsem i předchozí Kinnunenovu knihu Čtyřcestí, a tak pro mě bylo trošku snazší orientovat se v rodině a v rodinných historkách z minulosti, na které se celkem často odkazovalo. Co se mi zdá velmi příhodné, je zvolený styl obrázků na obálky Kinnunenovych knih podle Edvarda Muncha...to je úplný Munchův "Výkřik". Kniha působila velmi melancholickým dojmem, pocit nedostatku světla, chladu, opuštěnosti, osamění, nepochopení, jinakosti, tápání apod. byl pro mě až hmatatelný. Musím citovat úryvek, který mě hodně oslovil ...."chtěla bych říct, že život není nekonečný boj ze dne na den a zítřek není kopie včerejška. Jsou dny dobré a špatné. Je potřeba oboje poznat a oddělovat stejně jako dny všední a sváteční. Nikdy se nesnaž být nějaký protože to někdo chce. Musíš se zavděčit jen sám sobě, ne jiným. A pamatuj, že i když nejsou všechny příběhy vždycky love story nejsou ani nevydařené."
Moje očekávání bylo veliké... přecejen na idnes recenzi knihu hodnotili 90procenty..realita pro mě byla krapet střízlivější. Nemohu říct, že by mě čtení nebavilo, to rozhodně ne. Zaujalo mě, když se nakonec v poděkování uvádí, z jakých zdrojů autorka čerpala inspiraci (lékařství, móda paleontologie, bytové otázky) a že román vlastně poměrně věrně odráží dobu, tehdejší trendy apod.
Masudži Ono na mě působil neskutečně samolibě, celkem mě fascinovaly japonské námluvy i se zapojením detektiva ..v našich končinách je ta jejich zdvořilost v komunikaci dost exotická
Moc se mi to líbilo. Griet byla neskutečně vnímavá, citlivá, jemná a ohleduplná bytost, reálie Holandska 17. století byly moc fajn. Příběh jsem si moc užila a jako bonus jsem mohla poznat Vermeera a seznámit se s jeho dílem. Díky knize a samozřejmě díky Wikipedii :)
Kniha je takový živý, plastický dějepis. Každopádně mě překvapilo, v jaké oblibě bylo upalování. To byla doba, kdy si nikdo nemohl být jistý ničím (jeden den dům máš, další den tě vyženou, tak tak tě nesetnou mečem před hradbami, pak se to obrátí, zas se domů vrátíš, a za trest před hradbami upálí se toho kdo tě vyhnal a tak dál). Nemohu si pomoct, ale pan spisovatel to už drobátko s tou vilností středověkých žen přehání.... všechny ty vykasané suknice a povolené tkanice už jsou na můj vkus až moc. Každopádně čtení dlouhé možná až předlouhé a drobet monotónní.
Kniha se mi líbila. Naprosto mě fascinuje,jak během poměrně krátké doby došlo ke změně morálky..dnes je běžné a normální mít dítě a být svobodná, některé dámy dobrovolně nechávají v rodném listu prázdnou kolonku "otec" a poměrně nedávno by toto bylo jako vypálený cejch...navíc ten obrat ve vnímání manželství a nerozlučnosti ...Madinu řezal manžel jako koně a ona nejen že zůstala, ale dokonce mu pomáhala, všichni to věděli atp. to by dneska snášela málokterá. Vlastně jak vzpomínám, taky jsem měla v 80tych letech spolužačku, která vyrůstala u babičky. Až do konce 4.tridy bydlela na vesnici, její matka s novým manželem a nevlastní sestrou byli ve městě. Počátkem páté třídy si ji vzali do města. Nějaký cejch původu ani posměch si tedy nepamatuji. Jen to, že jsem jako dítě nemohla pochopit, že ji nechce máma. Moc fajn průlet polovinou 20. století
Příběh mě zaujal, Ač se to mnohým bude zdát neuvěřitelné i v dnešní době jsou v Česku lidé ( páry), kteří se před uzavřením sňatku nepolíbí, nechytnou se za ruku apod. to vše ve snaze dosáhnout čistoty ve vztahu. Je pravda, že se jedná o extrém, velmi ortodoxní lidé, kteří se pak žení/ vdávají po dosažení 18let. Obávám se, že pak po svatbě mohou mít z toho "nečistého" tělesna stejnou obavu jako Florence. Příběh v knížce byl fajn, zaujal mě popis seznámení, randění i obou různorodých rodin ze kterých hlavní postavy pocházely...ale zaskočilo mě, jak to dopadlo. Čekala jsem happy end a pohádka se jaksi nekonala.
Téma knihy mě velmi zaujalo. Poměry na české vesnici těsně po konci 1.sv. války, popis postupného odumírání vztahu, postupné odcizování.. samotný závěr (epizoda z Itálie) byl tedy pro mě za hranou reálna a trochu mi pokazil celkový dojem.